Zinaida Jevgeněvna Serebrjakova

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Zinaida Jevgeněvna Serebrjakova
Serebryakova SefPortrait.jpg
Narození 28. listopadujul. / 10. prosince 1884greg.
Neskuchnoye
Úmrtí 19. září 1967 (ve věku 82 let)
Paříž
Místo pohřbení Ruský hřbitov v Sainte-Geneviève-des-Bois
Alma mater Académie de la Grande Chaumière
Povolání malířka
Rodiče Yevgeny Lansere a Ekaterina Benois
Děti Alexandre Serebriakoff
Catherine Serebriakoff
Ovlivněná Ilja Repin
Osip Braz
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zinaida Jevgeněvna Serebrjakova (rozená Lansere, rusky Зинаида Евге́ньевна Серебрякова, francouzsky Zinaïda Serebriakova; 12. prosince 1884 Neskučnoje u Charkova – 19. září 1967 Paříž) byla ruská malířka, představitelka ruského impresionismu, žijící ve Francii od emigrace roku 1924.

Život[editovat | editovat zdroj]

Serebrjakova se narodila v zámožné rodině s uměleckými sklony; dědeček Nikolaj Leontěvič Benois byl architekt a bratr její matky Alexandr Nikolajevič Benois byl malíř a spoluzakladatel umělecké skupiny Svět umění. Její otec Jevgenij Alexandrovič Lansere byl sochař. Bratr Nikolaj Jevgeněvič Lansere se stal známým jako architekt, další bratr Jevgenij byl sovětský monumentální malíř. Mladším příbuzným byl herec Peter Ustinov.

Po absolvování střední školy navštěvovala od roku 1900 soukromé umělecké školy a Akademii výtvarných umění v Petrohradu, kde měla jako učitele Ilju Repina a Osipa Brase. Odcestovala do Itálie a v roce 1906 navštěvovala Académie de la Grande Chaumière v Paříži.

V roce 1905 se provdala za inženýra Borise Serebrjakova (1882–1919), svého bratrance. Měli čtyři děti, Jevgenije, Taťánu, Alexandra a Jekatěrinu.

V roce 1910 Zinaida Serebrjakova vyvolala senzaci svým autoportrétem U toaletního stolku, jejž prezentovala na výstavě skupiny Svět umění.[1] Obraz okamžitě zakoupila Treťjakovská galerie. Do uvedené skupiny malířů byla přijata v roce 1911, ale svým stylem malby zůstala spíše outsiderem. Její manžel zemřel v roce 1919 na tyfus a rodina, vyvlastněná v důsledku říjnové revoluce, se těžce probíjela. Zinaida Serebrjakova pracovala pro Archeologické muzeum v Charkově a pro divadlo MCHAT v Moskvě a namalovala několik pastelů své dcery Taťány, která studovala balet v Mariinském divadle. V roce 1924 získala malířskou zakázku v Paříži. Zůstala pak v emigraci a dokázala tam dopravit i své dvě mladší děti Alexandra (1907–1994) a Jekatěrinu (1913–2014), zatímco starší děti zůstaly v Sovětském svazu.

Během druhé světové války získala francouzské občanství. Po XX. sjezdu KSSS byly v roce 1960 její práce opět vystaveny v Moskvě a roku 1966 také v Leningradu a Kyjevě a byly velmi dobře přijaty. V té době však už byla příliš nemocná, než aby mohla cestovat do Sovětského svazu.

Zemřela v roce 1967 a je pohřbena na ruském hřbitově v Sainte-Geneviève-des-Bois. Část jejího odkazu putovala do Sovětského svazu.

Výběr díla[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sinaida Jewgenjewna Serebrjakowa na německé Wikipedii.

  1. Tatjana Kuschtewskaja: Sinaida Serebrjakova und ihr Selbstporträt „Am Toilettentisch“. In: Dies.: Geheimnisse schöner Frauen. Berühmte Künstler und ihre Modelle. Grupello Verlag, Düsseldorf 2018, ISBN 978-3-89978-301-8, S. 139–145.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Александр Клавдианович Якимович: Зинаида Серебрякова 1884–1967. Государственная Третьяковская галерея, Moskva 2017, ISBN 978-5-89580-153-6.
  • Алла Александровна Русакова: Зинаида Серебрякова. Искусство ХХI век, Moskva 2006 a 2014, ISBN 978-5-98051-126-5

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]