Wikipedista:Lukáš Nekolný/Pískoviště

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Ředitelé muzea[editovat | editovat zdroj]

  • Ludvík Domečka (1895–1929)[1], tajemník muzea a ředitel městských úřadů včetně Městského historického muzea
  • Ing. arch. František Tichý (1933–1941)
  • RNDr. František Hejl (1941–1945)
  • Ing. arch. František Tichý (1945–1949)
  • Karel Michl (1950–1958)[2]
  • PhDr. Jaromír Loužil, CSc. (1958–1960)[2]
  • PhDr. Vlastimil Květenský, CSc. (1960–1965)[2]
  • RNDr. Adolf Čejchan (1966–1971)[3]
  • Milan Koubek (1971–1981)
  • Jana Stárková (1981–1990)
  • PhDr. Zdeněk Zahradník (1990–1991) jako zastupující
  • RNDr. Petr Rybář (1990–1994)[4]
  • PhDr. Zdeněk Zahradník (1994–2010)
  • Mgr. Naďa Machková Prajzová, Ph.D. (2011–2017)
  • doc. Mgr. Petr Grulich, Ph.D. (od 2017)

František Hejl[editovat | editovat zdroj]

RNDr. František Hejl
Narození12. duben 1902
Duchcov
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí10. července 1982 (ve věku 80 let)
Ústí nad Labem
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povoláníknihovník, literární historik, publicista
Chybí svobodný obrázek.

František Hejl (12. dubna 1902, Duchcov10. července 1982, Ústí nad Labem) byl český knihovník, literární historik a publicista.[5][6]

Narodil se v severočeském Duchcově, ale následně studoval a odmaturoval na 1. české státní reálce na pražských Vinohradech. Ve školním roce 1923/24 navíc absolvoval státní knihovnickou školu. Poté pokračoval ve studiu na Univerzitě Karlově, kde v roce 1929 úspěšně složil rigorózní zkoušky z filozofie, teoretické fyziky, meteorologie a klimatologie a obdržel titul RNDr.[5]

František Hejl působil nejprve jako knihovník Vysoké školy báňské v Příbrami (1925–1932[5]). Dne 1. 12. 1939 byl Ministerstvem školství a národní osvěty převeden do služeb města Hradce Králové, a to na funkci knihovníka městské veřejné knihovny[7]. Pod jeho vedením bylo zřízeno samostatné dětské oddělení (studenti a mládež tehdy tvořili přibližně 40 % čtenářů) i oddělení cizojazyčné literatury. Podařilo se mu také založit a po takřka ročních přípravách 15. října 1940 veřejnosti otevřít rozsáhlé hudební oddělení, které patřilo v té době a stále patří k největším knihovnám svého druhu v Čechách.[8][9] Fond tehdy obsahoval 1 295 svazků odborné literatury a hudebnin.[10]

V roce 1941 přestala být knihovna samostatnou institucí. V Hradci Králové byl totiž ustaven úřad městské kulturní služby (tzv. Kulturamt; Úřad městské osvětové služby, později Úřad městské kulturní služby), který zahrnul všechny složky kulturní činnosti dotované městem pod jedinou správu, i když zůstávaly v rámci svých speciálních problematik do značné míry samostatné. Dr. Hejl se stal vedoucím úřadu[11]. Stále tak vedl knihovnu, ale zároveň tím byl také pověřený správou historického a průmyslového muzea (dnes Muzeum východních Čech), když František Tichý odešel do výslužby. V muzeu se zasadil o vznik Městské studijní knihovny se studovnou a čítárnou. V roce 1944 vznikla nová organizace Místní veřejné osvětové služby v Hradci Králové. Úřad a jeho instituce vedl až do roku 1945.[5]

V srpnu 1945 se Hejl stal prvním knihovníkem a ředitelem nově vzniklé Městské veřejné a studijní knihovně (dnes Státní vědecká knihovna) v Ústí nad Labem.[12] Roku 1946 se Hejlovi podařilo pro knihovnu najít vhodnější prostory v někdejší Foustkově kavárně v Revoluční ulici č. 41. Ze starých stolů nechal připravit nový velký čtenářský stůl. Použity byly i regály z bývalé německé knihovny. Nové knihovní prostory byly slavnostně otevřeny dne 14. října 1946.[13] Knihovna se postupně rozrostla o mnoho poboček a ještě dále stěhovala do větších prostor. V roce 1961 začal budovat vědeckotechnické oddělení. V roce 1962 odešel do důchodu a ve vedení knihovny jej nahradil Jaroslav Prskavec.[14] Po odchodu do penze stále pracoval v oboru: v knihovně státní památkové péče, v technické knihovně i jako knihovník na koleji Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem.[5]

Publikační činnost[editovat | editovat zdroj]

Byl činný i v publikační rovině. Napsal publikace Nástin systematického třídění knihovnického i Dějiny veřejného knihovnictví v Ústí nad Labem (1987). V obou jeho stěžejních působištích (v Hradci Králové i Ústí nad Labem) byl aktivní a mj. psal hudební a divadelní kritiky. V roce 1941 mu vyšla práce Úvahy o umění.[5]

Jaromír Loužil[editovat | editovat zdroj]

PhDr. Jaromír Loužil, CSc.
Narození8. leden 1926
Jaroměř
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí1. srpna 2013 (ve věku 87 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Povolánífilozof, překladatel, editor, vedoucí kulturních institucí
Chybí svobodný obrázek.

Jaromír Loužil (8. ledna 1926, Jaroměř1. srpna 2013, Praha) byl český filozof, kulturní historik[15], překladatel, editor a dlouholetý ředitel Literárního archivu.[16]

Výrazně se zabýval česko-německými vztahy, dějinami filozofie, literatury a kultury 19. století.[17] Nejvíce se proslavil jako spolueditor souborného díla Bernarda Bolzana (vycházelo od 70. let 20. století v nakladatelství Friedrich Frommann, Stuttgart).[18]

Studium[editovat | editovat zdroj]

Jaromír Loužil studoval nejprve na reálném gymnáziu v Jaroměři. Poté, co byl jeho otec uvězněn za účast v odboji, pokračoval od roku 1941 ve studiu ve Dvoře Králové. V roce 1944 byl pracovně nasazen v Technische Nothilfe. Maturitu absolvoval v roce 1945 a následně šel studovat filozofii a sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Vysokoškolské studium úspěšně dokončil v roce 1950 a souběžně zvládl absolvovat i dvouletý vysokoškolský kurs knihovnictví u Zdeňka V. Tobolky. Již v letech 1949–1950 navíc působil jako asistent na katedře filozofie, a to u Jana Blahoslava Kozáka a Josefa Krále ve filozofickém semináři FF UK. Po obhajobě dizertační práce Filozofické dílo Emila Svobody zpracované pod vedením J. B. Kozáka získal v roce 1950 titul PhDr.[16][19][20]

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

Po vysoké škole šel do vojenské služby. Od 50. let však nesměl z politických důvodů pokračovat v práci v akademickém prostředí.[18] V roce 1952 se stal vedoucím Okresní knihovny v rodné Jaroměři. Roku 1956[19]/1957[21] se stal zaměstnancem krajského muzea v Hradci Králové (dnes Muzeum východních Čech, tehdy Krajské vlastivědné muzeum v Hradci Králové). Nejprve působil jako odborný pracovník, ale již v roce 1958 se stal ředitelem instituce. V této funkci však příliš dlouho nezůstal, neboť v roce 1960 začal pracovat v Literárním archivu Národního muzea. I v tomto případě se brzy dostal do vedoucí pozice: vedoucím archivu byl od roku 1962. V roce 1964 byl Literární archiv převeden do Památníku národního písemnictví, přesto Loužil zůstal na vedoucí pozici, a to až do odvolání v roce 1973 (v roce 1970 byl vyškrtnut z KSČ). V instituci dále působil jen jako vědecký pracovník (1973–1982). V roce 1980[16][21]/1982[15] se stal vedoucím Strahovské knihovny ve správě Památníku národního písemnictví. Do důchodu odešel roku 1986, tedy ve věku 60 let, pro neshody s vedením ústavu.[15][16][19] V literárním archivu působil celkem 26 let.[22]

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

Jaromír Loužil se narodil v rodině MUDr. Jana Loužila (1896–1960), který měl široké spektrum kulturních zájmů a udržoval kontakty s předními představiteli české kultury první republiky. Právě tato otevřená doba formovala jeho další směřování a kariéru. V období druhé světové války byl jeho otec vězněn Němci.[19]

Byl dvakrát ženatý. Jeho první ženou byla filozofka Olga Loužilová (rozená Dušková, 1929–2018). Druhou ženou se stala literární kritička a spisovatelka Jarmila Mourková (1931–1992, sňatek v roce 1973).

Tvorba[editovat | editovat zdroj]

Od 50. let 20. století aktivně přispíval do mnoha populárních i odborných periodik: Jaroměřsko, Hlas Jaroměřska, Česká literatura, Filozofický časopis, Plamen, Glosy ze Strahova, Orientace, Philologica Pragensia, Deutsche Zeitschrift für Philosophie (Berlín), Studia filozoficzne (Varšava), Zeitschrift für deutsche Philologie (Berlín), Věda a život, Archivní časopis, Kraus-Hefte (Mnichov), Filozofia (Bratislava), Tvar, Prager Zeitung, Dějiny a současnost, Kritický sborník, Wissenschaftliche Zeitschrift der Martin Luther Universität (Halle–Wittenberg 1992), Práce Krajského muzea v HK, Literární archiv, Acta Universitatis Carolinae či Philosophica et Historica.

Založil a redigoval periodické sborník Hradecký kraj (1957–1959).[15] V letech 1958–1959[15]/60[16] byl vedoucím redaktorem časopisu Práce Krajského muzea v Hradci Králové a do roku 1966 byl členem redakční rady.[15] Periodický sborník Literární archiv založil a následně redigoval v letech 1966–1974.

V roce 1965 obdržel vědecký titul CSc. (kandidát věd), a to díky obhájené práci Dialektický historismus německé klasické filosofie a jeho modifikace v díle Ignáce Jana Hanuše[16] (školitelem l prof. L. Svoboda). To bylo v době, kdy působil v Literárním archivu, kdy zpracoval pozůstalosti I. I. Hanuše i Bernarda Bolzana. O obou vydal monografie (v roce 1971, resp. 1978).[19]

Jaromír Loužil se zabýval filozofií, historií literatury a kultury, často právě ve filozofickém kontextu a česko-německými vztahy. V době působení ve východních Čechách, odkud pocházel, se věnoval národnímu obrození právě v tomto regionu včetně místních literátů té doby (např. Michal Silorád Patrčka, Uffo Horn). Díky rozsáhlým pramenným zdrojům v Literárním archivu Památníku národního písemnictví se mohl soustředit na zpracování pozůstalostí filozofů, což vedlo k posunu jeho zaměření více na pomezí filozofie a literatury. Věnoval se zejména myšlenkovým proudům v Čechách první poloviny 19. století. Do kontextu české i německé filozofie a literatury zařadil Františka Tomáše Bratranka, příslušníka hegelianismu a prvního autora, který interpretoval Goethova Fausta u nás.

Sepsal studie nejen o F. T. Bratrankovi, ale i J. Jungmannovi, K. H. Máchovi a J. E. Purkyně. V nich se zabýval formováním novodobého českého národa v souvislosti s česko-německými vztahy a vlivy německy psané literatury na české území. Z toho pramenily i práce věnované Adalbertu Stifterovi či Karlu Krausovi.

Závěr aktivních pracovních let zaměřil především na překlady děl významných německých filozofů (Friedrich Heinrich Jacobi, Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Immanuel Kant, Karl Jaspers, Max Scheller). Jeho vrcholem byl nový překlad klíčového Kantova díla Kritika čistého rozumu.[19] Znalost německé filozofie problematiky uplatnil v doslovech či medailoncích, které publikoval.

Výběr překladů z němčiny[editovat | editovat zdroj]

  • Biemel, Walter: Martin Heidegger (Martin Heidegger; studie, Praha, Mladá fronta 1995)
  • Bolzano, Bernard: O nejlepším státě (Von dem besten Staate; výbor filozofických pojednání, Praha, Mladá fronta 1981, jako Vojtěch Bláha)
  • Bolzano, Bernard: Vědosloví. Pokus o zevrubný a převážně nový výklad logiky se stálým zřetelem k dřívějším zpracovatelům (B. Bolzanos Wissenschaftslehre; výbor filozofických pojednání, Praha, Academia 1981, + Marie Bayerová)
  • Bolzano, Bernard: Výbor z filosofických spisů (Praha, Svoboda 1981, + Jiří Černý)
  • Bratránek, František Tomáš: Výklad Goethova Fausta (Erläuterungen zu Goethes Faust; E, Praha, Odeon 1982)
  • Hegel, Georg Wilhelm Friedrich: Malá logika. Encyklopedie filozofických věd, 1. díl (System der Philosophie. Erster Teil. Die Logik; studie, Praha, Svoboda 1992)
  • Janke, Wolfgang: Filosofie existence (Existenzphilosophie; filozofické pojednání, Praha, Mladá fronta 1994)
  • Kant, Immanuel: Kritika praktického rozumu (Kritik der praktischer Vernunft; filozofické pojednání, Praha, Svoboda 1996)
  • Purkyně, Jan Evangelista: Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce (Papierstreifen aus dem Portefeuille eines verstorbenen Naturforschers; studie, Praha, Mladá fronta 1987)
  • Scheler, Max: O studu (VE, Praha, Mladá fronta 1993)
  • Scheler, Max: Řád lásky (Schriften zur Soziologie und Weltan schaungslehre; Schriften aus dem Nachlass; VE, Praha, Vyšehrad 1971)[23]

Loužilova knihovna[editovat | editovat zdroj]

V roce 2000 odprodal Loužil Knihovně Národního muzea část své knihovny – celkem 285 svazků, zejména starých tisků a knih z 19. století. Řadu z nich získal již jeho otec Jan Loužil (1893–1960). Nejcennějšími díly sbírky jsou české evangelické tisky z 2. poloviny 17. a z 18. století (reedice spisů Jana Amose Komenského, bratrských modlitebních knih a kancionálů) v exilových edicích německých a uherských tiskařů, které byly vytištěny v Drážďanech, Berlíně, Lipsku a Bratislavě. Kolekci knihovny doplňuje vlastní tvorba a knížky lidového čtení (pravděpodobně z 18. století).[18]

Karel Michl[editovat | editovat zdroj]

Karel Michl
Narození1. leden 1898
Dobré
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí25. února 1982 (ve věku 84 let)
Čížová
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povoláníučitel, prozaik, vlastivědný publicista, ředitel muzea
Chybí svobodný obrázek.

Karel Michl (1. ledna 1898, Dobré u Dobrušky – 25. února 1982, Čížová, Nová Ves, okr. Písek) byl český učitel, prozaik, vlastivědný a kulturní pracovník a publicista, který v letech 1950 až 1958 vedl krajském muzeum v Hradci Králové (dnes Muzeum východních Čech).[2]

Na obecnou školu chodil v rodné obci Dobré[24]. Od roku 1908 studoval gymnázium v Rychnově nad Kněžnou, z něhož přešel o dva roky později na měšťanskou školu v Dobrušce. Následně šel studovat do Hradce Králové na tamní učitelský ústav. Studium započaté v roce 1913 bylo přerušeno první světovou válkou, když musel ve třetím ročníku (v květnu 1916) narukovat do armády. Maturitu složil na jaře 1917 během vojenské dovolené. S armádou se po výcviku dostal na rumunskou frontu a závěr války (přelom let 1917 a 1918) strávil ve Vídni, na tamní důstojnické škole, kterou absolvoval. Když vzniklo samostatné Československo, stal se členem Československé armády a opět se zapojil do bojů – tentokrát na Slovensku proti Maďarům. V rámci tamních bojů padl do zajetí a byl odsouzen k trestu smrti. K jeho vykonání nakonec nedošlo, protože vojenská dohodová mise v Budapešti československým zajatcům zajistila jednání jako s příslušníky armád Dohody. V závěru roku 1918 se po propuštění vrátil domů.[2][25]

Poté se dostal k vystudované učitelské profesi, navíc zpět ve svém rodném kraji Orlických hor. Nejprve (od roku 1919) učil čtyři roky v Kounově, poté učil v Hlinném (do zdejší jednotřídky nastoupil v roce 1923[26]) a v letech 1928 až 1936 v Dobrušce. V Dobrušce se zásadní měrou zasloužil o založení muzea v roce 1931 a následně byl jeho prvním správcem (1931 až 1937). V této vlastivědné instituci se mu podařilo zachránit raná díla malíře Františka Kupky. Jednalo se o malované korouhve z děkanství v Dobrušce, reklamní olejomalbu pro likérku Josefa Archleba či vývěsní štíty zhotovené pro firmu Josefa Šišky.[26] Zajistil též pozůstalost Adolfa Beera, jehož rukopisy vydával.[2] Ve stejném městě spoluzaložil i Dělnické divadlo.[26]

V druhé polovině 30. let 20. století pokračoval v učitelské praxi v Třebechovicích pod Orebem, z nichž v roce 1939 přesídlil do Hradce Králové. Ve východočeské metropoli strávil s přestávkami takřka dvě desetiletí. V roce 1945 se stal místopředsedou Revolučního okresního národního výboru. Pracoval také přímo na ministerstvu školství a osvěty v Praze, kam jej v roce 1945 jmenoval tehdejší ministr Zdeněk Nejedlý. Z Prahy se však poměrně brzy vrátil do Hradce Králové, a to zde zdravotních důvodů.[26]

Po únoru 1948 řídil Československý rozhlas v Hradci Králové a v letech 1950 až 1958 vedl tamní krajské muzeum, dnešní Muzeum východních Čech. V roce 1958 obdržel za zásluhy Řád práce. V roce 1974 získal titul zasloužilého umělce a v roce 1978 obdržel Řád vítězného února.[26]

Byl aktivní v Komunistické straně Československa, jejímž členem byl od roku 1921, a to i po roce 1968. Kvůli politickému přesvědčení musel některá pracovní místa v průběhu své kariéry opustit.[26]

Na důchod se přestěhoval do Prahy a následně přesídlil na jih Čech k Písku – do Čížové, resp. místní části Nová Ves.[2] V důchodovém věku (v 73 letech) spoluzakládal Svaz českých spisovatelů.

Přátelil se s básníkem Františkem Halasem i dalšími osobnostmi pražské kulturní avantgardy, např. Vítězslavem Nezvalem, Marií Majerovou či Zdeňkem Nejedlým. Přátelský vztah jej však pojil zejména se spisovatelem Jaromírem Johnem, s nímž udržoval v letech 1936 až 1951 bohatou korespondenci. Michal bral Johna jako svého literárního učitele. Dopisy obou literátů vyšly v roce 1977 pod názvem Rady mladšímu spisovateli.[26]

Michlovým spolužákem na učitelském ústavu a následně celoživotním přítelem byl malíř Jindřich Štyrský.[2]

Pozůstalost Karla Michla spravuje Vlastivědné muzeum v Dobrušce.[27]

Literární tvorba[editovat | editovat zdroj]

Poměrně bohatá byla Michlova literární tvorba, která se skládala z vlastivědných prací a beletrie. Beletristická tvorba byla zaměřena primárně na dětského čtenáře, což souviselo s tím, že byl učitelem, ale zároveň sbíral lidovou slovesnost v podobě příběhů, pověstí a pohádek. Významným nosníkem jeho prací je téma silného vztahu k domovu a život na chudém venkově.

V letech 1923 až 1927 redigoval vlastivědný sborník Od kladského pomezí a přispíval i do dalších sborníků (Hradecký kraj, Orlické hory a Podorlicko) a periodik (Rudé právo, Tvorba /zde psal pod pseudonymem Karel Textor/).[25]

V době působení na škole v Hlinném se ujal i role místního obecního kronikáře (1923–1926). Ačkoliv již kronika v té době existovala, on byl prvním jmenovaným kronikářem, takže sepsal historii vesnice od 15. století. Díky kronice také víme, že byl prvním v obci, kdo si pořídil rádio (1926). V téže době byl zároveň školním kronikářem, jehož činnost prováděl až do léta 1929, kdy přestoupil na školu do Dobrušky.[26]

Vlastivědná a historická tvorba[editovat | editovat zdroj]

  • Za Babičkou Boženy Němcové (1950)
  • Jiráskův kraj: Průvodce po dějištích Mistrových děl na Královéhradecku (1951) – literárně místopisný průvodce
  • Selské bouře na Hradecku 1628 a 1775 (1951)
  • Husitství na Hradecku (1955)
  • Hradec králové: procházka městem (1958)
  • Hradec Králové – Menší Tábor (1959)
  • F. Kupka v Opočně a v Dobrušce (1972)
  • P. Jilemnický, národní umělec (1972) – spoluautor
  • Smiřice (1975) – spoluautor
  • Příběhy o vojně 1866 (1976) – editor sborníku
  • texty ve fotopublikacích Zdeňka Mence Babiččino údolí (1976), U nás. Putování za historií a krásami Jiráskova kraje (1978), Pod Lysou horou. Putování za krásami Bezručova kraje (1981)[2][25]

Beletrie[editovat | editovat zdroj]

Pro děti[editovat | editovat zdroj]

  • Včera a dnes (1940) – sbírka povídek pro děti a pohádek (knižní prvotina)
  • Kousky Františka Housky (1941) – příběh venkovského sirotka, o jeho dětství a dospívání
  • Rytíř Mikeš a jiné pověsti a povídky z kraje A. Jiráska a B. Němcové (1942) – sbírka regionálních pověstí
  • Helenka Mladotova (1944) – historická povídka
  • K pramenům světla (1946) – biografický román o malíři Zdeňku Přibylovi
  • Pepina Uličných (1947) – baladický příběh o dítěti z nejnižší vrstvy společnosti
  • Jak Honzík Čepelka hledal a našel štěstí (1947)
  • Vlaštovičky (1948) – pohádka, antropomorfizací zvířecího světa připomíná Broučky od Jana Karafiáta
  • Krejčí hrdina (1954) – novela, napsána již 1932 pod názvem Krejčí Vrabec, kdy vycházela postupně v 12 dílech v časopisu Tvorba. Jednalo se o první ucelenější Michlovo literární dílo.[26] Pod původním názvem vydána opět v roce 1971.[2][25]

Pro dospělé[editovat | editovat zdroj]

  • Pán ostrého meče (1940) – román s historickým námětem, o katovi z Leštné
  • Husa na Kapitolu (1944) – humoristický román
  • Kde vlci vyjí a slavící zpívají (1978) – soubor povídek

Paměti[editovat | editovat zdroj]

Malířská a kreslířská tvorba[editovat | editovat zdroj]

Michl také maloval a kreslil. Mj. vymaloval interiéry školy v Hlinném naučnými výjevy z české historie, v nichž se nechal inspirovat Mikulášem Alšem (většina se dochoval do současnosti, přestože škola byla zrušena v roce 1960). Jeho kresby vycházely v letech 1923 až 1929 i ve sbornících Od kladského pomezí, který po většinu té doby redigoval. V prvním ročníku bylo uveřejněno hned 19 obrázků. V druhém ročníku vyšlo jedenáct jeho kreseb, v třetím sedm, ve čtvrtém devět a v pátém pět. Nejvíce zachycují architekturu včetně lidových staveb. Cílem bylo také zachovat pro budoucí generace podobu staveb, jímž hrozil v té době zánik. Jednalo se tak o pivovar na Skalce, první školu v Kounově, starou školu v Opočně, starou školu v Polici nad Metují, kostel ve Slavoňově, zámecký letohrádek v Opočně či starou školu a kostel ve Vysokém Újezdě. Z lidových staveb lze jmenovat dvůr statku Novotných v Sudíně, Zieglerovu faru, Grulichův statek v Dobřanech, Machovcovu myslivnu na Skalce, zvonici v Rohenicích.

Hodnotné jsou jeho ilustrace k článku o lidovém podhorském obydlí. Dochoval se po něm též soubor kreseb vesnických škol na Podorlicku (uloženo v muzeu v Dobrušce). Se Zdeňkem Přibylem uspořádal výstavu svých obrazů v Dobrušce (1928).[26]

Vlastimil Květenský (historik)[editovat | editovat zdroj]

PhDr. Vlastimil Květenský, Csc.
Narození15. duben 1932
Nitra
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí14. března 1997 (ve věku 64 let)
Hradec Králové
ČeskoČesko Česko
Povoláníhistorik, vysokoškolský pedagog, vlastivědný publicista, ředitel muzea
Chybí svobodný obrázek.

Vlastimil Květenský (15. dubna 1932, Nitra – 14. března 1997, Hradec Králové) byl český historik, muzejník, vlastivědný publicista a vysokoškolský pedagog. Ve své práci se zaměřoval na region východních Čech.[28][2]

Studoval na Filosofické fakultě UK a na Vysoké škole pedagogické v Praze, kde získal v roce 1968 doktorát. V pouhých 28 letech se v roce 1960 stal ředitelem krajského muzea v Hradci Králové (dnes Muzeum východních Čech). V té funkci zůstal až do roku 1965. V letech 1966 až 1973 působil jako ředitel Nakladatelství Kruh. Zbylých dvacet let (1973 až 1993) pracovního života zasvětil práci na vysokých školách – na katedře historie Pedagogické fakulty, resp. Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové.[2]

Jeho odborná historická tvůrčí činnost se zaměřovala především na národní obrození a dějiny východočeských knihoven.[2]

Ve Východočeských listech historických vyšel v roce 1997 nekrolog Vlastimila Květenského od Čestmíra Brandejse.[29]

Knižní tvorba[editovat | editovat zdroj]

  • Božena Němcová a Novobydžovsko (1962)
  • Jiřinkové slavnosti (1964)
  • Knihovna Jana Hostivíta Pospíšila. Soupis knih ze sbírek Krajského muzea v Hradci Králové (1965)
  • Knihovny a knihovnictví 1818–1848 (1966)
  • Z dějin obrozeneckých knihoven v Nové Pace (1967)
  • Knihovny Náchodska za obrození (1968)
  • Božena Němcová a její buditelská práce s knihou (1968)
  • Knihovny východních Čech 1818–1848 (1969)
  • Hradec Králové – městská památková rezervace (1963) – s Jaroslavem Šůlou spoluautor katalogu k výstavě
  • Naše Krkonoše (1964) – editor fotopublikace
  • Květen 1945 ve Východočeském kraji (1975) – editor fotopublikace[2]

Ludvík Domečka[editovat | editovat zdroj]

Ludvík Domečka
Narození2. srpen 1861
Černovice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí27. dubna 1937 (ve věku 75 let)
Hradec Králové
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povoláníhistorik, archeolog, muzejník
Chybí svobodný obrázek.

Ludvík Domečka (2. srpna 1861, Černovice u Tábora – 27. dubna 1937, Hradec Králové) byl český historik, archeolog, úředník, kustod, konzervátor a muzejník, který se zasloužil o vznik a rozvoj muzea v Hradci Králové (dnes Muzeum východních Čech), když jej řídil v letech 1895 až 1932. Jednalo se o jednoho z nejlepších českých archeologů té doby[1] a zároveň jednu z nejvýznamnějších královéhradeckých osobností předválečné a meziválečné éry.[30]

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako syn panského úředníka. Na gymnázium chodil do Jindřichova Hradce. Tamní studium zakončil v roce 1881 úspěšným absolvováním maturity. V roce 1887 dostudoval Právnickou fakultu na tehdejší české pražské univerzitě (doktorské zkoušky však nesložil). Následně praktikoval u notáře v Třeboni a od 1892 v advokátní kanceláři v Jindřichově Hradci. V roce 1894 odešel do Hradce Králové, kde nejprve působil jako městský koncipient. Již následujícího roku (1895) se stal tajemníkem městského muzea, v roce 1899 tajemníkem a o dvacet let později (1919) ředitelem městských úřadů. Do výslužby odešel v roce 1929.

Už v jižních Čechách se věnoval historii, archivním studiím a publikoval o regionální historii. V Hradci Králové se stal městským kronikářem a všestranným kulturním činitelem. Spolupracoval se starostou Františkem Ulrichem při budování moderního města, podílel se na vzniku městské knihovny. Největší zásluhy si vysloužil za tamní Městské muzeum (dnešní Muzeum východních Čech), jež prakticky sám vybudoval a takřka čtyři dekády, konkrétně v letech 1895–1932, také řídil. Od 1929 byl i jeho archivářem. Rozmnožil a uspořádal sbírky, archeologické i založil. Podnítil stavbu (1907–12) samostatné muzejní budovy, která se zařadila k význačným projektům architekta Jana Kotěry. V nové výstavní budově vybudoval nové expozice archeologie a historie města a regionu.

Z obou zmíněných, ale i dalších oborů uveřejnil od 1882 desítky samostatných prací a stovky studií a článků; zčásti se v nich vracel i k námětům z jižních Čech, odkud pocházel. Jeho aktivity byly v roce 1919 oceněny členstvím v muzejní radě Svazu československých muzeí hned od vzniku sdružení. Později se stal čestným členem svazu. Právě díky Domečkovi se v roce 1934 (kdy už muzeum nevedl) v Hradci Králové konal Sjezd československých muzeí.

Působil i jako konzervátor státní památkové péče (od 1910) a jednatel Archeologické komise ČAVU a snažil se zachraňovat památky v královéhradeckém regionu. Po roce 1900 se věnoval zejména pravěké a raně středověké archeologii. Když v roce 1919 vznikl Státní archeologický ústav (1919), stal se jeho jednatelem pro Hradecko a Rychnovsko. Hlavně v kooperaci s muzejním kustodem F. Žaloudkem provedl řadu terénních výzkumů zaměřených primárně na žárová pohřebiště kultur popelnicových polí doby bronzové a starší doby železné. Ve své době patřil k nejlepším českým archeologům.[1]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Průvodce po Jindřichově Hradci a okolí (1888, 1889)
  • Osídlení krajiny jindřicho-hradecké a novo-bystřické (1893)
  • Průvodce po Hradci Králové a okolí (1894, 2. vydání 1910)
  • Nové předhistorické nálezy v severovýchodních Čechách, in: PA (průběžně v letech 1898–1904)
  • Sídliště člověka starší doby kamenné ve Svobodných Dvorech (1899)
  • Čechy v době předhistorické (1913)
  • O plastické výzdobě na zvonech zvonařů královéhradeckých (1918)
  • Václav Grill z Černilova
  • Historický význam Hradce Králové, in: Osvěta lidu, (1924, průběžně od č. 17)
  • Historie žurnalistiky královéhradecké (1924)
  • Polští povstalci v Hradci Králové internovaní v letech 1863-1865 (1924)[31]
  • Třicet let veřejné činnosti JUDra. F. Ulricha (1925)
  • Hradištní hroby v Hradci Králové a okolí, in: Obzor praehistorický (1925)
  • Královéhradecko 1 (1928) – s F. L. Sálem
  • Obchodní cesty na Hradecku v době předhistorické (1929)
  • Ladislav Jan Pospíšil (1933)
  • Znak města Hradce Králové (1935)[31]
  • Krajina při Divoké Orlici a jejích přítocích v době předhistorické (1935)
  • Královéhradečtí konváři a jejich křtitelnice (1936)
  • Stará radnice v Hradci Králové (1937)[1]

Výstava Ludvík Domečka – Příběh prvorepublikového muzejníka[editovat | editovat zdroj]

V roce 2011 se u příležitosti 150. výročí narození Ludvíka Domečky konala v Muzeu východních Čech rozsáhlá výstava (1. 4. 2011 – 16. 10. 2011). V rámci expozic byla k vidění Domečkova pracovna, prvorepublikový výstavní sál i práce archeologů té doby. Velký důraz byl kladen právě na archeologii v kombinaci s dobovým pojetím muzea. Dobová vitrína s instalací jedné z největších sbírek středověké keramiky v českých zemích prezentovala, jak se v Domečkově éře ještě zdaleka tolik neoddělovaly expozice a depozitáře. Představeny byly terénní archeologická činnost týmu Ludvíka Domečky, mapa pravěkých archeologických lokalit na Královéhradecku, která byla vyrobena na konci 19. století.[30]

Adolf Čejchan[editovat | editovat zdroj]

RNDr. Adolf Čejchan, CSc.
Narození28. listopad 1930
Náchod
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povoláníentomolog, muzejník
Chybí svobodný obrázek.

Adolf Čejchan (*28. 11. 1930, Náchod[32]) je český zoolog a entomolog, někdejší ředitel krajského muzea v Hradci Králové (1966–1971) a později též generální ředitel Národního muzea v Praze (1976[3]–1990[33]).

Během své odborné kariéry se zabýval ekologií, taxonomií, faunistikou a vývojem rovnokřídlých[3] a zejména faunou jižní Evropy, Turecka, Afghánistánu, Mongolska a Íránu. V Národním muzeu (ještě před nástupem do funkce ředitele) byla za jeho působení intenzivně zpracovávána sbírka rovnokřídlého hmyzu. V době 70– 80. let se dále zabýval sběrem materiálu, ovšem na území Československa. Sbíral hmyz například i v Krkonoších.[34] Nashromáždil obrovské množství materiálu, který dosud z větší části nebyl zpracován.[35] Tyto sbírky jsou součástí kolekcí Národního muzea (v počtu desítek tisíc exemplářů) i Muzea východních Čech (asi pět tisíc exemplářů).

https://invenio.nusl.cz/record/363494/files/nusl-363494_1.pdf

Lucas van Valckenborch[editovat | editovat zdroj]

Lucas van Valckenborch
Lucas van Valckenborch.jpg
Narozenícca 1535
Lovaň (dnes Belgie)
Úmrtí2. únor 1597
Frankfurt nad Mohanem (dnes Německo)
NárodnostVlám
Povolánímalíř krajin
HnutíVlámská barokní škola
MecenášMatyáš Habsburský
Oceněnídvorní malíř či malíř působící při dvoře Matyáše I. Habsburského

Lucas van Valckenborch, také Valkenborch nebo Valkenborgh (kolem roku 1535 Lovaň – 1597 Frankfurt nad Mohanem) byl vlámský malíř, který se proslavil obrazy krajin. Maloval však také alegorie, portréty či obrazy s obchodní tematikou. Působil jako dvorní malíř Matyáše Habsburského.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

O počátcích jeho umělecké kariéry, včetně toho, kde se naučil malovat, je toho známo velmi málo.

Roku 1560 se stal členem malířského cechu v Mechelenu, v dnešní Belgii, který tehdy byl centrem krajinářské olejomalby[36]. V roce 1566 jakožto protestant odešel se svým bratrem Martenem van Valckenborchem z Antverp do německy mluvícího prostoru. Velký vliv na jeho tvorbu měla cesta údolím řeky Mosely.[37] V roce 1570 začal na dobu dvou let působit v Cáchách, a to společně s bratrem a malířem Vredemannem de Vriesem. Roku 1575 se vrátil do Antverp a před rokem 1579 jej povolal do svých služeb Matyáš Habsburský, bratr Rudolfa II., který byl sám později korunován císařem, ale v letech 1578–1581 byl generálním místodržícím v Nizozemí. Po ztrátě funkce se dvůr přesunul do rakouského Linzu a s ním i Lucas van Valckenborch.

V roce 1593 přišla nová životní etapa, když se přestěhoval ke svým sourozencům do Frankfurtu nad Mohanem. Tam také žil až do své smrti o necelé čtyři roky později – zemřel dne 2. února roku 1597.[38]

Tvorba[editovat | editovat zdroj]

Dvojportrét starších manželů

Maloval především venkovské krajiny, alegorie i lovecké scény. Mezi jeho významná díla patří:

Při tvorbě zátiší v závěru kariéry spolupracoval se svým žákem Georgem Flagelem (1566–1638)[38], s ním namaloval několik společných děl, např. Dvojportrét starších manželů (1595), Jaro (1595), Léto (1595) a Podzim (1595).

Jeden z jeho obrazů je umístěn na zámku Hrádek u Nechanic.[38]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Lucas van Valckenborch patřil do významného malířského rodu, v němž bylo v rámci tří generací evidováno 14 výtvarných umělců. Mezi nejvýznamnější představitele rodu patřil zejména Lucasův starší bratr Marten van Valckenborch (1535–1612) a Martenovi synové Frederik van Valckenborch a Gillis van Valckenborch (1570–1622). Malířem byl rovněž Lucasův syn Marten (před rokem 1566–1597).[38]

Vojenské útvary v Hradci Králové v roce 1938[editovat | editovat zdroj]

Přehled vojenských útvarů v Hradci Králové v roce 1938 (seřazeno podle termínu, od kdy ve městě útvary působily)[40]:

  • brigádní soud Hradec Králové (od ledna 1919)
  • doplňovací okresní velitelství Hradec Králové (od listopadu 1919)
  • úřad funkcionáře vojenského prokurátora Hradec Králové (od května 1920)
  • pěší pluk 4 (od října 1920)
  • velitelství evidence koňstva 4 (od 1922)
  • dělostřelecký pluk 104 (od ledna 1923)
  • letecká povětrnostní stanice (od ledna 1923)
  • divisní soud Hradec Králové (od května 1926)
  • úřad vojenského prokurátora Hr. Kr. (od května 1926)
  • II. peruť leteckého pluku 6 (od září 1934)
  • velitelství 2. sboru (od října 1935)
  • I. oddíl dělostřeleckého pluku 154 (od října 1935)
  • náhradní prapor pěšího pluku 48 (od srpna 1936)
  • stavební ředitelství 2. sboru (od ledna 1937)
  • velitelství evidence motorových vozidel 2 (od ledna 1937)
  • velitelství 4. pěší divise (od ledna 1938)
  • letecký pluk 1 (od ledna 1938)

Areál Gayerových a Vrbenského kasáren[editovat | editovat zdroj]

Areál Gayerových a Vrbenského kasáren je areál někdejších kasáren, resp. původně vojensky využívaného prostoru mezi ulicemi Československé armády, Opletalova, Šimkova a Divišova.

Areál je součástí městské památkové zóny Hradec Králové.[41]

Bastion královéhradecké pevnosti[editovat | editovat zdroj]

V tomto pětiúhelníkovém prostoru se dříve nacházel bastion 8 a kavalír XXIII hradecké barokní pevnosti, která na konci 18. století stejně jako Josefov měla bránit vpádu Prusů ze Slezska. Na konci 18. století se zde nacházela pevnostní zásobárna.[42] Když byla hradecká pevnost zrušena, došlo k zásadním úpravám. Prostor bastionu a kavalíru byl přestavěn na kasárna pěšího pluku č. 18.[43] V roce 1884 započalo bourání dosavadních pevnostních objektů. Dochovaná smlouva města s vojenským erárem (1893) uvádí cíl pevnostní stavby zbourat do 20 let.[44] V letech 1897–98 zde vyrostly nové velké kasárenské budovy.[45][46]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Celý areál (Gayerových kasáren) obsahuje v základu pět historických budov. Nejstarší z nich je někdejší pevnostní budova fortny (č.p. 216), která vznikla v závěru 18. století v rámci tehdejší pevnosti. Po stranách obklopují dvůr dvě budovy vycházejících ze zbytků (boků) pevnostního kavalíru. Líce byly při výstavbě nových kasáren srovnány se zemí. V pozdějším období byl odstraněn hliněný kryt, okna byla zvětšena, vznikla velká vrata, budova dostala omítko na místo původní režné fasády.[42]

Areálu vévodí dvě mohutné budovy kasáren – Gayerova kasárna (č.p. 334) a Vrbenského kasárna (č.p. 333), které vznikly pro armádní účely v letech 1897–98.[45][46]

Na konci 60. let se v areálu Gayerových kasáren v územních plánech počítalo s divadelní budovou. Nerealizovaný návrh v roce 1968 vytvořili Miroslav Řepa a František Rozhon. Nový komplex divadla, rozhlasového a nahrávacího studia zabíral většinu plochy pětiúhelníku (někdejšího bastionu), takže by nové výstavbě musela ustoupit veškerá zástavba v areálu kasáren. Se stavbou se počítalo ještě v polovině 80. let 20. století.[45]

Vojenské budovy kasáren byly v roce 1990 bezplatně převedeny do majetku města. Za následující tři roky do areálu nový majitel investoval přes 27 mil. Kč. Využívány byly podnikateli a trhovci dostali k dispozici přístřešky na centrálním prostranství.[47] Vznikla zde i anglická restaurace ve viktoriánském stylu.[48]

V roce 1994 se v areálu Gayerových kasáren konaly Pivní slavnosti ke 150. výročí založení místního pivovaru.

Od roku 2006 sídlí v areálu Sportovní škola boxu.[45]

Gayerova kasárna (budova Muzea východních Čech)[editovat | editovat zdroj]

Gayerova kasárna je novorenesanční původně armádní budova z let 1897–1898 v centru Hradce Králové. Staviteli byli František Černý, Josef Falta a J. Manych.[45]

Původně se jednalo o kasárna IR 18, tedy pěšího pluku č. 18.[49]

Budova je v majetku Královéhradeckého kraje a spravuje ji jeho příspěvková organizace Muzeum východních Čech, kterému slouží primárně pro vědecko-výzkumné potřeby.[50]

Svého času v areálu sídlilo ředitelství Čs. státních drah.[51]

V roce 1952 došlo k přejmenování vojenských objektů v Československu. Zborovská kasárna v Hradci Králové dostala nově označení Kasárna Eduarda Urxe.[52]

Název[editovat | editovat zdroj]

Dobový záběr na areál kasáren

Na dobových pohlednicích z přelomu 19. a 20. století je u areálu popisek "Neue Kaserne", tedy Nová kasárna.[51] Tento název je však v současnosti (2021) používán pro jiná kasárna.[53]

Kasárna jsou pojmenována po Janu Gayerovi, který v bitvě u Lipjag 4. června 1918 jako zatímní velitel 4. československého střeleckého pluku vedl celý pluk do útoku. Za druhé světové války se jednalo o Immelmannova kasárna[54], pojmenována po německém letci Maxi Immelmannovi.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Areál Gayerových kasáren je výsledkem stavebního vývoje v 18. až 20. století. Na konci 18. století v rámci stavby pevnosti zde vznikl pětiúhelníkový bastion (fortifikační číslo VIII), na jehož dvoře byl vystavěn rovněž pětiúhelníkový kavalír (fortifikační číslo 33), tj. hradbová kasematní původně přízemní budova a v její otevřené zadní části zásobárna a byty pekařů (dnes čp. 216). V jižní části obou křídel při dnešní třídě Československé armády se nacházely pece na pečení chleba. Před špicí bastionu probíhal příkop – v trase dnešní Šimkovy ulice. Další stavební etapa nastala na konci 19. století, kdy bylo opevnění rozebráno a příkop zasypán. Z pevnostních staveb zůstala budova zásobárny a část kasematních budov, adaptovaných na kůlny a skladiště. Při bocích bývalého bastionu byly v letech 1897 až 1898 vybudovány dvě prakticky identické trojkřídlé kasárenské budovy, dnes čp. 333 a 334.

Ve 20. století došlo ke stavbě budov technického zázemí na st. p. č. 1766, 1767, 1947. V 90. letech 20. století byly provedeny stavební úpravy v souvislosti se změnou využití celého prostoru Gayerových kasáren jako městského střediska obchodu a služeb, tržnice a později parkoviště.

Sídlo pěšího pluku č. 18[editovat | editovat zdroj]

Pohled na kasárna v době, kdy v nich sídlil pěší pluk č. 18

Pěší pluk byl založen císařem Leopoldem I. v roce 1682 před Velkou tureckou válkou. Číselné označení získal pluk v roce 1769, a to na základě významu majitelů v říšské hierarchii. O něco později došlo k přidělení stálého doplňovacího obvodu. Tomuto vojenskému útvaru nejprve přináležel Boleslavský kraj. Hradecký kraj byl spojen s pěším plukem č. 57 a sídlil v Rychnově nad Kněžnou. Pěší pluk č. 18 je spjat s Hradeckým krajem od roku 1830, kdy vzniklo i velitelství v Hradci Králové. Členové tohoto hradeckého vojenského tělesa se účastnili mnoha evropských bojů: revoluce v Uhrách a Itálii (1848 a 1849), války v Itálii s bitvou u Solferina (1859), prusko-rakouská válka na území vlastního okresu (1866) a první světová válka (1914 až 1918).[49]

Kasárna za první republiky a protektorátu[editovat | editovat zdroj]

Pro československé vojenské tradice I. odboje, meziválečné éry a II. odboje je z hlediska Gayerových kasáren klíčový útvar, jehož prozatímním velitelem byl bratr poručík Jan Gayer a v jehož velení také v bitvě u Lipjag padl. Tímto útvarem byl 4. střelecký pluk "Prokopa Velikého". V rámci procesu unifikace s ním byl sloučen 18. pěší pluk Domácího vojska (ex-c.k. armády), který sídlil v Gayerových kasárnách. Nová jednotka se svým vznikem 30. 9. 1920 převzala číslování a čestný název střeleckého pluku – Pěší pluk 4 "Prokopa Velikého" a dále sídlila v Gayerových kasárnách.

Velitelství pluku sídlilo ve Velitelské budově 4. pěší divize – bývalé jezuitské koleji na Velkém náměstí, posléze ve Starých kasárnách naproti Zimnímu stadionu. V Gayerových kasárnách sídlily vybrané útvary pluku:

  • I. pěší prapor (v září 1936 převelen do obecních budov v Dobrušce v souvislosti s přepracováním mechanismu zaujetí krytu hranic),
  • II. pěší prapor (do ledna 1921 v Berehovu, převelen po stabilizaci bezpečnostních poměrů na Podkarpatské Rusi a také z důvodu ubytovacích kapacit – v Berehovu byl pouze barákový tábor).

III. pěší prapor sídlil od ledna 1921 do listopadu v barákovém táboře v Pardubicích, následně v Josefově a od října 1933 v Hradci Králové v tzv. Jezdeckých kasárnách (dnešní budova soudu u Zimního stadionu). Ve Starých kasárnách byla umístěna hospodářská správa pluku, technická správa pluku, pomocná rota pluku a plukovní hudba. V Gayerových kasárnách kromě I. a II. pěšího praporu sídlila od října 1935 v rámci pluku zřízená Rota doprovodných zbraní a od ledna 1938 Rota velkých kulometů proti letadlům.

V období Protektorátu Čechy a Morava sídlil v Gayerových kasárnách 6. prapor Vládního vojska.

Budova Gayerových kasáren jako součást Muzea východních Čech[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1992 areál někdejších kasáren spravuje Muzeum východních Čech v Hradci Králové. Nejprve byly prostory částečně zrekonstruovány[55] a do poloviny 90. let 20. století[56] sem muzeum umístilo svá odborná pracoviště – přírodovědecké (v roce 1993 z budovy na Malém náměstí[45]), historické a archeologické. Kromě vlastních depozitářů a kanceláří odborných pracovníků tu fungovalo fotopracoviště, restaurátorské a konzervátorské dílny, i servisní pracoviště.[57]

Jednalo se o největší změnu v dějinách muzea, kdy se "neveřejné prostory" přestěhovaly z kapacitně nedostačující historické muzejní Kotěrovy budovy a dalších provizorií do nových prostor. To umožnilo zásadně proměnit obsah expozic ve zmíněné secesní stavbě na Eliščině nábřeží i budovu zrekonstruovat.[56]

Na jaře 2019 se vystěhovali pracovníci muzea do provizorií v jiných budovách. Dočasně odvezeny byly i sbírkové fondy.[6] Od října 2019 je budova v rekonstrukci.[50]

Rekonstrukce budovy Muzea východních Čech[editovat | editovat zdroj]

Od podzimu 2019 probíhá rekonstrukce stavby, jejímž investorem byl Královéhradecký kraj, zřizovatel Muzea východních Čech. V rámci generální rekonstrukce byly obnoveny fasády a střechy tak, aby vizuálně odpovídaly stavu na konci 19. století. Muselo být opraveno či vyměněno 343 oken, 163 dveří a 32 656 kusů střešních tašek.[58] Dále byly upraveny vnitřní dispozice, díky čemuž se zvýší kapacita depozitářů pro vzrůstající počet předmětů přibližně o 30 %. Součástí akce je i depozitář určený do budoucna také pro veřejnost a restaurátorské a konzervárenské dílny, které mají sloužit i pro další muzea v kraji.[59]

V dvoupodlažní skleněné přístavbě mají být připraveny prostory pro veřejnost: badatelny, přednášková místnost a přírodovědecká knihovna.[57]

Při pracích se podařilo odhalit zbytky vojenského opevnění (bastionu). Do plánu se tak dostalo též zpřístupnění tohoto pevnostního valu odhaleného archeology.

Od července 2021 by mělo docházet ke stěhování sbírek i zaměstnanců muzea zpět do této centrální budovy z provizorních prostor v Čelákovicích (historická sbírka), Stěžerech (přírodovědná sbírka), Rychnově nad Kněžnou, Všestarech a Hradci Králové-Pouchově (archeologické sbírky).[59][60] Stěhování by mělo trvat až do července 2023.[61]

Na podzim 2019 (v době začátku stavby) se počítalo s investicí ve výši 282 milionů Kč[57], z toho 237 milionů připadá na stavební práce a zbytek na vybavení. Počítalo se s dotací v hodnotě 211 mil. Kč z IROP.[59]

Archeologické průzkumy[editovat | editovat zdroj]

Parkovací dům[editovat | editovat zdroj]

Parkovací dům byl navržen jako dvoudílná obdélná stavba orientovaná delší osou přibližně ve směru východ – západ ve špici původního pevnostního bastionu, dnes podél Šimkovy ulice.

Na ploše parkovacího domu se podařilo odkrýt základová zdiva související se severní částí budovy kavalíru. Severně od něj byla zachycena i vnitřní zeď valu bastionu, který odděloval kavalír od hlavního příkopu. Samotná špice kavalíru byla poničena při stavbě podsklepené budovy bývalé veterinární kliniky. Ostatní části se však dochovaly ve vzácné úplnosti. Základová zdiva byla vystavěna z cihel a lámaného pískovce (hrubě opracovaných kvádrů). Bylo možné pozorovat, že se místy střídaly nepravidelné řádky tvořené cihlami s řádky kamene. Takto byly vyzděny líce. Prostor mezi nimi byl vyplněn kameny a většími zlomky cihel prolitými maltou. Základové zdivo bylo obnaženo ve výšce do 1 m. Místy se však dochovaly i úseky původně nadzemního zdiva, které již byly vyzděny z cihel. Vnitřní obvodová zeď ohraničující nádvoří byla silná jen 1,02 m, stejnou tloušťku měla i vnitřní zeď valu bastionu. Síla vnější obvodové zdi (směrem ke špici bastionu) činila 2,2 m. Příčné zdi spojující vnitřní a vnější líc kavalíru, které odpovídaly členění nadzemních místností měly tloušťku zhruba 1,62 až 1,65 m. Zeď, která spojovala obě křídla, zhruba v ose špice byla silná 2,3 m.

Po dokončení dokumentačních prací byla odkrytá zdiva zajištěna ochrannou textilií a znovu překryta inertním materiálem – hlínou a štěrkem. Tyto práce proběhly za účelem ochrany kavalíru pro jeho budoucí odkrytí a zpřístupnění veřejnosti. Tomuto plánu byla přizpůsobena stavba parkovacího domu. Stavební konstrukce byly navrženy tak, aby bylo možné pozůstatky zdiv znovu odhalit, aniž to bude mít vliv na statiku a provoz nových garáží.

Rekonstrukce budovy Muzea východních Čech[editovat | editovat zdroj]

V souvislosti s rekonstrukcí budovy Muzea východních Čech v Hradci Králové byl ve druhé polovině roku 2019 a na počátku roku 2020 proveden záchranný archeologický výzkum. Budova vznikla na konci 19. století jako pěchotní kasárna a využila prostor právě zdemolované východní části pevnostního bastionu č. VIII, který tvořil součást severního úseku hlavního opevnění. Již v souvislosti s výstavbou nedalekého parkovacího domu byl proveden v letech 2017–2018 výzkum, který zdokumentoval části zděných konstrukcí špice tohoto bastionu a též základová zdiva části kavalíru č. 33.

Součástí rekonstrukce budovy je i přístavba před původním vstupem do domu, u které bylo na základě dostupných podkladů předem zřejmé (a doložené i sondami v roce 2017), že zasáhne do zděných konstrukcí východní části (boku) uvedeného bastionu. To se i potvrdilo při zemních pracích souvisejících s přípravou stavební jámy, kdy došlo k odhalení pevnostních zdiv (bok bastionu a navazující části kurtiny) a jejich následné dokumentaci.

Hlavní sledovaná konstrukce se skládá z čelní zdi lícované směrem k východu – do původního příkopu. Zeď je široká 0,8 m (v jižní části, kde se linie zdiva lomí a pokračuje kurtinou je to 1,8 m) a kolmo na ni kolmo navazují a jsou s ní svázaná kolmá žebra, mezi nimiž jsou pole jednoduchých valených kleneb. Ve sledovaném úseku jde o tři klenební pole. Šířka žeber (pilířů) činí 1 m (nejjižnější 1,5 m), šířka kleneb 4 m. Tloušťka zdiva klenby (při jejím vrcholku) je 0,5 m. Povrch klenby se mírně svažuje do nitra hradby – valu, v tomto případně tedy k západu.  Celková šíře zdiv činí zhruba 4,3 m. Pod klenbami i nad nimi a směrem do nitra hradby se nacházelo zemní těleso, tvořené v této části zejména červenou plastickou hlínou – patrně labskými povodňovými náplavy smíšenými se zelenožlutým jílem. Materiál byl těžen asi v blízkém okolí. Podle pozorování při odkrývání zděných konstrukcí se zdá, že hliněné těleso hradby i zděné konstrukce byly budovány souběžně.

Popsaná konstrukce je torzem původní situace. Vlastní hradba byla široká 11,3 m (čelní zeď, zemní těleso, vnitřní zeď a hliněný násep při vnitřní straně) a dosahovala výšky bezmála 10 m od paty příkopu. Čelní zeď byla vysoká 9 m a byla založena pod úroveň příkopu. V průřezu měla tvar lichoběžníku, její čelo se plynule směrem do příkopu svažovalo a rozšiřovalo, asi o 11 cm šířky na 100 cm hloubky. Výše popsaná na zeď navazující konstrukce kleneb se nacházela asi v polovině celkové výšky hradby. Obdobná konstrukce se nacházela i pod úrovní její římsy, s tím rozdílem, že klenby se svažovaly naopak směrem k čelu hradby. Tato část však byla odstraněna na konci 19. století v rámci bourání pevnosti před stavbou kasárenské budovy.

Po dokumentaci byla zjištěná zdiva pod přístavbou staticky zajištěna a zakryta. Po provedení hlavních stavebních prací na přístavbě dojde k jejich opětnému odhalení a následné prezentaci in situ v polosuterénu budovy.

Vrbenského kasárna[editovat | editovat zdroj]

Vrbenského kasárna jsou pojmenována po Bohuslavu Vrbenském, prvním československém ministru výživy lidu. Kasárna dlouhodobě sloužila armádě. Armáda ČR budovu uvolnila až v roce 2018, a to v dezolátním stavu.[62] V plánu je vytvoření expozic MVČ (přírody severovýchodních Čech, archeologická expozice dějin východních Čech, krajský depozitář, podzemní expozice Kavalíru č. XXXIII).[62]

V 60. letech 20. století v budově sídlila knihovna Vojenského lékařského informačního střediska v Hradci Králové.[63] Jednalo se o součást tehdejšího Vojenského lékařského výzkumného a doškolovacího ústavu (VLVDÚ) Jana Evangelisty Purkyně. Jeho nástupnickou organizací je Fakulta vojenského zdravotnictví Univerzity obrany (FVZ UO) v Hradci Králové.[64]

Vrbenského kasárna jsou zmíněna v knize Jiřího Kučery "Bílí baroni, aneb, Zlatá klec".[65]

Úpravy a rekonstrukce[editovat | editovat zdroj]

Na rekonstrukci budovy Gayerových kasáren ve správě Muzea východních Čech má v budoucnu navázat rozsáhlá oprava Vrbenského kasáren za 350 až 450 milionů Kč. Ta jsou v majetku města Hradec Králové, nicméně i v tomto případě má být investorem Královéhradecký kraj. V plánu jsou totiž nové expozice Muzea východních Čech, které by tímto získalo prostory pro archeologickou a přírodovědeckou expozici.[50] Cílem je z tohoto prostředí vytvořit muzejní kampus. Tam, kde jsou nyní obchodníci, by v budoucnu mohla být pobočka Národního technického muzea.[66]

Díky investici města Hradec králové se také plánuje úprava celého okolí budov a veřejného prostoru včetně centrálního náměstí.[67]

V druhé polovině 20. století vznikla v areálu mezi oběma historickými budovami kasáren stavba, která svého času sloužila mj. potřebám veterinární kliniky či místních technických služeb. Po zbourání a provedení archeologických průzkumech ji nahradil parkovací dům[68], který byl v červnu 2019 jako Parkovací dům Jana Gayera uveden do provozu. Nabízí takřka 284 parkovacích míst.[69] Při archeologickém průzkumu, který od konce roku 2017 předcházel vlastní výstavbě moderní budovy, se podařilo objevit část bývalého kavalíru – kasematní budovy, součásti bastionové pevnosti z doby baroka. Pevnost Hradec Králové byla jednou z nejvýznamnějších v Čechách a zde nalezená část patří k jeho stěžejním archeologickým lokalitám. Dochovala se totiž část nadzemních zdí.[15]

Související stránky[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d DOMEČKA Ludvík 2.8.1861-27.4.1937 – Personal. biography.hiu.cas.cz [online]. [cit. 2021-06-15]. Dostupné online. 
  2. a b c d e f g h i j k l m n Encyklopedie města Hradce Králové.. 1. vyd. vyd. Hradec Králové: Garamon 2 sv. s. Dostupné online. ISBN 978-80-86472-52-2, ISBN 80-86472-52-3. OCLC 761168827 
  3. a b c COJECO.CZ. Adolf Čejchan - CoJeCo.cz. www.cojeco.cz [online]. [cit. 2021-06-15]. Dostupné online. (česky) 
  4. MIKUŠÍKOVÁ, Kateřina. HISTORICKÉ SBÍRKY MUZEA VÝCHODNÍCH ČECH V HRADCI KRÁLOVÉ , bakalářská práce [online]. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2008 [cit. 2021-06-14]. Dostupné online. 
  5. a b c d e f SCK - Úplné zobrazení záznamu. aleph.nkp.cz [online]. [cit. 2021-07-08]. Dostupné online. 
  6. František Hejl | abart. cs.isabart.org [online]. [cit. 2021-07-08]. Dostupné online. 
  7. Kraj Královéhradecký č. 49/1939, s.5
  8. Hradecká knihovna za sto zlatých. www.hradeckralove.org [online]. [cit. 2021-07-08]. Dostupné online. (česky) 
  9. Dějiny knihovny. www.knihovnahk.cz [online]. [cit. 2021-07-08]. Dostupné online. 
  10. RYLICH, Jan. Výročí Hudebního oddělení Knihovny města Hradce Králové. Ikaros [online]. 2010-10-11 [cit. 2021-07-08]. Dostupné online. (česky) 
  11. Kraj královéhradecký č. 35/1941. s. 4,5
  12. DĚJINY MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM. www.usti-nad-labem.cz [online]. [cit. 2021-07-08]. Dostupné online. 
  13. Bulletin SKIP, č. 4, 2015. bulletin.skipcr.cz [online]. [cit. 2021-07-08]. Dostupné online. 
  14. Historie | Severočeská vědecká knihovna v Ústí nad Labem. www.svkul.cz [online]. [cit. 2021-07-08]. Dostupné online. 
  15. a b c d e f Loužil, Jaromír, 1926-2013. aleph.nkp.cz [online]. [cit. 2021-06-30]. Dostupné online. 
  16. a b c d e f Slovník české literatury. www.slovnikceskeliteratury.cz [online]. [cit. 2021-06-29]. Dostupné online. 
  17. FLAIŠMAN, Jiří. Jaromír Loužil. www.kniznice.cz [online]. [cit. 2021-06-30]. Dostupné online. (česky) 
  18. a b c Loužil, Jaromír, 1926-2013 - Portaro - katalog knihovny. provenio.net [online]. [cit. 2021-06-30]. Dostupné online. 
  19. a b c d e f Jaromír Loužil. www.phil.muni.cz [online]. [cit. 2021-06-30]. Dostupné online. 
  20. Heslo rejstříku: Loužil Jaromír (Jaromír Loužil): Muzea a galerie na Vysočině on-line. www.mgvysociny.cz [online]. [cit. 2021-06-30]. Dostupné online. 
  21. a b Jaromír Loužil – Databáze českého uměleckého překladu. www.databaze-prekladu.cz [online]. [cit. 2021-06-30]. Dostupné online. 
  22. O sborníku Literární archiv - Památník národního písemnictví. pamatniknarodnihopisemnictvi.cz [online]. [cit. 2021-06-30]. Dostupné online. 
  23. Loužil Jaromír. databaze.obecprekladatelu.cz [online]. [cit. 2021-06-30]. Dostupné online. 
  24. DATABAZEKNIH.CZ. Karel Michl. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2021-06-29]. Dostupné online. 
  25. a b c d DATABAZEKNIH.CZ. Karel Michl. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2021-06-29]. Dostupné online. 
  26. a b c d e f g h i j k UREŠOVÁ, Šárka. Literární, publicistická a výtvarná činnost Karla Michla v letech 1923-1945 na Podorlicku [online]. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta [cit. 2021-06-29]. Dostupné online. 
  27. www.literarnimuzea.cz [online]. [cit. 2021-06-29]. Dostupné online. 
  28. Vlastimil Květenský životopis | Databáze knih. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2021-06-29]. Dostupné online. 
  29. PhDr. Vlastimil Květenský, CSc. 15. 4. 1932-14. 3. 1997 - Bibliography of the History of the Czech Lands. biblio.hiu.cas.cz [online]. [cit. 2021-06-29]. Dostupné online. 
  30. a b LUDVÍK DOMEČKA – PŘÍBĚH PRVOREPUBLIKOVÉHO MUZEJNÍKA - Muzeum východních Čech v Hradci Králové. www.muzeumhk.cz [online]. [cit. 2021-06-30]. Dostupné online. 
  31. a b DATABAZEKNIH.CZ. Znak města Hradce Králové - Ludvík Domečka | Databáze knih. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2021-06-30]. Dostupné online. 
  32. Osobnost: Adolf Čejchan | Příjmení.cz. www.prijmeni.cz [online]. [cit. 2021-06-22]. Dostupné online. 
  33. HALLOVÁ, Markéta. Vzpomínka na Tesařova ředitelská léta v Muzeu české hudby v Praze. Musicologica BRUNENS [online]. [cit. 2021-06-22]. Dostupné online. 
  34. ČEJCHAN, Adolf. Poznámky k rozšíření orthopteroidního hmyzu (Grylloptera, Orthoptera s. str., Dermaptera, Dictuoptera: Blattodea) v Krkonoších. Opera Corcontica [online]. [cit. 2021-06-22]. Dostupné online. 
  35. MUZEUM, Národní. Entomologická sbírka – Polyneoptera. Národní muzeum [online]. [cit. 2021-06-22]. Dostupné online. 
  36. Lucas van Valckenborch in: Karel van Mander, Schilder-boeck, 1604 Šablona:In lang
  37. Lucas van Valckenborch, Rocky Landscape with Travelers on a Path, with a View of a Town, Believed to be Huy, in the Valley Beyond at Sotheby's
  38. a b c d Lucas van Valckenborch | ARTMUSEUM.CZ. www.artmuseum.cz [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. 
  39. Rudolf II. Umění pro císaře - Muzeum východních Čech v Hradci Králové. www.muzeumhk.cz [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. 
  40. Vojenské útvary v Pardubicích a Hradci Králové 1938 | Fronta.cz. www.fronta.cz [online]. [cit. 2021-05-14]. Dostupné online. 
  41. Mapy.cz. Mapy.cz [online]. [cit. 2021-05-14]. Dostupné online. 
  42. a b III. Procházkový okruh. www.hradeckralove.org [online]. [cit. 2021-04-13]. Dostupné online. (česky) 
  43. Archeologové objevili pozůstatky pevnostní pekárny pod plánovaným parkovacím domem v Gayerových kasárnách v Hradci Králové. www.npu.cz [online]. [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. (česky) 
  44. PROPAMÁTKY. www.propamatky.info [online]. [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. (česky) 
  45. a b c d e f Encyklopedie města Hradce Králové.. 1. vyd. vyd. Hradec Králové: Garamon 2 sv. s. Dostupné online. ISBN 978-80-86472-52-2, ISBN 80-86472-52-3. OCLC 761168827 
  46. a b Hradec Králové : průvodce věnným městem českých královen - salónem republiky : všechno, co byste měli vědět o východočeské metropoli. 1. vyd. vyd. Hradec Králové: Garamon 157 s. s. Dostupné online. ISBN 80-86472-23-X, ISBN 978-80-86472-23-2. OCLC 85543088 
  47. Armáda opustila kasárna, obcím nastal čas tahanic, starostí a také příležitostí. Hospodářské noviny. 23. 02. 1996, roč. 40, čís. 39, s. 13. 
  48. Cestovní lexikon '98, Česká republika = Reiselexikon '98, Tschechische Republik = The travel guide '98, Czech Republic.. 1. vyd. vyd. Hradec Králové: Astor HK 825, [135] pages s. Dostupné online. ISBN 80-238-2044-3, ISBN 978-80-238-2044-7. OCLC 39596081 
  49. a b DULÍČEK, Lukáš. Východočeši pod císařským praporem : C. a k. pěší pluk č. 18 v 1. světové válce = Das K. u. K. Infanterieregiment Nr. 18 im Ersten Weltkrieg. 1. vydání. vyd. Hradec Králové: [s.n.] 235 Seiten s. Dostupné online. ISBN 978-80-87919-09-5, ISBN 80-87919-09-2. OCLC 958873898 
  50. a b c Přestavba hradeckého muzea v kasárnách vyjde na 237 mil.Kč. www.hradeckralove.org [online]. [cit. 2021-04-12]. Dostupné online. (česky) 
  51. a b Historické fotografie - Hradec Králové - kasárna. www.fotohistorie.cz [online]. [cit. 2021-04-30]. Dostupné online. 
  52. TOMEK, Prokop. Tradice legií po únoru 1948. Časopis Historického ústavu Armády ČR. 03/2019, roč. 68, čís. 1. 
  53. Hradec Králové, Nová kasárna [RRRR- ] : Vojenské objekty. https://www.valka.cz [online]. [cit. 2021-04-30]. Dostupné online. (česky) 
  54. POSPÍŠILOVÁ, Jaroslava. Když nad Hradcem vlál nacistický prapor-- : sborník o životě v Hradci Králové v letech 1938-1945. Hradec Králové: Český svaz bojovníků za svobodu, Okresní výbor Hradec Králové ve spolupráci se Státním okresním archivem Hradec Králové a Muzeem východních Čech v Hradci Králové 143 s. s. Dostupné online. ISBN 978-80-254-7446-4, ISBN 80-254-7446-1. OCLC 697262219 
  55. MIKUŠÍKOVÁ, Kateřina. HISTORICKÉ SBÍRKY MUZEA VÝCHODNÍCH ČECH V HRADCI KRÁLOVÉ, bakalářská práce [online]. Brno: Filosofická fakulta Masarykovy univerzita, 2008 [cit. 2021-04-13]. Dostupné online. 
  56. a b KREUZZIGEROVÁ, Radmila. Městské průmyslové a historické muzeum v Hradci Králové. Zprávy památkové péče. 2005, roč. 65, čís. 5, s. 401-404. 
  57. a b c Modernizace Gayerových kasáren pokračuje - Muzeum východních Čech v Hradci Králové. www.muzeumhk.cz [online]. [cit. 2021-04-12]. Dostupné online. 
  58. VANÍČEK, Lukáš. Začala rekonstrukce Gayerových kasáren, ze zchátralé budovy vznikne moderní depozitář [online]. [cit. 2021-04-13]. Dostupné online. 
  59. a b c Začíná dvouletá nákladná oprava budovy Gayerových kasáren v centru Hradce Králové. Hradec Králové [online]. 2019-10-15 [cit. 2021-04-12]. Dostupné online. (česky) 
  60. HRADECKRALOVE.CZ. V moderní přístavbě muzejního depozitáře budou badatelny, přírodovědecká knihovna a přednáškový sál | Hradec Králové.cz. zpravy.hradeckralove.cz [online]. [cit. 2021-04-12]. Dostupné online. (česky) 
  61. Modernizace Gayerových kasáren pokračuje i v roce 2021 - Muzeum východních Čech v Hradci Králové. www.muzeumhk.cz [online]. [cit. 2021-04-13]. Dostupné online. 
  62. a b Z á p i s z 21. jednání Výboru pro kulturu a památkovou péči Zastupitelstva Královéhradeckého kraje, konaného dne 12. 03. 2019 od 14:00 hod. areál Gayerových a Vrbenského kasáren, Hradec Králové, dostupné z: http://www.kralovehradeckykraj.eu/assets/kraj-volene-organy/vybory-komise/zapisy-2016-2020/Zapis_vkp_12_3_2019.pdf
  63. Habilitační řízení pro docenty vysokých škol. Věštník ministerstva školství a kultury. 20. 10. 1965, roč. 21, čís. 29. 
  64. Historie fakulty - Informace o fakultě. www.unob.cz [online]. [cit. 2021-04-30]. Dostupné online. 
  65. KUČERA, Jiří. Bílí baroni, aneb, Zlatá klec. Č. [České] Budějovice: Nová Forma 502 s. s. Dostupné online. ISBN 978-80-87313-85-5, ISBN 80-87313-85-2. OCLC 741401644 
  66. Národní plán obnovy se finalizuje. Česku má přinést přes 170 miliard z fondu Evropské unie. ČT24 - Nejdůvěryhodnější zpravodajský web v ČR - Česká televize [online]. [cit. 2021-04-13]. Dostupné online. (česky) 
  67. Areál Gayerových a Vrbenského kasáren v Hradci Králové. www.architektichmelik.cz [online]. [cit. 2021-04-13]. Dostupné online. (česky) 
  68. VAŇOUS, Petr. Archeologové pátrají v místech, kde císařské vojsko vystřídají auta. Hradecký deník. 2017-12-17. Dostupné online [cit. 2021-04-13]. (česky) 
  69. VAŇOUS, Petr. Nový parkovací dům v Hradci se otevírá. Hradecký deník. 2019-06-03. Dostupné online [cit. 2021-04-13]. (česky) 

6. prapor Vládního vojska[editovat | editovat zdroj]

6. prapor Vládního vojska byl jedním z 12 praporů (vojenských jednotek) ozbrojené složky Protektorátu Čechy a Morava zvané Vládní vojsko. Sídlil v Hradci Králové, konkrétně v Gayerových kasárnách.

Byl organizován do čtyř rot – pěší, cyklistické, jezdecké a technické o ženijní, spojovací, pomocné a hudební četě.

II. inspektorát Vládního vojska[editovat | editovat zdroj]

6. prapor podléhal II. inspektorátu a ten generálnímu inspektorovi, brigádnímu generálovi Jaroslavu Emingerovi. II. inspektorát Vládního vojska sídlil rovněž v Hradci Králové. Byl obsazen generálem, 13 důstojníky a 44 příslušníky mužstva. Inspektorát řešil organizační, osobní, doplňovací, výchovnou, materiální a výcvikovou problematiku. Výcvik však byl omezen na úroveň čety, kladl důraz na strážní službu a přehlídkové úkoly. Existovaly též kurzy jízdy na koni, střelecké soutěže, soutěže v jízdě na koni, atletice a bylo zřízeno automobilní učiliště ve Vysokém Mýtě. Od srpna 1943 bylo Vládní vojsko povoláno k strážení železnic, což další komplexnější výcvik znemožnilo.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Česko-německé konflikty[editovat | editovat zdroj]

Stejně jako v celém Vládním vojsku, bylo u 6. praporu dbáno na čistě český ráz této ozbrojené složky, uniformy „vladařů“ vycházely z české symboliky, služební řečí byla čeština a skutečný postoj k okupantům se značně lišil od oficiálně deklarovaného. Např. v Hradci Králové si německé orgány stěžovaly na zesměšňování německých vojenských tiskovin důstojníky Vládního vojska, na provokace mužstva 6. praporu při promítání filmových týdeníků v kinech, apod. Do prosince 1940 bylo odsouzeno 33 příslušníků Vládního vojska za zločiny proti Velkoněmecké říši a dalších 39 bylo zatčeno.

Tyto projevy nespolehlivosti vedly jednak k pokusům okupační moci Vládní vojsko zbavit atributů české svébytnosti – byl vyvíjen nátlak na zavedení pozdravu vztyčenou pravicí, nahrazení češtiny němčinou coby služební řečí – a zdiskreditovat jej v očích protektorátní veřejností formou nasazení proti československým paraskupinám vysílaným do protektorátu z Velké Británie a SSSR. Neustálé projevy nespolehlivosti a stížnosti K.H. Franka byly impulzem k tomu, aby OKW nařídilo 4. 5. 1944 posílení Wehrmachtu v Itálii o jednotky Vládního vojska. Šlo také o Frankův kalkul, že na frontě bude možné „vladaře“ lépe kontrolovat a zbavit je možnosti kontaktu s odbojem, potažmo protiněmecky vystupovat v protektorátu, jako např. při koncertu hudby Vládního vojska v Praze, kde roku 1941 začali lidé spontánně skandovat „Ať žije československá armáda!“.

Přesun na frontu a dezerce[editovat | editovat zdroj]

6. prapor byl přesunut z Hradce Králové do italské Arony 10. 6. 1944. Společně s prapory 2 a 3 byl umístěn v Cremoně.[1] Již během transportu byl dne 29. 5. navázán kontakt s italskými partyzány. 6. prapor byl dislokován ke strážní službě na 46 stanovištích na trati Arona-Baveno-Domodossola v oblasti mezi jezerem Lago Maggiore a švýcarskými hranicemi. Celkem bylo nasazeno 19 důstojníků, 394 6. praporu. Jejich výzbroj odpovídala standardní výzbroji Vládního vojska, která byla okupanty značně omezena – jednalo se o pušky Mannlicher vz. 95, revolvery Rast-Gasset a pistole Steyr a též 107 jízdních kol, 4 motocykly s dvěma sajdkárami, 1 osobní a 1 nákladní automobil. Pro úkol strážní služby obdrželi 8 těžkých kulometů, 20 lehkých kulometů, 112 samopalů Beretta a 1000 ručních granátů.

Nacisté se však snažili vynutit si loajalitu vládních vojáků drakonickým nařízením generála pancéřových vojsk Schaala, přidělence Wehrmachtu u vrchního inspektorátu Vládního vojska v Praze. Každý voják vládního vojska, který by svévolně opustil svoji jednotku, měl být potrestán smrtí, rodinní příslušníci těchto mužů měli být deportováni do koncentračního tábora. I přes to se rozeběhly v kooperaci s italskými partyzány hromadné dezerce, které byly maskovány fingovanými přestřelkami. „Vladaři“ 6. praporu dokázali předat partyzánům praporní pokladnu s 250 000 lirami, motocykl, 22 koní, zásoby potravin pro 120 osob, 4 těžké a 9 lehkých kulometů, 15 samopalů, 60 pušek, 48 pistolí, 100 ručních granátů a 57 000 nábojů. Do 10. 7. 1944 zběhlo k partyzánům 7 důstojníků a 274 mužů 6. praporu, kteří byli umístěni v horské oblasti Ossola poblíž švýcarských hranic. Jednalo se přibližně o polovinu všech dezertérů (celkově 15 důstojníků a 538 mužů). To činí z této jednotky útvar Vládního vojska v Itálii s vůbec největším počtem dezertérů z Vládního vojska.[2]

159 „vladařů“ pak utvořilo tři partyzánské formace, které kladly nacistům a fašistům odpor v horách do prosince 1944 a posléze až do konce 2. světové války. Většina „vladařů“ se ale rozhodla po poradách důstojníků o upotřebitelnosti jejich potenciálu pro přechod Alp do Švýcarska, odkud by zamířila do Velké Británie do řad československé exilové armády. Např. rota poručíka Panuše prováděla od 11. do 16. 7. různé bojové akce spolu s partyzány, mezi které patřil přepad vlaku Mussoliniho milicionářů nebo osvobození 2. čety 4. roty 6. praporu ze zajetí fašistů. Po rozhodnutí přejít do Švýcarska provedla několik sabotážních akcí na hydroelektrárnách a železnici a 25. 7. přešla hranice do Švýcarska. V tu dobu již její příslušníci byli pět dní bez potravin a dva dny bez vody. Část 6. praporu, která nezběhla či se jí to z důvodu přísunu německých posil nepodařilo, byla doplněna z ostatních praporů a velení nad ní převzal podplukovník Josef Maňák. Původní velitel, plukovník Emanuel Bouše, bývalý c.k. důstojník, který mezi příslušníky 6. praporu proslul svými hanlivými výroky na adresu prezidenta Beneše, horlivou snahou plnit služební úkoly a též snahou plnit germanizační nařízení okupantů, byl velení zproštěn. Jednotka se přesunula k Pescantině u Verony, kde se 25. 4. 1945 zapojil do bojové činnosti proti jednotkám Wehrmachtu ve spolupráci s partyzány a postupujícími útvary US Army. Dne 18. 5. 1945 se přes Rozvadov vrátila do vlasti majorita „vladařů“, kteří přešli do Švýcarska v řadách Československé samostatné obrněné brigády, která do 8. 5. 1945 obléhala německou posádku v Dunkerque. V červenci 1945 se pak vrátil i zbytek 6. praporu z Itálie a v srpnu téhož roku ti z příslušníků 6. praporu, kteří vstoupili do československých perutí v RAF.

Zdroj: Marek Jindřich: Háchovi Melody Boys – Kronika českého vládního vojska v Itálii 1944-1945, Svět Křídel, 2003

Bohumil Jan Šrámek[editovat | editovat zdroj]

Se 4. střeleckým plukem je spjata osobnost plukovníka Šrámka, po němž je pojmenován most ve Svinarech. Bohumil Jan Šrámek se narodil 23. 2. 1896 v rodině chalupníka. Absolvoval hradeckou obchodní akademii a ihned po maturitě v červenci 1914 odešel za prací do ciziny. Během pobytu u svého strýce v Moskvě se hlásil do České družiny, do které vstoupil v pouhých 18 letech dne 21. 8. 1914 a účastnil se řady rozvědek. Účastnil se bitvy u Zborova, následně byl praporečníkem 4. střeleckého pluku "Prokopa Velikého", od března 1920 velel jeho I. praporu v hodnosti kapitána a byl dekorován Řádem Milana Rastislava Štefánika s meči. Do vlasti se vrátil coby major ruských legií v červnu 1920. Zůstal v řadách armády, sloužil v Užhorodě, Jičíně a v Hradci Králové na postu velitele pěšího praporu tamějších posádkových pěších pluků, v dubnu 1928 byl povýšen na podplukovníka. Po okupaci ČSR se zapojil do odboje v rámci organizace Obrana národa. Dne 15. 8. 1944 byl zatčen Gestapem, brutálně mučen a do konce války vězněn v Malé pevnosti v Terezíně. Po osvobození vlasti se sice dočkal i návštěvy rodných Svinar, avšak na následky mučení – trpěl otevřenou tuberkulózou – zemřel již 8. 5. 1946.

Pěší pluk 4 „Prokopa Holého“ v letech 1920–1939[editovat | editovat zdroj]

Pěší pluk 4 „Prokopa Holého“ byl vojskovým tělesem branné moci Republiky československé. Vznikl 30. 9. 1920 v rámci unifikace československé armády sloučením 4. střeleckého pluku ruských legií a 18. pěšího pluku domácího vojska, a to na základě výnosu Ministerstva národní obrany čj. 5.700-org.1919.[3][1]

Dne 30. 9. 1920 mu bylo uděleno čestné jméno „Prokopa Holého“[3][3], které odkazovalo na jeho legionářské tradice. Pěší pluk 4 se tak stal jedním z 45 útvarů československé armády, kterému se v meziválečném období dostalo této pocty.

Jeho velitelství se od počátku existence útvaru nacházelo v Hradci Králové ve Starých kasárnách.[3][2]

Části pluku[editovat | editovat zdroj]

Pluk sestával z velitelství s hospodářskou správou, technickou správou, pomocnou rotou, technickou rotou a plukovní hudbou. Dále jej tvořily především I. pěší prapor, II. pěší prapor, III. pěší prapor, náhradní prapor, od října 1935 v rámci probíhající zásadní modernizace čs. armády také rota doprovodných zbraní vyzbrojená kanony proti útočné vozbě vz. 34 ráže 37 mm a minomety vz. 36 ráže 80 mm a od ledna 1938 rota velkých kulometů proti letadlům, vyzbrojená protiletadlovými kanony ráže 20 mm vz. 36.

Všechny části útvaru ale nebyly od počátku jeho existence dislokovány v Hradci Králové: I. pěší prapor byl od září 1936 umístěn v Dobrušce, II. pěší prapor se do Hradce Králové dostal teprve v lednu 1921, do té doby byl dislokován v Berehovu na Podkarpatské Rusi, III. pěší prapor si do Gayerových kasáren našel nejsložitější cestu: nejprve byl dislokován v Minaji nedaleko Užhorodu, od ledna 1921 se přestěhoval do Pardubic, v listopadu téhož roku do Josefova a v říjnu 1933 konečně do Hradce Králové.[3][4]

Velení pluku[editovat | editovat zdroj]

Josef Kroutil[editovat | editovat zdroj]

Velitelem pluku v prvním období byl podplukovník pěchoty, pozdější divizní generál, Josef Kroutil, který od července 1917 sloužil v ruských legiích. V březnu 1919 převzal 4. střelecký pluk a vrátil se s ním taktéž do ČSR.

Emil Václav Linhart[editovat | editovat zdroj]

V prosinci 1923 převzal velení 4. pěšího pluku plukovník pěchoty Emil Václav Linhart, veterán jednotek srbských dobrovolníků a bojů v Dobrodrudži v květnu 1916. V lednu 1917 vstoupil do ruských legií a od února 1918 velel rotě 2. střeleckého pluku ruských legií. Absolvoval boje na transsibiřské magistrále a v květnu 1919 se poprvé dostal do kontaktu se 4. střeleckým plukem, když se stal zástupcem jeho velitele. Poté, co od pluku v listopadu 1925 odešel, pokračoval v kariéře – velel Pěchotnímu učilišti a v zářijové mobilizaci roku 1938 mu podléhaly jednotky Hraničního pásma XI na Blšance a Ohři. Po svém penzionování v prosinci 1939 se zapojil do odboje, od června 1942 do osvobození byl vězněn.

Jan Obručník[editovat | editovat zdroj]

Od konce října 1937 velel pluku plukovník generálního štábu Jan Obručník, patrně nejkontroverznější postava spjatá s jeho historií. Šlo o rakousko-uherského důstojníka, absolventa Tereziánské vojenské akademie ve Vídni, který první světovou válku strávil v několika štábních funkcích v týlu ruské a italské fronty a který se již 11. 11. 1918 přihlásil na československém vyslanectví ve Vídni do armády konstituující se ČSR. Ve 20. letech vystudoval Vysokou školu válečnou v Praze, působil na štábu Zemského vojenského velitelství v Praze a vystřídal velení několika útvarům pěchoty ve Slezsku. Jeho velení pěšímu pluku 4 charakterizoval nadřízený brigádní generál Karel Kutlvašr, velitel Hraniční oblasti 35, jako sabotáž: „1. oddaloval a nakonec neprovedl velitelské cvičení v terénu, 2. nepřepracoval včas plán zajištění hranic, 3. z hrubé a nepochopitelné nedbalosti neprovedl zvlášť důležitý rozkaz generála Sergeje Vojcechovského (velitele I. armády), týkající se obsazení pevnůstek podél výpadových silnic do Německa v únoru 1938. Tento rozkaz zavřel do stolku, nikomu ho nepředal a odjel klidně na dovolenou. Od 15. března 1939 se choval k německým důstojníkům kavalírsky, až to bylo těmto samotným trapné. Zval je do důstojnické jídelny a pověřil jednoho důstojníka jemu podřízeného úkolem, aby německým důstojníkům ukázal noční Hradec a použil k tomu účelu peněz z důstojnického fondu.“

Plukovník Obručník působil coby generál III. třídy Vládního vojska nejprve na generálním inspektorátu, posléze jako náčelník štábu jednotek Vládního vojska umístěných v Itálii od května do října 1944. Dostával se do konfliktu s velitelem Vládního vojska generálem Emingerem, kvůli své neustálé snaze o nahrazování češtiny němčinou u jednotek, službě svého syna ve Wehrmachtu, prosazování pozdravu zdviženou pravicí coby oficiálního pozdravu Vládního vojska, vyvěšování portrétů Adolfa Hitlera v úředních místnostech, vyžadování písemného potvrzení na poslechy projevů Emanuela Moravce od svých podřízených, vřelého vztahu k SS a Gestapu, kterému posílal udání na rodiny těch příslušníků Vládního vojska, kteří zběhli k italským partyzánům. V lednu 1947 byl generál Obručník odsouzen k doživotnímu žaláři. Prezidentskou amnestií mu byl v roce 1954 trest snížen na 20 let. I ve vězení se nevzdal svých sympatií k nacismu a protektorátnímu režimu. Byl propuštěn na velkou prezidentskou amnestii 10. 5. 1960 a zemřel 2. března následujícího roku v domově důchodců v Jablonné nad Vltavou.[4][5]

Společenský život[editovat | editovat zdroj]

Jako každá jednotka čs. armády se i pěší pluk 4 „Prokopa Velikého“ aktivně účastnil společenského života města, kde byl umístěn. Např. 3. 6. 1934 navštívil u příležitosti Dne brannosti město Hradec Králové čerstvý náčelník Hlavního štábu armádní generál Ludvík Krejčí. Měl k městu vztah, jelikož zde na přelomu 20. a 30. let velel 4. divizi a rovněž se mu zde narodila dcera. Jednalo se o jednu z jeho cest po vojenských posádkách po jeho jmenování náčelníkem Hlavního štábu branné moci Republiky československé. Součástí akce byl průvod Pospíšilovu třídou, Velkým náměstím, Wilsonovým mostem a Gayerovými kasárnami. Veřejnosti byl předveden šerm bodákem pěší čety a výcvik kulometné čety.

Pravidelně byly slaveny narozeniny prezidenta republiky, a to špalírem svítilen v ulicích města, slavnostní večerkou a budíčkem a přehlídkou na dvoře Starých kasáren. Dále bylo připomínáno výročí bitvy u Lipjag, výročí smrti Milana Rastislava Štefánika, výročí bitvy u Zborova na Velkém náměstí u velitelství 4. divize.

Dne 5. 6. 1927 zažil pluk oslavy předávání kopie původního praporu 4. střeleckého pluku, která se stala novou plukovní zástavou. Kromě toho se jednotka účastnila např. slavností výročí bitvy u Zborova, kdy byly pořádány přehlídky na Ulrichově náměstí či připomínání odkazu husitských vojsk, pro které pluk vystrojil mužstvo např. replikami kostýmů a výzbroje středověkých jezdců.

V prosinci 1935 při volbě dr. Edvarda Beneše prezidentem městem pochodovala hudba pluku a posádka měla odpolední volno. Narozeniny prezidenta Osvoboditele Tomáše Garrigua Masaryka byly slaveny reprízou populárního představení Jízdní hlídka ze života čs. legionářů v Rusku, lampionovým průvodem k pomníku TGM na Masarykově náměstí a přehlídkou u Sokolovny. Když v Marseille dne 10. 10. 1934 chorvatští fašisté ustašovci zavraždili za podpory fašistické Itálie jugoslávského krále Alexandra I. Karađorđeviće a francouzského ministra zahraničí Louise Barthoua, konala se v rámci nařízeného měsíčního státního smutku čs. armády tryzna na dvoře Gayerových kasáren a v den pohřbů obou obětí tryzna na Velkém náměstí.

V letech hospodářské krize vyvíjel pluk humanitární činnost. Např. dne 26. 10. 1934 uspořádal hospodář pluku kapitán Žaboketský večírek v Klicperově divadle, který byl pro zájem veřejnosti 8. 12. opakován a výtěžek z dobrovolné sbírky darován chudým Hradce Králové; rovněž 22. 12. vojenské zátiší pluku pohostilo a obdarovalo 61 nejchudších dětí z obecných škol v Hradci Králové. Pluk vyvíjel úsilí o zlepšení sociálních a vzdělanostních poměrů i směrem dovnitř, např. knihovna vojenského zátiší pluku nabízela jeho vojákům 4648 knih[5][6], jeho součástí byl jeden z 82 vojenských kinosálů v ČSR, kde se hrálo 4x týdně. V čs. armádě byla aplikována výchova k modelu demokratické společnosti rovných občanských práv a postavení. Na Vánoce tak měla každá rota svůj stromek s výzdobou, který obdržela z vojenského zátiší, a na Štědrý večer navštěvoval vojáky generál Karel Kutlvašr.

Výcvik[editovat | editovat zdroj]

Vojáci pěšího pluku 4 také jako všichni příslušníci čs. armády intenzivně cvičili. Cvičné ostré střelby se konaly povětšinou v létě, např. na týden ve Vojenském táboře v Milovicích, kde se v jejich rámci konaly soutěže: polní střelba z pušky, lehkého kulometu vz. 26 a těžkého kulometu vz. 24, 10 km překážek se střelbou, 10 km závod hlídek v orientaci, hod granátem (rekord 67 metrů), kromě toho v zimě lyžařské soutěže 4. divize. Ppl. 4 se rovněž účastnil závěrečných manévrů čs. armády v září 1934 v prostoru Golčův JeníkovHeřmanův MěstecPardubice, kde ho navštívil náčelník hlavního štábu francouzské armády gen. Gamelin za doprovodu ministra národní obrany Bohumíra Bradáče a gen. inspektora čs. armády Jana Syrového. Gamelin a Syrový následně navštívili Hradec Králové dne 26. 9. 1934.[5][7]

Druhá polovina 30. let se nesla ve znamení popularizace brannosti v odpovědi na rostoucí nebezpečí nacistické revizionistické politiky. V dubnu 1936 si tak např. na 50 žáků obecní školy z Červeného Kostelce prohlédlo kasárna a strávilo dva dny s vojáky ppl. 4, aby se seznámilo s výkonem vojenské služby.[5][8]

Pěší pluk 4 v roce 1938[editovat | editovat zdroj]

Od dubna 1937 nacvičovali vojáci pluku součinnost s příslušníky Stráže obrany státu – praporu Rychnov nad Kněžnou, kteří obsazovali bojová stanoviště v předpolí Hlavního obranného postavení pluku. Cvičení se tak soustředila na zaujetí obrany státní hranice v Orlických horách, někteří záložníci byli určeni jako vojenské posily do družstev praporu Stráže obrany státu (SOS) Rychnov nad Kněžnou.[6][10]

Dne 20. 5. 1938 ve 23:30 byla pro pěší pluk 4 vyhlášena pohotovost v rámci vyhlášené ostrahy hranic. Od 3:00 21. 5. pluk odjížděl z Hradce Králové na hlavní obranné postavení do Orlických hor. Nástup záložníků byl plynulý: do 22. 5. nastoupilo z povolaného I. ročníku zálohy u pěšího pluku 4 70 % záložníků, pluk tak dosáhl síly 57 důstojníků, 17 rotmistrů, 1984 mužů, 136 kulometů, 2 minomety a 2 protitankové kanony. Od 10. 6. se pluk z pozic stahoval, 16. 6. se stáhl jako poslední III./4 prapor pochodem na trase BačetínDobruškaPuliceJíloviceLibranticeSlatinaGayerova kasárna.[7][11]

Stanislav Roubal[editovat | editovat zdroj]

Patrně nejčastěji skloňovaným jménem bývalého příslušníka pěšího pluku 4 v souvislosti s tragickými událostmi roku 1938 je jméno desátníka četnictva Stanislava Roubala. Vojenskou službu nastoupil 1. 10. 1934 u 10. roty, absolvoval poddůstojnickou školu, taktéž kurz pozorovatelů a střelců kulometů proti letadlům. Do zálohy odešel od 5. roty 4. pěšího pluku 1. 10. 1936 v hodnosti desátníka. Byl u pluku byl oceňován pro svou veselou bodrou povahu, i jako schopný instruktor a zdatný střelec z pušky. 1. 7. 1938 byl přijat jako četník na zkoušku k Zemskému četnickému velitelství v Praze a zařazen k pohotovostnímu oddílu ve Falknově nad Ohří (dnešním Sokolově). Padl 13. 9. 1938 v Habartově při potlačování henleinovského povstání před místní četnickou stanicí. Jeho pohřeb v domovské obci Velké Poříčí se stal díky mnohatisícové účasti občanstva manifestací za obranu republiky proti nacismu.[8][9][12]

Přepadení Masarykovy chaty[editovat | editovat zdroj]

Dne 21. 9. 1938 v 0:15 byla přepadena střelbou Masarykova chata na Šerlichu, kde byli ubytována 7. četa 1. roty praporu Stráže obrany státu (SOS) Rychnov nad Kněžnou, sestávající vesměs z příslušníků Finanční stráže z oddělení v Deštném v Orlických horách. Teroristé Sudetendeutsche Freikorps podporování německými celníky se přiblížili na vzdálenost dohozu ručního granátu, kterými se snažili obránce vytlačit. Civilní personál prchal okny chaty do vnitrozemí, zatímco útočníci zapálili automobil správce chaty a snažili se jej použít jako beranidlo. Obránci ustoupili, aby se přeskupili a po 45 minutách dobyli chatu zpět, přičemž byl průstřelem levého předloktí raněn vojín vojenské posily od pěšího pluku 4, Alois Preclík, který byl převezen do vojenské nemocnice v Josefově, odkud se po rekonvalescenci vrátil do služby a 20. 11. 1938 byl propuštěn ze Stráže obrany státu (SOS).[10][13]

Sebevraždy[editovat | editovat zdroj]

František Paul[editovat | editovat zdroj]

Záhadným dojmem působí smrt vojína německé národnosti Františka Paula, který spáchal den po vyhlášení mobilizace (24. 9. 1938) sebevraždu oběšením v Gayerových kasárnách. Odůvodnil ji „obavami z vojenské služby“. I z toho důvodu se ve světle podobných případů, motivovaných strachem z pomsty nacistů za službu v čs. armádě, nabízí u vojáka pocházející ze značně nacifikované části pohraničí otázka, zda nesehrály v jeho rozhodnutí odejít ze života i psychologické tlaky „soukmenovců“.[7][14]

Miroslav Šilhan[editovat | editovat zdroj]

Další sebevraždou, avšak tentokrát ze zřejmých důvodů tragédie Československa, která přerostla do tragédie osobní, se stal zoufalý čin 22letého vojína Miroslava Šilhana, který byl od I. praporu ppl. 4 převelen k 2. rotě hraničářského praporu 11 k Dyjákovicím do linie lehkého opevnění nového typu na jižní Moravě. 22. 9. 1938 se vojín Šilhan zastřelil v návaznosti na přijetí britsko-francouzského ultimáta o odstoupení pohraničních oblastí československou vládou o den dříve. Vojín Šilhan po sobě zanechal tři dopisy – rodičům, své dívce a kamarádům. Znění dopisu adresovaného kamarádům bylo následující:

„Vojáci!

Prosím Vás, pamatujte na svoji přísahu, nedopusťte, aby vláda bez se boje vzdala 1 m2 našeho území. Pamatujte na svoji přísahu, na své ženy, děti, matky, otce a příbuzné, co Vám řeknou, až přijdete domů: „Ty jsi byl voják, bez boje si se vzdal toho, pro co naše legie krvácely a mnoho životů padlo.“

Vojín Mirko Šilhan, 1. rota 4. p. pl. Prok. Velikého“[11][15]

Mobilizace a okupace[editovat | editovat zdroj]

Dne 22. 9. 1938 padla vláda Milana Hodži (ve stejný den jako sebevražda vojína Šilhana) a o 24 hodin později byla vyhlášena mobilizace. Zářijové mobilizační nasazení ppl. 4 začalo v sobotu 24. září, kdy prvních 800 mužů pluku posílilo strážní prapory na linii lehkého opevnění nového typu v Orlických horách. Velitelství pluku (krycí jméno „Oskar“) se přemístilo do Dobrušky. Obranný úsek I./4 praporu (krycí jméno „Aleš“) se táhl od České Čermné do Borové k tvrzi Skutina se stanovištěm velitele v Novém Hrádku[12][16]. Zdejší linie lehkého opevnění byla stavebně dokončena, pevnůstky byly vybaveny ventilátory a periskopy. Scházely ale lafety pro kulomety a spojovací materiál. Protitankovou obranu posilovaly dvě čety protitankových kanonů a 1200 metrů protitankového příkopu.[13][17] Východně od I. praporu zaujímal pozice II. prapor (krycí jméno „Ilona“) a to od kóty 1049 Sedloňovský vrch po Velkou Deštnou se stanovištěm velitele v Deštném. Opevnění bylo z valné většiny rozestavěné, pouze objekty v okolí silnice z Masarykovy chaty do Zákoutí se podařilo zásobit částí vnitřního vybavení. Protitankovými kanony navíc prapor nedisponoval a katastrofální situace panovala u těžkých kulometů: jednotka sice obdržela 16 moderních těžkých kulometů vz. 37, z důvodu chybějící lafetace ale mohla v opevnění použít pouze 10 z nich a navíc měla jediného instruktora, který se zbraněmi uměl zacházet, jelikož zbraně dorazily k praporu až 16. září. Protipěchotní překážky rovněž museli vojáci z valné většiny teprve budovat. III. prapor (s krycím názvem „Dagmar“) tvořil plukovní zálohu, 14. září se přesunul do mobilizační stanice ve Svinarech a po nástupu záložníků 10. rota odpochodovala na Velkou Deštnou, kde 24. září zaujala obranné postavení. Zde se opevnění nestačilo vybudovat s výjimkou jediného nedokončeného objektu vůbec a vojáci tak hloubili dřevozemní kryty a horečně stavěli překážky. Celkem pěší pluk 4 bránil 19 km dlouhý úsek v síle 167 důstojníků, 48 rotmistrů a 5 547 mužů, kteří disponovali 12 kanony proti útočné vozbě, 6 minomety a 424 kulomety.[14]

Do 1. mobilizačního dne (neděle 25. září), nastoupilo 75 % záložníků: z povolávaných 10 důstojníků a 2633 mužů se dostavilo 8 důstojníků a 2434 mužů, z 2045 záložníků německé národnosti nastoupilo jen 998 mužů, z důstojníků německé národnosti pak bylo povoláno 49 a dostavilo se pouhých 17. Pluk tak ve válečné organizaci sestával z 30 % z aktivního mužstva, zbytek tvořili záložníci, přičemž téměř třetinu stavu tvořilo mužstvo německé a maďarské národnosti. Problémy panovaly u roty doprovodných zbraní, kde část záložníků byla zaškolována v obsluze protitankových kanonů až po vystrojení, rovněž plukovní zálohy dosáhly pouze 30 % válečného stavu.[14]

Obecně se dá říci, že polní opevnění bylo v úseku svěřenému pěšímu pluku 4 na vysoké úrovni dokončenosti, co se týká palebného plánu, počtu a propracovanosti objektů, které ukrývaly jak protitankové kanony a minomety, tak kulomety, které nemohly být umístěny v opevnění. Rovněž morálka byla na žádoucí úrovni a dle mobilizačních hlášení mezi sebou jednotlivé roty závodily v rychlosti provádění stanovených úkolů, nemocnost mužstva byla velmi nízká. Rozkaz o zastavení polních opevňovacích prací dorazil k pěšímu pluku 4 dne 1. 10. 1938 ve 21:00; v tu dobu již byly známy rozkazy o nařizované evakuaci hlavního obranného postavení v důsledku přijetí mnichovského diktátu den předtím. Během evakuace trvající do 4. října za nebývalého vypětí sil odsunuly jednotky pěšího pluku 4 z hlavního obranného postavení na 335 tun materiálu všeho druhu.[14][18]

Dne 9. 10. bylo hlavní obranné postavení (HOP) pěšího pluku 4 odstoupeno Německu, v 16:00 následujícího dne zaujal pluk nové obranné pozice v prostoru Nový HrádekBystré s přehrazením směrů OlešniceDobruška a SedloňovDobruška, výjimkou byl I. prapor, jemuž svěřené objekty zůstaly v okleštěném Česko-Slovensku. Odtud byli záložníci odsunuti 25. 10. k demobilizaci do Opočna a následně do Hradce Králové kde do 27. 10. odevzdali výstroj a výzbroj. 5. 12. 1938 byla zrušena ostraha hranic, což mělo za následek stažení jednotek z demarkační čáry. I./4 prapor byl převelen do Orlických kasáren v Žamberku, II./4 prapor do kasáren v Rychnově nad Kněžnou. III. prapor spolu s rotou doprovodných zbraní a dalšími jednotkami se 6. 12. 1938 vrátil do Gayerových kasáren v Hradci Králové. Zde jej také 15. 3. 1939 v 10:15 zastihla nacistická okupace českých zemí. Poslední zápis v plukovní kronice nese datum 23. 3. 1939, přičemž celá výstroj, zařízení a výzbroj pluku padla do rukou Wehrmachtu, mužstvo a důstojníci byli okamžitě odzbrojeni a po oněch osm dní drženi v kasárnách.[7][19]

Významní členové 4. pěšího pluku[editovat | editovat zdroj]

Březnovou okupací roku 1939 sice skončila činnost 4. pěšího pluku, ale neskončil boj pro muže, kteří prošli službou u tohoto vojenského útvaru. Dále bojovali o svobodnou Československou republiku prakticky na každé frontě národního odboje.

Čelní představitelé[editovat | editovat zdroj]

Bohumil Boček[editovat | editovat zdroj]

Bezesporu nejslavnějším příslušníkem 4. pěšího pluku byl pozdější náčelník Hlavního štábu čs. armády Bohumil Boček. Do ruských legií se přihlásil již v listopadu 1915 v Kyjevě, v řadách 3. čs. střeleckého pluku prodělal bitvu u Zborova. Ve druhé polovině 20. let velel II. praporu pěšího pluku 4 „Prokopa Holého“. Ve 30. letech pak byl přednostou výcvikové skupiny čs. branné moci. V září 1938 se nacházel v nemocničním ošetřování po autonehodě, do odboje ve strukturách Obrany národa se zapojil v létě 1939 po propuštění z Vládního vojska na vlastní žádost. V únoru 1940 ilegálně opustil Protektorát a zamířil do Spojeného království, kde působil na postu přednosty I. odboru MNO. Prodělal parašutistický kurz ve Skotsku a přípravu na vysazení v Protektorátu, ze kterého pro zranění páteře sešlo. Na jaře 1944 byl jmenován zástupcem velitele čs. obrněné brigády a následně převelen do SSSR. Nejprve působil jako zástupce velitele 1. brigády 1. československého armádního sboru v SSSR, po smrti generála Vedrala-Sázavského jejím velitelem. V této funkci absolvoval boje v Dukelském průsmyku. 15. 4. 1945 byl jmenován náčelníkem hlavního štábu čs. branné moci. Po únorových událostech roku 1948 se coby člen Armádního poradního sboru spolupodílel na čistkách v armádě. Po zatčení syna Zdeňka pro protistátní činnost v létě 1948 byl funkce zproštěn, k 1. 1. 1950 dán do trvalé výslužby. V únoru 1951 byl zatčen pro zločin vyzvědačství, úkladů o republiku a vojenské zrady, následně odsouzen na doživotí. Stejný rozsudek si vyslechl i jeho syn. Kromě toho bylo zabaveno veškeré jeho jmění, zemřel ve věznici ve Valdicích v říjnu 1952. Jeho manželka Zdeňka Pouznarová byla spolu se svými rodiči popravena v Mauthausenu v r. 1942 za kontakty s odbojovou skupinou štábního kapitána Václava Morávka.[15][20]

Bohumil Matoušek[editovat | editovat zdroj]

Major Bohumil Matoušek, veterán od Zborova, Samary a Penzy, nastoupil k pěšímu pluku 4 v červenci 1920 coby velitel velitel technické roty pluku. Postupem času vedl zákopnický kurz a velel 4./4. rotě. Od 1. 12. 1936 velel praporu Stráže obrany státu Rimavská Sobota. V Hradci Králové prožil okupaci, od prosince 1944 byl činný v partyzánské skupině Victoria. 5. května 1945 se přihlásil v hradeckých kasárnách a organizoval technický prapor pro potřeby povstání. V r. 1948 byl vystěhován z centra Hradce Králové a byla mu znárodněna část majetku, do své smrti v r. 1985 pracoval jako skladník v hradeckém pivovaru.[16][21]

Alois Fišera[editovat | editovat zdroj]

Divizní generál Alois Fišera prošel se 4. střeleckým plukem již bitvou u Lipjag, ve které byl raněn. Se 4. plukem se rovněž vrátil do vlasti a sloužil v jeho řadách do roku 1922. Od října do listopadu 1938 byl zařazen pod generálem Rudolfem Viestem v čs. – maďarské delimitační komisi, která stanovovala hranici zdeformovanou Vídeňskou arbitráží. Následně byl převelen k 12. pěší divizi ve Svalavě jako náčelník jejího štábu. Aktivně se tak podílel na řízení březnových ústupových bojů s Maďary na Podkarpatské Rusi. V červnu 1939 ilegálně odešel do Polska, kde se zapojil do chodu agenturní ústředny čs. zpravodajské služby v Krakově. Po pádu Polska odjel do Francie a následně do Velké Británie, kde prováděl nábor krajanů do čs. exilové armády. V lednu 1940 se vrátil z Londýna do Francie coby náčelník štábu 1. čs. divize a prodělal boje na Seině a Loiře v červnu 1940. Po porážce Francie působil ve Spojeném království jako vojenský atašé postupně u polské, belgické a lucemburské exilové vlády. Jako takový působil na jaře 1945 v osvobozeném Bruselu. Únor 1948 jej zastihl na pozici zástupce velitele Vysoké školy válečné, v dubnu 1948 se stal dokonce jejím velitelem, avšak záhy ji musel opustit, byl coby bývalý legionář degradován a vystěhován z Prahy. Zemřel v r. 1981 v Lysé nad Labem.[17][22]

Karel Janouch[editovat | editovat zdroj]

Bitvy u Lipjag, Bachmače a Penzy se zúčastnil rovněž na pozici velitele vozatajské roty 4. střeleckého pluku Karel Janouch. S útvarem se vrátil do ČSR a sloužil u něj do r. 1922. Posléze velel II. a III. praporu pěšího pluku 30 „Aloise Jiráska“ ve Vysokém Mýtě, za mobilizace velel jeho mobilizačnímu dvojčeti, pěšímu pluku 80. Ministerstvem národní obrany v likvidaci byl pověřen v létě 1939 funkci úředníka na Ministerstvu zemědělství, kterou nenastoupil, ale místo toho odešel ilegálně do Polska. Ve Francii velel Náhradnímu tělesu 1. čs. divize. Na tomto postu si však příliš dobře nevedl, jelikož byl na doporučení velitele 1. čs. divize generála Bedřicha Neumanna propuštěn ze služby po přesunu československého vojska do Velké Británie. Sloužil tak v britské Home Guard a v srpnu 1946 dán definitivně do výslužby.[18][23]

Dezider Kirinovič[editovat | editovat zdroj]

Štábní kapitán Dezider Kirinovič byl nadaným mužem hovořícím šesti jazyky. Byl talentovaným plavcem, šermířem, jezdcem na koni a lyžařem. U pěšího pluku 4 sloužil od roku 1922 nejprve jako velitel pěší čety a posléze roty. Dne 25. 3. 1934 byl jako zpravodajský důstojník pěšího pluku 4 u hraničního přechodu do Kladska v Machově těsně u čs. – německých hranic na československé straně přepaden a úředníky Gestapa za asistence říšských četníků do Německa odvlečen. Přes opakované brutální mučení s použitím drog neprozradil jediného z agentů zpravodajské sítě, kterou v Německu úspěšně budoval. Paradoxní je fakt, že jej Gestapu zradili jeho vlastní informátoři Franz Schwab a Robert Jansa. Pro zločin vyzvědačství byl kapitán Kirinovič v Německu odsouzen k 15 letům vězení, přičemž soud odmítal vzít v potaz fakt jeho únosu. Případ byl interpelován i československém parlamentu v dubnu 1934, avšak navrátit kapitána Kirinoviče na území ČSR se podařilo až v říjnu 1935, kdy byl vyměněn čs. zpravodajskou službou za dva německé vězně. Věznění v Berlíně a Vratislavi se na něm fyzicky i psychicky podepsalo, zbytek života prožil v psychiatrických léčebnách na Slovensku. Dezider Kirinovič zemřel ve věku 87 let v roce 1978 v Bratislavě.[6][9]

Zatčení a zabití během nacistické okupace[editovat | editovat zdroj]

Někteří muži, kteří prošli řadami pěšího pluku 4 „Prokopa Holého“ na rozličných funkcích, byli v boji proti nacistickým okupantům zatčeni, mučeni a zabiti.

František Dědič[editovat | editovat zdroj]

Plukovník generálního štábu František Dědič prožil světovou válku na italském válčišti u c. k. pěšího pluku 95. V Hradci Králové pobýval v letech 1931–1934, kde bydlel v ulici Hradecká, čp. 501\19. Dům dnes nese pamětní desku. Od roku 1933 velel I. pěšímu praporu ppl. 4. Za zářijové mobilizace působil na štábu Hlavního velitelství ve Vyškově. Od počátku okupace byl členem Ústředního vedení Obrany národa. Spolupracoval např. s generálem Bedřichem Homolou, s plukovníkem Josefem Mašínem připravoval atentát na K.H. Franka. Především však zajišťoval spojení mezi ministerským předsedou Aloisem Eliášem a londýnskou exilovou vládou prostřednictvím udržování radiospojení. Gestapo jej zatklo 9. 9. 1941, o tři týdny později byl zastřelen v jízdárně ruzyňských kasáren.[19][24]

Josef Malý[editovat | editovat zdroj]

Brigádní generál Josef Malý prošel u 5. čs. střeleckého pluku srážkami u Vladivostoku, Nikolsku Ussurijského a Kunguru. Ze své funkce vojenského atašé v Bělehradě byl odvolán a přemístěn coby zástupce velitele pěšího pluku 4 – tuto funkci vykonával v létě 1938. Po vzniku Protektorátu se podílel na vzniku struktur ON v Hradci Králové a Jaroměři. Vešel ve styk s generálem Josefem Bílým, po jeho zatčení a popravě pracoval s jeho nástupcem, generálem Homolou. V červenci 1941 byl zatčen Gestapem, mučen na Pankráci a 1. 10. téhož roku zastřelen v ruzyňské jízdárně.[19][25]

Karel Mašinda[editovat | editovat zdroj]

Major Karel Mašinda vstoupil do čs. ruských legií v červenci 1917 a následně byl odeslán do Francie, kde prodělal bitvu o Terron na podzim 1918. Po návratu do vlasti se účastnil bojů na Těšínsku a Slovensku. V říjnu 1932 převzal velení jedné z pěších rot pěšího pluku 4. Po vzniku Vládního vojska se coby příslušník praporu 7 zapojil v rámci Obrany národa do odboje. V lednu 1941 byl zatčen Gestapem a vězněn v Hradci Králové, Drážďanech, Golnově a Untermassfeldu. Při převozu z poslední věznice zemřel za nevyjasněných okolností dne 16. 1. 1945.[19][26]

Jaroslav Jirouš[editovat | editovat zdroj]

Četař Jaroslav Jirouš narukoval k pěšímu pluku 4 v roce 1935. Zůstal v armádě jako délesloužící poddůstojník a v srpnu 1938 byl převelen k hraničářskému pluku 18 – osádkám opevnění na Náchodsku. V červenci 1939 se vrátil do Hradce Králové v uniformě 6. praporu Vládního vojska. Ač měl dvouletého syna a několikaměsíční dceru, přeběhl Jaroslav Jirouš 10. 7. 1944 k partyzánům během nasazení praporu v Itálii. O dva týdny později přešel Alpy a ze Švýcarska mířil k exilové čs. armádě. Dne 1. 1. 1945 dorazil k československé samostatné obrněné brigádě, konkrétně jejímu 3. tankovému praporu. 11. 4. 1945 během protiútoku na továrnu Filature, kterou Němci získali úspěšnou ztečí na jednotkách Svobodných Francouzů, padl i velitel družstva 1. roty tankového praporu 3 Jaroslav Jirouš. Spolu s ním padlo z jeho roty dalších 11 mužů a 28 bylo raněno.[20][27]

Padlí během pražského povstání[editovat | editovat zdroj]

V pražském povstání padlo pět bývalých příslušníků pěšího pluku 4.

Jan Navrátil[editovat | editovat zdroj]

Četař Jan Navrátil, narozen dne 8. 12. 1914. Vojenskou službu nastoupil 1. 10. 1936, byl povýšen na svobodníka k 1. 5. 1937, 1. 11. 1937 na desátníka a 16. 8. 1938 na četaře. Do zálohy byl propuštěn 1. 3. 1939. Zemřel na následky střelného poranění na Žižkově v Husově ulici před vchodem do kina Ponec 5. 5. 1945, 13. 5. 1945 byl pohřben na Olšanských hřbitovech. Vystřídal profese dopravního zřízence a holiče.[21][28]

Jan Stejskal[editovat | editovat zdroj]

Vojín Jan Stejskal, narozen dne 16. 7. 1916 v Praze svobodné matce. Profesí pomocný dělník. Dne 1. 10. 1937 nastoupil vojenskou službu u technické roty pěšího pluku 4 „Prokopa Velikého“, od dubna 1938 zařazen do kanonové čety roty doprovodných zbraní pluku jako protitankový dělostřelec. Propuštěn do civilu 1. 4. 1939. Byl smrtelně raněn 8. 5. 1945 v Michli a následkům zranění podlehl o tři dny později.[21][29]

Karel Šindelář[editovat | editovat zdroj]

Vojín Karel Šindelář, narozen dne 11. 2. 1917 na Žižkově v rodině akvizičního úředníka, jeho otec zemřel ještě před vypuknutím 2. světové války. Vychodil obecnou školu, nižší reálku a obchodní školu. Od 1. 3. 1939 vykonával vojenskou službu u 10. roty pěšího pluku 4 „Prokopa Velikého“, v důsledku okupace propuštěn do civilu. Povoláním soukromý úředník, ženatý, otec jednoho dítěte. Padl 6. 5. 1945 v Praze Podbabě, když byl na barikádě pod okny svého bytu zasažen do hlavy.[21][30]

Josef Vyhnálek[editovat | editovat zdroj]

Svobodník Josef Vyhnálek, narozen dne 18. 11. 1912 v Praze jako nemanželský syn. Domovsky příslušný v Borohrádku. Bydlel v Žamberku s matkou a pracoval jako pekař. V roce 1933 získal vůdčí list, tedy řidičské oprávnění. Od 1. 10. 1934 vykonával vojenskou službu u 10. roty pěšího pluku 4 „Prokopa Velikého“, absolvoval poddůstojnickou školu, v jejím rámci prošel kurzem pro sběrače raněných a nosiče obvazů. Propuštěn do zálohy 2. 10. 1936. Prodělal mimořádná cvičení související s ohrožením státu v době od 22. 8. do 25. 10. 1938. Padl 5. 5. 1945 u Ženských domovů na Smíchově.[21][31]

Jaroslav Macháček[editovat | editovat zdroj]

Vojín Jaroslav Macháček, narozen 31. 12. 1915 v Podolí. Povoláním instalatér, vojenskou službu nastoupil 1. 10. 1937, propuštěn do civilu 1. 4. 1939. Padl 8. 5. 1945 v Hlubočepích.[21][32]


[1] Fidler Jiří – Sluka Václav: Encyklopedie branné moci Republiky Československé, Libri, 2006

[2] Tamtéž

[3] Tamtéž

[4] Tamtéž

[5] Pejčoch Ivo: Za Háchu i za Beneše – ztráty příslušníků Vládního vojska 1939-1945, Ministerstvo obrany ČR, 2013

[6] VHA-VÚA Praha: důvěrné rozkazy pěšího pluku 4 „Prokopa Velikého“ z let 1937-1938

[7] Tamtéž

[8] Tamtéž

[9] Holub Ota: Souboj s abwehrem, Orbis, 1975

[10] Tamtéž

[11] Holub Ota: Třicátá pátá hraniční oblast, Kruh, 1983

[12] Plachý Jiří: Nástin personálních ztrát Československé armády v době od 21. května 1938 do 31. března 1939, Ministerstvo obrany ČR, 2009. Též Bružeňák Vladimír, Macke Josef: Morový rok 1938 – 1. díl – Sokolovsko, Svět křídel, 2017

[13] VHA-VÚA Praha, fond prapor SOS Rychnov nad Kněžnou, zpráva okresního hejtmana, vrchního rady politické správy Dr. Gutha o raněných příslušnících SOS v oblasti praporu SOS Rychnov nad Kněžnou

[14] Holub Ota: Třicátá pátá hraniční oblast, Kruh, 1983

[15] Novotný Tomáš: Hraničáři na Dyji, část I. In: Pevnostní rozhledy, mimořádné nulté číslo, 2015

[16] Hamák Bedřich, Vondrovský Ivo: Mobilizovaná československá armáda 1938 (30. září 1938), FortPrint, 2011

[17] Formánek Ivo: Čs. lehké opevnění v Orlických horách, FortPrint, 2011

[18] VHA-VÚA Praha: důvěrné rozkazy pěšího pluku 4 „Prokopa Velikého“ z let 1937-1938

[19] Holub Ota: Třicátá pátá hraniční oblast, Kruh, 1983

[20] Vaňourek Martin: Armádní generál Bohumil Boček : "armáda patří celému národu...", Martin Vaňourek, 2017

[21] Lášek Radan: Velitelé praporů SOS, Codyprint, 2009

[22] Marek Jindřich, Hraničářská kalvárie, Svět křídel, 2005

[23] Kolektiv autorů: Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945, Ministerstvo obrany ČR, 2005

[24] Stehlík Eduard: Vlast a čest - byly jim dražší nežli život, FortPrint, 2000

[25] Tamtéž

[26] Tamtéž

[27] Maršálek Zdenko, Hofman Petr: Dunkerque 1944-1945 – Ztráty Československé samostatné obrněné brigády během operačního nasazení ve Francii, Lidové noviny, 2011

[28] Pejčoch Ivo, Jakl Tomáš, Plachý Jiří, Marek Jindřich: Padli na barikádách – Padlí a zemřelí ve dnech Pražského povstání 5.-9.5. 1945, Vojenský historický ústav, 2015

[29] Tamtéž

[30] Tamtéž

[31] Tamtéž

[32] Tamtéž

Naučná stezka Bitva u Hradce Králové 3. 7. 1866 – ústup rakouské armády[editovat | editovat zdroj]

Naučná stezka Bitva u Hradce Králové 3. 7. 1866 – ústup rakouské armády
Vojenský hřbitov v Pouchově
Vojenský hřbitov v Pouchově
Základní informace
Typnaučná stezka
Délka18,5 km
ProvozovatelMuzeum východních Čech v Hradci Králové
Počet zastavení13
Obtížnoststřední
Sezónaceloročně
Lokalizace
PolohaHradec Králové Neděliště Hořiněves Chlum (Všestary)
StartMuzeum východních Čech
CílChlum (Všestary)

Naučná stezka Bitva u Hradce Králové 3. 7. 1866 – ústup rakouské armády je jednou z pěti naučných stezek věnovaných bitvě u Hradce Králové[22] a jednou ze tří, které spravuje Muzeum východních Čech v Hradci Králové.

Jedná se primárně o cyklistickou spojnici Hradce Králové a bojiště bitvy u Hradce Králové na Chlumu. Trasa začíná u Muzea východních Čech, odkud do Lochenic vede společně s červenou turistickou značkou po labské cyklostezce. Základní délka naučné stezky s cílem u Chlumu je 18,5 km.[23] Varianta končící v Hořiněvsi měří 18 km.[24] Z naučných tabulí se návštěvník dozví o závěrečných fázích bojí bitvy a zavítá na vojenský hřbitov v Pouchově, dnes části Hradce Králové.

Úsek mezi zastaveními 6 (Lochenice) a 7 (Rozcestí), kde naučná stezka vede po trase žluté turistické značky, je do roku 2022 uzavřen kvůli výstavbě dálnice.[25]

V roce 2010 vyšel ke stezce průvodce v podobě brožury.[23]

Zastavení[editovat | editovat zdroj]

Naučná stezka obsahuje 13 zastavení. Část zastavení jsou však umístěna ve dvou větvích, které se dělí u zastavení č. 7. Zastavení č. 8 a 9 se nacházejí ve větvi vedoucí do Hořiněvsi. Zastavení 10 až 13 jsou umístěna na trasa přes Neděliště a dále směrem na Chlum.[23] Na posledním zastavení se napojuje na naučnou stezku Centrální bojiště Chlum, která vede až k Muzeu války 1866.

  1. Muzeum východních Čech
  2. Sokolovna
  3. Plácky
  4. Vojenský hřbitov
  5. Předměřice nad Labem
  6. Lochenice
  7. Rozcestí
  8. Sendražice
  9. Hořiněves Bažantnice
  10. Neděliště zámek
  11. Neděliště křižovatka
  12. Dělostřelecký pluk č. 6
  13. Pod Chlumem

Naučná stezka Les Svíb[editovat | editovat zdroj]

Naučná stezka Les Svíb
Pomník praporu polních myslivců č. 13
Pomník praporu polních myslivců č. 13
Základní informace
Typnaučná stezka
Délka15 km
ProvozovatelMuzeum východních Čech v Hradci Králové
Datum otevření2001/2011
Počet zastavení23
Obtížnoststřední
Sezónaceloročně
Lokalizace
PolohaVšestary (Chlum, Lípa) Čistěves Máslojedy
StartMuzeum války 1866
Cílvýchozí bod

Naučná stezka Les Svíb představuje vedle centrálního bojiště na Chlumu nejzajímavější části bojiště s pomníky upomínajícími na bitvu u Hradce Králové, největší bitvu odehrávající se na českém území.

Jak již z názvu vyplývá, většina zastavení se nalézá v lese Svíb s 90 pomníky a kříži. Stezka vznikla v roce 2001 a tehdy měřila 10 km. V roce 2011 byla rozšířena na 15 km a celkem 23 zastavení (+ tři zastavení). Trasa původně začínala v Čistěvsi a končila v Máslojedech.[26] V rozšířené variantě má okružní podobu s výchozím i konečným bodem na Chlumu u Muzea války 1866.

Jedná se o jednu z pěti naučných stezek věnovaných bitvě u Hradce Králové[22] a jednu ze tří, které spravuje Muzeum východních Čech v Hradci Králové. V roce 2010 vyšel ke stezce průvodce v podobě brožury.[27]

Zastavení[editovat | editovat zdroj]

  1. Muzeum války 1866
  2. Lípa – pomník pruských důstojníků
  3. Čistěves – náves
  4. Čistěves – severní okraj obce
  5. Čistěves – pomník pěšího pluku č. 61
  6. Pomník 2. magdeburského pěšího pluku č. 27
  7. Pomník myslivce
  8. Pomník 4. durynského pěšího pluku č. 72
  9. Pomník plukovníka Carla Poeckha
  10. Alej mrtvých – rozcestí
  11. Pomník pěšího pluku č. 51
  12. Alej mrtvých – kóta 338
  13. Pomník praporu polních myslivců č. 30
  14. Pomník nadporučíka Leopolda Schmidta
  15. Svíb – východní vstup
  16. U Svíbu
  17. Pomník 1. magdeburského pěšího pluku č. 26
  18. Pomník pěšího pluku č. 12
  19. Východní okraj Svíbu
  20. Pomník praporu polních myslivců č. 13
  21. Pomník pěšího pluku č. 26
  22. Pomník 4. magdeburského pěšího pluku č. 67
  23. Máslojedyvojenský hřbitov

Související stránky[editovat | editovat zdroj]

Naučná stezka Centrální bojiště Chlum[editovat | editovat zdroj]

Naučná stezka Centrální bojiště Chlum
Mauzoleum v Lípě
Mauzoleum v Lípě
Základní informace
Typnaučná stezka
Délka10 km
ProvozovatelMuzeum východních Čech v Hradci Králové
Datum otevření1999
Značeníznačkou pro naučnou stezku
Počet zastavení20
Obtížnoststřední
Sezónaceloročně
Lokalizace
PolohaVšestary (Chlum, Rozběřice, Lípa)
StartMuzeum války 1866
Cílvýchozí bod

Naučná stezka Centrální bojiště Chlum představuje nejvýznamnější pomníky centrální části bojiště upomínající na bitvu u Hradce Králové, největší bitvu odehrávající se na českém území. Trasa o délce 10 km začíná a končí u Muzea války 1866 na Chlumu a má celkem 20 zastavení.

Zřízena byla v roce 1999 Muzeem východních Čech v Hradci Králové.[28] Jedná se o jednu z pěti naučných stezek věnovaných bitvě u Hradce Králové[22] a jednu ze tří, které spravuje zmíněné muzeum. V roce 2010 vyšel ke stezce průvodce v podobě brožury.[27]

Zastavení[editovat | editovat zdroj]

  1. Muzeum války 1866
  2. Baterie mrtvých
  3. Dělostřelecký okop č. V
  4. Rozhledna
  5. Lípa
  6. Mauzoleum
  7. Dělostřelecký okop č. VI
  8. Osárium
  9. Pod Osáriem
  10. Pruský hřbitov
  11. Pomník rakouského I. armádního sboru
  12. Kostel Proměnění Páně (Chlum)
  13. U školy
  14. Křižovatka
  15. Pod Chlumem
  16. Šrámův kříž
  17. Pomník Prince Hohenzollerna
  18. Pomník rakouského 4. pěšího pluku (Deutschmeister)
  19. Hejcmanka
  20. Úvoz mrtvých

Související stránky[editovat | editovat zdroj]

Les Svíb

Muzeum východních Čech v Hradci Králové[editovat | editovat zdroj]

Expozice[editovat | editovat zdroj]

Významné expozice a výstavy:

historické expozice a výstavy Husitství na Hradecku, Temno od K. Michla

60. léta 20. století

expozice feudalismu a kapitalismu

výstavy

Klenoty starých pergamenů

Hradec Králové na počátku dějin

Válka 1866

Slohový nábytek

70. léta 20. století

moderní přírodovědecká expozice z roku 1971 – geologie, botanika i zoologie – zlomové moderní pojetí

V roce 1973 existovala expozice Nových dějin a současnosti 1850–1972 a přírodovědecká expozice.

expozice Století proměn (1974)

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Gloria musaealis[editovat | editovat zdroj]

Gloria musaealis je národní soutěží muzeí.[29] První ročník proběhl v roce 2003 s hodnocením za rok 2002. Tehdy nejlépe ze soutěže vyšly Vojenský historický ústav Praha a Muzeum východních Čech v Hradci Králové, které si odnesly po dvou cenách.[30]

  • 2013 – II. místo v kategorii Muzejní výstava roku – výstava „Kotěra. Po stopách moderny…“[31];
  • 2009 – II. místo v kategorii Muzejní výstava roku – stálá expozice „Královské město nad soutokem“ (zpřístupněno 18. 5. 2009);
  • 2006 – Cena Gloria musaealis v kategorii Muzejní výstava roku – výstava „Chladná krása plátové zbroje“[31];
  • 2002 – III. místo v kategorii Muzejní výstava roku – výstava „Jan Kotěra 1871–1923, zakladatel moderní české architektury“[31];
  • 2002 – Cena Gloria musaealis v kategorii Muzejní publikace roku – publikace „Fotoalbum města Hradce Králové 1918-1945“[30][31]


Stálé expozice[editovat | editovat zdroj]

V 60. letech 20. století byla v muzeu instalována expozice feudalismu a kapitalismu. V roce 1971 byla vybudována moderní přírodovědecká expozice představující geologii, botaniku i zoologii. Je považována za příklad zlomového moderního pojetí. V roce 1973 také fungovala expozice Nových dějin a současnosti 1850–1972. O rok později vznikla expozice Století proměn.

Historické expozice před rekonstrukcí výstavní budovy (do 2017)[editovat | editovat zdroj]

  • Královské město nad soutokem – od nejstarších dějin osídlení Královéhradecka přes vznik města po založení biskupství (zpřístupněno 18. 5. 2009) 2. místo v Národní soutěži Gloria musaealis v kategorii muzejní výstava roku 2009.
  • Od pevnosti k salónu republiky – architektura města od poloviny 18. století do vypuknutí druhé světové války: vznik bastionové pevnosti (inovace v roce 2016 – expozice Pevnost královéhradecká) + urbanismus v první třetině 20. století (zpřístupněno 2008)

Historická expozice "Cesta k městu"[editovat | editovat zdroj]

Expozice "Cesta k městu" má být historickou expozicí zaměřenou na dějiny města Hradce Králové. Její výstavba probíhá od ledna 2021. K dokončení by mělo dojít v červnu 2021, po němž má následovat zkušební provoz. Návštěvnický provoz je očekáván od října 2021.[32]

Expozice má být rozdělena do tří částí ve čtyřech výstavních sálech:

  • Cesta k městu českých královen – 13. až 16. století – urbanistická výstavba města s modelem středověkého Hradce Králové, řemesla (1 sál)
  • Cesta k pevnosti – 17. století až 1866 (prusko-rakouská válka) období bastionové barokní vojenské pevnosti (1 sál)
  • Cesta k salonu republiky – od prusko-rakouské války do poloviny 40. let 20. století (2 sály)

Další expozice v přípravě[editovat | editovat zdroj]

  • Přírodovědecká expozice
  • Archeologická expozice (Příběh krajiny, Příběh kultury, Příběhy lidí)

Muzeum války 1866[editovat | editovat zdroj]

Stálou historickou expozici věnující se prusko-rakouské válce a bitvě u Hradce Králové v roce 1866 má MVČ u osady Chlum, kde proběhlo centrální střetnutí. Nová expozice od roku 2012.

Podrobnější informace naleznete na stránce Muzeum války 1866.

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

Přehled výstav z let 2017 až 2021[33]:

  • Poklady spolupráce – Když archeologie spojí síly s veřejností (5. 3. – 5. 9. 2021)
  • Století Karla Otčenáška (4. 12. 2020 – 6. 6. 2021)
  • Pražský groš – příběh nejslavnější české mince (10. 10. 2020 – 6. 6. 2021)
  • 1920–2020: století čsl. ústavnosti a demokratické armády (1. 8. 2020 – 1. 11. 2020)
  • SKLOLETÍ / 100 let sklářské školy v Železném Brodě (3. 7. 2020 – 25. 10. 2020)
  • Uprostřed Koruny české (7. 2. 2020 – 28. 6. 2020)
  • Okolo Hradce aneb Hradečáci na kole (1. 11. 2019 – 22. 3. 2020)
  • Kdo, když ne my, kdy, když ne teď (1. 11. 2019 – 5. 1. 2020)
  • Příroda z depozitářů – 80 let Přírodovědeckého muzea v Hradci Králové (1. 11. 2019 – 5. 1. 2020)
  • Operace Barium – 2. světová válka a Královéhradecko (1. 11. 2019 – 5. 1. 2020)
  • Tajemství ptačí sekery – raný středověk v jednom nálezu (1. 11. 2019 – 12. 1. 2020)
  • Muzejní nostalgie. 110 let budovy ve fotografii (19. 1. 2018 – 4. 3. 2018)
  • Houby živé, jedlé i jedovaté (5. 10. 2017 - 8. 10. 2017)
  • Královéhradecké regulační plány (30. 6. 2017 - 5. 11. 2017)
  • O motýlech a lidech (19. 5. 2017 – 24. 9. 2017)
  • Echoes – 100 let finského regionu a architektury (10. 5. 2017 – 18. 6. 2017)
  • Zemanský – paintings (27. 4. 2017 – 30. 6. 2017)
  • Velká vizita (24. 3. 2017 – 5. 11. 2017) – výstava o zdravotnictví a sociálně zdravotní péči v Hradci Králové
  • České loutkové divadlo třikrát jinak (10. 3. 2017 – 2. 4. 2017)
  • Fosilie Michala Potůčka (27. 1. 2017 – 23. 4. 2017)
  • Fashion, Dominika Cyprová (7. 1. 2017 – 22. 1. 2017)

V roce 2016 procházela rekonstrukcí Galerie moderního umění v Hradci Králové, její předměty byly vystavovány v Muzeu východních Čech

Po většinu let 2018 a 2019 byla historická výstavní budova v rekonstrukci, a tak v ní neprobíhaly výstavy.

Online výstavy[editovat | editovat zdroj]

Kvůli pandemii nemoci covid-19 bylo muzeum značnou část sezóny 2021 pro veřejnost uzavřeno. Pracovníci muzea proto připravili online digitální možnosti prohlídky výstav[34][35]:

  • 4 panoramatické prohlídky výstav (fyzicky instalovaných)
    • 1920–2020: století čsl. ústavnosti a demokratické armády
    • SKLOLETÍ / 100 let sklářské školy v Železném Brodě
    • Uprostřed Koruny české (kulturní památky východních Čech
    • Okolo Hradce aneb Hradečáci na kole
  • 3 online výstavy
    • Vánoční ozdoby
    • Svoboda přišla v máji – u příležitosti 75. výročí května 1945
    • Architekt Josef Gočár a Hradec Králové – u příležitosti 140. výročí architektora narození a 75. výročí jeho úmrtí
  • 4 multimediální digitální exkurze (kombinace výstavy a virtuální prohlídky vybraného místa)
    • Malá procházka penězi napříč staletími
    • Přírodověda v roušce
    • Výlet za fosiliemi mladších prvohor
    • Konzervátorské dílny

Výstavy mimo prostory muzea[editovat | editovat zdroj]

Muzeum také zajišťuje výstavní činnost mimo své vlastní výstavní prostory. Výběr z těchto výstav:

Činnosti[editovat | editovat zdroj]

Muzeum plní v hlavní činnosti několik aktivit.

  • výstavní a vzdělávací – stále expozice, výstavy, akce pro veřejnosti
  • sbírkotvorná
  • vědecko-výzkumná – muzeum je zapsáno v seznamu výzkumných institucí (na základě rozhodnutí MŠMT), publikační aktivity
  • odborná expertní – pracovníci muzea zajišťují expertní a recenzní posudky, odborná vyjádření pro orgány státní správy a samosprávy, památkovou terénní činnost, mykologickou poradnu, regionální pracoviště pro tradiční lidovou kulturu, knihovny

Vědecko-výzkumné projekty řešené v roce 2019[editovat | editovat zdroj]

Archeologická témata[editovat | editovat zdroj]

  • Středověké město ve východních Čechách
  • Zpracování eneolitické kamenné broušené industrie staré sbírky Muzea východních Čech v Hradci Králové
  • Vyhledávání, mapování a výzkum lokalit starší doby kamenné ve východních Čechách
  • Germánské osídlení východních Čech
  • Královéhradecko na přelomu střední a mladší doby bronzové

Historická témata[editovat | editovat zdroj]

  • Závěr mincovnictví denárového období ve světle depotu z Rybné nad Zdobnicí
  • Sbírka skleněných negativů v Muzeu východních Čech v Hradci Králové
  • Reedice prací Ignáta Herrmanna "V pevnosti" a "Něco ze vzpomínek hradeckých"
  • Školní obrazy ve sbírce Muzea východních Čech v Hradci Králové
  • Podnikatelská rodina Sehnoutka-Steinský a jejich odkaz ve východočeském regionu
  • Kulturně-společenský život na Královéhradecku v 19. a 20. století – Historie ochotnických divadelních spolků
  • Josef Škoda – hradecký sochař
  • Prusko-rakouská válka 1866
  • Současný stav lokací obranných bojů česko-slovenské branné moci a Stráže obrany státu s maďarskými a polskými teroristy a jednotkami Honvédu v říjnu a listopadu 1938 a lednu a březnu 1939
  • Ferdinand II. Tyrolský
  • Zbrojnice ze zámku Opočno-zbrojnice ze sbírky Colloredo-Mannsfeldů

Přírodovědecká témata[editovat | editovat zdroj]

Knihovny[editovat | editovat zdroj]

Součástí muzea jsou také dvě knihovny (stav 2021). Knihovna je součástí muzea od jeho počátku v roce 1896. Nejprve byla umístěna v budově bývalé odborné zámečnické školy. Od 1913 v budově muzea na Eliščině nábřeží. Základem bylo 213 svazků odborné literatury.[37]

Společenskovědní knihovna[editovat | editovat zdroj]

Knihovna je veřejně přístupná a evidována jako základní knihovna se specializovaným knihovním fondem. Zaměřuje se na historická témata česká a regionální a úžeji oborově zaměřené publikace odpovídající zaměření muzea jako takového (numismatika, archeologie, architektura, umění, muzejnictví, etnografie, řemesla a válka 1866. Služby jsou k dispozici pouze k prezenčnímu studiu.

Ke konci roku 2019 obsahovala 46 313 knihovních jednotek.

Knihovna se nachází v historické budově muzea na Eliščině nábřeží.

Přírodovědecká knihovna[editovat | editovat zdroj]

Knihovna je veřejně přístupná a evidována jako základní knihovna se specializovaným knihovním fondem – zaměření na přírodovědecké obory jako je mykologie, botanika, zoologie, mykologie, geologie, paleontologie či entomologie).

Základem fondu je knihovna někdejšího přírodovědeckého muzea, které bylo připojeno k městskému historickému muzeu v roce 1946. Dnes se jedná o součást přírodovědeckého oddělení. Do roku 1993 byla umístěna v budově oddělení na Malém náměstí. Následně došlo k přesunu do Gayerových kasáren[38], kde sídlila až do počátku rekonstrukce objektu.

Ke konci roku 2019 obsahovala 21 580 jednotek, z toho 6 437 monografií a 15 143 časopisů (cca 700 různých periodik).

Naučné stezky[editovat | editovat zdroj]

Muzeum spravuje také tři naučné stezky, které se týkají bitvy u Hradce Králové, resp. prusko-rakouské války 1866:

Poslední jmenovaná spojuje historickou budovu a Muzeum války 1866 na Chlumu.

Sbírky[editovat | editovat zdroj]

Stav sbírek v roce 2019[editovat | editovat zdroj]

Ke konci roku 2019 bylo evidováno 1 775 440 sbírkových předmětů s celkem 408 316 evidenčními čísly. Jejich členění dle jednotlivých sbírek zobrazuje tabulka.

Rozsah sbírek k 31. 12. 2019
Sbírky Počet evidenčních čísel Počet předmětů
archeologické a antropologické 154 868 442 715
historické 149 689 317 866
přírodovědecké 103 759 1 014 859

Stav sbírek v roce 1973[editovat | editovat zdroj]

Stav sbírek v roce 1973 zachytila publikace Muzea, galerie a památkové objekty v ČSR.[39]

Přírodovědecké sbírky[editovat | editovat zdroj]

Historické sbírky[editovat | editovat zdroj]

  • prehistorické (120 000; archeologický výzkum ve spolupráci s Archeologickým ústavem ČSAV v Praze)
  • středověká keramika a železa
  • iluminované kancionály české i latinské z 15. až 18. století
  • literární a hudební archiv včetně rukopisů hudebních skladeb z 16. až 18. století (10 tisíc položek)
  • numismatické (40 tisíc)
  • národopisné
  • kulturní historie města
  • sklo, keramika, umělecký průmysl
  • sbírka zbraní se zaměřením na prusko-rakouskou válku 1866

Knihovny[editovat | editovat zdroj]

30 tisíc svazků, 1500 brožovaných, 4000 separátů

Fotoarchiv[editovat | editovat zdroj]

25 tisíc fotografií, 50 tisíc negativů


Publikační činnost[editovat | editovat zdroj]

Návštěvnost[editovat | editovat zdroj]

Návštěvnost Muzea východních Čech v Hradci Králové[40]
Rok Návštěvnost včetně poboček Poznámka
2007 52 968
2008 43 812
2009 21 053 bez přednášek a adventních trhů
2010 10 498
2011 47 213
2012 40 429
2013 30 989
2014 46 422
2015 27 668
2016 32 512 150. výročí prusko-rakouské války a bitvy u Hradce Králové 1866 s řadou akcí
2017 43 563
2018 22 136 uzavření historické budovy, od července výstavy v prostorách Galerie moderního umění v Hradci Králové
2019 23 142 uzavření historické budovy, slavnostní otevření po rekonstrukci 31. 10. 2019
2020 pandemie koronaviru, zkrácení návštěvnické sezony
Návštěvnost Muzea východních Čech v Hradci Králové[41]
Rok Historická budova Muzeum války 1866 Rozhledna Chlum Návštěvnost celkem včetně akcí Komentář
2007 rozhledna cca 12 400, celkem Chlum 20 673, meziročně zvýšení o 7,73 %
2008 27 072 59 848 Chlum - pokles o 14 %, tj. cca na 17 800, pokles zejména školních zájezdů, zvýšení cen dopravy, návštěvnost rozhledny o 20 % vyšší než muzea
2009 8 707 0 6 096 32 678 Chlum -muzeum uzavřeno z důvodu rozšíření a rekonstrukce
2010 10 404 4 468 3 994 38 092 3. 7. slavnostní otevření muzea
2011 6 552 6 181 43 953
2012 7 970 5 357 42 660 31. 3. zpřístupněna nová expozice na Chlumu
2013 5 268 61 184 Chlum, od léta informační centrum ve zrekonstruovaném strážním domku
2014 5 559 46 922
2015 15 632 6 984 5 052 48 562
2016 12 371 12 436 7 605 51 121 150. výročí prusko-rakouské války a bitvy u Hradce Králové 1866 s řadou akcí
2017 10 920 7 025 5 609 43 563
2018 8 893 7 362 5 709 33 714 uzavření historické budovy, od července výstavy v prostorách Galerie moderního umění v Hradci Králové
2019 3 466 5 486 4 091 23 142 uzavření historické budovy, slavnostní otevření po rekonstrukci 31. 10. 2019

Muzeum války 1866[editovat | editovat zdroj]

Muzeum války 1866
Muzeum války 1866 s vyhlídkovou věží a strážním domkem
Muzeum války 1866 s vyhlídkovou věží a strážním domkem
Údaje o muzeu
StátČeskoČesko Česko
MěstoChlum (Všestary)
AdresaChlum čp. 66
503 12 Všestary
Založeno3. července 1936
Zaměřeníválečné
Webové stránky

Muzeum války 1866, nejprve Válečné museum 1866[42] a později Památník bitvy 1866 na Chlumu[41], je válečné muzeum prusko-rakouské války, které se nachází v nejvyšších místech bojiště bitvy u Hradec Králové u osady Chlum.

Muzeum se snaží návštěvníkům vysvětlit největší bitvu na českém území v kontextu průběhu prusko-rakouské války. Nabízí expozice s výzbrojí a výstrojí pruské i rakouské armády (pěchota, jezdectvo, dělostřelectvo).[41]

Zajišťuje také návštěvnický provoz rozhledny Chlum v bezprostřední blízkosti muzea. Součástí areálu je od léta 2013 rovněž informační centrum v budově zrekonstruovaného historického domku pro strážce památníků z roku 1894.[41][43]

Prochází tudy červená a žlutá turistická značka a také naučná stezka Centrální bojiště Chlum.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Pietní místo na vrcholu Chlum u stejnojmenné osady se začalo rozvíjet od 70. let 19. století. Do konce 19. století vzniklo velké množství pomníků. V roce 1899 byla postavena kovová rozhledna a kostnice v novogotickém stylu.

Tematické válečné muzeum bylo vystavěno z iniciativy Josefa Volfa, sedláka z nedalekých Máslojed, který byl pamětníkem události. Stavba by však nemohla vzniknout bez Komitétu pro udržování pomníků na bojišti Králové-hradeckém, jehož členové a příznivci dokonce poskytli první muzejní exponáty. Výstavba muzeální budovy probíhala v letech 1932 až 1936. Ke zpřístupnění následně došlo v den 70. výročí bitvy u Hradce Králové 3. července 1936.[44] Tuto první budovu muzea postavil podle návrhu Ing. Františka Friedricha stavitel Antonín Šandera. Náklady se vyšplhaly na 44 tisíc tehdejších korun.[42]

Před rokem 1993 muzeum spravoval Okresní úřad v Hradci Králové.[42] Od roku 1993 je pobočkou a od roku 2019 zároveň oddělením Muzea východních Čech v Hradci Králové.[41]

V letech 2008 až 2010 byla realizována přístavba nové budovy pro rozšíření muzea, jelikož původní stavba již nevyhovovala kapacitním ani expozičním požadavkům.

Následné slavností otevření muzea se konalo v den výročí bitvy – 3. července 2010. V roce 2011 bylo opraveno původní muzeum a upraveno na multimediální sál.[42] Další nová expozice byla zpřístupněna 31. března 2012.[41] V rámci investice vznikla mj. také cyklostezka procházející bojištěm.[42]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

Barus, Martin – Grof, Vlastimil – Holas, Matouš – Jánský, Zdeněk – Kessler, Vojtěch – Matoušek, Josef – Náhlovský, Jiří – Synek, Jiří – Šrámek, Josef – Vondryska, Tomáš: 130 let Komitétu pro udržování památek z války roku 1866 (1888–2018). Hradec Králové 2018.  

Blažek, Viktor: Krajinná památková zóna území bojiště u Hradce Králové. In: Monumenta vivent. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Josefově. Jaroměř 2017

Brůha, Jan – Dvořák, Jaroslav – Poláček, Bohumil – Vycpálek, Miroslav: Průvodce po bojišti u Hradce Králové z roku 1866. Hradec Králové 1996.

Dvořák, Jaroslav – Synek, Jiří: Před 25 lety byl obnoven Komitét 1866. Bellum 1866, roč. 2015, č. 2

Dvořák, Jaroslav: Jan Nepomuk Steinský. Otec válečných hrobů z roku 1866. Hradec Králové 2011.

Jánský, Zdeněk – Grof, Vlastimil – Synek, Jiří: Baterie mrtvých u Chlumu v roce 1866. Hradec Králové 2013.

Kessler, Vojtěch – Šrámek, Josef: „Kdybychom na ty padlé zapomněli, je to, jako by zemřeli podruhé.“ Sepulkrální památky na královéhradeckém bojišti z roku 1866. In: Epigraphica et Sepulcralia 8. Fórum epigrafických a sepulkrálních studií. Praha 2019

Kessler, Vojtěch – Šrámek, Josef: Krajina jako fixátor lidské paměti - příklad královéhradeckého bojiště z roku 1866. In: Krajina a lidé. Eds. Jarošová, Lenka – Tyranová, Jindřiška. Opava 2020

Kessler, Vojtěch: Baterie mrtvých – inventura jednoho fenoménu. Bellum 1866, roč. 2013, č. 2

Kessler, Vojtěch: Hromadné hroby a pomníky na královéhradeckém bojišti. In: Monumenta vivent. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Josefově. Jaroměř 2017

Kessler, Vojtěch: Paměť v kameni. Druhý život válečných pomníků. Praha 2017.

Pacáková-Hošťálková, Božena: Asociativní a organicky vyvinutá krajina bojiště bitvy u Hradce Králové. Zprávy památkové péče, roč. 2014, č. 6

Simon, Josef: Padesát let trvání Spolku pro udržování válečných památek na bojišti královéhradeckém z r. 1866. Hradec Králové 1939.  

Simon: Josef: Průvodce po bojišti královéhradeckém z roku 1866. Hradec Králové 1936.  

Šrámek, Josef: Bojiště z roku 1866 u Hradce Králové jako místo historické paměti sui generis. Příspěvek ke genezi památkové zóny z prusko-rakouské války v letech 1866–1996. Časopis Společnosti přátel starožitností, roč. 2018, č.4

Šrámek, Josef: Inventář historické sbírky Válečného musea 1866 na Chlumu z let 1936–1954. Bellum 1866, roč. 2016, č. 2

Šrámek, Josef: Proměna královéhradeckého bojiště z prusko-rakouské války v pietní památkové území v letech 1866–1936. In: Monumenta vivent. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Josefově. Jaroměř 2017

Šrámek, Josef: Prusko-rakouská válka roku 1866 a Muzeum východních Čech v Hradci Králové. Vlastivědný věstník moravský, roč. 2016, č. 4

Šrámek, Josef: Vznik Válečného musea 1866 na Chlumu ve světle soudobých polemik (1910–1936). Bellum 1866, roč. 2017, č. 2

Šrámek, Josef: Vzpomínky Josefa Volfa na válku roku 1866 v kontextu vývoje moderního vojenského dějepisectví aneb Jak sedlák z Máslojed předběhl historiky. Bellum 1866, roč. 2015, č. 2

Volf, Josef: Vzpomínky na válku roku 1866 (Zároveň průvodce po bojišti královéhradeckém). Hradec Králové 1934.

Návštěvnost[editovat | editovat zdroj]

Návštěvnost expozic muzea se pohybuje kolem sedmi tisíc vstupů za rok. V roce 2016 byl zájem vyšší v souvislosti se 150. výročím bitvy a války.[41]

Rok Návštěvnost
2015 6 984
2016 12 436
2017 7 025
2018 7 362
2019 5 486

Kontext[editovat | editovat zdroj]

Dne 3. července 1866 se v širokém okolí obce Chlum odehrávala rozhodující bitva prusko-rakouské války, která brzy vešla do dějin jako bitva u Sadové anebo u Hradce Králové. Tato bitva získala smutný status 2. největší bitvy 19. století, hned po tzv. Bitvě národů u Lipska z roku 1813, a zároveň největší bitvy, která se odehrála na českém území. Výsledkem konfliktu, v němž Rakousko skončilo poraženo, bylo nastoupení cesty ke sjednocení Německa pod vlivem Pruska, k čemuž došlo po vítězství ve válce s Francií v letech 1870–1871. Zároveň tak ale byly položeny základy mocenských bloků (pozdější Trojspolek a Dohoda), které se posléze v letech 1914–1918 střetly v první světové válce. Válka z roku 1866 tedy stojí bezprostředně u kořenů první světové války a představuje tak jeden z významných milníků moderních evropských dějin.

Jako připomínka válečných obětí zprvu fungovaly na bojišti spontánně zřizované prosté kříže, až posléze nahrazované pomníky ve vlastním slova smyslu. Iniciativu v této fázi vyvíjeli především rodinní příslušníci padlých či zástupci široké veřejnosti, případně menším dílem vojenské útvary, které se války v roce 1866 účastnily. Už na přelomu let 1866–1867 založil baron  Johann A. Liebieg mauzoleum s malou kaplí u tzv. Gabrielina dvora u obce Lípa, podobně věnovali manželé Max Egon a Leontina zu Fürstenberg památce padlých vojáků honosný kříž v centru rakouského postavení na Chlumu. Nezanedbatelná role připadla také pruskému rytířskému řádu johanitů, jehož pověřenci v září 1866 zakoupili pozemek na Chlumu, v místě, kde se nacházely šachtové hroby pruských vojáků, za účelem založení pruského vojenského hřbitova.

Jak však ubíhal čas, válečné hroby i pomníky na někdejším bojišti začaly chátrat. V polovině listopadu 1888 došlo k zásadní události, kterou bylo chátrání bojiště u Hradce Králové zastaveno. Tehdy totiž bývalé bojiště navštívil v rámci honu, pořádaném v lese Svíb, penzionovaný setník c. k. zeměbrany Jan Nepomuk Steinský, veterán prusko-rakouské války. Stav hrobů padlých spolubojovníků ho nenechal chladným a tak inicioval zřízení spolku, který by o stav válečných hrobů na bojišti pečoval. Steinského idea padla na úrodnou půdu, a tak byl 2. prosince 1888 ustaven Komitét pro udržování pomníků na bojišti Královéhradeckém, jehož se stal Jan Steinský předsedou. Mezi lety 1888–1914 se jeho členům podařilo nejen zastavit chátrání válečných hrobů z roku 1866, ale také budovat a iniciovat vznik památek nových. Růst zájmu o historii prusko-rakouské války tak živil turismus a naopak rozvoj turismu napomáhal zvelebování areálu bojiště i udržování vzpomínky na dění z roku 1866. Roku 1894 nechal statkář z Dobřenic Karel Weinrich zřídit na Chlumu dodnes stojící domek pro strážce bojiště (dnešní infocentrum), k němuž roku 1899 přibyla rozhledna a výletní restaurace, taktéž sloužící dodnes. V roce 1891, kdy se již královéhradecké bojiště mohlo pyšnit 227 pomníky, vyšel první průvodce po bojišti, pravděpodobně od člena Komitétu Josefa Tausika. V roce 1904 pak bylo vytvořeno první turistické značení. V centru pozornosti se Královéhradecké bojiště ocitlo v roce 1906, kdy se připomínalo 40. výročí prusko-rakouské války. Na bojiště tehdy přicestovaly stovky pamětníků nejen z Rakouska, ale i Saska a Pruska, a odhalena byla na bojišti také nová památka, pomník rakouského 30. praporu polních myslivců v lese Svíbu. Jeho odhalení se účastnila řada předních osobností své doby, např. bojiště navštívil během své návštěvy Hradce Králové v roce 1906 také francouzský slavista Louis Léger. Čestného hosta po bojišti provedl sám starosta JUDr. František Ulrich spolu s dalšími čelními představiteli města, výkladu se zhostil místopředseda Komitétu František Waldek. Další rozvoj památkové péče na Královéhradeckém bojišti z roku 1866 zastavilo v roce 1914 vypuknutí první světové války. Komitét tak např. nestačil realizovat záměr vybudování pomníku ve Střezeticích, naplněný až při příležitosti 150. výročí prusko-rakouské války v roce 2016. Poměry se valně nezlepšily ani po skončení první světové války. Společenská pozice spolku se po vzniku Československé republiky na sklonku roku 1918 přirozeně změnila, nadto mladý stát musel čelit řadě dalších existenčních potíží. Spolek pro udržování pomníků na bojišti královéhradeckém sice nelehké časy přežil, i tak ale rozvoj památkové zóny co do budování nových pomníků ustal. Památkové ochraně královéhradeckého bojiště orgány první republiky nebránily, přesto byl spolek znárodněním části svého majetku omezen v možnostech. V roce 1925 vstoupil do řad královéhradeckého spolku sedlák z Máslojed Josef Volf, sám pamětník války z roku 1866. Ten pak v roce 1927 publikoval tiskem své paměti na události prusko-rakouského konfliktu, kde rovněž zúročil své zkušenosti průvodce po bojišti. Kniha vyšla r. 1934 v druhém vydání a německém překladu.

Činnost Spolku pro udržování pomníků na bojišti královéhradeckém však nebyla ve 30. letech jen udržovací. Jeho příslušníci se tehdy upnuli na myšlenku zřízení samostatného muzea prusko-rakouské války, a to v samotném srdci někdejšího bojiště z roku 1866. Tato idea byla přitom staršího data. Už v roce 1910 ji v tisku prezentoval Pokrokový klub v Hradci Králové, byť tehdy se ještě neuvažovalo přímo o Chlumu, ale o využití zbytků bývalé pevnosti v Hradci Králové. Na znovuobnovení tohoto záměru pak došlo v souvislosti s blížícím se 70. výročím prusko-rakouské války. Dne 3. července 1936 bylo slavnostně otevřeno nové muzeum, věnované výhradně tematice prusko-rakouské války. Autorem projektu muzejní budovy se stal Ing. František Fridrich, jehož záměr realizoval stavitel Antonín Šandera. Náklady na stavbu dosáhly 45 000 Kč. Expozice Válečného musea byla vybavena ze sbírek členů spolku a darů jeho příznivců. Na přelomu let 1936–1937 čítala sbírka Válečného musea na Chlumu celkem 321 předmětů. Rok 1936, kdy bylo provedeno nové turistické značení královéhradeckého bojiště, byl vydán průvodce po bojišti a především došlo ke zřízení Válečného musea, tak představuje zásadní milník v historii proměny bývalého bojiště u Hradce Králové v pevně zakořeněnou památkovou zónu

Začátkem 50. let 20. století ovšem došlo k rozpuštění Spolku pro udržování pomníků na bojišti královéhradeckém a zestátnění jeho majetku, tedy i Válečného musea 1866 na Chlumu a jeho sbírek. Ty skončily nuceným předáním do sbírek dnešního Vojenského historického ústavu v Praze, a jen zlomek se podařilo v 70. letech 20. století získat zpět. Již připravené oslavy stého výročí bitvy u Hradce Králové byly v roce 1966 na poslední chvíli zakázány. Atmosféra byla napjatá zvláště poté, co rakouská televize odvysílala reportáž o vzpomínkovém setkání v červenci 1982 – další shromáždění následujícího roku už policie rozehnala a okolí Chlumu bylo uzavřeno příslušníky Sboru národní bezpečnosti. Budovu muzea do roku 1993 spravoval Okresní úřad v Hradci Králové, následně se objekt stal součástí Muzea východních Čech v Hradci Králové, jehož je součástí dodnes. Při příležitosti 130. výročí bitvy u Hradce Králové bylo k 1. červenci 1996 centrální bojiště u Hradce Králové prohlášeno památkovou zónou. Mezi lety 2008–2010 prošlo muzeum rozsáhlou přestavbou do dnešní podoby, stavba z roku 1936 však přitom byla zachována.

Památníky[editovat | editovat zdroj]

Kromě výstavní činnosti muzeum pečuje o válečné hroby a pomníky války 1866, které jsou ve správě Muzea východních Čech v Hradci Králové. Celkově se na širším území bojiště nachází na 480 pomníků, což dohromady vytváří největší soubor funerální architektury na území Česka. Od roku 1904 procházejí areálem turistické značky.[45]

V roce 1997 byl "Areál bojiště bitvy 1866 u Hradce Králové" vyhlášen krajinnou památkovou zónou.[46][47]


Želva ostnitá[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxŽelva ostnitá
alternativní popis obrázku chybí
Želva ostnitá
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaplazi (Reptilia)
Řádželvy (Testitudines)
Čeleďbatagurovití (Geoemydidae)
RodHeosemys
Binomické jméno
Heosemys spinosa
Gray, 1831

Želva ostnitá (Heosemys spinosa), rovněž zvaná želva zuboštítá[48], je druh želvy žijící v jihovýchodní Asii.

Vyskytuje se tak např. v Myanmaru, Thajsku, Singapuru, Malajsii, Indonésii či na Filipínách.[49] Problémem je, že jde o nepočetné roztříštěné populace. Žije v tamních tropických lesích do nadmořské výšky 900 m[50], a to jak v potocích, tak na souši. Typické jsou krátké plovací blány.[51]

Je řazena mezi ohrožené taxony.[48] Největším rizikem je lov na maso.[51]

Živí se rostlinami i bezobratlými živočichy, např. měkkýši, a také houbami. Potravu hledají zejména v ranních hodinách.[50]

Zajímavostí je, že mláďata vypadají zcela jinak než rodiče. Zatímco dospělí jedinci mají oblý tvar, mláďata mají krunýř s ostny.[52]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Želva ostnitá byla v září 2020 chována v necelých dvaceti evropských zoo. V rámci Česka se v tu dobu jednalo o tato zařízení[49]:

Do roku 2011 chovala tento druh rovněž Zoo Brno.[49]

Vedením evropské plemenné knihy (ESB) byla v roce 2002 pověřena Zoo Lisabon v Portugalsku. Významnější chovy jsou zejména v britských zoo. V roce 2009 bylo chováno 64 těchto želv v 18 evropských zoo.[50]

Odchovy nejsou běžnou záležitostí. V roce 1991 se podařil v Zoo Atlanta v USA. Evropský prvoodchov si v prosinci 2004 zapsala Zoo Jersey (Spojené království).[50]

V roce 2002 bylo do 16 evropských zoo rozmístěno 281 těchto želv, kteří byly zabaveny pašerákům. První odchov z těchto jedinců se povedl až o deset let později v Zoo Praha.[53][52]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Roku 2002 došlo k zabavení velkého množství želv z černého trhu v Indonésii. Zvířata ve špatném stavu byla převezena do významných evropských zoologických zahrad, včetně Zoo Praha. Právě to byl prvopočátek chovu těchto želv ve zmíněné zoo (získán samec a dvě samice[53]). V roce 2012 přišla na svět tři mláďata. Do té doby se odchov podařil jen v jedné další evropské zoo.[51] Odchov dalšího mláděte se povedl až o sedm let později v roce 2019. Tento odchov byl považován za největší úspěch v chovu želv toho roku v Zoo Praha.[54] Ke konci roku 2019 bylo chováno sedm jedinců.[54][55]

Další mládě se narodilo v červenci 2020.[56]

Tento druh je k vidění v pavilonu šelem a plazů v dolní části zoo.[51]

Zoborožec luzonský[editovat | editovat zdroj]

Čáp bělokrký[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxČáp bělokrký
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádbrodiví (Ciconiiformes)
Čeleďčápovití (Ciconiidae)
Rodčáp (Ciconia)
Binomické jméno
Ciconia episcopus
(Boddaert, 1783)

Čáp bělokrký (Ciconia episcopus) je menší druh čápa žijící v Asii a Africe.v

Peří má černobíle zbarvené. Zobák je šedý.[57]

Je řazen mezi zranitelné druhy.[58]

Vyskytuje se v okolí řek a jezer, v mokřadech, rýžových polích a dalších vlhkých lokalitách. Domovem tohoto čápa je jižní a jihovýchodní Asie. Obývá Indii, Pákistán a dále pás na východ až k Sumatře, Jávě či Filipínách.[57] Jeden z poddruhů se vyskytuje rovněž v Africe.[58]

Dosahuje výšky 86 až 95 cm. Váží 1,6 až 2,8 kg. Snáší 2 až 3 vejce, která jsou inkubována po dobu 30 či 31 dní.[57]

Žije v párech či menších rodinných skupinách. Ve větším počtu je k vidění zřídka. Totéž platí o hnízdění. Hnízdo si vytváří z větviček ve výšce asi 20 m nad zemí.[57] Potravu shání zejména v noci.[59]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Čáp bělokrký byl v září 2020 chován v pouhých čtrnácti evropských zoo. Mezi nimi i ve třech českých zoo[60]:

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Čáp bělokrký je v Zoo Praha chován od roku 2018, kdy byl dovezen první samec.[60] Na konci roku 2019 byli chováni dva samci a dvě samice.[61]

Tento druh je chován v průchozí voliéra Asijská laguna v dolní části zoo.

Morčák šupinatý[editovat | editovat zdroj]

voliéra Delta

Polák černohlavý[editovat | editovat zdroj]

voliéra Delta

Pižmovka bělokřídlá[editovat | editovat zdroj]

voliéra Delta

Bažant vietnamský[editovat | editovat zdroj]

voliéra Delta - dnes zvaná Asijská laguna

Tkalčík bělohlavý[editovat | editovat zdroj]

ptačí mokřady

Guan modrohrdlý[editovat | editovat zdroj]

ptačí mokřady

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Dytík bledý[editovat | editovat zdroj]

ptačí mokřady

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Husička stromová[editovat | editovat zdroj]

ptačí mokřady

Holub kouřový[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxHolub kouřový
alternativní popis obrázku chybí
Holub kouřový
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádměkkozobí (Columbiformes)
Čeleďholubovití (Columbidae)
Rodholub (Columba)
Binomické jméno
Columba pulchricollis
Blyth, 1846

Holub kouřový (Columba pulchricollis) je druh měkkozobého ptáka žijící v Asii.

Je řazen mezi málo dotčené taxony.[62]

Vyskytuje se v Nepálu, Číně, Tchaj-wanu i Vietnamu, a to v tamních listnatých a smíšených lesích kopcovitých oblastí.[63]

Žije v párech či jednotlivě, spíše zřídka v menších hejnech. Potravu, za níž je ochotný letět i na další vzdálenosti, získává v korunách stromů. Nejčastěji se živí plody, dále také plži a semeny.[63]

Dosahuje délky 31 až 36 cm, a to při váze kolem 330 g. Snáší zpravidla jedno vejce, které následně inkubuje po dobu 21 až 23 dní.[63]

Hruď má bílou, zatímco hlava je modrošedá. Krk je po stranách a vzadu doplněn tmavým pásem s béžovým lemováním.[63]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

V evropských zoo se jedná o velmi vzácně chovaný druh. V červenci 2020 byl chován jen ve čtyřech zoo, z toho jedné německé, jedné rakouské, jedné maďarské a jedné české zoo – Zoo Praha. V minulosti byl tento holub chován rovněž v Zoo Plzeň.[64]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Počátky chovu holub kouřového v Zoo Praha jsou spjaty s rokem 2017, kdy byl dovezen samec z ptačího parku v Turnersee v Rakousku. O rok později byla získána samice od soukromého chovatele.[63] Na konci roku 2018 byl chován jeden pár.[65] Stejný stav platil i o rok později.[66]

Tento druh je k vidění v pavilonu Sečuán představující ptáky z podhůří Himálaje. Expozice je umístěna v dolní části zoo.

Kachnička obojková[editovat | editovat zdroj]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Tento druh je k vidění v pavilonu Sečuán představující ptáky z podhůří Himálaje. Expozice je umístěna v dolní části zoo.

Holub zelenokřídlý[editovat | editovat zdroj]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Tento druh je k vidění v pavilonu Sečuán představující ptáky z podhůří Himálaje. Expozice je umístěna v dolní části zoo.

Timálie zlatá - je pod názvem čínská[editovat | editovat zdroj]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Chov v zoo není úplně vzácný (více než 70 evropských zoo), na druhou stranu je geograficky velmi rozrůzněný. V Česku tak byly v červenci 2020 tyto timálie chovány pouze ve dvou zoo:[67]

Historicky se objevily také v Zoo Brno, Zoo Dvůr Králové, Zoo Jihlava, Zoo Liberec, Zoo Ostrava a Zoo Plzeň.[67]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Zoo Praha chová timálie zlaté od roku 2007. Od té doby se opakovaně daří odchovy.[68] Na konci roku 2018 byli chováni tři samci a dvě samice.[69]

Tento druh je k vidění v pavilonu Sečuán představující ptáky z podhůří Himálaje. Expozice je umístěna v dolní části zoo.[68]


Darwinův kráter (Zoo Praha)[editovat | editovat zdroj]

Darwinův kráter je název expozičního komplexu v Zoo Praha, kde prezentuje faunu a floru Austrálie, zejména Tasmánie. Je umístěn v dolní části zoo v místech části tzv. staré bažantnice.

Počátek výstavby nové expozice byl oznámen 10. 7. 2018.[70] Expozice měla být otevřena při zahájení hlavní návštěvnické sezony 2020, konkrétně 28. 3. 2020[71]. Kvůli opatřením proti šíření epidemie koronaviru se ale termín odsunul na 30. 5. 2020.[72]

Expozice je mj. unikátní tím, že řada z vystavovaných druhů je chována v evropských zoo velmi výjimečně. Týká se to nejen ďáblů medvědovitých, které v době otevření chovalo jen pět dalších evropských zoo.[73] Navíc po Kodani se jedná teprve o druhý dovoz aktuálně chovaných zvířat přímo z Tasmánie.[74] Unikátní je rovněž největší evropské hejno kormoránů černobílých či vzácně chované divoké andulky vlnkované, klokani obrovští a poláci hnědaví.[75]

Expozice[editovat | editovat zdroj]

Komplex šesti výběhů a dvou voliér je umístěn mezi Rákosovým pavilonem a Rezervací Bororo, tedy někdejším pavilonem velkých savců.

U výběhu tapírů jihoamerických jsou situovány dvě voliéry, které tvoří vstupní místo do tohoto jednosměrně přístupného tematického expozičního celku. Voliéra ptáků z buše je domovem pro tabona lesního, papouška žlutoramenného, lelkouna sovího a divoké andulky vlnkované. Větší voliéra mokřadních a vodních ptáků (např. s kormorány černobílými) je dokonce pro návštěvníky průchozí.[75]

Střední část expozičního komplexu připomíná kráter, který existuje na Tasmánii a který vznikl dopadem meteoritu a inspiroval tvůrce k pojmenování expozice.[76] Prochází jí vyhlídková cesta, kolem které jsou po stranách rozmístěné výběhy, zejména pro ďábly medvědovité. Návštěvníci mohou v pavilonové části nahlédnout do jejich vnitřní ubikace i do expozice ježur a dvou druhů australských hadů. Součástí vzniklých staveb je také rozsáhlé chovatelské zázemí.

Největší z výběhů je situován do cípu cest u velké voliéry dravců a je průchozí. Jeho obyvateli se staly dva druhy klokanů: klokan rudokrký a klokan obrovský.

Součástí komplexu je i interaktivní skalní stěna, která odkazuje na aboriginskou kulturu a konkrétně stěnu Gulgurn Manja Shelter ve státu Victoria.[77]

Základní údaje[editovat | editovat zdroj]

Seznam chovaných druhů[editovat | editovat zdroj]

Savci[editovat | editovat zdroj]

Ptáci[editovat | editovat zdroj]

Plazi[editovat | editovat zdroj]

Zajímavé rostliny[editovat | editovat zdroj]

Holub wonga[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxHolub wonga
alternativní popis obrázku chybí
Holub wonga
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádměkkozobí (Columbiformes)
Čeleďholubovití (Columbidae)
Rodholub (Leucosarcia)
Binomické jméno
Leucosarcia melanoleuca
Latham, 1802

Holub wonga (Leucosarcia melanoleuca) je druh robustního měkkozobého ptáka, který žije v Austrálii.[79]

Vyskytuje se zejména ve vlhkých blahovičníkových a hustých pobřežních lesích a křovinách ve východní Austrálii, konkrétně v oblasti od středního Queenslandu po východní partie státu Victoria.[80] Zalétá i na zahrady v blízkosti lesů.[81]

Žije jednotlivě či v páru.[81]

Dosahuje hmotnosti 330 až 500 g. Délka těla se pohybuje v rozmezí 38 až 45 cm.[80]

Živí se plody a semeny rostlin a v menší míře také bezobratlými. Potravu nejčastěji sbírá na zemi. Využívá své oblíbené "vyšlapané" cesty.[80][81]

Snáší jedno až dvě vejce, která jsou inkubována po dobu 18 dní[80], a to střídavě oběma rodiči, i když samice takto tráví více času.[82] Mláďata hnízdo opouští po dalších 26 či 27 dnech.[81]

Zajímavostí je, že má velmi pronikavý hlas, který se nese až na vzdálenost dvou kilometrů.[80]

Samec i samice vypadají stejně. Pro tento druh je typický šedomodrý hřbet a bílá až bílošedá tečkami a pruhy doplněná spodní část těla. Čelo má krémovou barvu. Nohy jsou masově červené.[80][82] Červené je rovněž oko, zatímco zobák je šedý.[82]

Je řazen mezi málo dotčené taxony.[83]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

V květnu 2020 byl holub wonga chován v necelých dvaceti evropských zoo. Byly mezi nimi také čtyři české zoologické zahrady[84]:

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Chov tohoto druhu v Zoo Praha započal v roce 2010[80][84], kdy byl přivezen pár ze Zoo Plzeň.[84] Ke konci roku 2018 bylo chováno pět jedinců (dva samci a tři samice).[85]

Jde o jeden z druhů průchozí voliéry expozičního celku Darwinův kráter, který představuje faunu a floru Austrálie, zejména Tasmánie. Expozice umístěná v dolní části zoo byla dokončena v roce 2020.

Lori sumbawský[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxLori sumbawský
alternativní popis obrázku chybí
Lori sumbawský
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádpapoušci (Psittaciformes)
ČeleďPsittaculidae
PodčeleďLoriové (Loriinae)
TribusLoriini
RodTrichoglossus
Binomické jméno
Trichoglossus forsteni
(Bonaparte, 1850)

Lori sumbawský (Trichoglossus forsteni) je druh papouška z rodu lori. Dříve byl považován za poddruh známějšího druhu lori mnohobarvý.[86]

Žije zpravidla v párech či menších skupinách.[86]

Je ohrožován lovem pro obchod, jelikož je oblíbeným domácím mazlíčkem. Jeho stavy se snižují.[86]

Hnízdí ve vysoko položených dutinách stromů. Snáší jedno až tři vejce, která jsou inkubována po dobu 24 až 27 dní.[86]

Dosahuje délky kolem 24 cm u poddruhu lori balijský (T. f. mitschellii), resp. 26 až 27 cm u nominátního poddruhu. Ocas přitom z tohoto údaje zabírá přibližně 10 cm. Váha se pohybuje od 95 do 130 g, s tím, že u lori balijského se opět pohybuje spíše u spodní hranice, naopak T. forsteni forsteni zpravidla váží více než 110 g.[87]

Žije v nížinách, ale vyskytuje se i v horských polohách do 1200 m n. m. Jeho domovem jsou tropické lesy i plantáže.[86]

Živí se nektarem, pylem, ovocnými šťávami.[86]

Poddruhy[editovat | editovat zdroj]

Jsou rozlišovány čtyři poddruhy[87]:

  • Trichoglossus forsteni forsteni – výskyt: ostrov Sumbawa
  • Trichoglossus forsteni mitchellii (lori balijský) – výskyt: ostrov Lombok, na Bali již pravděpodobně vyhynul[88]
  • Trichoglossus forsteni stresemanni – výskyt: ostrov Pulau Kalao
  • Trichoglossus forsteni djampeanus – výskyt: ostrov Pulau Tana Jampea

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Poddruh Trichoglossus forsteni forsteni byl v květnu 2020 chován jen v osmi evropských zoo včetně dvou českých: Zoo Plzeň a Zoo Praha.[89]

Poddruh lori balijský (Trichoglossus forsteni mitchellii) byl v květnu 2020 rovněž chován velmi vzácně: jen v 11 evropských zoo. Opět mezi nimi nechyběly Zoo Plzeň a Zoo Praha.[89]

Jiné poddruhy v Evropě chovány nejsou, chovají je však v areálu Loro Parque na Tenerife.[89]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Lori sumbawský (Trichoglossus forsteni forsteni)[editovat | editovat zdroj]

Tento poddruh je v Zoo Praha chován od roku 2014.[89] V průběhu roku 2018 bylo odchováno pět mláďat. Na konci roku 2018 po přesunech mezi institucemi chovala čtyři jedince.[90] V roce 2019 se vylíhla také řada dalších mláďat: jedno v lednu, jedno v květnu, dvě v červenci a dvě v prosinci. Dvě mláďata přišla na svět také v březnu 2020.[91]

K vidění je v rámci expozičního celku Papouščí stezka v horní části zoo.[86]

Zoo Praha vede evropský monitoring chovu v rámci Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA).[92]

Lori balijský (Trichoglossus forsteni mitchellii)[editovat | editovat zdroj]

Lori balijský je v Zoo Praha chován od roku 2013, kdy byla získána zvířata ze soukromého chovu.[89] V průběhu roku 2018 odchovala Zoo Praha čtyři mláďata. Na konci roku 2018 chovala šest jedinců.[90]

Holub pokřovní[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxHolub pokřovní
alternativní popis obrázku chybí
Holub pokřovní
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádměkkozobí (Columbiformes)
Čeleďholubovití (Columbidae)
Rodholub (Phaps)
Binomické jméno
Phaps elegans
Temminck, 1809

Holub pokřovní (Phaps elegans) je druh měkkozobého ptáka žijící v Austrálii. Jedná se o tamního endemita.[93]

Patří mezi málo dotčené taxony.[94]

Dosahuje délky 25 až 33 cm. Samec je větší a váží 170–260 g. Váha samice se pohybuje v rozpětí 140–235 g. Pohlavní dimorfismus se projevuje výraznějším zbarvením samce, pro nějž je typické čelo kaštanově hnědé barvy. Tento druh rovněž vyniká kovově lesklým peřím na křídlech.[95]

Vyskytuje se v hustě zarostlých porostech v listnatých i smíšených lesích, na vřesovištích, v křovinaté krajině. Většinu času tráví na zemi, stromy a keře využívá v době spánku či při hnízdění. Hnízda si sice staví nejčastěji ve křoví, ale může i na stromě nebo na zemi. Samice zpravidla snáší dvě vejce, na nichž následně sedí po dobu 17 dní střídavě oba rodiče.[95]

Živí se částmi rostlin (např. semena) i bezobratlými.

Jde o velmi plachý druh.[95] Obvykle je pozorován sám nebo v párech. Hejna netvoří.[96]

Je ohrožen úbytkem hustě zarostlého prostředí potřebného pro jeho život, predací koček či lišek a také klimatickou změnou.[93]

Poddruhy[editovat | editovat zdroj]

Jsou rozlišovány dva poddruhy, které mají oddělenou oblast výskytu:[94][95]

  • Phaps elegans elegans (Temminck, 1809) – výskyt: jihozápad Austrálie
  • Phaps elegans occidentalis (Schodde, 1989) – výskyt: jih a jihovýchod Austrálie, Tasmánie

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Tento druh byl chován již historicky. Aktuální chov započal v roce 2017.[97] Na konci roku 2018 byli chováni dva jedinci.[98]

Od roku 2020 je chován a vystavován v expozičním celku Darwinův kráter v dolní části zoo.[95]

Husice australská[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxHusice australská
alternativní popis obrázku chybí
samec
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádvrubozobí (Anseriformes)
Čeleďkachnovití (Anatidae)
Rodhusice (Tadorna)
Binomické jméno
Tadorna tadornoides
Jardine & Selby, 1828

Husice australská neboli husice pestrá[99] (Tadorna tadornoides) je druh vrubozobého ptáka žijící v Austrálii.

Dosahuje délky 56 až 72 cm. Váží 1,5 kg.[99] Rozpětí křídel až 150 cm.[100]

Vyskytuje se v oblasti jihovýchodní a jihozápadní Austrálie a rovněž na Tasmánii.[99]

Žije v blízkosti jezer se sladkou i brakickou vodou. Hnízdí na útesech, na zemi i v dutinách stromů.[101]

Živí se se vodními rostlinami i hmyzem.[101]

Samici je možné rozpoznat jen díky bílého pásku u kořene zobáku.[101]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Tento druh ptáka byl v květnu 2020 chován v necelých třech desítkách evropských zoo. Mezi nimi nechyběly ani dvě české zoologické zahrady[102]:

V minulosti byl chován rovněž v Zoo Liberec.[102]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

V minulosti byl tento druh chován v letech 1975 až 2000. První odchov v historii zoo se povedl v roce 1993. K obnovení chovu husic australských došlo v roce 2019, kdy byl v polovině července přivezen pár ze Zoo Plzeň.[102][103]

Jde o jeden z druhů obývajících expoziční celek Darwinův kráter určený australské a tasmánské fauně a floře. Expozice se nachází v dolní části zoo.

Mangusta trpasličí[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxMangusta trpasličí
alternativní popis obrázku chybí
mangusta trpasličí neboli jižní
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádšelmy (Carnivora)
Čeleďpromykovití (Herpestidae)
Rodmangusta (Helogale)
Gray, 1861
Binomické jméno
Helogale parvula
(Sundevall, 1847)

Mangusta trpasličí zvaná také mangusta jižní[104] (Helogale parvula) je nejmenší druh promykovité šelmy[105]; žije v Africe.

Žije na pouštích a polopouštích, na savanách či ve světlých lesích. Nadmořská výška výskytu kolísá od nížin do 1800 m n. m.[106] Obývá teritorium o ploše nejčastěji 30 až 60 ha.[107]

V rámci afrického kontinentu se vyskytuje od Etiopie po Angolu[106] a sever Jihoafrické republiky.[107] Je rozlišováno sedm poddruhů.[104]

Dosahuje délky těla v rozmezí 18 až 26 cm[106], resp. 28 cm[105]. Ocas měří dalších 12 až 20 cm[106] (14 až 19 cm[105]). Váha se pohybuje (v průměru) kolem 275 g.[106] Udávána jsou různá celková rozmezí: mezi 210 a 420 g[107], 210 a 350 g[104], 220 a 410 g[108], či 200 a 350 g[105].

Žije v rodinných skupinách o počtu nejčastěji do dvaceti členů. Sociální vazby posilují vzájemnou péčí o srst.[108] V rámci skupiny se rozmnožuje pouze jeden pár –⁠ dominantní samice s partnerem. Březost trvá 49 až 56 dní. Zpravidla dvě až čtyři mláďata (někdy až šest mláďat[105]) přicházejí na svět až třikrát ročně. Nejprve (do třech týdnů života) žijí v norách (např. termitištích) či jiných úkrytech, kde je samice kojí a kam jim členové skupiny nosí potravu.[106][107] Po desátém týdnu se stravují samostatně.[107]

Tento druh je aktivní hlavně přes den.[108] Živí se zejména živočišnou potravou, např. bezobratlými živočichy, vejci, štíry, drobnými hlodavci, ptáky či hady a ještěrkami, případně hlízami či plody.[105][106][107]

Dožívá se 10 až 14 let.[108]

Zajímavostí je soužití těchto mangust se dvěma menšími druhy zoborožců (toko Deckenův a toko žlutozobý) ve formě mutualismu, tedy vzájemně prospěšného soužití.[107] Mangusty vyplaší hmyz, který pak mohou lépe chytat právě zmínění ptáci. Ti naopak postřehnou nebezpečí dříve než mangusty, a tak se drobné šelmy mají podle čeho orientovat.[107][109]

Je řazena mezi málo dotčené taxony.[104]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

V dubnu 2020 byla mangusta trpasličí chována přibližně v osmi desítkách evropských zoo.[110] Na konci roku 2018 byl tento druh chován ve čtyřech českých zoo[111]. V roce 2019 byl dovezen také do Zoo Ostrava[109], a tak se počet zoo zvýšil na pět. V českých zoologických zahradách je druh prezentován pod názvem mangusta trpasličí[106][108][111][109].

Aktuální přehled českých zoo (stav duben 2020):

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

První jedinec mangusty trpasličí byl do Zoo Praha dovezen v roce 1971. Tento samec žil v zoo až do roku 1979. Reálný chov skupiny se datuje až od roku 2004. Tehdy byl otevřen pavilon Afrika zblízka. Do Prahy bylo do nové expozice dovezeno šest jedinců z volné přírody.[106] V roce 2005 se povedl prvoodchov v rámci českých zoo.[112] V průběhu roku 2018 bylo odchováno jedno mládě. Na konci daného roku zoo čítala skupina šest jedinců.[111]

Ibis žlutokrký[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxIbis žlutokrký
alternativní popis obrázku chybí
Ibis žlutokrký
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádveslonozí (Pelecaniformes)
Čeleďibisovití (Threskiornithidae)
Rodibis (Threskiornis)
Binomické jméno
Threskiornis spinicollis
[[|Jameson]], 1835

Ibis žlutokrký (Threskiornis spinicollis) zvaný též ibis slámokrký[113][114] či ibis žlutohrdlý[114] je druhu veslonohého ptáka z čeledi ibisovitých, podčeledi ibisové.

Své označení získal podle peří na krku, které je delší než ostatní peří a má barvu i strukturu podobnou slámě.[113]

Žije v travnatých a zejména vlhkých oblastech a kulturní krajině.[113][115] Vyskytuje se v Austrálii a přilehlých ostrovech jihovýchodní Asie[115] (např. Nová Guinea, část Indonésie).[113] Jde o vůbec nejvíce rozšířený druh australského ibise.[113] Hnízdí ve velkých koloniích, které obsahují i tisíce ptáků.[113] Hnízdění přitom probíhá na jihu a západu Austrálie včetně Tasmánie.

Živí se například hmyzem.[115] Proto je k vidění právě v oblastech s jeho vysokým výskytem.[114]

Váží 1,1 až 1,5 kg. Celková délka těla dosahuje 59 až 76 cm[113][115] a rozpětí křídel se pohybuje v rozmezí 100 až 120 cm[115].

Snůška obsahuje dvě až pět vajec. Doba inkubace se pohybuje v rozmezí 24 až 26 dní.[113]

Je řazen mezi málo dotčené taxony.[114]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Tento druhu ibise byl v březnu 2020 chován ve více než třech desítkách evropských zoo.[115] Jde tak o poměrně málo chovaný druh. V rámci Česka jej chovají dvě zoo:

Historicky byl také chován v Zoo Zlín a Zoo Dvorec. Na Slovensku tento druh chován není.[115]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Ibis žlutokrký je v Zoo Praha chován od roku 2012[113], kdy byli přivezeni první jedinci ze Zoo Zlín.[116] První úspěšný odchov se podařil o dva roky později, tedy v roce 2014.[113] Ke konci roku 2018 bylo chováno 10 jedinců včetně tří odchovů z toho roku.[117]

Jde o jeden z deseti druhů ibisů chovaných v Zoo Praha, která tak chová největší kolekci těchto ptáků v Evropě.[116]

Druh je k vidění v expozičním celku Ptačí mokřady v dolní části zoo.[113]

Ibis madagaskarský[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxIbis madagaskarský
alternativní popis obrázku chybí
Ibis madagaskarský
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádveslonozí (Pelecaniformes)
Čeleďibisovití (Threskiornithidae)
RodLophotibis
Binomické jméno
Lophotibis cristata
Boddaert, 1783

Ibis madagaskarský (Lophotibis cristata) je druh ptáka z čeledi ibisovití, podčeledi ibisové.

Patří mezi největší ptáky žijící v lesích Madagaskaru.[118] Žije jak v nížinných tropických deštných lesích, tak v lesích až do polohy 2000 m n. m.[119]

Na rozdíl od jiných druhů ibisů má výraznou chocholku již od kořene zobáku. Ta má navíc jiné zbarvení než zbytek těla. Vyznačuje se rovněž krátkými nohami.[118]

Živí se hmyzem, pavoukovci, hlemýždi, obojživelníky i malými plazy.[119]

Dosahuje délky přibližně 50 cm[120] (48 až 53 cm)[119].

Je řazen mezi téměř ohrožené taxony.[120]

Rozlišují se dva poddruhy[120]:

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Ibis madagaskarský byl v březnu 2020 chován ve 14 evropských zoo. Jde tak o vzácně chovaný druh. V Česku byl v tu dobu chován ve dvou zoologických zahradách[119]:

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Chov tohoto druhu v Zoo Praha započal v roce 2018, kdy byli dovezeni dva samci a dvě samice z Weltvogelparku v německém Walsrode.[121] Původem však tito ptáci pocházeli nejen z tohoto ptačího parku, ale rovněž z Jersey Zoo na britském ostrově Jersey a německé Zoo Leipzig. Jeden pár byl umístěn do expozice, druhý pár do zázemí. V obou případech byla snesena vejce, oplozena byla jen dvě v chovatelském zázemí. Jedno z vajec bylo umístěno do inkubátoru, druhé ponecháno u rodičů. Mládě, které se vylíhlo v umělé líhni 3. 8. 2019 se podařilo odchovat, a jednalo se tak o první odchov v rámci českých a slovenských zoologických zahrad. Velkým úspěchem bylo zejména to, že se mládě podařilo umístit k rodičům, a bylo tedy ve výsledku odchováno kombinovaně.[118]

Jde o jeden z deseti druhů ibisů chovaných v Zoo Praha, která díky tomu měla na jaře 2020 největší kolekci těchto ptáků v Evropě.[119]

Návštěvníkům byl druh prvně představen v rámci nově upravených voliér na zahájení sezony 2019. K vidění je tedy v dolní části zoo mezi pavilonem tučňáků a expozičním celkem Vodní svět a opičí ostrovy.

Ibis americký[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxIbis americký
alternativní popis obrázku chybí
Ibis americký neboli bělolící
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádveslonozí (Pelecaniformes)
Čeleďibisovití (Threskiornithidae)
Rodibis (Plegadis)
Binomické jméno
Plegadis chihi
Vieillot, 1817

Ibis americký (Plegadis chihi) zvaný také ibis bělolící je druh veslonohého ptáka z čeledi ibisovitých.

Vyskytuje se ve Spojených státech amerických a Střední Americe.[122] Jeho domovem jsou jak vnitrozemské, tak pobřežní vody, mokřady, rýžová pole i další hospodářsky využívaná krajina.[123]

Dosahuje délky 45 až 65 cm[122] (46 až 66 cm[123]). Dospělý jedinec váží 450 až 520 g[123][124], uvádí se i 610 g.[122] Rozpětí křídel se pohybuje v rozmezí 95 až 100 cm.[123]

Živí se hmyzem, pavoukovci, malými rybami, obojživelníky i malými plazy.[123]

Je řazen mezi málo dotčené taxony.[122]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Tento druh ibisa je extrémně vzácně chovaný. V celé Evropě byl v březnu 2020 chován v pouhých čtyřech zoo. Mezi nimi je i jedna česká zoologická zahrada – Zoo Praha.[123]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Zoo Praha chová dlouhodobě největší kolekci ibisů v Evropě. Mezi 10 chovanými druhy nechybí ani ibis americký.[123] V únoru 2020 se právě desátým druhem stal tento ibis, zde označovaný jako ibis bělolící. Pět samců a pět samic bylo dovezeno od soukromého chovatele.[125]

Ibis černohlavý[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxIbis černohlavý
alternativní popis obrázku chybí
Ibis černohlavý
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádbrodiví (Ciconiiiformes)
Čeleďibisovití (Threskiornithidae)
Rodibis (Threskiornis)
Binomické jméno
Threskiornis melanocephalus
Latham, 1790

Ibis černohlavý (Threskiornis melanocephalus) je druh brodivého ptáka, blízký příbuzný známějšího ibise posvátného. Od něj se liší šedým zbarvením ocasu.[126]

V dospělosti má černou hlavu a lysý černý krk, ale mladí jedinci mají krk pokrytý peřím bílé barvy, která se na hlavě mění v šedou.[126]

Živí se menšími obratlovci, například žábami a pulci, ale i bezobratlými (hmyzem, plži, kroužkovci). Hmyz chytá například v blízkosti buvolů, když jej tito kopytníci vyplaší.[126]

Vyskytuje se v jižní a jihovýchodní Asii[127], konkrétně od Myanmaru po východ Číny.[126] Žije u sladkých vod, v mokrých travnatých územích včetně zaplavených luk a někdy také v zemědělské krajině.[126]

Dosahuje délky 65 až 76 cm, rozpětí křídel přibližně 1,3 m a hmotnosti 1,5 až 2,5 kg.[126]

Hnízdí na stromech či v keřích a utváří kolonie, a to i s dalšími druhy ptáků, např. čápy a volavkami. Snáší dvě až čtyři vejce, na kterých sedí 23 až 25 dní.[126]

Patří mezi téměř ohrožené taxony.[126][127] Největší nebezpečí pro tento druh představuje úbytek biotopů.[126]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o vzácně chovaný druh. V Evropě byl v březnu 2020 chován jen v 15 evropských zoo, nejvíce v Německu. V rámci Česka se v tu chvíli jednalo o dvě zoo[128]:

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Počátky chovu ibise černohlavého v Zoo Praha se datují do prvních dekád zoo[128], ale ten současný odstartoval až v roce 2017[126], kdy byly dovezeny dvě samice ze Zoo Plzeň.[129] Na počátku února 2020 byli dovezeni dva samci a dvě samice od soukromého chovatele.[130]

Šnekojed kýlnatý[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxŠnekojed kýlnatý
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaplazi (Reptilia)
Řádšupinatí (Squamata)
Podřádhadi (Serpentes)
ČeleďPareatidae
PodčeleďNatricinae
RodPareas
Binomické jméno
Pareas carinatus
(Boie, 1828)

Šnekojed kýlnatý[131][132] (Pareas carinatus) je druh hada, jehož potravu tvoří skořápkatí plži.[131] Je na ně výhradně specializován.[133]

Je řazen mezi málo dotčené taxony.[134]

Dorůstá délky do 75 cm. Vyskytuje se do nadmořské výšky 1800 m n. m.[135]

Je aktivní zejména v noci.[136]

Rozlišují se dva poddruhy[137]:

  • Pareas carinatus carinatus
  • Pareas carinatus unicolor

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o mimořádně vzácně chovaný druh. V březnu 2020 byl chován v pouhých třech evropských zoo, z toho dvou českých[131][137]:

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Do Zoo Praha byl šnekojed kýlnatý dovezen v říjnu 2019 od soukromého chovatele.[139] Získán byl pár, který ještě téhož roku přivedl na svět čtyři mláďata.[137] Jedná se pravděpodobně o první odchov v evropských zoo.[132]

Aratinga andský[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxAratinga andský
alternativní popis obrázku chybí
Aratinga andský v Zoo Praha
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádpapoušci (Psittaciformes)
Čeleďpapouškovití (Psittacidae)
RodPsittacara (Aratinga)
Binomické jméno
Psittacara frontatus
(Cabanis, 1846)

Aratinga andský[140] (Psittacara frontatus) je druh papouška, který se vyskytuje v Jižní Americe, konkrétně v oblasti ekvádorských a peruánských And. Bývá také označován jako aratinga skvrnitý ekvádorský.[141]

Většinu těla tohoto papouška pokrývá peří zelené barvy, má však několik červených prvků, včetně červeného čela.[142]

Živí se plody a semeny. Obývá zejména prostředí se stromy, tedy nížinné deštné lesy a městské parky, i horské křovinaté porosty a pro potravu létá také na kukuřičná pole.[142]

Dosahuje délky 38 až 40 cm. Hmotnost se pohybuje mezi 160 a 220 g.[142]

Hnízdní na útesech se skulinami. Samice snáší 3 až 4 vejce. Doba inkubace trvá 23 dní.[142]

Je řazen mezi téměř ohrožené taxony.[141][142]

Vyskytuje se ve dvou poddruzích[141][143]:

  • Psittacara frontatus frontatus (Cabanis, 1846) – rozšíření: západní svahy And JZ Ekvádoru a západního Peru
  • Psittacara frontatus minor (Carriker, 1933) – aratinga skvrnitý peruánský – rozšíření: vnitroandská údolí západního a jihocentrálního Peru

Poddruh P. f. minor je znatelně menší a také zbarven více tmavě zeleným peřím.

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Tento druh papouška je v zoo chován velmi zřídka. V rámci celé Evropy byl na počátku roku 2020 chován pravděpodobně jen ve čtyř zoo. Mezi nimi je také česká Zoo Praha.[144]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Aratinga andský je v Zoo Praha chován od roku 2018[142][145], kdy byli dovezeni dva samci a tři samice. Od září 2019 je k vidění v expozičním celku tzv. Rákosova pavilonu[142], konkrétně v průchozí voliéře Jihoandské podhůří.

Charmozin Stellin[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxCharmozin Stellin
alternativní popis obrázku chybí
Charmozin Stellin
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádpapoušci (Psittaciformes)
ČeleďPsittaculidae
RodCharmosyna
Binomické jméno
Charmosyna stellae
(Mayer, 1886)
Synonyma
  • lori Stellin
  • charmozin papuánský horský

Charmozin Stellin[146] (Charmosyna stellae) je druh papouška obývající ostrov Nová Guinea.

Je označován též jako charmozin papuánský horský, lori Stellův či charmozin horský[147]. Charmozin horský je však také označení pro jiný druh papouška (Charmosyna josefinae). Původně byl považován za poddruh chamozina papuánského, aktuálně je veden jako samostatný druh.[146]

Žije v tropickém horském lese do výšky 3500 m n. m.[148] a živí se šťávou a nektarem z plodů.[146]

Dosahuje délky těla 36 až 41 cm[146][148] a ocasu dalších 20 až 25 cm. Váha se pohybuje v rozmezí 74 až 113 g.[146][148] Vyskytuje se v červené a černé barevné formě.[146]

Patří mezi málo dotčené taxony.[149]

Rozlišují se tři poddruhy[150]:

  • C. s. goliathina – výskyt: hory Nové Guinei od Weyland (Köbowrè Range) na západě k Východní vysočině.
  • C. s. wahnesi – výskyt: SV Nová Guinea
  • C. s. stellae – výskyt: hory JV Nové Guinei

Peří charmozina Stellina je využíváno domorodci na Nové Guinei jako ozdoba hlavy při tamních slavnostech.[146]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Charmozin Stellin je vzácně chovaným druhem. V celé Evropě jej na počátku roku 2020 pravděpodobně chovalo jen šest zoo. V rámci Česka šlo pouze o Zoo Praha. V minulosti byl chován rovněž v Zoo Plzeň.[148][151]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Tento druh je v Zoo Praha chován od roku 1991. V roce 1995 se podařil první úspěšný odchov.[146] V průběhu roku 2018 přišlo na svět a bylo odchováno jedno mládě, takže na konci roku 2018 byli chováni tři jedinci.[151]

Od září 2019 je k vidění v Rákosově pavilonu v dolní části zoo, konkrétně v expozici Nížinný les Nové Guineje.

Želva černavá[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxŽelva černavá
alternativní popis obrázku chybí
Želva černavá
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaplazi (Reptilia)
Řádželvy (Testitudines)
Čeleďbatagurovití (Geoemydidae)
RodHeosemys
Binomické jméno
Heosemys grandis
Gray, 1860

Želva černavá (Heosemys grandis) je druh sladkovodní želvy vyskytující se v jihovýchodní Asii[152], např. v Kambodži, Vietnamu či na Malajském poloostrově. Mezi její alternativní označení patří želva velká, želva indočínská či želva červenavá.[153]

Žije zejména v tropických lesích, ale nezřídka také v blízkosti lidských sídel v podrostu. Částečně tedy využívá sladké vody, částečně žije (a je schována) na souši.[152] Je řazena mezi zranitelné taxony.[152][153]

V přírodě se živí částmi rostlin, plody či bezobratlými živočichy. V lidské péči může být krmena směsí ovoce, zeleniny, sena či masovou želatinovou směsí.[154]

Dosahuje váhy tři až dvanáct kilogramů. Délka krunýře se pohybuje v rozmezí 35 až 45 cm. Samice klade tři až jedenáct vajec, přičemž jejich inkubace trvá 103 až 198 dní.[152]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Želva černavá je ohrožena lovem, neboť její maso je vnímáno v Asii jako velmi chutné a další části těla jsou využívány i v tradiční medicíně. Proto je zatížena nadměrným obchodem a příslušníci druhu jsou pašováni. Problémem je však také ten fakt, že zpravidla není možné tyto želvy vracet do volné přírody. V některých zemích asijského světadílu již došlo ke zpřísnění legislativy.[152]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Želva černavá byla na počátku roku 2020 chována v necelých třech desítkách evropských zoo. Mezi nimi také české zoo[155]:

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Tento druh je chován v Zoo Praha od roku 2002. Tehdy byly dovezeny zabavené želvy z nelegální zásilky. Od té doby se vylíhlo takřka 150 mláďat, naposledy v roce 2018. Mládě s pořadovým číslem 100 přišlo na svět 8. března 2009.[154] Zoo vede evropskou plemennou knihu[152] a podílí se na výzkumu ve spolupráci v Přírodovědeckou fakultou UK.[156]

Želva černavá je k vidění v pavilonu velkých želv v dolní části zoo.[152]

Špaček čínský[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxŠpaček čínský
alternativní popis obrázku chybí
špaček čínský
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádpěvci (Passeriformes)
Čeleďšpačkovití (Sturnidae)
RodSturnia
Binomické jméno
Sturnia sinensis
(Gmelin, 1788)

Špaček čínský (Sturnia sinensis) je druh pěvce žijící v jižní a východní Asii (např. v JV Číně, Vietnamu).

Vyskytuje se převážně v otevřené krajině, včetně té zemědělské a lidských sídel. Potravu získává na zemi i mezi stády dobytka. Žije a hnízdí v hejnech, často i s dalšími druhy ptáků.[157]

U druhu existuje pohlavní dimorfismus. Samec má čtyřbarevné peří: bílé, černé, šedé i okrové. Samice je sice samci podobná, ale je celkově více šedá a barvy peří nejsou tolik kontrastní.[158]

Živí se hmyzem i částmi rostlin, včetně plodů.[157]

Dosahuje délky 17 až 20 cm[159] a váhy přibližně 60 g[159] (61 g)[157][158] Samice snáší čtyři vejce.[157]

V Číně jeho stavy poměrně rychle klesají.[157] Aktuálně je řazen mezi málo dotčené taxony.[160]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Tento druh byl na počátku roku 2020 chován ve 13 zoo v devíti evropských zemích. Jediným státem se třemi zoo se špačkem čínským bylo v tu dobu Česko. Jednalo se o tato zařízení[159]:

Na Slovensku tento druh na počátku roku 2020 ani nikdy v minulosti chován nebyl.[159]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

V Zoo Praha je špaček čínský chován od roku 2012.[157] Na konci roku 2018 byly chovány dva páry.[161] V lednu 2020 byl dovezen pár ze Zoo Plzeň.[162]

K vidění je v pavilonu Sečuán, který představuje ptáky podhůří Himálaje.[157]

Amazoňan modrobradý[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxAmazoňan modrobradý
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Řádpapoušci (Psittaciformes)
Čeleďpapouškovití (Psittacidae)
Rodamazoňan (Amazona)
Binomické jméno
Amazona festiva
(Linnaeus, 1758)

Amazoňan modrobradý (Amazona festiva) je druh jihoamerického papouška.

Tento papoušek obývá tropické lesy povodí Amazonky a jejích přítoků.[163] Vyskytuje se tak na území JV Kolumbie, východního Ekvádoru, SV Peru a v Brazílii.[164] Žije právě nejvíce poblíž vody, zejména poblíž řek a v zaplavovaných lesích. Právě kácením takovýchto lesů je nejvíce ohrožen. Je však také přímo loven.[163] Řazen je do kategorie téměř ohrožených druhů.[163][165]

Živí se květy, semeny, plody, ořechy či výhonky. [163]

Dorůstá délky 34 cm[163] (až 35 cm)[164] a váží až 370 g.[163]

Žije zejména v párech, do větších skupin (hejn) se slítává jen u významných zdrojů potravy. Snáší tři vejce, přičemž doba inkubace trvá 28 dní.[163]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Chov v tohoto druhu v evropských zoo je velmi raritní. V rámci celého světadílu byl na počátku roku 2020 chován jen v devíti zoo. Mezi nimi nechybí ani jedna česká zoo – Zoo Praha. Historicky byl z českých zoo tento druh chován také v Zoo Brno, Zoo Zlín a Papouščí zoologické zahradě Bošovice.[164]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Amazoňan modrobradý je v Zoo Praha chovaný od roku 2005, kdy byla získána vejce zabavená pašerákům. Většinu z 18 vajec se podařilo inkubovat a mláďata následně odchovat. V roce 2014 byly zaznamenány první odchovy těchto v zoo narozených ptáků.[163] V roce 2018 byla odchována tři mláďata. Na konci roku 2018 byl chován v počtu dvou párů.[166]

Tento druh je od září 2019 k vidění v komplexu expozic tehdy otevřeného Rákosova pavilonu v dolní části zoo, konkrétně v jedné ze dvou historických voliér.[163]

Čejka australská[editovat | editovat zdroj]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Na počátku roku 2020 byl tento druh chován přibližně v šesti desítkách evropských zoo.[167] V rámci Unie českých a slovenských zoologických zahrad byla čejka australská na konci roku 2018 chována v pěti zoo[168]:

V případě Zoo Ostrava, Zoo Plzeň a Zoo Praha se jedná o poddruh Vanellus miles miles.[168]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Tento druh je v Zoo Praha chován od roku 2010. Chován je konkrétně severní poddruh.[169] Ke konci roku 2018 byl chován jeden pár.[168]

Pro návštěvníky je k vidění v expozici Ptačí mokřady v dolní části zoo v australské voliéře.

Čejka jihoamerická[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxČejka jihoamerická
alternativní popis obrázku chybí
Čejka jihoamerická
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řáddlouhokřídlí (Charadriiformes)
Podřádbahňáci (Charadrii)
Čeleďkulíkovití (Charadriidae)
Rodčejka (Vanellus)
Binomické jméno
Vanellus chilensis
(Molina, 1782)

Čejka jihoamerická (Vanellus chilensis) zvaná také čejka jižní[170] je jihoamerický pták z podřádu bahňáci.

Vyskytuje se téměř v celé Jižní Americe[171] od severu k jihu. Jejím domovem jsou zejména travnaté porosty, mokré louky či pastviny a městské zahrady[171]. Naopak nežije v tropických lesích Amazonie, suchých pláních a ve vysokohorských polohách.[172][173]

Živí se bezobratlými, případně malými rybami.[172]

Dosahuje délky 32 až 38 cm a hmotnosti v rozmezí 300 až 400 gramů[172][173] (uvádí se i 280 až 420 gramů[171] či 220 až 426 g[174]). Snáší až čtyři vejce, která jsou samicí inkubována po dobu 27 dní.[172][173] Vejce jsou kropenatá, a dobře tak splývají s okolním prostředím. Hnízdí na zemi. V období hnízdění žijí v párech či menších skupinách, jinak se však jedná o druh žijící ve velkých hejnech.[172] Intenzivně chrání svoje teritorium.[171]

Při zachycení rizika nebezpečí vydává intenzivní zvuky, které se liší podle typu rizika, tedy např. zda se jedná o dravého ptáka (karančo), či šelmu.[172]

Patří mezi málo dotčené taxony.[170]

Poddruhy[editovat | editovat zdroj]

Rozlišují se celkem čtyři poddruhy[170][174]:

  • Vanellus chilensis cayennensis (Gmelin, 1789) – výskyt: severně od Amazonky
  • Vanellus chilensis chilensis (Molina, 1782) – výskyt: Chile a Argentina
  • Vanellus chilensis chilensis (Molina, 1782)
  • Vanellus chilensis fretensis (Brodkorb, 1934) – výskyt: jižní Chile až jižní Argentina
  • Vanellus chilensis lampronotus (Wagler, 1827) – výskyt: jižně od Amazonky po severní Chile až severní Argentinu

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Tento druh byl na počátku roku 2020 chován v přibližně čtyřech desítkách evropských zoo. V rámci Česka se jednalo o tři zařízení[174]:

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

První pár tohoto druhu byl do Zoo Praha přivezen v roce 2012 z nizozemského ptačího parku Vogelpark Ruinen, kde se také narodil.[172] První mládě se vylíhlo v roce 2016. V průběhu roku 2018 bylo odchováno jedno mládě. Na konci stejného roku byli chováni dva samci a dvě samice.[175] V roce 2019 se vylíhla mláďata v průběhu května a června.[176]

Čejka jihoamerická je od září 2019 vystavována v tu dobu nově zpřístupněném Rákosově pavilonu v dolní části zoo.[172] Je jedním z druhů obývajících průchozí expozici Jihoandské podhůří.[177]

Aratinga skvrnitý[editovat | editovat zdroj]

Aratinga skvrnitý (Psittacara wagleri)

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Aratinga skvrnitý je v evropských zoo chován velmi výjimečně. V říjnu 2019 se jednalo jen o tři zoo: jednu portugalskou, jednu rumunskou a jednu českou Zoo Praha.[178]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

V Zoo Praha je tento druh, konkrétně aratinga andský chován od roku 2018. Od září 2019 je vystavován v rámci nově zpřístupněného Rákosova pavilonu, kam bylo umístěno pět jedinců (dva samci a tři samice).[179]


Vlk eurasijský[editovat | editovat zdroj]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

V rámci Evropy je tento poddruh vlka k vidění přibližně ve dvou stovkách zoo. V rámci Česka se na konci roku 2018 jednalo o tato zařízení[180][181]:

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Prvním zvířetem chovaným na území zoo (ještě před jejím otevřením od června 1931) byl právě vlk, resp. vlčice pojmenovaná Lotta (Lota). V průběhu 30. let 20. století bylo do pražské zoo dovezeno ještě několik vlků. Po pauze, kdy byli chováni např. polární vlci, se vlk eurasijský chová od roku 2000.[182] V říjnu 2000 byly dovezeny dvě samice (Lupina a Boja) ze zoo v bavorském Lohbergu. V únoru 2001 k nim byl dovezen samec Lobo z Wildparku Eekholt v Německu. Tím vznikla tříčlenná chovná skupina.[183] První úspěšný odchov byl zaznamenán ještě téhož roku, tedy v roce 2002.[183] Celkem se postupně narodilo 56 mláďat a následně byla reprodukce pozastavena a alfa pár se nechal v klidu dožít. Nová smečka začala být vytvářena v roce 2014. Samice Geena a Gofi, dvě sestry ze Zoo Plzeň byly dovezeny právě ve zmíněném roce. Ještě ve stejném roce byl dovezen také samec Grim (z Tierparku Gotha v Durynsku, Německo). V roce 2017 se narodilo této smečce první mláďata.[184] Ke konci roku 2018 bylo chováno sedm jedinců (dva samci a pět samic).[181]

První vlčice i další vlci ve 30. letech 20. století obývali výběh u vstupu, kde jsou od 90. let 20. století pandy červené. Od roku 2001 obývají vlci eurasijští výběh o rozloze takřka 0,2 ha v horní části zoo. Výběh, který tvoří součást expozičního celku Severský les[185].

Vývoj Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Rok Nově otevřené expozice Nová infrastruktura Významné odchovy Poznámky
2001 pavilon goril, Africký dům a Africké panorama, výběh lemurů vari, výběh vlků eurasijských, upravená expozice paovcí a nově makaků magotů, expozice velkých papoušků (ara, kakadu), výběh severoamerického severského lesa (wapiti manitobští) hlavní východ ze zoo
2002 expozice nosálů rekonstruovaný hlavní vchod, nový severní vchod, pavilon plyšáků (suvenýry u východu) Povodeň
2003
2004
2005
2006
2007
2008
2009 expozice lachtanů jihoafrických
2010 Gočárovy domky (restaurace a výstavní prostor Galerie Gočár)
2011
2012
2013
2014 Velemlokárium – pavilon velemloků čínských
2015
2016 papírna na sloní trus
2017
2018
2019 Titicaca – expozice vodnic posvátných, expozice psounů prériových, výstava koprolitů velkokapacitní toalety u expozice lachtanů

Sup[editovat | editovat zdroj]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Sup kapucín[editovat | editovat zdroj]


Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]


Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

První chov tohoto druhu v Zoo Praha je datován do období 1954 až 1965. Současná etapa chovu započala v roce 2012.[186] Na konci roku 2017 žil v pražské zoo jeden pár těchto supů. V průběhu roku 2018 byly přivezeni další dva samci a dvě samice (ze Zoo Plzeň, kde byl ukončen chov????). Na konci roku 2018 tak byly chovány tři páry.[187]

Stavby v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Zoo Praha pokrývá plochu přibližně 60 ha a na jejím území se nacházelo a nachází mnoho staveb, ať už určených pro chov zvířat, návštěvnické potřeby i další budovy. Některé z nic jsou kulturními památkami, jiné jsou v evropském i světovém měřítku unikátní.

Již neexistující stavby[editovat | editovat zdroj]

Pavilony[editovat | editovat zdroj]

  • Štěpničkův pavilon exotického ptactva (pavilon exotických ptáků prof. Štěpničky) – tento pavilon vznikl v roce 1932 a byl vůbec prvním návštěvnicky přístupným vytápěným pavilonem v Zoo Praha. Přestože se původně mělo jednat pouze o provizorní stavbu, sloužila 65 let (zbourán 1997) Za tuto dobu se však změnilo její využití. Původně sloužil pro lvici Šárku a primátům. Teprve později se stal domovem pro papoušky.[188]
  • Pavilon kočkovitých šelem – výstavba 1932, dokončení 1936, stavba stále přes 2 mil. tehdejších Kčs. Budova byla přistavěna k zajištěné skalní stěně. Demolice v 90. letech 20. století byla vynucena výstavbou kmenové stoky pro Severní Město. Na stejném místě později vznikla průchozí expozice lemurů a následně průchozí voliéra Africké skály.[188]

Významné venkovní expozice[editovat | editovat zdroj]

  • Expozice velkých papoušků – na místě Štěpničkova pavilonu byla pna přelomu tisíciletí postavena expozice velkých papoušků (arů a kakadu). Kromě ubikace a voliéry obsahovala i volný venkovní prostor s papoušky rodu ara, kteří měli zastřižená křídla. Expozice musela ustoupit výstavbě nového pavilonu exotických ptáků, který byl pro veřejnost otevřen v září 2019.
  • Lineárka – řada expozičních voliér pro ptáky realizace podle projektu firmy Hagenbeck. Využívaly se až do roku. Za dobu existence se zde podařila řada významných odchovů (např. lori mnohobarvý horský, ara žlutokrký /ara zlatokrký/, aratinga sluneční).[188]
  • Jandova velká voliéra – vznik 1931. Ve své době jedna z největších voliér na světě o rozměrech 25 krát 16 krát 14 metrů. Na této stavbě se podílel K. Mužík, který stál za architektonickou podobou administrativní budovy. Voliéra se propadla pod tíhou sněhu 26. listopadu 1969. Následně byla nahrazena ještě větší voliérou, která slouží dodnes.[188]
  • Volný výběh lemurů pod skalou – expozice vznikla v roce 2001 na místě někdejšího pavilonu šelem pod skalou. Původně ji obývali lemuři vari. V roce 2002 byli nahrazeni lemury kata, kteří byli evakuováni v srpnu 2002 z důvodu povodně.[189]

Infrastruktura[editovat | editovat zdroj]

Existující stavby[editovat | editovat zdroj]

Pavilony[editovat | editovat zdroj]

V Zoo Praha se v létě 2019 nacházelo 13 veřejnosti přístupných pavilonů[31].

V dolní části zoo se jedná o:

  • Pavilon tučňáků (otevřen 1986, otevření po velké rekonstrukci 2004)
  • Čambal – pavilon gaviálů (otevřen 2008)
  • Terárium (bývalý pavilon velkých savců s teráriem) – dnes součást areálu Rezervace Bororo (otevřeno 1973), v červenci 2019 otevřena nová expozice Titicaca s vzácnými žábami vodnicemi posvátnými
  • Pavilon Sečuán – pavilon prezentující ptačí faunu podhůří Himálaje (otevřen 2004, rekonstrukce 2018)
  • Pavilon velkých želv – želvy sloní, želvy obrovské, mladí varani komodští, doplňkově další druhy želv (otevřen 1998)
  • Pavilon goril (otevřen 2001)
  • Velemlokárium – pavilon velemloků čínských (otevřen 2014)
  • Pavilon šelem a plazů (otevřen 1991, otevření po 1. velké rekonstrukci 2004, otevření po 2. velké rekonstrukci 2012)

V horní části zoo se jedná o:

  • Indonéská džungle (otevřen 2004)
  • Pavilon Afrika zblízka (otevřen 2004)
  • Africký dům (otevřen 2001)
  • Pavilon hrochů (otevřen 2013)
  • Údolí slonů (otevřen 2013)

Venkovní expozice[editovat | editovat zdroj]

Následující přehled expozic v zoo je členěn dle expozičních celků

  • Současná expozice pand červených – první expozice pro zvířata za hlavním vchodem. Vybudována dle projektu firmy Hagenbeck. Má podobu "medvědího příkopu", návštěvníci se dívali nejen pro sobě, ale také dolů pod sebe. Původně určeno vlkům eurasijským, později medvědům ušatým, následně baribalům a od roku 1992 pandám červeným.[188]
  • Současná expozice urzonů – původně sloužila jako bazén lachtanů
  • Výběhy medvědů – dvě expozice, které vznikly již krátce po otevření v zoo. Postupně se zde vystřídalo několik druhů medvědů. V současné době (2019) obývané medvědy ledními. Do budoucna je plánováno zbourání a výstavba nových větších expozic pro lední medvědy na příhodnějším místě.

Napříč kontinenty[editovat | editovat zdroj]

  • Výběh nosálů – expozice vznikla v roce 2002, původně určena pro chov nosálů červených, ty později nahradili nosáli bělohubí
  • Expozice hyen čabrakových – v horní části zoo, naproti výběhu slonů. Současná podoba výběhu vznikla v roce 2008, kdy byly dosavadní dva nepropojitelné výběhy zvětšeny o území, kde dříve žili gepardi. Navíc vysoké ploty byly nahrazeny suchými příkopy a vznikla i druhá vnitřní ubikace zapuštěná do svahu.[14] Celková rozloha dosahuje 3 340 m2.[15]

Pláně[editovat | editovat zdroj]

Severský les[editovat | editovat zdroj]


Infrastruktura[editovat | editovat zdroj]

Administrativní budova – funkcionalistická budova byla postavena krátce po otevření zoo, dokončena v roce 1932, arch. K. Mužík. Kromě kanceláří se již od počátku v dolní části budovy nachází restaurace a na budovu navazuje také pokladny. Před budovou původně nebyla točna autobusů, ale parkoviště pro návštěvníky zoo.[188]

Památkově chráněné stavby[editovat | editovat zdroj]


Chov supa hnědého v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Chov supa hnědého je jedním z nejvýznamnějších chovů dravců v Zoo Praha. Tento druh je totiž chován nepřetržitě již od roku 1933. První mládě přišlo na svět v roce 1992.[190]

V letech 1933 až 2000 bylo v Zoo Praha zaznamenáno 42 supů hnědých. Z toho 33 jedinců bylo dovezeno a devět jedinců se v Zoo Praha narodilo. Specifickou součástí jsou zvířata z 50. let 20. století. Tehdy totiž pražská zoo fungovala mj. také jako tranzitní stanice mezi Sovětským svazem a Západním světem. Pět zvířat ze zmíněného počtu tak byli supi hnědí, kteří v zoo byli jen maximálně jeden měsíc a následně byli převezeni do cílové destinace. Dalších šest jedinců mělo také putovat dál, ale nakonec zůstalo v majetku zoo jakožto provize za karanténní služby.

Z let 1933 až 2019 je v záznamech Zoo Praha minimálně 58 jedinců. Za toto období bylo prokazatelně odchováno sedm mláďat. První v roce 1992, zatím poslední v roce 2001.

Historie chovu[editovat | editovat zdroj]

První dva supi hnědí byli získáni v říjnu 1933, a to od cirkusu bratří Kludských. Cirkus byl tehdy v konkurzu a zoo tyto dva ptáky získala za 50 korun. Jednalo se tehdy o druhý druh supa v Zoo Praha po supu bělohlavém. Samice uhynula v únoru 1942 a jako důvod úmrtí si Jiří Janda, první ředitel zoo, poznamenal "vadu křídla a stáří". Samec uhynul v březnu 1950, takže žil v zoo takřka 20 let.

V letech 1977 až 1979 bylo v zoo chováno celkem osm jedinců!

Právě v 70. letech 20. století bylo do zoo dovezeno několik jedinců, kteří v ní žijí dodnes (2018), a patří tak mezi nejstarší chovance. Jedná se o pár (nazývaný Konrádi) původem z volné přírody, který do Prahy dorazil v roce 1977, a také samici Buchtu, jejíž příchod se datuje do srpna 1972.[191][192] Buchta tehdy přišla ještě s další samicí a samcem, kteří spolu utvořili pár, a tak byla sama bez partnera do roku 1993. Tehdy byla spojena se samcem Bubákem ze zoo v rakouském Innsbrucku. Od té doby tvoří harmonický pár. Kvůli handicapu samce však nikdy nedošlo k úspěšnému páření, vždy bylo sneseno jen neoplozené vejce. Proto se Buchta v roce 2013 stala pěstounkou supů z jiných zoo. Tím prvním bylo mládě ze Zoo Liberec. Další mládě následovalo o dva roky později.[191]

Zmíněný pár Konrádi začal hnízdit v roce 1981.[191] Jejich první odchov se datuje do roku 1992.[192]

Na začátku 90. let 20. století byli chováni čtyři ptáci (dva páry). V 90. letech 20. století došlo k mnoha příchodům, odchodům i odchovům. První úspěšný odchov se podařil ve zmíněném roce 1992. V roce 2000 bylo chováno celkem 12 supů hnědých, sedm samců a pět samic.[193]

Ke konci roku 2017 bylo chováno 5 samců a 7 samic.[194] Ke konci roku 2018 byli chováni čtyři samci a šest samic, tedy 10 jedinců.[181]

V roce 2019 se jednalo o jeden ze čtyř druhů supů chovaných v Zoo Praha. Těmi dalšími byli sup kapucín, sup mrchožravý a orlosup bradatý. V případě posledních dvou jmenovaných se přitom jedná o druhy, u kterých se pražská zoo podílí také na jejich ochraně in-situ a patří také mezi klíčové chované druhy.

Expozice[editovat | editovat zdroj]

Většina supů hnědých v historii Zoo Praha byla chována ve velké voliéře dravců. Původní voliéra z roku 1931 se zřítila v zimě 1969. Měla rozměry 25 krát 16 krát 14 metrů a ve své době byla největší v Evropě. V roce 1972 vznikla na stejném místě nová větší voliéra s rozměry 38 krát 28 krát 16 metrů (voliéra o objemu 2560 m3). Součástí této voliéry byla v letech 1972 až 1992 návštěvnická lávka. Ta byla kvůli klidu ptáků nakonec odstraněna.[193]

V současnosti je tento druh k vidění kromě velké voliéry dravců také v jedné z dravčích voliér v dolní části zoo, poblíž pavilonu tučňáků.

Sup hnědý je druhem, který je vhodný k chovu ve voliérách pro více druhů dravců. I tak je toto právě jedním z důvodů, proč se komplikuje hnízdění a potažmo odchov mláďat.[193]

Chov žiraf v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Historie chovu[editovat | editovat zdroj]

První žirafa byla do Zoo Praha dovezena v roce 1954. Jednalo se o žirafu masajskou, která dostala jméno Lenka. Od té doby nebyla přítomnost žiraf v pražské zoo přerušena. Lenka uhynula v roce 1956. Dalšími žirafami byly dvě žirafy kordofanské a dvě samice bez určení konkrétního poddruhu. V roce 1970 byla přivezena první žirafa Rothschildova, tento poddruh je chován do současnosti (2019).[195]

První mládě se narodilo v roce 1974, tato samička dostala jméno Praga. Jejími rodiči byl samec Žako a samice Denisa. Základy chovu jsou velmi cenné, protože právě tento samec se samicí, stejně jako samice Aida, Líza a Viola pocházeli z volné přírody, z níž je odchytil Josef Vágner, dlouholetý významný ředitel Zoo Dvůr Králové. Do konce roku 2000 se v Praze narodilo 43 mláďat. Ještě ve starém pavilonu se pak narodil sameček Vilém.[195]

Expozice[editovat | editovat zdroj]

První expozice žiraf vznikla v horní části zoo v roce. V roce 1983 ji nahradila nová expoziční stáj s větším výběhem. Do původního pavilonu se nastěhovaly antilopy. V létě 2001 pak proběhlo stěhování do nového Afrického domu, který žirafy obývají až dosud (2019).[195] V září 2001 byl tedy otevřen třetí pavilon žiraf (Africký dům) v historii Zoo Praha. V tu dobu v něm žilo 10 žiraf ve dvou stádech. Jednalo se o tyto jedince[196]:

Jméno Pohlaví Rok narození Místo narození
Šimon samec 1986 Zoo Praha
Valda samec 2000 Zoo Praha
Tibor samec 2000 Zoo Praha
Vilém samec 2001 Zoo Praha
Berta samice 1988 Zoo Kolín nad Rýnem
Kleopatra samice 1993 Zoo Dvůr Králové
Gita samice 1995 Zoo Praha
Eliška samice 1995 Zoo Praha
Nikola samice 1997 Zoo Praha
Nora samice 1999 Zoo Praha

12. prosince 2001 se pak narodilo první žirafí mládě v historii Afrického domu – samice Berta porodila samečka Simona.[195][197]

Expozice[editovat | editovat zdroj]

Ibis šedokřídlý[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxIbis šedokřídlý
alternativní popis obrázku chybí
Ibis šedokřídlý
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádbrodiví (Ciconiiiformes)
Čeleďibisovití (Threskiornithidae)
Rodibis (Theristicus)
Binomické jméno
Theristicus melanopis
Gmelin, 1789

Ibis šedokřídlý (Theristicus melanopis) je druh veslohoného ptáka z čeledi Ibisovití.

Vyskytuje se v Jižní Americe, a to ve dvou oddělených formách a regionech. Severní oblast zahrnuje Ekvádor, Peru a Bolívii, zejména vyšší podhorské oblasti And. Druhým regionem výskytu je jižní část Chile a Argentiny[198], tedy oblasti s nižší nadmořskou výškou.[199] Právě v Chile se vyskytuje dokonce ve městech.[199] Jinak jej lze nejčastěji spatřit v travnatých oblastech[200] (pampy, pastviny) a mokřadech.[199] Dle konkrétního místa se také liší podoba, resp. hnízda (skalní římsa, pahýly stromů).[200]

Dosahuje délky 70 až 75 cm a váhy až 1,5[199] či 1,7 kg.[198]

Nejčastěji žije v hejnech o počtu 12 jedinců. Při hnízdění jsou však hejna mnohem větší[199], navíc v koloniích s dalšími druhy ptáků.[198]

Živí se bezobratlými (hmyzem, červy), žábami a malými hlodavci.[199]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

V Evropě byl v létě 2019 tento druh chován v něco málo přes 20 zoo, patří tak k vzácně chovaným druhům. Chován je rovněž ve dvou českých zoo[201]:

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

V Zoo Praha je ibis šedokřídlý chován od roku 2016. V průběhu roku 2018 bylo odchováno jedno mládě, které se stalo vůbec prvním od tohoto druhu v historii zoo. Ibis šedokřídlý se tak v roce 2018 stal jedním ze čtyř druhů ptáků, u nichž se podařil prvoodchov pražské zoo.[202] Na konci roku 2018 bylo chováno šest jedinců (dva samci, tři samice a zmíněné mládě).[203] V červenci 2019 se vylíhlo jedno mládě.[204]

Levhart mandžuský[editovat | editovat zdroj]


Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Tento poddruh levharta byl v srpnu 2019 chován přibližně v pěti desítkách evropských zoo. V rámci toho ve třech českých zoo[205]:

  • Zoo Olomouc – např. 15. února 2013 se narodilo mládě (samička)

Na konci roku 2000 byl čistokrevný levhart mandžuský chován pouze v šesti zoo světa v počtu 19 jedinců, z toho pět v Praze.[206] Na jaře 2015 bylo v Evropě chováno 105 levhartů mandžuských ve 37 zoo.[207]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

V Zoo Praha je tento poddruh chován s přestávkami od počátku 60. let 20. století. V roce 1961 byl jako první přivezen samec Miška, jenž byl dovezen z Ruska, z volné přírody.[208] Následující chov a odchovy ovšem trpěly tím, že mláďata byla kříženci, nejednalo se tak o čistokrevné levharty mandžuské.[208] V roce 1968 se totiž podařilo získat ze Zoo Tallinn samici Kateřinu, ale ukázalo se, že nejde o levharta mandžuského, nýbrž zřejmě levharta čínského.[206] Miška uhynul v červnu 1976.[209] Téhož roku byli přivezeni Tristan a Isolde, narození v Zoo Frankfurt v Německu.

Soustavnější chov se datuje od roku 1992.[210] Tehdy byla v souvislosti s novým pavilonem kočkovitých šelem přivezena hned čtyři zvířata. Samice Silka a samec Argony, dvojčata narozené v maďarské Zoo Szeged, starý samec ze Zoo Frankfurt a ze Zoo Lipsko samec Argun, rovněž narozený v Zoo Frankfurt. V letech 1992 a 1993 pak ještě byly dovezeny dvě mladé samice Koryo a Kuli z Korei, což znamenalo významné genetické obohacení chovu tohoto vzácného levharta v Evropě. Roku 1993 se podařilo získat ze Zoo Moskva k samicím samce, který měl svůj původ taky v Korei. Počet levhartů mandžuských v Zoo Praha tehdy dosáhl čísla sedm. Na konci roku 1993 byl levhart z Frankfurtu vrácen zpět do své mateřské zoo. V roce 1994 byli odvezeni Argun a Silka do Zoo Kaunas v Litvě. Samec Argony původem z maďarského Szegedu jel za novou partnerkou do Oakhill Center poblíž Oklahoma City v USA. V roce 1995 se podařilo získat dva čistokrevné samce. Ze Zoo Helsinky byl dovezen samec Aga Khan narozený v Zoo Lipsko a rovněž samec Shelti ze Zoo Tallinn, narozený v Zoo Moskva. Na jaře 1996 došlo k prvnímu porodu. Mládě páru Kuli a Aga Khan se však nepodařilo odchovat.[209]

První čistokrevná mláďata byla odchována v roce 1997 párem skládajícím se ze samice Kuli a samce Sheltiho.[206] Jednalo se o Bogana a Borinu, tedy samce a samici. Roku 1999 přišel na svět jeden samec. Na konci roku 2000 zoo chovala šest levhartů mandžuských.[206] V roce 2001 následoval sameček Edward, který byl v roce 2019 převezen do Zoo Olomouc.

Přehled jedinců chovaných v červenci 2005, v době otevření současné expozice:

25. listopadu 2013 se narodila trojčata.[211] Úspěšného odchovu tehdy bylo dosaženo po třinácti letech.[212] Rodiči dvou samců a jedné samice byli tehdy tříletá samice Khanka a čtyřletý samec Kirin (narozen roku 2009 v Zoo Ústí nad Labem[207]).[211] Zatím naposledy se mláďata narodila v roce 2015. Ke konci roku 2018 byl chován pár těchto zvířat.[213] Kurátor Dr. Pavel Brandl je členem komise evropského záchovného programu (EEP) pro tento poddruh.[214] Do současnosti se podařilo odchovat sedm mláďat.

Levhart mandžuský je k vidění v expozici v horní části zoo v rámci expozičního celku Severský les. K zahájení výstavby došlo 1. září 2004 a k dokončení v červnu 2005.[215] Expozice byla následně slavnostně otevřena v sobotu 23. července 2005, a to za účasti zpěvačky a herečky Zory Jandové.[216] Zpočátku expozici obývala pouze samice Koryo.[208] Na vybudované zázemí navazuje expoziční voliéra se čtyřmi vodními plochami, přibližně obdélníková expozice nabývá rozměrů 11,2 x 17,8 m. Výška oplocení činí 5,5 m.[215] Před výstavbou této expozice žili levharti mandžuští v pavilonu šelem v dolní části zoo.

Jeřáb bradavičnatý[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxJeřáb bradavičnatý
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádkrátkokřídlí (Gruiformes)
Čeleďjeřábovití (Gruidae)
Rodjeřáb (Grus)
Binomické jméno
Grus carunculata
Gmelin, 1789

Jeřáb bradavičnatý nebo také jeřáb laločnatý (Grus carunculata) je druh ptáka z řádu krátkokřídlí. Je vůbec nejvyšším z šesti afrických druhů jeřábů.[217][218]

Žije ve vlhkých oblastech subsaharské Afriky (např. Etiopie, Kongo, Zambie, Tanzanie, Botswana, Mosambik[219]), v mokřadech poblíž vodních toků a dalších vodních ploch. Jedná se o druh ze všech jeřábů nejcitlivější na změny prostředí. Jeho teritorium zaujímá přes jeden čtvrteční kilometr.[217]

Základní charakteristikou, díky níž je rozpoznatelný od ostatních druhů jeřábů, je lalok. Mají ho jak samci, tak také samice.[217] [218] Při ohrožení se laloky zmenšují, naopak při agresivním naladění se laloky protahují.[217] Rozpoznatelný je také podle tmavé horní části hlavy, na níž navazují bílá dolní část a stejně barevný krk. Spodní část těla je černá.[220]

Živí se vodními rostlinami (hlízy a oddenky[217]) a bezobratlými živočichy.[218]

Vydává typické hlasité troubení, které je slyšitelné na dlouhou vzdálenost. K tomu má uzpůsobenou průdušnice. Ta je dlouhá a stočená v dutém hřebeni prsní kosti.

Délka těla dosahuje 175 cm, rozpětí křídel se pohybuje mezi 230 a 260 cm. Váží 6,4 až 8,5 kg.[221]

Hnízdí v párech.[218] Hnízdo si buduje ve vegetaci v rámci vody.[219] Samice nejčastěji snáší jedno vejce, zřídka kdy pak vejce dvě.[221] Doba inkubace se pohybuje mezi 33 a 36 dny[218][221] (příp. až ke 40 dnům[217]), což je mezi africkými druhy jeřábů nejdelší doba. Létat se mláďata naučí mezi 90. a 150. dnem života.[219] Pohlavně dospívá ve třech až čtyřech letech. Dožívá se dvaceti až čtyřiceti let.[218]

Ohrožení je mnohostranné. Vychází zejména z ničení mokřadních ploch, které jsou pro tento druh nepostradatelné, což jde spojené s výstavbou elektráren, pastvou dobytka, velkoplošnými postřiky proti bodalkám tse-tse i ohrožen je i nezákonným sběrem vajec.[221] Stavy ve volné přírodě se odhadují na posledních osm tisíc párů.[217]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Tento druh jeřába patří k vzácně chovaným druhům. V rámci celé Evropy jej v létě 2019 chovalo jen 15 zoo, z toho tři v Česku[222][223]:

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Chov jeřábů laločnatých je zaznamenán již v 70. letech 20. století. Jednalo se ovšem jen o krátkodobou záležitost. Soustavný chov započal až v roce 2010, a to v rámci expozice Ptačí mokřady (dolní část zoo), v níž mohou tento druh pozorovat i návštěvníci.[221] Ke konci roku 2018 byl chován jeden pár.[223]

Lori žlutoskvrnný[editovat | editovat zdroj]

Lori žlutoskvrnný (Trichoglossus chlorolepidotus) je druh papouška, který žije ve východní Austrálii.[224]


Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Lori žlutoskvrnný patří v evropských zoo mezi raritně chované druhy. V celé Evropě jej chová jen sedm zoo. Jedinou evropskou zemí, kde je chován ve více zoo, je Česko. Jedná se o tato zařízení[225]:

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

V Zoo Praha je tento druh chován od roku 2010. O dva roky později, tedy v roce 2012 se podařil první odchov, který byl zároveň prvním úspěšným odchovem v českých zoo.[226] Na konci roku 2017 bylo chováno 12 jedinců. V průběhu roku 2018 bylo úspěšně odchováno jedno mládě. Na konci roku 2018 pak bylo v pražské zoo chováno jedenáct lori žlutoskvrnných.[227] V červnu 2019 se vylíhlo další mládě.[228] Do počátku července 2019 bylo odchováno 20 mláďat.

Holub bronzovokřídlý[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxHolub bronzovokřídlý
alternativní popis obrázku chybí
Samec holuba bronzovokřídlého
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádměkkozobí (Columbiformes)
Čeleďholubovití (Columbidae)
Rodholub (Phaps)
Binomické jméno
Phaps chalcoptera
John Latham, 1790

Holub bronzovokřídlý (Phaps chalcoptera) je druh měkkozobého ptáka.

Vyskytuje se v jižní Austrálii a také na ostrově Tasmánie, a to konkrétně v tamních suchých lesích a pobřežních porostech. Živí se semeny travin i stromů, někdy také hmyzem. Snáší dvě vejce. Po vylíhnutí mláďata se o ně střídají oba rodiče. V případě snesení dalších vajec ještě v této době, pak péče o vylíhlá mláďata přechází na samce, neboť samice se stará o inkubaci vajec.[229]

Tento druh dosahuje délky 30 až 35 cm a váhy 300 až 500 gramů.[229]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

V Evropě chová holuby bronzovokřídlé přibližně 30 zoo. Nejvíce jsou zastoupeni v německých zoo.[230] V Česku tento druh chovají tyto zoo[231]:

Na Slovensku tento druh chová Zoo Bojnice.[231][230]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

V roce 2018 se podařilo odchovat dvě mláďata. Na konci roku 2018 bylo chováno pět jedinců.[231] V červnu 2019 se vylíhla dvě mláďata.[232]

Návrat divokých koní 2019[editovat | editovat zdroj]

Návrat divokých koní 2019 je název devátého ročníku reintrodukčního projektu Zoo Praha s názvem Návrat divokých koní určeného na záchranu koní Převalského.

Akce probíhá ve spolupráci s Armádou ČR, Přírodní chráněnou oblastí Velká Gobi B i dalšími zoologickými zahradami v Evropě, které poskytly koně (Tierpark Berlin a Kölner Zoo, Německo). Finanční zajištění transportu využívá prostředků z projektu Tři koruny ze vstupu, které uvolňuje Magistrát Hl. města Prahy jako zřizovatel zoo, a také z projektu Pomáháme jim přežít.

Významným mezníkem pro rozvoj projektu bylo také to, že na počátku května 2019 schválil mongolský parlament rozšíření Přísně chráněné oblasti Velká Gobi B na takřka dvojnásobnou rozlohu (rozšíření z 9 271 km2 na 18 357 km2[233]; pro srovnání rozloha Prahy je 496 km2[234], Národního parku Šumava 683 km2[235] a rozloha Středočeského kraje činí 10 929 km2.[236])

Transport tří koní směřoval stejně jako v předchozích letech a ročnících projektu do mongolského Tachin Talu v Gobi B. Akce se uskutečnila v termínu 18. a 19. června 2019.

V rámci projektu Tři koruny ze vstupu se podařilo pořídit také šest motocyklů a jeden terénní vůz.[233]

Výběr koní[editovat | editovat zdroj]

Ze sedmi předvybraných koní se vybírali čtyři jedinci, tři klisny byly náhradnicemi. Jedna klisna se narodila v Zoo Praha. Další dvě klisny mají původ přímo v Chovné a aklimatizační stanici Zoo Praha v Dolním Dobřejově, kde také transport začíná. Zbylé čtyři klisny pak pocházejí ze zoologických zařízení v Německu (tři případy) a ve Švýcarsku (jeden případ).[233] Věk všech těchto klisen je mezi dvěma a čtyřmi lety.

Jako hlavní kandidátky na převoz do Mongolska byly vybrány následující klisny koně Převalského[233]:

Náhradnice:

Transport nakonec začal se třemi klisnami z výběru hlavních kandidátek (Spina,Tara, Tárik) a Taniou, která nahradila Yaru.[237] Právě Tania si však již v připraveném letounu CASA v boxu sedla. Transport by mohl být riskantní, a tak došlo k leteckému převozu jen tří klisen do Mongolska. Tania byla přepravena do výběhu v Zoo Praha.

Průběh transportu[editovat | editovat zdroj]

Původně plánovaný harmonogram transportu počítal s odletem z 24. základny dopravního letectva v Praze-Kbelích v úterý 18. 6. ve 13:30. Následovat měla tradiční dvě mezipřistání v Kazani (19:30 až 20:30 středoevropského letního času) a Novosibirsku (1:30 až 2:30 středoevropského letního času). Přistání v Bulgan sumu bylo plánováno na středu 19. 6. v 5: 45 středoevropského letního času, tedy 10:45 místního času.[233] Vzhledem ke komplikacím s klisnou Taniou však došlo ke zpoždění oproti původnímu plánu. Nakonec letoun vzlétl z pražského kbelského letiště v 15:31 a po uskutečnění zmíněných mezipřistání přistál definitivně ve středu okolo deváté hodiny ranní LSEČ v Bulganu. Následovala přibližně šestihodinová cesta po zemi na místo určení vypouštění.

Pohlednice z Mongolska[editovat | editovat zdroj]

Zoo Praha tento ročník akce doplnila o větší zapojení veřejnosti ve formě tzv. Pohlednice z Mongolska. Lidé, kteří nějakou částkou přispěli na transport koní Převalského do Mongolska, mají dostat z Mongolska pohlednici s motivem akce a s podpisy jejích členů. O tento nápad byl podle ředitele zoo velký zájem.[238]

Výreček filipínský[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxVýreček filipínský
alternativní popis obrázku chybí
Výreček filipínský
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádsovy (Strigiformes)
Čeleďpuštíkovití (Strigidae)
Rodvýreček (Otus)
Binomické jméno
Otus megalotis
(Walden, 1875)

Výreček filipínský (Otus megalotis) je endemický druh sovy, který se vyskytuje pouze na Filipínách. Konkrétně pak na ostrovech Luzon, Catanduanes a Marinduque.[239][240]

Jedná se o malý druh sovy, který váží 200 až 300 gramů a dosahuje délky 23 až 28 cm.

Žije v hustších tropických deštných lesích, kde hnízdí v dutinách stromů. Tam snáší jedno až čtyři vejce. Žijí v párech, nebo samotářsky.[239][240] Loví v noci, přičemž se živí převážně hmyzem a jinými bezobratlými, někdy však i drobnými obratlovci.[240]

Vzhledem k úbytku lesů na Filipínách je snaha tento druh chránit pomocí speciálních programů.[239]

Jsou známy dvě barevné formy: šedohnědá a rezavá.[240]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Tento druh je chován velmi zřídka. První odchov v Evropě se podařil v Zoo Wroclaw v Polsku.[241] V polovině roku 2019 jej chovalo jen 12 evropských zoo včetně tří českých[242]:

Zoo Praha byla svého času jediná v Evropě[239], která tento druh vystavovala, později se přidala např. Zoo Liberec.[240] V Zoo Plzeň je tento druh chován v zázemí, kde se pravidelně rozmnožuje.[241]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Tento druh je v Zoo Praha chován od roku 2012. První dva jedinci (samice) byli dovezeni přímo z Filipín. Později je doplnil samec ze Zoo Wroclaw. První odchov se podařil v roce 2014.[242] Zoo se podílí i na ochraně tohoto druhu v přírodě Filipín.[239] V roce 2017 byl odchován jeden samec[243], v průběhu roku 2018 se podařilo odchovat hned dvě mláďata (samici a samce). Ke konci roku 2018 byli chováni tři samci a dvě samice.[244]

Jak číst taxoboxDvojzoborožec hnědavý
alternativní popis obrázku chybí
Dvojzoborožec hnědavý
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádzoborožci (Bucerotiformes)
Čeleďzoborožcovití (Bucerotidae)
Roddvojzoborožec (Buceros)
Binomické jméno
Buceros hydrocorax
Linné, 1776

Kočka palawanská[editovat | editovat zdroj]

Kočka palawanská (Prionailurus bengalensis heaneyi) je jedním z dvanácti poddruhů kočky bengálské a endemitem filipínského ostrova Palawan.[245]

Dorůstá délky 45 až 55 cm, dalších 19,5 až 24 cm připadá na ocas. Váží v rozmezí 1,7 a 2,8 kg.[245]

Po březosti o délce 60 až 70 dnů se zpravidla rodí dvě až tři mláďata.

Žije samotářsky a aktivní je zejména za soumraku. Je uzpůsobena pohybu a lovu ve vodě, má plovací blány. Loví také v korunách stromů, neboť nemá problémy ani se šplháním.

Žije v různých typech lesů, zejména vlhčích listnatých, objevuje se i v plantážích. Nepouští se do otevřené krajiny.[246][245]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

V evropských zoo se jedná o velký unikát, neboť byla na jaře 2019 chována pouze v pěti zoo.[242][247] Nejdelší dobu je má německý Tierpark Berlin, kam byla první zvířata dovezena přímo z domovských Filipín v roce 2013 a kde se podařil v roce 2014 evropský prvoodchov a zároveň první odchov mimo Filipíny vůbec[248]. Dále byly v roce 2019 na seznamu institucí s tímto poddruhem zoo v maďarském Debrecínu a tři české zoo: Zoo Jihlava, Zoo Plzeň a Zoo Praha. Když na konci roku 2018 byla do Zoo Jihlava mladá samice z Tierparku Berlin, v celé Evropě bylo chováno pouze dvanáct jedinců (šest samců a šest samic).[246] Český prvoodchov byl zaznamenán v Zoo Plzeň v roce 2018[242], mláďata ovšem později (do konce roku) uhynula.[249] Stejného roku však bylo úspěšného odchovu dosaženo v Zoo Praha, kde se narodil samec.[242][249]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

První jedinci (samec Ilian a samice Taytay) byli do Zoo Praha dovezeni v roce 2015, a to z Tierparku Berlin.[242][248] Jedná se o mláďata narozená ve zmíněné zoo dvěma různým párům, takže jde o nepříbuzný pár.[248] V roce 2018 se jim podařilo odchovat první mládě.[249] V dubnu 2019 se narodilo další mládě.[250]

Dvojzoborožec hnědavý[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxDvojzoborožec nosorožčí
alternativní popis obrázku chybí
Dvojzoborožec nosorožčí
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádzoborožci (Bucerotiformes)
Čeleďzoborožcovití (Bucerotidae)
Roddvojzoborožec (Buceros)
Binomické jméno
Buceros rhinoceros
Linné, 1758

Dvojzoborožec hnědavý (Buceros hydrocorax) je nejmenším druhem dvojzoborožce.

Dosahuje délky 65 až 65 cm[251][252], a to včetně ocasu. Samci jsou větší a těžší, váží 1,3 až 1,8 kg, samice jen do 1,6 kg.[251]

Má pestré zbarvení. Zobák má červenou barvu, krk je zrzavý, obličejová maska černá. Většina těla je šedá (křídla), spodní část těla opět zrzavá. Ocas je bílý. Mláďata jsou zpočátku nenápadně zbarvená černobíle.[251]

Tento druh se vyskytuje na Filipínách, a to ve vždyzelených lesích do nadmořské výšky 2100 m n. m.[251] [252]

Rozlišují se tři poddruhy, jež je možné rozpoznat podle barvy zobáku. Ryze červený zobák má poddruh žijící na ostrovech Luzon a Marinduque (Buceros h. hydrocorax).[252]

  • Buceros hydrocorax hydrocorax
  • Buceros hydrocorax mindanensis
  • Buceros hydrocorax semigaleatus

Stejně jako další zoborožci žije v korunách stromů, kde si zajišťuje také rostlinnou potravu (ovoce, semena). Živočišnou potravu v podobě stonožek, kobylek a dalších bezobratlých si obstarává ráno, kdy slétává na zem.[252] Hmyz je schopný chytat za letu.[251]

Tento druh patří k těm, o jejichž životě v přírodě neexistuje velké množství informací. Samice snáší až čtyři vejce, doba inkubace se udává 35 až 40 dní.[251] Podobně jako u příbuzných druhů však dochází k zazdění samice v dutině stromu s ponecháním malého otvoru pro krmení samice a mláďat.[252] Později samice pomáhá s krmením mláďat, stejně jako starší mláďata.[251]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Dvojzoborožec hnědavý je chovaný přibližně v 15 evropských zoo (stav jaro 2019).[253] V rámci Česka se jedná pouze o Zoo Praha. V minulosti tento druh chovaly také Zoo Dvůr Králové a Zoo Liberec.[253]

V Zoo Praha je tento druh chován od roku 2011.[251] Ke konci roku 2018 byla chována čtyři zvířata (dva samci a dvě samice).[249]

Dvojzoborožec nosorožčí[editovat | editovat zdroj]

Dvojzoborožec nosorožčí[254][255] (Buceros rhinoceros), nebo také dvojzoborožec velký či zoborožec nosorohý[256] je druhým největším druhem stromového zoborožce.[255]

Vyniká převážně černým zbarvením. Zobák s přilbou mají výraznou oranžovo-červenou barvu.

Vyskytuje se v oblasti jihovýchodní Asie, konkrétně v Indonésii (na Jávě, Sumatře, Borneu), dále v Thajsku, Malajsii a Singapuru). Rozlišují se tři poddruhy, které se liší podobou přilby, zejména jejím tvarem. Žije v tropickém lese, a to až do nadmořské výšky 1400 m n. m.

Je aktivní ve dne. Stejně jako další příbuzné druhy vytváří dlouhodobě stabilní páry. Hnízdění probíhá v dutinách stromů.

Živí se rostlinami a jejich plody, např. fíky[255], ale rovněž menšími druhy živočichů (drobní obratlovci, členovci).

Váží mezi dvěma a třemi kilogramy. Rozpětí křídel až 130 cm. Délka těla 42 až 50 cm, délka ocasu až 40 cm.

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Tento druh patří k vzácně chovaným. Na jaře 2019 byl v rámci Evropy chován v necelých dvou desítkách zoo.[257] Ve většině případů se jedná o jávský poddruh Buceros rhinoceros silvestris. Nejúspěšnějším chovatelem tohoto druhu v Evropě je Zoo Praha.[258] V Česku jej chová rovněž Zoo Zlín.[257]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

V Zoo Praha je tento druh chován od roku 2003, kdy byla dovezena samice Markéta. Do Prahy byla dovezena ze soukromé zoo, ale pochází z volné přírody.[259] Od dva roky později přibyl samec Prokop. První odchov se podařil v roce 2007. V následujících letech se podařilo navázat dalšími úspěšnými hnízděními a přirozenými odchovy.[254] V roce 2011 se poprvé narodila mláďata dvě.[259] V roce 2015 uhynul samec Prokop. Úspěšně jej nahradil jiný samec (Prokop Druhý).[259] Ke konci roku 2017 byl chován pár a dvě toho roku narozená mláďata, tedy čtyři jedinci.[260] Ke konci roku 2018 byl chován samec a čtyři samice, z toho dvě narozené v roce 2018.[261] Do jara 2019 včetně se vylíhlo celkem 15 mláďat a z toho 13 mláďat se podařilo odchovat do věku více než tří měsíců, což se nepovedlo v žádné jiné evropské zoo. Mláďata narozená v březnu 2019 však byla krmena speciálně pomocí maňásků vzhledově připomínajících dospělého jedince, protože samice opustila vejce, která proto byla umístěna do líhně.[258]

Území zoo a jeho příroda[editovat | editovat zdroj]

Zoo Praha patří mezi plošně největší metropolitní zoo v Evropě. Navíc díky jejímu umístění nabízí pestrou mozaiku biotopů a stanovišť, která je mezi evropskými zoo unikátní. Nabízí tak nejen podmínky pro chov zvířat horských kopytníků či vodních ptáků, ale také značné množství druhů místní flory a fauny.[262]

Biotopy v zoo[editovat | editovat zdroj]

Dřeviny v zoo[editovat | editovat zdroj]

Zajímavé druhy dřevin v areálu zoo jsou opatřeny naučnými tabulkami s názvem druhu a kresbou. V horní části zoo se jedná např. o . V dolní části zoo může návštěvník vidět například .

Umění v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Sochy v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Ketupa malajská[editovat | editovat zdroj]

Ketupa malajská (Ketupa ketupu) je druh tropické sovy, který se vyskytuje v Asii.

Ketupa malajská dosahuje délky těla 22 až 26 cm, ocas má dalších 16 až 18 cm[264] (celkem 40 až 48 cm)[265]. Rozpětí křídel je až 120 cm. Váží něco málo přes jeden kilogram.[264] Samice jsou větší než samci.[265]

Hlavní potravou tohoto druhu sovy jsou ryby, a tak se pro něj používá označení rybí sovy. Živí se však i dalšími vodními živočichy, např. kraby. Součástí jídelníčku mohou být i myši, žáby či plazi.[265] Měkkýše sbírají zobákem při chůzi po břehu, ryby loví z letu nad hladinou.[264] Jejich pařáty jsou speciálně uzpůsobeny tak, aby nedošlo k vyklouznutí ryby.[266] S tím také souvisí prostředí, v němž ketupy žijí. Jedná se o lesní lokality s klidnou sladkou vodou (říční břehy, břehy jezer a rybníků, rýžová pole). Vyskytuje se až do nadmořské výšky 1600 m.[265]

Regionem výskytu tohoto druhu je jihovýchodní a částečně jižní Asie (např. Indonésie, Bangladéš, Thajsko, Vietnam či Myanmar).[267]

Snáší jedno, popř. dvě vejce. Ta jsou inkubována po dobu 28[264] až 35 dní.

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Ketupa malajská patří k vzácně chovaným druhům, v rámci celé Evropy byla v květnu 2019 chována jen v necelé desítce zoo, zejména v Německu a ve Spojeném království. V Česku je chována pouze v Zoo Praha. V žádné jiné české zoo tento druh nebyl nikdy chován.[268]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Chov tohoto druhu sovy v Zoo Praha započal v roce 1972. Toho roku přišel pár. Samec z tohoto pár strávil v zoo 21 let života. Po jeho úhynu následovala pauza v chovu, další dvojice zvířat přibyla v roce 2002. Jednalo se o zvířata z volné přírody[264], konkrétně z Myanmaru.[266] První úspěšný odchov byl zaznamenán o sedm let později (2009). Jednalo se o první úspěšný přirozený odchov v historii evropských zoo.[269] Proto také mládě dostalo jméno Evropa odkazující na tento úspěch.[264] Tato samička spolu ze samcem ze Singapuru utvořila druhý chovný pár.[266] Další odchovy následovaly (2010, 2012, 2014, 2018). Pro úspěšné hnízdění je ketupám simulován přirozený cyklus období dešťů, během něhož právě dochází k hnízdění. Ke konci roku 2017 byli chováni tři samci a tři samice.[270]

Tento druh je k vidění ve voliérách tropických sov v dolní části zoo, u pavilonu tučňáků. Expozice vznikla v roce 2010 a byla slavnostně otevřena při zahájení hlavní návštěvnické sezony.[271]

Agamka písečná[editovat | editovat zdroj]

Agamka písečná (Phrynocephalus mystaceus) je druh plaza z řádu šupinatí, který se vyskytuje ve Střední Asii. Jedná se o největší druh agamky.[272]

Tento druh, jak již z názvu vyplývá, obývá písečné prostředí, a tomu také odpovídá splývavé zbarvení.[273] Na hřbetu má tmavší vzor nepravidelného tvaru.[272][273]

Dosahuje délky 22–24 cm, z toho polovina připadá na tělo a druhá na ocas. Váží do 55 g.[274] Pro srovnání – čtyřdenní mládě v Zoo Praha měřilo 7,5 cm a vážilo 3 g.[275] Kladou dvě až čtyři vejce, přičemž doba jejich inkubace dosahuje průměrně 60 dnů.[273]

Je aktivní přes den, kdy si vyhrabává až metrové nory.[272] Živí se částmi rostlin, bezobratlými a příležitostně i jinými druhy ještěrů.[273]

Při nebezpečí se zahrabává do písku, a to příčným chvěním.[273] Pro zastrašování nepřítele používá svou červeně zbarvenou kožní řasu, kterou má umístěnou na okrajích tlamy. Široce otevře tlamu a k tomu rozvine právě barevně výrazné vějířky kožní řasy.[274] Navíc vyluzuje zvuky a útočí.[273]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Rozlišují se dva poddruhy[272]:

  • Phrynocephalus mystaceus mystaceus (Pallas, 1776) – nominátní poddruh
  • Phrynocephalus mystaceus galli (Krassowsky, 1932)


Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

V chovech zoo se jedná o velmi raritní druh. V rámci Evropy je chován jen ve dvou českých zoo – Zoo Hluboká a Zoo Praha.[276]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Agamka písečná se v Zoo Praha prvně objevila v roce 1957. Další záznam pochází z roku 1974 a také z roku 2011 je doložen jedinec bez určení poddruhu. Mezitím však v roce 2006 byl chován nominátní poddruh Phrynocephalus mystaceus mystaceus. V letech 2011–2017 byl chován jiný poddruh – P. m. galli.[273][276] V roce 2018 došlo k návratu chovu nominátního poddruhu.[276] Obecně se u tohoto druhu podařilo mnoho úspěchů světového významu. V roce 2012 se Zoo Praha stala první zoo na světě, kde se podařilo tento druh odchovat.[277] Toho roku se podařilo odchovat hned šest mláďat.[276] I v současnosti je Zoo Praha jedinou zoo na světě, kde se daří odchovávat. Zatím poslední mládě se vylíhlo 18. 3. 2019.[275] Povedlo se to díky obnovení chovu dovozem tří samců a dvou samic od soukromého chovatele na konci října roku 2018.[278] Za celou historii chovu tak bylo odchováno 15 mláďat.[273][275]

Druh je k vidění v pavilonu šelem a plazů v dolní části zoo.[273] Tamní terarijní expozice Kattakum představuje hned několik druhů plazů pouštních oblastí Střední Asie.

Holub nikobarský[editovat | editovat zdroj]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Holub nikobarský je chován v přibližně 80 evropských zoo, z toho nejvíce v Německu (zhruba 20 zoo). V rámci Česka se jedná o pět zařízení:

V minulosti tento druh chovaly také Zoo Chleby či Zoo Dvůr Králové. Na Slovensku tento holub chován nebyl a není.[279]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Holub nikobarský se v pražské zoo prvně objevil roku 1969.[280] Současný chov je datován od roku 1991. První úspěšný odchov se podařil v roce 2000 a od té doby se daří úspěšné odchovy opakovat.[279] Ke konci roku 2017 bylo chováno sedm jedinců (čtyři samci a tři samice).[281]

Tento druh je k vidění v dolní části zoo, konkrétně ve voliérách mezi pavilonem tučňáků a výběhem tapírů jihoamerických naproti vstupu do expozičního celku Vodní svět a opičí ostrovy.

Majna žlutolící[editovat | editovat zdroj]

Jak číst taxoboxMajna žlutolící
alternativní popis obrázku chybí
Majna žlutolící
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádpěvci (Passeriformes)
Čeleďšpačkovití (Sturnidae)
RodMino
Binomické jméno
Mino dumonti
(Lesson, 1827)

Majna žlutolící (Mino dumontii) je druh ptáka, pěvce patřícího do čeledi špačkovití.

Většina peří je zbarvena tmavě (hnědě až černě) s kovovým leskem. Název tomuto druhu však dala žlutá kůže kolem očí – na lících.[282]

Patří mezi monogamní druhy živočichů. Se svým partnerem vytváří pár na celý život.[283]

Vyskytuje se v oblasti Nové Guinei a okolních ostrovů. Žije v tamních tropických lesích.

Živí se bezobratlými (hmyzem, pavouky) a plody rostlin.[282]

Dosahuje délky 21[282] až 25[283] cm a váhy 217 gramů.[283]

Bylo zjištěno, že samice snáší jedno až dvě vejce[283], dle jiných údajů však dvě až pět vajec.[284][282] doba inkubace se udává 14 dní[283], resp. 17 dní.[284]

Chov v zoo[editovat | editovat zdroj]

Majna žlutolící patří k raritně chovaným druhům ptáků. V dubnu 2019 byla chována jen v šesti evropských zoo. Mezi nimi jsou dvě zoo v Nizozemsku a po jedné zoo v Německu, Spojeném království, Rakousku a také v Česku. V Česku teto druh chová Zoo Praha. V historii byl tento druh chován také ve třech dalších českých zoo: Zoo Olomouc, Zoo Plzeň a Zoo Zlín. Chov ve zlínské a olomoucké zoo byl ukončen v roce 2008, kdy byli poslední jedinci přemístěni právě do Zoo Praha. V plzeňské zoo byl v letech 2015–2017 chován v zázemí samec tohoto druhu.[285]

Chov v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

V Zoo Praha je tento druh chován od roku 2008. První úspěšný odchov byl zaznamenán o dva roky později.[283] V roce 2015 byl chov doplněn o pár z nizozemské zoo Avifauna Alphen.[286]

Ke konci roku 2017 byl chován pár.[281]

Majna žlutolící je k vidění ve voliérách v dolní části zoo, konkrétně mezi pavilonem tučňáků a výběhem tapírů jihoamerických, naproti vstupu do expozičního celku Vodní svět a opičí ostrovy.

Indonéská džungle[editovat | editovat zdroj]

Indonéská džungle je název největšího biotopového pavilonu v českých zoo. Nachází se v Zoo Praha a vznikl v letech 2001–2004 na místě původního pavilonu opic. Slavností otevření se konalo 29. 11. 2004 za účasti tehdejšího prezidenta České republiky Václava Klause. Prosinec po otevření pavilonu se stal vůbec nejnavštěvovanějším prosincem v historii zoo. Hned následujícího roku se podařilo zoo historicky vůbec poprvé překonat hranici jednoho milionu návštěvnických vstupů.

Pavilon byl ve své době nejdražším projektem v historii českých zoo. Jeho výstavba stála 185 mil. Kč.[287]

Téma pavilonu[editovat | editovat zdroj]

Pavilon představuje region jihovýchodní Asie, konkrétně prostředí tropických deštných lesů zejména Indonésie. Představena je fauna i flóra ostrovů Sumatra, Jáva či Nová Guinea). Představeny jsou i navazující biotopy mangrovů či řek. Tropický les je vytvořen nejen s pomocí živých rostlin, ale také díky umělým stromům. Ten největší ve střední části stavby na výšku měří 16 metrů a váží 2 tuny.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Plány na tropický pavilon vznikly v souvislosti s potřebou nahradit starý pavilon opic, který v Zoo Praha fungoval pět desetiletí. Snahou bylo nahradit klecový způsob vystavování velkého počtu druhů primátů nahradit většími naturalistickými expozicemi pro menší počet druhů. Proto také největší expozice současného pavilonu byly a jsou určeny primátům – zejména orangutanům. Další druhy primátů postupně získaly prostory v dalších částech zoo (např. pavilon goril či expoziční celkem Vodní svět a opičí ostrovy), a nejsou tak soustředěny pouze v jednom pavilonu, jak tomu bylo do roku 1999. V průběhu roku 1999 proběhla architektonická soutěž na stavbu nového pavilonu. V ní zvítězil architektonický ateliér AND (architekti V. Danda, P. Ulman a J. Kosnar). V následujícím roce bylo zajištěno územní rozhodnutí, stavební povolení i projektová dokumentace. V závěru února 2001 začala vlastní výstavba nové budovy. Ta probíhala až do října roku 2004. Oproti původním plánům došlo ke prodloužení doby výstavby, a to kvůli povodni, která zoo zasáhla v roce 2002.

V roce 2005 byla k pavilonu přistavěna venkovní voliéra pro orangutany.[287]

Za dobu fungování pavilonu došlo k několika změnám ve složení zvířat i doplnění menšími expozicemi (viz Expozice).
O tom, že se pavilon stal oblíbeným nejen u návštěvníků, ale i u zvířat, svědčí fakt, že se v něm podařilo odchovat také mnoho vzácných druhů živočichů, např.:

Základní parametry[editovat | editovat zdroj]

  • Celková plocha: 2900 m2
  • Plocha expozičního skleníku: 1900 m2
  • Objem pavilonu – skleníku: 16 000 m3
  • Plocha venkovní voliéry orangutanů: 350 m2
  • Pavilon je zastřešen skleněnou kupolí ve tvaru nepravidelného rotačního elipsoidu. Jednotlivá skleněná pole mají tvar lichoběžníku, každé s jinými rozměry. Konstrukce je samonosná z příhradových nosníků.

Expozice[editovat | editovat zdroj]

Pavilonem prochází jednosměrná návštěvnická cesta, kolem níž je ve dvou patrech rozmístěno několik expozic.

Vstupní atrium[editovat | editovat zdroj]

Vstupní část pavilonu patří představení oblasti Indonésie jako regionu tisíců ostrovů. Nechybí ani velká mapa. Již zde se však kromě edukačních panelů nachází také kaskádovitě propojený systém několika nádrží představujících indonéskou řeku. Jsou zde chovány ryby a také želvy (např. želva amboinská).

Dolní část skleníku[editovat | editovat zdroj]

  • expozice varanů komodských – největších ještěrů světa
  • expozice makaků vepřích – ostrovní expozice primátů
  • expozice lezců obojživelných – expozice unikátních magrovních ryb
  • expozice vyder hladkosrstých – tato expozice se nachází vpravo od návštěvnické cesty. Původně byla určena pro hulmany jávské a vydry malé. Hulmani však byli v ostrovní expozici jen do roku 2005, kdy byli převezeni do Zoo Dvůr Králové. Nahradily je největší cibetkovité šelmy binturongové. Ti pak byli přesunuti na menší ostrov (původně pro gibony) v horní části pavilonu. Vodní příkop kolem ostrova a spodní část ostrovy tedy původně obývaly vydry malé, které byly v roce 2013 nahrazeny vzácnějším druhem – vydrou hladkosrstou.[289] Odchov sedmerčat se stal jednou z největších chovatelských událostí roku 2017.

Noční expozice (jeskyně)[editovat | editovat zdroj]

Návštěvnická chodba vede jeskyní, v jejíchž stěnách se za skly nacházejí expozice vzácných nočních savců, např. ježur a velemyší. Jedna z expozic je v horní části otevřena, a kaloni, kteří ji obývají, tak mohou létat i skrz návštěvnickou část jeskyně. Na konci chodby se vpravo nachází expozice varanovců bornejských. Po východu z noční část se před stoupáním do horní části pavilonu nachází akvaterárium s rybami a hady (např. stříkoun lapavý).

Horní část skleníku[editovat | editovat zdroj]

V horní části skleníku se nachází rozsáhlejší celek "tropického lesa", který obývá šest druhů ptáků včetně vzácné majny Rotschildovy. Návštěvník tudy prochází k vyhlídce na poloostrov orangutanů. Ve vodním příkopu jsou k vidění želvy. Na menším poloostrovu žijí binturongové palawanští. Původně tato plocha patřila gibonům lar, později se jednalo o vejminek samce orangutana sumaterského Kamy. Před východem z pavilonu se nacházejí další dvě expozice menších savců. Vpravo žijí tany severní. Vlevo bylo původně odpočinkové místo v pralesní vegetaci, na jehož větší části vznikl přístřešek za nímž je schovaná expozice dikobrazů palawanských. Dříve v ní žily velemyši obláčkové, později kančilové.

Chované druhy[editovat | editovat zdroj]

Stěžejní druhy[editovat | editovat zdroj]

Přehled druhů chovaných v pavilonu v době otevření (29. 11. 2004)[editovat | editovat zdroj]

V době otevření pavilonu žilo v jeho expozičních prostorách celkem min. 61 druhů živočichů (13 druhů savců, 6 druhů ptáků, 9 druhů plazů a min. 33 druhů ryb).[290]

Savci[editovat | editovat zdroj]

Ptáci[editovat | editovat zdroj]

Plazi[editovat | editovat zdroj]

Ryby[editovat | editovat zdroj]

Přehled aktuálně chovaných druhů (březen 2019)[editovat | editovat zdroj]

Na konci března 2019 bylo vystavováno a naučnými popisky označeno celkem 54 druhů živočichů (15 druhů savců, 6 druhů ptáků, 8 druhů plazů, 1 druh obojživelníka a 24 druhů ryb). Ze zmíněného počtu je 38 druhů (resp. poddruhů) stejných jako při otevření, jiné druhy již Zoo Praha nechová, další byly přemístěny do jiných expozic, řada druhů přibyla (často nahradily méně vzácné – např. místo vydry malé vydra hladkosrstá).

Savci[editovat | editovat zdroj]

Ptáci[editovat | editovat zdroj]

Plazi[editovat | editovat zdroj]

Obojživelníci[editovat | editovat zdroj]

Ryby[editovat | editovat zdroj]

Zajímavé druhy rostlin[editovat | editovat zdroj]

- viz Trojský koník

Environmentální enrichment[editovat | editovat zdroj]

Environmentální enrichment je označení pro obohacení a zpestření prostředí a života živočichů v lidské péči. Jde o přístup (koncept) založený na souboru prvků, aktivit a činností, které nahrazují resp. napodobují aktivity zvířat z volné přírody tak, aby došlo ke zlepšení kvality jejich života.[291] Zvířata v lidské péči totiž nemusejí bránit své teritorium ani unikat před predátory. Tradičně ani nemusejí hledat potravu. To je ovšem prvek, který je možné nejlépe napodobit.

Může se uplatnit u zvířat v zoo (je nezbytnou součástí moderní zoo[292]) i u domácích mazlíčků.[293]

Enrichment je založen na principu zajištění a vytváření činností obdobných těm ve volné přírodě, zaplňující volný čas zvířat v uzavřeném prostředí pestrým programem a podněty. Snahou je narušit pravidelnou každodenní rutinu, která by ohrožovala psychické zdraví chovaných zvířat (riziko vzniku stereotypního chování[294]), a naopak stimulovat duševní i fyzickou aktivitu zvířat a pohodu.[293][295][296] Proto ani enrichment nesmí být stereotypní.[294]

Prvopočátky jsou spjaty s primáty a zejména lidoopy, tedy nejbližšími příbuznými člověka. Uplatňuje se však také u šelem, kopytníků i ptáků.[295]

Vhodná podoba enrichmentu se odvíjí od druhu zvířete i od znalosti o konkrétním jedinci, např. jeho věku a zdravotním stavu.[293]

Enrichmentem je již vytvoření přirozené skupiny zvířat obdobné té, co mají možnost utvořit ve volné přírodě. Mají tak možnost nejen přirozeného sociálního chování, ale taktéž odchovu mláďat. S mládětem si pak členové skupiny "hrají", vychovávají jej, a tím se zaměstnávají. Obohacením života zvířat je též možnost pozorovat jiné druhy i člověka – například návštěvníka v zoo.[296]

Cíle enrichmentu[editovat | editovat zdroj]

  • zvýšení rozmanitosti chování
  • snížení četností abnormálního chování ve prospěch projevů normálního chování
  • zvýšení využívání prostředí
  • nalezení a odstranění potenciálních zdrojů chronického stresu[297]
  • zlepšení schopnosti zvládnout akutní stres

Typologie[editovat | editovat zdroj]

Enrichment je možné rozdělit do několika kategorií či typů. Jedním z přístupů je dělení na potravní, smyslový, environmentální enrichment a hračky.[293][296]

  • Potravní enrichment
    • Nejčastější způsob. Zvířata většinu volného času ve volné přírodě také tráví sháněním potravy.[296] Nejjednodušší verzí je situace, kdy zvíře nedostane potravu do misky, ale do různých míst výběhu. Již to totiž vyvolává aktivitu.[293] Dále je možné potravu různě schovávat a maskovat, aby bylo náročnější se k jídlu dostat (příklad: dřevo s vyvrtanými otvory pro klokánky králíkovité, figuríny). Mezi příklady potravního enrichmentu také patří věšení potravy do hůře dostupných míst (do výšky), natírání na stěny nebo zamrazení potravy do ledu. Zpestřením je též obměna denního rozvrhu.[296]
  • Smyslový enrichment
    • Enrichment podporující smysly zvířat, např. zrak či hmat. Nejčastěji se však objevuje v podobě pachového enrichmentu. Zajištění různých vůní a pachů, např. pomocí aromatických olejů, či krve a trusu.[296]
  • Environmentální enrichment
    • Enrichment v podobě vhodného prostředí, které napodobuje prostředí přirozené. Základem této podoby enrichmentu je podoba samotné expozice, která by měla stimulovat zvíře a nabízet mu pestré prostředí zaručující pohyb, podněty i klid a úkryt. Na to pak navazují možnosti průběžných změn v expozici, založených na zajištění jiných či nových prvků pro nejrůznější aktivity, např. kmeny, lana. Roli hraje také povrch prostoru i množství a podoba zeleně.[296]
  • Hračky
    • Zajištění předmětů, s nimiž zvířata mohou manipulovat a "hrát si". Tyto prvky stimulují přirozené chování, tedy činnosti, které jsou pro dané živočichy typické a samozřejmě ve volné přírodě, ale v lidské péči by se jim jich jinak nedostávalo. Tyto předměty mohou být ryze přírodního charakteru (např. plody jako tykve, kokosové ořechy, borové šišky; nebo vrbové proutí). Často se však jedná také o ryze lidské výrobky (míče, papírové krabice, barely, uzle z provazů nebo prolézačky vyrobené z požárních hadic).[296] Hračky se často kombinují s jídlem, aby byly pro zvířata zajímavější.[293]

Často je rozlišováno těchto pět typů enrichmentu[298][299][300][301]:

  • fyzický
    • prostředí – velikost (plocha, objem), vizuální bariéry, místa úkrytu
    • vybavení – vnitřní (trvalé – tyče; přechodné – hračky, lana, substrát); vnější (zavěšené předměty, rébusy)
    • klimatické podmínky (světlo, vlhkost, teplota)
  • sociální
    • kontaktní (přítomnost v přirozené skupině /např. páru/, přímý kontakt s člověkem/bez přítomnosti člověka)
    • nekontaktní (skrze prostředky komunikace – např. vizuální, hlasové)
  • potravinový:
    • podávání krmení (frekvence, rozvrh, prezentace, příprava)
    • typ krmení (nové, variabilita, dárky)
  • pracovní/kognitivní
    • psychologický (rébusy, nové objekty)
    • trénink (mechanické prostředky)
  • senzorický
    • vizuální (nahrávky, TV, obrázky, okna)
    • zvukový (hudba, vokalizace)
    • využití dalších smyslů (hmat, chuť, čich)

Dalším přístupem je dělení na pasivní a aktivní enrichment.[302]

Příklady[editovat | editovat zdroj]

Šimpanz[295]

  • hledání potravy, její sběr, ochutnávání – speciální "servírování" potravy tak, aby bylo náročné se k ní dostat, resp. musí šimpanz přemýšlet, jak ji co nejlépe zpracovat (např. speciálně nakrájený meloun, uzavření jídla do krabic či jiných předmětů, rozmístění na různá místa).
  • obohacení prostředí – zajištění větví, kmenů, hamak a dalších prvků, které zvětšují a obohacují expozici. Zajištění hracích prvků, např. míče.
  • zabavení speciální činností – možnost kreslení (netoxické barvy)
  • kombinovaný enrichment – např. nalezení větvičky, její úprava, díky které se dostanou k potravě – trénování zručnosti

Medvěd lední[296]

  • tvorba umělého sněhu
  • hračky – míče apod.
  • zajištění pachů pro aktivizaci
  • zamrazování potravy do ledu
  • "torpédo" pro simulaci pohybu plovoucí potravy

Chov slonů v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Zoo Praha patří k významným evropským chovatelům slonů. První slon byl do Zoo Praha dovezen dva roky po jejím otevření, tedy v roce 1933. Jednalo se zároveň o prvního slona v československých zoo.[303]

Narodila se v ní tři mláďata, z toho dvě byla přímo v zoo také počata. Další mládě bylo v Praze počato, ale narodilo se již v Německu.

Současná skupina (stav na počátku roku 2019) je největší v českých a slovenských zoo – čítá sedm zvířat.

Za celou historii chovu je v záznamech uvedeno celkem 25 jedinců tří druhů (do roku 2011 se jednalo o 17 zvířat).[304] Do roku 2006 byly chovány smíšené skupiny více druhů. Od té doby je chována skupina indických slonů. Již historicky převažovali sloni indičtí, ale objevili se též čtyři sloni afričtí a dokonce jeden slon pralesní. Aktuální skupina slonů indických (stav 2019) čítá sedm zvířat – chovného samce, čtyři samice a dvě mláďata (mladé samce).[305]


Přehled chovaných slonů v historii Zoo Praha[304][305][306][307][308][309][303][310][311]
Jméno slona Pohlaví Druh (poddruh) Pobyt v Zoo Praha Poznámky
Baby samec slon indický 1933–1951 první slon v historii Zoo Praha, příchod v červenci 1933 ze Srí Lanky
Jumba samice slon indický 1951–1953 pobyt v zoo 2 roky a 4 měsíce, s Babym byli chováni odděleně
Duňa samice slon indický 1952–1960
Petr I. samec slon africký 1954–1965
Pepík samec slon indický 1956 dar vietnamské vlády, pobyt 3 měsíce (umístěn v horní části zoo, nikoliv s ostatním slony), poté přesun do Zoo Ostrava
Gulab samice slon indický 1966– *1959 v Indii, ve stájích pracovních slonů, nejstarší dosud žijící slon v Zoo Praha
Svádhín samec slon indický 1968–1970
Petr II. samec slon africký 1969–1977
Sundari samice slon indický (slon cejlonský) 1971–1981 dar srílanské vlády
Kadíra samec slon indický (slon cejlonský) 1971–2002 dar srílanské vlády, uhynul při povodni 2002
Sabi samice slon africký 1970–2006
Arba samice slon africký 1971–1983
Jimbo samec slon pralesní 1972–1976
Shanti samice slon indický 1977– *1976 v Indii, před příchodem do zoo v majetku Filmového studia Barrandov, hrála ve filmu Pan Tau v oblacích, maluje abstraktní obrazy
Praya samice slon indický 2003–2005
Naing Thein samec slon indický 2003–2009 odchod do Zoo Lipsko, výměna sloních samců s touto německou zoo
Mekong samec slon indický 2009–2014 *1982 ve Vietnamu, příchod ze Zoo Lipsko, odchod v prosinci 2014 do Zoo Artis Amsterdam, otec Maxmiliána
Donna samice slon indický 2012–2017 příchod v květnu 2012 z Rotterdamu, matka prvního v Praze narozeného mláděte (počaté však ještě v Rotterdamu), odchod do Zoo Osnabrück v březnu 2017
Tonya samice slon indický 2012–2013 příchod v květnu 2012 z Rotterdamu s matkou Donnou, úhyn v prosinci 2013 na sloní herpes
Janita samice slon indický (slon cejlonský) 2012– *2004 na Srí Lance, matka Maxe
Tamara samice slon indický (slon cejlonský) 2012– *2005 na Srí Lance, matka Rudiho
Sita samice slon indický 2013–2017 *2013 v Zoo Praha, první v Praze narozené slůně
Ankhor samec slon indický 2014– *1983 v Barmě, příchod z Tierparku Berlin, kde byl od konce 80. let. 20. století, otec Rudiho
Maxmilián (Max) samec slon indický 2016– *2016 v Zoo Praha, první v Praze narozené i počaté slůně
Rudolf (Rudi) samec slon indický 2016– *2016 v Zoo Praha, druhé v Praze narozené i počaté slůně

Expozice slonů[editovat | editovat zdroj]

Sloni byli v průběhu historie pražské zoo postupně chováni na třech místech. První dvě místa se nacházela v dolní části zoo, teprve od roku 2012 jsou sloni chováni v horní části zoo, která není ohrožena povodněmi.

První pavilon slonů[editovat | editovat zdroj]

První stavba určená pro slony vznikla v dolní části zoo, nedaleko od hlavního vchodu, v místech současné expozice lemurů kata.[303] V této etapě chovu byla k vidění max. dvě zvířata.[311]

Pavilon velkých savců[editovat | editovat zdroj]

Pavilon byl vybudován v letech 1963–1971. Roku 1973 byl zpřístupněn veřejnosti. V době vzniku se jednalo o největší stavbu v československých zoo. Od počátku však byly se stavbou problémy, se zoo byla výstavba konzultována velmi málo. Navíc se jednalo údajně o první povrchovou stavbu podniku Výstavba kladenských dolů.[310] Původně byl věnován chovu zejména slonů, hrochů a nosorožců. Objevili se však i hrošíci liberijští či tapíři. V době největšího rozvoje zde bylo chováno až sedm slonů, a to ve dvou druzích.[311] V současnosti (2019) slouží stavba z velké části jako zázemí, část je věnována chovu plazů jako expoziční terárium. V území někdejších sloních výběhů se nalézá tzv. Rezervace Bororo, což je hrací komplex nejen pro děti doplněný o kavárnu a amfiteátr s ukázkou výcviku zvířat.

Údolí slonů[editovat | editovat zdroj]

Současným ubytování pro slony v Zoo Praha je expoziční komplex Údolí slonů. Výstavba proběhla v letech 2010 až 2013 a vyžádala si částku 346 mil. Kč. Také v tomto případě se jednalo o nejdražší stavbu historie zoo. Pavilon je určen až pro deset slonů a navazuje na něj trojice výběhů o celkové ploše přes 0,8 ha. Návštěvníci se v rámci naučných stezek mají možnost seznámit s rolí slonů v asijské kultuře.[312]

Chov hrochů v Zoo Praha[editovat | editovat zdroj]

Zoo Praha patří k významným evropským chovatelům hrocha obojživelného. V jejím areálu je druh chován od roku 1933.

První hroch přišel do Zoo Praha 10. dubna 1933[313], tedy rok a půl po otevření zoo.[314] Jednalo se o hrocha Petra, který se narodil pravděpodobně o pět let dříve a do zoo přišel z cirkusu Kludský.[313] Po úhynu Petra 13. 2. 1939 došlo k válečné přestávce chovu hrochů v pražské zoo. V roce 1944 přišla ze Zoo Berlin hrošice Zuzana, která žila až do roku 1977. Za zmínku stojí, že byla odkoupena v poměru jeden kilogram váhy – jedna koruna.[315]Do roku 1971 byli chováni pouze samostatní jedinci. Toho roku se podařilo získat první pár do pavilonu velkých savců.[316]

První úspěšný odchov se povedl v roce 1978. Jednalo se o samce jménem Jožin[316], který v roce 1980 odešel do Zoo Lipsko. Do počátku roku 2019  se narodilo 27 mláďat. Odchovat se podařilo 11 mláďat, přičemž jedno z nich[317] – samec Slávek (30. 10. 1984 – 6. 10. 2018) se stal zároveň mnohonásobným otcem z období po roce 2000. Šlo o jednu z největších zvířecích osobností pražské zoo. V roce 2018 žil v zoo společně se samicí Maruškou a jejich synem Fandou.

Mláďata se narodila např. v letech 1999[318], 2006, 2011 či 2016.

Roku 2006 přišel na svět samec Tomík (ze Zoo Praha odešel v roce 2010). Jednalo se op první úspěšně mládě samice Marušky.

V roce 2011 se narodil samec Váleček (jméno bylo vybráno na základě ankety na facebooku, kmotrem Marek Eben)[319]. Zatím naposledy v roce 2016, kdy se v lednu narodil samec Fanda, kterého pokřtil herec David Novotný.[320]

Dosud bylo odchováno 11 mláďat.

Hroši dlouhou dobu obývali expozici v dolní části zoo. V roce 2012 se přestěhovali do pavilonu hrochů v horní části, který vznikl v rámci výstavby nového expozičně-chovatelského komplexu pro slony a hrochy.

Přehled hrochů chovaných v Zoo Praha
Jméno hrocha pohlaví příchod do Zoo Praha příchod z odchod ze Zoo Praha poznámka
Petr samec 10. 4. 1933 Cirkus Kludský první hroch v Zoo Praha
Zuzana samice 28. 6. 1944 Zoo Berlin úhyn 1977
Jónás (Zulu) samec 25. 5. 1971 Zoo Budapešť otec prvního odchovaného mláděte
Viktorka (Zaira) samice 25. 5. 1971 Zoo Budapešť matka prvního odchovaného mláděte
Jožin samec 18. 9. 1978 (narození) narozen v Zoo Praha 15. 5. 1980, Zoo Lipsko první mládě odchované v Zoo Praha
Kivu samec 12. 2. 1981 (narození) narozen v Zoo Praha 4. 1. 1983
Kibo samec 12. 2. 1981 (narození) narozen v Zoo Praha 4. 1. 1983
samec 11. 2. 1983 (narození) narozen v Zoo Praha 18. 6. 1984
Slávek samec 30. 10. 1984 (narození) narozen v Zoo Praha dlouhodobý chovný samec, úhyn 6. 10. 2018
Lentilka samice 9. 8. 1988 (narození) narozena v Zoo Praha úhyn při povodni 2002
Elisabeth samice 27. 2. 1992 Zoo Hannover 28. 3. 1998, Zoo La Fléche matka dvou mláďat v Zoo Praha
Bohunka samice 3. 10. 1993 (narození) narozena v Zoo Praha 29. 5. 1995, Zoo Jerez dcera Elisabeth
Onyx samec 17. 10. 1995 (narození) narozen v Zoo Praha 1. 7. 1998, Zoo Berlin syn Elisabeth
Barborka samice 23. 4. 1999 (narození) narozena v Zoo Praha úhyn při povodni 2002
Maruška samice 15. 11. 2002 Zoo Ostrava matka většiny potomků Slávka
Cyril (Tomík) samec 21. 4. 2006 (narození) narozen v Zoo Praha 2010 první syn Slávka a Marušky
Váleček samec 8. 6. 2011[315] (narození) narozen v Zoo Praha 2014, Zoo Wroclaw
Fanda samec 28. 1. 2016[321] (narození) narozen v Zoo Praha

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VHU PRAHA [online]. [cit. 2021-04-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Vládní vojsko Protektorátu Čechy a Morava – Druhá světová válka – druhasvetova.com. www.druhasvetova.com [online]. [cit. 2021-04-12]. Dostupné online. 
  3. a b c d JIŘÍ, Fidler,. Encyklopedie branné moci Republiky československé : 1920-1938. [s.l.]: Nakl. Libri Dostupné online. ISBN 80-7277-256-2, ISBN 978-80-7277-256-8. OCLC 237043774 
  4. 1962-, Pejčoch, Ivo,. Za Háchu i za Beneše : ztráty příslušníků vládního vojska 1939-1945. [s.l.]: Vojenský Historický Ústav Dostupné online. ISBN 978-80-7278-615-2, ISBN 80-7278-615-6. OCLC 879985460 
  5. a b c VHA-VÚA Praha: důvěrné rozkazy pěšího pluku 4 „Prokopa Velikého“ z let 1937-1938
  6. a b OTA., Holub. Souboj s abwehrem. [s.l.]: Orbis, 1975. Dostupné online. OCLC 2571037 
  7. a b c OTA, Holub. Třicátá pátá hraniční oblast. [s.l.]: Kruh, 1983. Dostupné online. OCLC 319999201 
  8. 1975-, Plachý, Jiří,. Nástin personálních ztrát československé armády v době od 21. května 1938 do 31. března 1939. [s.l.]: Ministerstvo obrany České republiky - Prezentační a informační centrum MO Dostupné online. ISBN 978-80-7278-499-8, ISBN 80-7278-499-4. OCLC 321043003 
  9. BRUŽEŇÁK, Vladimír; MACKE, Josef. Morový rok : Kronika tragického roku 1938 na Sokolovsku a Karlovarsku: 1. díl Sokolovsko. Vydání první. vyd. Cheb: [s.n.], 2017. 455 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7573-021-3, ISBN 80-7573-021-6. OCLC 1031308822 
  10. VHA-VÚA Praha, fond prapor SOS Rychnov nad Kněžnou, zpráva okresního hejtmana, vrchního rady politické správy Dr. Gutha o raněných příslušnících SOS v oblasti praporu SOS Rychnov nad Kněžnou
  11. NOVOTNÝ, Tomáš. Hraničáři na Dyji, část I.. Pevnostní rozhledy. 2015, čís. mimořádné nulté číslo. 
  12. HAMÁK, Bedřich; VONDROVSKÝ, Ivo. Mobilizovaná československá armáda 1938 : (30. září 1938). [s.l.]: Fortprint, 2011. Dostupné online. ISBN 978-80-86011-44-8, ISBN 80-86011-44-5. OCLC 730409933 
  13. FORMÁNEK, Ivo. Československé lehké opevnění z let 1936-1938 v Orlických horách. [s.l.]: Fortprint, 2011. Dostupné online. ISBN 978-80-86011-48-6, ISBN 80-86011-48-8. OCLC 776513605 
  14. a b c VHA-VÚA Praha: důvěrné rozkazy pěšího pluku 4 „Prokopa Velikého“ z let 1937-1938
  15. VAŇOUREK, Martin. Armádní generál Bohumil Boček : "armáda patří celému národu ...". [s.l.]: [s.n.], 2017. Dostupné online. ISBN 978-80-88028-09-3, ISBN 80-88028-09-4. OCLC 1015863685 
  16. LÁŠEK, Radan. Velitelé praporů SOS. Praha: Cody print 227 pages s. Dostupné online. ISBN 978-80-903892-0-5, ISBN 80-903892-0-1. OCLC 435979781 
  17. MAREK, Jindřich. Hraničářská kalvárie : příběhy posledních obránců Masarykovy republiky na severu Čech a Podkarpatské Rusi v letech 1938-1939. 1. vyd. vyd. Cheb: Svět Křídel 339 s. Dostupné online. ISBN 80-86808-10-6, ISBN 978-80-86808-10-9. OCLC 60245305 
  18. Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945.. Praha: Ministerstvo obrany ČR - AVIS 348 s. s. Dostupné online. ISBN 80-7278-233-9, ISBN 978-80-7278-233-8. OCLC 85144795 
  19. a b c STEHLÍK, Eduard; LACH, Ivan. Vlast a čest : byly jim dražší nežli život. 1. vyd. vyd. Dvůr Králové nad Labem: Fortprint, 2000. 255 s. Dostupné online. ISBN 80-86011-12-7, ISBN 978-80-86011-12-7. OCLC 49284445 
  20. MARŠÁLEK, Zdenko; HOFMAN, Petr. Dunkerque 1944-1945 : ztráty Československé samostatné obrněné brigády během operačního nasazení ve Francii. Vyd. 1. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny 575 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7422-119-4, ISBN 80-7422-119-9. OCLC 785715479 
  21. a b c d e MAREK, Jindřich; PEJČOCH, Ivo; PLACHÝ, Jiří, et al. Padli na barikádách : padlí a zemřelí ve dnech Pražského povstání 5.-9. května 1945. 1. vydání. vyd. Praha: [s.n.] 391 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7278-652-7, ISBN 80-7278-652-0. OCLC 913563928