Wikipedista:Poiuytrewq44/Pískoviště
.jpg)
Únos, dílo známé též jako Vysvobození panny, Výjev z legendy o sv. Ladislavovi nebo Únos Proserpiny[1] je obraz rakouského malíře a rytce Franze Antona Maulbertsche (1724-1796) z doby kolem roku 1759. Maulbertsch se věnoval převážně monumentálním nástropním malbám, avšak Únos patří k vrcholným dílům středoevropské malby 18. století a je součástí sbírek Moravské galerie. Nyní se nachází v Místodržitelském paláci v Brně.[2]
Popis a zařazení[editovat | editovat zdroj]
Obraz je vytvořen technikou olejomalby na plátně a má rozměry 73,5 x 52,4 cm.
Ikonografie díla není dodnes zcela známá. Jako jedna z možností se uvádí již zmíněný Výjev z legendy o sv. Ladislavovi. S legendou o sv. Ladislavovi se můžeme setkat především na stěnách středověkých kostelů, jedna z nejznámějších je pravděpodobně legenda z Velké Lomnice na Slovensku. Ladislav byl hrdinský a věrohodný šamanský rytířský král, který poskytoval ochranu a bezpečí. Nejpravděpodobnější interpretace by mohla být Ladislavova záchrana dívky, kterou unesli Kumáni. V boji proti Kumánskému únosci dívky se objevuje boj Dobra proti Zlu a Světla proti Temnotě. Symbolizují to například koně protivníků: Kumáni mají tmavé koně, zatímco Ladislav má bílého. I v mytologii nacházíme příběhy, kde bojují dva muži za ženu a jeden z dvou je představitelem temnoty, podsvětí a hříchů. Z řecké mytologie jsou známé příběhy například Théseus a Minotaur nebo Perseus a Andromeda. Rovněž lze zmínit příběh souboje svatého Jiří s drakem. Zabití draka je vítězstvím Světla nad Temnotou a zároveň vítězstvím pravé víry nad pohanstvím.[3]
S námětem o sv. Ladislavovi se u Maulbertsche můžeme setkat i v Primaciálním paláci v Bratislavě z roku 1781. Zde se jedná o fresku v kapli sv. Ladislava, zabírající prostor elipsovitého půdorysu, jenž je zaklenut nízkou kupolí. Její podhled pokrývá vícefigurální výjev s již dříve zmíněným námětem – Zázrak sv. Ladislava. Kompozice je vertikálně rozvinutá na čelní pohled podle delší osy oválné kupole, s pozemskou částí v dolním kraji nad hlavním oltářem. Hlavní postavou v této části je Ladislav na bílém koni (který se vyskytuje i na obraze Únos), narážejícího kopím do skály. Po stranách je možné vidět vojenský tábor a skupiny postav v krajině. Pozemská sféra je propojena s nebeskou, kde mezi uskupením andělů v oblacích sedí Panna Marie s dítětem jako patronka Uherska. Celek výjevu, s přehledným kompozičním rozvržením pevně modelovaných skupin postav se schématickými gesty bez barokního patosu, svědčí v tomto období Maulbertschovy malby o příklonu ke klasicismu.[4]
Další z možných interpretací je Únos Proserpiny, jenž je příběhem z řecké mytologie. Tento příběh vypráví o Proserpině (též Persefona), dceři nejvyššího boha Dia a bohyně Démétry, kterou unesl bůh Hádes do podsvětí, aby se stala jeho ženou. Démétér pak celé dny hledala svou dceru, když se nakonec dozvěděla kde je, navštívila boha Dia a žádala ho o navrácení dcery. Hrozila mu, že pokud jí Hádes její dceru nevrátí, po celé zemi vypukne velký hladomor, a tak nakonec Zeus slíbil, že Proserpinu vrátí pod podmínkou, že nepozře žádné jídlo z podsvětí. Hádovi se ale nelíbilo, že by měl svou ženu propustit a tak ji donutil sníst zrníčka z granátového jablka. Démétér však dále hrozila s hladomorem a zničením veškeré úrody, a tak Zeus sjednal dohodu mezi Hádem a Démétrou – Proserpina bude pobývat čtyři měsíce s Hádem v podsvětí a zbytek roku bude na zemi se svou matkou. A tak vždy s Proserpinovým návratem začíná jaro, kdy vše rozkvétá a zraje úroda, po jejím odchodu zpět do podsvětí však znovu opadají listy ze stromů, zvadnou květy a Démétér i s celou zemí pláče.[5]
Maulbertschovo dílo však mytologický námět neuvádí do souvislostí. Dramatického napětí vyzařující z malby je tu dosaženo především vyhrocenými protiklady světla a tmy a prudce osvětlených a kontrastně barevných tvarů. Výrazy ve tvářích a gesta postav nebyly pro malíře sklonku baroka prvořadou úlohou, mnohem důležitější se stala škála barev a světel. Mimořádně pestrou barevnost nabízí především Maulbertschovy závěsné obrazy padesátých a šedesátých let. Mastná, pomalu schnoucí olejová technika mu dávala více možností v práci s barvou než fresková malba, která se rychle vsála do vlhké omítky.[6] Maulbertsch ve svém díle vycházel vedle Rembrandta především z rakouské malby, představované jeho učitelem na Vídeňské akademii Paulem Trogerem. V padesátých a na počátku šedesátých let se v nástěnných malbách Maulbertsch přiklání ke klasicismu, který se ve střední Evropě stále zřetelněji dostával ke slovu. V menších formátech a skicách, však zůstal až do konce své umělecké dráhy ve sféře rokoka.[7] Z malířů Maulbertschova okruhu je pak známý především vídeňský malíř Felix Ivo Leicher (1727-1812) a jeho moravský žák Josef Winterhalder ml. (1743-1807).[8]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Zora Wörgötter "Únos" in "Discover Baroque Art", Museum With No Frontiers, 2018]
- ↑ Kratinová V, 1968, s. 29
- ↑ Krisztina Tornay, Legenda sv. Ladislava ako miesto sakrálneho zasvätenia – ladislavovské cykly na Slovensku (1-3.)
- ↑ Jozef Medvecký, Zázrak sv. Ladislava
- ↑ Fink G, 1996, s. 67.
- ↑ Krsek I, 1972, s. 2
- ↑ Kratinová V, 1968, s. 27
- ↑ Krsek I, 1981, s. 13
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Gerhard Fink, Encyklopedie antické mytologie, Olomouc 1996
- Ivo Krsek, Malířství 2. poloviny 18. století na Moravě, in: Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, Brno 1981
- Ivo Krsek, František Antonín Maulbertsch, Praha, srpen – září 1972
- Vlasta Kratinová, Malířství 18. století na Moravě ze sbírek Moravské galerie, Moravská galerie v Brně, duben – květen 1968