Wikipedista:Mata147/Pískoviště
František Bareš
František Bareš se narodil 13. 11. 1920 v Praze jako syn francouzského legionáře Františka Maxy, po kterém dostal jméno. Příjmení zdědil po matce Boženě Barešové (svobodné matce), která bydlela na pražském Žižkově v Žerotínově ulici č. 30. Františkův otec zasažený za první světové války yperitem se nikdy neuzdravil a strávil dlouhá léta v pražském legionářském domě.
Matka byla bez prostředků. Proto po dohodě s Františkovým otcem odvezla chlapce ještě jako nemluvně k jeho babičce Maxové, která bydlela v Klikově čp. 13 (dnes místní část Suchdola nad Lužnicí), u svého druhého syna Josefa. S otcem byl František v pravidelném kontaktu, ale o matce moc nevěděl, pravděpodobně krátce po jeho odjezdu vycestovala do ciziny. František byl nadané dítě. Díky pěstounům dokonce vystudoval třeboňské gymnázium. Pod dojmem zářijových dní 1938 napsal svému otci: „Můžeš se na mne spolehnout, že v případě, budu-li tímto krásným úkolem pověřen, neudělám Tobě jako francouzskému legionáři hanbu. Neboť tisíckrát radši zvolím smrt, než abych žil jako otrok Německa. Buď ujištěn, že každý úkol, kterým mě pověří v příštích dnech má vlast, dobře a zajisté k Tvé radosti provedu…“ Maturitu skládal už za protektorátu v roce 1939 a bránit vlast se stalo jeho cílem.
Koncem prázdnin s kamarádem Janem Kosem (pocházel z Klikova) odjel na Ostravsko, kde v druhé polovině srpna přešel do Polska a přihlásil se do čs. jednotky pplk. Svobody. Zapsán byl 29. srpna 1939 pod č. 2168. Po přepadení Polska 1. 9. 1939 se tzv. Balkánskou cestou dostal přímo do francouzského přístavního městečka Agde, kde měla Čs. vojenská kancelář v Paříži shromaždiště dobrovolníků. František vstoupil do 1. čs. praporu 16. listopadu 1939 (od 5. 1. 1940 to byla 1. čs. divize, kam se do března 1940 přihlásilo 13 614 Čechoslováků). Po napadení Francie Německem 10. 5. 1940 byly rozkazem z 1. 6. 1940 pěší pluky 1 a 2 přesunuty 5. 6. na frontu a nasazeny do bojů 13. 6. na řekách Marna a Grand Morin. František Bareš, vojín 1. pluku, byl 30. května 1940 povýšen do hodnosti svobodníka a účastnil se bojů u Montereau a Gienu na Loiře. Během ústupu byl František prohlášen za nezvěstného. Po kapitulaci Francie se objevuje na Němci neobsazené části Francie spravované vládou ve Vichy. Údajně pro potulku byl policií zadržen a poté, co se dvakrát pokusil o útěk, skončil v internačním táboře Le Vernet. Odtud byl pravděpodobně odeslán na nucené práce v Německu, ale podařilo se mu uprchnout a na podzim 1941 se objevuje v Klikově.
Díky starostovi Kolářovi získal potvrzení o pobytu s řádnou odhláškou. To mu umožnilo odjet do Prahy a 25. října 1941 se v Michli čp. 1022 přihlásit k pobytu u Jana Lejčka. Bydlel ale v bytě matky interbrigadisty ze Španělska Blahouta, který byl ve dvoře zadního traktu Thunovského paláce. Předpokládá se, že tu žili i další, se kterými se František znal už z Francie. Bydlel tu také odbojář A. Svoboda (člen ilegální KSČ), který patrně zprostředkoval Františkovi práci zaměstnance pošty na Hybernském nádraží, kam nastupuje 15. 12. 1941. Po roce z pošty odchází, pracuje na nádraží a odtud v lednu 1943 nastupuje u spediční firmy Holan. V té době je už zkušeným odbojářem. Spolu s komunisty Pöslem a Havelkou zakládají skupinu „Plamen svobody“. František končí u firmy Holan 12. 9. 1944, ale aby jej pracovní úřad neposlal na nucené práce v Říši, přechází do ilegality. Nacistická smyčka se ale okolo Plamene svobody začíná nebezpečně stahovat. Zatčený spolupracovník skupiny vyzradil gestapu adresu K. Hollera, bytu, kam docházel také František. Kriminální zaměstnanec Friedrich dostal rozkaz Františka u Hollerů zatknout. V sobotu 27. 1. 1945, v půl druhé odpoledne, vnikl Friedrich s českými policisty Leibnerem, Panenkou, Nergrem a dalšími do bytu Hollerových. Když vstoupili do pokoje, kde se ukrýval František, zazněl výstřel, který zranil Leibnera. Během přestřelky byl smrtelně zraněn také Holler, ale Františkovi se podaří uniknout a ukrýt se ve Vršovicích u Havelkových. V sobotu 10. února 1945 se měli sejít nic netušící Novák, Pösl a Bareš na gestapem obsazeném nám. Bratří Synků. V 18.10 přichází František. Když míjí čekajícího „kamaráda zrádce“, šeptem ho vyzve, aby ho následoval. Před hotelem Kriváň se k nim přidává Novák a všichni mizí ve tmě směrem k Nuselskému údolí. František se vzdálí, aby došel pro Pösla. Krátce nato je Novák zatčen. Téhož večera se Němci v Petschkově paláci dozvídají o pondělí schůzce Františka s Pöslem v Nuslích. V pondělí 12. 2. 1945 v 18 hodin stojí pod nám. Bratří Synků František a sleduje tři přijíždějící osobní auta. Ta náhle zastaví a 12 německých policistů se na něj vrhne, aby nemohl vyndat ruku s pistolí z kapsy. Je zatčen, ale Pöslovi se podařilo s lehkým průstřelem levé ruky uniknout.
Gestapo odvezlo Františka do Petschkova paláce, kde byl podroben tak krutým výslechům, že jej ani jeho známí při konfrontaci nepoznávali. Přesto nic nevyzradil. Do pankrácké věznice byl převezen 13. 2. 1945, kde bylo v knize příjmu vězňů u jeho jména připsáno „příprava k velezradě“, s dodatkem „Selbstmordgefahr, Zwangsjacke“ (nebezpečí sebevraždy, svěrací kazajka). Později přibyla k jeho jménu ještě poznámka XYZ (popravit bez soudu). Do terezínské věznice byl převezen 10. dubna 1945 a umístěn na celu EZ. Zdálo se, že má nejhorší za sebou. Berlín 2. května 1945 padl a porážka Německa byla nezvratná. Přesto došlo téhož 2. května v terezínské Malé pevnosti k poslední, největší popravě. Z příkazu pražského gestapa vznikl Frankem schválený seznam zvláště nebezpečných vězňů s poznámkou XYZ. Frankově nenávisti vůči všemu českému nezabránil ani rozkaz šéfa Kaltenbrunnera, který v druhé polovině dubna 1945 popravy neodsouzených vězňů zakázal. 2. 5. tedy přijeli do Malé pevnosti úředníci pražského gestapa se seznamem XYZ čítajícím 70 vězňů, převážně levicových členů odbojových skupin. Vězni byli podle seznamu postupně vyvoláváni ze svých cel na čtvrtý dvůr, případně na ženský dvůr. Následná střelba z popraviště byla neklamným znamením o úmyslu nacistů. Výsledkem asi dvouhodinového vraždění bez rozsudku soudu bylo 51 popravených, včetně Františka Bareše. Nejmladší oběti bylo 18, nejstarší 57 let a popraveny byly i tři ženy.
Zbylí vězňové ze seznamu se zachránili. Nezareagovali na výzvu a dozorci se do cel zamořených skvrnitým tyfem báli vstoupit. Absurditu celého činu umocňuje fakt, že pouhé tři dny poté opustili Terezín dozorci i strážní rota SS. Po válce byli popravení vyznamenáni in memoriam Čs. válečným křížem a jejich jména nese pomník na Národním hřbitově v Terezíně.