Wikov 40

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Wikov 40
Wikov 40, kabriolet (1934)
Wikov 40, kabriolet (1934)
VýrobceWikov
Roky produkce1933–1937
Vyrobeno330 kusů
Místa výrobyProstějov
DesignérBoleslav Hanzelka
Druh pohonupohon zadních kol
Technické údaje
Délka4000–5000 mm
Šířkamm
Výškamm
Rozvor3000–3250 mm
Rozchod1280/1280 mm
Celková hmotnost1370–1550 kg
Počet míst4–7
Maximální rychlost105–110 km/h
Spotřeba11–13 l/100 km
Kapacita akumulátoruBosch nebo Varta (2x6V/74 Ah)
Motor
Motorzážehový, řadový čtyřválec OHC
Objem1 941 ccm
Počet válců4
Výkon29,4–32,0 kW (40–43 k) při 2800 ot/min
Převodovky
Převodovkamechanická
Druhmanuální
Počet převodových stupňů3+Z
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Wikov 40 byl posledním, sériově vyráběným automobilem, který vznikl v akciové společnosti Wikov (Wichterle a Kovářík), československého výrobce hospodářských strojů, traktorů, lokomotiv, stabilních spalovacích i elektrických motorů a také automobilů. Automobil Wikov 40 byl vyráběn v letech 1933–1937 v několika variantách podvozků a karosérií.[1] Nejčastějším modelem byla varianta Standard ve čtyřdveřovém provedení.[2]

Vznik a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Wikov 40 koncepčně vycházel z předchozího typu Wikov 35. Zásadně se od něj lišil pouze motorem s větším objemem motoru (1941 cm3), než byl použit u Wikovu 35 (1742 cm3). Bylo na něm uplatněno i několik nových prvků a vylepšení. Konstruktéři Malý a Košťál pod vedením ing. Boleslava Hanzelky (1890–1961) pozorně sledovali vývoj ve světě podporováni vedením automobilky, kterou řídili Ing. František Kovářík (1903–1975), syn Ing. Josefa Kováříka a Eugen Wichterle (1903–1950), syn Lamberta Wichterleho.[3]

Wikov prošel úřední zkouškou typovou a 16. června 1932 byl schválen k provozu s šasi s třímetrovým rozvorem (maximální délka karoserie 4 metry) a celkovou hmotností 850 kg. K oficiálnímu představení typu 40 došlo až na jaře 1934 (7.–15. dubna) na dlouho očekávaném autosalonu v Praze (ten se v letech 1932–1933 nekonal).[4] Wikov 40 dosahoval maximální rychlosti 105 km/h, později s modernizovaným motorem 110 km/h.

Motor[editovat | editovat zdroj]

V konstrukci řadového čtyřválce (R4) se oproti předchozímu typu 35 nic zásadního nezměnilo, pouze průměr vrtání byl zvětšen o 4 mm z původních 72 mm. Čtyřválcový řadový motor s rozvodem OHC o objemu válců 1 941 cm³ (vrtání ø 76 mm, zdvih 107 mm) dával výkon až 32 kW (43 k) při 2 800 ot/min, komprese byla 5,2 a točivý moment byl 131 Nm při 1600 ot/min, dva ventily/válec, bez přeplňování.[5] Samotný motor měl hmotnost jen 132 kg.[2]

Wikov 40, conduite intérieure na Concours d'Elegance v Luhačovicích (Měsíc, červen 1933)

Vodou chlazený motor byl umístěn vpředu podélně a poháněl kola zadní nápravy. Ve spalovacím prostoru se nacházely zalisované vložky válců z kalené oceli vyhlazené jemným broušením (honováním). Díky tomu měly motory velmi solidní výkon a současně značnou výdrž.[6] Rychlosti a pružnosti chodu motoru se nedocílilo velikým obsahem, velkou spotřebou paliva, nýbrž konstrukcí motoru s ideálním tvarem a opracováním kompresního prostoru, s visutými ventily a s vačkovým hřídelem v hlavě.[7] Spalovací prostor typu "Ansaldo" zaručoval stejný stupeň komprese všech válců. Spádový karburátor osvědčené značky Zénith U popř. 30 TD nebo Solex 30 AVR, se kterým výkon vzrostl až na 33 kW (45 k). Palivová nádrž o objemu 40 l byla umístěna vpředu pod kapotou, u dělicí stěny motorového prostoru s kabinou.[8]

Wikov 40, kabriolet (Měsíc, červen 1933)

Metalurgicky se motor od předchozího typu příliš nezměnil. Blok motoru a víko klikové skříně byly odlity ze slitiny hliníku a křemíku (silumin), písty se odlévaly z elektronu (slitina z 90 % hořčíku a 10 % hliníku) a ojnice byly vykovány v zápustkách pro změnu z duralu (slitina tvořená z více než 90 procenty hliníkem, zhruba pěti procenty mědi a malými přísadami hořčíku či manganu).[9] Z „těžšího“ materiálu byla pouze litinová hlava válců. Vačkový hřídel umístěný nad válci byl uložen ve třech ložiscích a byl pečlivě staticky i dynamicky vyvážen. Poháněn byl válečkovým, třířadovým řetězem s napínákem. Vačkový hřídel v hlavě shora ovládal mírně skloněné ventily. Mazání motoru (tlakové, cirkulační, nádržka na 8 l) zajišťovalo zubové čerpadlo s plnoprůtokovým plstěným filtrem (s dvojím čištěním).[1] Spotřeba oleje se pohybovala v rozmezí 0,2–0,23 l/100 km. Klasický chladicí systém s chladičem a vodní pumpou (s objemem chladiva 20 l) byl podporován větrákem, umístěným na předním konci vačkového hřídele.[8]

Přenos síly se děl přes třírychlostní převodovku, kardanův hnací hřídel se dvěma krytými křížovými klouby, kuželový diferenciál a rozvodovku se spirálním ozubením Gleason v zadní nápravě. Spojka byla suchá jednokotoučová spojka s třecími segmenty na lamelovém vloženém kotouči. Od roku 1935 byly rychlostní stupně synchronizovány.[10] Elektrická výzbroj se skládala ze 2 akumulátorů Varta 75 6V (12V) o kapacitě 75 Ah, dobíjecího dynama Bosch RJC 12 a startéru Bosch BJH 06/12. Zapalovací svíčky byly rovněž od firmy Bosch, typ M145 TI.[2] Shodný motor byl montován i nákladního automobilu Wikon 1,5 t.[11]

Wikov 40 (Auto, leden 1934)

Podvozek[editovat | editovat zdroj]

Co se týče konstrukce šasi, základem byl rám se dvěma podélnými hlavními nosníky, nově opatřenými odlehčenými lisovanými výztuhami v kritických místech. Podélné nosníky spojovalo pět přinýtovaných příček různého průměru. Rám byl zesílen, tvar U byl zavařen do skříňového tvaru, čímž bylo docíleno mnohem větší tuhosti rámu.[12] Vozy Wikov 40 měly tak tuhé šasi, že se mohlo zavést používání patentního, vřetenového zvedáku, který se zasouval do vedení přinýtovaného asi v polovině délky boku stupačky do boků rámu.[6] Vůz měl klasicky stavěný podvozek s tuhými nápravami vpředu i vzadu, odpruženými podélnými půleliptickými listovými péry doplněnými olejovými tlumiči pérování Doko, byl vybaven kapalinově ovládanými bubnovými brzdami Lockheed na všech čtyřech kolech a centrálním mazáním podvozku Willi Vogel.[4] Pohotovostní hmotnost 1200 kg.

Wikov 40 čtyřsedadlová limuzína na prodlouženém podvozku 3,25 m (Auto leden 1934)

Tyto automobily měly již levostranné řízení.[1] Návrh řádu silniční a cestní policie, vypracovaný ministerstvem veřejných prací, že řidiči vozidel všeho druhu atd. jsou povinni používati pravé strany silnice ve směru své jízdy, se již v té době projednával v parlamentu. V roce 1932 se v Evropě mimo Maďarska a Anglie jezdilo již jen vpravo. Že tento zákon „vstoupil“ v platnost až v pohnutých, březnových dnech 1939, není vina firmy Wikov.[13]

Řízení u všech typů Wikov bylo šnekové, bez posilovače.[9] Na osvětlené přístrojové desce byla spínací skříňka, tachometr s denním a celkovým počítadlem ujeté vzdálenosti, osmidenní hodiny, ukazatel tlaku oleje, páčka pro stanovení okamžiku zážehu a spouštěcí klapky karburátoru.[2]

Disková nebo drátěná kola nesla "balonové" pneumatiky o rozměru 5,50–18", 6,00–16" nebo 6,50–16" či "superbalony" 7,00–16" na diskových kolech 18", později 16". Hmotnost samotného podvozku činila 780–870 kg, u prodloužené verze s delším rozvorem pak 950 kg.[14]

Karoserie[editovat | editovat zdroj]

Podstatným rozdílem mezi typů 35 a 40 byl tvar jejich karoserie. Karosárna automobilky začala uplatňovat tehdy módní trendy aerodynamického tvarování. Nejčastěji se jednalo o čtyřdveřový čtyřmístný uzavřený vůz (tudor, sedan, limuzína), popř. otevřený faeton a kabriolet se stahovací střechou pro čtyři až sedm cestujících, dvou- anebo čtyřdveřový. Hmotnost automobilu se dle provedení karoserie pohybovala v rozmezí 1370–1550 kg.[15] U všech těchto variant už byla patrná snaha o aerodynamické řešení přídě vozu, se šikmou maskou chladiče a se skloněným předním oknem.[13] Limuzínu na prodlouženém podvozku pro 6–7 osob se šesti bočními okny si kupující mohl objednat s prosklenou přepážkou mezi řidičem a "posádkou" vzadu. Vozy pozdějšího provedení měly v kapotě motoru místo dřívějších větracích štěrbin na bocích modernější, obdélníkové větrací klapky. Úplně poslední automobily Wikov 40 měly kruhové větrací klapky na bocích kapoty.

Kostra karoserie byla ze dřeva, pro potahy se používal slabým plechem. Přední i zadní dveře měly závěsy na středovém sloupku B, takže přední dveře se otevíraly proti směru jízdy, což mohlo být nebezpečné. Vůz měl elegantní kapkovité blatníky a splývavou záď.[16] K vybavení vozu patřilo zpětné zrcátko, elektrický stěrač čelního skla a osvětlení interiéru třemi svítilnami. Na levé straně přístrojové desky byla rezervní, ruční houkačka a hledací reflektor. Většina vozů byla vybavena dvěma rezervami připevněnými na zádi karoserie, které byly umístěny v pochromovaných krytech. Jen šestimístné limuzíny konzervativnějšího vzhledu si ponechaly náhradní kola ve vybrání předních blatníků. Typickým představitelem této řady byl elegantní čtyřdveřový sedan se šikmou maskou, šikmým čelním oknem, výrazně zaoblenou střechou, oblými okénky v zadních sloupcích a splývavou zádí ozdobenou dvojicí náhradních kol v chromovaných krytech. Vrchol nabídky představovaly vozy pětimetrové délky stavěné na prodloužené verzi podvozku s rozvorem 3250 mm a na sníženém šasi. Typickým představitelem této verze byl čtyřdvéřový luxusní sedan conduite intérieure (nazývaný labuť) se šikmo skloněným chladičem s chromovanou maskou, šikmým čelním sklem, výrazně zaoblenou střechou, oblými okénky v zadních sloupcích a splývavou zádí. Za stejnou cenu (67 000 Kč) se prodával i dvoudvéřový kabriolet s rozměrným kufrem na zádi, na kterém byla připevněna dvě náhradní kola v chromovaných krytech.[8] Kabriolety se dodávaly jako dvouoknové s delší boční částí skládací střechy anebo jako čtyřoknové. Stejné boční linie měla také dvoudveřová varianta tudor.[2]

Zájemci o jiné karoserie, kterých dříve Wikov nabízel nepřeberné množství, měli možnost individualizace u soukromých karosáren Sodomka, Patera či Brožík. Kabriolet Wikov 40 z roku 1934 se zakázkovou karoserií od francouzské firmy Carrosserie Vanvooren (Courbevoie) z roku 1937 byl zhotoven pro Hanu Wichterlovou, dceru továrníka Wichterleho, když studovala v Paříži sochařství.[13] Tato firma z předměstí Paříže v Courbevoie karosovala především vozy Hispano-Suiza, Bugatti, Rolls-Royce, Delage, Delahaye a Bentley. Renovovaný Wikov 40 s karoserií Vanvooren se představil v roce 2009 na Memoria Auto Wikov.[16]

Wikov 40 (Měsíc, květen 1934)

Od jara 1934 automobilka nabízela za 57 000 Kč čtyřmístný model Standard (čtyřdvéřový sedan pro 4–5 osob) se skromnější výbavou, ale také luxusní vozy pětimetrové délky stavěné na sníženém a prodlouženém šasi s rozvorem 3,25 m (sedan conduite intérieure, kabriolet). Standard "zdědil" částečně po Wikovu 35 splývající záď přecházející v ostrou vodorovnou odtokovou hranu, ale zde však obtékání vzduchu poněkud narušovala dvě vyčnívající náhradní kola.[17] Ceny Standardů začínaly na 67 000 Kč a narůstaly v závislosti na přáních zákazníků ohledně individuálního provedení karoserie. Podle dobových statistik přibylo v letech 1933 a 1934 na československých silnicích jen 54 a 58 osobních vozů značky Wikov, zatímco ještě v roce 1932 to bylo 81 aut.[2] V roce 1934 se na standardním podvozku (3000 mm) prodávaly: čtyřsedadlový otevřený vůz s kufrem za 50 000 Kč, čtyřsedadlová čtyřdveřová limuzína za 59 500 Kč, čtyřsedadlový dvoudveřový conduite intérieure s vestavěným kufrem 59 500 Kč, čtyřsedadlový kabriolet s vestavěným kufrem za 61 500 Kč, šestisedadlová limuzína s mezistěnou (anebo bez ní) za 61 500 Kč a konečně aerodynamický čtyřsedadlový conduite intérieure za 70 000 Kč. Na prodlouženém podvozku (3250 mm) byla limuzína za 65 500 Kč, i ostatní modely s tímto podvozkem byly o ca 4000 Kč dražší než standard 3000 mm.[2]

V sezóně 1935 se objevilo několik vozů Standard s výrazně protaženými blatníky a jen se dvěma větracími klapkami na bocích kapoty. Nově byl upraven tvar masky chladiče a již nebyla použita "rušící" spojovací tyč reflektorů a dřívější rozpěrnou tyčí podvozku.[18]

Počátkem března 1935 zlevnily všechny automobily Wikov 40 o několik tisícovek, čtyřmístný otevřený vůz na prodlouženém podvozku se nově prodával za 49 000 Kč, uzavřený Standard ve dvoudveřovém i čtyřdveřovém provedení stál 52 000 Kč. V říjnu 1935, v předvečer pražského autosalonu, oznámil Wikov další snížení cen, takže se všechny modely dostaly pod 60 000 Kč. Nejlevnější byl čtyřmístný faeton na prodlouženém podvozku nabízený za 47 000 Kč, dvoudveřový i čtyřdveřový Standard a Coach na podvozku délky 3000 mm byl nově k mání za 49 000 Kč. Nejdražší byla čtyř- , pěti- a šestisedadlová limuzína a luxusní kabriolet na prodlouženém podvozku za 59 000 Kč. I tak tato cena představovala zhruba trojnásobek ceny, za kterou bylo možné pořídit čtyřsedadlovou limuzínu Jawa 700. V roce 1935 bylo prodáno celkem 38 automobilů Wikov.[19]

V létě 1936 byly smontovány poslední osobní automobily Wikov, za celý rok se jich prodalo jen 25. V roce 1937 už našlo kupce pouhých sedm osobních vozů prostějovské značky. Není divu, že správní rada společnosti Wichterle a Kovářík rozhodla už koncem roku 1934 o postupném utlumení výroby osobních vozů.[14] Nejvíce dochovaných vozů je vystaveno ve Veteran aréně v Olomouci (Muzeum historických vozidel), největší ucelená sbírka prostějovské značky Wikov.[20] Od roku 2010, kdy bylo muzeum zpřístupněno veřejnosti, k nim patří i několik automobilů Wikov 40, mezi nimiž "vede" luxusní čtyřmístný kabriolet Wikov 40 Fulnek.[21]

Wikov 40 Standard (Měsíc, č. 8, 1935)

Sportovní úspěchy[editovat | editovat zdroj]

Automobilka moravských akciových továren Wichterle & Kovářík považovala za největší přednost svých vozů vysokou provozní spolehlivost a velký výkon, kterého dosahovaly zásluhou pokrokového konstrukčního řešení motorů. Tyto oceňované a tehdy výjimečné vlastnosti prokazovala dosaženými vítězstvími a předními umístěními v řadě soutěží spolehlivosti a v soutěžích elegance. Dvě „čtyřicítky“, limuzína se svislým chladičem a dvoudveřový otevřený faeton se šikmou maskou, se představily veřejnosti v srpnu 1932 (14. srpna) na nové soutěži elegance v Luhačovicích.[14] Na Concours d'Elegance v lázních Luhačovicích (1935) získaly 3 zúčastněné Wikovy (typy 35 a 40) 1 zlatý, 2 stříbrné věnce, 3 zlaté plakety a ještě zvláštní cenu za vkusný soulad barev. Wikov 40 byl oceněn stříbrným věncem a zlatou plaketou.[22] Ještě 22. září 1935 na Concours d'Elegance (Soutěž krásných automobilů) v Poděbradech, který byl součástí slavnostního ukončení lázeňské sezóny, dostaly od obecenstva nejvíce bodů Škoda Rapid a Tatra 77. Za nimi se umístil Wikov 40 a Studebaker.

Pro první ročník závodu 1000 mil československých (1933) připravila továrna 2 sportovní roadstery, které vycházely z experimentálního modelu Wikov 35 Kapka a byly osazeny motory z Wikovu 40. Vůz byl schopen dosáhnout rychlosti 125 kilometrů v hodině.[23] Adolf Szczyzycki s Františkem Kudláčkem přijeli v čele celkého závodního pole do cíle 1. etapy v Bratislavě průměrnou rychlostí 92 km/h, za což získali cenu města Bratislavy.[24] V dalším průběhu závodu však přišly potíže a ani jeden vůz však soutěž nedokončil, Jaroslav Konečník odpadl po 1290 km před Hodonínem a Adolf Szczyzycki pro netěsnost chladiče ve IV. etapě před Brnem po odjetí 1361 km z celkových 1600 km.[25]

O rok později prostějovská automobilka Wichterle a Kovářík přihlásila k největšímu tehdejšímu československému závodu „1000 mil čsl." dvoulitrový vůz Wikov 40 s jezdcem A. Szczyzyckim. Závod se uskutečnil ve dnech 9. a 10. června 1934 a uspořádal jej Autoklub RČs.[26] V třídě vozů do 2000 cm³ zvítězila posádka Adolf Szczyzycki a František Kudláček na roadsteru Wikovu 40 (st. č. 33), v čase 17:56:55 hod. a docílila průměrné rychlosti 88,763 km/h. Posádka získala několik cen: cena Autoklubu za vítězství ve třídě Kč 3000, cena firmy Baťa Kč 7000 (závod odjeli na pneumatikách Baťa), cena firmy Bosch Kč 1500, cena firmy Bří Svobodové za nejrychlejší vůz s baterií BS Kč 1000 a za vítězství Kč 1000 a cena firmy Wikov - plaketa „Pražské jaro".[27] Jaroslav Konečník na Wikovu 40 zvítězil ve třídě cestovních vozů do 2000 cm³ na Ecce Homo ve Šternberku (10. září 1933). Dosáhl času 7:16,3 min. a v celkovém pořadí obsadil 19. místo.[28]

Wikov 40, 6sedadlová limuzína (Měsíc, č. 9–10, 1935)

Rokem 1934 se rozhodla společnost ukončit tovární účast vozů na sportovních podnicích.[24] Po ukončení výroby automobilů Wikov nejúspěšnější závodník a soutěžní jezdec s vozy Wikov Adolf Szczyzycki (3x stříbrný odznak sportovní komise AKRČs.) si zřídil vlastní podnik, servis a prodejnu automobilů Praga — ve Valašském Meziříčí, Vsetínské 669.[29]

Wikov 40, čtyřsedadlový kabriolet na sníženém a prodlouženém podvozku 3,25 m (Salon, březen 1937)

Ukončení výroby[editovat | editovat zdroj]

Firma Wikov, jejíž automobilová výroba byla od prvopočátku ztrátová, učinila ještě pokus o uvedení lidového vozu, na kterém konstruktéři v Prostějově pracovali v letech 1932 až 1934. Prototyp nesl označení Wikov Baby a měl se stát odpovědí na společenskou situaci, kdy opadl zájem o velké luxusní vozy. Prototyp byl osazen zcela raritním hvězdicovým tříválcem vlastní konstrukce, jenž byl uložen vzadu a poháněl zadní nápravu. Stejně jako motor byl konstrukčně velmi atypický i podvozek. Wikov využil páteřový, trubkový rám s přední paralelogramovou nápravou a hřebenovým řízením. I přes potřebu nabídnout trhu co nejlacinější jednoduchý automobil se továrna v případě projektu Wikov Baby vydala cestou experimentu s netradičními prvky, díky čemuž by byla produkce zbytečně komplikovaná a projekt byl odsouzen k neúspěchu.[30]

Firma Wikov ukončila výrobu automobilů v roce 1936. Pak se už jen vyráběly náhradní díly, karoserie a opravovaly se poškozené vozy.[6] Celkem bylo v automobilce Wikov vyrobeno za 12 let (1925–1936) téměř 750 osobních automobilů.[3]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

  • Wikov 40 (1934), kabriolet restaurovaný společností Ecorra
    Wikov 40 (1934), kabriolet restaurovaný společností Ecorra
  • Wikov 40 na Classic Show Brno 2011
    Wikov 40 na Classic Show Brno 2011
  • Wikov 40 (1935), Veteran Arena Olomouc (2021)
    Wikov 40 (1935), Veteran Arena Olomouc (2021)
  • Wikov 40 (1935), elegantní záď vozu s rezervními pneumatikami
    Wikov 40 (1935), elegantní záď vozu s rezervními pneumatikami
  • Wikov 40 Fulnek (1935), kabriolet, Veteran Arena Olomouc (2021)
    Wikov 40 Fulnek (1935), kabriolet, Veteran Arena Olomouc (2021)
  • Wikov 40 Fulnek (1935), zajímavostí byly kruhové větrací klapky na bocích kapoty
    Wikov 40 Fulnek (1935), zajímavostí byly kruhové větrací klapky na bocích kapoty
  • Wikov 40 (1936), čtyřsedadlová čtyřdveřová limuzína
    Wikov 40 (1936), čtyřsedadlová čtyřdveřová limuzína
  • Wikov 40 (1936), Veteran Arena Olomouc (2021)
    Wikov 40 (1936), Veteran Arena Olomouc (2021)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c KRÁL, Zdeněk. Motorismus v srdci Evropy. I. vyd. Čestlice: REBO International CZ, 2015. 304 s. ISBN 978-80-255-0987-6. S. 117–119. 
  2. ↑ a b c d e f g ŠUMAN-HREBLAY, Marián. Wikov (1925–1940). 1. vyd. Brno/Praha: CPress v Albatros Media, 2015. 128 s. ISBN 978-80-264-0884-0. S. 47–57, 75–78. 
  3. ↑ a b ŠUMAN-HREBLAY. Encyklopedie automobilů. I. vyd. Brno/Praha: CPress v Albatros Media, 2018. 272 s. ISBN 978-80-264-1852-8. S. 196–200. 
  4. ↑ a b VAHALA, František. Wikon 40 symbolizuje československý luxus [online]. Zbuzany: JB Praha, s.r.o., 2017-10-10 [cit. 2020-08-18]. Dostupné online. 
  5. ↑ HYAN, Tom. Tradice zavazuje. TH Auto, s. 56–59 [online]. Tom Hyan, srpen 2017 [cit. 2020-08-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-12. 
  6. ↑ a b c KUBA, Adolf. Automobil v srdci Evropy. I. vyd. Praha: Nadas, 1986. 312 s. S. 124–128, 308. 
  7. ↑ WIKOV (Wichterle & Kovařík, a.s., Prostějov). Auto. Květen 1933, roč. 15, čís. 5, s. 255–258. Dostupné online. 
  8. ↑ a b c TUČEK, Jan. Auta první republiky. I. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2017. 356 s. ISBN 978-80-271-0466-6. S. 184–186. 
  9. ↑ a b PECÁK, Radek. Znáte českou značku Wikov? Vyráběla auta jen dvanáct let [online]. Praha: CZECH NEWS CENTER a.s. (autorevue.cz), 2018-03-31 [cit. 2020-07-21]. Dostupné online. 
  10. ↑ Automobilka Wikov. Měsíc, ilustrovaná společenská revue. Září 1935, roč. 4, čís. 7, s. 1d. Dostupné online. 
  11. ↑ XVIII. přehled automobilů a motocyklů. Auto. 1936-10-15, roč. 18. (1936), čís. 12, s. 290–294. Dostupné online. 
  12. ↑ Wikov 1934. Auto. Leden 1934, roč. 16. (1934), čís. 1, s. 20–21. Dostupné online. 
  13. ↑ a b c ŠUMAN-HREBLAY, Marián. Dvě století českých automobilů. I. vyd. Brno/Praha: CPress v Albatros media, 2015. 160 s. ISBN 978-80-264-0716-4. S. 36–38. 
  14. ↑ a b c TUČEK, Jan. WIKOV 40 – Poslední z Hané. Automobil (Automobilrevue) [online]. Business Media CZ s. r. o., 2017-02-03 [cit. 2020-08-18]. Dostupné online. 
  15. ↑ JEZDINSKÝ, Jaroslav. Přehled čsl. trhu automobilů všech značek. Auto. 1935-10-15, roč. 17. (1935), čís. 12, s. 250–258. Dostupné online. 
  16. ↑ a b HAAS, Karel. Wikov 40 (1933–37): Poslední Hanák [online]. Praha: veteran.auto.cz, 2016-05-05 [cit. 2020-08-18]. Dostupné online. 
  17. ↑ HANZELKA, Boleslav. První československý aerodynamický automobil. Automobil. Červenec 1973, roč. 17, čís. 7, s. 13. 
  18. ↑ Wikov vystavoval na letošních Autosaloně 5 vozů Standard. Měsíc, ilustrovaná společenská revue. Říjen 1935, roč. 4, čís. 8, s. 34. Dostupné online. 
  19. ↑ Prodejní statistika 1935. Auto. 1935-10-15, roč. 17. (1935), čís. 12, s. 266. Dostupné online. 
  20. ↑ HISTORICKÁ VOZIDLA [online]. Olomouc: veteranarena.cz [cit. 2020-08-19]. Dostupné online. 
  21. ↑ Nový exponát [online]. Olomouc: Veteran Arena [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. 
  22. ↑ Dopřejte si krásného vozu. Salon. 1935-09-15, roč. 14, čís. 9, s. 3. Dostupné online. 
  23. ↑ FOLTÝN, Pavel. Classic Show představil unikátní vůz Wikov 40 [online]. veciautomobilove.cz, 2011-06-07 [cit. 2020-08-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-08-27. 
  24. ↑ a b HANZELKA, Boleslav. Sportovní a závodní vozy WIKOV. Automobil. Duben 1972, roč. 16, čís. 4, s. 28–29. 
  25. ↑ KOŘÍŠEK, Petr. 1000 mil československých. I. vyd. Praha: NTM v Karel Mráz - Reprom, 2013. 51 s. ISBN 978-80-7037-308-8. S. 6–18. 
  26. ↑ Již čtyři automobilky se přihlásily na "1000 mil. čsl.". Auto. Duben 1934, roč. 16. (1934), čís. 4, s. 136. Dostupné online. 
  27. ↑ 1000 mil československých - oficielní výsledky. Auto. Červen 1934, roč. 16. (1934), čís. 6, s. 198–199. Dostupné online. 
  28. ↑ KREJČÍ, Roman. XI. Ecce Homo Šternberk [online]. euromontagna.com, 2008 [cit. 2020-08-18]. Dostupné online. 
  29. ↑ JEZDINSKÝ, Jaroslav. Povídá se, povídá .... Auto. Duben 1938, roč. 20. (1938), čís. 2, s. 62. Dostupné online. 
  30. ↑ STRAKA, Martin. Wikov – Zapomenuté automobily z Prostějova [online]. 2018-10-14 [cit. 2020-08-18]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KOHLÍČEK Jiří, KVAPILOVÁ-NOVÁKOVÁ Michaela: Wikov – továrna automobilů (3 díly), Studio Guliver s.r.o., 2017, 850 s., ISBN 978-80-2607-423-6
  • PORÁZIK, Juraj; ORAVEC, Ján. Veteráni: automobily z let 1885–1940 . 1. vyd. Bratislava: Alfa, 1988. 272 s. (Edice dopravní literatury.)
  • PROCHÁZKA, Hubert. MARTOF, Jan: Automobily Aero, Jawa, Walter, Wikov, 'Z', Brno/Praha. CPress v Albatros Media, 2009, 176 s. ISBN 978-80-2511-940-2

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikov_40&oldid=23260485“