Wikipedista:V.volny/Podstránka
Texaská republika za Lamarovy administrativy '
Dne 19. prosince 1838 byl inaugurován Mirabeau Buonaparte Lamar jako druhý prezident Texaské republiky.[1] Pro republiku nastala nová doba, doba skutečné nezávislosti. Dnes často neprávem přehlížená. Lamar dokázal novou republiku přetvořit ze vzbouřené mexické provincie na nezávislý stát. Republika za jeho úřadování získala základní prvky státu, školní systém, národní banku, vlastní diplomatické kontakty, armádu a námořnictvo. Její samostatnost uznaly světové mocnosti.[2] Vrcholem první fáze budování státu měla být vojensko-komerční expedice do Santa Fé. Zároveň se měla stát prvním krokem k uskutečnění imperiálního snu Mirabeaua Lamara, tedy republiky táhnoucí se až k břehům Pacifiku, ve které bude Texas hrát rozhodující roli. Ta měla konkurovat samotným Spojeným státům americkým a stát se třetí významnou republikou v Severní Americe.[3]
Mirabeau Buonaparte Lamar
Mirabeau Buonaparte Lamar pocházel z nepříliš bohaté georgijské rodiny původně hugenotských přistěhovalců. Na rozdíl od dalších mužů Texaské revoluce byl tedy Jižanem.[4] Jižanského pohledu na svět ve věcech otroctví nebo indiánů se do smrti nezbavil a tento náhled na svět ho ovlivňoval i v prezidentském úřadu. Byl velmi vzdělaný, ač pro nedostatek financí nikdy nevystudoval vysokou školu. Vzdělání pro něj bylo klíčovým prvkem fungování státu a pro svůj přínos je nazýván „otcem texaského školství“.[5] Politiku se naučil od georgijského guvernéra Troupa, jehož byl dlouhá léta osobním tajemníkem. Po jeho volební porážce 1928 se odstěhoval se do Columbusu, kde pracoval jako novinář. Jeho noviny Columbus Enquire se staly po několik desetiletí jedním z nejkvalitnějších plátků Středozápadu.[6] V roce 1833 kandidoval do amerického Kongresu, ale jako bývalý člen Troupovy administrativy byl z kandidátky vyšachován.[7] Zde se podle všeho zrodil osobní vzdor, viditelný i v jeho pozdější politice, vůči Spojeným státům americkým. V Texasu se poprvé objevil v červnu 1835, kdy po sebevraždě svého bratra chtěl začít nanovo. Země ho nadchla a rozhodl se zde usadit natrvalo.
Zpráva o Alamu a Goliadském masakru ho zastihla v Columbusu, kde se věnoval svým novinám, a přiměla ho k rychlému návratu. K revoluční armádě se připojil v předvečer rozhodujícího střetnutí u řeky San Jacinto a Houston ho okamžitě jmenoval důstojníkem.[8] Vztahy mezi Lamarem a Houstonem ale nikdy nebyly optimální. Lamar od počátku kritizoval Houstona za defenzivní vedení války.[9] Po válce nesouhlasil s mírným jednáním se Santa Annou, pro něj byl vrahem, kterého je třeba pověsit. Tyto a další konflikty mezi nimi stupňovaly napětí.[10] Nepomohlo ani zvolení Lamara viceprezidentem. Houston rozhodoval vše sám a Lamarova pozice byla víceméně zbytečná.[11] Napětí poté vyvrcholilo ve volbách 1838, kdy Lamar zvítězil s programem radikální změny a obrácení Houstonovy politiky o sto osmdesát stupňů.[12] Houston mu to nikdy nezapomněl a stal se jeho největším a nejhlasitějším kritikem.[13]
Diplomatické vztahy republiky
Dva měsíce před Lamarovou inaugurací v říjnu 1838 americká opozice, v jejíž čele stál vlivný novoanglický politik John Quincey Adams, dosáhla toho, že návrh na anexi Texasu Spojenými Státy byl stažen z kongresu a po několik následujících let držen u ledu.[14] Ve svém inauguračním projevu Lamar prohlásil, že je za to rád, jelikož v anexi nikdy neviděl žádné výhody. Přizpůsobení zákonům Spojených států by přineslo jen problémy a Texasané by nezískali nic navíc, co ještě nemají.[15] V následujících letech vztahy se severním sousedem výrazně ochladly. Lamar se zaměřoval spíše na evropské mocnosti a se Spojenými státy se jen přel o hranici a indiánské rezervace.[16] Spojení státy měly velké množství svých vnitřních problémů spojených s vleklou hospodářskou krizí a o problematiku Texasu nebyl příliš zájem.[17] Diplomatické jednání se znovu rozjelo až s počátkem roku 1841 díky zvýšené aktivitě texaské diplomacie. Texasané představili obchodní smlouvu podobnou té, kterou již podepsali s evropskými mocnostmi, pouze s lehkými modifikacemi (např. volná plavba po Mississippi nebo zákaz stěhování amerických indiánů do Texasu). Americká strana se ale k diplomatickému stolu příliš nehrnula.[18] V čase předcházející expedici tak zůstávaly vztahy stále napjaté. Podle některých historiků chtěl expedicí Lamar ukázat Spojeným státům, že Texas dokáže přežít bez jejich pomoci a nebojí se vytvořit si svojí mocenskou základnu sám.[19] K výraznějšímu sblížení a urychlení ratifikace obchodní smlouvy (ratifikována v lednu 1843 texaským kongresem a v březnu 1843 americkým)[20] došlo až po katastrofě expedice do Santa Fé a mexické invazi.
Diplomatické vztahy s jižním sousedem zůstávaly po celou dobu úřadování prezidenta Lamara na bodu mrazu. Mezi lety 1839-40 byly postupně vyslány texaskou vládou tři diplomatické mise s podobným úkolem. Cílem mělo být podepsání mírové smlouvy, uznání nezávislosti a obchodní dohoda. Hranici měla být pokud možno na Riu Grande, ale pokud by s ní Mexiko nesouhlasilo, nebylo třeba na ní trvat. Všechny skončily fiaskem.[21] Bernardu Beemu v květnu 1839 nebylo dovoleno vstoupit na mexickou půdu.[22] O mnoho dále se nedostal ani Lamarův osobní agent James Treat v létě 1840.[23] Misi Jamese Webba na jaře 1841, nepomohla ani britská snaha o mediaci mezi oběma stranami. Dostalo se jí kategorického odmítnutí, že Mexiko neuznává žádnou nezávislost neposlušných provincií.[24] V této chvíli začalo být jasné, že mírovou cestou se Texasu uznání nezávislosti získat nepodaří. Připravovaná expedice do Santa Fé se již hodila do plánu tvrdšího postupu k Mexiku a její úspěch mohl velmi přiblížit uznání nezávislosti.[25]
Mezi další alternativy postupu proti Mexiku patřila koalice se vzbouřenou provincií Yucatan. Liberální federalisté v průběhu konce třicátých let využívali slabosti centrální vlády a vyvolávali nepokoje na periférii Mexika. Nejvýhodněji se pro ně vyvinula situace na Yucatanském poloostrově, který se jim počátkem roku 1840 podařilo celý ovládnout.[26] V létě 1840 došlo k prvnímu kontaktu mezi Yucatanem a Texasem, který přivítali federalisté s nadšením a navrhli Texasu obrannou alianci. Lamar prozatím, ať sám jako většina Texasanů sympatizoval s federalisty, nařídil dodržovat neutralitu, dokud je šance na mírovou dohodu s centrální vládou.[27] Po neúspěchu Webbovy mise se rozjela naplno jednání, které usnadnilo vyhlášení samostatnosti Yucatanu v červnu 1841.[28] Výsledná dohoda byla pro Texas velmi výhodná. Za námořní podporu mu místní představitelé přislíbili zaplatit osm tisíc dolarů jen za vyplutí a poté každý měsíc dalších osm tisíc za údržbu flotily.[29]
Námořnictvo a armáda
Výstavba texaské flotily byla právě dokončena a střet s Mexikem měl být její zatěžkávací zkouškou. V průběhu let 1838-39 bylo zakoupeno v přístavech Spojených států celkem osm plavidel. Po jejich dodání v létě 1840 v hlavním texaském přístavu Galveston kotvily parník Zavala, šalupa Trinity s výtlakem 600 tun, brigy Galveston, Colorado a Potomac s výtlakem 400 tun a škunery San Jacinto, San Bernarde, San Antone s výtlakem 170 tun.[30] Z pohledu tehdejšího Evropana malá flotila, ovšem na americkém kontinentu války probíhaly v mnohem menším měřítku a proto i tato flotila mohla být hrozbou pro Mexiko. Než se ovšem mohla výrazněji zapojit po boku Yucatanu, skončilo Lamarovo volební období a Houston byl rezolutně proti koalici s Yucatanem.[31]
S výstavbou profesionální armády již Lamar úspěchy neměl. Musíme, ale objektivně přiznat, že to nebyla jeho chyba. Za jeho nástupu neexistovala žádná pravidelná armáda. Původní texaská dobrovolnická armáda, čítající během války o nezávislost až na 3 500 mužů, byla Houstonem omezena na 600 mužů a v červnu 1837 zrušena.[32] Lamar si uvědomoval, že Texas svoji profesionální armádu Texas potřebuje, neboť nebezpečí mexické invaze nikdy nepominulo. Bylo tedy rozhodnuto o vzniku stabilní armády o 840 mužích a velení svěřeno plukovníku Burlesonovi. V realitě vrchní velení zůstávalo za celou dobu existence armády jediným fungujícím článkem. Armáda trpěla nedostatkem peněz a především rekrutů, proto války s Indiány povětšinou obstarávali milice či rychle naverbování dobrovolníci.[33] Na přelomu let 1840-41 Lamar pochopil marnost svého počínání a armáda byla znovu zrušena.[34]
Finanční situace republiky
Politický vývoj nové republiky významně předběhl vývoj ekonomický. Texas byl zemědělským státem bez jakéhokoliv průmyslu. Postrádal zdroje drahých kovů, díky čemuž nemohla být zavedena peněžní měna založená na zlatém standardu a většina transakcí proto probíhala směnným obchodem. Bankovní systém neexistoval a státní výdaje několikrát převyšovaly příjmy.[35] Houstonova administrativa získávala většinu prostředků do statní kasy z nepřímých daní a hlavně cel. Prezident Lamar však byl pragmatickým obhájcem „volného obchodu“, který využíval pro zahraničněpolitické jednání s evropskými velmocemi. V praxi to nebyl „volný obchod“ pro všechny, ale pouze pro ty, kteří uznali texaskou nezávislost a přislíbili finanční půjčky nové republice.[36] Chybou tohoto systému bylo to, že mu chyběly donucovací prostředky na jeho dodržování. Evropské velmoci sice uznaly nezávislost republiky (jako první Francie smlouvou z 25. září 1839 o přátelských vztazích, obchodu a navigaci[37]), ale s půjčkami velmi otálely. Nasazení velmi neoblíbených přímých daní na majetek pak nestačilo pokrýt díry v rozpočtu po clech. Lamarova fiskální politika je historiky všeobecně kritizována, k čemuž především přispívá rozhodnutí o výrazném zvýšení oběhu nekrytých papírových bankovek. Tzv. „Red Backs“ měly při svém prvním vydání v lednu 1839 hodnotu 37,5 centu za dolar a jejich cena rychle klesala. V čase počátku expedice se jejich cena pohybovala okolo 2 centů a staly se prakticky bezcennými.[38]
Lamar vědom si své neúspěšné fiskální politiky, považoval obchod se Santa Fé za jednu ze záchran katastrofální finanční situace státu.[39] Obchod mezi St. Louis a Santa Fé úspěšně existoval již od dvacátých let.[40] Objem a výnosnost pozemního obchodu se sice nemohly rovnat námořnímu obchodu, ale určitě nešlo o zanedbatelnou částku.[41] Podle odhadů ročně prošlo touto cestou zboží za čtyři až pět milionů dolarů.[42] Pokud by se tedy Texasanům povedlo jej odklonit přes Texas, znamenalo by to významné oživení texaské ekonomiky a jedinečný zdroj pro státní pokladnu.
Hlavní výhodou plánované obchodní trasy ze Santa Fé přes nově vytvořené hlavní město Austin a dále do New Orleans měla být její vzdálenost. Ta podle odhadů měla být až o několik set mil kratší než původní trasa do St. Louis.[43] Podle dobového tisku neměla texaská trasa zaostávat ani v dalších oblastech. Využity měly být staré španělské cesty vhodné pro vozy a před nájezdy Komančů měl obchodní karavany bránit padesátičlenný ozbrojený doprovod.[44] Tyto pozitivní zprávy vydávané povětšinou v texaském tisku se nezakládaly na žádném reálném průzkumu. Území na západ od Nueces bylo známé minimálně, proto o něm bylo psáno jako o vhodném pro obchodní trasu.[45] Jak dnes ale víme, jde o polopoušť, kde voda je velmi vzácná, stejně jako pastva pro koně. Je tedy nevhodná pro delší pravidelné pochody na rozdíl od rozlehlých plání nacházejících se mezi Santa Fé a St. Louis.
Teritoriální a společenské předpoklady expedice do Santa Fé
Santa Fé leží dvanáct mil na východ od řeky Rio Grande. Podle smlouvy z Velaska, kterou mexický diktátor Santa Anna podepsal v zajetí po bitvě u San Jacinta, se tedy nachází na území patřící Texasu.[46] Tato hranice byla potvrzena texaským kongresem pomocí zákonu z 19. prosince 1836.[47] Z texaského právního hlediska byly tedy nároky na východní část Nového Mexika opodstatněné a spravedlivé. Smlouva z Velaska však nikdy nebyla ratifikována mexickým parlamentem ani uznána mexickou vládou či Santa Annou. Mexičané považovali Santa Fé za nedílnou součást jejich území.[48] Neměli proč o tom pochybovat, protože šlo o území obydlené převážně hispánským obyvatelstvem hlásícím se k mexické národnosti. Faktickou Mexikem uznávanou hranicí Texaské republiky byla řeka Nueces, stovky mil na východ. Mezí ní a posledními osadami Nového Mexika se nacházely stovky čtverečních kilometrů obývaných pouze Komanči.[49]
Druhým významným předpokladem pro uskutečnění výpravy byla domněnka, že obyvatelé Nového Mexika uvítají přechod pod správu Texasu a s radostí se stanou texaskými občany. Tento mylný odhad byl rozšířen zprávami od texaských dobrodruhů putujících na západ. Ti převážně reflektovali povstání proti mexické centrální vládě v roce 1837. Tyto dopisy se ovšem dostávaly do Texasu až s několika ročním zpožděním a podávaly mylné informace. Povstání bylo již počátkem roku 1838 potlačeno a nový guvernér Nového Mexika, bývalý vůdce povstání, Armijo z obavy o svoje místo byl namířen proti jakémukoliv zdroji nepokojů a nespokojenosti.[50] Absolutní neznalost situace ukazuje dopis Mirabeaua Lamara z dubna 1840 občanům Nového Mexika, se kterým se vydal do Santa Fé jeden z agentů texaské vlády a dobrodruh William Dryden.[51] V úvodních řádcích Lamar vysvětluje vznik nové republiky, základní principy jejího fungovaní, její demokratičnost a svobodnost. Závěrem se obrací k občanům těmito slovy: „… bude naší velkou ctí Vás přijmout jako spoluobčany a spoluuchazeče ve vší slávě budování naší nové a svobodné republiky.“[52] Z těchto slov je jasně cítit, že Lamar nepochyboval o tom, že se podaří dostat místní na svojí stranu. Předpokládal, že to nebude příliš složité. Z tohoto názoru jej vyvedly až zprávy o neslavném konci výpravy.
Indiánská otázka
Lamar očekával, že expedice by mohla vyrazit již roku 1840, aby využila dopadu na jeho dopisu občanům Santa Fé z dubna tohoto roku. Aktuální situace to ovšem nedovolovala. Války s Indiány se protahovaly a vyčerpávali texaskou armádu i pokladnu. Podle Lamara Indiáni představovali pouze překážku vývoje bílého člověka.[53] „Rudé tváře“ podle Lamara příliš využívali Houstonovy smířlivosti[54] a nyní je na čase, aby navždy opustili území Texaské republiky.[55] Kampaň vedená proti „civilizovaným“ Čerokíům v průběhu roku 1839 skončila pro Lamara vítězně. Náčelníci kmene se místo rozhodujícího střetnutí rozhodli pro mírový odchod na území Spojených států.[56] Válka s „barbarskými“ Komanči, kteří podnikali nájezdy na západní výspy texaského osídlení, byla naproti tomu krutá a krvavá. Právem za ní Lamara dnes můžeme kritizovat. Lamarovou odpovědí na komančské nájezdy se staly trestné výpravy proti indiánským táborům, při nichž se obětmi nesčetněkrát stávaly i ženy a děti.[57] Trestné výpravy pokračovali po celý rok 1840 až do rozhodující říjnové bitvy u Red Forku, kdy bylo při překvapivém přepadu komančského tábora zabito přes sto čtyřicet bojovníků a mnoho dalších zajato. Zdecimovaní Komančové se stáhli dále na západ a přestali podnikat vpády na území Texaské republiky.[58]
Rostoucí vliv oponentů prezidenta Lamara
Zvýšený zájem o Santa Fé neunikl ani Lamarovým oponentům. Přímé expedici se chtěla vyhnout převážně skupina okolo bývalého prezidenta Houstona. Na svět tak přišel tzv. „Franco-Texienne“ návrh zákona. Šlo o plán sponzorovaný francouzským velvyslancem Salignym, podle kterého se mělo do oblasti mezi Nueces a Rio Grande nastěhovat v průběhu sedmdesáti let na osm tisíc francouzských osadníků. Ti měli obstarávat obchod mezi Santa Fé a Texasem. Za půdu, kterou jim Texas poskytl, by poté patnáct procent ze zisku odevzdávali texaské pokladně.[59] Návrh prošel kongresem, ale v senátu jej zablokovali spojenci prezidenta Lamara. Pro něj zůstávala jediná akceptovatelná varianta, jím vypravená expedice.[60]
V průběhu podzimu 1840 se výrazně zhoršil Lamarův zdravotní stav a dvanáctého prosince musel požádat kongres o dočasné uvolnění z funkce a odjel do New Orleans na léčení. Funkci dočasně převzal viceprezident David Burnet, který byl nakloněn přímé válce s Mexikem.[61] Burnet již šestnáctého prosince kongresu předložil zprávy o plánované mexické invazi. Pravdivost těchto zpráv se nyní zdá pochybná, ale ve své době navodily atmosféru blížící se války.[62] V této atmosféře nepřítomný prezident ztratil svoji většinu v kongresu i senátu ve prospěch Burnetovy „válečné strany“ i Houstonovy opozice. Nelze se proto divit, že návrh na verbování dobrovolníků pro expedici do Santa Fé byl v senátu i kongresu smeten ze stolu.[63]
Přípravy a průběh expedice do Santa Fé
Expedice byla Lamarovým dítětem a pokračoval s jejími přípravami i přes odpor kongresu a senátu. Nemocný prezident si uvědomoval, že jedině její úspěch může ponechat texaskou politickou orientaci vstřícnou k nezávislosti. V průběhu roku 1841 bylo čím dál jasnější, že jeho nástupcem v úřadě se stane Samuel Houston, který se nechal slyšet, že anexe Spojenými Státy není mrtvá záležitost.[64] Za této situace se Lamar uchyloval i k protiústavním krokům a výrazně překračoval svoje pravomoci. Například fakticky převzal funkci strážce státní pokladny, když z ní vybral osmdesát tisíc dolarů na výbavu armády bez svolení kongresu.[65]
I díky těmto krokům se v blízkosti Austinu začínali scházet dobrovolníci. Po příjezdu zásob a materiálu z New Orleans byly k 21. červnu přípravy dokončeny a výprava vyrazila na vstříc své dlouhé a katastrofické cestě.[66] Jádro expedice tvořilo dvě stě sedmdesát vyzbrojených dobrovolníků pod vedením generála Hugha McLeoda, mající sloužit jako ochrana pro padesát civilních členů výpravy, především Lamarových civilních zmocněnců (např. J. A. Navarra jednoho ze tří signatářů vyhlášení texaské nezávislosti hispánského původu[67]) majících převzít správu nad Santa Fé.[68]
Od prvopočátku se objevovali problémy a to převážně s navigací. Při všech přípravách se totiž opomnělo na průvodce, který by se na komančském území dobře vyznal. Katastrofálním přehmatem byla především záměna řeky Wichita za Red River, která způsobila až měsíční zpoždění a vyčerpání zásob.[69] Expedici navíc v celém jejím průběhu zaměstnávali Komančové a proto když 14. září dorazila do Nového Mexika, byli její členové na prahu psychických i fyzických sil.[70] O to větší šok pro ně musel být, když je místo očekáváného vlídného přijetí novomexického lidu vítali jednotky guvernéra Armija. Expediční jednotky neschopny boje se jim proto radši vzdali bez boje. Jejich utrpení se tím nezmírnilo, jelikož je jako zajatce čekala cesta až do hlavního města Mexico City.[71] Zde také expedici opustíme, protože její další osudy již spíše souvisí s druhým volebním obdobím Samuela Houstona, který od Lamara 19. prosince 1841 převzal úřad texaského prezidenta.[72] Lamarův plán se ocitl v troskách a jedinou útěchou pro něj mohlo být, že se toho nedožil v prezidentském úřadě. Zprávy o katastrofě expedice dorazily do Texasu až v počátku roku 1842.
[1] CRISTIAN, A. K., Mirabeau Buonaparte Lamar: Chapter III, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 23, No. 4, 1920, s. 231.
[2] FEHRENBACH, T. VOL., s. 255–260.
[3] MARSHALL, T. M., Commercial Aspects of the Texan Santa Fé Expedition, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 20, No. 3, 1917, s. 248.
[4] CRISTIAN, A. K., Mirabeau Buonaparte Lamar: Chapter I, II, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 23, No. 3, 1920, s. 154.
[5] CRISTIAN, A. K., Mirabeau Buonaparte Lamar: Chapter III, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 23, No. 4, 1920, s. 233.
[6] OPATRNÝ, J., Stát osamělé hvězdy a mexicko-americká válka, Praha 2002, s. 97.
[7] CRISTIAN, A. K., Mirabeau Buonaparte Lamar: Chapter I, II, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 23, No. 3, 1920, s. 155–156.
[8] CRISTIAN, A. K., Mirabeau Buonaparte Lamar: Chapter I, II, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 23, No. 3, 1920, s. 160.
[9] OPATRNÝ, J., s. 97.
[10] Tamtéž, s. 98.
[11] CRISTIAN, A. K., Mirabeau Buonaparte Lamar: Chapter I, II, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 23, No. 3, 1920, s. 167.
[12] Tamtéž, s. 170.
[13] CRISTIAN, A. K., Mirabeau Buonaparte Lamar: Chapter VI, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 24, No. 4, 1921, s. 317.
[14] FEHRENBACH, T. VOL., s. 253.
[15] CRISTIAN, A. K., Mirabeau Buonaparte Lamar: Chapter V: Part 2, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 24, No. 3, 1920, s. 204.
[16] Tamtéž, s. 206.
[17] MILLER, E. T., The Money of Republic Texas, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 59, No. 3, 1949, s. 294.
[18] MARSHALL, T. M., Diplomatic Relations of Texas and the United States, 1839-1843, in: The Quarterly of the Texas State Historical Association, Vol. 15, No. 4, 1912, s. 276.
[19] FEHRENBACH, T. VOL., s. 258.
[20] CRISTIAN, A. K., Mirabeau Buonaparte Lamar: Chapter V: Part 2, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 24, No. 3, 1920, s. 216.
[21] MARSHALL, T. M., Diplomatic Relations of Texas and the United States, 1839-1843, in: The Quarterly of the Texas State Historical Association, Vol. 15, No. 4, 1912, s. 269–272 .
[22] Tamtéž, s. 270.
[23] Tamtéž, s. 272.
[24] CRISTIAN, A. K., Mirabeau Buonaparte Lamar: Chapter V: Part 2, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 24, No. 3, 1920, s. 196.
[25] OPATRNÝ, J., s. 121.
[26] CRISTIAN, A. K., Mirabeau Buonaparte Lamar: Chapter V: Part 2, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 24, No. 3, 1920, s. 198.
[27] Tamtéž, s. 199.
[28] Tamtéž, s. 200.
[29] Tamtéž, s. 202.
[30] DIENST, A., The Navy of the Republic of Texas: III. The Second Navy of Texas, in: The Quarterly of the Texas State Historical Association, Vol. 13, No. 1, 1909, s. 11.
[31] CRISTIAN, A. K., Mirabeau Buonaparte Lamar: Chapter V: Part 2, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 24, No. 3, 1920, s. 203.
[32] OPATRNÝ, J., s. 111.
[33] CRISTIAN, A. K., Mirabeau Buonaparte Lamar: Chapter III, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 23, No. 4, 1920, s. 255.
[34] OPATRNÝ, J., s. 112.
[35] MILLER, E. T., The Money of Republic Texas, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 59, No. 3, 1949, s. 294.
[36] CRISTIAN, A. K., Mirabeau Buonaparte Lamar: Chapter III, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 23, No. 4, 1920, s. 240.
[37] MARSHALL, T. M., Diplomatic Relations of Texas and the United States, 1839-1843, in: The Quarterly of the Texas State Historical Association, Vol. 15, No. 4, 1912, s. 274.
[38] MILLER, E. T., The Money of Republic Texas, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 59, No. 3, 1949, s. 297.
[39] MARSHALL, T. M., Commercial Aspects of the Texan Santa Fé Expedition, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 20, No. 3, 1917, s. 248.
[40] CRISTIAN, A. K., Mirabeau Buonaparte Lamar: Chapter V: Part 1., in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 24, No. 2, 1920, s. 94.
[41] MARSHALL, T. M., Commercial Aspects of the Texan Santa Fé Expedition, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 20, No. 3, 1917, s. 245.
[42] Tamtéž, s. 242.
[43] Tamtéž, s. 242.
[44] CRISTIAN, A. K., Mirabeau Buonaparte Lamar: Chapter V.: Part 1, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 24, No. 2, 1920, s. 94.
[45] MARSHALL, T. M., Commercial Aspects of the Texan Santa Fé Expedition, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 20, No. 3, 1917, s. 247.
[46] Treaty of Velasco, 14. května 1836. tajná část s. 2.
[47] KENNEDY, W., The Texas: The Rise, Progress, and Prospect of the Republic. Londýn 1841, s. 10.
[48] OPATRNÝ, J., s. 110.
[49] OPATRNÝ, J., s. 111.
[50] BINKLEY, W. C., New Mexico and the Texan Santa Fé Expedition, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 27, No. 2, 1927, s. 90.
[51] CRISTIAN, A. K., Mirabeau Buonaparte Lamar: Chapter V.: Part 1, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 24, No. 2, 1920, s. 95.
[52] Tamtéž, s. 96.
[53] MUCKLEROY, A., The Indian Policy of the Republic of Texas, III, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 26, No. 2, 1922, s. 128.
[54] Houston prožil mnoho let mezi Čerokíi a jako jeden z malá bílých chápal jejich kulturu. V prezidentském úřadu se na svojí dobu snažil uplatňovat nesmírně smířlivou indiánskou politiku. OPATRNÝ, J., s. 50.
[55] MUCKLEROY, A., The Indian Policy of the Republic of Texas, III, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 26, No. 2, 1922, s. 129.
[56] CRISTIAN, A. K., Mirabeau Buonaparte Lamar: Chapter III, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 24, No. 1, 1920, s. 78.
[57] OPATRNÝ, J., Stát osamělé hvězdy a mexicko-americká válka, Praha 2002, s. 120.
[58] MUCKLEROY, A., The Indian Policy of the Republic of Texas, III, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 26, No. 2, 1922, s. 145.
[59] MARSHALL, T. M., Commercial Aspects of the Texan Santa Fé Expedition, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 20, No. 3, 1917, s. 253.
[60] CRISTIAN, A. K., Mirabeau Buonaparte Lamar: Chapter V.: Part 1, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 24, No. 2, 1920, s. 98.
[61] Tamtéž, s. 138.
[62] MARSHALL, T. M., Commercial Aspects of the Texan Santa Fé Expedition, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 20, No. 3, 1917, s. 256.
[63] MARSHALL, T. M., Commercial Aspects of the Texan Santa Fé Expedition, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 20, No. 3, 1917, s. 257.
[64] OPATRNÝ, J., s. 128.
[65] MARSHALL, T. M., Commercial Aspects of the Texan Santa Fé Expedition, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 20, No. 3, 1917, s. 257.
[66] CRISTIAN, A. K., Mirabeau Buonaparte Lamar: Chapter V.: Part 1, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 24, No. 2, 1920, s. 99–100.
[67] OPATRNÝ, J., s. 123.
[68] CRISTIAN, A. K., Mirabeau Buonaparte Lamar: Chapter V.: Part 1, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 24, No. 2, 1920, s. 100.
[69] Tamtéž, s. 105.
[70] DIXON, Ford, Cayton Erhard's Reminiscences of the Texan Santa Fe Expedition, 1841, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 66, No. 3, 1963, s. 430.
[71] OPATRNÝ, J., s. 122.
[72] CRISTIAN, A. K., Mirabeau Buonaparte Lamar: Chapter VI, in: The Southwestern Historical Quarterly, Vol. 24, No. 4, 1921, s. 318.