Zrušení jezuitského řádu
Zrušení řádu jezuitů (Tovaryšstva Ježíšova) byl proces započatý v roce 1759, jehož cílem bylo odstranění vlivu členů jezuitského řádu z většiny oblastí západní Evropy, včetně zámořských kolonií. Tento proces vyvrcholil zrušením řádu Svatým stolcem v roce 1773 výnosem papeže Klementa XIV. Tato událost, v moderních církevních dějinách jedinečná, se odehrála v období osvícenství a znamenala ztrátu důležitého pilíře podpory papežství. V útocích na jezuitský řád hrály významnou roli konspirační teorie osvícenských filozofů. V roce 1814 bylo zrušení řádu opět odvoláno papežem Piem VII.
Zrušení řádu
[editovat | editovat zdroj]Svatý stolec pod tlakem panovníků Francie, Španělska a Portugalska vyhověl proti jezuitským požadavkům bez většího odporu, kdy papež Klement XIV. dne 21. července 1773 vydal své prohlášení Dominus ac Redemptor. V důsledku tohoto výnosu byli jezuité postupně vyhnáni z Portugalské říše (1759), Francie (1764), Neapolského a Sicílského království, Malty, Parmského a Piacenského vévodství, Španělské říše (1767) a rakouských zemí (1782). [1]
Zrušení řádu předcházel územní konflikt mezi Parmským vévodstvím v čele s Bourbony a Papežským státem, který dal ostatním panovníkům ve Francii, Španělsku a Portugalsku možnost vyvíjet zvýšený tlak na papežskou kurii, aby nenáviděný řád zcela zrušila. Po těžkých jednáních Klement XIV. kapituloval a dne 21. července 1773 svým breve Dominus ac Redemptor řád zrušil. Jako důsledek byla následujícího roku Papežskému státu vrácena tři menší území, která byla kvůli vyvíjení tlaku na kurii okupována bourbonskými vojsky. Kongregace založená Klementem XIV. v srpnu 1773 pod vedením kardinála Andrey Corsiniho zavedla opatření proti jezuitským teologům, včetně zatýkání.[2]
Po zániku svého řádu se jezuité shromažďovali v různých společnostech pro uctívání Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, z nichž některé dokonce přijaly jezuitskou řeholi, například „Společnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova“, založená v roce 1794, nebo Paccanaristé, založení o tři roky později. Rozpuštění řádu však rozhodně neukončilo konspirační teorie proti němu: existovalo podezření, že ve své práci pokračuje v tajnosti, a po smrti papeže Klementa XIV. v září 1774, osvícenský myslitel Jean Baptiste d'Alembert v dopise pruskému králi Bedřichovi II. píše, že papež jistě podlehl otravnému útoku mstivých jezuitů.
Rušení řádů v Habsburské monarchii
[editovat | editovat zdroj]Sekularizační dekret císaře Josefa II. z 12. ledna 1782 pro dědičné země (rakouské země a české země) a Uhry zakázal činnost těch řeholních řádů, které se nezabývaly výukou nebo péčí a léčením nemocných. Nechal v těchto zemích zlikvidovat na 140 klášterů (v nichž působilo 1484 mnichů a 190 jeptišek). Mezi zakázané mnišské řády kromě jezuitů patřili také kamaldulové, kapucíni, karmelitáni, kartuziáni, klarisky, benediktini, cisterciáci, dominikáni, františkáni, pavlíni a premonstráti. Majetek zrušených řádů poté převzal státní Náboženský fond.
Antiklerikální a liberální inovace Josefa II. přiměly papeže Pia VI. k návštěvě císaře ve Vídni v březnu 1782. Císař papeže zdvořile přijal a prezentoval se jako dobrý katolík, ale odmítl se nechat ovlivnit.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byly použity překlady textů z článků Suppression of the Society of Jesus na anglické Wikipedii a Aufhebung des Jesuitenordens na německé Wikipedii.
- ↑ Jesuit Survival and Restoration: A Global History (1773–1900). [s.l.]: Brill ISBN 978-9004283879.
- ↑ CORSINI, Andrea - Enciclopedia. Treccani [online]. [cit. 2025-10-10]. Dostupné online. (italsky)