Zakládací listina litoměřické kapituly

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Zakládací listina litoměřické kapituly
Avers zakládací listiny
Avers zakládací listiny
Datum vzniku 1057
Umístění Státní oblastní archiv v Litoměřicích
Signatáři Spytihněv II.

Zakládací listina litoměřické kapituly[1] je pamětní záznam zachycující založení litoměřické kapituly z roku 1057. Jde o vůbec nejstarší dochovaný originál písemného dokumentu vzniklého v Čechách. Nejedná se o listinu (byť se tak konvenčně nazývá), ale o pamětní zápis (jinak akt), tedy o příjemecky zhotovenou písemnost z doby, kdy nebylo běžné právní pořízení stvrzovat listinou. Obsahuje český přípisek z počátku 13. století známý jako první česká věta. Vzhledem k neexistenci jiných pramenů a k zevrubnému výčtu majetků, kterými byla kapitula vybavena představuje tato listina znamenitý pramen k poznání Čech 11. století. Listina existuje ve třech variantách, nachází ve Státním oblastním archivu v Litoměřicích.

Dochování[editovat | editovat zdroj]

O založení a nadání litoměřické kapituly knížetem Spytihněvem II. v roce 1057 nebo 1058 máme zachovánu neobyčejně vzácnou písemnou památku hned v trojím různém vydání.

Prof. Gustav Friedrich (diplomatik a vydavatel CDB) varianty označil písmeny A, B, C. Za nejstarší variantu A určil pergamen uloženy v SOA Litoměřice, fond Kapitula Litoměřice, sign. R2. Předpokládá se, že se jedná o originální zachování pamětního zápisu (tím je tato památka velmi cenná, protože originály pamětních zápisů pro české prostředí jsou známy jen tři – zbylé dva jsou novější, týkají se obdarování olomoucké kapituly za Soběslava II. a donace louckému klášteru z doby Vladislava Jindřicha), které se kapitula zhotovila záhy po právním aktu založení. K původnímu zápisu byly dále připojovány další, jak kapitula získávala další majetky, poslední jsou zápisy informující o darech v češtině (tato „první česká věta“ a poslední zápis na pergamenu je datován do začátku 13. století). Tento pergamen byl (jistě ne dříve než v polovině 12. století) opatřen fiktivní pečetí.

Druhá varianta, Friedrichem označená jako znění B, je konfirmace pamětního zápisu králem Přemyslem Otakarem I. roku 1218 v Budyni na žádost litoměřické kapituly. Přemyslu Otakarovi I. nebyl zřejmě předložen přímo pergamen A, ale dnes nedochovaný text, který vedle opisu znění A obsahuje doplňky ohledně majetku, kterého litoměřický kostel nabyl ve 12. století a které nejsou uvedeny v A. Přemyslova listina je nejspíše pravá, jestli byl předložený text též pravý není jisté, nicméně byl psán stejně jako zápis A v objektivní formě (takže se snad o listinné falzum nejednalo).

Třetí varianta C je listinné falzum (je psáno v první osobě, obsahuje pečeť tvářící se jako Spytihněvova pečeť – byť žádná pravá Spytihněvova pečeť není doložena), které znalo jak znění A i B. Friedrich vznik kladl do let 13191341.

Spor o pravost[editovat | editovat zdroj]

První pokusy o vědecký popis tzv. zakládací listiny se objevuje již v díle Gelasia Dobnera (existovala i jistá diskuse s Vavřincem Slavíkem), nicméně první důkladná diplomatické studie pochází z roku 1836 od Františka Palackého Kritická úwaha i wýklad základných listin kollegiatnjho chrámu Litoměřického[2] (tato práce je mimo jiné první diplomatickou studií psanou v češtině).[3] Zatím nejpřesvědčivější diplomatické zařazení písemnosti provedl Gustav Friedrich na začátku 20. století (Palacký znal pouze Friedrichovy varianty B a C, proto nemohl dojít k tak přesným výsledkům jako Friedrich).

Proti Friedrichovu pojetí se nejvýrazněji postavil Václava Hrubého (ovšem jeho Tři studie k české diplomatice,[4] kde Friedrichovo pojetí napadl, vyšly posmrtně péčí Jindřicha Šebánka, takže se již do nastalé diskuse – k jeho práci vesměs negativní – nemohl zapojit). Hrubý se domníval, že písmo varianty A není z 11. století, a prohlašoval, že znění domnělého originálu vzniklo až asi po stodvaceti letech, někdy kolem roku 1180, „aby upravilo kapitule litoměřické cestu k imunitě“[5]. Při snaze o potvrzení písemnosti v panovnické kanceláři byla (z pochopitelných důvodů) písemnost odmítnuta. Zatím byla na spodní okraj dokumentu připisována jen další darování - Zlatoňovo, Hroznatovo a biskupa – knížete Jindřicha Břetislava. Teprve prý, když se stal královským kancléřem kapitulní probošt Benedikt, byla listina, mezitím opatřená pečetí (ovšem „neznáme ubožší náhražky za starou pečeť českých knížat nad tuto ,pečeť' u znění A!“[5]), potvrzena Přemyslem Otakarem I. Podvod kapituly dále potvrzuje, že Přemyslova listina vypadá svoji formu velmi podezřele a vznikla snad v ústraní, beze svědků a za silné intervence kancléře Benedikta. Při Přemyslově potvrzení byl vyhotoven další text označený B, v němž zachycen skutečný stav kapitulního majetku k roku 1218 a vynecháno z A vše, co nemělo v této době pro kapitulu cenu, jak názorně ukazuje juxtaposice Friedrichova.

Největší slabinou Hrubého pojetí je, že nedokázal vysvětlit proč pergamen A, údajně falzum zhotovené teprve 120 let po založení kostela, postrádá všechny formální náležitosti listiny. Ve 12. století skutečně vznikali poměrně často listinná falza, která ale mají formu plně průkazné listiny, litoměřická kapitula ale musela postupovat tak nešikovně (jako tomu je u nepovedené pečeti), že zfalšovala pamětní zápis, tedy písemnost, která jí byla při úředním řízení v panovnické kanceláři zcela k ničemu. Hrubý navíc pochyboval o existenci jakéhokoliv pamětního zápisu v českém prostředí vůbec v 11. století – kapitula nejenže padělala zcela zbytečnou písemnost, ale její formát musela importovat ze zahraničí. Existence pamětních zápisů v Čechách se oproti Hrubého době podařilo v průběhu 20. století přesvědčivěji doložit, což také Friedrichovo řešení podpořilo.

Bezpochyby jde o neověřený záznam o darování knížete Spytihněva II. jím založenému a postavenému kostelu v Litoměřicích. (lat. Cum Spitigneus ecclesiam … construxisset…). Jde o písemnost bez samostatné právní průkaznosti určenou k tomu, aby prostě zachovala paměť o panovníkově donaci. Dokument v této době totiž ještě neslouží jako písemný projev právního jednání, ani je nezdůvodňuje. V době Spytihněvovy fundace má právní průkaznost stále ještě svědecká výpověď (lat. testes ex iure terrae producere), nikoli písemnost. Tím se také vysvětluje poměrně malý počet listin zachovaný ještě z doby Spytihněvových nástupců.

V Kosmově kronice, časově dovedené až k roku 1125, nenalezneme ještě stopy existence a činnosti panovnické kanceláře charakterizované výrazy: kancelář, kancléř, notář. Teprve s existencí řádné kanceláře se začíná objevovat listina jako právní dokument. Slouží potom nejen pro podržení paměti o absolvovaném právním úkonu, nýbrž slouží zároveň i jeho ochraně svou imprekační formulí.

Nebylo ani možné, z důvodu neexistence panovnické kanceláře, aby zápis litoměřické fundace asi z roku 1057 měl formálně všechny vlastnosti listiny vzniklé v kanceláři. Zápis listiny A má totiž cenu pro toho, kdo byl nejvíce zainteresován na udržení právního účinku, o němž je v textu řeč. Tedy pro držitele obdarování, a proto text znění mluví vždy ve třetí osobě (lat. condonavit, acidit, acomodavit, ordinavit etc). Z toho je zřejmé, že dokument vznikl v kapitule nebo aspoň z její iniciativy, protože v jejím zájmu.

Datace[editovat | editovat zdroj]

Z listiny A ani z ostatních variant nelze odvodit přesné datum založení kostela a kapituly. Praví se, že kostel založil Spytihněv II. Ten pak panoval pouze v letech 1055-1061. Přesnější způsob datace není možný, to co udávají pozdější historikové o době založení není opřeno o dostatečné věrohodné prameny. Nicméně z vnitřních důvodů lze mít datum fundace, ať už rok 1057 nebo 1058, za pravděpodobné. Historikové tedy drží většinou roku 1057, který svoji autoritou ppodpořl K. J. Erben v RBM (uvedl „cc. 1057“)[6].[7] Rok 1058 uvádí G. Dobner v tzv. Vokounově textu[8], a pro rok 1059 se rozhoduje F. Pubitschka[9] a historik Borový.[10]

Osobnost Spytihněva II.[editovat | editovat zdroj]

Pohnutky k založení byly na prvním místě nesporně náboženské. Knížata a členové vládnoucí vrstvy v té době takřka soupeřili v zakládání kostelů a klášterů a v jejich následném obdarovávání. Tito donátoři toužili po tom, aby tak prospěli spáse své duše. Tak se výslovně motivuje po celá staletí zakládání zbožných institucí.

K založení však došlo v neposlední řadě také z osobních aspirací Spytihněva II. Tento kníže byl synem slavného Břetislava I. (10341055), jemuž se značně podobal ctižádostí, jak je patrné na jeho postupu vůči moravským předákům i vůči vlastním bratrům. Vratislav před ním uprchl do Uher, Konrád a Ota dostali bezvýznamné úřady u českého dvora, takže Spytihněv II. se stal samostatným vládcem v Čechách i na Moravě. Poučen nezdary svého slavného otce, se varoval konfliktů se sousedy a hodlal dosáhnout svého povýšení od římské kurie, zřejmě po vzoru uherského krále Štěpána Svatého (9971038). Podařilo se mu získat privilegium užívání mitry (na svou dobu pro světského vladaře mimořádného vyznamenán), ale bylo to jen částečným splněním vize, kterou chtěl Spytihněv II. realizovat. Fundování kapituly v Litoměřicích, spolu s ostatními fundacemi, mu mělo u římské kurie připravit půdu k dosažení královské hodnosti. Nicméně nejednalo se o čistého pragmatika, ale o osobně skutečně zbožného panovníka. Kronikář Kosmas o něm píše: „Trávě postní čas po každé v domě mnichů nebo kanovníků, rozdával almužny, účastnil se pilně služeb božích, trval v bdění a na modlitbách, a to tak, že před jitřním zpíváním přeříkal celý žalm, rozpínaje při tom ruce nebo poklekaje, po nočních hodinách kompletních zachovával po způsobu mnichů mlčení až do času první mše atd.“

Český přípisek 13. století jako první česká věta[editovat | editovat zdroj]

Revers pergamenu s českým přípiskem

Na reversu pergamenu A se nachází poslední pamětní zápis datovatelný do začátku 13. století. Tento přípisek má zvláštní signifikanci z hlediska dějin češtiny, protože je od roku 1936[11] toto souvětí identifikováno jako první (nejstarší) česká věta. Nicméně je pravda, že toto prvenství nutně nemusí být jednoznačné. Před rokem 1936 se jako první věta označovala věta z Paterových glos „luta oteuzneſena naduta otdu“ (ovšem ta nemá podmět), naopak nověji Robert Dittmann upozorňuje na věty rukopis kapitulní knihovny A 156, fol. 16r (11. století): „strahotelnu tacii“, nebo (transkribována a rekonstruována) „toliko budi státý a nejměj s’a jiné péci“ v glosách Josefa Kary (z novějšího petrohradského rukopisu, nicméně předpokládá, že glosa se tradovala delší dobu).

Znění litoměřického přípisku:

3. řádek: Pauel dal geſt ploſcouicih zemu Wlah dalgeſt dolaſ zemu bogu iſuiatemu ſcepanu ſeduema duſnicoma
4. řádek: bogucea aſedlatu

Díky svému rozsahu a dobrému dochování v každém případě litoměřický přípisek ilustruje řadu jazykových jevů typcikých pro starou češtinu 13. století. Ať už to je archaický bezpředložkový lokál ([v] Plsokovicích). Případně neproběhlou změnu g > γ > h, neproběhlou disimilaci šč > šť. Primitivní pravopis zachytil měkký konsonant v’ (ſuiatemu = sv’atemu).

Města a obce zmíněné v listině[editovat | editovat zdroj]

Od zakládací listiny odvozuje svou první písemnou zmínku nebo se k ní hlásí jako k důležité součásti vlastní historie více jak 30 měst a obcí:

  1. Flag of Bohusovice nad Ohri.svg Bohušovice nad Ohří
  2. Brňany LT flag.svg Brňany
  3. neznámá vlajka Dlažkovice
  4. neznámá vlajka Dolánky nad Ohří
  5. Dolni Zalezly CZ flag.svg Dolní Zálezly
  6. neznámá vlajka Horní Řepčice
  7. Chlumec UL Flag.png Chlumec
  8. Chotěšov (okres Litoměřice) vlajka.jpg Chotěšov
  9. neznámá vlajka Chožov
  10. neznámá vlajka Jištěrpy
  11. Křešice vlajka.jpg Křešice
  12. Libesice prapor.gif Liběšice v okrese Litoměřice
  13. neznámá vlajka Liběšice v okrese Most
  14. Libochovany CZ flag.svg Libochovany
  15. Litomerice CZ flag.svg Litoměřice
  16. Lovosice CZ flag.jpg Lovosice
  17. Flag of Lukavec LT CZ.svg Lukavec
  18. Malé Žernoseky vlajka.jpg Malé Žernoseky
  19. neznámá vlajka Malečov
  20. Ploskovice CZ flag.svg Ploskovice
  21. Prackovice nad Labem vlajka.jpg Prackovice nad Labem
  22. neznámá vlajka Sedlec
  23. Slatina prapor.gif Slatina
  24. neznámá vlajka Starý Týn
  25. Terezin LT CZ flag.svg Terezín
  26. Travcice CZ flag.gif Travčice
  27. Trnovany LT vlajka.jpg Trnovany
  28. Flag of Usti nad Labem.svg Ústí nad Labem
  29. Velke Zernoseky CZ flag.svg Velké Žernoseky
  30. Zitenice CZ flag.svg Žitenice

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Překlad textu Zakládací listiny
  2. Palacký, František. Kritická úwaha i wýklad základných listin kollegiatnjho chrámu Litoměřického (pomůcka k diplomatice české). Časopis Českého museum 10, 1836, s. 323–346. [1]
  3. Friedrich 1901, s. 7.
  4. HRUBÝ, Václav. Tři studie k české diplomatice. Brno: Filosofická fakulta, 1936. 1 sv. (přeruš. str.). Spisy filosofické fakulty Masarykovy university v Brně; Čís. 42. [2]
  5. a b Hrubý, s. 107.
  6. RBM I, s. 51–53, č. 124.
  7. A. Sedláček, Místop. Sl. Hist. 552.; A. Frind, Die Geschichte der Bischöfe und Erzbischöfe von Prag, 24
  8. Mon. Historica Boemiae II, 102; Fontes rer. Boh. III, 468
  9. Chronologische Geschichte Böhmens III, 367
  10. Dějiny diecéze pražské, 46
  11. BLÁHA, Ondřej et al. Kenaanské glosy ve středověkých hebrejských rukopisech s vazbou na české země. Praha: Academia, 2015. 935 stran. Judaica; sv. 16. ISBN 978-80-200-2488-6. S. 184. Poprvé ji tak uvádí Bohuslav Havránek ve Vývoji spisovného jazyka českého havránek. Československá vlastivěda. Řada II. Spisovný jazyk český a slovenský. Praha: Sfinx, 1936.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BARTŮNĚK, Václav. Od proboštství k biskupství (1057-1957), in 900 let litoměřické kapituly, Česká katolická charita, Praha 1959, str. 32-34.
  • FRIEDRICH, Gustav. O zakládací listině kapituly Litoměřické. Prolegomena k české diplomatice. Praha : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1901. (Rozpravy České akademie. Roč. 9. Tř. 1. Č. 2.).
  • FRIEDRICH, Gustav. Ještě o zakládací listině kapituly Litoměřické. Český časopis historický 8, č. 2, (1902), s. 166-173.
  • KREJČÍK, Adolf Ludvík. O zakládací listině kapituly Litoměřické. Český časopis historický 8, č. 2, (1902), s. 158-166.
  • KRISTEN, Zdeněk. Pamětní záznam o založení a obvěnění kapituly litoměřické. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Historica 2. 1961, s. 69–97.  

Edice[editovat | editovat zdroj]

  • CDB I, číslo 55, s. 53-60. [3].

Související články[editovat | editovat zdroj]