Kolonizace Afriky
.jpg)
Kolonizace Afriky má dlouhou historii. Národy z jiných světadílů byla Afrika kolonizována již od dob starověku, za nejvýznamnější epizodu je ale považováno západní osidlování v 19. a 20. století, kdy byla alespoň jednou kolonizována každá píď africké půdy. Tato kolonizace Afriky má kořeny v 16. století, kdy Portugalci začali zakládali opěrné body na pobřeží pro zabezpečení cesty do Indie; ve vnitrozemí tehdy existovaly silné domorodé říše. Takzvaný "zápas" či "závod o Afriku", období vůbec nejintenzivnější kolonizace, nesoucí se v duchu soupeření jednotlivých mocností, byl odstartován v osmdesátých letech 19. století. Začátek konce moderní africké kolonizace (tedy dekolonizace) nastal v padesátých letech 20. století a dovršen byl v letech sedmdesátých, kdy již na většině afrického území drželi moc zase původní obyvatelé.
Starověká kolonizace
Již ve starověku byla severní Afrika osidlována evropskými a západoasijskými národy, konkrétně starými Řeky a Féničany.
Féničané zakládali kolonie ještě před začátkem 1. tisíciletí př. n. l. - například Utika na území dnešního Tuniska je datována asi do roku 1100 př. n. l. Někdy v 9. století př. n. l. založili Féničané vůbec nejdůležitější ze svých četných afrických kolonií - Kartágo (v překladu Nové město), které se ve 4. století př. n. l. stalo dominantní silou západního Středomoří a samo začalo vysílat expedice a zakládat kolonie podél severoafrického a atlantského pobřeží; na tom se významným způsobem podílel kartáginský mořeplavec Hannón, datovaný zhruba do roku 425 př. n. l.[1]
Dle Hérodota měli dokonce Féničané z pověření faraona Neka II. kolem roku 600 př. n. l. obeplout z Rudého moře celou Afriku a vrátit se Středozemním mořem. Tato zpráva není sice archeologicky potvrzena, je však známo, že se (plujíce ze Středomoří na západ) dostali až na Azory a později do Guinejského zálivu
Zřejmě v 7. století př. n. l. byla v ústí Nilu v Egyptě založena řecká osada Naukratis; za dob faraona Ahmose II. (570 - 526 př. n. l.) se pak toto sídlo stalo nejdůležitějším střediskem řecko-egyptského obchodu. Zhruba v oné době kolonizovali Řekové také Kyrenaiku[2]. V roce 513 př. n. l. se také pokusili založit kolonii na území mezi Kyrenaikou a Kartágem, odtud však byli odporem původního obyvatelstva i Kartáginců po pouhých dvou letech vypuzeni.[3]
Alexandr Makedonský (356 - 323 př. n. l.) založil během svého egyptského tažení přístav Alexandrii, jenž později zastával roli jednoho z nejdůležitějších měst helénistického i římského světa.
Zmiňované Kartágo se pro svou moc dostalo ve 4. století př. n. l. do sporu se vzrůstající římskou republikou. Po třetí punské válce (150 - 146 př. n. l.) Římané nadobro zvítězili a Kartágo zcela zničili - na jeho místě pak založili vlastní kolonii Afriku.
V 5. století n. l. dobyl římskou Afriku dobyl barbarský národ Vandalů a ustanovil na ní vlastní království, jež se však brzy navrátilo do římských rukou, respektive pod nadvládu Byzantinců.
V 7. století se ale celé severoafrické oblasti zmocnili Arabové a přinesli do ní arabský jazyk a islám. (Viz článek islámská expanze.)
Ještě před arabským dobytím Maghrebu byl cizorodou kulturou kolonizován ostrov Madagaskar; ten v rámci svých mohutných expanzí osídlili Malajci, pročež má tamní řeč kořeny právě v malajských jazycích.
Středověk a raný novověk
Již od 7. století severoafričtí Arabové čile obchodovali se subsaharskou Afrikou a díky tomu také postupně kolonizovali východ světadílu, například oblast Zanzibaru. Transsaharský obchod vedl ke vnziku arabských čtvrtí v mnoha západoafrických městech, ačkoliv ty nebývají přímo označovány za kolonie.
Arabský stát Maroko se pokoušel zmocnit se vojenskou cestou území Sahelu , avšak neúspěšně.
V 18. století kolonizovali východní Afriku také osadníci z Ománu; ovládali například části Tanzanie, Madagaskaru či Mozambiku a také Komorské ostrovy. Ománská zámořská říše však postupně přešla v područí evropských mocností. (Více o tom v článku o Ománu.)
První evropské expedice se zaměřovaly především na kolonizování dosud neobydlených ostrovů, jako byly Kapverdy či Svatý Tomáš, nebo zakládaly pobřežní pevnosti jakožto obchodní stanice. Takovéto pevnosti si často podmanily do své sféry vlivu dlouhé pruhy pobřeží, ovšem rozlehlé africké vnitrozemí nebylo - snad s výjimkou řeky Senegal - Evropanům příliš dobře známo ani jimi osídleno v podstatě až do pozdního 19. století.
Závod o Afriku
V 19. století si pro sebe mocné evropské námořní říše (Británie, Portugalsko a Francie) zabíraly rozsáhlé oblasti Afriky i Asie, a stejně tak činily v menším měřítku i mocnosti jako Itálie či Německo (v obou případech nedávno sjednocené státy). Po odvolání německého kancléře Bismarcka císařem Vilémem II. se z dosud celkem poklidné kolonizace stal šílený zápas o urvání co největšího kusu území. Oficiálním požehnáním tohoto "nového imperialismu" se stala Bismarckem uspořádaná Berlínská konference roku 1885. V období ohraničeném prusko-francouzskou a první světovou válkou nabyly evropské mocnosti na africkém kontinentě 23 000 000 km² - tedy plochu odpovídající pětině celkové zemské pevniny - nových zámořských území.
Vincent Khapoya[4] poukazuje na hluboce prožívané pocity hrdosti některých evropských národů, jež se v závodě o Afriku zmocnily území několikanásobně většího než jejich domovské země. Khapoya také zmiňuje velké zásluhy Afričanů v pozdějších bojích mezi samotnými evropskými mocnostmi; uvádí, že v první světové válce bojoval na straně Spojenců celý milión vojáků afrického původu, ve druhé světové válce to pak byly celé dva milióny.
Khapoya také uvažuje o způsobech nadvlády a správy, jakých jednotlivé mocnosti používaly. "Francouzi, Portugalci, Němci a Belgičané uplatňovali vysoce centralizovaný způsob řízení, takzvanou 'přímou vládu'."[5] Britové se naproti tomu snažili vládnout skrze lokální prostředníky, kteří byli vybízeni či přímo nuceni spravovat přidělená území ku prospěchu britského impéria. To byla vláda 'nepřímá'.[6]
Reference
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Colonisation of Africa na anglické Wikipedii a História da colonização de África na portugalské Wikipedii.