Wikipedista:A602223/Archeoparazitologie

Archeoparazitologie se zabývá studiem pozůstatků parazitů nalezených v archeologických nebo paleontologických materiálech jako jsou mumifikované tkáně, fosilie a koprolity. Mezi zkoumané části ostatků parazitů patří vajíčka, larvy střevních parazitů a chitinové schránky ektoparazitů jako jsou vši, roztoči a blechy.

Historie

Jako počátek archeoparazitologie lze uvést rok 1910, kdy Mark A. Ruffer identifikoval vajíčka krevničky močové (Schistosoma haematobium) v egyptské mumii. Výrazného rozmachu se ale dočkala až v druhé polovině 20. století, kdy byl jednak v roce 1987 poprvé veřejně publikován popis techniky získání parazitů z archeologického materiálu, tak vznikly i dva hlavní koncepty zkoumání parazitických ostatků.

V Severní Americe vědci používali získaná parazitologická data především pro pochopení evoluce lidské kultury napříč staletími. Toto zaměření vedlo k definování archeoparazitologie Karlem Reinhardem v roce 1990 jako vědní disciplíny zabývající se studiem ostatků parazitů obzvlášť v archeologickém kontextu.

V Brazílii se vědci spíše zaměřili na výzkum prastarých infekčních onemocnění způsobených parazity a na evoluci vztahu parazit-hostitel. Z tohoto důvodu byl Luizem F. Ferreirou v roce 1979 zaveden pojem paleoparazitologie, který je definován jako studium ostatků parazitů za účelem pochopení jejich evoluce.

Dnes oba pojmy v odborných publikacích poněkud splývají.

Informace získané ze vzorků

Archeoparazitologický výzkum poskytuje informace o parazitech a jimi způsobených infekčních onemocněních. Díky tomu, že jsou vajíčka určitých parazitů (Ascaridae, Capillaridae, Trichuridae) relativně odolná, lze zmapovat migraci jednotlivých druhů až do daleké minulosti. Nejstarší archeologický materiál, ze kterého byla získána data byl přibližně 1,5 milionů let starý. Oproti tomu pozůstatky ektoparazitů nejsou příliš odolné vůči vnějším vlivům. Proto mohou být nalezeny v přijatelném stupni zachovalosti pouze na vlasech, oblečení nebo srsti hostitele, popřípadě ve výjimečných případech také v jantaru.

Rozmach metod izolujících a zkoumajících nukleonové kyseliny umožnil získání cenných informací o genomu parazitů. Jeho zkoumání vede k lepšímu a detailnějšímu pochopení evoluce parazitů a jimi způsobených infekčních onemocněních. Takto získané informace lze například využít při vývoji vakcíny.

Rozborem archeologického materiálu lze získat informace nejen o samotných parazitech, ale i o jejich hostitelích jako hygienické a stravovací návyky nebo informace o kultuře a migraci. Například nalezení pozůstatků Diphyllobothrium indikuje přítomnost syrových ryb v jedincově jídelníčku. Naopak přítomnost Taenia značí v potravě výskyt hovězího nebo vepřového masa. Pokud je ve vzorkovém materiálu nalezen roup dětský (Enterobius vermicularis) nebo veš šatní (Pediculus humanus), vedl hostitel pravděpodobně nomádský způsob života. Tito parazité jsou totiž dobře uzpůsobeni náhlým změnám klimatu a menším skupinám hostitelů.

Metody využívané při analýze vzorků

Vzhledem ke značnému stáří a špatnému stavu vzorků se musí často ošetřit 0,5% roztokem fosforečnanu sodného, který zlepší viditelnost anatomických částí larev parazitů. Tento postup se nejčastěji uplatňuje u koprolitů.

V archeoparazitologii se používají tři druhy mikroskopie. Světelná, která ale neumožňuje spolehlivě od sebe rozlišit houbové spory a larvy parazitů. TEM, která se používá především pro identifikaci vnitřních struktur vajíček parazitů. A SEM, která je nejúčinnější při zkoumání povrchu larev.

Další metodou je imunologická analýza, která slouží spíše k potvrzení nebo vyvrácení výskytu cyst ve vzorku. S pomocí imunofluorescence byly v Kentucky úspěšně rozeznány cysty lamblie střevní (Giardia lamblia).