Wikipedista:Khamul1/Raný Středověk
Jako raný středověk označují historici období evropských dějin od 5. do 11. století, někdy bývá rozlišováno ještě přechodné období od antického starověku ke středověku (4.–8. století) od vlastního raného středověku (9.–11. století). Jedná se o epochu, kdy se na troskách antické římské říše a civilizace zrodila v součinnosti s barbarskými národy středověká křesťanská společnost. Politická mapa Evropy dostala novou podobu a v základních rysech si ji udržela až do dnešních dnů. Tento přerod byl dokončen po roce 1000. Poté nastal vrcholný středověk (11.–14. století).
V tomto období došlo k dalšímu prohlubování rozdílů mezi řeckým Východem a latinským Západem. Západořímská říše byla minulostí, antická civilizace rychle zanikala. Její bývalé území bylo obsazeno germánskými kmeny, začaly se tu prosazovat nové společenské poměry a vznikat nové státy. Na Východě zůstal římský stát zachován. Po mnoho staletí tu přetrvaly také instituce a jevy typické pro antickou civilizaci. Zároveň začala východořímská společnost procházet v 7. století hlubokými společenskými, politickými a administrativně správními proměnami, které vykazovaly mnohem více kontinuity, než tomu bylo na Západě. Na místě antického impéria vznikl středověký řecký stát, nazývaný historiky Byzancí. Politické rozdělení následovalo formování východního řecko-ortodoxního a západního latinského civilizačního okruhu. Roku 800 došlo k obnovení západního císařství.
Jedním z charakteristických rysů tohoto období byla feudalizace společnosti. Na jedné straně se vytvořila vládnoucí vrstva válečníků, kteří byli zároveň velkými vlastníky půdy, jež byla mezi sebou propojena feudálně vazalskými svazky. Složitý systém lenních závislostí, jímž byli mezi sebou propojeni vlastníci větších i menších držav, se poprvé objevil ve franské říši za vlády Karlovců. V 9.–11. století se postupně prosadil téměř v celé Evropě. Podle latinského výrazu pro léno – feudum se celý systém i středověká společnost označují jako feudální. Půda feudálních statků byla obdělávána rolníky, kteří byli ekonomicky a často i osobně závislí na vrchnosti.
V raném středověku došlo k christianizaci obyvatelstva téměř celé Evropy. S šířením nové víry byl spojen rozvoj křesťanské vzdělanosti a kultury.
Politický vývoj[editovat | editovat zdroj]
První zhroucení a obnova římské říše (235–394)[editovat | editovat zdroj]
Počátkem 2. století římská říše dosáhla svého největšího územního rozsahu − ovládala rozlehlá území od Atlantiku k Tigrisu a Kaspiku, od Rýna i Dunaje až k Sahaře. V roce 235 pro Řím nastalo katastrofální období vojenských císařů. Mezi lety 218 a 268 si titul císaře totiž přivlastnilo na padesát vojenských uzurpátorů. Říše se zmítala v občanských válkách, které na úkor senátu provázel mimořádný vzestup vojska. Úpadku římské obranyschopnosti využívali[1][2] jak Germáni, zejména Gótové, Frankové a Alamani,[3][4] tak novoperští Sásánovci.[5] Řím i Itálie v rámci impéria postupně ztrácely výsadní postavení,[6] což souviselo s tím, že v odlehlých provinciích často vznikaly „odtržené“ režimy. Některé oblasti římského impéria krize ale zasáhla jen ve velmi malé míře.[7]
Roku 284 se v Římě vlády chopil Diocletianus, jenž na čas odvrátil vnější nebezpečí a provedl dalekosáhlé daňové i správní reformy, čímž definitivně překonal krizi 3. století. Dovršil dominát, zavedl tetrarchii (systém vlády čtyř mužů) a pokračoval v pronásledování křesťanů.[8][9] Jeho nástupce Konstantin I. Veliký se po rozpadu tetrarchie ujal samovlády a stal se prvním křesťanským císařem. V neposlední řadě založil Konstantinopol, kam přesunul centrum říše.[10] Dokazuje to, že upadající Západ ve prospěch rozkvétajícího Východu ztrácel své prominentní ekonomické i mocenské postavení.[11] Ještě za Konstantinova života došlo na prvním nikájském koncilu ke konečnému rozštěpení církve na heretické ariánství, založené Areiosem, a ortodoxní katolictví v čele s Atanášem Alexandrijským.[12]
Když Konstantin roku 337 skonal, říše se rozdělila mezi jeho syny. Zatímco Constans, přívrženec ortodoxie, panoval na Západě, jeho bratr Constantius II., stoupenec ariánství, vládl Východu. Po Constansově smrti Constantius roku 353 opět sjednotil celé impérium. I přes velký vzestup církve a úpadek starého antického myšlení se jeho nástupce Julianus Apostata o osm let později odvážil znovu konvertovat k pohanství. Po roce 363 se římští císaři však navrátili ke křesťanství. Již v roce 364 v čele říše stanuli bratři Valentinianus I. a Valens, kteří si ji opět rozdělili na dvě poloviny. V roce 375 po Valentinianovi I. na západořímský trůn nastoupil jeho syn Valentinianus II., za nějž však fakticky vládli často se střídající regenti.[13]
Na Východě Valens v bitvě u Adrianopole z roku 378 utrpěl drtivou porážku od Vizigótů a Ostrogótů, vyhnaných Huny ze severu na Balkán. Tento nezdar Valense stál život. Jeho dědic Theodosius I. s Vizigóty uzavřel mír a přijal je do svých služeb.[14][15] Současně uzákonil katolictví oficiálním náboženstvím říše a podílel se na vymýcení ariánství i zbytků pohanství. V roce 394 po sebevraždě Valentiniana II. Theodosius v bitvě na řece Frigidus pokořil západořímské vojsko Valentinianova bývalého pohanského poručníka Arbogasta a pod katolickým křížem tak naposledy sjednotil římské impérium.[16]
Vrchol stěhování národů a pád západořímské říše (2. polovina 4. století − 480)[editovat | editovat zdroj]
V druhé polovině 4. století do východní Evropy z Kavkazu vpadli kočovní Hunové. U řeky Don si nejprve podmanili kmen Alanů, s nimž poté rozvrátili Ermanarichovu ostrogótskou říši rozkládající se na území dnešní Ukrajiny. Velkou část Ermanarichových Ostrogótů Hunové začlenili do své říše. Zbylé Góty kolem roku 370 vytlačili na Balkán, což vedlo k již zmíněné bitvě u Adrianopole.[17][18]
Když v roce 395 zemřel císař Theodosius I., dědictví si po něm rozdělili jeho synové Honorius a Arcadius. Zatímco Arcadius se stal východořímským císařem, Honorius převzal vládu nad západořímskou říší. Jednalo se o definitivní rozdělení římského impéria na Východ a Západ. Ačkoli obě říše z počátku držely pospolu, brzy se každá začala ubírat svou vlastní cestou.[19][20] Na místo obou bratrů otěže vlády fakticky třímali císařští generálové, jímž se na Západě stal nejdříve Stilicho.[19]
Hunové z dnešního Polska mezitím vytlačili germánský kmen Vandalů. Vandalové pak spolu s perskými Alany a germánskými Svéby roku 406 hromadně překročili Rýn a vpadli do Galie. V roce 409 překonali Pyreneje a obsadili rozsáhlé území v Hispánii. Svébové zde vytvořili království na severním pobřeží Atlantiku.[21] Do Galie tenkrát hojně pronikali zase Frankové.[22]
V roce 408 byl zavražděn generál Stillicho.[23][24] Vizigótský král Alarich I. z Balkánu následně vtrhl do Itálie, kde roku 410 krutě vydrancoval Řím. Západořímský císař tehdy ovšem sídlil v Ravenně. Ještě téhož roku Alarich zesnul, pročež se Vizigóti přesunuli do jižní Galie.[25][26] Válčili odtud s Alany a Vandaly usazenými v Hispánii.[27] V roce 418 Vizigóti přesídlili do Akvitánie, kde počali budovat stát s centrem v Toulouse.[28][29] Roku 407 byly vyhnány poslední římské jednotky z Británie, a o tři roky později i z Hispánie. Římská administrativa už od přibližně roku 406 přestala sledovat a bránit odlehlé oblasti impéria.[30] V roce 425 se po Honoriově úmrtí novým západořímským císařem stal Valentinianus III. Skutečnou vládu za něj však vykonávali regenti, jímž byl roku 433 jmenován Aetius.[31]
Do Británie se počátkem 5. století z Jutska začali hrnout Anglové, Sasové a Jutové. Po pádu římské nadvlády je Britové do své země totiž sami pozvali na pomoc proti atakujicím Piktům a keltským Irům.[32][33] Příchozí ovšem brzy začali původní obyvatele vytlačovat do jihozápadní části ostrova.[34]
V roce 429 se ariánští Vandalové pod vedením krále Geisericha kvůli neustálému vizigótskému tlaku vydali z Hispánie do severozápadní Afriky, kde založili Vandalské království.[35][36] Hunové ovládající východní a střední Evropu tou dobou otevřeně vystupovali jako spojenci západořímského císaře,[37] nicméně průběžně napadali východořímskou říši. Císař Theodosius II., Arcádiův syn, byl pro zachování míru donucen Hunům každoročně odvádět vysoký tribut.[38][39] Po smrti Roase se novým hunským králem v roce 434 stal Attila, přezdívaný Bič Boží.[40][41]
Během 40. let Attila opět několikrát napadl východořímskou říši. Roku 445 zabil svého bratra Bledu a sjednotil celé hunské impérium, které sahalo od Rýna až k Uralu.[42][43] Aëtius si s pomocí Hunů mezitím podmanil burgundské wormské království[44][45] a Hunům předal Panonii.[46] Mezi Attilou a Aëtiem však brzy došlo k roztržce, v jejíž důsledku Attila roku 451 vpadl do Galie. Aëtius se spojil s vizigótským králem Theoderichem I., Burgundy i Franky a Attilovi zasadil těžkou ránu v bitvě na Katalaunských polích. Attila se musel stáhnout a v roce 453 nečekaně skonal.[47][48] Aëtius byl císařem Valentinianem III. zavražděn o rok později,[49] a sám Valentinianus padl roku 455.[50] Vandalský král Geiserich využil situace a ještě téhož roku se s armádou vylodil v Itálii, kde krutě vyplenil Řím.[51]
Po Attilově smrti a následující bitvě u Nedao hunská říše rázem zanikla a Hunové se spolu s národy, které si dřív podrobili včetně Ostrogótů, Skirů, Gepidů, Alanů a Sarmatů, rozdrobili po celé východní Evropě. Poslední známý útok Hunů proběhl v roce 474.[52]
Od roku 457 západořímské říše fakticky vládl Svéb Ricimer, jenž na císařský trůn podle své libosti dosazoval loutkové panovníky, jako byl Maiorianus a Libius Severus. Západořímská říše se tehdy rozkládala pouze na okleštěném území Itálie, Dalmácie a částečně i Galie. Neustále musela čelit útokům Vandalů, Vizigótů, Burgundů a dalších Germánů. Poté, co Ricimer roku 472 zesnul, roku 475 se k moci dostal poslední západořímský císař Romulus Augustus, jehož o rok později sesadil Odoaker, který se prohlásil za italského krále. Tím byl konečně zpečetěn osud západořímské říše. Císařské insignie Odoaker poslal do Konstantinopole, čímž se římské impérium formálně znovusjednotilo. Odoaker tak přijal svrchovanost císaře Zenona, jeho vládu v Italském království to ovšem nijak neohrožovalo.[53][54]
Charakteristika barbarských nájezdů[editovat | editovat zdroj]
Příčiny pádu římské říše patrně byly zejména vnitřní. Římského úpadku pak využívali barbaři, jejichž útoky pád říše značně uspíšily. Jednalo se většinou o nájezdy ze zoufalosti, které původně neměly za cíl rozložit říši. K té barbaři naopak nejednou chovali velký respekt. Leckdy se jim navíc dostávalo podpory širokých vrstev římského obyvatelstva, s nímž a na některých místech dokonce postupně splývali, což u Římanů vedlo ke ztrátě přesně vymezeného vědomí „my“ a „oni“. Od 4. století mezi římskými vzdělanci a hodnostáři začalo přibývat mužů barbarského původu, a tento jev se v 5. století zradikalizoval. V římské společnosti ale mnohdy nechyběly ani projevy odporu ke všemu barbarskému. Častým úkazem byli také takzvaní foederati, barbaři ve službách římské armády. Pád římské říše byl ve skutečnosti spíše pádem římského vládního aparátu, neboť římská civilizace a její kultura jako taková přetrvala, byť ve zbarzbarizované formě. V době vrcholu stěhování národů již většina barbarů vyznávala ariánské křesťanství a byla velice zromanizovaná. Jednalo se tudíž často o civilizované a vyspělé národy, což ale nic nemění na tom, že se barbaři při nájezdech většinou chovali krutě a bezcitně, a že období stěhování národů na sebe bralo tvář děsivé apokalypsy.[55][56]
Království Ostrogótů, Vizigótů, Svébů a Vandalů (455−711)[editovat | editovat zdroj]
.png)
Po Attilově smrti se Ostrogóti osamostatnili a jako východořímští foederati se uchýlili na Balkán a do Panonie. Zasahovali odtud do východořímských (byzantských) záležitostí a soupeřili mezi sebou. V roce 484 všechny Ostrogóty sjednotil Theodorich Veliký, který ale pokračoval ve výpadech proti Konstantinopoli. Zenon se proto rozhodl, že Theodoricha vyšle do Itálie, aby zde v jeho jménu obsadil Odoakerovo Italské království.[57][58] Theodorich v Itálii slavil úspěchy − Odoakera v roce 493 zavraždil a vybudoval zde Ostrogótské království, které kromě Itálie a Sicílie tvořila i Dalmácie a část Panonie. Theodorichovi se podařilo navázat na antickou kulturu, kterou dokonale propojil s kulturou barbarskou. Jeho vláda se odehrávala ve znamení všeobecného rozmachu. Své schopnosti prokázal rovněž na poli diplomacie. Neúspěšně se totiž pokusil vytvořit koalici germánských království. V roce 526 Theoderich zemřel. Za jeho vnuka Athalaricha jakožto nezletilého vládla matka Amalaswintha. Po Athalarichově předčasné smrti se k moci roku 534 dostal Theodahad, během jehož vlády vypukla válka s byzantskou říší. Neschopnost krále Witiga vládnoucího od roku 536 zapříčinila, že Byzanc ukořistila většinu Itálie. Jeho následník Totila, zdatný vojevůdce, Itálii sice vydobyl zpět, v roce 552 byl v bitvě u Tagina ale poražen a zabit. Toto vítězství byzantskému císaři Justiniánovi I. vydláždilo cestu ke konečnému zničení Ostrogótského království a ovládnutí Itálie.[59][60][61]
.jpg)
Jak již bylo popsáno v předchozí kapitole, Vizigóti roku 418 v Akvitánii založili království s centrem v Toulos. Mezi lety 453 a 466 jim panoval král Theodorich II., který zasahoval do vnitřní politiky západořímské říše a zahájil expanzi na Pyrenejský poloostrov. Na trůně ho poté vystřídal Eurich, který Vizigótské království zcela osamostatnil na Římu. Za jeho vlády Vizigóti ovládali většinu Hispánie i Galie. Jeho následník Alarich II. ovšem nedokázal zabránit tomu, aby na něm franský král Chlodvík I. roku 507 vydobyl téměř celé galské území, což Alaricha dokonce stálo život. Poněvadž jeho syn Amalarich byl tenkrát ještě dítě, regenta mu do roku 526 dělal ostrogótský král Theodorich Veliký. Hlavní město vizigótské říše se z dobytého Toulose přesunulo do Toleda. Vizigótský barbarský stát se v tu dobu postupně přeměňoval na stát raně feudální.[62][63] Zatímco Amalarich v roce 531 zahynul ve válce s Franky, Theudes je z Hispánie vytlačil. Občanské války mezi Agilou a Athanagildem využil byzantský císař Justinián I., který v roce 554 obsadil velkou část jižní Hispánie.[64]
.jpg)
Leovigild kralující mezi lety 568 a 586 obnovil ústřední panovnickou moc a odstartoval novou etapu rozkvětu Vizigótské říše. S výjimkou jižní Hispánie se mu povedlo sjednotit celý Pyrenejský poloostrov. Po konfliktu s králem Mirem se mu totiž podařilo zabrat i Svébské království na severozápadě poloostrova. Méně vyspělé Svébské království existovalo již od roku 416. Rechila, nástupce prvního svébského krále Hermericha, úspěšně válčil s Vandaly i Římany. Po odchodů Vandalů do Afriky dokázal mimořádně rozšířit království o větší část Hispánie. Roku 441 se svébským králem stal Rechilův syn Rechiarius. Poté, co byl v roce 456 zabit Vizigóty, vizigótský král Theoderich II. obsadil většinu svébského území. Od té doby Svébské království velmi upadalo a nikdy nedosáhlo svého někdejšího významu.[65][66]
Roku 586 na vizigótský trůn nastoupil Rekkared I., jenž na místo ariánství přijal katolickou víru. 6. století bylo pro vizigótskou říši obdobím, v němž na úkor královské moci značně sílili šlechtici, což vedlo k častým střetům feudálů a panovníka. To přispívalo k naprostému rozkladu Vizigótského království. Králi Suintilovi se ve 20. letech 7. století podařilo dobýt byzantskou državu na jihu Hispánie i enklávu Basků na severu. Král Chintila, stejně jako vladaři Erwig a Egica, mezi lety 636 a 639 intenzivně pronásledoval nekatolíky a židy. Zatímco král Chindaswinth se v letech 642 až 649 neútěšné problémy monarchie snažil řešit silou, Rekkeswinth panující od roku 649 do roku 672 se svými protivníky naopak hledal kompromis. Po abdikaci posledního velkého vladaře Wamby stát v roce 680 upadl do úplné agonie. Roku 711 Vizigótskou říši za panování krále Rodericha napadli Arabové, kteří ji poměrně snadno zničili a obsadili.[67]
Roku 429 král Geiserich v severní Africe založil Vandalské království. Geiserich z Vandalů učinil mocné politické i ekonomické hybatele tehdejší Evropy a často inicioval útoky proti Římu. Jako zanícený arián nekompromisně pronásledoval všechny katolíky, kterými byli převážně původní afričtí obyvatelé Berbeři. Pokračoval v tom i jeho syn Hunerich. V roce 584 ho nahradil Gunthamund, který zaujal umírněné stanovisko, a snažil si původní katolickou složkou obyvatelstva naopak usmířit. O dvanáct let později na trůně následoval Thrasamund, velký vzdělanec, který se zemi snažil poariánštit bez násilných prostředků.[68] Jeho nástupce Hilderich byl svržen uzurpátorem Gelimerem, což dalo záminku byzantskému Justiniánovi I., aby v roce 534 Vandalské království, oslabené vnitřními boji s Berbery, prostřednictvím generála Belisara obsadil.[69][70]
Burgundské království a Merovejské království Franků (443−687)[editovat | editovat zdroj]
Roku 443 se Burgundi po zničení wormské říše z popudu římského generála Aëtia uchýlili k Ženevskému jezeru, kde založili takzvané ženevské království. Po králi Gundabadovi mu mezi 516 a 524 vládl jeho syn svatý Zikmund, který opustil ariánství a konvertoval ke katolictví.[71][72]
Frankové v období stěhování národů postupně pronikali do Galie. Jedné z jejich skupin panoval rod Merovejců, jehož prvními doloženými vládci byli králové Clodion a Merovech, jehož syn Childerich I., spojenec Římanů vládnoucí mezi lety 461 a 481, položil základy franské říše. V Galii tehdy svou říši vybudoval zároveň římský generál Aegidus. Chliderichově nástupci Chlodvíkovi I., vlastnímu zakladateli franské říše, se za cenu velkého krveprolití podařilo sjednotit všechny Franky. Chlodvík rovněž přijal katolické křesťanství, obsadil říši Syagria, Aegidiova syna, i galské území vizigótského krále Amalaricha, čímž ovládl téměř celou Galii. Stát, který vystavěl, řídil podle římského vzoru.[73][74]
Chlodvík zesnul roku 511. Merovejské království si rozdělili čtyři jeho synové Chlothar I., Childebert I., Chlodomer a Theoderich I., kteří pokračovali v otcově expanzivní politice. Do Franského království začlenili Provence[75] i Burgundsko.[76] V roce 558 po smrti svých bratrů Chlothar I. sjednotil celou franskou říši, o tři roky později ale zemřel. Království se pak opět rozdělilo mezi jeho čtyři syny − Chilperichovi I. připadla Neustrie, Charibertovi I. Akvitánie, Guntramovi Burgundsko a Sigibertovi I. Austrasie. Záhy se rozpoutaly bratrovražedné války, které značně oslabily královskou moc.[77] Trvaly až do roku 575, kdy byl zavražděn Sigibert I. V roce 613 říši znovusjednotil syn Chilpericha I. Chlothar II. Toho na trůně roku 629 nahradil Dagobert I., poslední franský král se skutečnou mocí,[78] jemuž ale uštědřila porážku takzvaná sámova říše.[79]
Po Dagobertově smrti se říše opět rozdělila a místo králů fakticky vládli majordomové.[80] Patřili mezi ně nejdříve například Aega nebo Pipin I. Starší, zakladatel dynastie Karlovců. Docházelo tehdy k feudalizaci společnosti a velkému vzestupu šlechty, která se rozdělovala na jednotlivé frakce, jež mezi sebou poté soupeřily o moc ve státě. Od 60. let 7. století zůstával titul franského krále pouze formálním. Když se Childerich II. v roce 673 pokusil vládnout sám, byl šlechtici o dva roky později zavražděn.[81] V zemi následně zavládla anarchie, z níž roku 687 jako vítěz po porážce neustrijského majordoma Ebroina a krále Theodericha III. v bitvě u Tertry vzešel majordom Pipin II. Prostřední, syn Pipina I., jenž Franskou říši opět stmelil a zahájil novou franskou expanzi.[82]
Frankové si v 6. století podmaňovali germánské kmeny žijící východně od Rýna, čímž výrazně přispívali k jejich christianizaci. Náleželi mezi ně například Bavoři, kteří do vlády Karla Velikého v závislosti na Franské říši však žili víceméně samostatně. V 5. a na počátku 6. století v Německu existovala durynská říše, jíž vládl mocný král Herminifrid. Tu Frankové zničili již v roce 531. K dalším germánských kmenům na území dnešního Německa kromě Alamanů náleželi také Sasové a Hesové, dnešní Nizozemsko obývali zase Frísové. Tyto kmeny si Franská říše reálně podrobila v 8. století.[83]
Britské ostrovy před nájezdy Vikingů (5. století – 825)[editovat | editovat zdroj]
Jak již bylo zmíněno v kapitole Vrchol stěhování národů a pád západořímské říše, od 5. století do Británie začali pronikat Anglové, Sasové a Jutové,[32][33] kteří původní obyvatelstvo začali vytlačovat do severozápadní části ostrova neboli Walesu, ale také do Bretaně.[34] Kolem roku 500 patrně proběhla bitva na Mons Badonicus, v níž Britové postup Anglosasů na čas zastavili. I přesto ale do konce 6. století Anglosasové ovládli polovinu ostrova.[84]
Postupně zde začala krystalizovat jednotlivé anglosaské státy.[85] Počátkem 7. století se mimo jiné vynořilo sedm království − Kent, Sussex (Jižní Sasové), Wessex (Západní Sasové), Východní Anglie, Essex (Východní Sasové), Mercie a Northumbrie. Záhy vznikl titul velekrále. Dostávali ho panovníci pocházející z jakéhokoli anglosaského království, kteří krátkodobě získali dominantní moc nad ostatními anglosaskými králi. K velekrálům náležel zejména král Æthelberht z Kentu, jenž přijal křesťanství, dále svatý Edwin, který počátkem 7. století započal northumbrijskou expanzi. Northumbrijské rozpínavosti za Oswovy vlády v roce 679 přítrž učinil až Wulfhere z Mercie.[86]
Na Wulfherovu politiku navázal Æthelbald z Mercie vládnoucí mezi lety 716 a 757. Jeho nástupce Offa si jako první podmanil všechny anglická království a nazýval se „králem Angličanů“. Když roku 796 zemřel, na trůnu ho následoval Coenwulf z Mercie, který si nedokázal udržet nadvládu nad ostatními královstvími. V roce 825 Anglii na úkor Mercie proto ovládl Egbert z Wessexu.[87]
V dnešním Skotsku tehdy žil národ Piktů, jenž již od 7. století značně ohrožovala anglosaská expanze. Kromě Anglosasů do Skotska z Irska pronikali také Gaelové, kteří zde v 6. století založili království Dál Riata. Mezi lety 574 a 609 mu vládl král Áedán, současník svatého Kolumbána, za nějž se Dál Riata dosáhlo svého největšího rozmachu. Áedánův vnuk Domnalla Brecce v roce 637 ztratil irská území a utrpěl porážku od Piktů, načež byl roku 642 zavražděn. Následovalo období úpadku gaelské moci způsobené dalšími výpady Piktů.[88]
Irsko bylo roztříštěno na řadu menších a vzájemně soupeřících království.[89] V 5. století na ostrově misionář svatý Patrik rozšířil křesťanství,[90][91] čímž předznamenal takzvaný zlatý věk starého Irska probíhající v 7. a 8. století.[92]
Byzanc od Leona I. po konec justiniánské dynastie (457−602)[editovat | editovat zdroj]
Roku 457 se východořímským čili byzantským císařem stal nepříliš obratný Leon I., který se pokusil odstranit nebezpečnou moc Germánů jejich nahrazením Isaury.[93] Roku 474 se koruny ovšem zmocnil isaurský náčelník Zenon. Isaurskou moc se podařilo zlomit teprve Zenonovu nástupci Anastasiovi I. vládnoucímu mezi lety 491 a 518. Anastasios se nadále vypořádal s Bulhary i Peršany a uchýlil se k významným daňovým reformám.[94]
V roce 518 Anastasia na trůnu vystřídal Justinus I., za nějž de facto vládl jeho synovec. Ten se po Justinově smrti roku 527 prohlásil za císaře Justiniána I. Brzy se rozhodl, že obnoví římskou říši v jejím někdejším rozsahu. Podařilo se mu obsadit ostrogótskou Itálii, vandalskou Afriku i jižní část vizigótského Španělska. Roku 532 potlačil povstání Níká a zasloužil se o kulturní rozkvět Byzance.[95][96] Musel ale opět čelit vpádům Bulharů, Slovanů i Avarů se severu a Peršanů z východu. V těchto vyčerpávajících válkách pokračovali též Justiniánovi nástupci, Justinus II., Tiberios II. a Maurikios, který v nich zaznamenal důležité úspěchy.[97][98] Současně se byzantské impérium postupně rozpadalo. Lanngobardi v roce 568 totiž dobyli velkou část Itálie a povážlivé bylo postavení Byzantinců taktéž ve Španělsku a severozápadní Africe, kterou atakovali Berbeři.[99]
Slovanská expanze a Avaři (6.–8 století)[editovat | editovat zdroj]
Pravlast Slovanů ležela zřejmě na území dnešního jihovýchodního Polska a západní Ukrajiny mezi Dněprem a Dněstrem. Koncem pátého století Slované patrně začali osidlovat krajiny dnešního Slovenska. V 30. let 6. století z neznámých příčin vypukla takzvaná první slovanská osidlovací vlna. Slované tehdy pronikali na Moravu, k jejíž intenzivní kolonizaci však došlo až v druhé polovině 6. století. Po pádu durynské říše roku 531 se počali přesouvat rovněž do Bavorska a Rakouska. Z Moravy pak pokračovali zejména do dnešních Čech, středního Německa a Braniborska.[100]
Když v 60. letech 6. století Karpatskou kotlinu obsadili Avaři, dala se pod jejich tlakem do pohybu takzvaná druhá slovanská osidlovací vlna. Ta směřovala přes Čechy do Polabí, Posálí, Polska a Pomořanska. V 7. století Slované dospěli do Holštýnska a Dolního Saska. Během druhé osidlovací vlny Slované zároveň masivně vstupovali do nitra byzantské říše na Balkán, který brzy takřka celý ovládli. Současně se dostali k Jaderskému moři a východnímu Příalpí, odkud postupovali do Korutanska, Štýrska a východních Tyrol.[101] Při svém útoku na Balkán Slované brutálně plenili vše, co jim přišlo do cesty.[102] Dostali se dokonce až do Řecka, Malé Asie a severní Afriky.[103] Byzantští císaři proti této invazi dlouho nemohli nijak účinně zasáhnout.[104]
.jpg)
V Čechách pochopitelně žil kmen Čechů,[105] v Polsku především Polané, Vislané a Slezané.[106] V severovýchodním Německu se jednalo o Polabské Slovany. Patřili mezi ně Obodrité, Lužičtí Srbové, Veléti-Lutici a jiní.[107][108] V Polsku se od 6. století asi nacházelo Bílé Chorvatsko, jehož obyvatelé v 7. století začali migrovat do Dálmacie a Panonie. Podobně na území dnešního severovýchodního Německa tehdy existovalo Bílé Srbsko, odkud pocházeli Srbové, kteří se později usídlili na Balkáně.[109]
Avaři kvůli pohybu středoasijských nomádských kmenů do Evropy začali pronikat po roce 557. V roce 562 se dostali k Dunaji, odkud napadali Byzantskou říši. O pět let později rozvrátili Království Gepidů v Panonii. Zde pak vytvořili takzvaný Avarský kaganát, v jehož čele stál chán. Poté, co Byzantinci Avarům roku 601 uštědřili porážku, kaganát se ocitl v závažné vnitřní krizi.[110] Kolem roku 624 franský kupec Sámo založil slovanský kmenový svaz, takzvanou sámovu říši, která své centrum měla zřejmě na území dnešní Moravy. Sámovi se podařilo porazit jak Avary, tak franského krále Dagoberta I. Po Sámově smrti v 50. letech 7. století se jeho říše však pravděpodobně rozpadla.[111] Avarský kaganát ovšem přežíval ještě do konce 8. století, kdy byl konečně zničen Karlem Velikým.[112]
Od 6. století téměř nepřetržitě trvala také východoslovanská expanze osídlující dnešní Rusko. Mezi východoslovanskými kmeny se brzy prosadili zejména Poljané, předchůdci Kyjevských Rusů, pobývající kolem Dněpru. Mezi další východoslovanské kmeny spadali mimo jiné poljanští sousedé Severjané, východněji pak Lučané, Kriviči, Vjatiči a Slověné, jižněji zase Tiverci a Uličové. Severně od Východních Slovanů seděli Ugrofinské kmeny a východně zase Pečeněhové, Chazaři a jiní nomádi.[113] Slované se rovněž mísili se sarmatskými kmeny, zejména Anty, kteří v 6. století od Slezska až po Rusko vytvořili takzvanou říši Antů.[114]
Bulhaři, Chorvati a Srbové (5.–11. století)[editovat | editovat zdroj]
Během 2. století do Evropy mezi Kaspické a Černé moře začali přicházet turkitské kmeny Prabulharů.[115] Zprvu se sice dostali pod nadvládu Hunské říše, ale po smrti Attily roku 453 se od ní odloučili. Rozdělili se pak na Onogury a Kutrigury. Tyto dva kmeny mezi sebou často vedly zdlouhavé války. V 6. století si Kutrigury podrobili Avaři, kdežto Utrigurové se stali součástí turkotatrského kaganátu rozkládajícího se mezi Altajem a Malou Asií. Poté, co kaganát roku 581 počal chátrat, Onugrové se osamostatnili a založili v oblasti dnešní Ukrajiny takzvané Velké Bulharsko. Po smrti jeho mocného panovníka Kubrata rozkladu kmenového svazu využili Chazaři, kteří si část Bulharů podmanili. Druhá část Bulharů se pod vedením Asparucha vydala na Balkán, kde na území dnešního Bulharska roku 681 založila první bulharskou říši, čímž upadající Byzanc zbavila dalšího území. Zakrátko se zde Bulhaři značně asimilovali s místním slovanským obyvatelstvem.[116]
Roku 701 se bulharským chánem stal Tervel, jemuž se podařilo významně ovlivňovat byzantskou vnitřní politiku. Roku 716 s Byzantinci uzavřel mír a zanedlouho jim pomohl odrazit arabský útok na Konstantinopol. Spojenectví Byzance a Bulharů vydrželo do roku 755, kdy za chána Vinecha císař Konstantin V. Bulharům odmítl platit tribut. Vinech od Konstantina v následující válce utržil těžkou ránu, což v Bulharsku vyvolalo období politické nestability. Říši dokázal konsolidovat chán Telerig vládnoucí mezi lety 768 a 777. Jeho nástupce Kardam zase zlikvidoval nebezpečnou moc bojarů. Roku 803 se moci chopil chán Krum, který rozšířil bulharské državy až k Tise a Dněstru a uštědřil porážku byzantskému císaři Nikeforovi I. Když roku 817 Krum nečekaně zemřel, vlády se ujal jeho syn Omurtag. Ten provedl správní reformy, s Byzancí se usmířil a vedl tažení proti říši Chazarů i Maďarům. V roce 831 zesnul. Presjan panující v letech 836–852 dobyl rovněž Makedonii a Kosovo.[117]
Presjanůn nástupce Boris I. pokračoval v bojích proti Frankům. Roku 864 přijal východní křesťanství a vyměnil titul chána za knížete. Korunu v roce 893 získal Symeon I., během jehož vlády první bulharská říše dosáhla svého největšího mocenského i kulturního rozmachu. Poněvadž Symeon znovu soupeřil s Byzantinci, roku 913 se prohlásil za bulharského cara (císaře). Jakmile v roce 927 zemřel, dostavil se pozvolný úpadek bulharské říše. Symeonův syn Petr I. opět uzavřel mír s Konstantinopolí a čelil nájezdníkům ze severu. Jeho úmrtí roku 969 zapříčinilo rozdělení Bulharska na dvě části. Po vnitřních rozbrojích Bulharsko v roce 997 sjednotil Samuel I., který z bulharské říše opět učinil velmoc.[118] V novém tisíciletí byzantský císař Basileios II. Samuela však na hlavu porazil a bulharskou říši do roku 1018 postupně začlenil do říše byzantské.[119][120]
Chorvati se po svém příchodu na Balkán rozdělili na Chorvaty v Dalmácii a Chorvaty v Panonii. Vzniklo tak vlastní Chorvatsko přímořské a vnitrozemská Slavonie neboli Posávské knížectví v Panonii. V roce 796 Chorvaty pokořil a ovládl Karel Veliký, po jeho smrti roku 814 ve Slavonii proti franské nadvládě vypukla vzpoura, která na slavonský knížecí stolec vynesla Ljludevíta. V roce 823 se Slavonie ale vrátila pod navládu Franků, později ji na čas vládli zase Bulhaři. Dalmátské Chorvatsko zachovalo věrnost franským králům. Upevňovalo se v něm tehdy křesťanství a jeho panovníci museli čelit útokům Benátčanů.[121]
Zakladatelem nezávislého Chorvatska se stal kníže Branimír vládnoucí mezi roky 879 a 892, jenž Chorvatsko vymanil z moci Franků a opřel se o papežskou moc. Odstranil rovněž benátskou hrozbu. Jeho následník Tomislav I. ovládl Posávské knížectví, a sjednotil tak celé Chorvatsko. Poslední posávský kníže Braslav totiž padl v boji proti maďarským nájezdníkům. Tomislav se v roce 925 stal prvním chorvatským králem a porazil Bulhary. Roku 928 skonal. Za vlády jeho synů a vnuků Chorvatsko upadalo. Ve vysoké mezinárodní politice se znovu angažoval až král Štěpán Držislav, jenž vládl od roku 970 do roku 995. Štěpán se mimo jiné spojoval s Byzantinci. Za jeho života se pro Chorvaty znovu obnovila benátská hrozba. Jeho synové byli poraženi nejprve Benátčany a pak i byzantským králem Basileiem II., který Chorvatsko roku 1019 připojil ke svým državám.[122]
Prvními srbskými státy se staly vnitrozemská Raška a přímořská Duklja později Zeta, vedle nichž existovalo také Travuňské knížectví a Zachlumanské knížectví. V 9. století kníže z Rašky Vlastimír a jeho syn Mutimír porazili bulharskou armádu, která se pokoušela srbské území dobýt. Za jejich vlády se stát v Rašce značně upevnil. Roku 924 Bulhaři Rašku ale na čas ovládli. Brzy poté se sice znovu osamostatnila, ale počátkem 11. století ji opanoval byzantský císař Basileios II. Stejně dopadl i stát v Duklje.[123]
Chazarská říše (651–985)[editovat | editovat zdroj]
V roce 651 se vůdcem východoevropských chazarských kmenů stal Turkasanat. Pod jeho vedením Chazaři v roce 668 rozvrátili Velké Bulharsko mezi Černým a Kaspickým mořem založili mocnou chazarskou říši. Chazaři už od roku 653 úspěšně vzdorovali arabským útokům z jihu. Spojovali se přitom s byzantskou říší. Od 8. století Chazaři naopak začali napadat Araby. Do chazarské říše se tenkrát zanesl judaismus, jenž kolem roku 800 přijali i samotní chazarští cháni. Centrem impéria bylo Sarkel, odkud Chazaři ovládali i řadu jiných národů.[124][125]
V 9. století začala Chazarská říše rychle upadat. Zatímco z východu ji ohrožovali islámští Samánovci, ze západu na ní tlačila Kyjevská Rus. Po osamostatnění Maďarů, Slovanů a Bulharů z chazarské nadvlády říši v roce 985 uštědřil fatální porážku kyjevský kníže Svjatoslav I. Igorevič. Definitivně říše zanikla o dvacet let později. Na troskách chazarské říše pak vzniklo Volžské Bulharsko.[124][126]
Gepidové a Langobardi (454–774)[editovat | editovat zdroj]
V oblasti dnešního Slovenska a Moravy roku 454 vzniklo království Herulů. Tehdy se vytvořilo také království Rugiů v dnešním Rakousku, které roku 487 ale pokořil italský král Odoaker. V područí Herulů kolem Dunaje žil zase kmen Langobardů, jenž se z nadvlády Herulů ale brzy vymanil a své trýznitele si podrobil. Po smrti ostrogótského krále Theodoricha Velikého Langobardi začali expandovat do Panonie, kde se střetli s Gepidy.[127]
Gepidové svou říši v Karpatské kotlině založili po bitvě u Nedao z roku 455. Nejdříve se museli bránit před svými sousedy Ostrogóty. V roce 537 se začali usazovat na území dnešního Srbska, čímž dosáhli svého největšího rozmachu. Od 40. let je však odtud Langobardi začali vyhánět. Roku 552 Langobardi nad Gepidy zvítězili v bitvě u Asfeldu. O čtrnáct let později Gepidové Langobardy ve spojení s Byzancí sice porazili, nicméně si je brzy poté podmanili Avaři.[128][129]
Langobardy pod vedením krále Alboina Avaři z Panonie vzápětí vyhnali do Itálie, kde se Langobardi na úkor byzantské říše zmocnili rozsáhlých území, celý Apeninský poloostrov se jim dobýt ale nepovedlo.[130] Museli zde zprvu odolávat nájezdům Slovanů a od roku 580 i pokusům Byzantinců o znovudobytí ztracených italských území.[131] Poté, co byl Alboin roku 572 otráven, Langobardská říše se v Itálii rozdělila na velké množství menších vévodství. K jejich sjednocení došlo až v roce 584 za vlády ariánského krále Authariho.[132]
V roce 590 na langobardský trůn nastoupil Agilulf, který nadále upevňoval langobardskou jednotu[133] a povedlo se mu odstranit franskou hrozbu. Za jeho vlády se Itálie těšila stabilitě a bezpečí.[134] Agiulf i jeho následníci na rozdíl od svých předchůdců tolerovali katolictví, jakkoli často vyznávali ariánství.[135] Prvním katolickým králem Langobardů se sice stal Agiululfův syn Adaloald, jeho nástupce se ale vrátili k arianismu.[136] Teprve Aripert I. panující v letech 653 až 661 začal katolictví mezi Langobardy aktivně prosazovat.[135] Aripertovi syny vlády zbavil ariánský vévoda Grimoald, jenž musel čelit útokům Franků a Avarů. Když Grimoald v roce 671 zesnul, Aripertovi potomci se navrátil na trůn. Jejich vláda však byla poznamenaná neustálými boji o moc.[137]
Situaci roku 712 stabilizoval král Liutprand vládnoucí až do roku 744. Za něj langobardská říše dosáhla svého vrcholu. Liutprand bojoval proti papeži a spolu s franským majordomem Karlem Martelem úspěšně válčil proti Arabům. Králi Aistulfovi se v 50. letech 8. století sice podařilo vypudit Byzantince z Itálie a zvítězit nad papežem, avšak zanedlouho utrpěl zdrcující porážku od Martelova syna Pipina III. Krátkého, v jejímž důsledky ztratil všechna svá vydobytá území.[138] Definitivně langobardská říše padla za vlády jeho nástupce Desideria v roce 774, kdy ji Pipinův syn Karel Veliký včlenil do své franské říše.[139]
Sasánovci (224–651)[editovat | editovat zdroj]
,_Gundeshapur_mint.jpg)
Perskou říši Sasánovců na troskách parthské říše Arsakovců v roce 224 založil Ardašír I. Jeho následníci, zejména Šápúr I. a Šápúr II., často vedli války proti Římanům a zasloužili se o velký rozmach svého impéria. Během 5. století se říše ale zmítala v závažné krizi, kterou mimo jiné způsobili střety krále a šlechty. Roku 531 se sasánovským velkokrálem stal Husrav I., jehož obratná politika krizi dokázala překonat. Za jeho vlády Persie zažívala nebývalý politický a kulturní vzestup. Husrav úspěšně válčil s Byzantinci a zasloužil se o územní rozšíření svého impéria.[5]
Poté, co Husrav v roce 579 skonal, na trůně ho vystřídal Hormizd IV., který pokračoval v boji proti byzantským císařům. Jeho nástupce Husrav II. sice zprvu dosáhl největšího územního rozmachu Sasánovské říše, ale roku 628 od Byzantinců utrpěl fatální porážku a ještě téhož podlehl spiknutí svých hodnostářů. Následoval rychlý rozklad říše. Ve 30. a 40. letech letech Sasánovskou říši nakonec obsadili Arabové.[140]
Arabská expanze (610–756)[editovat | editovat zdroj]
V raněstředověké Arábii protagonisty do 7. století představovali jak suverénní Kindovci, tak Ghassánovci, vazalové Byzance, a Lachmovci, vazalové perských Sasánovců. Všechny tyto říše výrazně zasahovali do římsko-perských válek.[141] Roku 610 začal prorok Mohamed Arabům hlásat nové náboženství − islám. V roce 622 byl Mohamed přinucen k odchodu z Mekky. Usadil se pak v Medíně, kde založil obec muslimů. V roce 630 si muslimové Mekku podřídili a brzy ovládli takřka celý Arabský poloostrov. O dva roky později Mohamed zemřel.[142][143]
Po Mohamedovi muslimům vládli čtyři volení chalífové. První z nich Abú Bakr zahájil expanzi směrem na sever, Umar ibn al-Chattáb ve 30. letech na byzantské říši poté vydobyl Palestinu, Sýrii a Egypt, obsadil perskou říši Sasánovců a reformoval správu říše. Jeho nástupce Uthmán ibn Affán ukončil první arabskou expanzi a inicioval prví redakci Koránu. Poslední volený chalífa Alí byl v roce 661 svržen Mu'ávijou I., který založil chalífát Umajjovců. Zatímco z většinových stoupenců Umajjovců se stali sunnité, menšinoví přívrženci Alího potomků, kteří přešli do opozice, představovali ší'ity, čímž se islám rozdělil na dvě hlavní soupeřící větve.[144] Pádu volených chalífů využil byzantský císař Konstantin IV., který oslabené Araby porazil a roku 678 s nimi uzavřel mír.[145]
Mu'ávija I. arabskou říši upevnil, zklidnil její rozhárané poměry a centrum přesunul z Mekky do Damašku. Jeho nástupce Jazíd I. dovršil odloučení ší'itů od sunnitů porážkou Alího syna Husajna v bitvě u Karbalá z roku 680. Vnitropolitickou situaci znovu konsolidoval až Abdulmalik vládnoucí mezi lety 685 a 705, jenž také počal arabskou expanzi do severní Afriky. Tu plně rozvinul jeho syn Al-Valíd I., jenž v letech 708 až 710 opanoval celou severní Afriku[146] a v roce 711 prostřednictvím Tárika dobyl i Vizigótské království na Pyrenejském poloostrově, čímž vznikl takzvaný al-Andalus.[147] Na východu se umajjovská říše mezitím rozšířila dokonce k řece Indu a za Samarkand.[148][149]
Během Abdulmalikovy a al-Valídovy vlády se říše ocitla na svém vrcholu, po Valídově smrti roku 715 však začala upadat. Tento vývoj na čas dokázal zvrátit chalífa Hišám panující mezi lety 724 a 743.[150] Ještě před tím byla roku 717 zmařena arabská snaha o ovládnutí Konstantinopole.[151] V roce 732 byli Arabové Karlem Martelem vypuzeni i z dnešní Francie.[152] Hišámovi nástupci nedokázali zabránit naprostému rozkladu impéria. Roku 750 byl i s celou svou rodinou zavražděn poslední umajjovský panovník Marván II. a převratem se k moci dostal rod Abbásovců.[153] Jediný přeživší Umajjovec Abd ar-Rahmán I. od Abbásovského chalífátu separoval území dnešního Španělska, na němž v roce 756 založil Córdobský emirát.[154]
Byzanc za herakleiovské, syrské, amorejské a makedonské dynastie (602–1025)[editovat | editovat zdroj]
Roku 602 byl svržen poslední byzantský vládce z rodu justiniánské dynastie Maurikios a na trůn vzbouřenci dosadili krutovládce Foku. O osm let později se vlády zmocnil Herakleios, který říši ovšem převzal v úplném rozkladu. Zatímco ze severu ji napadali Slované, Avaři a Bulhaři, z východu na ní dorážel sasánovský velekrál Husrav II. V roce 629 Herakleios Husravova vojska rozdrtil a nadobro tak pro Byzanc zničil arabskou hrozbu. Zakrátko pro Byzantince ovšem vyvstal nový nepřítel. Jednalo se o Araby, kteří ve 30. letech 7. století od Byzance ukořistili Palestinu, Sýrii, Arménii a Egypt. V reakci na arabskou expanzi byzantští císaři zavedli nové administrativní dělení na themata. Herakleiův nástupce Konstans II. se soustředil především na italskou politiku. V Itálii Byzantinci totiž ještě stále vlastnili Ravennský exarchát. Konstantin IV. panující mezi lety 668–685 arabskou expanzi na čas zastavil. Během vlády jeho nástupce Justiniána II. se v roce 695 rozhořely občanské války, které se potom opakovaně vracely, což Araby počátkem 8. století vedlo k zintenzivnění útoků na Malou Asii a Konstantinopol. Byzantská říše současně ztratila všechny zbylé državy v severní Africe a ve prospěch Bulharů také většinu Balkánu. Byzantskou společností navíc již od 4. století zmítaly náboženské spory mezi monofyziti a ortodoxními pravověrci. V roce 711 byl Justinián II. zavražděn, čímž skončila vláda herakleiovské dynastie. Během 7. století se Byzanc definitivně proměnila z východořímské říše na řecké impérium.[155][156]
S obdobím vnitřních svárů skoncoval zakladatel syrské dynastie Leon III., který s pomocí Bulharů v roce 717 trumfoval nad Araby obléhajícími Konstantinopol. O 23 let později jim uštědřil další porážku v bitvě u Akroinu, díky čemuž Arabové ustali v dalších nájezdech do Malé Asie. Na Leonův popud roku 726 vzniklo obrazoborecké hnutí, stavící se proti uctívání ikon. V roce 741 se moci chopil Konstantin V., pokračující v boji proti uctívačům obrazů (ikonodulům). Mezitím ztrácela na naléhavosti arabská hrozba, kterou nahrazovala spíše hrozba ze strany Bulharů. Za Leona IV. a Konstantina VI. de facto panovala císařovna Irena, jež se navrátila k ikonodulii. V roce 797 se Irena dokonce sama prohlásila za císaře, ale o pět let později zesnula.[157]
Novým byzantským císařem se stal Nikeforos I., který prováděl rozsáhlé reformy. Když byl v roce 820 zavražděn jeho nástupce Leon V., jenž obnovil obrazoborectví, vypuklo povstání Tomáše Slovana. Potlačil ho v roce 823 Michael II., který ustavil amorejskou dynastii. Theofilos panující mezi lety 829 a 842 se vyznamenal v upevnění impéria, a tím připravil terén pro jeho nový rozmach. Říši zanechal svému synovi Michaelovi III., během jehož vlády skončily spory o uctívání ikon a začal rozkvět byzantské misijní činnosti, na čemž se podílel zejména konstantinopolský patriarcha Fotios. V roce 867 Michaela III. zavraždil Basileios I., první císař z takzvané makedonské dynastie.[158]
Basileios obnovil byzantskou nadvládu v Jižní Itálii a odstartoval takzvanou makedonskou renesanci. Jeho nástupce Leon VI. Moudrý začal vládnout roku 886 a dovršil vnitřní výstavbu státu, avšak zároveň musel odolávat bulharskému caru Symeonovi I. Za Konstantina VII., místo nějž vládli regenti, a Nikefora II. byla Bulharská expanze zastavena a Byzanc na úkor Arabů posunula své hranice dál na východ. V roce 969 se převratem vlády ujal Jan I. Tzimiskes, který uštědřil porážku ruskému knížeti Svjatoslavovi I. V letech 976–1025 panoval Basileios II., který triumfálně dobyl první bulharskou říši, čímž ovládl celý Balkán. Za makedonské dynastie Byzanc na všech frontách zažívala svůj největší rozkvět.[159]
Franská říše od Karla Martela do verdunské smlouvy (687–843)[editovat | editovat zdroj]
Majordomský rod Karlovců se nad konkurencí prosadil již v roce 687 po bitvě u Tertry.[82] Majordom Pipin II. sice na čas ovládl dvůr Neustrie i Austrasie, když roku 714 skonal, karlovská hegemonie se ale začala hroutit. Na poslední chvíli ji zachránil Pipinův levoboček Karel Martel („Kladivo“), jenž do čtyř let postupně přemohl všechny své soupeře. Kromě toho, že Karel Martel průběžně válčil se Sasy, Frísy, Alamany, Durynky a Bavory, v roce 731 rozdrtil arabská vojska, která překročila Pyreneje a napadla franskou říši. Martel posléze ovládl Akvitánii i Burgundsko a do roku 739 se stal pánem celé jižní Francie. Položil tak základy dalšímu karlovskému vzestupu.[160]
V roce 741 Karel Martel zesnul. Jeho syn Pipin III. Krátký se roku 753 prohlásil za krále všech Franků − jako první Karlovec se odvážil sáhnout po královské koruně. Poté vyslyšel prosby papeže Štěpána II. a intervenoval do Itálie proti mocnému langobardskému králi Aistulfovi. Toho v roce 756 rozdrtil a papeži daroval rozsáhlá území ve střední Itálii, která se stala základem papežského státu. Franskou říši po něm roku 768 zdědil jeho syn Karel Veliký, jeden z největších středověkých monarchů.[161]
Karel roku 774 z rukou Langobradů definitivně dobyl severní i střední Itálii a záhy založil Italské království. O osm let později si podrobil bavorského vévodu Tassila III. a do roku 804 si podmanil také dotěrné Sasy. V neposlední řadě mezi lety 791 a 803 konečně rozvrátil Avarský kaganát. Své aktivity završil v roce 800, kdy se papežem Lvem III. nechal v Římě korunovat na římského císaře. Mimo to se významně angažoval ve španělské protiarabské politice. Za jeho vlády Franská říše prožívala také rozmach kulturní − takzvanou karolinskou renesanci. Karlova říše se rozkládala mezi Drávou a Lamanšským průlivem, Ebrem, Římem a Baltem. Karel se tak stal předchůdcem císařů Svaté říše římské. Karolínská říše se členila na hrabství. V pohraničních oblastech na místo hrabství ležely marky. Po Karlově smrti na císařský trůn roku 814 usedl jeho syn Ludvík I. Pobožný.[162]
Během Ludvíkovy vlády se karolínská říše postupně rozpadala. Ludvík musel vzdorovat rebelii svého synovce Bernarda Italského i svých tří synů. V roce 840 zemřel.[163] Jeho synové si franskou říši verdunskou smlouvou roku 843 rozdělili. Ludvíkovi II. Němci připadla Východofranská říše, pozdější Německo, Karel II. Holý získal Západofranskou říši, pozdější Francii, a Lothar I. dostal císařský titul a Středofranskou říši − Itálii i oblast mezi Rýnem a Rhônou.[164]
Al-Andalus (711–1031)[editovat | editovat zdroj]
Španělsko muslimští Arabové ovládli už roku 711. Nazvali ho jako al-Andalus. Roku 756 Španělsko od zbytku arabského světa separoval umajjovský princ Abd ar-Rahmán I., čímž vznikl Córdobský emirát. I přes občasné nepokoje se jednalo o značně stabilní, silnou a prosperující monarchii, která mimořádně vzkvétala i na poli kulturním. Svého vrcholu dosáhla mezi lety 822 a 852 za emíra Abd ar-Rahmána II., nadšeného podporovatele umění a vědy. Po jeho smrti byl al-Andalus vnitropolitickými rozepřemi ovšem rozvrácen a téměř zničen.[165][166]
Na počátku 10. století emirát dokázal sjednotit Abd ar-Rahmán III., jenž jeho státní zřízení v roce 929 změnil na chalífát. Za jeho vlády se al-Andalus stal mocností tehdejší Evropy a Cordóba zase jedním z největších a nejvýstavnějších měst vůbec. Rahmanův syn al-Hakam II. panující od roku 961 do roku 976 se mimo jiné proslavil jako výjimečný vzdělanec. Moc arabské aristokracie tenkrát povážlivě klesala ve prospěch Berberů, Syřanů, i Židů a křesťanů, které córdobští chalífové tolerovali. Po Hakamově smrti na trůn sice formálně usedl Hišám II., faktickým vládcem se ale stal mocný diktátor Almanzor (al-Mansúr) opírající se o Berbery. Roku 1002 Alamnazor skonal a jeho syn Abd al-Rahman Sanchuelo ho do hrobu následoval o sedm let později. Anarchie, která následovala, zcela vyhladila lesk a slávu Cordobského chalífátu. Po vyhnání posledního chalífy Hišáma III. se Španělsko v roce 1031 roztříštilo na mnoho taifských království.[167][168]
Po celou dobu existence arabské vlády na severozápadě Španělska ležela ryze křesťanská enkláva − Asturské království a pak Království León a Galicijské království. Asturské království v roce 718 založil vizigótský král Pelayo. Ten i jeho následníci Alfons I. a Fruela I. v 8. století sledovali politiku reconquisty. Král Alfons II. musel sklonkem 8. století odvetným útokům emíra Hišáma I. a navázal vřelé styky s dvorem Karla Velikého. Za vlády Ramira I. a Alfons III. v letech 842 až 910 Asturie zažívala svůj největší rozmach. Když Alfons III. v roce 910 zemřel, Asturské království se rozdělilo na více království, především ale na Království León a Galicijské království.[169][170]
Leónský král Ordoño II. v roce 910 anektoval Galicii a jeho nástupce Ramiro II. vládnoucí mezi lety 931 a 951 porazil Maury. Po Ramirově smrti se však začal dostavovat úpadek a zbytek tisíciletí probíhal ve znamení rozličných občanských válek a rychlého střídání nepříliš silných panovníků. Převahu tak postupně získávaly další křesťanské státy Kastilské a Navarrské království, jejichž králové Sancho III. a Ferdinand I. počátkem druhé tisíciletí sjednotili velkou část křesťanského Španělska.[171]
Abbásovci, Aghlabovci, Bújovci a Fátimovci (750–1037)[editovat | editovat zdroj]
Roku 750 se v islámské říši převratem k moci dostal Abú-l-Abbás, zakladatel dynastie Abbásovců. Jeho mocný nástupce al-Mansúr se moci chopil již o čtyři roky později. Al-Mansúr přemístil hlavní město arabské říše z Damašku do Bagdádu, který založil, a upevnil abbásovskou moc. Za vlády al-Mansúra i jeho následníků se celý abbásovský chalífát těšil míru a blahobytu. Na vrcholu se Abbásovci ocitli za vlády Hárúna ar-Rašída panujícího v letech 786 až 809. Tehdy na povrch však zároveň začaly vyvstávat první známky úpadku. Za jeho panování se například začaly osamostatňovat některé země v severní Africe. Počátkem 9. století se Hárún krutě zbavil vezírského rodu Barmakovců, třímajícího moc už od al-Manúsra, a sám se ujal otěží vlády. Po Hárúnově smrti se rozpoutal boj mezi jeho syny al-Ma’múnem, za nímž stála perská část říše, a al-Amínem, jehož podporovali obyvatelé Mezopotámie. Ve válce nakonec zvítězil al-Ma’mún, čímž v chalífátu narostl vliv Peršanů.[172] Během působení prvních Abbásovců islámský svět zažíval mimořádný vědecký i kulturní rozvoj.[173]
Za vlády al-Mu’tasima a al-Váthika se chalífové postupně proměnili v loutky svých generálů.[174] Současně se rozpadala abbásovská říše. V roce 820 al-Ma’múnův místodržící Táhir od Abbásovského chalífátu odloučil východní Persii, kde ustavil stát Táhirovců, jenž existoval až do roku 873, kdy ho nahradila říše Saffárovců. V Transoxanii mezi lety 819 a 999 moc uzurpovali zase Samánovci. V dnešním Maroku se v letech 788 až 974 nacházela idrísovská říše, kterou zde vybudovali Idrís I. a jeho syn Idrís II. V dnešním Alžírsku, Tunisku a Libyi založil v roce 800 abbásovský místodržící Ibrahím emirát Aghlabovců. Ibrahímův druhý nástupce Zijádatulláh I. panující mezi roky 817 a 838 se zasloužil o obsazení Sicílie. V následujících letech Aghlabovci často podnikali vpády do jižní Itálie, kde nabyli značného území, i jižní Francie. Koncem 9. století se aglhabovské impérium začalo hroutit a v roce 909 si ho podmanili Fátimovci. Roku 868 se díky Ahmad ibn Túlúnovi osamostatnil rovněž Egypt. Ahmad sice získal i Sýrii, ale roku 905 se území jeho následníků navrátilo pod vládu Bagdádu.[175]
.png)
V 10. století v Persii vznikl ší'itský stát Bújovců. Bújovci si v roce 945 dokázali podrobit samotné Abbásovce. Bújovskou říši rozdělenou na tři části v druhé polovině 10. století sjednotil Adududdaula panující v letech 949–983, jenž kromě Iráku ovládl také Sýrii. Po jeho smrti Bújovci ovšem začali upadat. Ve východní Arábii se mezitím osamostatnili ší'itští Karmati. Vzestup ší'itského hnutí ztělesnila severoafrická dynastie Fátimovců, která v roce 909 ovládla panství Aghlabovců. Jejím zakladatelem se stal al-Mahdí Ubajdulláh. Hegemonii v severozápadní Africe na úkor místních dynastií mezitím získali španělští Umajjovci, respektive Coróbský chalífát. Fátimovci po překonání vnitřní krize v roce 969 ukořistili Egypt, kde od roku 935 vládli Ichšídovci. Fátimovský chalífa Al-Mu'izz záhy obsadil rovněž Sýrii, kvůli čemuž se Fátimovci ale dostali do války s Bújovci i Byzantinci. Zároveň se jim ale podařilo dobýt západní Arábii včetně Mekky. Počátkem nové tisíciletí se dostavil naprostý rozklad fátimovského i bújovského impéria. Fátimovci tehdy zcela ztratili vládu nad územími západně od Egypta. V roce 1037 ve Střední Asii proto vznikla seldžucká říše, která vzápětí dobyla celou bújovskou i fátimovskou říši.[176]
Vikingové[editovat | editovat zdroj]
Koncem 9. století začali Norové osidlovat Island. Podle kronikáře Ariho Thorgilssona vedl první kolonizační vlnu na Island Ingolfur Arnarson. Mezi první obyvatele ostrova patřili zejména lidé vypuzení z Norska. Ingolfurův syn Torsteinn na Islandu kolem roku 930 založil nejstarší evropský parlament svobodných sedláků zvaný Althing stojící v čele řízení celé země. Jednalo se tudíž o obdobu moderní parlamentní demokracie. V druhé polovině 10. století začalo z Norska a Nemecka docházet k pokusům o christianizaci ostrova. Po nátlaku norského krále Olafa Trygvasona, Althing křesťanství v roce 999 nakonec skutečně přijal.[179]
Britské ostrovy do bitvy u Hastingsu[editovat | editovat zdroj]
V 8. století začali Skotsko napadat Norové. Severní a západní pobřeží tenkrát po pádu Gaelské moci ovládal piktský král Fergus. Jeho dynastie zanikla za vlády jeho vnuka Uuen. Piktskou říši v roce 839 totiž rozvrátili Norové. Urguistovu dynastii pak nahradilo skotské království Alba, které údajně založil král Kenneth I. spojením země Piktů a země Skotů. Piktská kultura pak postupně podlehla skotské keltské kultuře. Panování Cineadova následníka Konstantina I. poznamenaly boje s Vikingy, kteří Konstantina v roce 877 zahubili. Když byl příští rok zavražděn jeho bratr Aedh, Kennethův rod na čas ztratil otěže vlády. Až v roce 889 se moci chopil Donald II., jenž Albu obnovil. Mezi lety 900 a 943 kraloval Konstantin II., jenž nadále válčil s Nory i Anglosasy. V bojích pokračovali i jeho následníci, zejména Indulf a Kenneth II. V druhé polovině 10. století Skotové expandovali na jih. V letech 1005–1034 vládl Malcolm II., jenž byl poražen a zabit dynastií z Moray. Ta se následně zmocnila zemí na jihu Skotska. Albský trůn ukořistil zase Duncan I.[181]
Kyjevská Rus[editovat | editovat zdroj]
V 8. století do východní Evropy začali pronikat vikingové ze Švédska – Varjagové, kteří se zde asimilovali se slovanským obyvatelstvem. V druhé polovině 9. století na území dnešní Ukrajiny a západního Ruska vznikla takzvaná Kyjevská Rus. Jejími prvními panovníky byla polomýtická varjažská knížata Rurik a jeho syn Oleg. Ten údajně spojil varjažský Novgorod se slovanským Kyjevem. Z východu na Kyjevskou Rus pravidelně útočili nomádští Pečeněhové a Kumáni. V roce 907 se Oleg pokusil dobýt Konstantinopol, po pěti letech ale zesnul.[182]
Tři Olegovi následníci většinu své vlády strávili ve válečných tažení na jih i východ. Igor panující v letech 912 až 945 pokračoval v útocích vůči Byzantincům. Jeho syn Svjatoslav I. se velkou měrou podílel na likvidaci chazarské říše na východě a první bulharské říše na Balkáně. Dokázal tak z Kyjevské Rusi vytvořit východoevropskou velmoc. V roce 972 skonal. Po epizodické vládě Jaropolka I. na trůn po osmi letech usedl Vladimír I., který dovršil územní budování státu. Roku 988 přijal křesťanství. V roce 1015 ho na trůně následoval Svjatopolk I.. O čtyři roky později moc ale uzurpoval jeho bratr Jaroslav I. Moudrý, který sledoval ambiciózní zahraniční politiku a v roce 1036 zasadil porážku Pečeněhům. Zemřel roku 1054 a říši rozdělil mezi své tři syny.[183]
Utváření českého, polského a uherského státu (9.–11. století)[editovat | editovat zdroj]
Počátkem 9. století se na českém území nacházelo Moravské knížectví, jehož kníže Mojmír I. roku 831 přijal křesťanství. O dva roky později pak nabyl Pribinova Nitranského knížectví, čímž založil Velkomoravskou říši.[184] Mojmírův nástupce Rostislav do své říše z Východu pozval věrozvěsty Konstantina a Metoděje.[185][186] V roce 870 Rostislava sesadil jeho synovec Svatopluk I., který se zasloužil o značné rozšíření Velkomoravské říše.[187] Když Svatopluk v roce 894 zemřel, na knížecím stolci ho nahradil Mojmír II., za jehož vlády se říše pod náporem uherských útoků počátkem 10. století rozpadla.[188]
Po Svatoplukově úmrtí se osamostatnilo české knížectví Přemyslovců. Jeho první doložený kníže Bořivoj I., Svatoplukův vazal, někdy kolem roku 880 přijal křesťanství.[189] Kníže svatý Václav se podřídil východofranskému králi Jindřichu I. Ptáčníkovi ale v roce 929, nebo 935 byl zavražděn svým bratrem Boleslavem I.[190][191][192] Tomu se pak podařilo hranice českého státu posunout až ke Kyjevu a zakončit utváření českého státu. Až do roku 950 válčil s císařem Otou Velikým, nakonec se s ním ale usmířil a pomohl mu v roce 955 porazit Maďary.[193] V roce 967, nebo 972 na trůn nastoupil Boleslav II., jenž pokračoval v otcově politice.[194] Za jeho vlády patrně došlo k odstranění rodu Slavníkovců.[195] Poté, co Boleslav roku 999 skonal, nastala krize přelomu tisíciletí zaviněná sváry mezi syny Boleslava II., Boleslavem III., Jaromírem a Oldřichem, který v roce 1012 konečně nastolil mír. Krize zapříčinila rozpad boleslavské říše, čehož využili Poláci, kteří české země v roce 1003 na čas ukořistili. Definitivně je porazil až zmíněný kníže Oldřich, jenž na nich zpět vydobyl Moravu.[196]
Prvním známým státním útvarem v Polsku bylo knížectví Vislanů s centrem v Krakově, které si roku 880 podrobil velkomoravský kníže Svatopluk.[197][198] V 10. století pak Krakovsko získal český kníže Boleslav I.[199] Ve Velkopolsku a Mazovsku se mezitím formovalo knížectví Polanů čili Polské knížectví. Jeho prvním doloženým knížetem byl Měšek I. panující přibližně v letech 960 až 992. Měškovi se podařilo vymanit se z vlivu českých knížat. Ovládl nejen Slezsko a část Pomořanska, v roce 989 dokázal na Češích dobýt dokonce i Krakovsko, které ale možná ukořistil až jeho syn Boleslav I. Chrabrý. Ten na polský knížecí stolec nastoupil v roce 992. Přátelil se s císařem Otou III. i svatým Vojtěchem. Na přelomu tisíciletí nakrátko dokonce ovládl české země a Slovensko. Kromě toho Boleslav vedl expanzi na západ do Německa a na východ do Ruska, což vyvolalo jeho táhlé konflikty s císařem Jindřichem II. Roku 1025 se nechal korunovat polským králem, ale ještě téhož roku zesnul.[200][201]
V 2. polovině 9. století Karpatskou kotlinu ovládli Maďaři, kteří se sem přistěhovali z území dnešní Ukrajiny a Ruska. Vedl je tehdy údajně náčelník Arpád. Maďaři se po svém příchodu do Panonie angažovali v balkánské politice a na přelomu 8. a 9. století se jim podařilo rozvrátit velkomoravskou říši. Ničivé maďarské nájezdy daleko na západ byly zastaveny až v roce 955 východofranským králem Otou I. Velikým, který v bitvě na Lechu z roku 955 rozdrtil vojska uherského velkoknížete Takšoně. Takšoňův syn Gejza na trůn nastoupil přibližně v roce 972. Následně upevnil vládu uherských velkoknížat a přijal od císaře Oty Velikého křesťanství. Gejzovy aktivity završil jeho syn Štěpán Svatý vládnoucí mezi lety 997 a 1038, jenž byl v roce 1000 papežem Silvestrem II. korunován na uherského krále. V neposlední řadě Štěpán ovládl Sedmihradsko, kde vládli Gyulové, a potřel jiná konkurenční uherská knížata.[202]
Úpadek Karlovců a vzestup Kapetovců (843–996)[editovat | editovat zdroj]
Vláda Karla II. Holého v Západofranské říši probíhala ve znamení chronických sporů s jeho bratrem Ludvíkem II. Němcem.[203] Na druhou stranu se Karlovi v roce 875 podařilo po smrti svého bratra Lothara I. a jeho tří synů, Lothara II., Ludvíka II. a Karla, ovládnout Středofranskou říši a korunovat se na císaře. Východofranský král Ludvík II. Němec podnikající výboje na východ zemřel v roce 876 a Karel II. Holý o rok později. Východofranskou říši po smrti svých bratrů v roce 882 znovusjednotil Němcův syn Karel III. Tlustý, jenž ovládl také Itálii a byl korunován na císaře. Na západofranském trůně se v rychlém sledu mezitím vystřídali potomci Karla II. Ludvík II. a III. a Karloman II. Když všichni tři zesnuli, Karel III. se v roce 884 zmocnil vlády i v západní části říše, čímž naposledy stmelil karlovské impérium.[204][205] V 9. století karlovští králové museli čelit rovněž výpadům Vikingů.[zdroj?]
Poté, co Karel III. Tlustý v roce 887 abdikoval, východofranským králem se stal jeho synovec Arnulf Korutanský, jenž pokračoval ve válkách se Slovany. Na trůně ho roku 897 nahradil nezletilý Ludvík IV. Dítě, za jehož časů se východofranská říše postupně rozložila. Pád německých Karlovců v roce 911 završila Ludvíkova smrt. V rozhárané Itálii ohrožované Araby a Maďary císařskou korunu po Karlovi Tlustém uzurpoval zase vévoda Wido ze Spoleta. Záhy se ústřední královská moc v Itálii ale rozpadla, což posílilo vliv papežů panujících ve střední Itálii a Byzantinců, kteří koncem 9. století z jižní Itálie vypudili arabské Aghlabovce.[206]
Šlechta na západofranský neboli francouzský trůn v roce 888 nastolila markýze Oda, prvního franského krále z rodu Robertovců (Kapetovců). Avšak již za deset let se k vládě v osobě Karla III. Prosťáčka opět vrátili Karlovci. Jeho konflikty s aristokracií vyvrcholily roku 923. Karla tehdy svrhl Odův bratr Robert I., jenž ale záhy padl a Francii až do roku 936 panoval burgundský vévoda Rudolf Burgundský. Vládu jeho nástupce Ludvík IV. Zámořský, syna Karla Prosťáčka, zaplnily rozbroje s mocným Kapetovcem Hugem Veliký. V roce 954 západofranskou korunu zdědil Lothar I., který válčil s císařem Otou Velikým. Poté, co v roce 987 skončila epizodická vláda jeho syna Ludvíka V., posledního vládnoucího Karlovce, trůnu se zmocnil Hugo Kapet, čímž Karlovce ve Francii definitivně nahradili Kapetovci.[207]
Otoni[editovat | editovat zdroj]
Mgft. = marka/markrabství
Hzt. = vévodství
Kgr. = království
Po smrti již zmíněného Ludvíka Dítěte, posledního Karlovce vládnoucího v Německu, byl novým králem roku 911 zvolen Konrád I. Mladší, jehož panování poznamenaly spory s panovníky obnovených kmenových knížectví, nad nimiž stojí volený král východofranské respektive německé říše.[208] V roce 918 byl novým králem zvolen saský vévoda Jindřich I. Ptáčník, první král z rodu Otonů. Díky Ptáčníkovým snahách došlo k sjednocení a stabilizaci východofranského impéria.[209]
Roku 938 Jindřicha na německém trůně vystřídal jeho syn Ota I. Veliký, jenž se nejprve musel potýkat se svými příbuznými a vzbouřenou šlechtou. V roce 841 si na západofranským králi vydobyl Lotrinsko a začal pracovat na obnově karolinské říše.[210] Rozpolcená Itálie se v téže době zmítala v politickém chaosu. Mezi lety 924 a 947 zde v období relativní stability panoval Hugo z Arles. V roce 950 skonal jeho syn Lothar II. Vdova po Lotharovi Adéla Burgundská se proti uzurpátorovi italského trůnu Berengarovi z Ivrey spojila právě s Otou I. Velikým.[211] Ota vpadl do severní Itálie, Berengara porazil, stal se italským králem a s Adélou se oženil. Kvůli tomu se proti všemu však vzbouřil jeho syn z minulého manželství Liudolf Švábský, který se spojil s Maďary. Ota povstání rozdrtil a Maďary s pomocí Čechů pokořil v roce 955 v bitvě na Lechu. Téhož roku přemohl polabské Slovany. Roku 962 podnikl další tažení do Itálie. Nechal se zde papežem Janem XII. korunovat na římského císaře, čímž založil Svátou říši římskou. Posléze dosáhl dohody s Byzancí.[212]
Roku 973 Ota I. zemřel a novým císařem se stal jeho syn Ota II., který se celou svou vládu potýkal s intrikami bavorského vévody Jindřicha Svárlivého a jeho stoupenci. Roku 980 v Itálii obnovil ústřední moc. O dva roky později však ho porazili Arabové a polabští Slované. V roce 983 pak zesnul. Jeho nástupce Ota III. na trůn nasedl jako nezletilý. Do roku 991 za něj proto vládla jeho matka Theofano Byzantská, další čtyři potom jeho babička Adéla Burgundská. V letech 994 a 998 Ota III. vykonal vojenské kampaně do Říma. Řídil se dle programu Renovatio Imperii, jenž měl obnovit římské impérium a ze svatého města udělat centrum univerzálního křesťanského království. Roku 1001 proti němu v Římě však vypuklo povstání. Příštího roku Ota skonal. Jeho následníkem se stal bavorský vévoda Jindřich II., jenž byl na císaře korunován v roce 1014. Jindřichovou smrtí roku 1024 vymřela otonská dynastie a říši ovládla dynastie sálská.[213]
Společnost[editovat | editovat zdroj]
Panovník[editovat | editovat zdroj]
Za stěhování národů se barbarští náčelníci opírající se o elitu válečníků postupně přetransformovali ve středověké krále. Středověký král byl křesťanský, jediný a ve svém království všem nadřazený. V žilách mu měla kolovat urozená krev. Král nesměl být knězem. Právo na korunu měl získat vítězstvím v boji. Další kritérium, pokrevní příbuzenství, se pevně prosazovalo postupně, stejně jako princip primogenitury. Středověký člověk krále pokládal za obraz Boha. Královský titul proto dostal posvátný charakter, pročež měl být stvrzen pomazáním. Od časů Karla Velikého se král stal úředním, neboť byl vázán ke svému úřadu – měl totiž povinnost bránit lid i jeho víru a musel respektovat církev. Od počátku byl panovník nucen rovněž uznávat privilegia šlechticů, kteří ho vnímali jako „prvního mezi rovnými“. Karel Veliký položil základy křesťanské monarchii závislé na dvou mocích – král a církev. Panovníci povětšinou vedli také svou vlastní uměleckou politiku. V některých případech král při nástupu na trůn ještě nebyl zletilý. Tato nepříjemná situace se odrážela ve výroku „běda zemi, jíž vládne dítě“. Věřilo se totiž v to, že nedospělému panovníku Bůh nevěnuje takovou ochranu jako dospělému vladaři.[214]
Všechny osoby obklopující panovníka tvořily panovnický dvůr, který ve společnosti Západu hrál ústřední roli. Jako příklad může posloužit císařský dvůr Karla Velikého, který žil v neustálém pohybu. Poté, co Karel zestárnul, trvale se se svým dvorem usadil v Cáchách. Správný středověký vladař totiž musel neustále cestovat a trvalé sídlo panovníka se proto většinou neustálilo, byť existovala hlavní města. I přesto se s králem ale některá města spojují. Královskou komoru spravoval komorník, zásobovaná dvora měl na starosti senešal, chod panovnické domácnosti zabezpečoval číšník a za stáje odpovídal maršálek. Jednalo se o laické jádro panovnického dvora. Všechny zmíněné hodnostáře vladař ale pověřoval i jinými úkoly, jelikož panovníkovi obecně pomáhali řídit království či velit armádě. Ke dvoru neodmyslitelně patřila rovněž kaple a kancelář, v níž působili klerikové. Vedle panovníka dleli také rozmanití preláti, šlechtici, služebníci, stráže, vzdělanci a umělci nebo ženy a dospívající mladíci. Na královském dvoře značně zkvétala kultura i vzdělanost.[215]
Právo, správa a soudnictví[editovat | editovat zdroj]
Šlechta[editovat | editovat zdroj]
Církev[editovat | editovat zdroj]
Papežství[editovat | editovat zdroj]
Mnišství[editovat | editovat zdroj]
Christianizace[editovat | editovat zdroj]
Města[editovat | editovat zdroj]
Venkov[editovat | editovat zdroj]
Ženy a děti[editovat | editovat zdroj]
Židé[editovat | editovat zdroj]
Vojenství[editovat | editovat zdroj]
Stravování[editovat | editovat zdroj]
Odívání[editovat | editovat zdroj]
Manželství, láska a sexualita[editovat | editovat zdroj]
Manželství mělo podle středověké církve plnit pouze účel rozmnožování − pohlavní styk bez cíle rozmnožování byl zavrhován. Sám svatý Augustin tvrdil, že „cizoložný je i ten, kdo příliš hoří láskou ke své ženě“. Sexuální pud teologové neschvalovali a považovali ho za boží trest. Zároveň ho připisovali zejména ženám. Z prvotního hříchu se stal hřích sexuální a ze sexu protiklad posvátna. Církev proto předepisovala pravidla pohlavního styku, mezi které patřilo, že ho má iniciovat muž nebo že se nesmí provádět v noci a daných dní v roce. Realita ovšem byla jiná, jelikož muži i přes příkazy a zákazy církev leckdy měli nezřízený pohlavní život − zapuzovali manželky, oddávali se sexuálním rozkoším a užívali prostituce. Ne všechno související se sexualitou však automaticky nespojovalo s ďáblem. Například sperma se označovalo za „život v tekutém stavu“. Manželský pohlavní styk byl zase pokládán za mužský rituál moci a součást mužské identity. Prováděn byl většinou zřejmě velmi rychle bez předehry a v poloze vyjadřující nadřazenost muže, s lhostejností k pocitům partnerky. Homosexualita byla považována za zkaženost duše a masturbace za první krok k ní. Církev mnohdy šířila fámy o chlípnosti heretiků nebo pohanů.[219][220]
Původně církev sexuální pud plně respektovala, avšak nedoporučovala sexuálním radovánkám propadnout úplně. První křesťanské vnímaní manželství a sexuality vystihuje přístup svatého Pavla: „komu sexuální zdrženlivost nepůsobí obtíže, ať se nežení; u koho je však sexuální pud tak silný, že nemůže žít zdrženlivě, ať se ožení.“ Manželství podle něj nemuselo nutně plnit účel rozmnožování, v jeho očích se jednalo o sexuální společenství založené na přitažlivosti dvou pohlaví.[221]
Od skutečně zbožného člověka se ale očekávalo, že se pohlavního života zcela řekne. Od 4. století církevní koncily úporně řešily problém celibátu duchovních. Zavedení povinného celibátu se prosazovalo velmi pomalu a k výslovnému zákazu pohlavního života duchovních došlo až v 11. století. Křesťanství taktéž revolučně odsoudilo rozvody nebo jinou formu zapuzení manželky, jak učinil už Ježíš. Církev zakazovala rovněž mnohoženství a cizoložství. Svými apely církev v počátcích de facto upevnila manželství věřících, byť byla žena stále podřízena muži. Církev ve středověku zároveň odmítala potraty i jakékoli antikoncepční prostředky.[222] Přesto se antikoncepční prostředky a cesty k potratu znali a využívali.[223]
Ekonomika[editovat | editovat zdroj]
Zemědělství[editovat | editovat zdroj]
Hornictví[editovat | editovat zdroj]
Peníze[editovat | editovat zdroj]
Po pádu Římské říše byly peníze používány poměrně málo, na venkově ještě řidčeji. Výroba mincí byla velmi roztříštěná, kromě panovníků mince totiž razili i církevní instituce, vysocí hodnostáři nebo zlatníci. Existovali dokonce i kočovní razitelé. Peníze se zhotovovaly převážně ze zlata a stříbra. Barbarští vladaři mince zprvu nerazili vůbec. Jediní Ostrogóti v Itálii přejali tradiční římskou výrobu peněz. Franští králové začali měděné a stříbrné mince razit v 6. století za vlády Chlodvíkových synů. Theudebert I. se pak odvážil vyrábět i zlaté mince. Vizigótští panovníci nechali své zlaté peníze vyrábět počínaje Leovigildem v druhé polovině 6. století. U langobardských králů ražbu mincí pevně zavedl až Liutprand vládnoucí v první polovině 8. století. Anglosasové peníze vyráběli teprve od konce 6. století, a to nejprve ze zlata okopírované podle římských. V polovině 7. století je nahradily stříbrné sceatty. Od konce téhož století o ražbu mincí usilovala jednotlivá anglosaská království. Mincovní monopol se uchytil ale pouze v Northumbrii, Wessexu a Mercii, kde král Offa zavedl ražbu pencí.[224]
V druhé polovině 8. století provedl franský král Pipin Krátký a jeho syn Karel Veliký velkou měnovou reformu. Zlaté mince totiž nahradily peníze stříbrné a veškerou ražbu do svých rukou převzal sám panovník. Po Karlově smrti a vzniku feudálního systému se výroba mincí ve Franské říše opět rozptýlila mezi jednotlivá hrabata. Do dnešního Německa ražbu přivedl až v 10. století císař Ota I. Veliký. Po roce 960 se produkce mincí rozšířila i do českých zemí, koncem 10. století do Skandinávie a Kyjevské Rusy a počátkem 11. století i do Uherska. Napodobeniny českých a německých platidel se tenkrát počali razit též v Polsku. Po roce 1020 výroba peněz skončila ve Skandinávii, Rusku a Polsku, což se přičítá nedostatku místních ložisek drahých kovů. Přispěla k tomu zřejmě i tehdejší obchodní nerozvinutost zmíněných zemí.[225]
Obchod[editovat | editovat zdroj]
Kultura a vzdělanost[editovat | editovat zdroj]
Vzdělávání[editovat | editovat zdroj]
Po pádu římské říše laické školy zanikly a veškerý monopol v oblasti vzdělávání si vydobyla církev. Na místo univerzit se v raném středověku totiž vzdělávalo pouze při katedrálách nebo v klášterech. Církevní školská síť ovšem byla velmi nestálá a své služby poskytovala jen omezenému počtu žáků. Od 7. století se klášterní školy dělily na vnitřní vyhrazené pro mnichy a vnější určené pro laické žactvo. Výuka začínala základy svobodných umění především literárních umění − gramatika, rétorika a dialektika. Cílem mělo být komentované čtení Bible. Jakékoli manuální práce se v klášterech nevyučovaly vůbec.[226]
Úroveň laického vzdělávání byla v Byzanci mnohem vyšší než na západě, neboť se zde školy otevíraly většímu okruhu lidí. Dále se školství na Východě lišilo tím, že o něj pečoval sám stát, nikoli církev. Ta poskytovala pouze výuku teologie. Státní školy v Byzanci učily zmíněné literární umění, přičemž se do výchovy snažily zabudovat encyklopedismus. Nejvýznamnější školou na Východě byla Konstantinopolská univerzita založená Konstantinem Velikým.[227]
Astronomie a fyzika[editovat | editovat zdroj]
Církevní otcové se při vysvětlování fungování vesmíru většinou drželi Bible, ať už doslovně či alegoricky. Alexandrijská škola naopak od antiochijské školy Zemi považovala za kouli. Myšlenku ploché země obhajoval mimo jiné Lactantius. Svatý Augustin stejně jako Jan Filoponos ale zároveň odmítl v oblasti astronomie doslovné vykládání Bible.[229] Byzantský kupec a mořeplavec Kosmas Indikopleustés kolem roku 550 prosazoval názor, že kosmos má tvar Mojžíšovy biblické velesvatyně a Země je jako její oltář plochou obdélníkovou deskou.[230][231] Někteří církevní otcové, například svatý Ambrož, Augustin a Basileios Veliký, astronomii dokonce předem odsoudili jako neužitečnou a nevhodnou.[232]
Zmíněný Jan Filoponos vyvrátil Aristotelovu hypotézu, podle které těleso v pohybu udržuje okolní prostředí. Filiponos se naproti tomu domníval, že těleso se pohybuje díky síle, jež ji vtiskl její hybatel.[233]
Samostatný astronomický odbor nazývaný komputus v raném středověku vytvořilo určování, na který den v roce připadne pohyblivý svátek Velikonoc.[234] Datum Velikonoc učenci určovali dle mnoha rozličných pomůcek a nástrojů. Stanovování Velikonoc však všude nebylo jednotné. Mezi význačné komputisty patřil například Victorius Akvitánský nebo Cyril Alexandrijský, ale také Dionysius Exiguus a Beda Ctihodný, kteří vypočítávání data Velikonoc sjednotili.[235] Komputické traktáty často pojednávali také o aritmetice, teologii či astronomii obecně.[236]
O astronomii v raném středověku kromě komputistů pojednávali především encyklopedisté (viz kapitola Encyklopedistika a literární věda). Ti se ve svých pracích shodují na tom, že kosmos má tvar koule, jejíž vnější povrch tvoří sféra stálic, která se jednou za den otáčí. Pohyby nebeských těles podle nich ovlivňují děje na Zemi. Vesmír se skládá ze čtyř živlů, které směřují do středu světa, kolem něhož se uspořádávají, což má za důsledek existenci kulaté Země. Kulatost Země nikdo z encyklopedistů nezpochybňoval. Kolem Země se dle encyklopedistů otáčejí jednotlivé planety, Měsíc a Slunce, které je nejvýznamnějším kosmickým tělesem. Heliocentrismus se v raném středověku objevoval jen vzácně.[237]
Čas[editovat | editovat zdroj]
Křesťanská církev počítání času převzala od juliánského kalendáře, který přizpůsobila svým potřebám. Jednalo se především o zavedení křesťanských svátků, které většinou nahradily svátky pohanské. Roky se tehdy počítal na 365 dní, kromě každého čtvrtého přestupného roku počítaného na 366 dní. Týden byl rozdělen na sedm dní a církev učinila z každé neděle, což byl první den v týdnu, sváteční den. Svátky se dělily na pohyblivé a stálé. Již v raném středověku si však někteří vzdělanci uvědomovali nepřesnost juliánského kalendáře. Viděli totiž rozdíly mezi skutečnými a cyklicky vypočítanými měsíčními fázemi. Současně se využíval liturgický kalendář zaznamenávající liturgický rok − souhrn svátečních dnů a časových úseků. Čas se měřil dle slunečních či vodních hodin, v 10. století západní Evropa od Arabů a Byzance převzala také astroláb. Roky se označovali většinou jako léta panování nebo vykonávání církevního úřadu. Mnohdy se roky počítaly podle takzvané Diokleciánovy éry později zvané éry mučedníků počínající v roce 284. Využívaly se i léta od založení Říma (753 př. n. l.), a pak také letopočty od údajného stvoření světa. Šlo o letopočet Sexta Juliana Afrikana začínající roku 5502 př. n. l., alexandrijskou éru počítanou od roku 5492 př. n. l. nebo byzantskou éru počínající roku 5509 př. n. l. a mnoho jiných letopočtů. Letopočet Anno Domini neboli letopočet od narození Krista v 5. století vymyslel skytský mnich Dionysius Exiguus. Rozšířil se ale až od 8. století, a to zásluhou učence Bedy Ctihodného. V islámském světě byla užívána éra hidžry začínající v roce 622.[238] Čas byl křesťany ve středověku považován za posvátný.[239]
Lékařství a antropologie[editovat | editovat zdroj]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
Bible[editovat | editovat zdroj]
Za nejvýznamnější knihu i nedotknutelný a nepřekonatelný zákon byla ve středověku považována Bible. V raném středověku se její opisy šířily v mnoha rozličných verzích. Za vlády Karla Velikého proto došlo k prvnímu pokusu všechny varianty sjednotit. Jazykem Svatého písma byla výhradně latina a nacházela v knihovnách všech církevních institucí, ale leckdy i u soukromých vlastníků s výjimkou negramotných venkovanů.[240]
Dějepisectví a kronikářství[editovat | editovat zdroj]
Otcem církevního dějepisectví se stal Eusebios z Kaisareie, který antický styl historiografie uzpůsobil křesťanskému myšlení. Velký rozmach historiografie prožívala v 6. století na byzantské půdě, jak dokládají kritická díla Euagria nebo Prokopia z Kaisareie navazující na klasické řecké dějepisce včetně Hérodota. Prokopios důkladně popsal výboje byzantského císaře Justiniana do celého Středomoří. Pokračovatele mimo jiné našel v Theofylaktovi. Historii státní správy se v 6. století věnoval zase Petros Patrikios. Západní Evropa se byzantskému dějepisectví nedokázala vyrovnat.[241]
Mezi západními historiky lze vystihnout snad jen Cassiodora, Isidora ze Sevilly, a Jordana, kteří popsali Dějiny Gótů, Paula Diacona, autora Historia Langobardorum,[242] a Řehoře z Tours, který napsal monumentální dějiny Historia Francorum od stvoření světa po rok 591, dále pak Frechulfa z Lisieux z 9. století či Flodoarda z Remeše z 10. století.[243] Beda Ctihodný a Gildas vylíčili zase dějiny anglosaské Británie.[244] V 7. století vznikla též Fredegarova kronika neboli Historia Francorum. V raném středověku ale působilo i mnoho jiných kronikářů a historiků, jejichž zásluhou se dochovala kupříkladu Anglosaská kronika, Kroniky Alfonse III., kronika Dětmara z Merseburku či Letopisy království Franků. Vydávali se také panovnické biografie, třeba Vita Karoli Magni od Einharda.[245]
Protějškem byzantské kritické historiografie se stalo mnišské kronikářství. To postrádalo historickou kritičnost i koncepci, často si na úkor politických všímalo zcela podružných událostí a mnohdy nerozlišovalo zábavné vložky od historické reality. Tímto způsobem psal kupříkladu syrský kronikář Jan Malalas. V 8. století byzantská kultura zažívala takzvané období temna, což zapříčinily jak nájezdy Arabů a Slovanů, tak vzestup ikonoklasmu (obrazoborectví), který umění a vzdělanost výrazně oklešťoval. Působili tenkrát kronikáři Georgios Monachos, Georgios Synkellos či Theofanos Homoglétos. Počátkem 10. století popsal Jan Kaminiatés dobytí Soluně arabskými piráty. Do byzantské historiografie výrazně zasáhla také encyklopedistická činnost císaře Konstantina VII. (viz kapitola encyklopedistika).[246]
Hagiografie[editovat | editovat zdroj]
Hagiografie (literární žánr pojednávající o životě určitého světce) se v raném středověku staly velmi populárním odvětvím beletrie. Sahaly od dobrodružných románů po anekdotické povídky. Typickým pro hagiografie bylo líčení zázraků a představování daného světce jako vzor každého křesťana. Hagiografickou tradici založil Atanáš Alexandrijský, a sice svou knihou Život a činy našeho otce Antonína vyprávějící o svatém Antonínovi Velikém. Rozvoj hagiografií úzce souvisel se vzestupem mnišských hnutí.[247]
Biografie svatých většinou vyznačovaly prostým stylem a živým jazykem, a proto se často blížily folklórní tvorbě. Příkladem může být Jan Moschos, jenž zaznamenával anekdoty z mnišského života. Dalším významným hagiografem byl Leontius z Neapole. Z 8. století čili byzantské doby temna pochází hagiografie Život svatého Štěpána Mladšího a Život Milosrdného Filareta.[248]
Poezie[editovat | editovat zdroj]
V 6. století se v byzantské říši vyvinul nový básnický útvar označovaný jako církevní hymnus. Skládal ho zejména básník Rómanos Melódos. Dalším byzantským básníkem 6. století byl Geórgios Pisidés. Poezie, stejně jako celá literatura, tehdy sloužila výhradně k praktickým účelům. Koncem 7. století do poezie Andreas z Kréty zavedl kánonu, který v hymnografii poté pěstoval též Kosmas z Jeruzaléma a Theofanés Graptos. Kánon na rozdíl od kontakionu Rómana Melóda klad důraz na melodii, nikoli text. V 9. století působila taktéž svobodomyslná básnířka Kassia. Následující období makedónské renesance v Byzanci přineslo rozmach epigramů, jež skládal například Jan Geómetrés. V 9. a 10. století se v Malé Asii ústy potulných pěvců současně šířily epické písně, z nichž největší úspěch zaznamenal takzvaný akritovský cyklus.[249]
Filozofie a teologie[editovat | editovat zdroj]
Středověkou filozofii velkou měrou ovlivnili pozdněantičtí církevní otcové, kteří často vycházeli z platonismu a židovského filozofa Filóna. U zrodu křesťanské filozofie ve 2. století stál Justin Mučedník vyučující o semínkách Logu − každý má zlomek pravdy, ale pravdu jako celek tvoří pouze Kristus.[250][251] Proti gnosticismu věřícímu v božskou jiskru v člověku i spásu poznáním a odmítajícímu hmotný svět[252] se postavil další církevní otec Kléméns Alexandrijský, Justinův pokračovatel.[253] Órigenés, jenž se věnoval zejména vykládání Bible, zase obhajoval svobodnou vůli člověka i křesťanský pacifismus.[254] Křesťanské myšlení mimořádně ovlivnil také pohanský novoplatonik Plótínos. Jeho dualistické učení o absolutně dobrém a nepoznatelném Jednu, prapodstatě, z níž vyvěrají duše, a hmotě, zdroje zla, rozvinuli jeho žáci jako byl Iamblichos, Porfyrios, Proklos, Damaskios, Hypatia z Alexandrie a jiní. Křesťanský novoplatonismus reprezentuje především Boëthius.[255] S rozmachem křesťanské kultury přibývalo pohanských autorů, kteří stále věřili v kompromis mezi pohanskou antikou a křesťanskou kulturou. Náležel mezi ně Himerios, Themistos, Libanios či sám římský císař a filozof Julianus Apostata. Poslední ránou se pro pohany a pohanské novoplatoniky stala skutečnost, že císař Justinián I. v roce 529 uzavřel novoplatónskou školu v Athénách.[256]
Nejvýznamnějším raněstředověkým či přesněji pozdněantickým filozofem se stal svatý Augustin žijící mezi lety 354 a 430. I on stavěl na novoplatónských základech. Augustin proti sobě kladl slepou víru a jasné vidění. Přijetí víry podle Augustina závisí na svobodné volbě. Křesťanská víra je pro něj nutnou podmínkou pro uzření Boha. Odmítl rozumové zkoumání používat k rozhodování o víře, ale jeho využití schvaloval ke zmíněnému nahlédnutí v Boha skrze pevnou víru. Člověk se dle jeho doktríny skládá z duše a těla, které jsou i bez smíšení jednotné. Nadřazená duše podle něj formuje a oživuje látku těla. Naopak od gnostiků soudil, že člověk nepochází z božské substance. Bůh člověka podle Augustina stvořil k obraz svému, ale člověk se mu časem přestal podobat. Vycházejíce z Platóna rozeznával svět idejí čili Božskou mysl a svět vnímatelný smysly stvořený jako obraz idejí. Člověk má podle Augustinovy nauky Božskou mysl schopnost vnímat. Bůh je totiž přítomen ve všem, a to i v lidské mysli, která ho „pamatuje“, a má tak vzor svého chování. Člověk má touhy, které se snaží uspokojit, k čemuž ho pudí láska, ať dobrá či špatná, která ovládá člověka, avšak člověk zároveň může ovládat ji. Bůh sice předvídá všechny lidské činy, ale člověk přesto má svobodnou vůli. Ctnost spočívá v tom, že člověk miluje, co podle Božího řádu milovat má, a naopak.[257][258][259]
| „ | Sestoupivší Bůh se stal člověkem, abych se já mohl stát Bohem v té míře, v níž se on stal člověkem. | “ |
— Řehoř z Nazianu, [260] | ||
V opozici vůči alexandrijské škole, jejímiž prvními představiteli byli například již zmínění Kleméns a Origénes, stála antiochijská škola, jež nekompromisně odmítala antickou učenost. Křesťanská filozofie však vyšla právě z alexandrijské školy, která uznávala, že antické filozofické systémy často měly v něčem pravdu. Jednalo se hlavně o platonismus. Antiochijci, mezi něž patřil například Jan Zlatoústý, naopak od Alexandrijců nejednou lpěli na doslovném výkladu Písma. Navázali na ně pak tři kappadočtí otcové − Řehoř z Nazianzu, Basileios Veliký a Řehoř z Nyssy.[261] Kappadočtí otcové se velkou měrou podíleli na splynutí křesťanství s tradiční antickou vzdělaností.[262]
V 6. století publikoval také poslední novoplatónský křesťanský mystik Pseudo-Dionysios Areopagita. Areopagita pojednával o božské trojici jako o rozdělení jednoty a jednotě rozdělení. Pramenem podvojného pohybu rozdělování a sjednocování je Dobro. Poznání Boha považoval za poznání jeho nepoznatelnosti. Areopagitův novoplatonismus blízký Proklovi se v křesťanské filozofii však brzy ukázal jako neudržitelný. Jan Filoponos se od Prokla zcela odprostil, neboť odmítl jeho myšlenku věčného vesmíru.[263] Stal se zároveň zakladatelem křesťanského aristotelismu.[264] Jeho současník Maxim Vyznavač zase zaníceně obhajoval ortodoxii vůči rozmáhajícímu se monotheletismu.[265]
Encyklopedistika a literární věda[editovat | editovat zdroj]
K pohanským novoplatonským encyklopedistům pozdní antiky náležel Chalcidius, Macrobius či básník Martianus Capella. Prvním křesťanským encyklopedistou se počátkem 6. století stal Boëthius, jenž se formou spisů o jednotlivých sedmi svobodných umění antickou vzdělanost pokusil i středověké společnosti. Boëthovým nástupcem na dvoře Theodoricha Velikého se stal další významný encyklopedista Cassiodorus, který sepsal knihu Institutiones divinarum et saecularium litterarum (Základy církevních a světských nauk). Největším encyklopedistou středověku byl Isidor ze Sevilly, tvůrce monumentální encyklopedie Etymologiae shrnující dosavadní vědecká poznání. Za encyklopedistu lze pokládat též Bedu Ctihodného[266] a Rabana Maura autora encyklopedie De universo (O vesmíru).[267]
Díky iniciativě byzantského císaře Konstantina VII. Porfyrogenneta v 10. století vyšlo na 53 dílčích encyklopedií, které pojednávali zejména o historii, vojenství, geografii, státní správě a zahraniční politice, ale rovněž o mnoha dalších tématech. Sám Konstanin VII. napsal několik encyklopedických děl. Jednalo se hlavně o knihu Pros ton idion hyion Románon (K synu Romanovi), praktickou příručku a encyklopedii o byzantské zahraniční politice.[268]
Zcela ojedinělé je dílo konstantinopolského patriarchy Fótia jménem Bibliothéké. Jde o literárněvěděcký výčet a popis více než dvou set antických i středověkých knih, které Fótios kriticky hodnotí. Fótios je rovněž autorem Lexikonu – slovníku neobvyklých slov a termínů. Jeho žák Arethas z Kaisarei se věnoval shromažďování, opisování, komentování a vykládání klasických děl antických autorů.[269]
Architektura[editovat | editovat zdroj]
Malířství[editovat | editovat zdroj]
Sochařství[editovat | editovat zdroj]
Hudba[editovat | editovat zdroj]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Češka 2000, s. 9, 17−29.
- ↑ Grant 2006, s. 261−262, 308−317.
- ↑ Bednaříková 2009, s. 38−40.
- ↑ Bednaříková 2007, s. 71, 137, 169, 181, 183−189, 285−287, 299.
- ↑ a b Klíma 1977, s. 132−187.
- ↑ Grant, s. 317.
- ↑ Collins 2005, s. 303.
- ↑ Češka 2000, s. 32−46.
- ↑ Grant 2006, s. 331−339.
- ↑ CLAUSS, Manfred. Konstantin Veliký. Římský císař mezi pohanstvím a křesťanstvím. Praha: Vyšehrad, 2005. 141 s. ISBN 80-7021-734-0.
- ↑ Le Goff 2020, s. 41−42.
- ↑ McGrath 2014, s. 96−103.
- ↑ Češka 2000, s. 92−134.
- ↑ Bednaříková 2007, s. 77−81.
- ↑ Collins 2005, s. 76−78.
- ↑ Češka 2000, s. 152−173.
- ↑ Bednaříková 2012, s. 66−78.
- ↑ Thompson 1999, s. 22−31.
- ↑ a b Češka 2000, s. 174, 177.
- ↑ Zástěrová 1992, s. 48.
- ↑ Bednaříková 2007, s. 137−138.
- ↑ Bednaříková 2009, s. 56.
- ↑ Češka 2000, s. 183.
- ↑ Collins 2005, s. 81.
- ↑ Bednaříková 2007, s. 86−91.
- ↑ Collins 2005, s. 82−83.
- ↑ Bednaříková 2007, s. 91−92, 138.
- ↑ Todd 1999, s. 149−152.
- ↑ Bednaříková 2007, s. 92.
- ↑ Collins 2005, s. 101, 103.
- ↑ Češka 2000, s. 191−192.
- ↑ a b Bednaříková 2007, s. 260.
- ↑ a b Collins 2005, s. 183−186.
- ↑ a b Morgan 2008, s. 57−58.
- ↑ Bednaříková 2007, s. 138−139.
- ↑ Češka 2000, s. 218.
- ↑ Bednaříková 2012, s. 83.
- ↑ Zástěrová 1992, s. 51.
- ↑ Bednaříková 2012, s. 82−83.
- ↑ Thompson 1999, s. 73−76.
- ↑ Bednaříková 2012, s. 82.
- ↑ Thompson 1999, s. 76−97.
- ↑ Bednaříková 2012, s. 85−112, 146.
- ↑ Bednaříková 2007, s. 171.
- ↑ Bednaříková 2012, s. 130−131.
- ↑ Bednaříková 2007, s. 112−145.
- ↑ Thompson 1999, s. 125−156.
- ↑ Bednaříková 2012, s. 195−220.
- ↑ Bednaříková 2012, s. 220−235.
- ↑ Češka 2000, s. 225.
- ↑ Bednaříková 2007, s. 147.
- ↑ Bednaříková 2012, s. 266−275.
- ↑ Češka 2000, s. 226−240.
- ↑ Collins 2005, s. 107−115.
- ↑ Le Goff 2020, s. 42−53.
- ↑ Collins 2005, s. 116−121.
- ↑ Collins 2005, s. 125.
- ↑ Heather 2002, s. 157−171.
- ↑ Bednaříková 2007, s. 118−131.
- ↑ Heather 2002, s. 224−281.
- ↑ Collins 2005, s. 123−128, 144−148.
- ↑ Bednaříková 2007, s. 93−103.
- ↑ Heather 2002, s. 281−285.
- ↑ Todd 1999, s. 155−156.
- ↑ Bednaříková 2007, s. 103−106, 163−167.
- ↑ Todd 1999, s. 156−158, 173−176.
- ↑ Chalupa 2017, s. 57−62.
- ↑ Bednaříková 2007, s. 139−157.
- ↑ Collins 2005, s. 141−143.
- ↑ Bednaříková 2007, s. 157−162.
- ↑ Drška 2011, s. 19−41.
- ↑ Bednaříková 2007, s. 171−180.
- ↑ James 1997, s. 60−87.
- ↑ Bednaříková 2009, s. 56−167.
- ↑ James 1997, s. 92−100.
- ↑ Drška 2011, s. 30−36, 44−47.
- ↑ James 1997, s. 165−177.
- ↑ Collins 2005, s. 177.
- ↑ Lutovský a Profantová 1995, s. 57−71.
- ↑ James 1997, s. 226−228.
- ↑ Collins 2005, s. 179−180.
- ↑ a b DRŠKA, Václav. Franská říše na rozcestí: vzestup Karlovců. Historický obzor. Praha: Aleš Skřivan, 2000, roč. 11, čís. 1−2, s. 17. ISSN 1210-6037.
- ↑ Bednaříková 2007, s. 319−343.
- ↑ Morgan 2008, s. 55−57.
- ↑ Elton 2000, s. 10.
- ↑ Morgan 2008, s. 57−71.
- ↑ Morgan 2008, s. 71−77.
- ↑ Wormald 2007, s. 16−22.
- ↑ Moody a Martin 1996, s. 37−41.
- ↑ VOPATRNÝ, Gorazd Josef. Keltské křestanství. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010. 155 s. ISBN 978-80-87378-35-9. S. 27−37.
- ↑ Moody a Martin 1996, s. 42−52.
- ↑ Moody a Martin 1996, s. 53−63.
- ↑ Češka 2000, s. 228, 233.
- ↑ Zástěrová 1992, s. 56−62.
- ↑ MEIER, Mischa. Justinián: život a vláda východořímského císaře. Červený Kostelec: Mervart, 2009. 187 s. ISBN 978-80-86818-88-7.
- ↑ Zástěrová 1992, s. 63−74.
- ↑ Zástěrová 1992, s. 75−81.
- ↑ Bednaříková, Měřínský a Homola 2009, s. 33−48, 287−311.
- ↑ Zástěrová 1992, s. 75.
- ↑ Bednaříková, Měřínský a Homola 2009, s. 29−32.
- ↑ Bednaříková, Měřínský a Homola 2009, s. 35−39.
- ↑ Beranová 1988, s. 9−13.
- ↑ Bednaříková, Měřínský a Homola 2009, s. 39.
- ↑ Zástěrová 1992, s. 81.
- ↑ TŘEŠTÍK, Dušan. Mýty kmene Čechů (7.−10. století). Tři studie ke „Starým pověstem českým“. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 292 s. ISBN 80-7106-646-X.
- ↑ Bednaříková, Měřínský a Homola 2009, s. 87.
- ↑ HRABOVÁ, Libuše. Stopy zapomenutého lidu: obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii. České Budějovice: Veduta, 2006. 323 s. ISBN 80-86829-18-9. [dále jen Hrabová].
- ↑ Bednaříková, Měřínský a Homola 2009, s. 114−169.
- ↑ Dvorník 1999, s. 324−337.
- ↑ Bednaříková, Měřínský a Homola 2009, s. 40−48.
- ↑ Lutovský a Profantová 1995.
- ↑ Hägermann 2002, s. 260−265.
- ↑ Bednaříková, Měřínský a Homola 2009, s. 224−233.
- ↑ Dvorník 1999, s. 317−323.
- ↑ Bednaříková, Měřínský a Homola 2009, s. 194.
- ↑ Rychlík 2000, s. 29−38.
- ↑ Rychlík 2000, s. 39−49.
- ↑ Rychlík 2000, s. 50−73.
- ↑ Zástěrová 1992, s. 199−201.
- ↑ Rychlík 2000, s. 73.
- ↑ Rychlík a Perenčevič 2007, s. 21−28.
- ↑ Rychlík a Perenčevič 2007, s. 28−33.
- ↑ Pelikán 2005, s. 26–31.
- ↑ a b Škoda 2015, s. 172−175.
- ↑ Drška a Picková 2015, s. 134–135.
- ↑ Drška a Picková 2015, s. 135–136.
- ↑ Bednaříková 2007, s. 271−275, 305−313.
- ↑ Bednaříková 2007, s. 300−305.
- ↑ Todd 1999, s. 223−226.
- ↑ Collins 2005, s. 205−206.
- ↑ Todd 1999, s. 229.
- ↑ Collins 2005, s. 207– 213.
- ↑ Bednaříková 2007, s. 279–280.
- ↑ Collins 2005, s. 214.
- ↑ a b Bednaříková 2007, s. 280.
- ↑ Collins 2005, s. 216.
- ↑ Collins 2005, s. 216, 221.
- ↑ Bednaříková 2007, s. 280–282.
- ↑ Hägermann 2002, s. 98−105.
- ↑ Klíma 1977, s. 188−235.
- ↑ Bednaříková, Měřínský a Homola 2009, s. 355−377.
- ↑ ROGERSON, Barnaby. Prorok Muhammad. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. ISBN 80-7106-732-6.
- ↑ COOK, Michael. Muhammad. Praha: Odeon, 1994. ISBN 80-2070-498-1.
- ↑ Tauer 1984, s. 34−48.
- ↑ Zástěrová 1992, s. 97−100.
- ↑ Tauer 1984, s. 48−56.
- ↑ Chalupa 2017, s. 61−62, 71−73.
- ↑ Tauer 1984, s. 57.
- ↑ ROUX, Jean-Paul. Dějiny Střední Asie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 435 s. ISBN 978-80-7106-867-9. S. 138−150.
- ↑ Tauer 1984, s. 57−69.
- ↑ Zástěrová 1992, s. 106−108.
- ↑ Collins 2005, s. 266.
- ↑ Tauer 1984, s. 69−73.
- ↑ Chalupa 2017, s. 77−78.
- ↑ Zástěrová 1992, s. 86−106.
- ↑ Drška a Picková 2004, s. 54–64.
- ↑ Zástěrová 1992, s. 106−124.
- ↑ Zástěrová 1992, s. 124−146.
- ↑ Zástěrová 1992, s. 146−202.
- ↑ Collins 2005, s. 260−268.
- ↑ Collins 2005, s. 268−274.
- ↑ Hägermann 2002.
- ↑ Collins 2005, s. 822−833.
- ↑ DRŠKA, Václav. Verdunské dělení a franská tradice. Historický obzor. Praha: Aleš Skřivan, 1996, roč. 7, čís. 1−2, s. 5−13. ISSN 1210-6037.
- ↑ Chalupa 2017, s. 78−80.
- ↑ Tauer 1984, s. 121−122.
- ↑ Chalupa 2017, s. 80−85.
- ↑ Tauer 1984, s. 122−129.
- ↑ Collins 2005, s. 305−312.
- ↑ Chalupa 2017, s. 112−116.
- ↑ Collins 2005, s. 312−318.
- ↑ Lewis 1999, s. 70−74.
- ↑ Tauer 1984, s. 77−101.
- ↑ Lewis 1999, s. 74.
- ↑ Tauer 1984, s. 101−107.
- ↑ Tauer 1984, s. 107−117, 129−130.
- ↑ Bednaříková 2017.
- ↑ Banck 2018.
- ↑ Kadečková 2001, s. 16–57.
- ↑ GRAVETT, Christopher. Hastings 1066: pád anglosaské Anglie. Praha: Grada, 2008. 96 s. ISBN 978-80-247-2377-8.
- ↑ Wormald 2007, s. 28−32.
- ↑ Vydra 2017, s. 9–13, 19–21.
- ↑ Vydra 2017, s. 12–14, 20, 22.
- ↑ TŘEŠTÍK, Dušan. Vznik Velké Moravy: Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 384 s. ISBN 80-7106-482-3.
- ↑ VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj: mezi Konstantinopolí a Římem. Praha: Vyšehrad, 2013. 375 s. ISBN 80-7106-482-3.
- ↑ VAVŘÍNEK, Vladimír. Církevní misie v dějinách Velké Moravy. Praha: Lidová demokracie, 1963. 202 s. S. 80–104.
- ↑ Havlík 1994.
- ↑ Havlík 2013, s. 267−302.
- ↑ Třeštík 1997, s. 297–374.
- ↑ CHARVÁT, Petr. Václav, kníže Čechů. Praha: Vyšehrad, 2011. 200 s. ISBN 978-80-7429-168-5.
- ↑ VANÍČEK, Vratislav. Svatý Václav. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2014. 328 s. ISBN 978-80-7432-501-4.
- ↑ Třeštík 1997, s. 209–262, 375–440.
- ↑ Lutovský 1998.
- ↑ CHARVÁT, Petr. Boleslav II. Praha: Vyšehrad, 2004. 198 s. ISBN 80-7021-657-3.
- ↑ LUTOVSKÝ, Michal; PETRÁŇ, Zdeněk. Slavníkovci: mýtus českého dějepisectví. 2. vyd. Praha: Libri, 2005. 173 s. ISBN 80-7277-291-0.
- ↑ Bláhová, Frolík a Profantová 1999, s. 344–375.
- ↑ Bednaříková, Měřínský a Homola 2009, s. 89.
- ↑ Havlík 1994, s. 50–51.
- ↑ Lutovský 1998, s. 54–55.
- ↑ Friedl et al. 2017, s. 14−34.
- ↑ Dvorník 1999, s. 70−78, 91−95, 102−108, 128−132, 147−148, 213−251.
- ↑ Kontler 2008, s. 26−44.
- ↑ Collins 2005, s. 336–337.
- ↑ Collins 2005, s. 337–339.
- ↑ Drška a Picková 2004, s. 75–76.
- ↑ Collins 2005, s. 340–344, 366–369.
- ↑ Ehlers, Müller a Schneidmüller 2003.
- ↑ Collins 2005, s. 370–371.
- ↑ Keller 2004, s. 18–21.
- ↑ Keller 2004, s. 22–27.
- ↑ Collins 2005, s. 374.
- ↑ Keller 2004, s. 28–39.
- ↑ Keller 2004, s. 40–69.
- ↑ Le Goff a Schmitt 2008, s. 305−318, 710–713.
- ↑ Le Goff a Schmitt 2008, s. 136–138, 312–314.
- ↑ Le Goff a Truong 2006.
- ↑ Ennenová 2001.
- ↑ Pernoudová 2002.
- ↑ Le Goff a Schmitt 2008, s. 641−649, 651−652.
- ↑ Le Goff a Truong 2006, s. 34–45, 73–75.
- ↑ MORUS (Richard Lewinsohn). Světové dějiny sexuality. Praha: Naše vojsko, 1992. 304 s. ISBN 9788020600714. S. 60−61, 64. [dále jen Morus].
- ↑ Morus, s. 61−66, 70−72.
- ↑ Le Goff a Schmitt 2008, s. 649−651.
- ↑ LE GOFF, Jacques. Peníze ve středověku. Překlad Michal Šťovíček. Praha: Mladá fronta, 2012. 180 s. ISBN 978-80-204-2406-8. S. 17–20. [dále jen Le Goff (2012)].
- ↑ Le Goff (2012), s. 21–25.
- ↑ Le Goff a Schmitt 2008, s. 822−823.
- ↑ DOSTÁLOVÁ, Růžena. Byzantská vzdělanost. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. 416 s. ISBN 80-7021-409-0. S. 108−111. [dále jen Dostálová].
- ↑ RICHÉ, Pierre. Učitelé a žáci ve středověku. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 2011. 270 s. ISBN 2011.
- ↑ ŠPELDA, Daniel. Astronomie ve středověku. Ostrava: Montanex, 2008. 254 s. ISBN 978-80-7225-273-2. S. 35–37. [dále jen Špelda].
- ↑ Dostálová, s. 138−140.
- ↑ Špelda, s. 31–33.
- ↑ Špelda, s. 30–31, 37–46.
- ↑ KRAUS, Ivo. Fyzika od Thaléta k Newtonovi: Kapitoly z dějiny fyziky. Praha: Academia, 2007. 329 s. ISBN 9788020015402. S. 70–71.
- ↑ Špelda, s. 49–50.
- ↑ BLÁHOVÁ, Marie. Historická chronologie. Praha: Libri, 2001. 948 s. ISBN 80-7277-024-1. S. 222–255. [dále jen Bláhová].
- ↑ Špedla, s. 58–62.
- ↑ Špedla, s. 72–85.
- ↑ Bláhová, s. 88−105, 316−331.
- ↑ Le Goff a Schmitt 2008, s. 93.
- ↑ Le Goff a Schmitt 2008, s. 28−29.
- ↑ Dostálová, s. 112−113, 134−136.
- ↑ Collins 2005, s. 123–124, 203.
- ↑ Le Goff a Schmitt 2008, s. 118−119.
- ↑ Morgan 2008, s. 52.
- ↑ Collins 2005, s. 260, 275, 286, 306, 319–321, 382.
- ↑ Dostálová, s. 137−138, 144−146, 151, 173–176.
- ↑ Dostálová, s. 113−114.
- ↑ Dostálová, s. 151−153.
- ↑ Dostálová, s. 132−133, 140−143, 154–155, 180–182.
- ↑ ARMSTRONG, A. H., a kol. Filosofie pozdní antiky: od staré Akademie po Jana Eriugenu. Překlad Martin Pokorný. Praha: OIKOYMENH, 2002. 675 s. ISBN 80-7298-053-X. S. 187−197. [dále jen Armstrong a kol.].
- ↑ FIALOVÁ, Radka. Justin Mučedník a jeho Bible. Praha: Vyšehrad, 2018. 230 s. ISBN 978-80-7601-081-9.
- ↑ RUDOLPH, Kurt. Gnóze: Podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky. 4. vyd. Praha: Vyšehrad, 2010. 456 s. ISBN 978-80-7021-947-8.
- ↑ Armstrong a kol., s. 198−204.
- ↑ PUTNA, Martin C. Órigenés z Alexandrie. Kapitola z dějin vztahů mezi antikou a křesťanstvím, nebo též Pokus o pohled do tváře. Praha: Torst, 2001. 250 s. ISBN 80-7215-151-7.
- ↑ Armstrong a kol., s. 229−369.
- ↑ Dostálová, s. 115−120.
- ↑ Armstrong a kol., s. 384−469.
- ↑ MACHOVEC, Milan. Svatý Augustin. Praha: Orbis, 1967. 212 s.
- ↑ Aurelius Augustinus. Praha: Vyšehrad, 2000. 351 s.
- ↑ Armstrong a kol., s. 499.
- ↑ Armstrong a kol., s. 474−511.
- ↑ Dostálová, s. 123−127.
- ↑ Armstrong a kol., s. 511−544.
- ↑ Dostálová, s. 130.
- ↑ Armstrong a kol., s. 555−570.
- ↑ Špelda, s. 65–70.
- ↑ SPENGLER, Theodor. Rabanus Maurus – učitel Německa: lze kněžím svěřit výchovu mladého člověka?. Překlad Danuše Šťavíková. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2010. 135 s. ISBN 978-80-7412-061-9.
- ↑ Dostálová, s. 173–177.
- ↑ Dostálová, s. 164–168.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- V češtině
- BANCK, Claudia, 2018. Vikingové. Překlad Jan Hlavička. Praha: Vyšehrad. 174 s. ISBN 978-80-7429-979-7.
- BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila, 2007. Stěhování národů. 2. vyd. Praha: Vyšehrad. 413 s. (Historica). ISBN 978-80-7021-705-4.
- BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila, 2009. Frankové a Evropa. Praha: Vyšehrad. 335 s. (Historica). ISBN 978-80-7021-942-3.
- BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila, 2012. Attila: Hunové, Řím a Evropa. Praha: Vyšehrad. 336 s. (Historica). ISBN 978-80-7429-169-2.
- BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila, 2017. Stěhování národů a sever Evropy. Vikingové na mořích i na pevnině. Praha: Vyšehrad. 280 s. (Historica). ISBN 9788074297441.
- BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila; MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk; HOMOLA, Aleš, 2009. Stěhování národů a Východ Evropy: Byzanc, Slované, Arabové. Praha: Vyšehrad. 557 s. (Historica). ISBN 80-7021-787-1.
- BERANOVÁ, Magdaléna, 1988. Slované. Praha: Panorama. 305 s.
- BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa, 1999. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha; Litomyšl: Paseka. 800 s. ISBN 80-7185-265-1.
- BROOKE, Christopher. Evropa středověku v letech 962–1154. Překlad Jindřich Manďák, Ladislav Dlabal Matěj Brabec. Praha: Vyšehrad, 2006. 480 s. (Dějiny Evropy). ISBN 80-7021-831-2.
- COLLINS, Roger, 2005. Evropa raného středověku 300–1000. Překlad Martin Hořák a kol.. Praha: Vyšehrad. 480 s. (Dějiny Evropy). ISBN 80-7021-660-3.
- ČEŠKA, Josef, 2000. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad. 277 s. (Historica). ISBN 80-7021-386-8.
- DAWSON, Christopher. Zrození Evropy: úvod do dějin evropské jednoty. Praha: Vyšehrad, 1994. 244 s. (Historica). ISBN 80-7021-114-8.
- DRŠKA, Václav, 2011. Dějiny Burgundska: Nomen Burgundiae ve středověku. České Budějovice: Veduta. 464 s. (IMXI). ISBN 978-80-86829-65-4.
- DRŠKA, Václav; PICKOVÁ, Dana, 2004. Dějiny středověké Evropy. Praha: Aleš Skřivan ml.. 364 s. ISBN 80-86493-11-3.
- DVORNÍK, František, 1999. Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzancí a Římem. Praha: Prostor. 528 s. ISBN 80-7260-005-2.
- EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol., 2003. Francouzští králové v období středověku: od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha: Argo. 420 s. ISBN 80-7203-465-0.
- ELTON, Geoffrey Rudolph, 2000. Angličané. Praha: Lidové noviny. 260 s. ISBN 80-7106-305-3.
- ENNENOVÁ, Edith, 2001. Ženy ve středověku. Praha: Argo. 338 s. ISBN 80-7203-369-7.
- FRIEDL, Jiří; JUREK, Tomasz; ŘEZNÍK, Miloš; WIHODA, Martin, 2017. Dějiny Polska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 690 s. (Dějiny států). ISBN 978-80-7422-306-8.
- GRANT, Michael, 2006. Dějiny antického Říma. Praha: BB art. 471 s. ISBN 80-7341-930-0.
- HÄGERMANN, Dieter, 2002. Karel Veliký – Vládce Západu. Praha: Prostor. 648 s. ISBN 80-7260-071-0.
- HAVLÍK, Lubomír Emil, 1994. Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů. Brno: Jota. 129 s. ISBN 80-85617-19-6.
- HAVLÍK, Lubomír Emil, 2013. Kronika o Velké Moravě. dotisk 2. dopl. a upr. vyd. Brno: Jota. 398 s. ISBN 978-80-8561-706-1.
- HEATHER, Peter J, 2002. Gótové. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 408 s. ISBN 80-7106-199-9.
- CHALUPA, Jiří, 2017. Dějiny Španělska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 752 s. ISBN 978-80-7422-525-3.
- JAMES, Edward, 1997. Frankové. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 275 s. ISBN 80-7106-200-6.
- KADEČKOVÁ, Helena, 2001. Dějiny Islandu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 308 s. (Dějiny států). ISBN 978-80-7106-408-4.
- KELLER, Hagen, 2004. Otoni. Jindřich I. Ptáčník, Ota I., II., III., Jindřich II. Praha: Vyšehrad. 119 s. ISBN 80-7021-733-2.
- KLÍMA, Otakar, 1977. Sláva a pád starého Íránu. Praha: Orbis. 252 s.
- KONTLER, László, 2008. Dějiny Maďarska. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 613 s. ISBN 978-80-7106-616-3.
- LE GOFF, Jacques, 2020. Kultura středověké Evropy. 2. vyd. Praha: Vyšehrad. 702 s. ISBN 978-80-7601-250-9.
- LE GOFF, Jacques; SCHMITT, Jean-Claude, a kol., 2008. Encyklopedie středověku. 2. vyd. Praha: Vyšehrad. 935 s. ISBN 978-80-7021-917-1.
- LE GOFF, Jacques; TRUONG, Nicolas, 2006. Tělo ve středověké kultuře. Překlad Věra Dvořáková. Praha: Vyšehrad. 158 s. ISBN 80-7021-826-6.
- LEWIS, Bernard, 1999. Dějiny Blízkého východu. Překlad Milena Pellarová a Zuzana Rousová. Praha: Nakladatelství lidové noviny. 383 s. (Dějiny států). ISBN 80-7106-191-3.
- LUTOVSKÝ, Michal; PROFANTOVÁ, Naďa, 1995. Sámova říše. Praha: Academia. 89 s. ISBN 80-200-0420-3.
- LUTOVSKÝ, Michal, 1998. Bratrovrah a tvůrce státu. Život a doba knížete Boleslava I. Praha: Set out. 162 s. ISBN 80-902058-8-7.
- MCGRATH, Alister E, 2014. Dějiny křesťanství − úvod. Praha: Volvox Globator. 599 s. ISBN 978-80-7511-081-7.
- MOODY, Theodore W.; MARTIN, Francis X., a kol., 1996. Dějiny Irska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 419 s. ISBN 80-7106-151-4.
- MORGAN, Kenneth O, 2008. Dějiny Británie. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 656 s. ISBN 978-80-7106-432-9.
- PELIKÁN, Jan, a kol., 2005. Dějiny Srbska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 670 s. ISBN 80-7106-671-0.
- PERNOUDOVÁ, Regine, 2002. Žena v době katedrál. Praha: Vyšehrad. 255 s. ISBN 80-7021-544-5.
- RYCHLÍK, Jan, 2000. Dějiny Bulharska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 508 s. ISBN 80-7106-404-1.
- RYCHLÍK, Jan; PERENČEVIČ, Milan, 2007. Dějiny Chorvatska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 576 s. ISBN 978-80-7106-885-3.
- SPUNAR, Pavel, a kol. Kultura středověku. 2. pozměněné a doplněné. vyd. Praha: Academia, 1995. 226 s. ISBN 80-200-0547-1.
- ŠKODA, Milan, 2015. Velké říše kočovníků: Dvě tisíciletí ve stepích Evropy a Asie. 1.. vyd. Praha: Vyšehrad. 276 s. ISBN 978-80-7429-473-0.
- TAUER, Felix, 1984. Svět islámu: dějiny a kultura: nástin politického, sociálního, hospodářského a kulturního vývoje zemí, do nichž proniklo učení arabského proroka, od jeho vystoupení do konce první světové války. 1. vyd. Praha: Vyšehrad. 301 s. ISBN 80-702-1828-2.
- THOMPSON, Edward Arthur, 1999. Hunové. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 343 s. ISBN 80-7106-203-0.
- TODD, Malcolm, 1999. Germáni. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 301 s. ISBN 80-7106-263-4.
- TŘEŠTÍK, Dušan, 1997. Počátky Přemyslovců : vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 658 s. ISBN 80-7106-138-7.
- VYDRA, Zbyněk, a kol., 2017. Dějiny Ruska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 499 s. (Dějiny států). ISBN 978-80-7422-324-2.
- WORMALD, Jenny, 2007. Dějiny Skotska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 346 s. ISBN 978-80-7106-875-4.
- ZÁSTĚROVÁ, Bohumila, 1992. Dějiny Byzance. Praha: Academia. 529 s. ISBN 80-200-0454-8.
- V angličtině
- GANTNER, Clemens; MCKITTERICK, Rosamond; MEEDER, Sven. The Resources of the Past in Early Medieval Europe. Cambridge: Cambridge University Press, 2015. 354 s. ISBN 9781107091719. (anglicky)
- DAVIS, Jennifer R.; MCCORMICK, Michael, a kol. The Long Morning of Medieval Europe: New Directions in Early Medieval Studies. Farnham: Ashgate Publishing, Ltd., 2008. 345 s. ISBN 9780754662549. (anglicky)
- SOUTHERN, Richard William. The Making of the Middle Ages. London: Yale University Press, 1992. 280 s. ISBN 9780300002300. (anglicky)
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Khamul1/Raný Středověk na Wikimedia Commons - Bibliografie k tématu na webu Bibliografie dějin Českých zemí
- The Early Middle Ages | Introduction to Art Concepts [online]. Dostupné online. (anglicky)
- Early Middle Ages and Western Society | Humanities: Prehistory to the 15th Century [online]. Dostupné online. (anglicky)
