Wikipedista:Serval

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Jsem kočka a mám kočičí způsoby i nezpůsoby. Jsem někdy přítulná, jindy škrábu, koušu a prskám.

Overlord ze slovenské Wiki (překlad)[editovat | editovat zdroj]

Operace Overlord je název vojenské operace, která je známa jako vylodění v Normanii. Jednalo se o velmi rozsáhlou a technicky značně komplikovanou akci, která byla připravována dlouhou dobu dopředu a jejíž faktický počátek nastal dne 6. června 1944 takzvaným dnem "D". Vylodění v Normandii po čtyřech letech otevřelo dlouho připravobanou a slibovanou západní frontu. Stalo se jednou z největších vojenských operací druhé světové války a největší vyloďovací operací všech dob.

Této mezinárodní vojenské operace se ve větší či menší míře zúčastnily vojenské jednotky dvanácti spojeneckých států (Austrálie, Belgie, Kanada, Československo, Francie, Řecko, Holandsko, Nový Zéland, Norsko, Polsko, Spojené království a Spojené státy americké).

Operace Overlord začala během noci z 5. na 6. června 1944, kdy v Normandii přistály první spojenecké výsadkové oddíly. Zároveň spojenecké námořní a vzdušné síly bombardovaly německé jednotky. Další den ráno dne 6. června, byl podniknut spojený útok. Tento den je označován také jako Den-D.

Otevření druhé fronty[editovat | editovat zdroj]

Myšlenka otevřít druhou frontu v Evropě byla zvažována okamžitě po vzniku protihitlerovské koalice. Jejím cílem mělo být rozdělení vojenských sil Nacistického Německa na dvě velké fronty a tím uspíšit jeho porážku. Vlády Spojených štátov a Spojeného království se na konferenci 12. června 1942 zavázaly otevřít druhou frontu ještě v témže roce. Uskutečňování potřebných operací však za původním plánem velmi pokulhávalo. Negativně zde působily i politické zásahy Winstona Churchilla, který zpočátku upřednostňoval vedení bojové činnosti ve Středomoří (boje v Severní Africe, boje v Itálii a plánovaná invaze na Balkán)

K oddalování vylodění přispěly i mnohé objektivní překážky a těžkosti. V důsledku snah o kvalitní maskování, utajení a skrytí celé operace byla všechka činnost spojená s nutným shromažďováním vojska a jeho příprava na nadcházející boje vedená v přísné tajnosti. Spojenci využívali všetky možné prostředky na dezinformaci nepřítele. Snahou bylo, aby zejména Adolf Hitler byl do poslední chvíle presvědčen, že Spojenci udeří v oblasti Pas-de-Calais, kde je kanál La Manche nejužší.

Angloamerické síly například pro dezinformaci přesouvaly z místa na místo velké množství plavidel, zhromažďovali blízko Doveru makety tanků a jiných vozidel, které vydávali za Pattonovu tankovou armádu. Spolu s dalšími triky a kontrašpionážní činností tak ušetřili mnoho životů svých vojáků. Velký důraz na nutnost otevření druhé fronty v západní Evropě kladl Stalin už od roku 1941. Její otevření před rokem 1944 by sovětským vojskům na východní frontě výrazně ulehčilo situaci.

DO té doby uskutečněné vyloďovací akce ve Středomoří (v Severní Africe, na Sicílii a v Itálii) v letech 19421943 poutaly celkově jen 7 procent německých sil. Navíc po porážkách vojsk Osy na východě v roce 1943 začalo být zřejmé, že Sovětský svaz může Nacistické Německo porazit i vlastními silami. Podle některých názorů západní Spojenci záměrně oddalovali počátek této operace i proto, aby mohli do boje zasáhnout v období, kdy bude Nacistické Německo boji na východě velmi vyčerpáno. Podobně věřili i v to, že se v boji vyčerpá i SSSR. [1]

Franklin D. Roosevelt a Winston Churchill schválili plán útoku na okupovanou Francii přes Normandii na konferencii v Québecu. Počáteční plán připravil velitel štábu hlavního velení spojeneckých síl (COSSACK) Frederick Morgan. Později byl však plán D. D. Eisenhowerem a B. L. Montgomerym přepracován. Podstatnou změnu představovalo rozšíření oblastí vyloďování z 56 na 80 km a s tím spojené zvýšení počtu nasazených jednotek. Na to však bylo potřeba větší množství transportních plavidel, které však nebylo okamžitě k dispozici a způsobilo to mírný posun začátku operace. Původní termín byl 1. května 1944. Ten však byl z výše uvedených příčin několikrát oddálen. Nejbližší vhodné dny pro vylodění byli 5., 6. a 7. červen. Eisenhower se původně rozhodl pro 5. červen, ale v důsledku špatných meteorologických podmínek byla operace nakonec odložena na 6. června. V téže době Erwin Rommel přesvědčený o tom, že z důvodů špatného počasí už Spojenci do konce měsíce nic nepodniknou, odejel na dovolenou.

Nasazené síly protivníků[editovat | editovat zdroj]

Německá obrana[editovat | editovat zdroj]

Rozestavěná německá těžká opevnění v oblasti Pas-de-Calais

Po porážce Francie a oddálení útoku na Británii v důsledku prodlžujících se těžkých bojů na východní frontě, začalo německé velení vážně uvažovat o obraně atlantického pobřeží. Už v roce 1940 byly zahájeny přípravné práce, které se postupně rozbehly naplno v roce 1942. Podle nacistických plánů mělo pásmo německých železobetonových opevnění (známe také jako Atlantický val) sahat od norského pobřeží za severním polárním kruhem, přes Dánsko, Nizozemsko, Belgii a Francii až k hranicím Španělska, pričemž mělo mít délku téměř 4000 km. Do roku 1944 tato opevnění různé velikosti a odolnosti budovalo asi 150 000 až 170 000 pracovníků. Pevnosti a pevnůstky byly tvořeny železobetonovými pozorovatelnami, objekty pro kulomety a protitankové kanóny, ale existovaly i mohutné stavby, které v sobě ukrývaly děla kalibru 400 mm pro palbu na námořní cíle. Velkou nevýhodou těchto pevností bylo to, že ukrývaly zbraně z výzbroje mnohých Němci poražených evropskych armád, pro které se ne vždy našel dostatek munice. Ani posádky těchto pevností nepatřili k elitě německé armády. Některé jednotky byly dokonce poskládány z bývalých sovětských válečných zajatců. Obranu pobřežní čáry od Nizozemska po francouzsko-španělskou hranici a jižní Francii zabezpečovalo 38 německých divizí[2]. 7 záložných divízií bylo soustředěno v oblasti Calaiské úžiny a tři v Normandii.

Součástí plánu na obranu západních hraníc panství [[Třetí říše] před invazí Spojenců byly kromě pevností i pohyblivé síly, které nebyly nijak vázány na linii opevnění. Šlo zejména o tankové divíze. Jedna z nich byla svěřena Erwinovi Rommelovi, tři se směli pohnout z místa pouze na rozkaz samotného Adolfa Hitlera. V celé Francii měla Luftwaffe pouze 160 letuschopných letounů. Kriegsmarine disponovala v porovnání se Spojeni jen velmi omezenými silami.

Spojenecké síly[editovat | editovat zdroj]

Spojenci naproti tomu mohli nasadit 39 divízí, které jednotlivé země poskytly přibližně takto: 20 amerických divizí, 14 britských, 3 kanadské a po jedné poskytlo exilové polské a francouzské vojsko. Tato vojska podporovala armáda 11 000 bojových letounů a dalších 4500 dopravních letadel a kluzáků. Námořní sílu tvořilo zhruba 6000 plavidel nejrozličnějšího určení a tonáže. Pro zvláštnosti obojživelného útoku byli zvlášť zkonstruovány speciální modifikace tanků nazývané Hobartovy hračky. Pohonné hmoty pro obrovskou masu vojsk a techniky mělo do Normandie přepravovat zvláštní potrubí vedené z Velké Británie pod mořem. Ostatní zásoby měli proudit do Francie pomocí zvláštních pontonových přístavů známych jako „moruše“. Šlo o obrovské prefabrikované přístavy postavené v Británii. Jejich kapacita se rovnala kapacitě doverského přístavu.

Prvosledové jednotky, které měly na pláže dorazit jako první, vyrážely z jihoanglických přístavů. Jednotky druhého sledu je následovaly ze severnějších přístavů.

Úseky vylodění[editovat | editovat zdroj]

Nákres znázorňující cíle bombardování a jednotlivé pláže

Komplexní plán vylodění počítal ve zjednodušené formě se tímto hrubým rozčleněním cílů jendotlivých jednotek:

Americký[editovat | editovat zdroj]

  • pláž Utah – Americký VII. sbor (Gerow) – 4. pěší divíze a 70. tankový prapor
  • pláž Omaha – Americký V. sbor (Collins) – 1. pěší divíze, 29. pěší divíze, 2. prapor Rangers a 5. prapor Rangers

Britský[editovat | editovat zdroj]

  • pláž Gold – Britský XXX. sbor (Bucknall) – 50. pěší divize, 8. tanková brigáda, 56. pěší brigáda a 47. Commando
  • pláž Sword – Britský I. sbor (Crocker) – 3. britská pěší divize, 27. tanková brigáda, 1. brigáda speciálnych služeb

a 41. Commando

Kanadský[editovat | editovat zdroj]

  • pláž Juno – Britský I. sbor (Crocker) – 3. kanadská pěší divize a 2. kanadská tanková brigáda

Na zajištění obou křídel vyloďovaných vojsk byli také použity tři výsadkové divíze. Americká 82. a 101. výsadková kryli pravé krídlo amerických vojsk z pláže Utah jihovýchodně od města Cherbourg, zatímco britská 6. výsadková divíze měla chránit levé křídlo pláže Sword severovýchodně od města Caen.

Faktor počasí[editovat | editovat zdroj]

Původní plán operace Overlord počítal s jejím začátkem 5. června 1944, v ten den měl být příliv a měsíční svit ideální pro uskutečnění spojeneckých plánů. Nepřízeň počasí to však nedovolila, silný vítr a vlnobití mohlo výrazně narušit sestavy vyloďovacích plavidel a některé mohlo dokonce potopit. Nízká oblačnost by prakticky vyřadila z boje celou vzdušnou podporu. Už 3. června začala být povětrnostní situace velmi povážlivá. Vrchní velitel invaze Eisenhower ale navzdory tomu rozkázal aby Bradleyho vojáci, u kterých cesta na pobřeží byla nejdelší, vyrazili 4. června brzo ráno. O invazi ale muselo být rozhodnuto definitívně. Předpovedi počasí znovu hovořily o oblačnosti. Bernard Montgomery navrhoval vyrazit za každých okolností. Arthur Tedder a velitel letectva Trafford Leigh-Mallory byli pro odložení operací. Bertram Ramsay oznámil, že námořníctvo by síce úlohu za daného počasí mělo splnit, ale při hlasování zaujal neutrální stanovisko.[3] Eisenhower následně prohlásil, že celá operace výrazně závisí na podpoře letectva a v případě, že ji nebude možné využít považuje za moudřejší vylodění odložit. Ostatní nic nenamítali. Nasledující den se však mělo počasí nakrátko zlepšit, spojenečtí velitelé se opět sešli a Dwight Eisenhower odsouhlasil začátek operace. Bylo totiž jasné, že pokud se vylodění neuskuteční 6. června, bude potřebné čekat na vhodný příliv až do 19. června. V jihoanglických přístavech Southampton, Portsmouth či Poole se začali naloďovat vojáci amerických divízí, které měly přistát na normandském pobřeží jako první.

Bitva[editovat | editovat zdroj]

Generál McAuliffe se svými vojáky před nástupem na paluby letadel

Poslední přípravy a začátek[editovat | editovat zdroj]

5. června večer mohli posluchači francouzského vysílání BBC zaslechnot verše Paula Verlaina, byla to šifrovaná zpráva pro francouzský odboj, že vylodění proběhne následující den. Zprávu pochopila i německá rozvědka, která oznámila nejvyšším místům, že k vylodění dojde v následujúcích dnech. Vyšší němečtí velitelé tyto zprávy nepovažovali za správné. Podle jeich představ totiž rozsáhlejší činnost Spojenců celkem vylučovalo počasí.

Spojenci připravili i vícero krycích operací, které probíhaly v noci z 5. na 6. červnaa. Šlo hlavně o operaci Taxable a Glimmer které shazováním klamných hliníkových fólií rušily německé radary a vytvářely obraz falešných invazních flotíl směřujících východněji od plánované oblasti. Další byla operace Titanic, která měla vytvořit zdání úspěšného výsadku a bojů v jiné oblasti. Německé radary zachytily rozsáhlou aktivitu spojeneckého letectva a loďstva. Začali se množit i zprávy o seskoku výsadkářů. Všechny však byly pokládány je za klamné manévry. Německé velení totiž očekávalo spojenecký úder ve zcela jiné oblasti, než v té odkud byla hlášena činnost Spojenců.

Námořní část operace a samotný výsadek na plážích nesl označení operace Neptune. Vylodění na pobřeží se mělo uskutečnit asi hodinu po odlivu. V důsledku toho, že odliv v Lamanšském průlivu nepřichádzí rovnoměrně museli na pláže Utah a Omaha Američané udeřit o hodinu dříve. Jejich útok začal v 6:30. Britové a Kanaďané na plážích Gold, Juno a Sword zaútočili až téměř o hodinu později. Vyloděním na plážích předcházelo silné letecké bombardování a námořní ostřelování.

Vzdušné výsadky[editovat | editovat zdroj]

Důležitým aspektem vylodění bylo udržení křídel předmostí vytvořených na plážích. Tuto úlohu měly splnit výsadkové jednotky. V noci z 5. na 6. června stovky dopravních strojů Douglas DC-47 a kluzáků přnesly do Normandie první spojenecké vojáky. Byli to příslušníci americké 82. a 101. výsadkové divíze západně od pláže Utah a vojáci britské 6. výsadkové divíze východně od pláže Sword.

Britští výsadkáři brzy po dosednutí okolo svých cílů narazili na vojáky německé 716. pěší divize. První boje začaly probíhat o důležitý most přes řeku Ornu severně od Caen asi 7 km od pláží, v blízkosti Bénouville a Ranville. Pro Němce znamenal most jediný možný přechod k místům odkud mohli zaútočit na křídlo vyloďujících se britských vojsk z východu. Pro Spojence měl most navíc velkou hodnotu, protože byl důležitý pro další útoky na Caen z východu. V noci se výsadkáři pustili do boje s německou tankovou skupinou 21. tankové divíze pod velením Hanse von Lucka, kterou se štěstím odrazili. Ztráty na obou stranách však byly velké.

Americká 82. a 101. výsadková divize měly méně štěstí. Jejich jednotky byli v důsledku špatného počasí, silné protiletadlové palby a celkových nepřesností při výsadku velmi roztroušeny. Jejich cíle se podařilo splnit pouze zčásti. Vojákům z 82. výsadkové divize se však podařilo osvobodit první francouzské městečko Sainte-Mere-Église.

Americké pláže[editovat | editovat zdroj]

Vyloďovací člun s americkými vojáky na otevřeném moři

Na pláži Utah přistáli američtí vojáci jako na první. Měli při tom ohromné štěstí. Plán vylodění byl totiž mírně narušen a většina jednotek se začala vyloďovat o něco jižněji než bylo původně plánováno a to jim pravděpodobně velmi pomohlo, protože německá opevnění na původním plánovaném místě vylodění byla o mnoho silnější. Německá obrana byla otřesena silným bombardováním a vojákům 4. pěší divíze se ji podařilo rychle zdolat za malých ztrát na životech. Američtí vojáci poté postoupili hlouběji do vnitrozemí, kde se krátce po 11. hodině spojili s jednotkami 101. výsadkové divíze a vytvořili předmostí, ze kterého v následujúcích dnech podnikli další útoky.

Pláž Omaha byla jedním z míst v Normandii, která měla velmi vhodné pobřeží pro vylodění. Měla proto velmi silná opevnění, která byla dobře situována na útesech a výšinách nad pláží. Německá postavení přežila spojenecké bombardování relatívně nedotknutá a vojáci 352. pěchotní divíze, jedné z mála zkušených jednotek na pobřežní čáře, spustili na přijíždějící Američany z 1. a 29. pěší divíze zdrcující palbu. Na východní části pláže prišli američtí vojáci navíc i o podporu svých plavajících tanků Sherman DD. 27 z původních 32 nikdy nedorazilo na pláž, protože se potopily. V západní části se síce Shermany dostaly na pláž, ale byly postupně zničeny přesnou palbou německého dělostřelectva. Vojáky kosila kulometná a mínometná palba prakticky od momentu, kdy byly otevřeny rampy na jejich vyloďovacích člunech. Družstva ba i celé roty z první a částečně i z druhé vlny přišly v boji o většinu důstojníků a poddůstojníků a výsledek bitvy byl v těchto místech na vážkách. Přeživší bojeschopní muži na pláži se nejprve zachytili za vlnolamem. Z tohoto místa se iniciativni jednotlivci nebo provizorně zorganizované skupiny rozhodly zaútočit. Byla to jediná alternativa, která jim zůstala, protože krytí mezi překážkami na pláži se se stoupajícím přílivem stávalo stále více nepoužiteľnejším. Tí, kteří opustili bezpečí vlnolamu museli pod nepřátelskou palbou překonat několik stovek metrů otevřeného podmáčeného terénu, na některých místech i zátarasy a mínová pole a až potom se mohli vyšplhat na útesy nebo na zvlněný terén, ve kterém se nalézala nepřátelská postavení. Po téměř 6 hodinách boje se nakonec Američanům přece jen podařilo zdolat pobřežní obranu a proniknout do Collville. Boje na Omaze byli nejkrvavější ze všech normandských pláží, zahynulo zde okolo 2400 amerických a 1200 německých vojáků.

Britské a kanadské pláže[editovat | editovat zdroj]

Britší vojáci na pláži Sword

Na pláži Gold se začalo vyloďování v 7:35. Podstatnější překážkou v britském postupu bylo opevněné městečko Le Hamel, které drželi vojáci 352. pěší divize. Jejich dělá spustila přesnou palbu na vyloďující se tanky a několik z nich brzo zničili. Díky Hobartovým hračkám, si však postupující vojáci 50. pěší divíze a 8. obrněné brigády rýchle našli cestu přes zátarasy a Němce v Le Hamel zničili. Další německý odpor už nebyl tak soustředěný a předmostí okolo pláže bylo do večera více jak 13 km hluboké.

Kanaďané na pláži Juno museli čelit silné německé obraně, soustředěné hlavně okolo Courseulles-sur-Mer ale také St.-Aubin a Langrunu. Němci zde měli vybudovánu síť železobetonových bunkrů s těžkým dělostrelectvem. I proto utrpěla první vlna z 3. kanadské divízie tak těžké ztráty. Narozdíl od Omahy však Kanaďané prošli díky hojnému nasazení tanků, které jim pomohly vyčistit pláž od nepřítele a vytvořili největší ze všech spojeneckých předmostí a to navzdory tomu, že ve vnitrozemí narazili na odpor 12. divíze Hitlerjugend.

Pláž Sword obsadili britské jednotky za poměrně malých ztrát. Bylo tomu tak proto, že dělostrelectvo namířené původně na pláž střílelo po lodích nebo bylo zničeno 6. výsadkovou divízí. Do noci vylodili Britové více jak 20 000 svých vojáků, ambiciózní cíl, jímž bylo dobytí města Caen, se však nepodařil.

Německá obrana pláží byla relatívně slabá, postrádala motorizaci, kvalitní vybavení a navíc byla zasažena silným spojeneckým bombardováním. Výjimkou byla 352. divíze na pláži Omaha, přemístěná sem na Rommelův rozkaz ze St. Lo. Houževnatost obrany Spojence zaskočila také proto, že v oblasti očekávali jen dva pluky 716. divize. 21. tanková divíze se jako jedna z mála probila až k plážím v oblasti Juno a Sword, ale do konce 6. červnaa byla kvůli hrozícímu obklíčení stažena zpět. Spojenecké plány počítající s obsazením Carentan, St. Lô, Caen a Bayeux hned první den nebyly splněny, celkové ztráty Spojenců však nebyly tak těžké jako se původně někteří obávali. Útoky 12. divíze SS Hitlerjugend 7. a 8. června způsobily Kanaďanům těžké ztráty, ale neznamenaly žádný průlom ani ztrátu předmostí. Posilování anglo-amerických jednotek zatím probíhalo v nejvyšších obrátkách, zatímco pohyby německých vojsk byly výrazně omezeny v důsledku leteckých útoků a činnosti francouzského hnutí odporu.

Pokračování bojových operací[editovat | editovat zdroj]

Po vytvoření předmostí začali Spojenci posilovat svá vojska. Do Normandie dotáhli své umělé přístavy. Jeden umístnili 9. července u Arromanches Britové a druhý na pláži Omaha Američané. 19. července však série silných bouřek poškodila americký přístav. V té době už měli Angličané na pobřeží 314 547 mužů, 54 000 vozidel a okolo 102 000 tun zásob, Američané do té doby přivezli na břeh 314 504 mužů, 41 000 vozidel a asi 116 000 tun zásob. Do přístavu v Arromanches bylo do srpna 1944 denně dovezeno okolo 9000 tun zásob. V té době však Spojenci uvedli do provozu zničený přístav v Cherbourgu, který se stal na dlouhou dobu jejich hlavní zásobovací tepnou.

Útok na Cherbourg byl záležitostí amerických vojsk, které k němu postupovaly od jihu přes oblast malých ohraničených políček. Starodávné polní hráze a vyvýšené cesty dokola porostlé stromy poskytovaly německým obráncům ideální místo na vedení zadržovací války. Dne 18. června 1944 Američané konečně odřízli obranu polostrova a do 26. června přístav obsadili. Velitel německých vojsk generál von Schlieben však přikázal zničit většinu technického zařízení v přístavu a tak mohli Spojenci používat tento první hlubokovodní přístav, který se jim dostal v Normandii do rukou, až od poloviny srpna 1944.

Němečtí výsadkáři v obranném postavení s MG42

.

13. června 1944 ráno se britské tankové a mechanizované jednotky 7. obrněné divize přibližovaly ze severozápadu k městečku Villers-Bocage, kde na ně čekalo kruté překvapení. Z nedalekého návrší je sledoval Michael Wittmann, zkušené tankové eso, momentálně velící 6 tankům 101. těžkého tankového pluku SS. V následném nečekaném útoku vyrazily německé tanky do sestavy postupujících Britů, spustily palbu z krátké vzdálenosti a spůsobily jim velmi těžké ztráty. Navzdory tomu, že se Britové brzy vzpamatovali a odrazili německý útok, prišli o nejméně 30 tanků, 30 obrněných vozidel a asi 500 mužů. Němci přišli o 11 tanků, ze kterých 3 stihli odtáhnout z bojiště a později opravit. Krátký souboj zmařil šanci britských vojsk obsadit Caen z chodu a podstatně znevýhodnil celkové postavení jejich vojsk. Další pokusy obsadit Caen vyšli anglické a kanadské jednotky velmi draho. Operace Charnwood uskutečněná mezi 7. a 9. červencem 1944 byla započata velkým náletem více než 450 spojeneckých bombardérů na město, které v průběhu třičtvrtě hodiny změnili na spáleniště a ruiny. Navzdory tomu se jim nepodařilo obsadit velkou část města ma jeho jihovýchodě. Generál Miles Dempsey byl proto pověřen uskutečněním dalšího útoku, ten se pod označením operace Goodwood, odehrál mezi 18. a 21. červencem 1944.

Průlom z pláží a boje u Falaise[editovat | editovat zdroj]

Tank Cromwell projíždí okolo opustěného německého kanónu PAK 43/41 v době Operace Totalise 8. srpna 1944

V období kdy končily boje operacie Goodwood, vázala na sebe britská a kanadská vojska na východě větší část německých tankových jednotek, v porovnání s Američany, kterým vzdoroval menší, asi jen třetinový počet německých tanků. Němci v té době nasadili své poslední rezervy, které v oblasti měli a marně doufali, že se jim podaří Spojence zastavit. Hitler při tom stále ještě držel silné rezervy u Calais a věřil, že vylodění proběhne právě zde. Američané však 24. července začali rozsáhlou útočnou operaci Cobra, které úkolem bylo prorazit z Normandie ven. Významnou úlohu v ní sehrál příjezd 3. armády generálporučíka Georga Pattona a obchvatný úder vojsk Bernarda Montgomeryho západně od Caen - operace Bluecoat. Pro útok na Bretaň byl určený jen jeden armádní sbor, zatímco ostatní vojska prorazila německou obranu jižně od St. Lô směřovali západně k Coutances a jižně k Vire - operace Totalize.

Až na začátku srpna konečně Adolf Hitler pochopil, že žádné další vylodění spojenců u Calais nehrozí a povolil nasazení záloh, které požadovali němečtí důstojníci, aby mohli spořádaně ustoupit k Seině. Toto jim však německý diktátor nedovolil a naopak nařídil útok na Mortain v západní části vznikajíceho kotle německých vojsk. Spojenci se o připravovaném útoku dozvěděli díky systému Ultra a byli jej schopni zastavit. Němci sa ocitli v pasti poté, co na ně z jihu začala útočit francúzske vojská generála Leclerca současně s Pattonovou 3. americkou armádou. Tyto jednotky postupně získaly Eccouché a Argentan na řece Orně. Zatímco sse na německou 7. a 5. tankovou armádu ze severu tlačily britské a kanadské jednotky, kanadská 2. pěší divize, po těžkém boji 17. srpnaa obsadila Falaise. Polská exilová 1. obrněná divíze nasledujíci den obsadila strategické výšiny východně od Falaise, odkud kontrolovala jedinou cestu z kotle. O hrdlo se rozpoutaly těžké boje, ve kterých Poláci ztratili téměř 1500 mužů (z toho 1000 raněných). 19. srpnaa byla jediná úniková cesta široká jen 3 km. Němci oblast mezi St. Lambert a Chambois nazvali „koridor smrti“. Mnoha německým jednotkám se podařilo z obklíčení uniknout hlavně na začátku, avšak poté co byli Pattonovy jednotky přesměrovány na Falaise byl osud asi 50 000 německých vojáků, kteří zůstali v obklíčení, zpečetěn. Mnohým jiným, včetně Heinze Guderiana se sice podařilo uniknout v malých skupinkách, nebo jen jako jednotlivci, ale zachránilo se jen asi 20 až 40 000 vojáků. Přišli při tom o všechnu těžkou výzbroj. Nad cestou z kotle volně létaly spojenecké stíhací bombardéry a útočily na ustupující německá vojska. Po ukončení bojů byla cesta mezi Falaise a Argentanem poseta tisíci mrtvol vojáků, koní a zničenou technikou. Vojáci na západní frontě se do té doby s něčím podobným nikdy nesetkali.

Dohra[editovat | editovat zdroj]

Americké tanky na Champs Elysees v Paríži viz Osvobození Paříže

Brzy po zničení zbytku vojsk v oblasti Falaise sa americká a francouzská vojska obrátila na severovýchod a osvobodila 25. srpnaa 1944 Paříž. Spojenci, které v té době zasáhla krátká zásobovací krize museli na ktákou dobu zpomalit svůj postup. Vylodění v Normandii je stálo celkově 209 972 mužů, 39 976 z nich padlo. Němci ztratili 450 000 vojáků, asi polovina z nich byli mrtví a zajatí. Přišli také o 3 500 děl a 20 000 vozidel. Z 1 500 německých tanků nasazených v Normandii se přes Seinu dostalo pouze 24.

Neúspěchy německých armád vyústily v propuštění Gerda von Rundstedta z funkce a jeho nahrazení Walterem Modelem. Pro nacistické Německo bylo úspěšné otevření západní fronty velmi nebezpečné. Adolf Hitler musel čelit skryté kritice, která vyústila v neúspěšný atentát 20. července 1944. Ten byl počátkem likvidace mnoha schopných avšak Hitlerovi vzdorujících důstojníků včetně Rommela.

Navzdory tomu, že západní Spojenci vázali na západní frontě pouze okolo 20 % všech německých vojsk a do konce války zde zničili okolo 7 % německých sil, bylo vylodění přirozeným a dlouho očekávaným krokem, kterým ukázali že spojenectví se SSSR neznamená pouze dodávky zbraní, ale i rozhodnutí nést tíhu bojů proti nacizmu na velké frontě (v porovnání s pomalým postupem v Itálii, či omezené válce v Severní Africe).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ústredná rada SZPB, Ročenka odbojárov 2005 ISBN 80-968005-8-2, Bratislava, 2005, s. 90
  2. John Macdonald: Veľké bitky druhej svetovej vojny. Slovart, Bratislava, 1995, ISBN 80-7145-185-1 s. 134
  3. Stephen Ambrose - Vítězové, Jota Brno 2006, ISBN 80-7217-426-6 (str. 70 - 74)