Zemětřesení ve Skopji (1963)
 Budova městského muzea ve Skopji (dřívější Nové nádraží), ze které po zemětřesení zůstalo pouze její západní křídlo. Dodnes je dochována jako připomínka zemětřesení | |
 | |
| Datum | 26. července 1963 05:17 SEČ[1] |
|---|---|
| Síla | 6,9 Richterovy škály |
| Hloubka | 6 km |
| Epicentrum | 42° s. š., 21°26′0″ v. d. |
| Zasažené země |  Jugoslávie |
| Oběti | 1 078 |
 | |
Makedonskou metropoli Skopji postihlo 26. července 1963 zemětřesení o síle 6,9 stupňů Richterovy škály. Bylo to jedno z nejničivějších zemětřesení v dějinách Jugoslávie. Jeho bilance dosahovala 1078 mrtvých, 3383 zraněných[2] a sto až dvě stě tisíc lidí bez domova. Zničeno bylo na 75–80 % zástavby celého města. Postižena byla nejen makedonská metropole Skopje (která na počátku 60. let 20. století měla pouze 170 000 obyvatel), ale i některá další menší sídla v okolí. Ničivost zemětřesení umocnila i skutečnost, že otřesy zastihly město v 5:17 ráno,[3][4] kdy většina obyvatel ještě spala.
Otřesy trvaly 20 s[5] a dosáhly síly 6,9 stupňů Richterovy stupnice. Cítit byly nejen v makedonské metropoli, ale v podstatě na většině území SR Makedonie a údolí řeky Vardar. Celkem zemětřesení zasáhlo oblast o rozloze 50 000 km2.
Reakce a následky
[editovat | editovat zdroj]K otřesům došlo brzo ráno, takže o nich mohl tisk informovat ještě téhož dne. Nedlouho poté, co skopský zpravodaj deníku Politika odeslal do Bělehradu zprávu o ničivém zemětřesení, ji převzaly i zpravodajské agentury po celém světě. Politika vytiskla poprvé od skončení druhé světové války zvláštní vydání. Deník Nova Makedonija vyšel druhého dne v Prištině (tiskárna ve Skopji byla zničena) a přinesl obsáhlé zprávy o události.[4] Bělehradské noviny Borba napsaly, že Skopje jako město po ničivém zemětřesení již prakticky neexistuje. Naprosto byla zničena i budova hlavní skopské pošty, což ve svém výsledku vedlo k zhoršené komunikaci mezi makedonskou metropolí a zbytkem Jugoslávie.
Z okolních měst přicestovali do zničené Skopje několik hodin po události i záchranáři. Později je doplnily i jednotky Jugoslávské lidové armády. Jugoslávský prezident Josip Broz Tito poslal do Skopje zprávu: „Spolu se všemi národy Jugoslávie se pokusíme zmírnit neštěstí, které postihlo vaši republiku.“
Jugoslávská vláda vyhlásila po zemětřesení dvoudenní státní smutek za oběti katastrofy.[zdroj?] Vláda uvolnila z federálních rezerv okamžitě 70 miliard tehdejších dinárů, a poté ještě dvakrát po třiceti miliardách.[5] Vypsána byla rovněž i národní půjčka ve výši 30 miliard dinárů, nakonec se ale podařilo vybrat o dvanáct miliard více.[6]
Postiženou oblast navštívil ještě během téhož dne prezident Josip Broz Tito,[7] spolu s delegací SKJ. Tito přislíbil, že bude Skopje znovu vybudována, a to za pomoci všech republik tehdejší jugoslávské federace. O několik dní později do makedonské metropole zavítal i sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov.
Prezident ČSSR Antonín Novotný zaslal jugoslávským představitelům soustrastný telegram. Následujícího dne odletělo z Československa zvláštní letadlo s pomocí čs. Červeného kříže. Do Skopje přicestovali záchranáři i z dalších evropských zemí, včetně Švédska, Nizozemska, Sovětského svazu či Velké Británie.
Mezinárodní pomoc poskytlo tehdejší Jugoslávii celkem 78 zemí, a to ve výši, která se blížila samotné účasti jugoslávského státu.[zdroj?] Nejdůležitější bylo odklizení trosek a zajištění náhradního domova pro ty, kterým zemětřesení vzalo střechu nad hlavou. Poté bylo nezbytné zajistit co největší počet dělníků a hlavně stavebního materiálu pro obnovu města.[6] Pomocí postižené Skopji se zabývalo na půdě OSN celkem 35 zemí. Valné shromáždění OSN se na svém zasedání dne 14. října 1963 věnovalo otázce města Skopje a prohlásilo ho za město solidarity.[7]
Mnohé země, ať už ze západní, či východní Evropy vyslaly do Skopje odborníky a inženýry, kteří během léta 1963 vybudovali několik nových sídlišť v blízkosti města. Zajistili tím Skopjanům dočasné ubytování, než přijde zima. Nejvíce pomoci poskytla Francie, Spojené království, Spojené státy a Sovětský svaz. Na pomoci Makedonii se ale podílelo také Československo. Během tzv. studené války se tak ve Skopji setkávali jak američtí, tak i sovětští odborníci.
Nová sídliště vznikla na západ, východ i sever od města. Jak obnovené se obnovená makedonská metropole postupně rozrůstala, staly se tyto čtvrtě součástí integrální zástavby Skopje.
Během otřesů bylo zničeno na 75–80 % zástavby celého města, celkem 15 800 bytů.[7] Třetina všech staveb, které po zemětřesení zůstaly stát, musela být kvůli špatné statice dodatečně stržena. Zemětřesení ustály lépe budovy postavené po druhé světové válce, zatímco starší zástavba se mnohdy poroučela k zemi. Nejhůře na tom byly budovy postavené ze suchých cihel, poškozené o rok dříve masivními záplavami. Některé z desítky let starých budov se po otřesech posunuly o desítky centimetrů.
Mnohé z tehdejších skopských architektonických pamětihodností byly při zemětřesení zničeny zcela; např. tzv. Dům důstojníků, stojící na Náměstí Makedonie, Národní divadlo, Národní banka apod.
Obnova města
[editovat | editovat zdroj]
Již necelý měsíc po zemětřesení ustavila jugoslávská vláda komisi pro obnovu města. Ještě předtím však probíhaly rozsáhlé diskuze, jestli má být město vůbec obnovováno, avšak vzhledem k míře již dříve investovaných prostředků se úvaha Skopji opustit jevila stále více jako čirá fikce. Komise získala podporu organizace UNESCO a její první zasedání se konalo ve městě Ohrid, na západě Makedonie. Byla zřízena rada pro městské plánování (první svého druhu v Jugoslávii) při úřadu skopského magistrátu. Komise povolala k obnově města specialisty v oblasti urbanismu, kteří již měli zkušenosti z přestavbou měst po druhé světové válce, především z Polska.[zdroj?] Mezi ně patřil například i architekt Adolf Ciborowski, který se podílel na obnově válkou zničené Varšavy.
Obnova města si vyžádala nemalé prostředky. Škoda, kterou otřesy způsobily, dosáhla výše 9 % národního důchodu celé země.[8]
V říjnu 1964 byl radou města Skopje schválen komplexní plán přestavby. Město mělo být protkáno čtyřproudými magistrálami s mimoúrovňovými křižovatkami a zřízen byl rozsáhlý systém městské dopravy, počítající s hustou sítí autobusových linek. Původní orientální charakter Skopje se měl vytratit ve prospěch tehdejších brutalistických trendů v architektuře.
Nový plán výstavby města měl na paměti i riziko povodní, které ohrožovaly město prakticky každoročně na začátku jara. Nad městem byla proto na řece Vardar zřízena hydroelektrárna a břehy řeky byly určeny za oblast, kde není povolena výstavba.
Nové centrum města začalo vznikat po roce 1971 podle společného projektu jugoslávských a zahraničních expertů, mezi které patřil i japonský urbanista Kenzó Tange. Plán na výstavbu nového centra Skopje byl přijat již v roce 1965, nicméně jeho realizaci pozdržela obnova ostatních části města.[zdroj?] Přestavba centrální části Skopje byla navíc přínosná i tím, že se strhly i mnohé na černo postavené provizorní objekty. Základní ideou Tangeova návrhu bylo vybudování linie výškových budov (městské hradby), sloužících k administrativním i jiným účelům, které by byly jistou protiváhou hradeb pevnosti Kale, nacházející se na druhém břehu řeky Vardar. Mnohé z jeho představ však nebyly nakonec realizovány a výška těch, které byly nakonec postaveny, musela být snížena, především z důvodu obav před případným dalším zemětřesením.
Jako memento katastrofy byla ponechána částečně rozbořená budova skopského nádraží. Dále od centra bylo zbudována nová moderní železniční stanice a stará budova byla přebudována na městské muzeum.
Jugoslávie v následujících letech investovala nemalé prostředky do rozvoje sítě včasného varování před zemětřesením. Tato síť byla sice funkční, nicméně pouze na území SR Makedonie. Již o několik let později postihlo silné zemětřesení bosenské město Banja Luka, které bylo zcela nepřipraveno.
O zemětřesení byl v tehdejší Jugoslávii natočen dokumentární film Skoplje ’63. Filmování začalo již tři dny po katastrofě a trvalo několik měsíců. Dokument byl později představen mezinárodnímu publiku na festivalu v Cannes, kde ovšem nepostoupil do užšího výběru finalistů.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ RISTOVSKI, Blaže. Makedonska enciklopedija M-Š. Skopje: MANU, 2009. ISBN 978-608-203-023-4. Kapitola Скопски земјотрес, s. 1370. (makedonština)
- ↑ KOUBA, Miroslav; RYCHLÍK, Jan. Dějiny Makedonie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-642-7. S. 213.
- ↑ Článek o zemětřesení na portálu BBC (anglicky)
- ↑ a b Článek o výročí zemětřesení na stránkách mn.mk (makedonsky)
- ↑ a b DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 276. (srbochorvatština)
- ↑ a b DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 277. (srbochorvatština)
- ↑ a b c Článek o 45. výročí na stránkách deníku Politika.rs (srbsky)
- ↑ MILJKOVIĆ, Dušan. Jugoslavija 1945-1985. Bělehrad: Savezni zavod za statistiku, 1986. 509 s. S. 71. (srbochorvatština)
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Zemětřesení ve Skopji (1963) na Wikimedia Commons
