Aloe

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxAloe
alternativní popis obrázku chybí
Aloe kapská (Aloe ferox)
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídajednoděložné (Liliopsida)
Řádchřestotvaré (Asparagales)
Čeleďasfodelovité (Asphodelaceae)
Rodaloe (Aloe)
L., 1753
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Aloe (Aloe) je rod jednoděložných rostlin z čeledi asfodelovité. Jsou to vytrvalé rostliny se silně sukulentními listy a trubkovitými květy v hroznovitých či latovitých květenstvích. Květy jsou u většiny druhů opylovány ptáky, zejména strdimily. Plodem je tobolka. Rod zahrnuje téměř 600 druhů a je přirozeně rozšířen v Africe, Arábii, Madagaskaru a menších ostrovech západního Indického oceánu. Některé druhy zdomácněly i v jiných částech světa včetně Středomoří. Rostliny jsou dobře přizpůsobeny suchému prostředí a nezřídka rostou na extrémních stanovištích.

Aloe jsou více či méně jedovaté rostliny kvůli obsahu anthrachinonových glykosidů, přítomných v latexové šťávě v mléčnicích pod pokožkou listů. Čistý gel z listů tyto látky neobsahuje. Nejznámějším druhem je aloe pravá, která je využívána jak ve farmaceutickém a kosmetickém průmyslu, tak i v domácím léčení. Latex byl v minulosti používán jako silné projímadlo. V domorodé africké a indické medicíně jsou využívány i desítky dalších druhů k léčení široké palety různých neduhů. Aloe bývají často pěstovány ve sbírkách sukulentů a v sušších oblastech tropů a subtropů se vysazují jako okrasné rostliny. Některé druhy byly v letech 2013 a 2014 vyčleněny do samostatných rodů.

Horský druh Aloe polyphylla v botanické zahradě na Novém Zélandu

Popis[editovat | editovat zdroj]

Aloe jsou bylinné až dřevnaté, vytrvalé, mělce kořenící sukulentní rostliny s větveným nebo nevětveným stonkem. Nejmenší druhy jsou vysoké pouze několik centimetrů (Aloe longistyla), zatímco Aloe marlothii dorůstá výšky až 10 metrů a její stáří může přesahovat 200 let. Stromovitý Aloydendron barberae dosahuje výšky až 20 metrů. Některé druhy mají ve stonku druhotné tloustnutí. Listy jsou u většiny druhů silně dužnaté, lysé, skvrnité, žíhané nebo bez kresby, s celistvým nebo trnitým okrajem, uspořádané v růžicích nebo řidčeji spirálně či dvouřadě rozložené (např. Aloe suprafoliata). Trny na okraji nebo i na ploše listů mohou být drobné, měkké, štětinovité či hrbolkovité, nebo i dlouhé, tvrdé a ostré. Část druhů mívá přízemní listovou růžici se silně zkráceným stonkem, zatímco jiné vytvářejí větvený nebo nevětvený nadzemní stonek a mohou mít stromovitý, keřovitý, polehlý nebo i převisavý vzrůst. Některé druhy se rozrůstají prostřednictvím výběžků a tvoří trsy. Průměr listové růžice východoafrického druhu Aloe rivae může přesahovat i jeden metr. Existují i druhy s trávovitými, málo dužnatými listy (např. kapská Aloe micracantha), které schraňují vláhu v podzemních orgánech. Několik druhů (např. Aloe buettneri) vytváří podzemní hlízu.

Květy jsou žluté, oranžové až červené, řidčeji hnědé, bělavé nebo zelenavé, pravidelné až dvoustranně souměrné, s více či méně přímou, někdy na bázi vydutou korunní trubkou, zpravidla delší než 15 mm, uspořádané v řídkých až velmi hustých hroznech či latách. Květy rozkvétají v rámci květenství odzdola nahoru a barva poupat se často liší od barvy plně rozvitých květů. Vnější okvětní lístky jsou v dolní části srostlé, vnitřní víceméně volné. Tyčinek je 6 a zpravidla vyčnívají z květů. Semeník je svrchní, srostlý ze 3 plodolistů a se stejným počtem komůrek s mnoha vajíčky. Čnělka je dlouhá a tenká. Plodem je tenkostěnná až dřevnatá, pouzdrosečná tobolka obsahující mnoho semen. U některých druhů jsou semena křídlatá.[1][2][3][4][5][6]

  • Bohatě kvetoucí Aloe branddraaiensis
    Bohatě kvetoucí Aloe branddraaiensis
  • Detail trnů aloe kapské
    Detail trnů aloe kapské
  • Květenství Aloe tauri
    Květenství Aloe tauri
  • Květ Aloe maculata
    Květ Aloe maculata
  • Květy Aloe pienaari
    Květy Aloe pienaari
  • Plody Aloe massawana
    Plody Aloe massawana

Rozšíření a stanoviště[editovat | editovat zdroj]

Aloe je největší rod čeledi asfodelovité, zahrnující asi 400[2] až 600 druhů (web Plants of the world online uvádí 587 uznávaných druhů[7]). Areál původního výskytu zahrnuje víceméně celou subsaharskou Afriku, Arábii včetně Sokotry, Madagaskar a další ostrovy západního Indického oceánu (Maskarény, Komory, Seychely). Největší diverzity dosahují v Jihoafrické republice a jihovýchodní Botswaně, dále na Madagaskaru, východní Africe (Keňa a Tanzanie) a jihozápadě Arabského poloostrova. Nevyskytují se na Sahaře a rovněž do zemí Sahelu zasahují jen okrajově. Vlivem pěstování se některé druhy rozšířily i v jiných klimaticky příhodných částech světa, jmenovitě zejména ve Středomoří, Indii, Číně, Austrálii i Americe.[2][7][1][4][8] Mezi druhy rostoucí zdomácněle v jižní Evropě náleží aloe stromovitá (Aloe arborescens), aloe kapská (A. ferox), aloe východoafrická (A. succotrina), dále Aloe brevifolia, A. humilis, A. maculata, A. perfoliata, Aristaloe aristata a Aloiampelos ciliaris.[9][7]

Aloe se vyskytují na široké škále sušších biotopů od podrostu sezónně suchých lesů přes savany po pouště a extrémní skalní stanoviště, v nadmořských výškách od nížin až do 3500 metrů. V řadě aridních a semiaridních biotopů tvoří charakteristickou a významnou součást vegetace, a jejich přítomnost je zároveň známkou zachovalosti společenstva. Často rostou pospolu s různými druhy akácií (Acacia), kleinií (Kleinia), žumenů (Cissus) a pryšců (Euphorbia). V některých biotopech jsou aloe prvotními kolonizátory, jejichž přítomnost umožňuje uchycení dalších, méně odolných druhů. V jižní Africe se vyskytují i v subtropických oblastech se zimními nebo naopak letními dešti. Nejsou zastoupeny v afrických nížinných tropických deštných lesích.[4][6]

  • Aloe melanacantha v polopouštním biotopu západního Kapska
    Aloe melanacantha v polopouštním biotopu západního Kapska
  • Aloe marlothii v savaně jižního Mosambiku
    Aloe marlothii v savaně jižního Mosambiku
  • Aloe khamiesensis v Západním Kapsku
    Aloe khamiesensis v Západním Kapsku
  • Aloe hereroensis na extrémním stanovišti v severním Kapsku
    Aloe hereroensis na extrémním stanovišti v severním Kapsku

Ekologie[editovat | editovat zdroj]

Strdimil západokapský mlsající nektar na květech aloe stromovité

Aloe jsou jakožto sukulentní rostliny dobře přizpůsobené růstu v suchém prostředí. K doplnění zásob vody potřebují periodické vlhčí období a v extrémně suchých oblastech, jako je například Sahara, proto nerostou. Přesto je odolnost některých druhů vůči suchu extrémní. V oblasti Matabeleland v Zimbabwe byly nalezeny vitální rostliny Aloe globuligemma v místech, kde prokazatelně nezapršelo 23 měsíců v kuse.[6] Voda je podobně jako u jiných listových sukulentů schraňována ve slizovitém obsahu velkých, tenkostěnných buněk listového parenchymu. Povrch listů je chráněn proti odparu tlustou pokožkou krytou vrstvou vosku. Průduchy jsou zanořené pod povrchem listu a otevírají se pouze na noc, což souvisí s CAM metabolismem a zabraňuje ztrátám vody v denním žáru.[4] Mělce žlábkovitý tvar listů umožňuje soustředění vláhy z rosy a deště v blízkosti báze růžice, kde je pro mělký kořenový systém nejlépe dostupná.[5][6] Mnohé druhy jsou schopny snášet velmi vysoké denní teploty. Aloe pearsonii a druhy Aloidendron dichotomum, A. pillansii a A. ramosissima v pouštní oblasti Richtersveld na severu Jihoafrické republiky a přilehlé oblasti Namibie snášejí letní teploty přesahující 50 °C. Do určité míry jsou však aloe odolné i vůči mrazu. Práh tolerance chladu se u většiny druhů pohybuje v rozmezí mezi −5 a −7 °C. Nižší teploty již zpravidla způsobí vážné poškození nebo i odumření rostliny. Druhy kvetoucí v létě jsou obecně vůči mrazu odolnější než druhy kvetoucí v zimě a některé snesou ještě nižší teploty. Vyšší odolnost je i u horských druhů, jako je například Aloe polyphylla, pocházející z jihoafrické provincie Lesotho, kde roste v nadmořských výškách okolo 2400 metrů.[6]

Většina druhů aloí má žlutě až červeně zbarvené trubkovité květy, které jsou nevonné a specializované na opylování nektarožravými ptáky. Vyhledávají je hlavně strdimilové, pro něž jsou zejména v zimním období, kdy je obecně nektaru nedostatek, důležitým potravním zdrojem. Navštěvují je i včely, které však nejsou vzhledem k hloubce korunní trubky účinnými opylovači. Nektar v květech některých druhů obsahuje fenolické sloučeniny, které mu propůjčují tmavou barvu a hořkou chuť odpuzující jak včely, tak i strdimily, avšak vyhledávají jej někteří hmyzožraví a plodožraví ptáci. Několik druhů aloí má krátké, bledé květy, které opylují převážně včely. Patří mezi ně i Aloe modesta jakožto jediný africký druh s vonnými květy. K opylování některých druhů přispívají i noční návštěvy drobných savců (například bércounů).[8][6] Na listech aloí se v Africe živí housenky lišajů Hyles lineata a H. livornica a martináče Cirina forda.[10] Listy aloí konzumují někteří býložravci, aktivně je vyhledávají například sloni, kudu velký, paviáni, dikobrazi nebo nosorožec dvourohý. Rostliny se proti býložravcům brání přítomností hořkého latexového exudátu v mléčnicích pod pokožkou listů a také mechanicky prostřednictvím trnů. Některé druhy mají tenké trávovité listy bez trnů, které jsou dobře maskované v okolní travní vegetaci, a vodu neschraňují v listech, ale v podzemních hlízách tvořených zdužnatělými listovými bázemi.[6]

Rod aloe má v subsaharské Africe značně rozsáhlý areál, jednotlivé druhy naproti tomu mají ve většině spíše omezené oblasti výskytu. Jejich rozšíření ovlivňují tři základní faktory, a sice odolnost vůči požárům vegetace, průběh a množství srážek a teplota. Vůči požárům vegetace, které jsou v řadě oblastí obvyklým a periodicky se opakujícím jevem, mají aloe spíše menší odolnost. Z tohoto důvodu rostou především v oblastech s řídkým vegetačním pokryvem, který není ohněm tolik postihován, nebo v případě hustě zarostlých oblastí vyhledávají extrémní stanoviště, jako jsou skalnaté rokliny, skalní výchozy a podobně, anebo rostou zejména ve východním Kapsku jako součást sukulentní vegetace, která je k požárům méně náchylná. Semena některých druhů jsou opatřena křídlem a šíří se větrem, s čímž může souviset rozlehlejší areál některých těchto druhů (např. Aloe excelsa) v porovnání s druhy s bezkřídlými semeny.[6] Řada druhů má vazbu na specifický minerální podklad. Některé vyhledávají silně zásadité půdy na vápencovém či dolomitickém podloží, jiné naopak preferují kyselé půdy na silikátových horninách. Druh Aloe ortholopha je vázaný na silně mineralizované půdy s vysokým obsahem chromu, niklu a hořčíku. U některých druhů má složení podkladu dokonce vliv na barvu květů. Příkladem může být jihoafrická aloe kapská, která má obvykle oranžovočervené až jasně šarlatové květy, pokud však roste na výchozech gabra se zvýšeným obsahem těžkých kovů, má květy bledě žluté až téměř bílé.[6]

Arabské druhy jsou příbuzné s druhy z africké pevniny, naopak příbuznost madagaskarských aloí je vzdálenější. Ke speciaci proto pravděpodobně došlo až po oddělení ostrova od africké pevniny.[4]

  • Housenka martináče Cirina forda
    Housenka martináče Cirina forda
  • Lišaj Hyles livornica
    Lišaj Hyles livornica
  • Housenky lišaje Hyles lineata
    Housenky lišaje Hyles lineata

Ohrožení a ochrana[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodní obchod se všemi volně rostoucími druhy aloí s výjimkou aloe pravé je regulován úmluvou CITES. Přírodní populace vyhledávaných atraktivních druhů, jako je Aloe polyphylla nebo Aloe peglerae, jsou ohrožovány a vyčerpávány nelegálním sběrem. Neukojitelná poptávka po charismatickém stromovitém druhu Aloidendron dichotomum údajně vede v Severním Kapsku k nelegálnímu sběru odhadem asi 40 rostlin měsíčně a ohrožuje dlouhodobé přežití tohoto druhu ve volné přírodě. Z přibližně 140 druhů vyskytujících se v Jihoafrické republice je 46 druhů řazeno mezi ohrožené, z nichž 11 % náleží mezi kriticky ohrožené druhy. Přírodní populace jsou ohrožovány řadou různých vlivů, zahrnujících především ztrátu či degradaci biotopů a sběr pro pěstitelství či průmyslové zpracování, k úbytku některých druhů přispívá též nevhodné zemědělství, sešlap hospodářskými zvířaty, zalesňování, těžba a urbanizace. Na Madagaskaru roste asi 121 druhů, které jsou všechny endemické a většina má chudé populace s omezeným areálem výskytu. O jejich ekologii je známo málo podobně jako v případě druhů rostoucích v Africkém rohu.[6]

Obsahové látky a jedovatost[editovat | editovat zdroj]

Příčný řez listem Aloe erinacea s buňkami mléčnicového kanálku

Aloe jsou více či méně jedovaté rostliny. Hlavními obsahovými látkami jsou anthrachinonové glykosidy, zejména barbaloin a homonatoloin. Tyto látky jsou koncentrovány v latexové šťávě, obsažené v mléčnicích doprovázejících cévní svazky pod pokožkou listů. Při přeříznutí listu z nich tento latex vytéká v podobě žluté tekutiny. Složení latexu se u různých druhů aloe liší. Obsažené glykosidy nejsou primárně jedovaté, avšak střevní bakterie je metabolizují na toxikologicky významnější sloučeniny, jako je aloe-emodin, který má silně projímavý účinek. Mimo to mají tyto sloučeniny rakovinotvorné a abortivní účinky. Projímavý účinek je přisuzován stimulaci produkce prostaglandinů a zvýšené aktivitě adenylátcyklázy tlustého střeva. Tím se zvyšuje sekrece hlenu a obsah vody v tlustém střevě, což stimuluje peristaltiku s následným průjmem. Slizovitý parenchym vnitřní části listů, tzv. gel, naproti tomu není přinejmenším u aloe pravé nijak zdraví škodlivý, a nachází hojné využití v domácím léčení i farmakologickém a kosmetickém průmyslu.[11][4]

V minulosti byl latex z aloe pravé, aloe kapské a Aloe perryi používán jako drastické projímadlo. V dnešní době se používání projímadel na bázi anthrachinonů obecně nedoporučuje zejména pro jejich potenciálně rakovinotvorné účinky. Latex z aloe by se rozhodně neměl užívat během těhotenství a kojení, kontraindikovány jsou také jakékoliv zánětlivé procesy v trávicím traktu, neprůchodnost střev, bolesti trávicí soustavy neznámého původu, hemeroidy, onemocnění jater a dysfunkce ledvin. Doba jeho užívání nemá přesáhnout 8 dní a nesmí se podávat dětem. Předávkování může vést k perforaci střev, krvi ve stolici a poškození ledvin. Byly zaznamenány i smrtelné případy. Dlouhodobé užívání vede k vyčerpání elektrolytů a hořčíku v krvi, dysfunkci ledvin a bušení srdce. Podle některých studií může mít spojitost i s rakovinou tlustého střeva a konečníku.[12] Domácí zvířata mohou po okousání listů aloí pěstovaných například jako pokojové sukulenty trpět silným průjmem. Moč se může dočasně zbarvit do červena barbaloinem. Veterinární ošetření nebývá zpravidla nutné, pokud tedy nedojde následkem průjmů k těžké dehydrataci.[11] Kontakt se šťávou rostlin může způsobit alergické reakce a dermatitidu.[13] Některé africké druhy, mezi jinými Aloe ballyi, Aloe chabaudii a Aloe globuligemma, jsou silně jedovaté a jejich požití může skončit i smrtí.[14]

  • Strukturní vzorec barbaloinu
    Strukturní vzorec barbaloinu
  • Strukturní vzorec aloe-emodinu
    Strukturní vzorec aloe-emodinu

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Aloidendron dichotomum (syn. Aloe dichotoma) v Namibii
Aloe × principis, kříženec Aloe ferox a A. arborescens
×Gasteraloe beguinii, mezirodový kříženec Aristaloe aristata a Gasteria carinata

Rod Aloe je v rámci čeledi Asphodelaceae řazen do podčeledi Asphodeloideae. V minulosti nebylo jeho zařazení podobně jako u ostatních příbuzných rodů jednotné a záviselo na celkovém pojetí taxonomie jednoděložných u toho kterého taxonoma. V klasických systémech byl rod řazen nejčastěji buď do široce pojaté čeledi Liliaceae, nebo v užším pojetí do čeledi Aloaceae, popsané Augustem Batschem v roce 1802. V prvním vydání systému APG byl rod Aloe součástí čeledi Asphodelaceae, která byla v systému APG II spolu s Hemerocallidaceae vřazena do čeledi Xanthorrhoeaceae. V roce 2013 byl pro takto pojatou čeleď vybrán a konzervován vhodnější název Asphodelaceae, který se následně objevuje v systému APG IV.[15][16]

Carl Linné popsal ve svém klasickém díle Species Plantarum z roku 1753 celkem 10 druhů rodu Aloe, z nichž je v současnosti do tohoto rodu řazena pouze Aloe vera a Aloe perfoliata, zatímco ostatních 8 druhů bylo postupně přeřazeno do jiných rodů v rámci stávajících čeledí Asphodelaceae a Asparagaceae.[8][17][7] Do rodu Aloe byl vřazen rod Lomatophyllum, rozšířený na Madagaskaru a Maskarénách a odlišující se dužnatými bobulovitými plody.[5] Na základě výsledků molekulárních analýz byly od rodu Aloe v letech 2013 a 2014 odděleny rody Aloiampelos (7 druhů v jižní Africe), Aloidendron (7 druhů v Arábii, v. a j. Africe), Aristaloe (1 druh v j. Africe), Gonialoe (3 druhy v j. a jz. Africe) a Kumara (2 druhy v j. Africe) a naopak byl včleněn bývalý rod Chortolirion (4 druhy v j. Africe).[2]

Kladogram Aloe s. l. a příbuzných rodů[editovat | editovat zdroj]

 
 
 

 Aloidendron

 
 
 
 

 Haworthia

 
 

 Kumara

 
 
 
 
 

 Aloiampelos

 
 
 

 Aloe

 
 
 
 

 Astroloba

 
 
 

 Aristaloe

 
 
 

 Gonialoe

 
 

 Tulista

 
 
 
 
 
 

 Haworthiopsis

 
 

 Gasteria

 
 
 
 
 
 
 
 
 
Karyotyp aloe pravé

Většina druhů Aloe jsou diploidi se základním chromozomovým číslem n = 7, jejichž karyotyp sestává z 8 velkých a 6 malých chromozómů.[18] Existují však i triploidní a tetraploidní druhy.[19] Jihoafrický druh Aloiampelos ciliaris je hexaploidní.[20] Aloe pravá je diploidní, vlivem abnormalit při dělení chromozomů je však sterilní a netvoří semena.[6] Jednotlivé druhy se navzájem snadno kříží a v přírodě občas dochází ke spontánní hybridizaci. Z kultury jsou známí i mezirodoví kříženci, jmenovitě ×Gasteraloe (Aristaloe × Gasteria) a ×Alworthia (Aloe × Haworthia).[8]

S aloe bývá někdy zaměňován americký rod Agave z čeledi Asparagaceae. Ve většině případů lze oba rody snadno rozlišit podle konzistence listů. Listy aloe jsou uvnitř měkké a snadno se proto odlamují nebo odřezávají nožem. Naproti tomu agáve má v listech pevná vlákna, která oddělení listu velmi znesnadňují. Také trny bývají u agáve většinou tvrdší a ostřejší a snadněji pronikají kůží. Agáve je na rozdíl od aloe striktně monokarpická, rostlina tedy po vykvetení a tvorbě plodů odumírá. Také květy mají odlišný charakter. Většina druhů agáve má přisedlou růžici bez stonku a v květenství se často vytvářejí dceřiné rostlinky. Od řady podobných rostlin lze aloe odlišit podle listů s člunkovitým průřezem a bez kýlu na spodní straně, a podle žluté šťávy vytékající z mléčnic na řezu listu. Podobné květy jako aloe má africko-madagaskarský rod Kniphofia, který se však vyznačuje podstatně méně dužnatými listy s průřezem listů ve tvaru V.[5]

  • Aloiampelos striatula (syn. Aloe striatula)
    Aloiampelos striatula (syn. Aloe striatula)
  • Aristaloe aristata (syn. Aloe aristata)
    Aristaloe aristata (syn. Aloe aristata)
  • Gonialoe variegata (syn. Aloe variegata)
    Gonialoe variegata (syn. Aloe variegata)
  • Kumara plicatilis (syn. Aloe plicatilis)
    Kumara plicatilis (syn. Aloe plicatilis)

Zástupci[editovat | editovat zdroj]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Aloe kedongensis ve španělském Alicante
Aloe pulcherrima

Aloe pravá (Aloe vera) je tradiční léčivá rostlina, používaná v tradiční medicíně již po tisíce let. Gel z listů je surovinou pro farmakologický a kosmetický průmysl a oblíbený prostředek lidové a domácí medicíny k léčení spálenin, odřenin a drobnějších poranění. Latexová šťáva z mléčnic aloe pravé i některých jiných druhů (aloe kapská, Aloe candelabrum) byla v minulosti využívána jako silné projímadlo. V africké i indické domorodé medicíně je využíváno více než 60 druhů aloí k léčení široké palety různých neduhů. Zevně slouží k ošetřování zranění, popálenin, odřenin, kožních chorob a revmatu nebo i očních potíží, vnitřně se užívají jako projímadlo nebo k léčení malárie, tuberkulózy či astmatu a řady jiných chorob a neduhů. Širší využití mají zejména druhy Aloe excelsa, Aloe ferox, Aloe kedongensis, Aloe lateritia, Aloe littoralis, Aloe macroclada, Aloe marlothii, Aloe ruspoliana, Aloe secundiflora, Aloe wilsonii a Aloe zebrina.[14][11]

Projímavý účinek hořké pryskyřice z listů Aloe perryi, rostoucí na Sokotře, využívali Starověcí Řekové již ve čtvrtém století před naším letopočtem a exportovali rostlinu do Řecka, Sýrie i Egypta. V současnosti má farmakologický význam zejména aloe pravá a aloe kapská, které jsou obchodovány ve velkém množství na světových trzích k výrobě léčebných a kosmetických přípravků. Aloe pravá je pěstována na plantážích zejména v Mexiku, USA a některých jihoamerických zemích a zde také zpracovávána na meziprodukty dále obchodované na světových trzích, zatímco v Africe se sklízí zejména aloe z divokých populací, jmenovitě v Jihoafrické republice aloe kapská a ve východní Africe Aloe secundiflora a v menší míře i některé další druhy. Tyto aloe se vyvážejí zpravidla nezpracované na evropské a asijské trhy.[6]

Druhy Aloe ngongensis a Aloe turkanensis mají insekticidní působení a používají se ke kontrole komářích larev, Aloe broomii má využití ve veterinární medicíně k hubení klíšťat. Exudát z Aloe rabaiensis používají východoafričtí domorodci společně s Acokanthera schimperi jako šípový jed.[14] Některé druhy jsou použitelné k zazeleňování degradovaných suchých oblastí.[6]

Aloe jsou pro atraktivní vzhled a poměrně snadné pěstování oblíbenými rostlinami pěstitelů kaktusů a sukulentů a v kultuře jsou jich desítky druhů. Drobné druhy nezaberou mnoho místa a jsou velmi vhodné do domácích okenních skleníčků se sukulenty. Náleží mezi ně například Aloe bellatula, Aloe bowiea, Aloe cameronii, Aloe descoingsii, Aloe fragilis, Aleo haworthioides, Aloe juvenna, Aloe parvula a Aloe saundersiae. Krásně dekorované i tvarované listy má snadno pěstovatelná Gonialoe variegata. Robustnějších druhů s přízemními růžicemi je pěstována celá řada. Pohledným, silně sukulentním olistěním se vyznačuje Aloe asperifolia a Aloe striata, krásné růžice pravidelně otrněných listů má Aloe broomii, Aloe erinacea, Aloe melanacantha, Aloe perfoliata (syn. A. mitriformis). Pěkně dekorované listy má například Aloe albiflora, Aloe gariepensis, Aloe maculata, Aloe rauhii a Aristaloe aristata. Krásně červené olistění má Aloe dorotheae. Aloe decaryi má neobvyklý keříkovitý vzrůst. Zajímavým hlávkovitým květenstvím se vyznačuje Aloe capitata z Madagaskaru a Aloe distans z Kapska. Mezi druhy se skutečně rozměrnými přízemními růžicemi náleží Aloe cryptopoda, Aloe rubroviolacea, Aloe tauri, Aloe vanbalenii a bohatě kvetoucí Aloe camperi. Druhy s keřovitým a stromovitým růstem jsou ozdobou subtropických a tropických zahrad a velkých skleníků. Pěstuje se zejména Aloe arborescens, Aloe divaricata, Aloe ferox, Aloe kedongensis, Aloe littoralis, Aloe marlothii, Aloe speciosa, Aloe vaombe, Aloidendron dichotomum a Aloidendron ramosissimum. Zvláštním druhem je Aloiampelos ciliaris ze subtropických lesů jižního Kapska, kde roste jako hemiepifyt. Rostlina kvete téměř celý rok a vyžaduje vlhčí podmínky než většina ostatních druhů. Velmi atraktivní, dvouřadě uspořádané listy na krátkých a tlustých kmíncích má Kumara plicatilis. Dvouřadé olistění má i přízemní Aloe suprafoliata a rovněž vzácně pěstovaná a náročná Kumara haemanthifolia.[23][24][25]

  • Růžice Aloe brevifolia
    Růžice Aloe brevifolia
  • Aloe deltoideodonta se skvrnitými listy
    Aloe deltoideodonta se skvrnitými listy
  • Kolorované listy Aloe greenii
    Kolorované listy Aloe greenii
  • Hustě trsnatě rostoucí Aloe haworthioides
    Hustě trsnatě rostoucí Aloe haworthioides
  • Trsnatá Aloe squarrosa
    Trsnatá Aloe squarrosa
  • Ozdobné trny Aloe perryi
    Ozdobné trny Aloe perryi

Pěstování[editovat | editovat zdroj]

Aloe jsou obecně poměrně snadno pěstovatelné sukulenty. Jsou sice odolné vůči suchu, nejlépe však prosperují, když se jim ve vegetační sezóně dostává přiměřené zálivky. Některé druhy mají vegetační období v létě, jiné přes zimu. Snížení zálivky v kombinaci s umístěním na přímém slunci vyvolá u některých druhů působivé červené zbarvení listů.[25] Na složení půdy je většina druhů nenáročná, pouze některé mají specifické nároky. Podobně jako u většiny jiných sukulentů musí být půda dobře propustná a nepřemokřená.[6] Aloe se poměrně snadno množí výsevem semen nebo oddělováním odnoží. Keřovité druhy lze také řízkovat. Řízky by se měly nechat několik dní zaschnout a až poté se sázejí do substrátu k zakořenění. Rostliny se snadno navzájem kříží a potomstvo z výsevu proto nemusí odpovídat rodičovské rostlině.[25]

Kultury aloí bývají napadány mikroskopickým roztočem Aceria aloinis, který způsobuje tvorbu novotvarů na listech i ve středech růžic. Poškození rostlin je nevratné a při silnějším napadení je lepší je zlikvidovat, aby se zabránilo přenosu na další exempláře. Roztoči jsou málo pohybliví a k přenosu dochází pohybem vzduchu nebo také rozstřikováním vody při zalévání. Někdy rostliny napadá i rez houbového původu, způsobující nevzhledné skvrny na listech.[25]

  • Aloe se středem růžice napadeným roztočem Aceria aloinis
    Aloe se středem růžice napadeným roztočem Aceria aloinis

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b KUBITZKI, K. (ed.). The families and genera of vascular plants. Vol. 3. Berlin: Springer, 1998. ISBN 3-540-64060-6. (anglicky) 
  2. ↑ a b c d MANNING, John C: et al. A molecular phylogeny and generic classification of Asphodelaceae subfamily Alooideae: A final resolution of the prickly issue of polyphyly in the Alooids?. Systematic Botany. 2014, čís. 39(1). 
  3. ↑ CHEN, Xinqi et al. Flora of China: Aloe [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d e f REYNOLDS, Tom (ed.). A medicinal and aromatic plants –⁠ Industrial profiles. The genus Aloe. [s.l.]: CRC Press, 2004. ISBN 0-415-30672-8. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d SMITH, Gideon F.; VAN WYK, Braame. Aloes in Southern Africa. Pretoria: Penguin Random House South Africa, 2011. ISBN 978-1-77007-462-0. (anglicky) 
  6. ↑ a b c d e f g h i j k l m n COUSINS, S.R.; WITKOWSKI, E.T.F. African aloe ecology: A review. Journal of Arid Environments. 2012, čís. 85. 
  7. ↑ a b c d Plants of the world online [online]. Royal Botanic Gardens, Kew. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ a b c d EGGLI, U.; HARTMANN, H.E.K. (eds.). Illustrated handbook of succulent plants: Monocotyledons. Berlin: Springer, 2001. ISBN 978-3-642-62585-5. (anglicky) 
  9. ↑ Euromed Plantbase. Flora Europaea [online]. Berlin-Dahlem: Botanic Garden and Botanical Museum, 2006. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ HOSTS - a Database of the World's Lepidopteran Hostplants. [online]. London: Natural History Museum. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ a b c KNIGHT, Anthony P. A guide to poisonous house and garden plants. [s.l.]: CRC Press, 2006. (anglicky) 
  12. ↑ GARDNER, Zoë; MCGUFFIN, Michael. Botanical Safety Handbook. [s.l.]: AHPA, 2013. (anglicky) 
  13. ↑ NELSON, L.S. et al. Handbook of Poisonous and Injurious Plants. New York: Springer, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0387-31268-2. (anglicky) 
  14. ↑ a b c QUATTROCCHI, Umberto. World dictionary of medicinal and poisonous plants. [s.l.]: CRC Press, 2012. ISBN 978-1-4822-5064-0. (anglicky) 
  15. ↑ KLOPPER, Ronell R.; SMITH, Gideon F.; VAN WYK, Abraham E. Proposal to conserve the family name Asphodelaceae (Spermatophyta: Magnoliidae: Asparagales). Taxon. Apr. 2013, čís. 62(2). 
  16. ↑ BYNG, James W. et al. An update of the Angiosperm Phylogeny Group classification for the orders and families of flowering plants: APG IV. Botanical Journal of the Linnean Society. 2016, čís. 181. Dostupné online. 
  17. ↑ The International Plant Names Index [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ GUNJAN, Kumari; ROY, Bijoy Krishna. Karyotype studies in dominant species of Aloe from eastern India. International Journal of Cytology, Cytosystematics and Cytogenetics. 2010, čís. 63(1). 
  19. ↑ BRANDHAM, P.E.; JOHNSON, M.A.T. Polyploidy and chromosome interchange in Aloe (Liliaceae) from Somalia. Kew Bulletin, Vol. 37, No. 3 (1982). 
  20. ↑ RILEY, Herbert Parkes. Polyploidy in South African species of Aloe. American Journal of Botany. Feb. 1959, čís. 46. 
  21. ↑ Florius - katalog botanických zahrad [online]. Dostupné online. 
  22. ↑ Biolib [online]. Dostupné online. 
  23. ↑ JEŽEK, Zdeněk; KUNTE, Libor. Encyklopedie sukulenty. [s.l.]: Rebo Productions, 2005. ISBN 80-7234-442-0. 
  24. ↑ LLAMAS, Kirsten Albrecht. Tropical Flowering Plants. Cambridge: Timber Press, 2003. Dostupné online. ISBN 0-88192-585-3. (anglicky) 
  25. ↑ a b c d PAVLAT, Jeff. Aloes in cultivation. [s.l.]: [s.n.], 2008. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Aloe&oldid=23587704“