Wikipedista:Zbrnajsem/Sovětská okupace Ukrajiny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Sovětská okupace Ukrajiny je proces vojenského, politického a kulturního přisvojování částí současné Ukrajiny Sovětským svazem (SSSR) v letech 1917–1991. Proces započal po svržení monarchieRuském impériu a byl předběžně završen přistoupením západoukrajinských zemí k SSSR v roce 1939 v následku Paktu Ribbentrop–Molotov mezi SSSR a nacistickým Německem.[1][2][3][4][5][6][7] Vyznačuje se vytvořením bolševicko-sovětských států na ukrajinských územích – Ukrajinská lidová republika sovětů (ULRS), Ukrajinská sovětská socialistická republika (USSR), Haličská SSR. Proces byl doprovázen rudým terorem, hladomory, represemi, deportacemi, rusifikací atd. 22. června 1941 nacistické Německo přepadlo Sovětský svaz a rychle obsadilo Ukrajinu. 17. července 1941 založila Třetí říše na území Ukrajiny Říšský komisariát Ukrajiny v čele s Erichem Kochem. V důsledku postupu Rudé armády na Ukrajině v letech 1943-1944 Sovětský svaz dobyl zpět všechna ukrajinská území a vrátil jim příslušnost k SSSR. Ukrajinská SSR získala navíc od Československa území Podkarpatské Rusi. Po druhé světové válce měla do jisté míry zvláštní status, což bylo navenek manifestováno jejím členstvím v Organizaci spojených národů (spolu s RSFSRBěloruskou SSR). Tento stav trval až do srpna 1991, kdy Ukrajina získala nezávislost a plnou suverenitu přijetím deklarace vyhlášení nezávislosti Ukrajiny.

V současné době se na Ukrajině v akademických a sociálních diskurzech k popisu sovětského období používají dva termíny – радянський і совєцький. Druhý termín se používá k zdůraznění odcizení sovětské politiky a kultury od ukrajinského národa a snížené účasti ukrajinské společnosti na projektu „Sovětské Ukrajiny“.[8] Ukrajina zůstává nástupcem Ukrajinské sovětské socialistické republiky, nikoli Ukrajinské lidové republiky, na rozdíl od Estonska, LotyšskaLitvy, které nejsou oficiálně nástupnickými státy Estonské SSR, Lotyšské SSRLitevské SSR.[9][10][11]

Ukrajina od roku 1917 do upevnění sovětského režimu[editovat | editovat zdroj]

Ukrajinská lidová republika[editovat | editovat zdroj]

Velký státní znak Ukrajinské lidové republiky

Po abdikaci ruského cara Mikuláše II. byla dne 17. března 1917 v Kyjevě založena Ukrajinská ústřední rada (UCR), zastupitelský orgán politických a veřejných organizací tohoto města. Od 19. do 21. dubna 1917 se v Kyjevě konal Celoukrajinský národní kongres, na kterém se Ústřední rada transformovala v hlavní zastupitelský orgán politických a veřejných organizací na Ukrajině. Kongres se rozhodl usilovat o národně-územní autonomii Ukrajiny jako součásti federální a demokratické Ruské republiky. Ústřední rada byla doplněna poslanci z různých regionů a segmentů obyvatelstva a začala plnit funkce prozatímního parlamentu Ukrajiny. V květnu zahájila ústřední rada rozhovory s ruskou prozatímní vládou o uznání autonomie Ukrajiny a vymezení jejích hranic. Ukrajinské požadavky však byly ignorovány. Proto 10. června 1917 ústřední rada sama přijala tzv. první univerzál, kterým byla prohlášena autonomie Ukrajiny jako součást Ruské republiky. Dne 16. července 1917, v důsledku obtížných jednání s ruskými úřady, přijala Ústřední rada Ukrajiny druhý univerzál, který zrušil autonomii Ukrajiny a odložil její vyhlášení až na svolání Všeruského ústavodárného shromáždění. 20. listopadu 1917 z vlastní iniciativy přijala ústřední rada třetí univerzál, kterým bylo vyhlášena Ukrajinská lidová republika jako autonomní součást Ruské republiky. V souvislosti s nepřátelskou politikou ruského vedení vůči Ukrajině přijala ústřední rada 22. ledna 1918 čtvrtý univerzál. Byla proklamována úplná nezávislost Ukrajinské lidové republiky na Rusku a Ukrajinci byli vyzváni k boji proti bolševikům.

V předvečer mírových rozhovorů v Brestu němečtí odborníci na mezinárodní právo uvedli, že v případě mírové smlouvy s Ruskem by se její ustanovení vztahovala na Ukrajinu. Vedoucí ukrajinské delegace Vsevolod Golubovič to popřel s odkazem na následující argument: Perejaslavská dohoda mezi Záporožskou síčí a Ruským carstvím skončila, protože jeden z účastníků tohoto aktu — dynastie Romanovců — zanikla, tím zanikly veškeré závazky Ukrajiny vůči Rusku. Německá strana souhlasila s legitimitou tohoto požadavku a vyhlášení ULR jako nezávislého státu posílilo jejího postavení jako rovnocenného účastníka jednání. Ruská delegace, zastoupená Lvem Trockým, rovněž uvedla, že „nevidí překážky nezávislé účasti delegace ULR na mírových jednáních“. Fakticky tedy vedoucí ruské delegace uznal právo Ukrajinců na sebeurčení.[12]

Diplomatické vztahy Ukrajiny byly navázány s více než 20 zeměmi. Až do března 1918 se ULR těšilo mezinárodní podpoře ústředních mocností, ale po jejich porážce v první světové válce zůstala ULR bez jejich pomoci.

Legislativní rada nezávislé Kubáňské lidové republiky přijala rezoluci o federálním přistoupení Kubáně k ULR. 29. dubna 1918 se uskutečnil státní převrat, v jehož důsledku se Pavlo Skorapadskyj dostal k moci a místo Ukrajinské lidové republiky byl vytvořen Ukrajinský stát. 14. prosince 1918 byla v důsledku protihejtmanského povstání ULR obnovena. 22. ledna 1919 se uskutečnil akt sjednocení mezi Ukrajinskou lidovou republikou (ULR) a Západoukrajinskou lidovou republikou (ZULR).

Dne 15. července 1919 kozácký ataman Zelenyj společně se svými perejaslavskými vojáky zrušil rozhodnutí kozácké rady sjednotit hejtmanát s Ruskem.[13]

Ukrajinská lidová republika sovětů[editovat | editovat zdroj]

22. prosince 1917 obsadily oddíly ruské armády pod velením Vladimíra Antonova-Ovsejenka, zaslané ruskou vládou, ukrajinský Charkov. 24. prosince v okupovaném městě zahájili bolševici alternativní „Celoukrajinský sjezd sovětů“, který vyhlásil „Ukrajinskou lidovou republiku sovětů pracujících, rolníků, vojáků a kozáckých poslanců“[14][15][16] s hlavním městem Charkov jako autonomní součást sovětského Ruska na rozdíl od Ukrajinské lidové republiky, která byla vytvořena tzv. Universalem III.

Od prosince 1917 do února 1918 byla na Ukrajině vyhlášena bolševická Doněcko-krivorožská sovětská republika a Oděská sovětská republika. 17.–19. dubna 1918 byly na druhém kongresu sovětů tyto sovětské republiky (SKSR, OSR, ULRS) sjednoceny do Ukrajinské lidové republiky Sovětů (ULRS) s hlavním městem v Charkově a revoluční vládou, Lidovým sekretariátem. Pod tlakem rakousko-německých vojsk vytvořených na území ULR po dohodě s Ústřední radou však byla sovětská vojska nucena území, a ruská loutková kvaziformace, Ukrajinská lidová republika Sovětů, přestala existovat.

Na začátku roku 1919 bylo celé území Ukrajiny opět pod kontrolou bolševiků, včetně Kyjeva. Bolševici vytvořili nejprve Prozatímní dělnickou a rolnickou vládu Ukrajiny a poté Ukrajinskou socialistickou sovětskou republiku, která byla 10. března 1919 vyhlášena nezávislou republikou na třetím celoukrajinském kongresu sovětů (6.–10. března 1919 v Charkově). V červnu 1919, po „květnové vojensko-politické krizi“, uzavřelo vedení USSR dohodu s RSFSR o vytvoření vojensko-ekonomické unie. Podle této dohody byla v létě 1919 ukrajinská sovětská armáda zlikvidována a v prosinci 1920 byly „sloučeny“ Lidové komisariáty USSR a RSFSR (vlastně likvidovány Lidové komisariáty USSR): vojenské a námořní záležitosti, zahraniční obchod, finance, práce a silnice, komunikace, pošta a telegraf, ekonomické rady.

Plakát „Světový mír na Ukrajině“, Georgij Gasenko, 1919

30. srpna 1919 ukrajinská armáda současně obsadila z východu město Kyjev, ke kterému také postupovala dobrovolnická armáda generála Antona Děnikina. Pokus o dohodu na společných akcích ULR a bělogvardějců proti bolševikům selhal kvůli postoji „bílých“ generálů a důstojníků. Armáda ULR byla nucena bránit území Ukrajiny, které měla pod kontrolou, před náporem bělogvardějských vojsk. Nakonec byla poražena. Bělogvardějská armáda neúspěšně zaútočila na Moskvu, což vyvrcholilo úplnou porážkou bělogvardějského hnutí a následným ústupem dobrovolnické armády. V zimě roku 1919 převzaly jednotky Rudé armády kontrolu nad většinou území podél řeky Dněpr na Ukrajině.

Vláda ULR v roce 1920 — Symon Petljura ve středu

25. dubna 1920 ULR uzavřela vojenské spojenectví s Druhou Polskou republikou pod podmínkou ustanovení samostatného ukrajinského státu, avšak kromě území Haliče, které mělo být připojeno k Polsku s právem na autonomii. Poté následovala společná široká ofenzíva proti Rudé armádě. Kyjev byl dobyt v dubnu, ale v srpnu 1920 byla tato ofenzíva odražena a jednotky Rudé armády se dostaly až poblíž Varšavy. Existence ULR na ukrajinských územích byla ukončena. Vedoucí politikové a vláda ULR emigrovali do Polska, které jim poskytlo finanční podporu.

18. března 1921, po „zázraku na Visle“ a katastrofě Rudé armády, podepsaly USSR a Polsko rižskou mírovou smlouvu, podle níž bylo území Ukrajiny rozděleno podél řeky Zbruč. Vláda ULR nesměla vyjednávat a byla brzy formálně rozpuštěna. Vznikla exilová vláda ULR, která se přestěhovala do Francie.

29. prosince 1922, na konferenci sovětů čtyř republik, a to RSFSR, USSR, BSSR a ZSFSR, byla dohodnuta „Smlouva o založení SSSR“. Byla schválena a vstoupila v platnost dne 30. prosince 1922 na prvním celounijním kongresu sovětů. Toto datum se považuje za vznik SSSR. Schválení smlouvy legálně formalizovalo vytvoření nového státu složeného ze čtyř spojených sovětských republik.

V letech 1947–1992 působila Ukrajinská národní rada jako předparlament Státního střediska Ukrajinské lidové republiky v emigraci a pokračovala tak v tradici nezávislé republikánské vlády Ukrajiny.

Západoukrajinská lidová republika a Haličská SSR[editovat | editovat zdroj]

Anthony Listovsky a Symon Petljura na frontě během polsko-ruské války

Po rozpadu Rakouska-Uherska vidělo vedení RSFSR Západoukrajinskou lidovou republiku jako možný odrazový můstek pro šíření komunistické ideologie a moci dále na západ a do střední Evropy. Vladimir Iljič Lenin chtěl, aby Rudá armáda prošla územím západní Ukrajiny a Karpaty do Maďarska po vyhlášení Maďarské sovětské republiky v dubnu 1919. Dne 7. května zaslal lidový komisař Ukrajiny nótu vládě Západoukrajinské lidové republiky, na kterou se západní vláda rozhodla nereagovat. V létě, po ústupu západoukrajinských vojsk pod tlakem Poláků, vedli velitelé haličské armády tajná jednání se sovětským velením o možném spojenectví s Poláky, ale bezvýsledně.[17]

Během polsko-sovětské války v roce 1920 vytvořilo vedení RSFSR Haličskou socialistickou sovětskou republiku jako politickou strukturu a odrazový můstek pro další komunistický postup na Západ. Na konci července okupovala Rudá armáda území Haliče a 1. srpna se Galrevkom přesunul do Ternopolu, kde přijal výnos č. 1 „O zřízení sovětské moci v Haliči“. Večer 15. září začala na linii proti bolševické frontě obecná ofenzíva aktivní armády Ukrajinské lidové republiky. Dne 19. září vstoupily síly 6. polské armády a aktivní armády Ukrajinské lidové republiky do Ternopilu a 21. září byly Galrevko a letecké výbory účinně rozpuštěny. Haličská SSR byla poslední z loutkových sovětských republik vytvořených mimo bývalé Ruské impérium.[18]

Nepřátelství na polsko-sovětské frontě bylo zastaveno poté, co polské a bolševické vedení 9. listopadu 1920 uzavřelo příměří. Následujícího dne však v Šargorodské oblasti Rudá armáda zaútočila na ukrajinské divize a prorazila frontu ve směru na Kopajgorod na pravém křídle, kterou držela pátá chersonská divize armády ULR, a ve směru na Lučiněc, kde byla druhá divize železa a divize kulometů. 15. listopadu vstoupila Rudá armáda do podolského města Nižnij. 18. listopadu vstoupily síly Rudé armády do stanice Praskurau a Deražňa, 20. listopadu — Černý ostrov a Letičev. Po dvou týdnech krvavých bojů o nedostatek munice a vojenské techniky byli 21. listopadu nuceni ustoupit do Haliče. Průchod aktivní armády Ukrajinské lidové republiky — až 27 000 vojáků — přes řeku Zbruč se uskutečnil v oblasti Valačysk a vesnice Ožigovcy. Ve stejný den, v souladu s podmínkami předběžné polsko-sovětské smlouvy, polské jednotky opustily město Navahrudak-Volyň. 22. listopadu vstoupily sovětské jednotky do Voločysku.

V březnu 1921 byla v Rize mezi Polskou republikou na jedné straně a RSFSR a USSR na straně druhé podepsána Rižská mírová smlouva z roku 1921, která stanovila začlenění východní Haliče do Polské republiky. Není však známo, jak členové sovětské delegace zastupovali zájmy Ukrajiny na těchto jednáních, protože úmluva v ukrajinštině byla sepsána zástupcem polské delegace Leonem Wasilewským. 12. září 1921 v reakci na žádost ministra zahraničních věcí Polské republiky o účast delegace ULR na konferenci v Rize lidový komisař pro zahraniční věci RSFSR odpověděl:

Ukrajinská demokratická republika vůbec neexistuje, protože Ukrajina je samostatná sovětská republika sjednocená s Ruskem a účastní se jednání v Minsku a Rize.

16. září vydala vláda ULR protest proti tomuto prohlášení lidového komisaře pro zahraniční věci RSFSR ze dne 12. září 1921.

Krym[editovat | editovat zdroj]

Občanská válka na Krymu začala počátkem roku 1918 — boje mezi jednotkami SNP (jejichž hlavní ozbrojené síly byly během prozatímní vlády vytvořeny národními jednotkami Krymských Tatarů) a bolševickými jednotkami v Jaltě, Jevpatoriji, Simferopolu a dalších krymských městech. V polovině ledna 1918 již byly na celém poloostrově jednotky akce s jasnou národní barvou (Rusové, příznivci Sovětů, proti Tatarům, příznivci regionální vlády).

V lednu 1918 byla černomořská flotila a největší město Krymu — Sevastopol — pod bolševickou kontrolou. Po vzoru Sevastopolu začali bolševici na celém Krymu vytvářet vojensko-revoluční výbory (VRC). Tajným ústním příkazem vlády a ministerstva vojenských věcí ULR dne 10. dubna 1918 zahájila Ukrajina krymskou operaci. Generál Alexander Natiev měl nominovat samostatnou skupinu od sboru, vybavenou všemi druhy zbraní na práva divize pod velením plukovníka Bolbochana. Večer 22. dubna 1918 zajala krymská skupina město Džankoi, první uzlovou stanici na Krymu, což jí dalo příležitost zahájit další útok. Zde se soustředily všechny síly skupiny derivátů a začaly postupovat do tří částí: první část, skládající se z pěchoty, obrněných vozidel a dělostřelectva, postupovala na východní straně železnice na trase Džankoj-Simferopol, druhá část (Hordijenko pluk a divize jezdeckých hor) a třetí část přešla do Theodosie.[19] Hlavní síly Bolbochanovy skupiny byly připoutány k Simferopolu, který byl zajat téměř bez odporu ráno 24. dubna 1918. Přibližně ve stejné době dobyl Gordijenkův pluk město Bahçesaray.

26. dubna 1918 obklíčila 15. německá divize na příkaz generála von Kosche všechna místa ukrajinských vojsk a hlavní strategické body Simferopolu. Plukovník Petro Bolbochan dostal ultimátum, aby okamžitě složil zbraně, opustil veškerý vojenský majetek a opustil město a území Krymu pod ochranou německého konvoje jako internovaný, čímž rozpustil oddíly dobrovolníků. Generál von Kosch vysvětlil důvody svých požadavků s tím, že podle podmínek Brestské smlouvy Krym nepatřil Ukrajině a že není důvod, aby na Krymu zůstala ukrajinská armáda.

27. dubna 1918 ministr vojenských záležitostí Ukrajinské lidové republiky Oleksandr Žukovskij nařídil divizi Záporožízska okamžitý odchod z Krymu, což bylo oznámeno za přítomnosti generála von Kosche. Ataman Oleksandr Natiev byl nešťastný z toho, že opustil skupinu provádějící vojenskou operaci na Donbasu, a generálovi von Kasovi bylo řečeno, že předchozí prohlášení vlády ULR o tom, že v Tavridě nejsou žádné ukrajinské jednotky, bylo „prostě nedorozuměním“. skupina ukrajinské armády, kterou Němci vyhrožovali odzbrojením, byla stažena z Tavridy a umístěna poblíž Oleksandrivské.[20]

Po příměří s Polskem na polské frontě přeskupila sovětská vláda své armády a zaměřila se na okupovaný Krym. 21. září 1920 byla zformována jižní fronta pod velením MV Frunze, jehož úkolem bylo „zabránit novým zimním kampaním“. 11. listopadu 1920, kdy byli bílí vyloučeni z Ishunova postavení, vydal vrchní velitel a vládce jižního Ruska Wrangel příkaz k evakuaci. 13. listopadu 1920 vstoupily jednotky 2. jízdní armády do Simferopolu a až do 17. listopadu 1920 byla všechna krymská města pod bolševickou vládou.[19]

Vývoj po paktu Molotov-Ribbentrop[editovat | editovat zdroj]

Molotov podepisuje německo-sovětský pakt o neútočení

17. září 1939 překročila Rudá armáda polskou státní hranici na základě tajného ujednání v Paktu Molotov-Ribbentrop mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem a okupovala velká území, aby během rozpadu polského státu údajně „chránila“ ukrajinskou a běloruskou menšinu. Bezprostředně po překročení sovětsko-polských hranic zahájily vojensko- politické orgány aktivní propagandistickou kampaň. Místní politické, intelektuální a kreativní elity si dávaly pozor na příchod „rad“. Lidové shromáždění jednomyslně poděkovalo Stalinovi za své rozpuštění a vytvořilo delegaci vedenou Studzinskou do Moskvy, aby požádala o oficiální zahrnutí celého území do dosavadní USSR. Nejvyšší sovět SSSR hlasoval pro toto rozhodnutí 1. listopadu 1939, kdy jeho V. mimořádné zasedání přijalo zákon SSSR „O začlenění západní Ukrajiny do SSSR s jejím sjednocením s Ukrajinskou SSR“.[21]

Vojáci Rudé armády a Wehrmachtu v Lublinu 3. října 1939.

Pouze o půl měsíce později, 15. listopadu 1939, byl v Kyjevě přijat vlastní zákon, který potvrdil zařazení Západní Ukrajiny do USSR. Tak rozhodlo třetí mimořádné zasedání Nejvyššího sovětu USSR: „Přijmout západní Ukrajinu do Ukrajinské sovětské socialistické republiky a spojit tak velký ukrajinský lid v jediném ukrajinském státě“.[22] Území obsazené SSSR v Polsku byla administrativně reorganizována do šesti regionů analogicky se zbytkem Sovětského svazu (Drohobyčská, Lvovská, Rovenská, Ivanofrankivská, Ternopilská a Volyňská oblast). Civilní správa v regionech připojených k Polsku byla organizována v prosinci 1939 a byla tvořena převážně Rusy a pouze 20% úředníků bylo z místního obyvatelstva. Po sovětské invazi do Polska více než 30 000 ukrajinských intelektuálů a národních aktivistů spěšně opustilo Halič různými způsoby a našlo útočiště na západním okraji etnických ukrajinských zemí v Polsku (Zakerzonia), které byly na druhé straně nového sovětského Německé hranice v rámci Říšského komisariátu Ukrajina.[23]

Počínaje dubnem 1940 začaly sovětské úřady na anektovaných územích zavádět represivní opatření proti ukrajinskému obyvatelstvu, jeho kultuře a náboženství.

26. června 1940 lidový komisař pro zahraniční věci Vjačeslav Molotov předal vyslanci rumunské vlády do Moskvy Georgovi Davidescuovi s poznámkou sovětské vlády požadující ultimátum od Sovětského svazu[24]: vrátit Besarábii a severní část Bukoviny do Sovětského svazu. Aby se zabránilo rozsáhlému vojenskému konfliktu, Rumunsko rychle souhlasilo s ústupem z těchto území. Navzdory skutečnosti, že sovětská propaganda označila ochranu mnoha ukrajinských komunit za důvod rumunské kampaně, okupace pozemkové politiky se změnila. Už nešlo o připojení k zemím a obyvatelům USSR a jeho obyvatelům, ale o navrácení území „vlasti SSSR“ vrátilo současně počtu „pokrevních bratrů“. 2. srpna 1940 se na základě rozhodnutí Nejvyššího sovětu SSSR tato území stala součástí Sovětského svazu: Severní Bukovina, Jižní Besarábie a oblast Hertz se stala součástí SSSR. Po nacistické okupaci Třetí říší byly všechny tyto regiony znovu obsazeny Rudou armádou a znovu začleněny do SSSR v roce 1944.

Po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po okupaci Zakarpatí sovětskými jednotkami během druhé světové války v říjnu až listopadu 1944 byl v Mukačevu zformován loutkový prosovětský „národní výbor Zakarpatské Ukrajiny“, který hlásal „vůli ukrajinského lidu“ vystoupit z Československa a připojit se k SSSR. Po dvou měsících jednání byla 1. února 1945 československá vládní delegace nucena přijmout sovětskou kontrolu nad Karpatskou Ukrajinou a 29. června 1945 byla v Moskvě podepsána sovětsko-československá smlouva o přenechání Zakarpatské Ukrajiny sovětské Ukrajině. Žádná ukrajinská delegace se těchto jednání nezúčastnila. Československo navíc souhlasilo s postoupením obce Čop se šesti vesnicemi kolem ní Sovětskému svazu, která nebyla součástí Podkarpatské Rusi, výměnou za ves Lekarivka, která byla v roce 1946 postoupena Slovensku. 22. listopadu 1945 dohodu mezi Československou republikou a SSSR ratifikovalo Prozatímní národní shromáždění Československa a 27. listopadu téhož roku Prezídium Nejvyššího sovětu SSSR.

Anexe těchto území se však stala důležitou událostí v dějinách Ukrajiny, protože vedla ke sjednocení většiny ukrajinských etnických území v jednom státě a ke znovusjednocení dříve rozděleného ukrajinského lidu po mnoho staletí. Ukrajinci, dočasně sjednoceni v té době jako součást SSSR, tak po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 konečně získali svou nezávislost.

Na území Ukrajiny dosáhl totalitní režim zenitu iracionální krutosti a paranoidní absurdity. Jako „vítěz války“ Stalin očekával novou konfrontaci se Západem a pokračoval v očistě pod hesly boje proti nacionalismu a „nízké úcty k Západu“. Seznam skutečných a imaginárních nepřátel stalinistického režimu byl doplněn o takzvané „kosmopolitany“. Tím slovem byl zahalen státní antisemitismus a začala kampaň proti židovské inteligenci. Židé byli podezřelí ze spiknutí se Západem proti sovětské vládě, zvláště po vytvoření státu Izrael. V roce 1952 byli zatčeni židovští lékaři na základě obvinění ze zabití vysoce postavených sovětských úředníků. Dokonce i židovská manželka Vjačeslava Molotova, Stalinova nejbližšího spojence, byla uvězněna. Toto absurdní divadlo skončilo až po Stalinově smrti 5. března 1953.

Kvůli represím v 70. a 80. letech a návratu k ideologickému tlaku uprostřed ekonomické „stagnace“ došlo k tomu, že značná část nejen inteligence, ale i společnosti zažívaly zklamání z tohoto vývoje. Leonid Iljič Brežněv zemřel v roce 1982. Jeho nástupci Jurij Andropov a Konstantin Černěnko zemřeli krátce po sobě. Krize sovětského systému byla zřejmá. Aby se Sovětský svaz udržel na životě, musel se změnit. Období „glasnosti“ a „perestrojky“, které zavedl Michail Gorbačov, bylo pokusem o záchranu Sovětského svazu.

Ukrajinský odpor vůči sovětskému režimu[editovat | editovat zdroj]

Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) i po skončení druhé světové války bojovala proti sovětizaci západních částí Ukrajiny. Bojovníci UPA přešli na taktiku zásahů malých jednotek, které postupně čítaly maximálně 10 lidí. Podzemí se pokoušelo narušit kolektivizaci, deportace a volby. Proti příznivcům a představitelům režimu byly podnikány teroristické akce. Pachatelé vražd doufali, že jejich čas přijde s počátkem údajně nevyhnutelné války mezi Západem a SSSR. Sovětské úřady reagovaly na akce UPA represivními opatřeními, včetně hromadných deportací osob podezřelých z podpory Organizace ukrajinských nacionalistů vedené Stepanem Banderou, provokací a propagandy za účelem diskreditace povstalců v očích obyvatel Ukrajiny. Odpor banderovců byl postupně potlačován, svoji roli sehrála také smrt (sebevražda) vrchního velitele UPA Romana Šuchevyče v roce 1950 poté, co byl obklíčen 700 příslušníky ministerstva vnitra. Jen někteří podzemní bojovníci pokračovali v odporu až do počátku 60. let.

V šedesátých až osmdesátých letech přestaly být represe masivní a staly se cílenými. Jejich oběťmi byli jednotliví disidenti nebo členové opozičních organizací. Táborový systém Gulag byl v roce 1960 zrušen.

Šedesátníci. Ivan Svitlyčnyj (1929—1992), poštovní známka Ukrajiny (2019)

Existovali ovšem disidenti, kteří kritizovali SSSR různými způsoby:

  • národně-kulturní, jak rostla cenzura a rusifikace;
  • sociálně-ekonomický, čímž kritizovali nízkou životní úroveň;
  • politický, neboť neexistovala skutečná politická nezávislost republik, existoval systém jedné strany, znemožnil demokratickou volbu alespoň nějaké politické alternativy a právní změny vlády, nebo dokonce opozičních aktivit;
  • náboženský; Chruščov jako vyznavač komunismu obnovil útok na církev. Počet farností se téměř snížil na polovinu, znovu se konaly procesy a byly oficiálně propagovány stovky protináboženských karikatur.

První disidentskou organizací byl „Ukrajinský dělnický a rolnický svaz“. Byl vytvořen ve Lvově v roce 1959 mladým právník Levko Lukjanenko. Byla to organizace podzemního večírku. Hlavním úkolem programu Unie byl nenásilný boj za občanská, národní, kulturní a ekonomická práva. Další fází měl být boj za nezávislost Ukrajiny. O něco více než rok později, v lednu 1961, byli členové svazu odhaleni a zatčeni. Levko Lukjanenko byl odsouzen k trestu smrti (poté byl trest změněn na 15 let) a ostatní účastníci dostali různé tresty odnětí svobody. To byl jen začátek politického boje proti disentu na Ukrajině.

V roce 1963 se Petro Šelest stal prvním tajemníkem ÚV Komunistické strany Ukrajiny. Propagoval speciální verzi ukrajinského sovětského vlastenectví, která kombinuje fascinaci s ukrajinskou historií a kulturou a úspěchem republiky v socialistické výstavbě. Šelest se postavil proti rusifikaci a považoval jeho vývoj za hlavní úkol, nikoli za plnění příkazů střediska. Svůj názor vyjádřil v knize „Naše sovětská Ukrajina“. Ve stejné době, během Šelestovy vlády v roce 1965, došlo k první vlně zatýkání ukrajinských disidentů a šedesátníci v Kyjevě, Oděse, Lucku, Lvově, Ternopilu a Ivano-Frankivsku. 4. září 1965 se v kyjevském kině „Ukrajina“ konala slavná premiéra filmu Sergeje Parajanova „Stíny zapomenutých předků“.

Proti zatýkání disidentů se veřejně postavila skupina disidentů, včetně Ivana Dzjuby, Vasyla Stuse a Vjačeslava Černovila. Pod vlivem těchto událostí napsal Ivan Dzjuba jedno z prvních děl ukrajinského disidentského hnutí „Internacionalismus nebo rusifikace?“. Z marxistického hlediska hájil pozici proti Stalinově ​​národnostní politice, která podle něj získala rysy moskevského šovinismu.

Fotografie zatčeného Vjačeslava Čornovila, 1972

V roce 1976 vznikla ukrajinská tzv. helsinská skupina. Účelem bylo pomoci Sovětskému svazu dodržovat podmínky Helsinských dohod, které byly podepsány o rok dříve, zejména pokud jde o lidská práva. Skupině vedl spisovatel Mykola Rudenko. Jedním ze zakladatelů byl aktivista za lidská práva a generálmajor Petro Hryharenko a účastníky byli Levko Lukjanenko, Ivan Kandyba, kněz Vasyl Romanjuk, budoucí patriarcha ukrajinské církve a další.

V roce 1977 byl zatčen Levko Lukjanenko, následovaný dalšími členy ukrajinské Helsinské skupiny. Disidenti, kteří se zaměřili na národní otázky, včetně Vjačeslava Čornovila, byli také několikrát zatčeni. Valery Marchenko a Vasyl Stus byli zabiti ve věznicích vinou kmotra ruského prezidenta Vladimira Putina Viktora Medvedčuka. Cílem represí bylo porazit samizdat jako prostředek opozice vůči vládě a potlačit všechna opoziční hnutí. Chvíli to fungovalo. Represe skončila v 60. letech vírou v komunismus a „leninské ideály národní politiky“. Příště se ukrajinští disidenti vrátí s různými slogany.

Během „perestrojky“ 1985–1991. pod vlivem určité liberalizace společensko-politického života SSSR prováděla politiku „publicity“, rehabilitace obětí nelegálních politických represí na Ukrajině, posilování občanské a národně-kulturní aktivity občanů, jakož i politické aktivity k diskreditaci a delegitimizovat sovětský politický systém: zvyšující se veřejná a politická pozornost represím, aktivní reflexe represí v propagandě, umělecká tvořivost, nárůst vědeckých výzkumů na této dramatické stránce národních dějin.

Obnovení ukrajinské nezávislosti[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete na stránkách Rozpad Sovětského svazu a Vyhlášení nezávislosti Ukrajiny.
Sovětské republiky a Novoagorivská jednání:
     se jednání neúčastnil
     podepsal prohlášení 23. dubna 1991, ale odmítl podepsat společnou dohodu
     jednání až do listopadu 1991

Začnou hromadné stávky horníků v povodích Donbass, Kryvbas a Lviv-Volyn. Vláda SSSR byla nucena splnit základní požadavky na vyšší mzdy a sociální zabezpečení. Na konci roku Gorbačov pod tlakem mezinárodního společenství souhlasil se zrušením zákazu činnosti ukrajinské řeckokatolické církve. Začala legalizace ukrajinské řeckokatolické církve, která byla od Stalinovy ​​doby zakázána.

V březnu 1990 byla změněna ústava SSSR, podle níž komunistická strana ztratila svou vedoucí roli ve společnosti. Komunistická strana ztratila svůj výlučný status. V SSSR se objevil politický pluralismus a multipartyismus. Začalo se formování ukrajinských politických stran. První byla Ukrajinská republikánská strana vedená Levkem Lukjanenkem založená na Ukrajinské helsinské unii a poté ostatní.

V březnu 1990 se konaly první alternativní volby do Nejvyššího sovětu USSR. Na každé místo musí být alespoň dva kandidáti. Výsledkem bylo, že demokratičtí poslanci v nové Nejvyšší radě získali 125 křesel ze 450, a byl vytvořen blok Lidové rady vedený Igorem Juchnovským. Komunisté pravděpodobně získali většinu křesel. Došlo však k rozchodu mezi nimi. Takzvaní svrchovaní komunisté usilovali o politickou a ekonomickou autonomii Ukrajiny (svrchovanost). Vytvořili skupinu 239 poslanců s názvem „Za sovětskou a suverénní Ukrajinu“. Ústřední výbor komunistické strany rychle ztratil důvěryhodnost a chtěli se od ní distancovat. Suverénní komunisté se shromáždili kolem Leonida Kravchuka. Byla o něm anekdota, že v dešti si nemusí vzít deštník, protože by prošel mezi kapkami. Tato dovednost mu umožnila v červenci 1990. Vždy byl předsedou Nejvyššího sovětu USSR a vlivným politikem. Tyto události se odehrály na pozadí tzv. „Přehlídky suverenity“. Suverenitu, tj. Nezávislost, vyhlásily pobaltské republiky, Gruzie, Ázerbájdžán, Rusko, Uzbekistán a Moldavsko. V Moskvě získával stále větší váhu hlavní Gorbačovův rival Boris Jelcin, který vedl Rusko. Sovětský svaz se začal rozpadat a hnutí za nezávislost a nezávislost nabylo na síle. 16. července 1990 Nejvyšší sovět SSSR přijal „Deklaraci o státní suverenitě Ukrajiny“. 3. srpna bylo prohlášení doplněno zákonem „O ekonomické nezávislosti Ukrajinské SSR“ a byla zrušena cenzura.

Gorbačov viděl poslední šanci udržet Sovětský svaz při podpisu nové unie, která by republikám poskytla větší autonomii, ale ponechala je v Unii. Vyděšený rostoucími hnutími za nezávislost souhlasil s postojem konzervativních příznivců silné ruky k omezení demokratických svobod za účelem zastavení odstředivých tendencí. Na Ukrajině se však konzervativci setkali s nečekaným odporem. V říjnu 1990 začala na současném náměstí v Kyjevě takzvaná „Revoluce na žulu“. Studenti protestovali, někteří drželi hladovku. Mimo jiné požadovali rezignaci hlavy sovětské vlády a odmítnutí Ukrajiny vyjednávat novou unijní smlouvu. Studenti byli podporováni demokratickou komunitou a Leonidem Kravchukem, což jim umožnilo úspěšně dokončit „hraniční revoluci“. Většina požadavků studentů byla splněna.

Gorbačov však novou smlouvu o Unii neočekával. V březnu 1991 se konalo všesovětské referendum o zachování SSSR. Hlavní otázka byla: «Souhlasíte s tím, že by Ukrajina měla být součástí Svazu sovětských suverénních států na základě Deklarace o státní suverenitě Ukrajiny?»

Ve skutečnosti si navzájem odporovali. To však nikoho nenechalo na pochybách: asi 70% účastníků SSSR hlasovalo pro zachování SSSR. Zároveň na otázku svrchovanosti odpovědělo kladně ne více než 80% občanů. Referendum Gorbačovovi neposkytlo potřebnou podporu. Přitáhlo mezinárodní podporu. 1. srpna 1991 americký prezident George W. Buš promluvil k Nejvyššímu sovětu SSSR. Pokusil se přesvědčit ukrajinské členy parlamentu, aby zůstali součástí SSSR. Projev byl nazván „Kyjevský kotlet“, protože v angličtině slovo «chicken» má obrazný význam «zbabělec».

USA se obávaly ztráty spolehlivého spojence v osobě Gorbačova, stejně jako následků rozpadu Sovětského svazu. Vzhledem k přítomnosti jaderných zbraní v několika republikách (zejména v největším arzenálu Ukrajiny, který byl třetím na světě), byly nepředvídatelné. Na začátku roku Gorbačov nedokázal potlačit hnutí za nezávislost v pobaltských státech. Podepsal dohodu s ruskými vůdci Borisem Jelcinem a Kazachstánem Nursultanem Nazarbajevem. Pozice Ukrajiny byla rozhodující. Leonid Kravchuk usiloval o sjednocení, ale podle jeho vlastních podmínek. Pozice USA posílila pozici komunistické většiny a způsobila zklamání v demokratické menšině.

Pod tlakem veřejnosti přijala Nejvyšší rada ukrajinského PCP dne 16. července 1990 „Deklaraci o státní suverenitě Ukrajiny“. Nebylo to první prohlášení tohoto typu v SSSR, protože obdobná prohlášení byla přijata Litvou a RSFSR. Deklarace státní suverenity Ukrajiny byla ve skutečnosti programem pro vybudování samostatného státu. Téměř všechna ustanovení Deklarace odporovala tehdejší Ústavě SSSR. Konečným ustanovením Deklarace však bylo, že k uzavření nové smlouvy o unii budou použity principy Deklarace o svrchovanosti Ukrajiny.

19. srpna 1991 byl učiněn pokus o převrat, který měl nastolit řád společnosti. Jeho iniciátoři — představitelé nejvyššího státního vedení SSSR — uvedli, že v souvislosti s údajnou nemocí sovětského prezidenta Michaila Gorbačova bude jeho povinnosti vykonávat Gennadij Janajev a zemi povede Státní výbor pro mimořádné události. Hlavní události se ale odehrály v Moskvě. Centrem odporu byla Nejvyšší rada RSFSR, kolem které se shromáždily tisíce obránců demokracie, byly postaveny barikády. Opozici Státního výboru pro mimořádné události vedl prezident Moskevské federace Boris Jelcin. Na jeho výzvu vyšly do ulic hlavního města desítky tisíc lidí a zablokovaly cestu obrněným vozidlům a jednotkám k budově Nejvyšší rady RSFSR. Neúspěch povstání měl katastrofické důsledky pro KSSS, jejichž činnost byla okamžitě zakázána. Na Ukrajině zaujala Nejvyšší rada vyčkávací postoj: neřídila se rozkazy, ale neorganizovala protiopatření. Výsledkem bylo, že pokus o uchopení moci spiklenci selhal a událost se zapsala do historie jako srpnový puč. Vedení ukrajinské strany se rozhodlo, až když se dozvědělo o neúspěchu puče. Dne 30. srpna zakázalo předsednictvo Ukrajinské Nejvyšší rady činnost Komunistické strany Ukrajiny v rámci KSSS.

Dne 24. srpna 1991 byl na mimořádném zasedání Nejvyššího sovětu SSSR přijat „deklarace vyhlášení nezávislosti Ukrajiny“. Text aktu napsal a oznámil Levko Lukjanenko. Výsledky hlasování překvapily všech 346 poslanců, kteří hlasovali „pro“, pouze 5 — „zdrželi se“ a dva — „proti“. Sál vybuchl potleskem a do parlamentu byla přivezena národní vlajka.

1. prosince 1991 „deklarace vyhlášení nezávislosti Ukrajiny“ podpořilo během referenda 90,3% populace. K volbám přišlo 84% voličů. Spolu s referendem proběhly prezidentské volby, ve kterých zvítězil Leonid Kravchuk se skóre 62%. Za ním následovali vůdci demokratického hnutí Vjačeslav Černovil a Levko Lukjanenko. Výsledky referenda nezanechaly žádné argumenty pro odpůrce obnovení nezávislosti a přibil rakev Sovětského svazu. Na další dva dny byla Ukrajina uznána Kanadou, Polskem, Maďarskem, Lotyšskem a Litvou a do konce ledna 1992–91 států.

5. prosince 1991 přijala Nejvyšší rada Ukrajiny odvolání „K parlamentům a národu světa“, ve kterém prohlásila, že „smlouva o založení SSSR v roce 1922 byla Ukrajinou považována za neplatnou a nefungovala“.[25]

8. prosince 1991 oznámili za Ukrajinu Leonid Kravčuk, za Rusko Boris Jelcin a za Bělorusko Stanislav Šuševič konec Sovětského svazu a podepsali dohodu zakládající novou mezinárodní unii Společenství nezávislých států (SNS). Ukrajina však neratifikovala své přistoupení k této unii a tudíž nikdy nebyla členem SNS, měla pouze přidružené členství, které skončilo v roce 2018 vystoupením ze všech orgánů SNS.

Zločiny sovětské vlády proti Ukrajině[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete na stránkách Hladomor na Ukrajině, Velká čistka, Operace Visla, Rusifikace a Černobylská havárie.

Poté, co se ukrajinské země staly součástí SSSR, proběhla zde sovětizace: začaly socialistické ekonomické transformace, sovětská ukrajinizace ve 20. a 30. letech a poté represe proti inteligenci, duchovenstvu, bývalým politickým vůdcům, hladomoru, boji proti „sabotáži“ a Ježovismus.

Na území Ukrajiny začal Rudý teror v lednu 1918 invazí oddílů Rudé gardy do Muravyova, během a po útoku na Kyjev provedl masakr v Kyjevě. Podle různých odhadů se oběťmi masakru stalo 2 až 3 tisíce lidí. Od té chvíle se násilí a teror staly hlavními metodami nastolení sovětské moci zde. Podle V.G. Korolenka se zatýkání a mimosoudní popravy politických oponentů pod záminkou boje s kontrarevolucionáři staly běžným „každodenním fenoménem“ sovětské reality.[26]

Obzvláště brutální byly akce Rudých gard na Ukrajině. Například Charkovská Čeka používala skalpování a „sundávání rukavic z rukou“, v Poltavě a Kremenčugu byli kněží nabodnuti. V Jekatěrinoslavě bylo použito ukřižování a ukamenování, v Oděse byli policisté přivázáni řetězy k prknům, vloženi do pece a smažení nebo roztržení na polovinu pomocí navijákových kol nebo sníženi postupně do kotle s vroucí vodou a do moře.[27]

Tragickou stránkou v historii Ukrajiny bylo zničení celé generace ukrajinských intelektuálů sovětskými úřady, které se zapsaly do historie jako červená renesance. Vyvrcholením sovětského represivního režimu bylo 3. listopadu 1937, kdy „na počest 20. výročí Velké říjnové revoluce“ v Soloveckém táboře zvláštního určení bylo trojkou zastřeleno více než 100 členů ukrajinské inteligence, včetně Les Kurbas, Mykola Kuliš, Matvij Javorskyj a Volodymyr Čekhovsky. Valerjan Pidmohylnyj, Pavlo Filipovyč, Valerjan Poliščuk, Hryhorij Epik, Myroslav Irčan, Marko Voronyj, Mychajlo Kozoris, Olexa Slisarenko, Mychajlo Jalovyj a další.

Po dobytí Haliče, Bukoviny a pobaltských států sovětskými vojsky v letech 1939–1940 se sovětský teror rozšířil i do těchto regionů. Stovky tisíc lidí, většinou polských, byly na začátku války deportovány do odlehlých oblastí SSSR. V prvních měsících Velké vlastenecké války v letech 1941–45. NKVD, bez řádného samostatného vyšetřování a soudu, byla podle tehdejších sovětských právních předpisů povinna zastřelit desítky tisíc vězňů věznic NKVD na západní Ukrajině, kteří byli předtím vyšetřováni nebo si odpykávali tresty podle různých článků trestní zákoník SSSR. Po skončení druhé světové války byla významná část těchto ukrajinských regionů deportována na Sibiř. V letech 1944 až 1952 bylo v západních oblastech Ukrajiny 500 000 lidí podrobeno různým typům represí, včetně více než 134 tisíc zatčených, více než 153 tisíc zabitých, více než 203 tisíc lidí bylo navždy vyhoštěno z Ukrajinské SSR. Teror místo strachu způsobil odmítnutí sovětského režimu — za pouhé tři měsíce v roce 1953 zadrželi vojenští cenzoři 195 000 dopisů dopisů ze západní Ukrajiny do zahraničí s negativním hodnocením vlády

V předvečer a během druhé světové války politické represe v Rudé armádě neustávaly. Většina vojáků byla stíhána na základě vykonstruovaných nepodložených obvinění.[28] V roce 1949, před oslavou 70. výročí Stalina, byli v SSSR potlačováni veteráni, invalidi druhé světové války. Někteří z nich byli zastřeleni, zbytek byl odvezen na vzdálené ostrovy na severu a do odlehlých koutů Sibiře. Známý Valaam je tábor pro osoby se zdravotním postižením z druhé světové války, který se nachází na ostrově Valaam (severní část Ladožského jezera), kam byly po druhé světové válce v letech 1950–1984 přivezeni váleční invalidé.[29][30]

Se začátkem rozmrazení Chruščova na XX. Kongresu KSSS Nikita Chruščov odsoudil stalinistické represe. Mnoho politických vězňů v SSSR a zemích socialistického tábora bylo propuštěno a rehabilitováno. Návrat do vlasti je povolen mnoha lidem, kteří byli ve 30.–40. letech 20. století potlačováni.

V roce 1972 vyvrcholila kampaň represí proti disidentům. Byli zatčeni Vjačeslav Čornovil, Jevhenij Sverstjuk, Taras Melnyčuk, Ivan Svetličny, Ivan Dzjuba, Mychajlo Osadčy, Julij Šelest, Vasylij Stus, Ivan Kovalenko a další. Téměř všichni byli odsouzeni k dlouhodobému vězení a posláni do táborů přísných nebo zvláštních režimů na Urale a v Mordovii. Kromě toho byl dodán systém „represivní medicíny“. Někteří opozičníci, kterých bylo obtížné obvinit z porušení příslušných článků trestního zákoníku, byli prohlášeni za duševně nemocné a uvězněni v psychiatrických léčebnách zvláštního typu.

Náboženská otázka[editovat | editovat zdroj]

Po únorové revoluci v roce 1917 se na Ukrajině formovalo hnutí za oddělení pravoslavné církve v mnoha diecézích jižního Ruska od ruské státní moci a současně od ruské pravoslavné církve.[31] 5. května 1920 vyhlásili představitelé Celoukrajinské pravoslavné rady a aktivisté ukrajinského nacionalistického hnutí autokefální (nezávislou) ukrajinskou pravoslavnou církev na Ukrajině. Sovětská vláda zpočátku zacházela s UAPC povýšeně a doufala, že ho použije k odporu proti ROC, s nímž pak vedl divoký boj. Kampaň proti UAPC se po roce 1924 zintenzivnila. Proti ní pršely obvinění z nacionalismu, kontrarevoluce, „petliuraismu“. Na podzim roku 1925 byly kostely na některých místech odňaty UAPC. Biskupům bylo zakázáno opustit místo bydliště a kázat, farnostem byly uloženy neúnosné daně: v případě, že komunita nezaplatila požadovanou částku, byla farnost uzavřena. V roce 1926 začalo zatýkání biskupů a kněží. První obětí byl populární charkovský arcibiskup Alexander (Jareščenko). Za neopatrné prohlášení o obtěžování ze strany úřadů byl zatčen a vyhoštěn do Střední Asie.[32] V roce 1930 se UAPC s ohledem na novou politickou realitu rozhodl rozpustit. Likvidace UAPC byla dokončena v letech 1935–1937, kdy GPU zatkla zbytek biskupů, včetně metropolitu Ivana (Pavlovského). Většina kněží, tisíce věřících, skončila ve vězeních a koncentračních táborech.

1939 Západní Ukrajina byla obsazena sovětskými jednotkami. Bezprostředně poté NKVD začala potlačovat UAPC. A moskevský patriarchát zahájil aktivní kroky k podřízení polské církve Moskvě. Patriarchální exarcha, arcibiskup Nikolaj Jaruševič, přijel na Volyni; místní hierarchové byli nuceni přijít do Moskvy a vypracovat prohlášení o loajalitě k moskevskému patriarchátu. V zemích, které se staly součástí SSSR, bylo pět hierarchů PPT. Dva z nich — Polycarp (Sikorsky) a Alexander (Inozemtsev) odmítli uznat nadvládu Moskevského patriarchátu.

11. dubna 1945 sovětská vláda zatkla arcibiskupa Josepha Slepého a poté byli všichni ostatní vládci potlačeni. V květnu 1945 byla vytvořena „Iniciativní skupina pro znovusjednocení řeckokatolické církve s pravoslavnými“, o jejímž díle osobně referoval Stalinovi Nikita Chruščov. V březnu 1946 se ve Lvově konal pseudo-koncil, na kterém byla vyhlášena likvidace řeckokatolické církve, významná část jejího majetku byla převedena do ruské pravoslavné církve a věřící a duchovní byli nuceni zříci se své církve.

Setkání předsedy Nejvyššího sovětu SSSR Nikolaje Podgorného s papežem Pavlem VI. 30. června 1969 také vedlo ke vzniku marných, jak se ukázalo, nadějí na rychlý obrat ve vatikánsko-sovětských jednáních o legalizaci řeckokatolické církve.

Stejně jako v roce 1957 však vyhlídka, že Ukrajinská řeckokatolická církev vyjde z podzemí, donutila v roce 1968 ruskou pravoslavnou církev požadovat ujištění od úřadů, že to nebude dovoleno. V říjnu 1968 začala nová vlna represí proti ukrajinské řeckokatolické církvi. Jeho vyvrcholením v letech 1968–1969 bylo zatčení a uvěznění biskupa Velichkovského a dvou podzemních kněží. V provinciích byly prázdné kostely používané řeckokatolíky zničeny místními úřady nebo použity k různým světským účelům; několik z nich bylo přeměněno na ateistická muzea. V některých lokalitách došlo ke střetu mezi policií a věřícími a v několika případech byli věřící brutálně zbiti nebo dočasně zadrženi policií. Pokuty byly ukládány kněžím, kteří byli viděni vykonávat bohoslužbu.

Tato nová vlna represí se shodovala s útokem Moskvy na politická povstání na Ukrajině, který se projevil v podpoře ukrajinských disidentů při obnově řeckokatolické církve. Začátek sedmdesátých let byl také charakterizován významným nárůstem urážlivých a ohrožujících publikací v médiích.

V letech 1946–1989 byla řeckokatolická církev nucena působit v podzemí. Od poloviny osmdesátých let začal na Ukrajině proces oživování Ukrajinská řeckokatolická církev vedený metropolitem Volodymyrem Sternjukem a podzemní hierarchií. Zlomem byl tisíciletý modlitební výlet ve Lvově do katedrály svatého Jiří 17. září 1989, požadující legalizaci Ukrajinská řeckokatolická církev v Sovětském svazu, a setkání papeže Jana Pavla II. S hlavou Sovětského svazu stát Michail Gorbačov v prosinci téhož roku. Tyto události znamenaly začátek oživení právní struktury Ukrajinská řeckokatolická církev.

15. února 1989 zahájil v Kyjevě svou činnost s podporou prokrajinských sil iniciativní výbor pro obnovení Ukrajinské autokefální pravoslavné církve na Ukrajině. Jeho hlavním cílem bylo oživit UAPC a registrovat církevní komunity. 22. října 1989 bylo na Radě kněží a laiků ve Lvově oznámeno oživení UAPC. V čele oživené církve stál Ivan (Bondarchuk), nezávislý biskup ot moskevského patriarchátu (15. prosince 2018 se UAPC spojila s UPC-KP do Pravoslavné církev Ukrajiny (PCU), která od Tomáše Autokefalie přijala Konstantinopolský patriarchát 6. ledna 2019).

Státní nástupnictví Ukrajiny[editovat | editovat zdroj]

Ukrajina je právně definována v Deklaraci státní suverenity Ukrajiny ze dne 16. července 1990 a v zákoně Ukrajiny ze dne 12. září 1991 „O dědictví“ jako nástupce Ukrajinské sovětské socialistické republiky (USSR).

Po roce 1991 vznikaly legislativní iniciativy ke změně v tom smyslu, aby Ukrajina byla nástupnickým státem Ukrajinské lidové republiky (ULR), a to za účelem „obnovení historické spravedlnosti“. Některé dokumenty rovněž obsahují neformální definice, které přímo či nepřímo hlásají nástupnictví Ukrajiny z jiných států ukrajinského lidu: Kyjevská Rus, Království Rus, Záporožská Sič, Kozácký hetmanát, Ukrajinská lidová republika, Ukrajinský stát a Západoukrajinská lidová republika. Takovou neformální posloupnost potvrzuje také předání klenotů ULR, který provedl prezident ULR v exilu Mykola Plavjuk dne 22. ledna 1992, nově zvolenému prezidentovi Ukrajiny Leonidovi Kravčukovi, a souběžná rezignace prezidenta ULR. Tato událost je stále považována za symbolickou, protože neměla žádné právní důsledky, ačkoli Kravchuk ujistil delegaci ULR, že brzy budou vypracována nařízení o používání státních symbolů, a zdůraznil:

Tento akt by měl všem připomenout, že Ukrajina má svůj rodokmen, svůj politický, státní životopis z historických dob, který poskytuje sílu a velikost našeho lidu - z dob Kyjevské Rusi, Ruského království, kozáckého hejtmana a Ukrajinského lidu Republika.

22. ledna 2018 na akcích věnovaných 100. výročí vyhlášení nezávislosti Ukrajinské lidové republiky pátý prezident Ukrajiny Petro Porošenko během svých projevů opakovaně zdůrazňoval kontinuitu státní tradice:

Moderní Ukrajina - je dnes dědicem staletých státních a národních tradic, oživených během ukrajinské revoluce v letech 1917-1921 a v jejím důsledku. Myšlenka státní nezávislosti, která byla v průběhu revoluce uvedena na pořad jednání a během revoluce se stala silným materiálem platnost. To určilo celý další průběh ukrajinské historie.

Téhož dne předložila skupina poslanců Nejvyšší radě Ukrajiny návrh zákona č. 217521 „O nástupnictví Ukrajiny ve vztahu k Ukrajinské lidové republice“. Podstatou tohoto dokumentu je, že moderní ukrajinský stát se musí prohlásit za nástupce Ukrajinské lidové republiky, a nikoli za Ukrajinskou SSR, jak je tomu nyní formálně, se všemi odvozenými důsledky tohoto kroku.[33][34][35]

Dne 3. října 2019 Nejvyšší rada Ukrajiny zaregistrovala návrh usnesení, kterým se navrhuje odložit datum oslav Dne nezávislosti na den vyhlášení Ukrajinské lidové republiky — 22. ledna a 24. srpna, aby je to „Den obnovení nezávislosti Ukrajiny“ jako pobaltské státy. Kromě toho se datum vyhlášení nezávislosti Ukrajinské lidové republiky shoduje s Dnem jednoty, kdy se 22. ledna 1919 spojila Ukrajinská lidová republika a Západoukrajinská lidová republika.

Je zajímavé, že UCPHKV v programu EIT o historii Ukrajiny poukazuje na událost 24. srpna jako «obnovení nezávislosti Ukrajiny».[36] (30 témat, strana 33)

Postoj Ruské federace[editovat | editovat zdroj]

Současné vedení Ruské federace neuznává, že by přisvojování území, patřících k bývalému Ruskému impériu, které prováděl Sovětský svaz, bylo možno definovat jako okupace. Oficiální postoj Ruska je takový, že všechna území se dobrovolně připojila k SSSR.[37][38][39]

V rozhovoru s BBC v červnu 2021 Vladimir Putin kritizoval snahu Ukrajiny o vstup do NATO s tím, že Ukrajinci jsou národ spřízněný s ruským národem.[40]

Postoj Ukrajiny[editovat | editovat zdroj]

Od roku 2001 byly ukončeny procesní úkony týkající se převzetí obětí nelegálních represí, bylo přezkoumáno 307 450 archivovaných trestních a vyšetřovacích případů. Po nich bylo rehabilitováno 248 710 lidí a 117 243 osobám byla rehabilitace odepřena v souladu s platnou legislativou Ukrajiny. Teprve k 1. lednu 1998 státní zastupitelství zvážilo 122,8 tisíc odvolání občanů v otázkách rehabilitace. Celkem bylo na Ukrajině rehabilitováno až 440 tisíc lidí (z toho 132 tisíc — za „Chruščovovo tání“). V rámci státní politiky paměti byla oficiální vzpomínka na oběti politických represí (Den památky obětí hladomoru a politických represí) poprvé zavedena prezidentským dekretem č. 1181 ze dne 31. října 2000.

V roce 2001 bylo v Kyjevě otevřeno muzeum sovětské okupace, kde jsou popisovány zločiny komunistického režimu v období 1917–1991 na Ukrajině.[41] Účelem muzea je informovat ukrajinskou a světovou komunitu o stále málo známých stránkách tragické historie Ukrajiny během komunistického období. V Kyjevě existuje také skanzen sovětské okupace.

Dekret prezidenta Ukrajiny ze dne 21. května 2007, č. 431, ustanovil výroční oslavu třetí květnovou neděli v den památky obětí politických represí „za účelem uctění památky obětí politických represí, nakreslit pozornost veřejnosti na tragické události v dějinách Ukrajiny způsobené násilným zavedením komunistické ideologie, oživením národní paměti, potvrzením netolerance vůči jakýmkoli projevům násilí proti lidskosti“.

Pro vyřešení problému represe v národní paměti je obzvláště důležité identifikovat a pamatovat si relevantní místa paměti — místa hromadných poprav a pohřbívání obětí. Od roku 2010 bylo na Ukrajině identifikováno nejméně 18 míst hromadných hrobů obětí politických represí.

V roce 2015 Ukrajina odsoudila zločiny komunistického totalitního režimu zákonem „O odsouzení komunistických a nacionálně socialistických (nacistických) totalitních režimů na Ukrajině a zákazu propagandy jejich symbolů.“

Ředitel Ukrajinského institutu národní paměti Volodymyr Vjatrovych v roce 2016 uvedl, že Ukrajinci by měli mluvit o sovětské okupaci.[42] V roce 2016 kladně prohlásil, že sovětské období ukrajinských dějin je okupací, a Ukrajina musí prohlásit, že je nástupcem Ukrajinské lidové republiky, která existovala v letech 1917–1921. Bylo poznamenáno, že na akt Deklarace nezávislosti Ukrajiny od roku 1991 je třeba pohlížet právě jako na obnovení nezávislosti Ukrajiny, jako v Estonsku, Lotyšsku a Litvě. Tyto státy slaví své dny nezávislosti od roku 1918, nikoli v letech 1990–1991.[43] Vjatrovychova prohlášení vyvolala prudkou reakci v Rusku i mezi obyvateli.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Радянська окупація України na ukrajinské Wikipedii.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Petr Blažek. «Украина была оккупированной страной, а не оккупантом» - чешский историк объясняет коммунистам. www.radiosvoboda.org. 15 августа 2018. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Za invazi viňme všechny bývalé státy SSSR, dovysvětluje Filip. ‚Absurdní logika,‘ reaguje historik | iROZHLAS - spolehlivé zprávy
  3. В Киеве появится Музей советской оккупации
  4. Программа ВНО по истории Украины [online]. [cit. 2021-06-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Вятрович: Период советской власти на Украине нужно считать оккупацией
  6. Пребывания Украины в составе СССР было оккупацией, - Вятрович
  7. Радянська окупація (1939-1941) [online]. [cit. 2021-06-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. РАДЯНСЬКА ОКУПАЦІЯ
  9. David James Smith, Estonia: independence and European integration, Routledge, 2001, ISBN 0-415-26728-5, pXIX
  10. PARROTT, Bruce. State building and military power in Russia and the new states of Eurasia. [s.l.]: M.E. Sharpe, 1995. Dostupné online. ISBN 1-56324-360-1. Kapitola Reversing Soviet Military Occupation, s. 112–115. (anglicky) 
  11. Gennady Charodeyev, Russia Rejects Latvia's Territorial Claim, Izvestija, (CDPSP, Vol XLIV, No 12.), 20. března 1992, s. 3.
  12. Велика війна 1914—1918 pp. і Україна. У двох книгах. Книга 1. Історичні нариси.— К.: TOB «Видавництво „КЛІО“», 2014.— С. 670—671.
  13. INCOGNITA, Газета День, День, всеукраїнська газета, історичний сайт, Ukraina Incognita, Україна. Ратні дороги отамана Зеленого - Україна Incognita [online]. [cit. 2017-09-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. Šablona:Статья
  15. Ко Дню государственного флага Украины 23 августа 2010 года // Сайт Центрального государственного электронного архива Украины © (tsdea.archives.gov.ua) Проверено 07 августа 2012.
  16. Государственная символика Украины. Страница 4 // Historyweb.ru История для всех © (www.historyabout.ru) Проверено 07 августа 2012.
  17. Литвин Микола, ЗУНР і Галицька СРР у геостратегії більшовицької Росії // Україна: культурна спадщина, національна свідомість, державність. 18/2009. — С. 101—118.
  18. Геннадій Єфіменко. Цей день в історії : 21 вересня : Падіння Галицької СРР [online]. 20 вересня 2017. Dostupné online. (anglicky) 
  19. a b ЗАРУБІН. Без переможців. З історії Громадянської війни в Криму. [s.l.]: [s.n.], 2008. ISBN 9789662930474. (anglicky) 
  20. Крип'якевич Іван Історія українського війська. — Львів, 1936. — с. 418
  21. Šablona:Книга Šablona:Ref-ru
  22. Закон про прийняття Західної України до складу Української Радянської Соціалістичної Республіки (15 листопада 1939 р.) [online]. [cit. 2013-05-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-07-16. (anglicky) 
  23. Šablona:Книга
  24. Ультимативная нота советского правительства румынскому правительству 26 июня 1940 г. файл формату rtf лютий 2014/https://web.archive.org/web/20140201165137/http://dediserver.eu/hosting/ethnodoc/data/MO19400628-1.rtf Archivní kopie na Internet Archive Šablona:Ref-ru
  25. s:Обращение ВС Украины от 05.12.1991 К парламентам и народам мира
  26. В. Я. Ревегук. Повстанческое движение на Полтавщине. Красный террор
  27. С. П. Мельгунов. «Красный террор» в Россіи 1918 — 1923
  28. Мусиенко И. В. Политические репрессии против буковинцев и бессарабцев в Красной армии в 1941-1945 гг. // Вопросы истории Украины: Сборник научных статей. - Черновцы: Золотые литавры, 1999. — Т.3. — С. 304—320.
  29. Как в СССР уничтожали ветеранов инвалидов войны
  30. http://www.ukurier.gov.ua/uk/articles/do-specinternativ-invalidiv-frontovikiv-zabirali-p/p/ «К специнтернатов инвалидов-фронтовиков забирали прямо с улиц»
  31. Šablona:Книга
  32. ІСТОРІЯ УАПЦ. Частина 4. УТИСКИ УАПЦ В 20-х і 30-х РОКАХ [online]. УКРАИНСКАЯ АВТОКЕФАЛЬНАЯ ПРАВОСЛАВНАЯ ЦЕРКОВЬ, 2015-11-09 [cit. 2015-11-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. Олег Баган. Правопреемстве Украины относительно УНР - это конец «легальной» украинофобии [online]. Вголос, 2018-01-31 [cit. Chyba: neplatný čas]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. Проект Закона о правопреемстве Украины относительно Украинской Народной Республики [online]. Верховная Рада, 2018-01-22 [cit. Chyba: neplatný čas]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. Олег Тягнибок. Украина - правопреемница УНР. проект закона [online]. Украинская правда, 2018-01-22 [cit. Chyba: neplatný čas]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. Program UPE o historii Ukrajiny [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. Russia denies Baltic 'occupation'. news.bbc.co.uk. 2005-05-05. Dostupné online [cit. 2020-06-27]. (anglicky) 
  38. Kremlin fires back at critics. The New York Times. 2005-05-06. Dostupné online [cit. 2020-06-27]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  39. PUTIN, Vladimir. Vladimir Putin: The Real Lessons of the 75th Anniversary of World War II [online]. 2020-06-18 [cit. 2020-06-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. Пуцін напіша артыкул па гісторыі Ўкраіны. Ён параўнаў праект Зяленскага з нацыстамі - BBC News Україна
  41. В Киеве появится Музей советской оккупации
  42. Vjatrovyč: Období sovětské moci na Ukrajině je třeba považovat za okupaci
  43. Pobyt Ukrajiny v SSSR byl okupací, - Vjatrovyči

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]