Wikipedista:Verosusa/Pískoviště: Jozef Tiso staraverze

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Prezident[editovat | editovat zdroj]

Jozef Tiso (10.1941)

26. října 1939 byl zvolen prezidentem Slovenské republiky, jímž pak zůstal až po její zánik. Vojtech Tuka se stal předsedou vlády. Samostatnost nového Slovenského státu byla jen iluzí a již 23. 3. 1939 byla podepsána s Německem dohoda o tom, že slovenská vláda bude provádět zahraniční a vojenskou politiku jen v souladu se zájmy Německa.

Adolf Hitler v pozdějších letech opakovaně zasahoval do domácího dění na Slovensku. 28. července 1940 pozval Tisa do Salcburku, kde si vynutil odvolání ministra zahraničí a vnitra Ferdinanda Ďurčanského a Jozefa Kirschbauma z funkce generálního tajemníka Hlinkovy slovenské lidové strany-Strany slovenské národní jednoty a jmenování Vojtecha Tuky ministrem zahraničí a Alexandra Macha ministrem vnitra [1] [2], čímž došlo k oslabení umírněného a posílení radikálního křídla. Tisův autoritativní, silně katolický a fašistický systém [zdroj?] vlády však bez Hitlera nemohl existovat [zdroj?]. I přes silný katolicismus byl ale tento režim opakovaně kritizován Vatikánem.

3. září 1940 sněm přijal ústavní zákon č. 210/1940 Sl. z., kterým omezil pravomoci své a pravomoci prezidenta a kterým vláda získala právo jeden rok řešit židovskou otázku. Zákon zplnomocňoval vládu k vykonání opatření potřebných na vyloučení Židů z hospodářského a sociálního života. Tiso jako prezident tento zákon podepsal [3][4][5][6]. 9. září 1941 na základě toho ústavního zákona vydala slovenská vláda (bez potřeby schvalování sněmem a prezidentem) vládní nařízení 198/1941 Sl. z., tzv. židovský kodex, v němž byla shrnuta všechna represivní a diskriminační protižidovská opatření a rozhodnutí řešit židovskou otázku na místo konfesního rasovým principem, k čemuž se inspirovala Norimberskými zákony.[7] V květnu roku 1942 Tiso podepsal další ústavní zákon (konkrétně ústavný zákon č.68/1942 ), který zbavoval deportované židovské obyvatele slovenského občanství a v podstatě sankcionoval deportace.[8][9] Deportace pak ve svých veřejných projevech obhajoval.

„ Nedávno naši páni dostali do rúk starú knihu, v ktorej boli napísané mestá uhorské i hornouhorské. Tam bolo napísané, koľko vtedy v roku 1840 bolo Židov na Slovensku v mestách. Vo veľkých mestách ako je Žilina, Nitra a iné, bolo vtedy 30-40 Židov. A za sto rokov sa to zdesaťnásobilo! Bolo ich stále viac a akých? Nie na poli, ale v úradoch, v bankách a na všelijakých iných miestach sedeli Židia. Vtedy, keď tri milióny národa mali 62%, vtedy 5% Židov malo 38% národného dôchodku! A ten pomer medzi národom a židovstvom sa stále rozširoval. Bolo by to vyzeralo ešte horšie, keby sme sa neboli vzchopili včas a keby sme sa neboli od nich očistili. A urobili sme to podľa príkazu Božieho: Slovák, zhoď, zbav sa svojho škodcu! “
— Projev J. Tisa na církevně-národních slavnostech v Holíči, 15. srpen 1942 [10]

Vatikán neviděl v Tisovi jen hlavu státu, ale především významného reprezentanta církve, který porušuje její základní principy.[11] Tisovi kritici z církevních kruhů [kdo?] požadovali, aby buď odstoupil, nebo se nechal laicizovat, neboť zastávali názor, že setrvání kněze v čele Slovenského štátu poškozuje pověst církve. Biskup Gojdič se v květnu 1942 obrátil na Svatý stolec s žádostí, aby Tisa přinutil zastavit krutosti páchané na Židech, nebo, nebude-li to možné, aby jej buďto přinutil k rezignaci na prezidentský úřad, nebo zbavil kněžství.[12]

Tentýž stát také s Tisovým souhlasem vydal nacistickému Německu k povraždění více než 70 000 občanů židovské a romské národnosti a ještě za každého takového občana platil[13] (tvrzení, že netušil, že je posílá na smrt, lze vztáhnout jen na část deportovaných). [zdroj?]

Během existence Slovenského štátu však nebyl státem vykonán trest smrti z politických důvodů na žádné osobě a byl soudy udělován jen ve výjimečných případech, takřka vždy v nepřítomnosti obžalovaného. Jozef Tiso vždy podepsal žádost odsouzeného k smrti o milost. Udílení takovýchto milostí mu doporučovaly i samotné soudy.[14] Řada odpůrců režimu však byla mučena a terorizována či zavražděna Hlinkovými gardami pod vedením Alexandra Macha. [zdroj?] Slovensko bylo spojencem Třetí říše a jejím spojencem zůstalo až do obsazení Rudou armádou.


Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ ĎURICA, Milan. Dejiny Slovenska a Slovákov v časovej následnosti faktov dvoch tisícročí. Bratislava: Lúč, 2003. 837 s. ISBN 80-7114-386-3. S. 425. (slovensky) 
  2. ↑ Kolaboranti 1939 – 1945, Michael Borovička, Nakladatelství Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-846-1, str. 249
  3. ↑ Doc. Eduard Nižňanský, CSc.: Reflexia holokaustu v slovenskej historiografii
  4. ↑ Eduard Nižňanský, ŽIDOVSKÁ KOMUNITA NA SLOVENSKU 1938 - 1945
  5. ↑ Dalibor Jurášek, ŽIDOVSKÝ KÓDEX (S DÔRAZOM NA VYBRANÉ USTANOVENIA), bakárská práce (UK Bratislava), str. 23
  6. ↑ http://www.kehilakosice.sk/hidde_archiv.html
  7. ↑ HRBEK, Jaroslav; SMETANA, Vít; KOKOŠKA, Stanislav; PILÁT, Vladimír; HOFMAN. Draze zaplacená svoboda - Osvobození Československa 1944 - 1945 (I. díl). Praha: Paseka, 2009. ISBN 978-80-7185-974-1. S. 226. 
  8. ↑ KAMENEC, Ivan. Tragédia politika, kňaza a človeka (Dr. Jozef Tiso 1887-1947). Bratislava: Archa, 1998. 148 s. ISBN 80-7115-147-5. S. 90. (slovensky)  Dále [Kamenec 1998].
  9. ↑ Dějiny Slovenska, s. 229.
  10. ↑ FABRICIUS, Miroslav. Jozef Tiso - Prejavy a články (1938-1944). Bratislava: AEPress, 2007. 696 s. ISBN 80-88880-46-7. S. 492. 
  11. ↑ Kamenec 1998, s. 148.
  12. ↑ Lukáš Obšitník: List biskupa Gojdiča Vatikánu in Postoy.sk, 16. března 2010
  13. ↑ Eduard Nižňanský: Židovská komunita na Slovensku 1939-1945 na Holocaust.cz
  14. ↑ Rychlík, Jan: Perzekúcia odporcov režimu na Slovensku 1938-1945 In: Slovenská republika 1939-1945 očami mladých historikov IV. 1. vyd. 2005. Banská Bystrica: Ústav vedy a výskumu a Fakulta humanitných vied Univerzity Mateja Bela; s. 119-134. ISBN 80-8083-147-5, str. 129-130
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Verosusa/Pískoviště:_Jozef_Tiso_staraverze&oldid=8446133“