Wikipedista:RedKey2/Pískoviště

Komunistická strana Rumunska
Partidul Comunist Român
Zkratka	PCR
Datum založení	8. Května. 1921
Datum rozpuštění	22. Prosince. 1989
Generální tajemník	Gheorghe Cristescu (1921–1924) Elek Köblös (1924–1927) Vitali Holostenco (1927–1931) Alexander Danieliuk-Stefanski (1931–1936) Boris Stefanov (1936–1938) Bela Breiner (1938–1940) Șftean Foriș (1940–1944) Prozatimní sekretariát - Emil Bodnăraș, Iosif Rangheț a Constantin Pîrvulescu (Duben 1944–Září 1944) Gheorghe Gheroghiu-Dej (1944–1954) Gheorghe Apostol (1954–1955) Gheorghe Gheroghiu-Dej (1954–1965) Nicolae Ceaușescu (1965–1989)
Sídlo	Bukurešť
Ideologie	Komunismus Marxismus-Leninismus Nárdoní Komunismus (po 1960)
Politická pozice	Krajní levice
Mezinárodní org.	Kominterna (1921 - 1943) Kominforma (1947 - 1956)
Mládežnická org.	Svaz Komunistické Mládeže
Polovojenská org.	Stráž vlasti
Stranické noviny	Scînteia (Jiskra)
Barvy	rudá      zlatá
Zisk mandátů ve volbách
Volby v roce 1946	347/414
Volby v roce 1948	405/414
Volby v roce 1952	428/428
Voilby v roce 1957	437/437
Volby v roce 1961	465/465
Volby v roce 1965	465/465
Volby v roce 1969	465/465
Volby v roce 1975	349/349
Volby v roce 1980	369/369
Volby v roce 1985	369/369

Komunistická strana Rumunska (Rumunsky: Partidul Comunist Român; v letech 1921-1947: Komunistická strana Rumunska, Rumunsky: Partidul Comunist din România v letech 1948-1965: Dělnická strana Rumunska, Rumunsky: Partidul Muncitoresc Român) byla rumunská politická strana, od roku 1953 až do svého zániku v roce 1989 jediná povolená strana v Rumunsku.

Histroie

KSR (PCdR)

Velké Rumunsko

Na začátku 20. let 20. století se moci v Socialistické straně (Partidul socialist) chopili radikálnější členové. Stranu poté přejmenovali na Socialisticko-komunistickou stranu (Partidul Socialist-Comunist) a v roce 1922 na Komunistickou stranu Rumunska (Partidul Comunist din România nebo PCdR). Strana neměla ze začátku velkou podporu. Bylo to zejména proto, že v Rumunsku tvořilo dělnickou třídu asi jen 10% a velkou skupinou tvořili rolníci. Dále to byl malý dopad marxismu mezi rumunské intelektuály a nakonec také strana vedla "protinárodní" politiku, která pod dohledem Kominterny požadovala rozpad Velkého Rumunska.

Cristescu - první generální tajemník strany a Ceauşescu - poslední generální tajemník strany roku 1971

V roce 1921, na prvním sjezdu, byli zadrženi čelní představitelé a sympatizanti strany policií a byli drženi v hrozných podmínkách. Poté byli spojeni s procesem Maxe Goldsteina, který svým útokem zabil několik lidí. Byli obviněni z několika hrůzných činu, včetně terorismu či pokusu o svržení vlády. Mnoho z nich bylo odsouzeno. Vězni však drželi hladovku a tisk ukázal některé špatné stránky a tak Ferdinand I. nakonec vyhlásil amnestii. Osvobodil jí 213 lidí, ale 48 z ní bylo vyjmuto (nepočítaje do těch 213). Po 11. Dubnu 1924, kdy byl přijat zákon pojmenovaný po zastupujícím ministru Mârzescuovi, který zakázal komunistickou stranu úplně, čímž komunistická strana v Rumunsku přešla do podzemí a část též do Sovětského svazu. Navíc to znamenalo represe pro komunisty ze strany státu až do roku 1944. Strana se poté stala závislou na komunisty v Sovětském svazu. Ti ovládali politiku strany a vybírali její vůdce.

Avšak i přes její zákaz se komunisté účastnili veřejného života a například existovali organizace, které ve skutečnosti byli jen zástěrka pro sdružování komunistů, například Blok dělnicko-rolnický - Bloc Muncitoresc-Țărănesc. Právě ten, v roce 1931, získal ve volbách přes 2,5%, což znamenalo, že do rumunské poslanecké sněmovny šlo 5 komunistů. Strana však v dalších volbách nezískala ani jedno křeslo, a po stávkách v Griviți, v roce 1933 byla zakázána. Před volbami v témže roce založili "Pracovní společnost", která se však ve volbách propadla. Komunisté se pak sdružovali spíše v neziskových organizacích (Amicii URSS tj. přátelé SSSR nebo Comitetul Antifascist German tj. německý protifašistický výbor.) Podle některých odkazů byl vrcholem pro komunisty rok 1936, kdy měla asi 5000 členů. Ale i to, se každopádně nedá určit, jelikož strana byla zakázána.

Známka k výročí třiceti let od stávky v Griviți (1933)

V Doftaně (politické vězení) skončilo mnoho členů strany a v roce 1929 Petre Constantinescu-Iasi mluvil o více jak čtyřech stech politických vězňů v Rumunsku. Avšak rumunští komunisté nebyli perzekvováni jen v meziválečném Rumunsku, kde rozsudky padaly i za šíření komunistických projevů, ale také v Sovětském svazu, kde za Velké čistky zemřelo mnoho představitelů strany. ¨

Za války

Těsně před válkou se dostala strana do útlumu, který byl vyvolán zejména tím, že král Karel II si utužoval moc. Prokomunistické časopisy byly uzavřeny. Siguranţa Statului, rumunská tajná policie, pronikla do vnitřního křídla a pravděpodobně získala cenné informace o činnosti. Finanční zdroje strany, zajištěné sovětskou podporou a různými organizacemi, kde byli vybírány peníze ve jménu pacifismu nebo podpory republikánské strany ve španělské občanské válce, byly vážně vyčerpány.V roce 1940 Rumunsko muselo postoupit Bessarábii a severní Bukovinu k Sovětskému svazu a jižní Dobružu k Bulharsku. Na rozdíl od většinového veřejného mínění přivítala PCdR obě gesta, v souladu s tím, jak dříve Rumunsko kritizovala. Oficiální historie, která platila po roce 1950, říkala, že PCdR protestovala proti odstoupení severní Transylvánie pozdější Druhou vídeňsku arbitráží ve stejném roce, avšak to je neprůkazné.

V době, kdy zemi vedl Antonescu, bylo prakticky celé vedení uvězněno na (většina z nich byla internována v Caransebeși nebo v koncentračním táboře poblíž Târgu Jiu). Někteří komunisté se pokusili vytvořit organizované skupiny odporu, nicméně byli rychle chyceni. Statistiky Siguranţy uvádějí, že bylo v Bukurešti, mezi lednem 1941 a zářím 1942, za komunismus souzeno 143 osob, z nichž 19 bylo odsouzeno k trestu smrti a 78 k trestu odnětí svobody nebo nucené práce.

Do roku 1944 se komunisté v Rumunsku rozpadli na dvě frakce - poltickou frakci (političtí vězni, které vedl Gheorghe Gheorghiu-Dej) a na ty, kteří zavřeni nebyli (skupina kolem Ştefana Forişe a Remuse Kofflera) . Když v roce 1944 překročila rudá armáda Prut a začala Jasko-kišiněvská operace, sebevědomí získané PCdR umožnilo vytvoření Bloku (Národně demokratický blok - Blocul Naţional Democrat, jehož vznik komunisté iniciovali už od doby, kdy Rumunsko trpělo ztráty na východní frontě), který však dlouho nevydržel a byl nahrazen Národně demokratickou frontou (Frontul Național Democrat). V roce 1944 král Michal nechal zatknoutnout diktátora Iona Antonesca a chopil se moci. Král Michal pak jmenoval generála Constantina Sănătesca premiérem.

Po válce

Komunisté začali velikou kampaň, která měla do strany přilákat více lidí, dělníky i intelektuály. Po roce 1945 zaznamenala růst členů, zdaleka nejvyšší ze všech zemí východního bloku. Komunisté však přesto neměli velkou podporu u obyvatelstva. Navíc strana byla rozštěpená a zřejmě by přestala existovat bez pomoci ze strany Moskvy.

Sověti vyvíjeli tlak na vládu a Sănătescu podal demisi. Premiérem se stal Nicoale Rădescu. V té době už získávali komunisté důležité posty ve státě. 26. Února přijel do Bukurešti Andrej Vyšinskij a dal králi ultimatum.

„

Pokud král do příštího dne nepověří Grozu sestavením vlády, nemůže on, Vyšinskij, převzít odpovědnost, že Rumunsko nepřestane být nezávislým státem.

“

.Rădescu nakonec také podal demisi a uprchl ze země. Král tedy jmenoval 6. března premiérem Grozu. Vláda byla složena z komunistů a nebo sociálních demokratů, kteří byli pod vládou prokomunistů.

Národní koference PCdR v prosinci 1945

Král se rozhodl vyzvat Grozu k rezignaci. Vládce, podporovaný Spojenými Státy a Spojeným královstvím, nechtěl vládu, která by sloužila Sovětskému svazu. Ten to však neučinil. Král odjel na své letní sídlo v Sinaie. V této době se rozhodl nepodepisovat vládní dekrety. Toto období je hovorově známé jako greva regală - královská stávka. Tato situace se vyřešila, když Groza v lednu 1946 přijal do svého kabinetu představitele dvou opozičních stran. Vláda byla uznána Velkou Británií a USA. Dva ministři však nemohli nijak velice ovlivnit chod celé vlády.

19. Listopadu. 1946 proběhly volby. Byly to první volby, kde PCdR kandidovala a dostala se do sněmovny. Blok demokratických stran (Blocul partidelor democrate), jehož jádro tvořila Národně demokratická fronta (Frontul Național Democrat), vyhrál tyto volby. Existují však mnohé důkazy, že volby byly zmanipulované. Blok oficiálně získal 69,68%, ale zřejmě to bylo ani ne 48%. Král tak svěřil vládu opět do rukou Grozy. Byla to poslední vláda v Rumunském Království.

Komunisté chtěli odstranit monarchii a tak donutili tehdejšího krále Michala I, pod hrozbou zabití studentů, kteří byli ve vězení od dob protikomunistické stávky v roce 1945, k podpisu abdikace. 30. prosince. 1947 král abdikoval a večer proběhla schůze poslanecké sněmovny, kde byla vyhlášena Rumunská lidová republika.

RDS (PMR)

Čistky

V roce 1948 už byla země prakticky pod kontrolou komunistů, byla přijata nová ústava. V únoru se konal sjezd, na kterém se komunisté a sociální demokraté sjednotily do Dělnické Strany Rumunska, což bylo prezentováno jako politické spojení pracující třídy . O dva měsíce později bylo vedení sociálních demokratů pozatýkáno. Jediná další strana byla jen loutkou PCR.

V PMR probíhal mocenský boj - jednak domácí politické frakce a jednak moskevské frakce. Represe byly vedeny proti moskevské frakci. Po konci druhé světové války se moskevská a domácí politická frakce spojily, aby vytlačily domácí "nezavřené" komunisty. Během období čistek byla odstraněno asi 300 až 465 tisíc členů strany. Navíc byla, v roce 1952, přijata nová ústava, legalizující Stalinistické principy. V ústavě bylo napsáno, že "demokratický stát lidu důsledně vykonává politiku uzavření a odstranění kapitalistických elementů"

Dej byl ortodoxním stalinistou. V roce 1952 se stal premiérem Rumunska - Groza se stal de facto prezidentem (předsedou prezídia Velkého národního shromáždění) - a mimo let 1954-1955 byl i předsedou PMR (V té době jeho funkci zastával Gheorghe Apostol). Poté, co zemřel Stalin a na jeho místo se dostal Chruščov, začal se Dej bát, aby se ho nechtělo nové vedení zničit.

Pătrăşcana, kterého viděl jako oblíbence Mosvky, nechal roku 1954 odsoudit k smrti. Proces s ním proběhl v době, kdy u nás, ale i v jiných částech východního bloku, již destalinisace. Po Pătrăşcanově popravě nezbyl ve vedení strany žádný nebezpečný rival.

Destalinizace

Dej nasměroval svou politiku nezávislejším směrem. Po dvacátém sjezdu Komunistické Strany Sovětského Svazu, ve kterém Chruščov zahájil destalinizaci, tvrdil Gheorghiu-Dej, že u nich proběhla už vyloučením Paukerové, Lucy a Georgesca v roce 1952. Poté se Gheorghiu-Dej začal zajímat o straníky, kteří mu byli loajálnější. Oficiální dokumenty odsuzovaly kult osobnosti a vyzývaly k sebekritice. Jinak Dej plně podporoval Chruščovovu invazi do Maďarska v roce 1956, po níž byl Imre Nagy a další maďarští představitelé uvězněni na Rumunské půdě. Tato a další události vedly sověty nakonec k tomu, že i přes jisté rumunské odchylky, byla stažena sovětská vojska z Rumunska. Jednak to pro sověty znamenalo zlepšení image, jednak nebylo Rumunsko tak důležitou zemí (nemělo hranice s kapitalistickými státy). I tak se situace v zemi zlepšila až později, v první polovině šedesátých let, kdy byla schválena amnestie a uvolnění.

Rumunsko si sice značně nepohoršilo vztahy se Sovětským svazem ale na druhou stranu udržovalo dobré vztahy také s komunistickou Albánií či Čínou. Čína na oplátku tvrdila, že Besarábie se stala obětí tradičního ruského imperialismu.

RKS (PCR)

Nástup Ceauşesca

V roce 1965 Umírá Dej na rakovinu. Ten si za sebe přál jako nástupce Apostola. nicméně ten k moci připuštěn nebyl (prý příliš tvrdohlavý). Neprošli ani jiní kandidáti jako Drăghici (příliš spjatý s terorem 50. let) nebo Chivu Stoica (příliš slabý). Prošel až kandidát Nicolae Ceauşescu. Ten byl schválen "jednomyslně". Zajímavostí pak zůstává, že Dej sám si jej představoval jako předsedu nějakého z župních výbor strany. Ceauşescu hned v úvodu vyštval Drăhiciho, který se mu postavil jako protikandidát, a zároveň prohlásil, že nikdo nemůže mít vysokou stranickou a zároveň vysokou státní funkci. V prvních letech vlády to byla to zřejmě podpora Iona Gheorghe Maurera, Emila Bodnărașe, stejně jako Ilia Verdețe, Virgila Trofina, a Paula Niculescu-Mizil, které mu zajišťovaly legitimitu.

Brzy po svém zvolení svolal stranickou komisi k prověření Dejovy a Stalinovy politiky. V důsledku toho bylo rehabilitováno mnoho straníků, včetně těch, kteří zemřeli za velké čistky v SSSR. Prohlásil také, že Rumunsko již není lidovou demokracií, ale socialistickou republikou. Odmítl přerušit styky s Izraele po šestidenní válce a v roce 1967 tyto navázal se . Zdůraznil prvky jako je suverenita a sebeurčení. Proslul také svou kritikou vpádu vojsk varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Bylo to však proto, že Ceauşescu nebyl k rozhovorům o invazi přizván. Kvůli tomu se do RKS z roku 1965, kdy byl počet členů něco na 1,4 milionu na rok 197, kdy bylo členů 2,6 milionů. Byl také rozšířen počet členů ústředního výboru. Kvůli svým protisovětským názorům se snažili Rumuni sblížit s Titovskou Jugoslávií, což však nakonec nevyšlo.

Pohřební pochod soudruha Deje

Do rumunské socialistické republiky zavítali pak jednak Charles de Gaulle (1968) a Richard Nixon (1969), se kterým měl Ceauşescu dobré vztahy až do posledních měsíců jeho vlády. V letech 1965 až 1975 se navíc zvyšoval životní úroveň obyvatel země, tak jako se to v té době ve východním bloku dělo.

Dogmatik

I přesto, že se zdál jako celkem liberální politik, byl to ve skutečnosti tvrdý dogmatik, který nebyl otevřený diskusi, ale byl přesvědčen o pravdě svého názoru.

Ústřední výbor strany měl pod nadvládou již roku 1969, když z čela strany vystrnadil Drăghiciho nebo Stoicu. Už v roce 1967 navíc bylo schváleno, že generální tajemník bude mít jediné slovo v zahraniční politice. V roce 1969 byly taktéž vytvořeny takzvané vlastenecké gardy, tedy paramilitární skupina na podporu strany (jako Lidové milice). Členové vedení strany odmítající Ceauşescovu politiku byl obviněna z prosovětského názoru. V roce 1971 navštívil asijské země a okouzlen kulturní revolucí vydal tzv. červencové teze. Jednalo se o sedmnáct bodů, které hlásaly:

• upevnění role strany ve společnosti
• zlepšení stranického vzdělávání a zintenzivnění politického vzdělávání na školách a universitách, jakož i v mládežnických a studentských organizacích
• Rozšíření politické propagandy
• velká politická opatření
• účast mládeže na velkých stavebních akcích v rámci tzv. vlastenecké práce
• orientace kultury více revolučním směrem

Zároveň byla odsouzena liberalizace z roku 1965 byl obnoven seznam zakázaných autorů a jejich výtvorů. I přestože byly teze prezentovány jako socialistický humanismus, jednalo se o návrat k Sorele. Podpora kultury se stala nově spíše národní. Ceuşescu řekl, že :"Muž, který nepíše pro všechen svůj lid, není básníkem".

Mezitím byla založena Fronta socialistické jednoty (později přejmenovanou na Fontu národní jednoty a sociální demokracie) tedy vlastně jediná kandidátka do voleb a to od roku 1969. Byl zvýšen počet členů v ústředním výboru. Starostou Bukurešti Gheorghe Cioarou bylo po jedenáctém sjezdu navrhnuto prodloužení doby mandátu předsedy ÚV na doživotí, nebylo to však schváleno. Byl také označován jako nejvyšší velitel rumunské armády , první z horníků země a čestný předseda rumunské akademie.

Nástupci

[[]]

Členové

Poštovní známka k příležitosti desátého sjezdu PCR (1969) s vlajkou PCR

Sjezdy PCR

Sjezd	Kdy	Kde
První	Květen 1921	Bukurešť
Druhý	Říjen 1922	Ploiești
Třetí	Srpen 1924	Vídeň
Čtvrtý	Červenec 1928	Charkov
Pátý	Prosinec 1931	Moskva
Šestý	Únor 1948	Bukurešť
Sedmý	Prosinec 1955	Bukurešť
Osmý	Červen 1960	Bukurešť
Devátý	Červenec 1965	Bukurešť
Desátý	Srpen 1969	Bukurešť
Jedenáctý	Prosinec 1974	Bukurešť
Dvanáctý	Prosinec 1979	Bukurešť
Třináctý	Prosinec 1984	Bukurešť
Čtrnáctý	Prosinec 1989	Bukurešť

Vlajka PCR

Odkazy

Související články

• Rumunská lidová republika
  
• Rumunská socialistická republika
  
• Rumunská revoluce
  
• Dějiny Rumunska

Poznámky

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Partidul Comunist Român na rumunské Wikipedii, Romanian Communist Party na anglické Wikipedii a July Theses na anglické Wikipedii .