Wikipedista:Tereza Šindýlková/Pískoviště

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Památník Lidicím (anglicky Memorial to Lidice) je zhruba osmi minutová orchestrální skladba pro symfonický orchestr věnovaná jako pietní hold obětem nacistické okupace v Československu. Navzdory tomu, že ji Bohuslav Martinů složil v exilu, dokázal, že myšlenkami zůstával nerozlučitelně spjat se svou rodnou zemí. Dílo dokomponoval 3. 8. 1943, podle katalogu Harryho Halbreicha nese číslo H. 296.

Okolnosti vzniku díla[editovat | editovat zdroj]

Brzy poté, co Martinů dokončil svou první symfonii, se 27. května 1942 odehrál atentát na Reinharda Heydricha. Lidice byly 10. června 1942 nařčeny z napomáhání parašutistům Jozefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi při tomto útoku, a následně byly vypáleny. Krutost nacistů otřásla celým světem a neméně Čechoslováky žijící mimo vlast. Jako okamžitá reakce přišla Martinů od exilové československé vlády z Londýna žádost složit hudební dílo, jež by uctilo oběti Lidic. V srpnu Martinů vypracoval první skicu, ale nebyl s ní spokojený, neboť nebyl schopen ihned reagovat tak, jak by chtěl. Na žádost krajanů žijících v Americe složil 2. symfonii, která měla být oslavnou kompozicí k 25. výročí vzniku Československa a která sklidila velký úspěch i respekt kritiky. Právě v tomto díle se přiblížil formě concerta grossa, kterou následně využil i v Památníku Lidicím. Léto 1943 trávil Martinů s chotí Charlottou v malém městě Darien mezi New Yorkem a Bostonem, kde se mimo jiné stýkal s dalšími československými imigranty. Osud a tragika Lidic ho nepřestaly pronásledovat. Když byl Martinů spolu s dalšími šestnácti umělci vyzván Americkou ligou skladatelů složit dílo inspirované válečnými událostmi, jeho myšlení se vracelo právě k Lidicím. Dostal nápad pojmout dílo jako chorální meditace orchestru. Zabýval se tehdy meditativní smuteční hudbou, ve které, jak píše ve svém deníku, nechtěl „vzrušovat nervy, ale hovořit k duši“.[1] Dílo pak dokončil během velmi krátké doby, rok a necelé dva měsíce od tragické události. Podle vzpomínek Miloše Šafránka, tehdejšího českého diplomata v Paříži, tato skladba měla být střední větou plánovaného triptychu k jehož složení již nedošlo.

O díle[editovat | editovat zdroj]

V orchestrální skladbě Památník Lidicím Martinů vyjádřil pietní hold válečným obětem s neobyčejnou komunikativností. V měkkém zastřeném zvuku nechal plynout tichý zpěv symfonického orchestru. Dílo prostupuje hluboký patos (Šafránek 1961, s. 74), je patrný soucit se sužovanou vlastí, i výraz vzdoru a vůle k vítězství. Skladba má volnou třídílnou formu, krajní věty kontrastují tempově i rytmicky s větou střední:

  • Adagio – skladba začíná mohutným drtivým akordem, po kterém následuje jemný dechový dvojhlas s reminiscencemi na chorál „Svatý Václave“. Z bolestné melodie, která popisuje chmurný ráz události roste síla vzdoru reprezentovaná violami a violoncelly. Proti nim je nasazen celý orchestr, který je v gradačních vlnách přehluší (Zouhar 1957, s.80–85).
  • Andante moderato – navzdory živějšímu tempu přetrvává chmurná nálada. Smyčce udržují výraz síly, odhodlání a boje za vítězství. Kadence určované chorální melodií vrcholí subdominantním akordem, na které se orchestrální proud v silné dynamice zastaví. (Zouhar 1957, s.80–85).
  • Vrací se Adagio (Tempo primo): Jako symbol vzdoru se „v unisonu lesních rohů se ozve citace Beethovenova motivu osudu (úvodní čtyři tóny Beethovenovy 5. symfonie), jež se stala symbolem svobodného světa v době okupace. Obrovský vrchol zvolna slábne… medituje nad strašnou událostí“[2] a vyjadřuje smutek nad ztracenými životy tolika lidí.

Ve svých poznámkách autor dílo popsal jako "náboženský chorál, vystavěný na konturách modlitby a odezvy".

Premiéra a recepce[editovat | editovat zdroj]

Premiéru uskutečnila Newyorská filharmonie 28. října 1943, v den 25. výročí založení Československa, na slavnostním koncertu v Carnegie Hall v New Yorku pod taktovkou Artura Rodzinkého. Skladatel se jí však neúčastnil, neboť byl přítomen v Clevelandu, kde se ve stejný čas uskutečnila premiéra jeho druhé symfonie. Ještě ten večer Martinů volali přátelé z New Yorku, aby skladateli pogratulovali a sdělili hluboký dojem, který v nich skladba zanechala. Američtí interpreti i posluchači litovali, že kompozice trvá pouhých 8 minut. Úřady Spojených států udělaly nahrávku tohoto díla pro exkluzivní vysílání v zahraničí. Skladba se tehdy stala symbolem odporu proti fašismu a všemu nesmyslnému násilí.

Toto období nazýval Martinů „premiérovým útokem“ na americkou veřejnost, protože během tří měsíců proběhly čtyři významné premiéry (společně s jeho 2. symfonií, koncertem pro dva klavíry a orchestr, a koncertem pro house a orchestr). Od toho večera dobýval Martinů Ameriku nečekanou rychlostí. Recenze byly velmi pozitivní, o Martinů začaly projevovat zájem špičkoví dirigenti. Martinů se stal repertoárovým autorem předních hudebních těles, psalo se o něm jako o „Smetanově dědici“ a o Památníku Lidicím se prohlašovalo, že patří mezi skladatelova nejlepší díla. Obdivována byla především vyváženost formy, přirozená ucelenost a bohatě vyvinutý melodický fond.

Přestože Martinů zažíval mimořádné úspěchy, stále toužil vrátit se zpět do Československa. Do článku pro newyorské listy napsal: „Je jedna věc, kterou nesmíme zapomenout: že za to, že jsme my zůstali svobodní a měli možnost práce; že za to platí ti, kteří zůstali, a že budou mít právo se zeptat, co jsme udělali, a jak jsme tuto svobodu a možnost využili a jakými jsme byli v době, kdy oni trpěli.“[3] Podle Charlotty Martinů měl umělec skleslou náladu i po „premiérovém útoku“, protože se válka stále vlekla a z domova nechodily dobré zprávy. V roce 1944 Martinů zemřela matka, následující zima byla jedna z nejhorších v jeho životě. Byl přepracovaný, unavený, velkoměsto ho tížilo. Při půlroční tvůrčí krizi hledal útěchu v knihách. Doufal, že dostane nabídku na funkci ředitele pražské konzervatoře, ta však nepřicházela a pocity zklamání, že na něj Češi zapomněli, střídaly pocity křivdy a trpkosti. Jeho symfonie se už dávno hrály v Ženevě i při osvobození Paříže, ale Československo neprojevilo zájem ani o Památník Lidicím, což nesl velmi těžce.

Po válce přeci jen Martinů zažil úspěchy na rodné půdě s 2. symfonií i s Památníkem Lidicím a dočkal se i nabídky na převzetí vedení pražské konzervatoře, kvůli které odmítl nabídku v Baltimore. První uvedení tohoto rozměrem malého, ale významem velkého díla v Československu bylo 14. března 1946, v předvečer sedmého výročí vstupu německých vojsk do Československa. Provedeno bylo Českou filharmonií pod taktovkou Rafaela Kubelíka. Jeho Lidice se mezi léty 1945–1948 hrály v Moskvě, Ženevě, Paříži, Bělehradu a také Bukurešti, kde je nastudoval Karel Ančerl, jenž přežil Terezín a Mauthausen. Po komunistickém převratu 1948 se na východě na Martinů opět zapomíná, zatímco v Americe byl jeho Památník Lidicím stále na repertoáru předních hudebních těles USA i Kanady.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ MIHULE, Jaroslav. Bohuslav Martinů: Profil života a díla. 1. vyd. Praha: Editio Supraphon, 1974. 261 s. S. 124-125. 
  2. ↑ ZOUHAR, Zdeněk. Bohuslav Martinů : sborník vzpomínek a studií. Brno: Krajské nakladatelství, 1957. 155 s. S. 84. 
  3. ↑ MIHULE, Jaroslav. Martinů - osud skladatele. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2002. 626 s. ISBN 80-246-0426-4. S. 345. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Tereza_Šindýlková/Pískoviště&oldid=16455326“