Wikipedista:Misak/Články

Info

Tato stránka je archivem kompletních verzí originálních článku, které jsem napsal pro wiki.

Přítomnost, sdružení pro soudobou hudbu

Plný název společnosti byl Přítomnost, sdružení pro soudobou hudbu, ale používány byly i jiné varianty názvu s adjektivem ,,pro současnou hudbu". Přítomnost byla sdružením sloužícím soudobé hudbě a jejímu provozování, a sdružovala tedy skladatele, kteří měli tvořit kmenový repertoár, dále reprodukční umělce, kteří se měli postarat o realizaci skladeb, a také hudební kritiky poskytující jednak zpětnou vazbu a současně možnost popularizace.

Společnost vznikla v roce 1924 sdružením několika menších společností, jakými byly Nezávislí, Svépomocný kruh Několik, Kruh přátel hudby Ostrčilovy a Odkaz. Ze skladatelských osobností, které ve dvacátých letech minulého století do Přítomnosti přišly ze spolku Nezávislí lze jmenovat Václava Kálika, Vladimíra Polívku, Josefa Stanislava, Karla Hanfa, nebo Bohumila Špidru. Ze sdružení Několik přišli Záboj Bláha-Mikeš, Jan Evangelista Zelinka. Jako nezávislé osobnosti pomáhali Přítomnost zakládat skladatelé jako Emil František Burian, Jindřich Hybler a Bohuslav Taraba.

Avantgardní hudba byla ale středem pozornosti sdružení až po příchodu Aloise Háby v roce 1934, který se záhy stal předsedou společnosti a byl jím do konce roku 1939.

Od roku 1935 začala Přítomnost vydávat spolkový časopis Rytmus, tedy ten časopis, ve kterém na přelomu let 1939/40 vycházel na pokračování Busoniho Návrh nové estetiky hudební. V době Hábova příchodu sdružovala Přítomnost 61 komponistů.

K významným funkcionářům a členům Přítomnosti v době Hábova předsednictví patřil zejména výjimečný dirigent Karel Ančerl a proavantgardně orientovaní skladatelé Emil František Burian, Vladimír Polívka, Karel Reiner, Vít Nejedlý (syn muzikologa Zdeňka Nejedlého), Josef Stanislav aj. Za války Přítomnost vstoupila do Unie českých hudebníků z povolání.

Třetí etapu dějin poznamenala Druhá světová válka. V čele po tu dobu stáli Vladimír Polívka a Otakar Jeremiáš, členy výboru byli např. Jan Hanuš (skladatel), Iša Krejčí, Václav Holzknecht, Emil Hradecký, Karel Šrom. Činnost musela být redukována na nezbytné minimum, mnozí členové byli odvlečeni do koncentračních táborů, kontakty s cizinou byly zpřetrhány, i samotného názvu "Přítomnost" se museli členové vzdát.

Léta poválečná slibovala opětovný rozmach spolkové činnosti. Vedle předválečných osobností se ve vedení Přítomnosti v tomto čtvrtém období objevují nová jména, jako například Jan F. Fischer, Ivo Jirásek, Karel Husa a další. Dochází sice k navázání na dříve utvořené mezinárodní kontakty, neslavně však tato etapa skončila v roce 1949 včleněním Přítomnosti do Svazu československých skladatelů.

V 50 - 80 letech byla vynucené přestávka v činnosti Přítomnosti, tato byla obnovena až po roce 1989 prací generace skladatelů, kteří zažili ještě její poválečná léta. Na tomto místě lze jmenovat alespoň Jana Hanuše, Karla Reinera, Ivo Jiráska, Štěpána Luckého z té starší vlny, přibyli však i mladší, jako například Jindřich Feld, Zdeněk Šesták, Václav Riedlbauch, nebo Ivan Englich.

Literatura

HAAS, Petr. Česká meziválečná hudební avantgarda, pojem avantgarda v české hudbě. Praha, 2009. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filosofická fakulta. Vedoucí práce Mgr. Martin Flašar.

HANUŠ, Jan. Vzpomínky na přítomnost: Emil Hradecký, Václav Dobiáš. ČRo 3 - Vltava [rozhlasový pořad]. Květen 1999. 

REITTEREROVÁ, Vlasta. Alois Hába a proměny hudebního života 20. století [online]. Praha: Muzikus.cz, 2010-03-10 [cit. 2013-09-24]. Dostupné online. 

Přítomnost, sdružení pro soudobou hudbu - historie [online]. Praha: © Přítomnost, sdružení pro soudobou hudbu, 2007 [cit. 2013-09-24]. Dostupné online. 

Emil Hradecký

Emil Hradecký
Narození	16. ledna 1913 Praha
Úmrtí	7. září 1974 (ve věku 61 let) Praha
Povolání	muzikolog, archivář, hudební skladatel a pedagog

Emil Hradecký (16. ledna 1913, Praha – 18. listopadu 1974, Praha) byl český muzikolog, hudební skladatel, významný hudební pedagog a archivář.

Život

Studia

Emil Hradecký se narodil 16. ledna 1913 v Praze a po maturitě na Arcibiskupském gymnaziu (1931) vstoupil na filozofickou fakultu UK, kde studoval u Z. Nejedlého a O. Zicha hudební vědu a estetiku. Souběžně studoval také Státní konservatoř v Praze jako posluchač skladby ve třídě Ot. Šína. Obojí studia řádně absolvoval a to promocí 7. 3. 1936 dosáhl doktorát filosofie v oboru hudební vědy a estetiky a v červnu 1936 absolutoria Státní konservatoře v oboru hudební skladby.

Na podzim 1936 získal složením příslušných státních zkoušek způsobilost pro výuku hudební výchovy na středních školách a od 15. října 1936 byl ustanoven výpomocným učitelem na 2 státním reálném gymnasiu v Praze. V té době již působil jako stálý externí hudební referent v pražském denním tisku (Národní Střed 1934 - 1935, Národní politika 1935 - 1940). Zároveň také pokračoval ve studiu skladby na mistrovské škole Státní konservatoře jako jeden z posledních žáků třídy Vítězslava Nováka a obor dějepisu na filozofické fakultě UK, složením státních zkoušek na FF UK dosáhl učitelské způsobilosti z dějepisu a hudební studia ukončil v roce 1939 získáním diplomu mistrovské školy. Za svojí absolventskou skladbu Orchestrální předehra obdržel cenu České filharmonie.

Profesura na konzervatoři

V letech 1937 - 1940 absolvoval s výborným prospěchem tříletou postgraduální Státní archivní školu. V roce 1939 se oženil s Karolinou Finkovou, profesorkou gymnázia. Záhy však nastaly potíže kvůli jejímu židovskému původu a aby nebylo ohroženo Hradeckého profesorské místo na konservatoři dohodli se na formálním rozvodu, ale dál spolu žili jako manželé. Hradecký začal výpomocně pracovat na Státní konservatoři v Praze, kde se podrobil konkursnímu řízení a jelikož mezi uchazeči v nejvyšší míře splňoval kvalifikační předpoklady hudebně teoretické a historické specializace, byl v roce 1940 jmenován profesorem hudební teorie se zvláštním zřetelem k dějinám hudby. V této funkci působil až do konce války, od roku 1943 též jako zástupce administrativního ředitele.

Založení AMU

Od roku 1938 se scházela každou sobotu večer v kavárně Slavie skupina hudebních přátel, které předsedal tehdejší režisér opery Národního divadla Ferdinand Pujman, kromě Hradeckého byli jejími členy Václav Holzknecht, Iša Krejčí, Pavel Bořkovec, František Bartoš, Václav Dobiáš a další. S některými z nich se dr. Hradecký sešel ve výboru Sdružení pro soudobou hudbu - Přítomnosti

Právě spolu s dr. Václavem Holzknechtem a dr. Karlem Janečkem Emil Hradecký během okupace tajně připravoval zřízení vysoké hudební školy a po květnu 1945 se iniciativně účastnil na uskutečnění reformy konservatoře a zřízení Akademie múzických umění, přičemž odborná stránka vybudování hudební fakulty byla z podstatné části Hradeckého dílem. Od zřízení Hradecký působil jak ve funkci profesora konservatoře, tak na katedře hudební výchovy pověřen přednáškami z hudební teorie, jmenovitě z harmonie jako své užší specializace.

Po roce 1948

26. 2. 1948 byl dr. Emil Hradecký akčním výborem konservatoře a AMU pro ideologické rozpory distancován od výkonu všech funkcí. Otevřeně se totiž hlásil ke svému katolictví, hrál na varhany v několika kostelích (mj. v kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla) a i tzv. původem patřil do okruhu potenciálních nepřátel vládnoucí strany. Protože se odmítal podřídit a dát požadované záruky ideologické konformity (což byla nabídka učiněná až po přímluvě Zdeňka Nejedlého), sám požádal o přeložení do státní archivní služby a byl převeden na místo podřízeného vědeckého pracovníka v Archivu země České. V této době se nemohl odvážit ani náznaku veřejné hudební vědecké činnosti a začal se plně věnovat historickému výzkumu. Publikoval objevné studie v oblasti pramenů novějších domácích hospodářských dějin (zemské katastry) a v roce 1952 připravil k vydání jeden z prvních svazků Berní ruly. Po roce 1954 byl zřízen Státní ústřední archív v Praze, kde byl Hradecký roku 1955 pověřen funkcí vedoucího oddělení, které vzniklo z bývalého Archivu země České.

Od roku 1956 byl na Hradeckého vytvářen tlak od Ministerstva vnitra, které bylo archivu nadřízeno s tím, že kádrově neodpovídá na své funkční místo. Tlak vyvrcholil požadavkem na bezpodmínečný vstup do KSČ a aktivitou STB, která zvala Hradeckého na výslechy a požadovala po něm vypracovávání písemných zpráv o jeho kontaktech. V této době byla možnost opět navázat na členství ve Svazu čs. skladatelů a více se věnovat hudební oblasti alespoň ve volném čase. V letech 1956 - 1959 tak Hradecký pracoval na rozsáhlé práci Úvod do studia tonální harmonie, která vyšla knižně v roce 1960. Mezitím musel po kádrových opatřeních roku 1958 a neochotě vstoupit do KSČ, v roce 1959 opustit vedoucí místo ve Státním archivu. Do roku 1963 byl potom jen členem Svazu skladatelů a odkázán na drobné příležitostné činnosti.

Práce v Hudebním oddělení Národního muzea

Díky začátku uvolňování politické situace mohl 17. 6. 1963 nastoupit jako odborný pracovník do Hudebního oddělení Národního muzea v Praze. Od práce v muzeu si Hradecký sliboval možnost návratu k vědecké odborné a publikační činnosti. 1. srpna 1966 byl jmenován vedoucím hudebního oddělení Národního muzea takže musel odložit své plány na odbornou činnost a věnoval se rekonstrukci tohoto pracoviště. V dubnu 1967 obhájil v kandidátském řízení na Ústavu pro hudební vědu ČSAV svou dosavadní vědeckou činnost a získal hodnost kandidáta věd o umění. Sám se o řízení, kdy byl přezkušován odborně méně znalou komisí i o slavnostním aktu předání hodnosti vyjadřoval jako o trapných událostech.

Až do své smrti se Emil Hradecký aktivně účastnil odborné práce jako člen organizací jako např. Joseph Haydn Institut v Kolíně nad Rýnem, Internationale Mozart - Stiftung v Salzburgu, nebo členství výboru brněnského hudebního festivalu. Účastnil se konferencí, na kterých přednášel své příspěvky, ve volném čase psal knihu o Paulu Hindemithovi, která vyšla v roce 1974 pod názvem Paul Hindemith: svár teorie s praxí. V roce 1972 vyšlo doplněné vydání Úvodu do studia tonální harmonie, kniha se stala jedním ze základních zdrojů hudebního vysokoškolského studia.

PhDr. Emil Hradecký, CSc zemřel 18. listopadu 1974 po dlouhé nemoci, kterou trpěl již od 60 tých let. Odkaz jeho pedagogické a odborné činnosti stále žije díky nadčasovostem jeho stále citovaných prací, kromě činnosti ryze odborné nesmíme však zapomenout ani na jeho popularizační přednášky v čs. rozhlase, které ve své době přibližovaly hudební téma i širšímu publiku.

Dílo

Vědecké publikace

HRADECKÝ, Emil. Analytické zásady moderní harmonie. Praha, 1936. 46 s. Disertační práce. [fakulta University Karlovy]. Vedoucí práce není znám.

HRADECKÝ, Emil. Na prahu XX. století. In: BRANBERGER, Jan. Dějiny světové hudby slovem, obrazem a hudbou. Praha: Sfinx Bohumil Janda, 1939. S. 639-679.

HRADECKÝ, Emil. Vítězslav Novák, Rudolf Karel. In: GŐTZ, František; HUTTER, Josef. České umění dramatické: Zpěvohra. Praha: Nakl. Šolc a Šimáček, 1941. S. 268-292, 325-329.

HRADECKÝ, Emil. Berní rula, sv. 26. Kraj Podbrdský. Praha: SPN, 1952. 

HRADECKÝ, Emil. Tereziánský katastr (rozbor fondu). Sborník archivních prací VI/1. Praha: [s.n.], 1956. S. 105-135. 

DOLEŽALOVÁ - HAVRÁNKOVÁ, Emma. Praktická methodika hry na klavír. Spolupracoval: Emil Hradecký. Praha: SNKLHU, 1957. 355 s. 

HRADECKÝ, Emil. Dějiny hudby v příkladech: IV. Hudba epochy klasicismu (připravil, ukázky vybral, textová příloha) soubor gramofonových desek. Praha: Supraphon, gramofonový klub, 1965. nestránkováno s. 

HRADECKÝ, Emil. Hudební krásno a souborné umělecké dílo a Nauka o hudebních změnách (přel. z němčiny a vyprac. vysvětl.). In: NEDBAL, Miloslav. O hudbě. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1961.

HRADECKÝ, Emil. O kontrapunktu a harmonii, Hudební romantismus. In: HOLZKNECHT, Václav; POŠ, Vladimír; NEDBAL, Miloslav. Kniha o hudbě. Praha: Malá moderní encyklopedie (Orbis), 1962. S. 85-121, 288-312.

In: HRADECKÝ, Emil; RUTOVÁ, Milada. Katalog orchestrálních notových materiálů, uložených v archivech Čs. rozhlasu. Praha: Čs. rozhlas, 1964-1965.

HOLZKNECHT, Václav. Bach a synové. Doslov: E. Hradecký. Praha: Panton, 1968. S. 96-97. 

JANEČEK, Karel. Tvorba a tvůrci: úvahy, eseje, studie, poznámky. Předmluva: E. Hradecký. Svazek 9. Praha: Panton, 1968. 

HRADECKÝ, Emil. Metodické poznámky k dějinám hudby. In: HOLZKNECHT, Václav; POŠ, Vladimír. Člověk potřebuje hudbu. Praha: Panton, 1969. S. 369-379.

HRADECKÝ, Emil. Stylové rozbory, část 1: Od gregoriánského chorálu k vyvrcholení barokního kontrapunktu [rozhlasový pořad]. In: Rozhlasová hudební universita. Praha: Československý rozhlas, 1970.

HRADECKÝ, Emil. Beethovenovi mecenáši z českých zemí [rozhlasový pořad]. Praha: Československý rozhlas, 1970. 

HRADECKÝ, Emil. Beethoven a Praha [rozhlasový pořad]. Praha: Československý rozhlas, 1970. 

HRADECKÝ, Emil. Beethoven a hudebníci z českých zemí [rozhlasový pořad]. Praha: Československý rozhlas, 1970. 

HRADECKÝ, Emil. O technických prostředcích hudební mluvy Pavla Bořkovce. In: Živá hudba. Praha: Hudební fakulta AMU v Praze, 1973. S. 89-134.

HRADECKÝ, Emil. Paul Hindemith: svár teorie s praxí. Praha: Editio Supraphon, 1974. 185 s. 

Výběr z hudebnin

další hudebniny naleznete v Seznamu děl databáze Národní knihovny.

HOLEČKOVÁ, Jelena. Bel canto: staroitalské písně a arie pro střední hlas a klavír [hudebnina]. Klavírní doprovod vypracoval Emil Hradecký. Praha: Orbis, 1952. 45 s. 

FILTZ, Anton. Sinfonia in Es a quatro: 1730-1760 [hudebnina]. Rev: Emil Hradecký. Praha: Český hudeb. fond, 1956. 11 s. 

ZACH, Jan. Symfonie A dur [hudebnina]. Rev: Emil Hradecký. Praha: Český hudeb. fond, 1956. 20 s. 

Skladby

E. Hradecký je autorem mnoha drobných skladeb a těchto rozsáhlejších děl:

Concertino da camera pro violoncello, malý smyčcový orchestr a klavír [1938]

Ouvertura pro větší orchestr [1939] (cena České filharmonie 1939)

Dětská suita pro dechové kvinteto [1959], nahrávka r. 1992 v archivu ČRo http://www2.rozhlas.cz/archivy/index.php?HLEDPO=698428

Estrádní pochod, nahrávka r. 1969 v archivu ČRo http://www2.rozhlas.cz/archivy/index.php?HLEDPO=552630

Články

Dr. Emil Hradecký publikoval recenze, články a referáty zejména v následujících periodicích:

Národní Střed 1934 - 1936

Národní politika 1936 - 1940 (ukázka recenzí r. 1940 - koláž)

Rytmus 1937 - 1940, 1945. 1946

Tempo - Listy HM 1946 - 1947

Hudební rozhledy - ?? - 1974

Literatura

RUT, Josef. O díle Emila Hradeckého. Hudební rozhledy. 1993, roč. 46, čís. 4, s. 186-187. ISSN 0018-6996. 

HANUŠ, Jan. Vzpomínky na přítomnost: Emil Hradecký, Václav Dobiáš. ČRo 3 - Vltava [rozhlasový pořad]. Květen 1999. 

BARANČICOVÁ, Svatava, režie J. Nekvasil. Česká hudba na konci 20. století : Pondělníci.. Česká Televize [televizní pořad]. 1998. Http://www.ceskatelevize.cz/porady/1018215803-ceska-hudba-na-konci-20-stoleti/29836515030-pondelnici/. 

Externí odkazy

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Misak/Články

REDAKCE. Jubilea v roce 2013 [online]. Praha: Městská knihovna v Praze, hudební oddělení, 13. 9. 2012 [cit. 2013-09-24]. Dostupné online. 

SMOLKA, Jaroslav. Šedesát let AMU a její hudební fakulty. [rozhledy] [online]. 2013 [cit. 2013-09-23]. Čís. 9. Dostupné online. 

Minulost a současnost Hudební a taneční fakulty AMU [online]. Praha: Akademie múzických umění v Praze, 2013 [cit. 2013-09-23]. Dostupné online. 

HEJLOVÁ, Michaela. 200 let pražské konzervatoře: IV. ředitelé [online]. Praha: Hudební rozhledy, 2013 [cit. 2013-09-24]. Dostupné online. 

KAĎOREK, Rudolf. Stručný přehled vývoje českého archivnictví a počátky Národního archivu [online]. Praha: Národní archív, 2004 [cit. 2013-09-23]. Dostupné online. 

LADMA, Vladimír. Harmonic Bindings [online]. Praha: Vladimír Ladma, nedatováno [cit. 2013-09-23]. Dostupné online. (english)  [[Kategorie:Skladatelé klasické hudby]] [[Kategorie:Skladatelé soudobé vážné hudby]] [[Kategorie:Čeští hudební skladatelé]] [[Kategorie:Čeští spisovatelé]] [[Kategorie:Narození 1913]] [[Kategorie:Úmrtí 1974]] [[Kategorie:Muži]] [[Kategorie:Čeští hudební pedagogové]] [[Kategorie:Čeští vysokoškolští pedagogové]]