Následující text je návrhem doporučení české Wikipedie. Své připomínky a návrhy vyjádřete na diskusní stránce, závažné návrhy oznamte též Pod lípou. Případné alternativní návrhy můžete umístit na tuto stránku, neměňte však texty cizích návrhů. Posuzování návrhů má probíhat tak, aby byl konečný text výsledkem konsensu.
Základním transliteračním systém přepisu japonštiny v českých textech je Čekošiki rómadži (チェコ式ローマ字). Tento přepis nemá jednoho konkrétního autora, jedná se o systém spontánně vzniklý shodou mnoha japanologů. Tento přepis vznikl na základě analogie se dříve vzniklými systémy přepisů (některé z nich se ve světě používají dodnes) se zohledněním specifiky českého prostředí. Systém v maximální míře zohledňuje české zvyklosti zápisu zvuků, v maximální míře odráží vzájemnou podobnost mezi zvuky v češtině a v japonštině s tím, že také zohledňuje některé zvláštnosti japonské gramatiky/způsobu zápisu v japonštině. Japonština používá tři základní složky písma, a to kandži, neboli znaky — ty mají úlohu převážně zobrazovat funkci významovou (ideogramy) a v podstatně menší míře fonetickou (většinou v zastaralých textech) — a dvě slabičné abecedy, hiraganu a katakanu, které mají naopak převážně fonetickou funkci.
Tyto odlišnosti můžeme rozdělit do několika základních typů:
Partikule は, へ a を. Partikuli は čteme a zapisujeme jako wa, pokud jde o partikuli označující téma; v ostatních případech ji čteme a zapisujeme jako ha. Partikuli へ čteme a zapisujeme jako e, pokud jde o partikuli označující směřování kam, v ostatních případech ji čteme a zapisujeme jako he. Partikule を nejčastěji označuje předmět (koho, co) – její zápis kolísá mezi tvary o, ’o(w)o a wo, podle záměru pisatele. Pokud pisatel bez dalšího naznačuje pouze výslovnost, zapíše o (což je jinak shodné s kanovým お), pokud chce zároveň naznačit, že jde o partikuli を, použije některý z naposledy jmenovaných zápisů.
Slovo へえ obdobně přepisujeme jako é.
Redukci ve výslovnosti při přepisu nezohledňujeme (např. あした vyslovujeme [ašta], ale zapisujeme ašita; たくさん vyslovujeme [taksan], ale zapisujeme takusan, あります vyslovujeme [arimas], ale přepisujeme arimasu)
U slov, kde v přepisu se vyskytuje kombinace -ei, převládá výslovnost -é (pokud ve výslovnosti není ráz), tuto skutečnost však v přepisu nerespektujeme, tj. zachováváme přepis -ei.
Rozdíly v přízvuku (tónovém) neoznačujeme/nezapisujeme zejména z těchto důvodů: 1. přízvuk se obvykle v různých nářečích liší (jakož i ve „standardní“ japonštině – podle původu mluvčího); 2. v japonštině obvykle nebývá příliš výrazný; 3. vyznačení přízvuku je obvykle obtížně dohledatelné.
Respektovat délku ve výslovnosti (označenou i ve fonetickém zápisu v japonštině)
Nespojovat určitou kombinaci určitých znaků paušálně s jediným přepisem výslovnosti. V japonštině v mnohonásobně větší míře, než v evropských jazycích totožně zapsané slovo může mít různou výslovnost podle různého významu/souvislosti. (např. 今日は se čte jako [konniči wa] pokud jde o pozdrav nebo [kjó wa], pokud jde o začátek věty, kde tématem je dnes/dnešek; japonské jméno 元一 se čte Motoiči nebo Motokazu nebo Gen’iči v závislosti na tom která konkrétní osoba je nositelem tohoto jména)
Řídit se zápisem přímo v japonštině a ne transliterací do jiného jazyka, protože jiné jazyky používají jiné systémy a zejména v jiných jazycích, na rozdíl od češtiny, může být vyznačení délky ve výslovnosti problematičtější a z toho důvodu nezřídka opomíjeno.
Respektovat, zda ve výslovnosti existuje ráz (tj. následné vyslovení téže hlásky opakovaně nebo oddělené vyslovení různých (podobných na požadavky mluvidel) hlásek tam, kde v jiných případech se toto spojení vyslovuje jako dvojhláska. Tento ráz mezi samohláskami označujeme apostrofem (’), v některých případech (nejčastěji „dlouhých“ souhlásek) zdvojením.
Samostatnou kapitolou je výslovnost sloves typu 問う [tou], kde u, následující po o nevyjadřuje dloužení předchozího o, ale samostatnou koncovku.
V hlavičce tabulky jsou uvedeny zkrácené názvy: hira pro hiraganu, kata pro katakanu, čekošiki, hebonšiki (pro moderní zápis) hebon var. (variace hebonšiki rómadži: původní styl, „odfláknutý“ (t.j. nepřesný) styl, jiné variace včetně „německého“ stylu), nihon/kunrei (vzhledem k malým rozdílům mezi nihonšiki rómadži a kunreišiki rómadži budou rozdíly uváděny za lomítkem pro kunreišiki rómadži a to jen na místech, kde je to rozdílné – v témže sloupci, wápuro, ruský a ukr. (pro systém Hidehiko Nakazawy).
* Upozornění: pro relevanci převodu mezi jednotlivými přepisy platí pouze vztah: kana → jiný jeden konkrétní přepis (např. hiragana → ukr. nebo katakana → hebonšiki ap. nelze se však spoléhat na porovnání mezi jednotlivými jinými přepisy navzájem, tedy ne např. hebonšiki → čekošiki, a už vůbec ne hebon var. → čekošiki, neboť to v určitých případech může vést k závažným chybám a mystifikacím.
BAREŠOVÁ, Ivona; DYTRTOVÁ, Monika. Problematika české transkripce japonštiny a pravidla jejího užívání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. 96 s. Dostupné online. ISBN978-80-244-4017-0.