Winternitzovy automatické mlýny
| Winternitzovy mlýny | |
|---|---|
 Celkový pohled na Winternitzovy mlýny v Pardubicích v roce 2023 (po rekonstrukci) | |
| Účel stavby | |
Sídlo pěti institucí: Infocentrum: pardubické městské informační centrum; Silo: multifunkční konferenční a umělecký prostor; Sféra: řemeslné a technologické vzdělávací centrum pro školy i veřejnost; Gampa: galerie; Gočárova galerie: krajská sbírkotvorná galerie, její hlavní výstavní prostor | |
| Základní informace | |
| Architekt | Josef Gočár |
| Stavebník | Egon a Karel Winternitzovi |
| Další majitelé | Nadace Automatické mlýny[1] |
| Současný majitel | Pardubický kraj[2] |
| Poloha | |
| Adresa | Bílé Předměstí,  Česko |
| Ulice | Mezi Mosty |
| Souřadnice | 50°2′31,92″ s. š., 15°46′54,12″ v. d. |
 | |
| Další informace | |
| Rejstříkové číslo památky | 46077/6-4645 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Winternitzovy mlýny, nebo Automatické mlýny,[3] je budova původně mlýnů navržená Josefem Gočárem pro bratry Egona a Karla Winternitze v Pardubicích. Stojí na pravém břehu řeky Chrudimky před jejím soutokem s Labem, v těsné blízkosti renesančního historického centra města. Stavba budovy započala roku 1909 a pod taktovkou architekta Josefa Gočára byla v roce 1910 dokončena. Jednalo se o jedno z prvních Gočárových děl v duchu kubismu, nesoucí znaky rondokubismu,[4] i když rondokubismus vznikl až o deset let později. Později byl areál dále rozšiřován. Do roku 2013 sloužil jak mlýny.
Roku 2014 byly mlýny zařazeny na seznam Národních kulturních památek České republiky.
Historický komplex budov, který byl v provozu více než 100 let, prošel mezi lety 2020 a 20230 transformací na moderní kulturně-společenskou městskou čtvrť. Iniciátorem proměny celého areálu byla Nadace Automatické mlýny. Ta koupila areál v roce 2016 a k obnově národní kulturní památky přizvali město Pardubice a Pardubický kraj. V roce 2023, po třech letech intenzivní rekonstrukce, se areál otevřel veřejnosti.
Historie[editovat | editovat zdroj]
Pardubice, dosud provinční, doposud především zemědělské město Polabí, se v té době díky železničnímu uzlu stávaly zajímavějšími pro obchodníky a průmyslníky. Na počátku 20. století kvůli rovinatému povrchu a nevyhovujícím podmínkám vodních toků probíhala rozsáhlá regulace řek, z jejichž slepých ramen vznikala umělá jezera (melancholicky upomínající na renesanční rybníkářství) a při Chrudimce i Labi parkové plochy (relaxační zóny), kolem kterých se rozšiřovala zástavba města, neboť město zažívalo prudký nárůst obyvatelstva. Mlýny nevyužívaly náhonu nejbližších řek Labe a Chrudimky, ale cca 10 km dlouhého umělého kanálu Halda z říčky Loučná, která je přítokem Labe.
Provoz mlýnů byl ukončen roku 2013. Jejich vlastník, společnost Goodmills, pak dlouho pro objekt hledal kupce. Až v roce 2016 objekt koupili manželé Mariana a Lukáš Smetanovi.[1] Do nutné rekonstrukce a přestavby zapojili město Pardubice a Pardubický kraj. Mezi lety 2020 a 2023 probíhala náročná rekonstrukce. V září 2023 byl areál slavnostně otevřen. Poprvé v historii se veřejnosti otevřelo Gočárovo obilné silo, které vlastní Nadace Automatické mlýny. Zatímco v přízemí objektu je pobočka turistického informačního centra, v horním patře vznikl multifunkční sál s terasou. V bývalé hlavní mlýnské budově působí krajská Gočárova galerie, v severní části městské vzdělávací centrum Sféra a městská galerie GAMPA, další veřejné prostory včetně vnitřního náměstí vybudovala taktéž Nadace Automatické mlýny.[3]
Zapojení města a kraje[editovat | editovat zdroj]
Významnou roli v přestavbě Automatických mlýnů sehrálo město Pardubice. To v areálu vlastní objekt, který vznikl rekonstrukcí objektu bývalého skladu balené mouky. V jeho spodní části sídlí GAMPA (Galerie města Pardubic) a nad ní se nachází polytechnické vzdělávací centrum Sféra, které nabízí netradiční formy vzdělání a propojuje vědu, moderní technologie a tradici regionálních řemesel. Pokud jde o zapojení kraje, tak přestavba bývalé hlavní mlýnské budovy na budoucí Gočárovu galerii začala v květnu 2020. Gočárova galerie představuje největší investici do kultury v historii kraje, s celkovými výdaji v rámci evropského projektu ve výši 408 milionů korun. Z této částky kraj obdržel 127,7 milionu korun z evropských zdrojů, zatímco Pardubický kraj přispěl 273 miliony korun ze svého rozpočtu.
Architektonická studia[editovat | editovat zdroj]
Celý projekt přeměny Automatických mlýnů na moderní kulturně-společenskou městskou čtvrť byl možný díky spolupráci několika architektonických studií. Jedním z klíčových architektů projektu je Zdenek Balík se svým studiem Zette], který manželům Smetanovým doporučil, aby průmyslový objekt koupili a nastavil i principy spolupráce s městem a krajem. Spolu s dalšími architektonickými ateliéry, jako jsou Šépka architekti (Sféra, GAMPA a veřejná prostranství), Transat architekti (Gočárova galerie) a Prokš Přikryl architekti (Silo), dokončil první etapu přestavby.
Druhá etapa přestavby[editovat | editovat zdroj]
Druhá etapa přestavby Automatických mlýnů by měla začít začátkem roku 2025 a zahrnout výstavbu bytových a komerčních objektů, které mají být dokončeny přibližně v roce 2026. Tato druhá fáze projektu má za cíl uzavřít areál z východní strany a vytvořit městskou čtvrť s občanskou vybaveností.
Architektura[editovat | editovat zdroj]
Winternitzovy mlýny, jako nová dominanta vizuálně svojí monstrozitou, navazují na zámek rodu Pernštejnů. Jejich architektura je asociací babylónské Ištařiny brány – odpovědí pro prudce vzrůstající materiální potřeby obyvatelstva. Gočár během realizace této stavby projektoval rašelinové lázně v nedaleké Bohdanči, otevřené v roce 1913, ve tvaru květu leknínu a dům U Černé Matky Boží s kubistickými interiéry vinárny a kavárny Orient (se svítilnami krystalického tvaru na balkónech a v oknech prvního patra). Renesanční vzpomínka je zhmotněna motivem vlaštovčích ocasů, kterými byly mlýny doplněny ve dvacátých letech, kdy souběžně Pavel Janák projektoval pardubické krematorium a palác Adria v Praze, který architekt Le Corbusier označuje „za masivní stavbu asyrského charakteru“.
Galerie[editovat | editovat zdroj]
-
Hlavní pohled na Galerii Gampa -
Vstup do galerie Gampa -
Galerie Gampa, detail fasády -
Dřevěný shoz na mouku v budově Gočárovy galerie
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b KUBÍNKOVÁ, Naďa. Majitel se chce do mlýnů nastěhovat, návštěvníky do nového pustí za 4 roky [online]. Český rozhlas, rev. 2017-03-31 [cit. 2017-04-02]. Dostupné online.
- ↑ https://nahlizenidokn.cuzk.cz/ZobrazObjekt.aspx?encrypted=NAHL~mk_QS-uTJR2sG-b9p9PsIBRu2MdT2sOAReThtKtH02TnydwU-K_ZZ-XaFTR74guwhdyZUA93lpnH74koJuQEbpBFbLyjzPg3BlGZM_SZ6o-pRkGuKPf8jIK8llUnrgmELEnGelfTwzlrG9tuV_Sopx6XuLZ8VYOOAGIGAziF9DZqyFwr71SR015MMnRRVksgJ88anUJO4xVR8FU3X6sXvA==
- ↑ a b Pardubický kraj - Aktuality. www.pardubickykraj.cz [online]. [cit. 2023-10-02]. Dostupné online.
- ↑ HORÁK, Ondřej. Průvodce neklidným územím II: příběhy moderní české architektury. Praha: Labyrint, 2018. 239 s. ISBN 978-80-87260-97-5. Kapitola 1911 - Světlo a stín v rukách Josefa Gočára 26, s. 26.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- MLÝNY BRATŘÍ WINTERNITZŮ. Průmyslové dědictví, rozvoj města a kulturní aktivity. Příprava vydání Benjamin Fragner, Anna Kašíková, Tomáš Skřivan. Praha: České vysoké učení technické v Praze, Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury, 2013. 156 s. Dostupné online. ISBN 978-80-01-05343-0.
- František Šebek: Stoleté ohlédnutí – život Pardubic kolem roku 1900, Helios, Pardubice 2000, ISBN 80-85211-09-2
- Emanuel Poche a kolektiv: Umělecké památky Čech 3, Academia, Praha 1980
- LUKEŠ, Zdeněk; PANOCH, Pavel. Století moderní architektury v Pardubickém kraji. [Pardubice]: Helios, 2006. ISBN 80-85211-19-X.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Winternitzovy mlýny na Wikimedia Commons - / Oficiální stránky: Automatické mlýny
- / Oficiální stránky: Architektonické studio zette
