Přeskočit na obsah

William Bradford (guvernér)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
William Bradford
William Bradford, guvernér kolonie Plymouth (předpokládaná podoba, pohlednice z roku 1904.[1]
William Bradford, guvernér kolonie Plymouth (předpokládaná podoba, pohlednice z roku 1904.[1]
Narození19. března 1590
Austerfield, Yorkshire, Anglie
Úmrtí9. května 1657 (ve věku 67 let)
Plymouth, Massachusetts
Místo pohřbeníPlymouth, Massachusetts
Národnostanglická
Občanstvíamerické
Povoláníguvernér kolonie Plymouth
Znám jakojeden z Otců poutníků
PředchůdceJohn Carver
NásledovníkEdward Winslow (guvernér), 1633
Nábož. vyznánípuritán
ChoťDorothy May[2]
Alice (Carpenter) Southworth[3]
Děti4
RodičeWilliam Bradford[4] a Alice Hanson[4]
PříbuzníHannah Bradford, Samuel Bradford[5], Mercy Bradford[5], William Bradford, Ephraim Bradford[5], Alice Bradford[5], John Bradford[4], Thomas Bradford[4][5], Israel Bradford, Joseph Bradford[4][5], Meletiah Stevens[5], Mary Hunt[5], David Bradford[5] a Sarah Baker[5] (vnoučata)
FunkceGovernor of Plymouth Colony (1621–1633)
Governor of Plymouth Colony (1635–1636)
Governor of Plymouth Colony (1639–1644)
Governor of Plymouth Colony (1645–1657)
PodpisWilliam Bradford – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

William Bradford (cca 19. března 1590 Yorkshire, Anglie9. května 1657 Plymouth, Massachusetts) byl anglický puritán, původem z West Ridingu v Yorkshiru v severní Anglii. V roce 1608 se přestěhoval do nizozemského Leidenu, aby unikl před náboženským pronásledováním anglického krále Jakuba I. Stuarta a v roce 1620 emigroval do kolonie Plymouth v Severní Americe na lodi Mayflower. Stal se signatářem Mayflowerských kompaktát a byl zvolen druhým guvernérem kolonie. V této funkci pracoval s přestávkami asi 30 let, a to mezi roky 1621 a 1657. Jeho deník Of Plymouth Plantation (O plymouthské kolonii) pokrývá roky 1620 až 1646 v Plymouthu.[6]

Raný život

[editovat | editovat zdroj]
Znak Williama Bradforda

William Bradford se narodil Alice Briggsové a Williamovi Bradfordovi v Austerfieldu ve West Riding of Yorkshire a byl pokřtěn 19. března 1590.[7] Rodina vlastnila velkou farmu a byla považována za bohatou a vlivnou v době, kdy většina jejich krajanů byli nezámožní rolníci.[8][9] Bradfordův dědeček William Bradforthe měl nejméně čtyři děti, včetně Bradfordova otce, a byl podle historika George J. Hilla pravděpodobně šlechtického původu.[10]

Manor House, Austerfield — rodný dům Williama Bradforda

Bradfordovo dětství bylo poznamenáno četnými úmrtími v rodině. Bylo mu něco přes rok, když zemřel jeho otec. Jeho matka se znovu vdala, když mu byly čtyři roky, a on byl poslán žít se svým dědečkem. Jeho dědeček zemřel o dva roky později a Bradford se vrátil ke své matce a nevlastnímu otci. Jeho matka zemřela o rok později, v roce 1597, a Bradford se tak stal sirotkem ve věku sedmi let. Byl poslán ke svým dvěma strýcům.[7]

Ti požadovali, aby pomáhal na farmě, a později ve svém deníku poznamenal, že v té době trpěl „dlouhou nemocí“ a nemohl pracovat. Místo toho se obrátil ke čtení a seznámil se s Biblí a klasickými literárními díly. Někteří to vidí jako klíčový faktor v jeho intelektuální zvídavosti a jeho eventuální přitažlivosti k separatistické větvi puritánské teologie.[11]

Separatistická teologie

[editovat | editovat zdroj]

Když bylo Bradfordovi 12 let, přítel ho pozval, aby vyslechl Rev. Richarda Clyftona, který kázal 10 mil daleko v kostele Všech svatých v Babworthu v Nottinghamshire. Clyfton věřil, že anglikánská církev by měla odstranit všechny stopy římskokatolických praktik, což by mělo za následek čistší křesťanskou církev. Bradford byl inspirován jeho kázáním a pokračoval v účasti na jeho mších, ačkoli mu to jeho strýcové zakazovali.[12] Během jednoho kázání se Bradford setkal s Williamem Brewsterem, soudním vykonavatelem a listonošem,[13] který žil v sídle Scrooby Manor čtyři míle od Austerfieldu. Během častých návštěv si Bradford od něho vypůjčoval knihy a Brewster s ním hovořil o úsilí za reformu církve, které se odehrává v celé Anglii.[13]

Když v roce 1603 na trůn nastoupil Jakub I. Stuart, prohlásil, že bude tvrdě potlačovat jakékoli náboženské reformy a pronásledovat radikální kritiky anglikánské církve.[14] V roce 1607 se v Scrooby Manor konaly tajné schůzky a asi 50 reformistů utvořilo komunitu vedenou Richardem Clyftonem a reverendem Johnem Robinsonem. Tato skupina rozhodla, že reforma anglikánské církve je beznadějná. Jejich týdenní schůzky nakonec přitáhly pozornost arcibiskupa z Yorku a mnoho členů komunity bylo v roce 1607 zatčeno.[8] Brewster byl shledán vinným z toho, že byl „neposlušný ve věcech náboženství“ a dostal pokutu. Někteří členové byli uvězněni a jiní byli podle Bradforda „dnem i nocí“ sledováni těmi, kteří byli loajální arcibiskupovi.[8] Jejich obavy zvýšily zprávy, že reformisté zatčení v Londýně byli uvězněni a ponecháni o hladu.[15]

Sbor kolem Scrooby Manor se v roce 1607 rozhodl nezákonně opustit Anglii a odejít do Nizozemska, kde panovala náboženská svoboda. Bradford se rozhodl jít s nimi. Skupina se při pokusu o odchod z Anglie setkala s několika závažnými neúspěchy, zejména je zradil anglický námořní kapitán, který souhlasil s přepravou do Nizozemska, ale místo toho je vydal úřadům.[16] Většina komunity, včetně Bradforda, byla po tomto neúspěšném pokusu krátce uvězněna.[17] V létě roku 1608 se jim podařilo uniknout z Anglie v malých skupinách a přesídlit do Leidenu v Nizozemsku. Bradfordovi bylo 18 let.

Leiden a Londýn

[editovat | editovat zdroj]

Bradford přijel do Amsterdamu v srpnu 1608. Neměl zde žádnou rodinu a tak byl přijat do domácnosti Williama Brewstera. Komunita se těžce probíjela, neměli stálou práci, byli cizinci, žili ve špatných podmínkách. Většinu svých peněz utratili za pokusy dostat se z Anglie. Po devíti měsících se rozhodli přesídlit do menšího nizozemského města Leiden.[18]

Bradford nadále bydlel s rodinou Brewsterů v chudinské čtvrti v Leidenu známé jako Stink Alley.[19] Když mu bylo 21 let, podmínky se pro něj dramaticky změnily. V roce 1611 se dokázal domoci svého rodinného dědictví. Koupil si vlastní dům, zřídil dílnu jako fustiánský tkalec (tkalec z těžké bavlněné tkaniny na pánské oděvy) a získal renomované postavení.[20] V roce 1613 se oženil s Dorothy Mayovou, dcerou bohatého anglického páru žijícího v Amsterdamu. Měli pouze civilní svatební obřad.[21] V roce 1617 se jim narodilo první dítě, dostal jméno John.[22]

V roce 1619 William Bradford prodal svůj dům v Leidenu a podle daňových záznamů se v březnu 1620 usídlil v Londýně, v Duke's Place v Aldgate. Aldgate byla oblast Londýna známá jako sídlo mnoha nizozemských obchodníků a také mnoha náboženských disidentů. Žily zde i rodiny, jejichž jména se objevují na seznamu pasažérů na lodi Mayflower: Isaac Allerton, Edward Tilley, John Tilley, Henry Sampson a Stephen Hopkins.

Jedna rodina v Aldgate hrála důležitou roli v Bradfordově životě v Americe: Edward a Alice (Carpenter) Southworth a jejich dva synové, kteří bydleli v Heneage House, Duke's Place v Aldgate v roce 1620. Southworth byl vysoce respektovaným vůdcem separatistické komunity v Leidenu, ale zemřel v letech 1621/22. Jeho vdova Alice emigrovala do Plymouth Colony poté, co Bradfordova manželka zemřela. Bradford se s ní oženil.[23]

Založení kolonie Plymouth

[editovat | editovat zdroj]

Příjezd na palubě lodi Speedwell

[editovat | editovat zdroj]

v roce 1617 komunita začala plánovat založení vlastní kolonie v Americe.[24] Separatisté mohli sice praktikovat své náboženství svobodně, ale byli znepokojeni skutečností, že jejich děti byly ovlivněny nizozemskými zvyky a jazykem po téměř deseti letech strávených v Nizozemsku. Proto zahájili v Anglii tři roky náročných vyjednávání o povolení usídlit se v severní části kolonie Virginie (která se pak rozšířila na sever k řece Hudson).[25] Kolonisté se snažili vyjednat podmínky se skupinou finančníků v Londýně známou jako Merchant Adventurers. Do července 1620 Robert Cushman a John Carver provedli nezbytná opatření a přibližně padesát separatistů opustilo Delftshaven na palubě Speedwell.[26]

Byly to srdcervoucí scény. Mnoho rodin bylo rozděleno, protože někteří separatisté zůstali v Nizozemsku a plánovali plavbu do Nového světa až poté, co bude kolonie založena. William a Dorothy Bradford zanechali svého tříletého syna Johna a její rodiče v Amsterdamu, možná proto, že John byl příliš slabý pro náročnou plavbu.[26]

Podle plánu Carvera a Cushmana se Speedwell setkal s Mayflower u pobřeží Anglie a obě lodě zamířily k severní část Virginie. Ukázalo se však, že Speedwell není v takovém stavu aby mohl uskutečnil plavbu, a někteří z cestujících byli ze Speedwellu přemístěni na palubu Mayfloweru. Mayflower se stala skutečně přeplněnou. Ke komunitě ze Scrooby Manor se připojilo asi 50 kolonistů, mnohdy dobrodruhů, které najali obchodníci pro jejich zkušenosti, což se ukázalo jako užitečné při založení kolonie.[27]

Plavba na lodi Mayflower

[editovat | editovat zdroj]

Mayflower vyplul z Plymouthu v Anglii 6./16. září 1620. (Rozdíl mezi juliánským a gregoriánský kalendářem). Sto stop dlouhá loď vezla 102 cestujících v extrémně stísněných podmínkách. Druhý měsíc plavby byla loď zasažena bouří, do lodě začalo zatékat a cestující leželi nemocní a v mokru. Cestou došlo k dvěma úmrtím, jeden člen posádky a jeden cestující.

Dne 9. listopadu 1620, spatřili mys Cape Cod, asi po měsíčním zdržení v Anglii a dvou měsících na moři. Několik dní se snažili pokračovat dále na jih, do svého plánovaného cíle v kolonii ve Virginii, ale silná zimní bouře je přinutila k návratu na Cape Cod, přístav je nyní nazývaný Provincetown. Zakotvili zde 11/ 21. listopadu 1620. Ten den byl podepsán Mayflower Compact. Bradford byl jedním z prvních, který dokument podepsal.[28][29]

Počátky osídlení v Plymouthu

[editovat | editovat zdroj]

Po smrti Johna Carvera převzal Bradford funkci guvernéra nové kolonie, tehdy mu bylo 30 let. Dobrovolně se přihlásil do průzkumných skupin hledajících místo pro osídlení.[30] Během listopadu a prosince podnikly tyto skupiny tři průzkumy jak pěšky tak lodí Mayflower a v polovině prosince bylo konečně nalezeno vhodné místo v zátoce, kde je dodnes přístav Plymouth Harbour.

Během první pěší expedice se Bradford chytil do indiánské pasti na jeleny a byl vytažen téměř vzhůru nohama.[31] Třetí průzkum odešel z Mayflower 6. prosince 1620, když skupina mužů (včetně Bradforda) lokalizovala Plymouth Bay. Když se blížili k zálivu, jejich loď se téměř potopila, ale podařilo se jim přistát na Clarkově ostrově. Byli zde vystaveni chladu a vlnobití.[32] Během následujících dnů prozkoumali záliv a našli vhodné místo pro osídlení, nyní v centru města Plymouth v Massachusetts. Místo bylo na kopci, bylo ideální pro obranu. Četné potoky poskytovaly čerstvou vodu a bylo to místo indiánské vesnice známé jako Patuxet; proto byla velká část plochy již vyčištěna pro pěstování plodin. Kmen Patuxet byl zničen nemocemi mezi lety 1616 a 1619, pravděpodobně v důsledku kontaktu s anglickými rybáři[33] nebo s Francouzi ze severu.[34] Bradford napsal, že kosti mrtvých byly jasně patrné na mnoha místech.[35]

Když se průzkumníci vrátili na palubu, dozvěděl se o smrti své manželky Dorothy May Bradford z Wisbechu, Cambridgeshire, která během jeho nepřítomnosti spadla přes palubu lodi a utopila se. William Bradford zaznamenal její smrt ve svém deníku.[36]

První dům kolonie začali stavět osadníci 25. prosince, na Vánoce. Práce se však skoro zastavily, když kolonii zasáhla nemoc. Nemoc začala na lodi.[37] Dne 11. ledna 1621 pomáhal Bradford stavět domy, když byl najednou zasažen velkou bolestí v zádech a zhroutil se. Byl převezen do „společného domu“ (tehdy jediného dokončeného domu) a obával se, že tu noc nevydrží.[38]

Bradford se uzdravil, ale mnoho dalších osadníků nemělo tolik štěstí. Během února a března 1621 zemřeli denně dva nebo tři lidé. Na konci zimy zemřela polovina ze 100 osadníků.[39] Ve snaze skrýt svou slabost před domorodými Američany, osadníci pohřbívali své mrtvé v neoznačených hrobech na Cole's Hill, často v noci, a snažili se pohřby tajit.[40]

Během epidemie zbylo jen malé množství mužů, kteří zůstali zdraví a nesli odpovědnost za péči o nemocné. Jedním z nich byl kapitán Myles Standish, voják, kterého osadníci najali, aby koordinoval obranu kolonie. Standish pečoval o Bradforda během jeho nemoci a byl to byl začátek přátelství mezi dvěma muži.[41] Bradford byl zvolen guvernérem brzy po Carverově smrti a v této funkci úzce spolupracoval s Standishem. Bradford neměl vojenské zkušenosti, a proto spoléhal na radu kapitána Mylesa Standishe a věřil mu ve vojenských záležitostech.[42]

Smlouva s Indiány

[editovat | editovat zdroj]

Dne 16. března se osadníci poprvé setkali s domorodými Indiány. Indián jménem Samoset přišel do vesnice Plymouth jako zástupce náčelníka Pokanoketů (Wampanoagů) Massasoita. 22. března přišel Massasoita sám a podepsal smlouvu s Johnem Carverem, guvernérem Plymouthu. Dokument deklaroval spojenectví mezi Pokanokety a Plymouthem, a zavazoval obě strany k vzájemné pomoci v časech potřeby.[43]

Guvernérem

[editovat | editovat zdroj]

V dubnu 1621 zkolaboval při práci na poli během horkého dne guvernér Carver a o pár dní později zemřel. Osadníci Plymouthu si následně vybrali Bradforda jako nového guvernéra. Tuto pozici pak s přestávkami vykonával až do konce svého života (v době jeho života zastávali tento úřad ještě Edward Winslow, a Thomas Prence). První tři roky mu dělal tzv. pomocného guvernéra Isaac Allerton. Pak ale došlo ke změně struktury výkonné moci a guvernér měl k dispozici pět pomocníků (asistentů) zvaných guvernérská rada, dvůr pomocníků či magistráti. Tito muži radili guvernérovi, měli právo hlasovat o důležitých věcech správy a celkově byli Bradfordovi nápomocni. Mezi první asistenty patřili Thomas Prence, Stephen Hopkins, John Alden a John Howland.[44][45]

William Bradford zemřel 9. května 1657[46] a byl pohřben na Burial Hill v Plymouthu, kde má kenotaf k uctění jeho památky.[47] Soupis majetku Williama Bradforda byl pořízen 22. května 1657.[48]

Literární dílo

[editovat | editovat zdroj]

Bradfordovo dobře známé dílo se jmenuje Of Plymouth Plantation (O plymouthské kolonii). Jedná se detailní historii kolonie psanou ve stylu deníku. Zahrnuje období od založení osady po rok 1646. První část díla byla napsána v roce 1630, koncem života pak Bradford dopsal zbytek. V deníku používá paralely mezi životem v kolonii a biblí. Snažil se budoucím generacím ukázat, že puritánské osídlení ovlivňovala božská prozřetelnost.[49][50] Z jeho díla pak vycházeli další koloniální historikové (Cotton Mather, Thomas Prince) a dodnes je považováno za klasickou práci americké literatury.[49] Rukopis deníku zmizel někdy před rokem 1780, zřejmě ho ukradl britský voják. Britové ho nakonec vrátili do Massachusetts v roce 1897.[51]

Guvernéři kolonie Plymouth

[editovat | editovat zdroj]
Jméno Datum od/do Jméno Datum od/do
1. John Carver 1620 8. Thomas Prence 1638
2. William Braford 1621–1632 9. William Braford 1639–1643
3. Edward Winslow 1633 10. Edward Winslow 1644
4. Thomas Prence 1634 11.William Braford 1645–1656
5. William Bradford 1635 12. Thomas Prence 1657–1672
7.William Bradford 1637 14. Josiah Winslow 1680–1692

V tomto článku byl použit překlad textu z článku William Bradford (governor) na anglické Wikipedii.

  1. Addison, 101.
  2. p. 209 The Great Migration Begins: Immigrants to New England, 1620–1633
  3. pg. 208 The Great Migration Begins: Immigrants to New England, 1620–1633
  4. a b c d e Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
  5. a b c d e f g h i j Geni.com.
  6. The fast and thanksgiving days of New England by William Deloss Love, Houghton, Mifflin and Co., Cambridge, 1895.
  7. a b Schmidt, 6.
  8. a b c Schmidt, 17.
  9. Schmidt, 4.
  10. Mayflower Quarterly, v. 79, No. 4, pp. 328–41
  11. Schmidt, 7.
  12. Schmidt, 8
  13. a b Schmidt, 9.
  14. Schmidt, 12.
  15. Goodwin, 12.
  16. Schmidt, 21.
  17. Goodwin, 27.
  18. Schmidt, 33
  19. Schmidt, 35.
  20. Philbrick, 17.
  21. Schmidt, 37
  22. Goodwin, 38.
  23. Mayflower Quarterly, vol. 79, no. 4 December 2013, p. 333
  24. Schmidt, 40.
  25. Philbrick, 19
  26. a b Philbrick, 23.
  27. Philbrick, 25.
  28. Eugene Aubrey Stratton, Plymouth Colony: Its History and People, 1620–1691, (Salt Lake City: Ancestry Publishing, 666), p. 413
  29. George Ernest Bowman, The Mayflower Compact and its signers, (Boston: Massachusetts Society of Mayflower Descendants, 1920). Photocopies of the 1622, 1646, and 1669 versions of the document pp. 7–19.
  30. Schmidt, 80.
  31. Schmidt, 69.
  32. Philbrick, 70–73.
  33. Philbrick, 79.
  34. Mark Laskey, „The Great Dying: New England’s Coastal Plague, 1616–1619,” Cult Nation (July 15, 2014), accessed October 26, 2018, https://www.cvltnation.com/the-great-dying-new-englands-coastal-plague-1616-1619/.
  35. Philbrick, 80.
  36. Doherty, 73.
  37. Goodwin, 114.
  38. Philbrick, 85.
  39. Schmidt, 88.
  40. Philbrick, 90.
  41. Haxtun, 17
  42. Philbrick, 114.
  43. Philbrick, 99.
  44. Goodwin, s. 159
  45. Stratton, s. 145, 151, 156, 281, 311
  46. Encyklopedické heslo William Bradford (guvernér) v 11. vydání Encyclopædia Britannica ve Wikizdrojích
  47. Mayflower Quarterly
  48. A genealogical profile of William Bradford, (A collaboration between Plymouth Plantation and New England Historical Genealogical Society) [1] Archivováno 2. 11. 2011 na Wayback Machine.
  49. a b Wenska, s. 152
  50. Gould, s. 349
  51. DEDMOND, Francis B. A Forgotten Attempt to Rescue the Bradford Manuscript. The New England Quarterly. 1985-06, roč. 58, čís. 2, s. 242. Dostupné online [cit. 2020-05-20]. DOI 10.2307/365515. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]