Zarathuštrický kult ohně

Věčný oheň v zarathuštrickém chrámu, Jazd, Írán

Kult ohně představuje jeden z ústředních prvků zarathuštrismu. Má své významné místo jak v náboženské praxi, představované například ohňovými chrámy a oběťmi či rituály směrovanými ohni, tak v učení, kdy je personifikován jazatou-bohem Átarem („Ohněm“) a Ameša Spentou Ašou Vašistou („Nejlepší Pravdivostí“). Podle středoperských kosmologií je oheň sedmým, tedy posledním, stvořením Ahura Mazdy a jako životní síla uvádí celý svět do pohybu. Skrze oheň má také proběhnout „soudný den“ Frašokereti. Oheň je také často užíván jako symbol zarathuštrismu a ádur („oheň“) je v zarathuštrickém kalendáři jménem pro devátý měsíc v roce a devátý den v měsíci.

Personifikace

Oheň je personifikován jazatou-bohem jménem Átar („Oheň“), jež je synem Ahura Mazdy. Tvrdí se o něm, že žije mezi lidmi jako jejich sluha i pán, a obětovalo se mu u domácího ohniště. Přes svůj ústřední význam v kultu vystupuje v mýtech sporadicky, ještě méně než jeho védský protějšek Agni. Jednou z mála výjimek je zmínka o tom, že společně s Mithrou uspěl při záchraně chvareny z rukou Aži Daháky v Zamjád jaštu. Zároveň je s ohněm spojen také jeden z Ameša Spentů („Nesmrtelných blahodárných“) – Aša Vasišta („Nejlepší Pravdivost“).

Dějiny

Zarathuštrický kult ohně se původně nejspíše týkal především ohně domácího krbu a navazoval na obdobný kult indoíránský a praindoevropský. K nejvýznamnějším z těchto ohňů pravděpodobně byl ten, který hořel na oltáři v Pasargadách v době Kýra Velikého a byl tak chápán jako domácí oheň perského krále. Oheň byl také užíván k ordálům, což bylo nejspíše důvodem ztotožnění tohoto živlu s Ašou („Pravdivostí“). Ke vzniku zvláštních chrámů ohně došlo nejspíše v době pozdní achaimenovské říše, snad jako ortodoxní reakce na chrámy se sochami božstev, především Anáhity. Uhlíky z ohňových chrámů byly nošeny jako palladium před perskými armádami, snad opět v souvislosti s Anáhitou (jež byla bohyní války) a snahou, aby její kult odpovídal pravověrnému zarathuštrismu. Do té doby íránské národy uctíváním ohně nejspíše nijak nevynikaly nad svými sousedy.

Z doby Parthské říše nejspíše pochází v Bundahišnu zmiňované tři nejposvátnější velké ohně zvané Ádur Búrzín mihr, Ádur Gúšnásp a Ádur Farnabag, jež byly reprezentací společenských stavů zemědělského, vojenského a kněžského. Stály na kopcích v Parthii, Médii a Persii. Kromě toho existoval ještě čtvrtý v Sistánu a každá část Íránu tak měla svůj vlastní posvátný oheň. V době Parthské říše nejspíše také vznikla zvláštní klasifikaci ohňů:

• berezi-savah („vysokého přínosu“), přítomný v Átaš Bahráms („ohni vítězství“)
• vohu frjána („dobro milující“), oheň či životní síla v člověku
• urvázišta („nejradostnější“), oheň v rostlinách
• vazišta („nejrychlější“), oheň v blesku
• speništa („nejsvatější“), hořící v přítomnosti samotného Ahura Mazdy

Strabón ve své Geografice z přelomu letopočtu zmiňuje dva druhy „chrámů mágů“ v Kappadokii – prvním byly chrámy perských bohů, snad tedy vybavených sochami, druhým pyratheia („ohňové chrámy“), v kterých mágové udržují věčný oheň. Pausaniás ve své Cestě po Řecku z 2. století zmiňuje perské ohňové chrámy chrámy v Lydii. Ve 3. století jsou zmiňovány dynastické ohně vazalů Parthské říše, přičemž arsakovský oheň planul nejspíše v Aršaku, hlavním městě a pohřebišti této dynastie.

V době Sasánovské říše docházelo nejspíše k dalšímu nahrazování kultovních obrazů posvátnými ohni. K největší koncentraci nejspíše došlo v západním Íránu, snad přímo v Persii. Po arabské invazi do Íránu došlo k mizení některých zvyků spojených s kultem ohně a to i mezi Pársy, již odešli do Indie. V Íránu samotném pak postupně došlo k zániku většiny posvátných ohňů.

Átaš-zóhr

Átaš-zóhr, středopersky „oběť ohni“, je zarathuštrický rituál, při kterém je tuk obětního zvířete vléván do plamenů. Jeho kořeny sahají až do indoíránské doby, analogický rituál je znám i z Indie. Nejstarší doklad o zvyku pochází od Strabóna z přelomu letopočtu, poté je zmiňován v mnoha středoperských textech, spolu s příležitostmi, při kterých má být prováděn. Podle jednoho z těchto textů je obdarování ohně palivem, vykuřovadly a obětí jednou ze „čtyř nejlepších věcí“. Átaš-zóhr byl prováděn ještě na počátku 20. století, poté byl nahrazen obětováním vykuřovadel a vonných dřev.

Átaš-njájišn

Átaš njájišn, středopersky „modlitba ohni“, je modlitba směřovaná Átarovi-Ohni, obsažená v Malé Avestě. Ta byla recitována jak laiky, tak kněžími při zažehnutí ohně, domácího i chrámového. Část modlitby se skládá z úryvků z gáth, jiné části jsou zjevně pozdními dodatky. Některé pasáže, přestože jsou sepsány mladší avestánštinou, týkající se domácího ohně, jsou naopak svým původem velmi staré. Z hlediska obsahu Átaš njájišn zahrnuje krátké vyznání víry, modlitby určené k jednotlivým částem dne (gáh) a invokace i žádosti směřované Átárovi.

Odkazy

Související články

• Kult ohně u Slovanů
• Čaháršanba-súrí
• Agni

Externí odkazy

• Encyclopædia Iranica – Ādur
• Encyclopædia Iranica – Ātas