Wikipedie:Článek týdne/2022

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Zde je archiv Článků týdne zveřejněných na Hlavní straně v roce 2022. Informace o tom, kdy byl článek založen, jak se vyvíjel a kdo jsou jeho hlavní autoři či autorky, lze nalézt v Historii daného článku.

33

Emblém Pedra Rodrigueze de Monforte (1665)

Barokní literatura je literatura, která byla napsána v období baroka, tedy v 17. století, popřípadě ještě v první třetině 18. století. Její časové vymezení se může lišit podle zemí a podle badatele. Někteří užívají pojem literatura raného novověku, do nějž lze zahrnout díla vzniklá zhruba mezi lety 1550 a 1750.

Barokní literatura navazuje na antické a humanistické písemnictví, což ve spojení s důrazem na náboženství často vede k fantastickým analogiím a mísení motivů nebo postav klasického starověku či pohanství a motivů křesťanských. Jedním z klíčových motivů je vanitas, marnost, vedoucí k časté tematizaci smrtelnosti a smrti jako cíle a smyslu lidského života. Často se objevuje rovněž obraz světa jako divadla, iluze nebo snu. Významnou hodnotou je pro barokní spisovatele vynalézavost, nejčastěji v oblasti jazyka (anagramy, akrostichy, zvukomalebnost textů) a obraznosti (práce s metaforami, alegoriemi, podobenstvími, emblematikou a podobně).

Kromě antických a humanistických zdrojů čerpala barokní literatura silně také ze středověkého písemnictví. K nejvýznamnějším žánrům patřila legenda, duchovní píseň a kázání, objevovaly se podrobné historiografické spisy, rozvíjela se duchovní i světská lyrika. Obzvláštní důraz byl kladen na vynalézavost a dokonalost formy. Po celé Evropě vznikal typ poezie vystavěný na rafinovanosti, nepřímém naznačování a složitých metaforách: v Itálii marinismus, ve Španělsku góngorismus, v Anglii metafyzické básnictví, ve Francii preciózní literatura. Rétorická obratnost, důvtip a schopnost nalézání překvapivých vztahů se uplatňovala také v kázáních, v jejichž konceptuální poloze šlo o nalézání nečekaných souvislostí a jiskřivou rozumovou argumentaci.

32

Pravčická brána

Národní přírodní památka Pravčická brána (německy Prebischtor) je chráněné území v oblasti známé skalní brány, která vznikla v kvádrových pískovcích křídového stáří. Nachází se na území Národního parku České Švýcarsko asi 3 km severovýchodně od obce Hřensko v okrese Děčín. S rozpětím 26,5 metru, výškou 16 metrů, šířkou 7–8 metrů a minimální tloušťkou 3 metry se jedná o největší pískovcovou skalní bránu v Evropě. Je jedním z nejnavštěvovanějších míst a zároveň symbolem Národního parku České Švýcarsko, pod jehož správu patří. Chráněné území zahrnuje nejen samotnou pískovcovou bránu, ale i okolní skalní masivy a z části zastavěnou plochu. Pravčická brána náleží kromě NP České Švýcarsko také k Ptačí oblasti Labské pískovce.

Pravčická brána byla navštěvována již od konce 18. století. Četná návštěvnost způsobovala zvýšenou erozi vrchních partií a destrukci brány. Po zjištění několika trhlin byl v roce 1982 vstup turistů na bránu zakázán. Pravčická brána byla poprvé chráněna od 18. prosince 1963, kdy byla usnesením Okresního národního výboru Děčín vyhlášena chráněným přírodním výtvorem. Dne 11. června 1992 byla vyhláškou Ministerstva životního prostředí překlasifikována na národní přírodní památku. Cílem ochrany je zachování současného stavu a přirozeného vývoje pískovcových skalních masivů a minimalizace negativního antropogenního působení.

Pravčická brána se v roce 2009 dostala do užšího kola ankety New7Wonders o sedm přírodních divů světa, když postoupila mezi 71 semifinalistů. Do užšího výběru 28 finalistů se ale již neprobojovala.

31

Janusz Korczak (vlastním jménem Henryk Goldszmit, 22. července 18787. srpna 1942) byl polský židovský autor literatury pro děti, pediatr, pedagog a publicista, známý také pod přezdívkami Pan Doktor nebo Starý Doktor. Od roku 1912 vedl židovský sirotčinec ve Varšavě, o který se staral i během druhé světové války, kdy se musel s dětmi přesunout do varšavského ghetta. Když německé úřady počátkem srpna 1942 nařídily transport dětí do vyhlazovacího tábora Treblinka, Korczak se rozhodl, že půjde s nimi, přestože nemusel. V Treblince byli všichni zavražděni v plynových komorách.

Během své spisovatelské kariéry napsal 24 knih a více než 1 400 dalších textů (článků, esejí, fejetonů atd.). Jako novinář se věnoval sociální a pedagogické problematice. K jeho nejvýznamnější pedagogické tvorbě patří knihy Jak kochać dziecko z roku 1920 a Prawo dziecka do szacunku z roku 1929. Mezi jeho přední dětské knížky se řadí Król Maciuś Pierwszy a Król Maciuś na wyspie bezludniej, které byly obě vydány v roce 1923. Za jeho života byla přeložena pouze některá z jeho děl, a to do hebrejštiny, jidiš, angličtiny, češtiny, slovenštiny, němčiny, litevštiny, ruštiny a esperanta. Po druhé světové válce se jeho knihy dočkaly překladů do nejrůznějších jazyků.

30

La Salleova expedice do Louisiany v roce 1684, malba z roku 1844 od Théodora Gudineho

Francouzská kolonizace Texasu začala v roce 1685 zřízením pevnosti na území dnešního jihovýchodního Texasu poblíž říček Arenosa a Garcitas u zátoky Matagorda. Její zakladatel, francouzský průzkumník René Robert Cavelier de La Salle, měl v úmyslu zřídit kolonii u ústí řeky Mississippi, ale kvůli nepřesným mapám a chybám v navigaci jeho lodě zakotvily 640 km západně, u pobřeží dnešního Texasu. Kolonie během své krátké existence do roku 1688 čelila mnoha obtížím, včetně indiánských nájezdů, epidemií a nedostatku zásob. La Salle vedl z této základny několik expedic s cílem najít řeku Mississippi.

Během jedné z jeho nepřítomností v roce 1686 ztroskotala i poslední loď kolonie, a osadníci tak přišli o podporu z francouzských území v Karibiku. S dalším zhoršením podmínek si La Salle si uvědomil, že by kolonie mohla přežít pouze s pomocí francouzských osad v zemi Illinois. Jeho poslední expedice skončila u řeky Brazos počátkem roku 1687, kdy byl při vzpouře spolu s pěti dalšími muži zavražděn. Přestože hrstka mužů nakonec do Illinois dorazila, pomoc se k pevnosti nikdy nedostala. Většina zbývajících kolonistů byla zabita během nájezdu Karankawů koncem roku 1688.

V roce 1686 se o La Salleově misi dozvěděla Španělská koruna a vyslala několik výprav s cílem zničení francouzské osady, kolonii se jim však nalézt nepodařilo. Tažení ovšem pomohla Španělsku lépe porozumět geografii pobřežních oblastí Mexického zálivu. Ačkoli kolonie existovala jen tři roky, položila základ nároku Francie na oblast nynějšího státu Texas. Počátkem 19. století toto území neúspěšně nárokovaly Spojené státy americké coby součást smlouvy o koupi Louisiany.

29

Pohled na Studio 1 společnosti Kyoto Animation po žhářském útoku

Žhářský útok na Kyoto Animation se odehrál v budově Studia 1 japonské animační společnosti Kyoto Animation, a to 18. července 2019 v dopoledních hodinách ve čtvrti Fušimi ve městě Kjóto. Jeho následkem zemřelo 36 lidí a dalších 34 bylo zraněno. Požár zničil většinu materiálů a vybavení společnosti. Útok se stal jedním z nejhorších masakrů japonské historie od konce druhé světové války a zároveň nejsmrtelnějším požárem budovy od požáru Mjódžó 56 roku 2001.

Podezřelým byl Šindži Aoba, jenž vešel do budovy hlavním vchodem; s sebou nesl 40 litrů benzínu, jímž polil část interiéru a několik osob. Poté vše zapálil, včetně sebe, a pokusil se z místa utéct. Byl však pronásledován a policie ho dopadla ve vzdálenosti 100 metrů od budovy. Aoba nebyl zaměstnancem studia; motivem jeho útoku bylo plagiátorství, ze kterého studio obvinil. Dne 27. května 2020 byl, po deseti měsících léčby těžkých popálenin, policií zatčen pro podezření z vraždy a další obvinění. Dne 16. prosince 2020 byl obžalován a v březnu 2022 se stále čekalo na zahájení soudního řízení.

Soustrast a podporu vyjádřila ve světě i v Japonsku řada vládních představitelů, fanoušků, osobností a organizací. Kromě toho se v Japonsku vybraly 3,3 miliardy jenů a ve světě 2,3 milionu amerických dolarů na podporu studia a jeho zaměstnanců. Důsledkem incidentu došlo k opoždění některých děl a společné tvorby studia a několik plánovaných akcí bylo zrušeno nebo pozastaveno.

28

letecký pohled od jihu

Bezděz je zřícenina hradustejnojmenné vesniceokrese Česká LípaLibereckém kraji. Stojí na vrchu Bezděz (606 metrů) v Dokeské pahorkatině, šest kilometrů jihovýchodně od města Doksy. Je chráněn jako národní kulturní památka a v návštěvních hodinách je přístupný veřejnosti.

Hrad založil král Přemysl Otakar II. ve druhé polovině třináctého století. Stavba byla z větší části dokončena roku 1279, kdy byl na hradě vězněn mladý Václav II. Od začátku 14. století se v držení hradu vystřídala řada šlechtických rodů, ke kterým patřili například Berkové z Dubé, páni z Michalovic, z Cimburka nebo Vartenberkové a Valdštejnové. Během 16. století hrad ztratil svůj sídelní význam. Na začátku třicetileté války byl poškozen císařským vojskem. Albrecht z Valdštejna se Bezděz krátce pokoušel přestavět na moderní pevnost, ale svůj záměr nedokončil. Od té doby hrad sloužil církevním účelům a hradní kaple se v 18. století proměnila ve významné poutní místo. Po jeho zrušení hrad začal chátrat a postupně se měnil ve zříceninu, která v době romantismu posloužila jako zdroj inspirace řadě umělců.

Bezděz patří k nejlépe zachovaným hradům ze 13. století v Česku. Dochovaly se rozsáhlé zbytky několika paláců, dvě okrouhlé věže a ve své době ojedinělý systém opevnění. Na rozdíl od starších hradů už nebyl dominantním vnitřním prostorem hradu velký sál. Místo něj se ve všech palácích opakuje obytná jednotka tvořená menším klenutým sálem, k němuž po stranách přiléhaly klenutá komnata a místnost s vnitřním dřevěným obložením. Umělecky výjimečným prostorem je hradní kaple.

27

Pseudomonas (též pseudomonáda) je rod gramnegativních bakterií ze skupiny Gammaproteobacteria. V přírodě jsou velice hojné a díky své přizpůsobivosti osídlují velmi rozmanitá stanoviště. Některé druhy způsobují i onemocnění rostlin a živočichů včetně člověka; nejnebezpečnějším původcem lidských onemocnění mezi nimi je Pseudomonas aeruginosa. Co se týká vlastností, jsou pohyblivé a tyčinkovitého tvaru, obvykle aerobní a netvořící spory.

Pseudomonad doslova v překladu znamená „zdánlivá jednotka“ a pochází z řeckých slov pseudo (ψευδο – zdánlivý, falešný) a monas (μονάς či μονάδα – jednotka, jednotlivina). Termín monáda se používal dříve v přírodovědě pro jednobuněčné organizmy, které první mikrobiologové spatřili pod mikroskopem. Bakterie rodu Pseudomonas jsou v přírodě velmi hojné a vyskytují se například ve vodě či uvnitř těl rostlin, a proto byly objeveny již prvními mikrobiology. Rodový název Pseudomonas byl nejprve v roce 1894 definován poměrně volně jako označení pro gramnegativní tyčinkovité bakterie s polárním bičíkem. Vbrzku začalo množství druhů narůstat, neboť byly pseudomonády nacházeny v nejrůznějších prostředích. Až použití nových metod umožnilo vytvoření modernější klasifikace. V nedávné době proběhla revize tohoto a dalších příbuzných rodů pomocí analýzy genů pro 16S rRNA. Některé druhy, dříve řazené k rodům Chryseomonas a Flavimonas, jsou dnes řazeny mezi pseudomonády, a naopak, jisté druhy původně považované za pseudomonády dnes vědci spíše řadí do rodů Burkholderia či Ralstonia.

26

Samantha Reed Smithová (29. června 197225. srpna 1985) byla americká školačka a mírová aktivistka. Narodila se 29. června 1972 v malém městečku Houlton ve státě Maine, nacházejícím se nedaleko americko-kanadské hranice, rodičům Jane Reedové a Arthuru Smithovi. Proslavila se během studené války, když na podzim roku 1982 zaslala dopis generálnímu tajemníkovi Komunistické strany Sovětského svazu Juriji Andropovovi s vyjádřením obav, že má jeho zem mimo jiné v úmyslu vyvolat jadernou válku.

Andropov na dopis následujícího roku odpověděl a Smithovou pozval na návštěvu Sovětského svazu ve snaze vyvrátit její obavy. Malá Samantha tuto nabídku přijala a za velkého zájmu místního i světového tisku zde se svými rodiči strávila celkem čtrnáct dnů. Kromě Moskvy, kde rodina zhlédla mimo jiné vystoupení věhlasného Moskevského cirkusu, navštívila také Leningrad a známý pionýrský táborukrajinském Artěku na poloostrově Krym. O cestě do SSSR dokázala Smithová i přes svůj nízký věk napsat vlastní knihu a zahrála si též v televizním seriálu.

Tato mladá aktivistka vzbudila v obou tehdejších supervelmocech široký zájem veřejnosti a médií, kterými byla označována jako „vyslankyně dobré vůle“ a „nejmladší americký velvyslanec“. Mírové snahy malé dívky ovšem ukončilo 25. srpna 1985 letecké neštěstí, při kterém přišla o život i se svým otcem.

25

Replika Wan-liho zlaté koruny

Císař Wan-lidynastie Ming vládl v letech 1572–1620 mingské Číně. Nastoupil na trůn po svém otci, císaři Lung-čchingovi, v 9 letech. Během prvních 10 let císařova panování vládu vedl schopný státník Čang Ťü-čeng s podporou panovníkovy matky paní Li a palácových eunuchů. V éře Wan-li došlo k velkému rozmachu průmyslu, zejména výroby hedvábí, bavlny a porcelánu. Rozvíjelo se zemědělství, významně stoupl meziregionální i zahraniční obchod. Dopad rozvoje byl nejsilnější na dolním toku Jang-c’-ťiang, kde vzkvétala města, především Su-čou, Sung-ťiang, Ťia-sing a Nanking. Ale přes vzestup mingského hospodářství státní finance zůstávaly ve špatném stavu a masy rolníků a nádeníků žily v chudobě.

Ve vojenské oblasti konci 16. století dominovala tři velká tažení éry Wan-li, všechna vítězná. První z nich byla porážka povstání posádky v Ning-sia roku 1592. Poté se mingská vojska přesunula na opačnou stranu říše, do Koreje. Téhož roku 1592 totiž faktický vládce Japonska Hidejoši Tojotomi podnikl invazi do Koreje. Boje s Japonci trvaly do roku 1598. Třetím významným konfliktem byla likvidace povstání Jang Jing-lunga v jihozápadní Číně v letech 1587–1600. Za Wan-liho vláda trpěla spory mezi ministry a úředníky i spory úředníků s panovníkem, císař prosazoval za korunního prince syna své oblíbené konkubíny a až po 15 letech ustoupil ministrům hájícím práva jeho nejstaršího syna, pozdějšího císaře Tchaj-čchanga. Od roku 1596 Wan-li budoval paralelní administrativu složenou z eunuchů, nezávislou na úřednících, pokus však roku 1606 vzdal. Řízení země tak zůstalo v rukou konfuciánských vzdělanců, kteří se utápěli ve sporech o morálních prohřešcích, zatímco na severozápadní hranici nebezpečně sílil stát Džürčenů.

24

Albatros šedohlavý (Thalassarche chrysostoma) je velký mořský pták z rodu Thalassarche a čeledi albatrosovitých. Vyskytuje se v jižních oblastech Atlantského, Tichého a Indického oceánu a v severních oblastech Jižního oceánu mezi cca 46–64° j. š. Na souš zalétá pouze za účelem hnízdění. To probíhá v koloniích ve dvou oblastech na jihu od Chile (Ostrovy Diega Ramíreze a Ildefonsovy ostrovy) a na několika subantarktických ostrovech. Jedná se o monogamní ptáky, kteří utváří celoživotní páry. Rozmnožují se většinou pouze jednou za dva roky. Samice klade jedno velké bílé vejce do hnízda kuželovitého tvaru. Inkubační doba trvá 72–74 dní, mláďata se osamostatňují za 4–5 měsíců. Živí se především desetiramenatci a rybami, potravu doplňuje korýši, mršinami a dalšími hlavonožci.

Albatrosi šedohlaví dosahují výšky 70–90 cm, jejich rozpětí křídel je cca 180–205 cm. Pohlavní dimorfismus je nevýrazný. Opeření dospělců je na hlavě, krku a hřbetu světle šedé, břicho a spodní partie jsou čistě bílé. Křídla jsou na svrchní straně tmavá, na jejich spodní části se nachází výrazný bílý pruh ve střední části křídel po celé jejich délce. Veškeré okraje spodní části křídel jsou opět tmavé. Výrazný zobák je černý se sytě žlutou linkou podél horní části horního zobáku a spodní části spodního zobáku. Celková populace se odhaduje na 250 tisíc jedinců. Vzhledem k tomu, že vykazuje klesající trend, Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako ohrožený taxon. Ohrožení populace představuje zejména rybolov na dlouhé lovné šňůry (i když v menší míře než u ostatních druhů albatrosů), introdukovaní savci a klimatické změny.

23

Havlíčkovy sady neboli Gröbovka či Grébovka je park smíšeného novorenesančního a novoromantického pojetí v Praze 2 na Vinohradech, nedaleko Vršovic a Nuslí. Na severu je ohraničen ulicemi U Havlíčkových sadů a Rybalkovou a na jihu potokem Botič. Park se rozkládá v nadmořské výšce 200–245 m a má výměru 11 ha, z toho 1,7 ha zabírá vinice. Vznikl v letech 18711888 jako zahrada Gröbovy vily (čp. 58), kterou si nechal postavit pražský průmyslník Moritz Gröbe, společník firmy Lanna a Šebek. Celkové náklady na vybudování areálu dosáhly 1 760 000 rakousko-uherských korun, což představuje současných cca 500 milionů Kč.

V areálu parku se nachází Gröbeho vila, Pavilon, vinice s Viničním altánem, Grotta a usedlosti Horní a Dolní Landhauska. Nedávno je doplnil vinný sklep spolu s dětským hřištěm. V roce 1964 byl areál zapsán jako kulturní památka. Počínaje rokem 1999 je ve správě městské části Praha 2. Vzhledem k celkové zchátralosti areálu přistoupila v roce 2001 městská část Praha 2 k jeho rozsáhlé rekonstrukci, včetně obnovy zeleně a cest. Rekonstrukce areálu byla dokončena roku 2014. Následující rok (2015) získaly provedené úpravy vyznamenání cenou Patrimonium pro futuro, kterou udílí za úspěchy v oblasti památkové péče Národní památkový ústav.

22

Americké letouny v bitvě u Midwaye

Bitva u Midwaye byla významná námořní bitva tichomořského bojiště druhé světové války, která se odehrála během 3. až 7. června 1942, šest měsíců po japonském útoku na Pearl Harbor a měsíc po bitvě v Korálovém moři. Americké námořnictvo pod vedením admirálů Chestera W. Nimitze, Franka J. Fletchera a Raymonda A. Spruance porazilo útočící loďstvo japonského císařského námořnictva pod velením admirálů Isoroku Jamamota, Čúiči Naguma a Nobutake Kondóa poblíž atolu Midway a způsobilo japonským letadlovým lodím zničující škody.

Japonská operace MI, stejně jako dřívější útok na Pearl Harbor, měla za cíl eliminovat strategický vliv Spojených států v Tichomoří, což by Japonskému císařství poskytlo volnou ruku při budování své Velké východoasijské sféry vzájemné prosperity. Japonci doufali, že další demoralizující porážka donutí Spojené státy k uzavření míru, a tím zajistí japonskou dominanci v Pacifiku. Přilákání amerických letadlových lodí do pasti a obsazení Midwaye tvořilo součást celkové strategie „bariéry“, rozšiřující japonský obranný perimetr. Operace měla být také krokem k dalším ofenzivám proti Fidži, Samoi a případně Havajským ostrovům. Mezi nedostatky japonského operačního plánu patřily chybný odhad americké reakce a špatné počáteční rozmístění japonských sil. Rozhodujícím faktorem bylo, že američtí kryptoanalytici dokázali určit datum a místo plánovaného útoku. Bitvy se zúčastnily čtyři japonské a tři americké těžké letadlové lodě. Američané měli navíc k dispozici celkem 126 letadel z Midwaye. V boji byly potopeny čtyři japonské letadlové lodě a těžký křižník Mikuma. Spojené státy ztratily letadlovou loď USS Yorktown a torpédoborec USS Hammann. Bitva o Midway je spolu s Guadalcanalskou kampaní obecně považována za bod zvratu ve válce v Tichomoří.

21

Hlavní hala letištního terminálu v roce 2005

Masakr na letišti Lod byl teroristický útok z 30. května 1972, k němuž došlo v Izraeli na telavivském letišti Lod (dnešní Ben Gurionovo mezinárodní letiště). Při útoku zemřelo 26 osob a dalších 74 až 80 bylo raněno. Většinu obětí tvořili křesťanští poutníci z Portorika, dále jedna Kanaďanka a osm Izraelců, mezi nimiž byl i světově uznávaný vědec Aharon Kacir, zvažovaný jako kandidát na post izraelského prezidenta.

Čin spáchali tři členové ultralevicové skupiny Japonská rudá armáda, kteří byli rekrutováni Lidovou frontou pro osvobození Palestiny (LFOP). Trojice japonských útočníků podstoupila výcvik v Severní Koreji a Libanonu, přičemž plánování operace měl na starosti velitel LFOP Wadía Haddád. Dva z nich při útoku zemřeli, třetí, 25letý Kózó Okamoto, byl zajat a v následném soudním procesu odsouzen k trojnásobnému doživotnímu trestu odnětí svobody. Po 13 letech byl v roce 1985 propuštěn v rámci výměny vězňů za zajaté izraelské vojáky. Využití japonských útočníků bylo pro letištní ostrahu značným překvapením, jelikož se do té doby zaměřovala především na možnost útoku ze strany osob palestinské národnosti. Samotný útok vedl k zásadní změně v bezpečnostních opatřeních v Izraeli, v jejímž rámci došlo k zavedení zcela nového bezpečnostního systému a technik.

20

Věznice Mírov, kde byl Jiří Kajínek ve výkonu trestu a odkud také uprchl.

Milost Jiřímu Kajínkovi udělil 23. května 2017 prezident Miloš Zeman formou podmíněného prominutí zbytku trestu uloženého na doživotí. V pořadí osmá milost udělená během prezidentova prvního mandátu je považována za kontroverzní a vzbudila silnou společenskou odezvu. Důvodem byla známost omilostněného Jiřího Kajínka, dvojnásobného nájemného vraha a recidivisty, prezidentova dřívější vyjádření vylučující udělení milosti i později uváděné důvody milosti. Na rozdíl od ostatních milostí, jejichž udělení zveřejňoval Hrad zpětně, informoval prezident Zeman již o zvažování této milosti a následně i o jednotlivých krocích. Milost se lišila také skutečností, že omilostněný Kajínek byl potrestán za zvlášť závažný trestný čin a zároveň netrpěl nevyléčitelnou nemocí, čímž nevyhovoval podmínkám, které si prezident sám pro udělení milostí stanovil.

Úvahy o udělení milosti Jiřímu Kajínkovi proběhly již za mandátu prezidentů Havla a Klause, ale ani jeden z nich ji nakonec neudělil. Šlo o první milost, kterou se prezident Zeman rozhodl udělit sám od sebe. Úmysl udělit tuto milost přes zásadní rozpor s vlastními zásadami prezident Zeman obhajoval tím, že každé pravidlo má své výjimky a dle svých slov se řídil právní zásadou „in dubio pro reo“, která v případě pochybností ukládá jednat ve prospěch obžalovaného. Po udělení milosti ji prezident vysvětloval tím, že v případu existuje řada nejasností a že Kajínek vykonal už 23 let trestu.

19

Samec lva

Šelmy (Carnivora) jsou prakticky celosvětově rozšířený řád placentálních savců, jehož zástupci jsou převážně predátoři živící se masem jiných obratlovců. Jídelníček šelem je však často pestřejší a jenom málo druhů představuje striktní masožravce. Některé druhy se dokonce živí býložravě. Odkrajování kusů masa ze zabitých zvířat napomáhají modifikované zuby trháky, fungující podobně jako nůžky. Další typické znaky šelem jsou například dobře vyvinutá, zaoblená mozkovna, zkostnatělé bubínkové výdutě, které obklopují sluchové kůstky, fúze některých zápěstních kůstek, chybějící klíční kost a výborné smysly. Extrémně specializovanou skupinu šelem představují ploutvonožci.

Řád zahrnuje více než 270 žijících druhů, které spadají do 16 čeledí, řadících se do podřádů kočkotvární (Feliformia) a psotvární (Caniformia). V rámci širší systematiky spadá řád šelem do širšího kladu Carnivoramorpha, který zahrnuje nejstarší známé předchůdce korunové skupiny šelem – viverravidy a miacidy. Tyto dvě skupiny se v období před asi 60 až 50 miliony lety, tj. během paleocénu a eocénu, rozšířily na kontinentech severní polokoule. Dnes šelmy představují zřejmě nejrozmanitější řád mezi savci; nejmenší zástupce, lasice kolčava (Mustela nivalis), váží asi 50 g, zatímco rypouš sloní (Mirounga leonina) dosahuje hmotnosti až 5 000 kg. Většina druhů žije samotářsky, ale některé mohou tvořit sociální skupiny.

V lidské kultuře mají šelmy dvojí roli. Na jedné straně vystupují jako vážená zvířata, někdy i božstva, pes nebo kočka byly domestikovány; na straně druhé jsou však konkurenty člověka. Především rozličné lidské faktory způsobily, že k roku 2018 bylo více než 70 druhů šelem nějakým způsobem ohroženo, čtyři druhy pak již zcela vyhynuly.

18

Kaki a tři žluté mandarinky, ilustrace z Příručky malířství a kaligrafie Ateliéru u deseti bambusů.

Chu Čeng-jen (asi 1584/15851673/1674) byl čínský malíř, kaligraf, řezbář pečetí, tiskař a nakladatel. Žil v Nankingu, kde vlastnil a s rodinou provozoval nakladatelství zvané Studovna deseti bambusů. V něm podstatně rozvinul tiskařskou techniku, takže byl schopen tisknout mnohobarevné ilustrace s jemnými barevnými přechody. Jeho nejznámějším dílem, vytvořeným ve spolupráci s dalšími umělci, je Příručka malířství a kaligrafie Studovny deseti bambusů (Š’-ču-čaj šu-chua-pchu), která se tiskla ještě dvě stě let po svém vzniku. Jeho podnik také vydával katalogy pečetí, lékařské a historické práce, díla o kaligrafii, poezii a umění i ozdobné dopisní papíry. Na rozdíl od jiných nakladatelů v regionu nepublikoval dramata, romány ani jinou beletrii. Zaměření na akademické texty bylo pravděpodobně důsledkem umístění jeho podniku, který se nacházel nedaleko od nankingské státní univerzity Kuo-c’-ťien, spolehlivého odbytiště akademických textů.

Chu byl i uznávaným řezbářem pečetí a dokonce vytvořil pečeť pro Ču Jou-sunga, v letech 1644–1645 císaře dynastie Jižní Ming se sídlem v Nankingu. Za odměnu mu byla nabídnuta nižší funkce ve vládním aparátu, kterou však odmítl. Po pádu mingského státu a nástupu nového čchingského režimu se roku 1646 stáhl z veřejného života a omezil se na vedení rodinného podniku.

17

Tučňák žlutooký v novozélandském zálivu Curio

Tučňák žlutooký (Megadyptes antipodes, v maorštině známý jako „hoiho“) je druh tučňáka, který se endemitně vyskytuje pouze na Novém Zélandu (vedle novozélandské pevniny obývá hlavně subantarktické ostrovy, jako jsou Aucklandovy nebo Campbellovy ostrovy). Na hlavě má světle žlutý pás, který se táhne od jednoho oka přes zadní část hlavy až k druhému oku na druhé straně hlavy. Duhovky jsou oranžovo-žluté. Podle této výrazně žluté barvy je pojmenován „žlutooký“. Dosahuje výšky 56–79 cm a váží 3–8,9 kg.

Podobně jako většina ostatních tučňáků je tento druh převážně rybožravý. K hnízdění si vybírá strmé svahy u pobřeží porostlé hustou vegetací. Převážně monogamní páry hnízdí samostatně nebo ve velmi malých koloniích. Samice snáší obvykle dvě vejce do vyhloubené nory nebo jen upravené prohlubně. Inkubační doba trvá 39–51 dnů a sedí obě pohlaví. Mláďata se líhnou téměř současně a prvních 21–25 dnů jsou nepřetržitě s rodiči. Posléze se ukrývají v hnízdech nebo utváří skupinky o třech až sedmi vrstevnících. K plnému opeření dochází zhruba ve věku tří měsíců a tehdy kolonii opouští. Pohlavně vyzrálá jsou ve 2–4 letech.

Jedná se o jediného žijícího zástupce rodu Megadyptes. Tučňák žlutooký patří mezi velmi ohrožené druhy ptáků, a to nejenom kvůli velmi nízké a kolísavé populaci (cca 4 000 přeživších jedinců / podle IUCN zbývá k roku 2020 už pouze 2 600–3 000 dospělých tučňáků), ale také kvůli geograficky omezenému výskytu kolonií. Jakákoli mimořádná událost proto může ohrozit budoucnost druhu v přirozeném prostředí. Podle hodnocení novozélandského Ministerstva památkové péče čelí druh vysokému riziku vyhynutí v krátkodobém horizontu.

16

Svatba Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny ve Špýru (Balduineum)

Nástup Lucemburků na český trůn označuje události od počátků jednání odpůrců českého krále Jindřicha Korutanského s římskoněmeckým králem Jindřichem VII. Lucemburským roku 1309 do korunovace Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny roku 1311. Po zavraždění Václava III. roku 1306 kraloval vévoda Jindřich Korutanský, proti němuž stála silná opozice. V roce 1308 byl novým římským králem zvolen lucemburský hrabě Jindřich VII. Následujícího roku se na něj obrátila s žádostí o pomoc část protikorutanské opozice v Čechách. Jejím cílem bylo dosadit na trůn syna Jindřicha VII. Jana, který si měl za manželku vzít Elišku Přemyslovnu, sestru Václava III. První jednání se uskutečnilo v létě 1309 v Heilbronnu.

Na říšském sněmu, svolaném na sklonku srpna 1309 do Špýru, se Habsburkové vzdali svých nároků na české země a Jindřich VII. jim v sumě 50 000 hřiven stříbra zastavil celou Moravu. Na počátku roku 1310 se za Jindřichem VII. na další jednání do Norimberku dostavila oficiální delegace protikorutanské strany. Výsledkem schůzky bylo prohlášení římského krále z 31. ledna 1310, v němž slíbil zachovat všechna práva Českého království, pokud si za krále zvolí toho, koho jim vybere. Rozhodující jednání prolucemburské opozice s římskoněmeckým králem proběhlo v polovině července na říšském sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. Sněm sesadil Jindřicha Korutanského a za nového českého krále určil Jana Lucemburského. Jindřich VII. 31. srpna ve Špýru udělil Janovi české země v léno. Následujícího dne kolínský arcibiskup Jindřich II. z Virneburgu Jana Lucemburského a Elišku Přemyslovnu ve špýrském dómu oddal. Nástup Lucemburků na český trůn byl završen korunovací páru v bazilice svatého Víta 7. února 1311. Nástup Jana na český trůn předznamenal dalších 130 let vlády Lucemburků v českých zemích.

15

Averroesova socha v Córdobě

Ibn Rušd, latinsky Averroes, 14. dubna 1126 Córdoba12. prosince 1198 Marrákeš) byl arabský polyhistor žijící v Andalusii, který se mimo jiné zabýval filozofií, teologií, medicínou, astronomií, fyzikou, psychologií, matematikou, jurisprudencí, logikou a lingvistikou. Je autorem více než 100 knih a pojednání. Jeho práce zahrnují mnoho komentářů k dílu řeckého filozofa Aristotela, jehož výkladu Averroes zasvětil celý svůj život.

Ve své filozofii rozlišoval tři druhy argumentů (rétorické, dialektické a důkazní) a tři druhy lidí, které je používají. Značně kritizoval dialektickou skupinu, kterou podle něj představovali teologové, a snažil se dokázat, že filozofie a náboženství se harmonicky doplňují. Víru a rozum pokládal jen za dvě různé metody k dosažení jedné boží pravdy. Usiloval rovněž o vysvětlení boží povahy a podporoval teorii o věčnosti světa. V politické filozofii navazoval na Platóna. V astronomii kritizoval ptolemaiovský systém, ve fyzice zase vytvořil takzvaný atomistický aristotelismus. V medicíně Averroes spojil aristotelismus s galénovským lékařstvím. Zabýval se také farmakologií, neurologií a zvířaty.

Averroes zásadně ovlivnil středověkou židovskou filozofii a křesťanskou scholastiku. Jeho komentáře k Aristotelovi, které byly přeloženy do latiny a dostaly se do západní Evropy, oživily Aristotelovo dědictví a zpřístupnily je evropským vzdělancům. Značně se o Averroese opíral například Tomáš Akvinský. Jeho učení inspirovalo široký okruh přívrženců, takzvaných latinských averroistů.

14

Plakát filmu Hluboké hrdlo

Linda Lovelace (rodným jménem Linda Susan Boreman; 10. ledna 1949 New York – 22. dubna 2002 Denver) byla americká herečka a pornoherečka, která proslula snímkem Hluboké hrdlo, díky němuž se stala kulturní ikonou a první světovou pornosuperstar. Později se však své kariéry zřekla a stala se aktivistkou hnutí bojujícího proti pornografii.

Pocházela z přísně katolické rodiny a v 21 letech se seznámila se svým prvním manželem Chuckem Traynorem, který ji přivedl ke drogám, prostituci a pornografii. Zpočátku hrála v krátkých ilegálních 8mm filmech. Známé jsou především dva, v nichž měla pohlavní styk se psem. Její dovedností byla zvláštní technika felace, známá jako hluboké hrdlo. Díky tomu ji režisér Gerard Damiano obsadil do svého filmu Hluboké hrdlo z roku 1972, který na ní postavil. Snímek zaznamenal mimořádný úspěch jak mezi mainstreamovými diváky, tak u filmových kritiků a stal se jedním z nejziskovějších filmů své doby. Byl však též kritizován feministkami a v řadě případů napaden u soudu, v důsledku čehož došlo k zákazu jeho promítání ve více než polovině států USA.

Po tomto úspěchu se Lovelace objevila ještě v několika filmových snímcích, avšak hůře hodnocených. V roce 1974 od Traynora utekla, požádala o rozvod a po krátké známosti s Davidem Wintersem se o dva roky později usadila s novým manželem Larry Marchianem, s nímž měla dvě děti. V roce 1980 v autobiografii Ordeal („Utrpení“) popsala, že do účinkování v pornosnímcích a k prostituci ji pod pohrůžkou násilí nutil Traynor. Stala se bojovnicí proti pornografii a veřejně proti ní vystupovala na přednáškovém turné i před vládními vyšetřovacími komisemi. Nakonec se s feministickým hnutím rozešla a žila v nuzných poměrech. Zemřela po autonehodě v roce 2002.

13

Langův dům je jednopatrový měšťanský dům v Litovli stojící na rohu náměstí Přemysla OtakaraMasarykovy ulice. Objekt je kulturní památkou České republiky a nachází se v městské památkové zóně Litovel. Tento nejstarší zachovaný litovelský pravovárečný dům byl postaven roku 1542 v renesančním slohu jako reprezentativní sídlo zámožného soukeníka a městského radního Lorenze Langa. Nejvýznamnějším zachovaným architektonickým prvkem z té doby je renesanční portál v ose průčelí domu na náměstí.

V následujících staletích byl palác v držení mnoha dalších majitelů, často významných litovelských osobností. Dočkal se také dvou významných přestaveb, a sice barokní roku 1707 a klasicistní roku 1878. Na konci 19. století a v první polovině 20. století v něm byla vyhlášená kavárna a až do devadesátých let 20. století zabíraly většinu přízemních prostor různé obchody a služby. Roku 1997 byl dům částečně znovu rekonstruován, ovšem opravy se téměř nedotkly vnitřních prostor, a od té doby je takřka nevyužívaný.

12

Migrace ptáků je sezónní tah ptactva mezi jejich hnízdišti a zimovišti. Na migrační cestu se pravidelně vydává méně než 20 % z více než 10 tisíc ptačích druhů. Opeřenci vykonávající migraci se označují jako tažní či stěhovaví ptáci. Důvodem migrace je hlavně dostupnost potravy, obecněji vytěžení dvou či více biotopů, jejichž vhodnost pro život ptáků se sezónně proměňuje. Migrace je v ptácích geneticky zafixovaná, sociální učení hraje druhotnou, i když někdy poměrně významnou roli. Většina ptáků migruje v noci, což s sebou nese řadu výhod, jako je vyhnutí se predátorům nebo nižší teploty, a tedy i menší riziko dehydratace.

K migraci dochází podél tahových cest, které nejčastěji směřují ze severu na jih, s různě velkými odchylkami k západu či východu. Tahové cesty většinou vedou podél horských pásem, vodních toků a dalších výrazných topografických linií. Vedle topografie se na vzniku tahových cest podílely i glaciální cykly nebo historické rozšíření ptáků. Stěhovavé ptáky lze rozlišit podle délky tahu na migranty na dlouhou a krátkou vzdálenost. Migranti na dlouhou vzdálenost typicky překračují velkou geografickou překážku, podnebné pásmo nebo kontinent (např. břehouši, rybáci) a často migrují i tisíce, v extrémních případech i desetitisíce kilometrů daleko.

Migrace ptáků fascinovala lidstvo od nepaměti. O tahu ptáků se objevují zmínky už ve Starém zákoně či Homérově Illiadě. Tažné ptactvo studoval i starořecký klasik Aristotelés, který vyslovil myšlenku, že vlaštovky zimují v bahně močálů. Dodnes nejčastější metodou studia ptačí migrace je kroužkování. Dalším milníkem ve studiu tažných ptáků nastal s nástupem telemetrických zařízení, zejména ultralehkých geolokátorů. V polovině 10. let 21. století došlo i k prvním testům lehkých telemetrických zařízení.

11

Jeden z polských agitačních plakátů

Plebiscit v Horním Slezsku byl jeden ze tří územních plebiscitů nařízených Versailleskou smlouvou. Konal se 20. března 1921 ve východní části pruské provincie Slezsko. Předmětem hlasování bylo, zda má být region připojen k Polsku, anebo zůstat součástí Německa. Pro první možnost se vyslovilo 40,4 % hlasujících, pro druhou 59,6 %, přičemž Polsko podpořily zejména venkovské oblasti na jihovýchodě plebiscitního území, zatímco Německo západ, sever a prakticky všechna města. Na základě výsledků vypracovala Mezispojenecká vládní a plebiscitní komise Horního Slezska dva alternativní návrhy na rozdělení sporného území mezi oba státy, z nichž nakonec nebyl prosazen ani jeden, a to vzhledem k vypuknutí Třetího hornoslezského povstání. Nakonec o budoucnosti Horního Slezska rozhodla Rada Společnosti národů: s platností od června 1922 byla vytyčena hraniční čára, která kompromisně rozdělila průmyslovou oblast, jež představovala jádro konfliktu, ale neodpovídala výsledkům plebiscitu.

Na území připojeném k Polsku bylo vytvořeno Slezské vojvodství s autonomním statusem a vlastním parlamentem sídlícím v Katovicích, pro část ponechanou Německu platilo rozhodnutí z října 1919 o vydělení samostatné provincie Horní Slezsko se sídlem v Opolí. V roce 1939 se celá někdejší sporná oblast stala opět součástí Německé říše, v roce 1945 byla ovšem na základě jaltských ujednání a Postupimské dohody připojena k Polsku. Dnes patří Slezskému a Opolskému vojvodství.

10

John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)

Helen of Troy je šesté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Jeho nahrávání probíhalo v londýnském studiu Sound Techniques předtím a poté, co Cale odjel do New Yorku produkovat desku Horses americké zpěvačky Patti Smith. Album vyšlo v listopadu 1975 jako jeho poslední album vydané společností Island Records. Kromě devíti autorských písní obsahuje dvě coververze, jednu od skupiny The Modern Lovers a druhou od hudebníka Jimmyho Reeda. Stejně jako v případě předchozího alba s názvem Slow Dazzle, jež vyšlo osm měsíců před tímto, na něm Calea doprovází tři členové jeho doprovodné kapely: kytarista Chris Spedding, baskytarista Pat Donaldson a bubeník Timi Donald. Na album přispěli i další hudebníci, kteří však hrají pouze v některých písních. Patří mezi ně například Phil Collins ze skupiny Genesis, který při nahrávání na čas zastoupil bubeníka Timiho Donalda, nebo Brian Eno se syntezátorem. Album původně vyšlo bez Caleovy autorizace, což nakonec znamenalo jeho odchod od vydavatelství Island Records.

09

Gioacchino Rossini na portrétu

Gioacchino Rossini (17921868) byl italský hudební skladatel, známý především díky svým operním dílům. Složil také mnoho písní, několik komorních a klavírních skladeb a psal i duchovní hudbu. Narodil se v italském městě Pesaro rodičům hudebníkům. Začal skládat ve 12 letech a vzdělával se na hudební škole v Bologni. Jeho první opera byla uvedena již v roce 1810 v Benátkách. V roce 1815 byl angažován jako operní skladatel a ředitel divadla v Neapoli. V období 1810–1823 napsal pro italské scény 34 oper. V tuto dobu vytvořil svá posléze nejoblíbenější díla, mimo jiné komické opery Italka v Alžíru, Lazebník sevillskýPopelka, které vynesly na vrchol tradici opery buffa, a také melodrama (opera semiseria) Straka zlodějka. Zkomponoval i díla v dramatickém stylu opera seria, jako jsou Othello, Tancredi či Semiramis.

V roce 1824 byl angažován pařížskou scénou Opéra national de Paris, aby vytvořil operu Cesta do Remeše pro slavnostní korunovaci francouzského krále Karla X. Hudbu z této své poslední opery na libretoitalštině později znovu použil pro svou první operu ve francouzštině s názvem Hrabě Ory. Pro pařížské operní divadlo poté vznikla díla Obléhání KorintuMojžíš v Egyptě. V roce 1829 měla v Paříži premiéru Rossiniho poslední opera Vilém Tell. Dosud nebylo zcela vysvětleno, proč Rossini na posledních 40 let svého života zanechal skládání oper; podílet se na tom mohlo špatné zdraví, získané bohatství, které mu jeho úspěch přinesl, a vzestup spektakulárního žánru grand opéra, kterým se proslavili skladatelé, jako byl Giacomo Meyerbeer. Jeho posledním velkým dílem byla mše Petite messe solennelle (1863). Zemřel v Passy u Paříže v roce 1868.

08

Replikace DNA je proces tvorby kopií molekuly deoxyribonukleové kyseliny (DNA), čímž se genetická informace přenáší z jedné molekuly DNA (templát, matrice) do jiné molekuly stejného typu (tzv. replika). Celý proces je semikonzervativní, tzn. každá nově vzniklá molekula DNA má jeden řetězec z původní molekuly a jeden nový, syntetizovaný. Při replikaci dochází pomocí složité enzymatické mašinérie k řazení deoxyribonukleotidů (nukleových bází, základních stavebních částic DNA) jeden za druhým, a to podle vzorové původní molekuly DNA. Výsledkem tohoto řazení nukleotidů je nakonec kompletní DNA daného organizmu, v podstatě identická kopie původní DNA. Každé z vláken původní DNA je replikováno mírně odlišným způsobem, u jednoho z nich dochází vlivem diskontinuální syntézy ke vzniku Okazakiho fragmentů.

Do tajů tohoto procesu začali vědci blíže pronikat až v 60. a 70. letech minulého století a dodnes byly odhaleny do poměrně velkých podrobností molekulární pochody, jež se při replikaci odehrávají. Je například známo, že u bakterií probíhá replikace poněkud odlišně než u eukaryotických organizmů, jako je například člověk, rostliny či houby. Praktický význam mají výzkumné metody odvozené od procesu replikace, jako je PCR a sekvenování.

07

Dospělý jedinec na ostrově Havaj

Šatovník šarlatový (Drepanis coccinea) je druh pěnkavovitého ptáka ze skupiny šatovníků a rodu Drepanis, endemit Havajských ostrovů. Šatovník šarlatový dosahuje velikosti asi 15 cm. Vyznačuje se jásavě červeným zbarvením peří s tmavými křídly a ocasem. Pestré peří šatovníků bylo ceněno původním polynéským obyvatelstvem, které jej používalo jako součást honosných obleků vysoce postavených představitelů ostrovů. Výrazným znakem šatovníka šarlatového je také jeho prodloužený, dolů zahnutý zobák. Ten zřejmě představuje adaptaci ke konzumaci nektaru místních lobelek, s úbytkem těchto rostlin a přeorientováním se na jiné zdroje potravy se nejspíše postupně zkracuje a narovnává. Vrchol rozmnožování šatovníků nastává mezi únorem a červnem, do miskovitého hnízda samice snáší průměrně dvě vejce.

Šatovník šarlatový je rozšířený ve vlhkých a středně vlhkých lesích napříč hlavním řetězcem souostroví. Mezinárodní svaz ochrany přírody jej považuje za zranitelný taxon. Hrozbu představuje především šíření ptačí malárie, parazitického onemocnění přenášeného nepůvodními druhy komárů. Vzhledem k tomu, že komáři žijí zejména v teplejších nížinných stanovištích, byli šatovníci šarlatoví v průběhu 20. století vytlačeni do výše položených areálů v nadmořských výškách nad 1 300 metrů. Nejpočetnější populace stále přežívají na ostrově Havaj a na Maui, na ostrově Kauai je druh omezený na náhorní plošinu Alakai. Počty ptáků na Oahu a Molokai jsou nepatrné, na Lanai druh již vyhynul. Budoucí hrozbu a výzvu pro ochránce přírody představuje klimatická změna a s ní spojené rozšíření nemocí i do výše položených stanovišť.

06

Potrét císaře Ťia-ťing

Císař Ťia-ťingdynastie Ming vládl v letech 15211567 mingské Číně. Narodil se jako bratranec vládnoucího císaře Čeng-tea, proto se nepředpokládal jeho nástup na trůn. Nicméně Čeng-te zemřel bezdětný a vláda vybrala Ťia-ťinga za nového panovníka. Po císařově nastolení vypukl mezi ním a většinou úředníků velký spor o způsob legalizace jeho nástupu. Císař nakonec po třech letech zvítězil, přičemž jeho hlavní oponenti byli vyhnání ode dvora, nebo popraveni. Ťia-ťing se, podobně jako Čeng-te, rozhodl žít mimo pekingské Zakázané město a od roku 1542 přesídlil do Západního parku uprostřed Pekingu.

Na hranicích panoval zpočátku Ťia-ťingovy vlády klid. Na severu se Mongolové zprvu utápěli ve vnitřních rozbrojích, avšak po sjednocení Altan-chánem se od začátku 40. let domáhali obnovení svobodného obchodu, což císař odmítal a snažil se uzavřít hranice pomocí opevnění, Velké čínské zdi. Altan-chán reagoval nájezdy, v roce 1550 dokonce napadl předměstí Pekingu. Mingská vojska se omezovala na obranu. Válka ustala až po Ťia-ťingově smrti. Vážným problémem v éře Ťia-ťing byli i piráti wo-kchou, jejichž útoky několik desetiletí pustošily pobřeží jihovýchodních provincií. Roku 1556 také severní Čínu postihlo nejsmrtonosnější zemětřesení lidské historie s epicentrem v provincii Šen-si.

Přes zkázu způsobenou zemětřesením se ekonomika rozvíjela, rostlo zemědělství, průmysl i obchod. Se vzestupem ekonomiky se měnila i společnost, oficiální čusistická interpretace Konfuciova učení ustupovala Wang Jang-mingovu individualističtějšímu pojetí. V pozdějších letech byl císař, v naději na prodloužení života, známý zájmem o mladé dívky a alchymii. Recepty na elixír nesmrtenosti, který požadoval, však obsahovaly arsenik, olovo a rtuť, a císaři tak zřejmě jeho život zkrátily.

05

Planá pšenice jednozrnka

Lipnicovité (Poaceae) je čeleď jednoděložných rostlin z řádu lipnicotvaré (Poales). V češtině jsou obecně označovány jako trávy. Kromě typických trav bylinného vzrůstu sem však patří také dřevnaté bambusy, které mohou dorůstat až několika desítek metrů. Lipnicovité jsou charakterizovány hlavně kolénkatými stébly, štíhlými listy, jejichž báze obepíná stéblo jako pochva, a hlavně jedinečným typem květenství, jehož základem jsou tzv. klásky. Klásky jsou jedno- nebo vícekvěté jednotky podepřené dvěma listeny (plevami), každý z nenápadných kvítků v klásku je podepřen ještě pluchou a pluškou. Trávy jsou větrosprašné a produkují velké množství pylu. Ten může u citlivých lidí způsobovat alergické reakce („sennou rýmu“). Plodem lipnicovitých je obilka, jejíž oplodí srůstá s osemením. V obilkách je dobře vyvinuté embryo a zásobní škrobnatý endosperm. U mnoha linií teplomilných trav došlo k přechodu k C4 typu fotosyntézy ze standardní fotosyntézy C3.

Trávy najdeme na všech kontinentech světa včetně Antarktidy. Obývají nejrůznější prostředí od tropických pralesů po pouště či tundry, řadě ekosystémů jako jsou savany, stepi, vysokohorské trávníky aj. dominují a určují jejich dynamiku. Nejstarší pozůstatky lipnicovitých rostlin známe z křídy. První trávy pravděpodobně rostly v podrostu gondwanských tropických pralesů. Pralesní prostředí je dodnes domovem trav z několika bazálních podčeledí. Tyto trávy mají často poměrně široké listy a někdy i nestandardně stavěná květenství a květy. Lipnicovité představují v současnosti velmi početnou čeleď (přes 10 000 druhů v asi 700 rodech), jejíž zástupci jsou velmi významní ekologickyekonomicky. Řadí se mezi ně mj. i obilniny, nejvýznamnější zdroj lidské potravy.

04

Edith Whartonová (1881)

Edith Whartonová (24. ledna 1862 New York, USA11. srpna 1937 Saint-Brice-sous-Forêt, Francie) byla americká spisovatelka, vrcholná představitelka realismu a psychologické prózy. Ve Spojených státech amerických je kritikou i čtenáři považována za jednu z nejlepších autorek románů a povídek. Ve svých prózách kriticky vykreslovala newyorské vyšší třídy, ale také novoanglickou a evropskou společnost. Na své postavy, silně ovlivňované prostředím a marně vzdorující restriktivním společenským konvencím, nahlížela často ironicky a satiricky, ale také se soucitem k lidskému utrpení. Od svých předchůdkyň na americkém literárním poli zdědila tradici domácké, často sentimentální literatury, a přestože se k těmto osobnostem hlásila, odmítala romantické zabarvování skutečnosti. Důrazem na morální otázky se přibližovala spíše Nathanielu Hawthornovi. Přestože psala srozumitelným stylem a odmítala literární experimenty, podílela se svými psychologickými prózami, zkoumajícími nitro postav, na rozvoji modernismu.

Pocházela z rodiny zámožné americké aristokracie a vyrůstala v prostředí konzervativních, konvencemi svázaných newyorských vyšších vrstev pozlaceného věku. Později často cestovala, zejména po Evropě, a své jmění užívala pro výstavbu nákladných domů a zahrad ve Spojených státech a ve Francii. Kromě literatury byla sečtělá ve vědách, náboženství, filosofii, umění, architektuře a zahradnictví. Je autorkou 25 románů, 86 povídek, 3 básnických sbírek, knihy o interiérovém designu, souboru úvah o literatuře, četných cestopisných textů, autobiografie a mnoha článků, esejí a recenzí. Za svůj román Věk nevinnosti (1920) obdržela jako první žena v historii Pulitzerovu cenu (1921).

03

Terej maskový

Terej maskový (Sula dactylatra) je velký mořský pták z čeledi terejovitých (Sulidae), jeden ze šesti zástupců rodu Sula. Druh má statné aerodynamické tělo s dlouhým špičatým nažloutlým zobákem, protáhlým statným krkem, dlouhými štíhlými křídly a špičatým ocasem. Dospělci mají většinou bílé peří, pouze křídla a ocas jsou černé. Černá kůže na obličeji kontrastuje se zbytkem bílé hlavy a připomíná tak masku. S délkou těla 75–85 cm se jedná o největšího zástupce rodu Sula. Terej maskový je rozšířen ve většině tropických oblastí Indického, Atlantského a Tichého oceánu, nevyskytuje se však ve východním Tichomoří a východním Atlantiku. Na východě Tichého oceánu ekologickou niku tereje maskového zaplňuje terej tichomořský (Sula granti), který byl původně považován za jeho poddruh.

Terejové hnízdí v koloniích na ostrovech a atolech daleko od pevniny v blízkosti hlubokých oceánských vod, ve kterých shání potravu. V době páření vykazují poměrně silné teritoriální chování doplněné o řadu obranných a útočných postojů při hájení hnízd a u potenciálních i zaběhlých partnerů probíhají ritualizované námluvy a zdravice. Samice snáší dvě křídově bílá vejce do mělkého důlku vyhloubeného na holé půdě mimo vegetaci. Mláďata se rodí holá, nedlouho po narození jim naroste jemné prachové peří. Druhorozené mládě je většinou usmrceno starším sourozencem. Terejové jsou zdatní potápěči; za svou kořistí se ve vysoké rychlosti vrhají pod hladinu oceánu, kde nejčastěji loví létající ryby. Jsou ohroženi především následky klimatických změn a invazivními druhy živočichů. I když je populace terejů patrně na ústupu, Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) ji hodnotí jako málo dotčenou.

02

Stránka ze Schlettstadského rukopisu Fuldských análů obsahující zprávu o křtu

Ke křtu čtrnácti českých knížat roku 845 došlo 13. ledna na dvoře Ludvíka II. Němce, nejspíše v Řezně na území tehdejší Východofranské říše. Tato zcela ojedinělá událost je zaznamenaná pouze ve Fuldských análech, avšak informace o tomto aktu jsou podané velmi stroze a stručně. Křtu se zúčastnilo celkem 14 knížat kmene Čechů s jejich družiníky, pramen ovšem mlčí o dalších podrobnostech. Nejspíše se jednalo o svobodné rozhodnutí kmene přihlásit se ke křesťanské víře. Rozhodnutí snad podnítila i porážka kmene Obodritů roku 844. Třebaže knížata křest přijala, později si ke křesťanství zřejmě utvrdila odpor kvůli politice východofranského krále Ludvíka II. Němce. Stopy po odezvě tohoto činu nenalezly ani archeologické výzkumy.

Novodobé upomínky na křest jsou dvě: jedna trojjazyčná pamětní deska je umístěná v Řezně na zdi kostela sv. Jana vedle tamního Svatopetrského dómu. Tento kostelík byl v karolínské době křestní kaplí propojenou se západním chórem dómu. Druhá pamětní deska, rovněž s textem ve třech jazycích, je na pražském Vyšehradě na zdi vedle severního portálu baziliky sv. Petra a Pavla. Ve středočeském Kolíně byl nalezen i dvojhrob snad jednoho ze čtrnácti vládců, jehož místo odpočinku obsahovalo bohatou výbavu i křestní dary, které velmož nejspíše obdržel v Řezně. V hrobě se vedle šperků a zbraně našel i kalich pravděpodobně sloužící liturgickým účelům.

01

Smíchovský kostel Českobratrské církve evangelické

Evangelický kostel při farním sboru Českobratrské církve evangelické (sborový dům J. A. Komenského) je sakrální stavba vybudovaná v letech 1930 až 1931 na pražském Smíchově, v ulici Na Doubkové. Autorem jeho ideového návrhu byl Filip Křížek, jehož syn Jaroslav objekt vyprojektoval. Sbor však neměl dostatek finančních prostředků na výstavbu kostela, a proto se rozhodl vydat losy věcné loterie, jejíž výtěžek pomohl část nákladů uhradit. Přesto se sbor zadlužil a splátky umořoval až do druhé světové války. Slavnostní otevření novostavby kostela se uskutečnilo před devadesáti lety, 28. září 1931, a první kázání v ní pronesl univerzitní profesor František Bednář. Na počátku 21. století zvažovali členové sboru zásadní rekonstrukci interiéru domu. Představitelé sboru sice nejprve vybrali návrh architektky Hany Seho, který ale nezískal podporu ostatních členů sboru, a proto od něj bylo upuštěno. Z dalšího výběrového řízení vzešel návrh ateliéru MCA, jenž byl nakonec realizován.

Dům je postaven v neoklasicistním slohu a v době svého dokončení patřil k největším v celé církvi. Vedle bohoslužebného sálu se stolem Páně a kazatelnou z umělého červeného mramoru a s kruchtou s píšťalovými varhanami obsahuje dále přednáškový sál pojmenovaný „Křížkova síň“, sborovou kancelář, prostory pro setkávání mládeže a byty. Přednáškový sál sbor pronajímá, a to ateliéru tvořícímu krátké animované filmové příběhy či večerníčky, například A je to! či Jája a Pája. Členkou smíchovského evangelického sboru byla i Milada Horáková s rodinou. Na její počest stojí před kostelem od roku 2010 socha, jejímž autorem je akademický sochař Olbram Zoubek. Před skulpturou navíc osadil autor žulovou desku se zlatou růží v oběšencově oprátce.