Wikipedie:Článek týdne/2021

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Zde je archiv Článků týdne zveřejněných na Hlavní straně v roce 2021. Informace o tom, kdy byl článek založen, jak se vyvíjel a kdo jsou jeho hlavní autoři, lze nalézt v Historii daného článku.

25

Vjezd do obce od Ždírce, na pozadí komplex průmyslové zóny

Střítež je obec v okrese JihlavaKraji Vysočina. Leží zhruba 9 km severovýchodně od Jihlavy v průměrné nadmořské výšce 483 metrů. Katastrální území nese název Střítež u Jihlavy. První zmínka pochází z roku 1347, obec je však pravděpodobně starší. Původ jejího názvu není příliš jasný. Nejspíš souvisí s českým výrazem střežiti, což naznačuje, že Střítež původně vznikla jako strážní osada. Jméno se však podle jiných zdrojů mohlo také vyvinout z českého slovního základu čert, z něhož byl odvozen název Čertež a zkomolením vznikl konečný název Střítež. Majitelé vesnice se často střídali, ves patřila například městu Jihlava, dále Lichtenburkům, Trčkům z Lípy a dalším šlechtickým rodům. Na přelomu 20. a 21. století začala výstavba průmyslové zóny směrem na Jihlavu a přímo v obci vznikají nové rodinné domy.

Nachází se v kotlině Hornosázavské pahorkatiny na soutoku Měšínského a Zlatého potoka. Na území obce se rozkládají čtyři velké rybníky (Pivovarský, Mlýnský, Cihlářský a Obecní). Stříteží prochází silnice třetí třídy č. 3525 a železniční trať číslo 225. Dopravu v obci ovlivňuje severovýchodně ležící komunikace I/38 s nedalekým exitem 112 dálnice D1. V obci sídlí mateřská škola, veřejná knihovna a úřadovna České pošty. Na návrší nad Obecním rybníkem stojí kostel svatého Floriána. Dále se tu nachází židovský hřbitov a kaple Panny Marie.

24

Mládě rypouše sloního v Jižní Georgii

Rypouš sloní (Mirounga leonina) je mohutný mořský savec z čeledi tuleňovitých, největší ploutvonožec a největší zástupce řádu šelmy na světě. Spolu s příbuzným rypoušem severním představuje jednoho ze dvou zástupců rodu rypouš. Rypouši sloní se vyskytují pouze na jižní polokouli v oblastech blízkých Antarktidě, jako je Jižní oceán a jižní části Indického, Tichého a Atlantského oceánu.

Samci rypoušů váží 1,5–3 tuny, výjimečně až 5 tun. Naproti tomu samice váží pouze 400–600 kg, výjimečně až 1 tunu. Samec tedy v krajním případě váží až 10× více než samice, což představuje jeden z největších velikostních nepoměrů mezi samci a samicemi ze všech savců. Pro samce je typický kožní vak (též zvaný chobot, odtud druhové jméno „sloní“) na konci čenichu, který slouží hlavně k zesilování řevu, jenž je důležitý pro vymezování hierarchie.

Rypouši praktikují extrémní polygynii. Harémy samců mohou mít pouze několik rypoušic, avšak typicky čítají několik desítek či stovek samic. Největší zaznamenané harémy měly přes jeden tisíc samic. Rypouši tráví na moři asi 8–10 měsíců v roce a z toho cirka 90 % času stráví pod vodou, kde dokáží vydržet až 2 hodiny. Potápí se typicky do 400–600 m hloubek, avšak byly zaznamenány ponory do hloubek přes 2 km. Živí se převážně desetiramenatci a rybami. V 19. století byli rypouši hojně loveni pro svůj podkožní tuk, ze kterého se vyráběl olej používaný ve svítilnách a v textilním průmyslu. Jejich populace se však od té doby stabilizovala a aktuálně ji nic neohrožuje, IUCN proto druh hodnotí jako málo dotčený.

23

Ötzi je přezdívka daná dobře zachovalé přírodní mumii člověka, který žil v období mezi roky 3400 až 3100 př. n. l. Mumie byla nalezena v září 1991 v Ötztalských Alpách, odtud přezdívka „Ötzi“, v blízkosti hor Similaun a Hauslabjoch na hranici mezi Rakouskem a Itálií. Je nejstarší známou evropskou přirozenou lidskou mumií a nabízí nebývalý pohled na Evropany doby měděné. Jeho tělo a předměty jsou vystaveny v Jihotyrolském archeologickém muzeuBolzanu (Jižní Tyrolsko, Itálie).

Ötzi byl okolo 160 cm vysoký, vážil asi 50 kg a jeho věk v době smrti se odhaduje na 45 let. Spolu s mumií byly nalezeny i zbytky jeho oděvu, bot a výbavy. Tu tvoří měděná sekera s tisovým topůrkem, pazourkový nůž s jasanovou rukojetí, toulce se šípy s pazourkovými hroty a nedodělaný luk. Zajímavý byl také nález kousku pyritu a zápalné hubky v jeho opasku. Ötziho oblečení bylo důmyslně zpracované. Měl na sobě plášť vyrobený z tkané trávy a kabát, opasek, pár přiléhavých kalhot („indiánského“ legínového typu, tedy v podobě dvou oddělených nohavic), bederní roušku a boty, to vše z usní z různých kůží a kožešin. Také nosil čepici z medvědí kožešiny s koženým řemínkem. Boty byly vodotěsné a široké, podle všeho určené pro chůzi po sněhu.

Zpočátku se věřilo, že Ötzi zemřel na podchlazení během zimní bouře. Následné výzkumy ukázaly, že měl v době úmrtí v levém rameni uvízlý hrot šípu. Detailní prohlídka těla našla podlitiny a řezy na rukou, zápěstí a hrudníku a mozkové poranění svědčící o úderu do hlavy. Předpokládá se, že Ötzi vykrvácel poté, co šíp rozbil lopatku a poškodil velké cévy.

22

Buzz Aldrin při výstupu na měsíční povrch

Apollo 11 byl americký pilotovaný kosmický let programu Apollo, během něhož 20. července 1969 lidé poprvé stanuli na povrchu Měsíce. Jednalo se v pořadí o 31. let pilotované kosmické lodě ze Země, podle katalogu COSPAR dostal označení 1969-059A. V programu Apollo to byl pátý pilotovaný let a třetí let k Měsíci. Posádka splnila cíl vyhlášený 25. května 1961 prezidentem USA Johnem F. Kennedym – do konce dekády stanout na povrchu Měsíce a bezpečně se vrátit na Zemi.

Trojici astronautů – velitele Neila Armstronga, pilota lunárního modulu Edwina „Buzze“ Aldrina a pilota velitelského modulu Michaela Collinse – v kosmické lodi Apollo 11 vynesla 16. července 1969 raketa Saturn V na oběžnou dráhu Země. O tři dny později, 19. července, přiletěli na oběžnou dráhu Měsíce. Dne 20. července 1969 se Armstrong a Aldrin v lunárním modulu spustili na povrch Měsíce a ve 20:17:40 UTC přistáli v Moři klidu (Mare Tranquillitatis). O šest hodin později vstoupil Armstrong jako první člověk na povrch Měsíce. Společně s Aldrinem během dvouapůlhodinové vycházky nasbírali 22 kg měsíčních hornin a po 21 hodinách a 31 minutách pobytu na povrchu odstartovali zpět ke Collinsovi, který zatím čekal ve velitelském modulu na oběžné dráze Měsíce. Po spojení s velitelským modulem se všichni vydali na zpáteční cestu k Zemi. Přistáli v Tichém oceánu 24. července 1969.

21

Bob Dylan (1963)

Bob Dylan, rodným jménem Robert Allen Zimmerman (* 24. května 1941 Duluth), je americký písničkář, hudebník a výtvarník. Velká část jeho nejproslulejší tvorby pochází z 60. let, kdy byl částečně proti své vůli považován za vůdčí postavu sociálních nepokojů. Z některých jeho raných písní, jako „Blowin' in the Wind“ nebo „The Times They Are a-Changin'“, si americké hnutí za občanská práva a protiválečné hnutí udělalo skoro hymny. Šestiminutovým singlem „Like a Rolling Stone“, kterým se v roce 1965 rozešel se svými kořeny ve folkové hudbě, proměnil Bob Dylan radikálně definici populární hudby. Za zapojení elektrických hudebních nástrojů sklidil odsudek a kritiku mnoha členů folkového hnutí.

Zpočátku vycházel z písní Woodyho Guthrieho, Roberta Johnsona a Hanka Williamse, později hranice hudebních žánrů překročil a proměnil. Za 60 let své hudební kariéry experimentoval s řadou různých tradic amerického písničkářství – od folku, blues a gospelu, přes rokenrol a rockabilly, k anglickému, skotskému a irskému folku, nevyhnul se ani jazzu a swingu. Vystupuje s kytarou, klávesami a harmonikou.

Jako písničkář a hudebník získal Dylan mnoho ocenění včetně Grammy, Zlatého glóbu a Oscara. Byl uveden do Rokenrolové síně slávy, Nashvillské písničkářské síně slávy a Písničkářské síně slávy. Porota Pulitzerovy ceny mu v roce 2008 udělila zvláštní cenu „za výrazný přínos populární hudbě a americké kultuře“. V květnu 2012 obdržel Dylan Prezidentskou medaili svobody, nejvyšší civilní vyznamenání Spojených států. V roce 2016 získal Nobelovu cenu za literaturu za to, „že našel nový způsob poetického vyjádření, jímž navázal na velkou americkou písňovou tradici.“ Od roku 1994 vydal osm knih kreseb a maleb a jeho práce byly vystaveny ve významných galeriích.

20

Albatros královský za letu (snímek z jivýchodní Tasmánie)

Albatros královský (Diomedea epomophora) je velký mořský pták z rodu Diomedea z čeledi albatrosovitých. Jeho rozpětí křídel téměř 3,5 m je jedno z největších mezi ptáky. Většina peří albatrosa královského je bílá, pouze svrchní část křídel je černá s bílými skvrnami. Na spodní straně křídel podél jejich spodního okraje se nachází černá linka. Velký zobák je světle růžový s nosními dírkami směřujícími dopředu. Nohy jsou silné a krátké, což způsobuje kolíbání albatrosa při chůzi. Albatrosi se živí hlavně hlavonožci a rybami, méně často salpovci, korýši a pláštěnci. K letu využívá principů svahového proudění a především dynamického plachtění, které mu umožňuje překonat tisíce kilometrů při minimálním energetickém výdeji.

Více než 99 % albatrosů královských hnízdí v kolonii na Campbellově ostrově, menší kolonie se nachází i na Enderbyově ostrově a několik jedinců zalétá na novozélandskou pevninu na mys Taiaroa, kde se páří s albatrosy Sanfordovými. K páření dochází v říjnu a listopadu. Samice klade pouze jedno velké bílé vejce, a to většinou jen jednou za dva roky. Na vejcích sedí oba rodiče, inkubační doba trvá 77–81 dní. Mláďata se osamostatňují po 8 měsících, kdy odlétají na několik let na moře. Poté se vracejí do kolonie, aby si našli partnera. Komplikované namlouvací rituály trvají i několik sezón, než dojde k prvnímu páření. Albatrosové žijí v monogamních svazcích a se stejným partnerem jsou po celý život. Až 80 % života stráví na moři mezi cca 30°–55° jižní šířky po celém obvodu planety. Jsou přísně chránění místními legislativami Dohodou o ochraně albatrosů a buřňáků s mezinárodním přesahem. Jsou ohrožení především komerčním rybolovem, kde představují vedlejší úlovky rybářských operací, především během lovů na dlouhou lovnou šňůru.

19

Klášter ve Žďáru nad Sázavou, který Boček založil

Boček z Jaroslavic a ze Zbraslavi, někdy také Boček z Obřan, byl moravský šlechtic z rodu pánů ze Zbraslavi. Narodil se jako nejstarší syn Gerharda ze Zbraslavi zřejmě těsně před rokem 1210. První písemná zmínka o něm pochází z listopadu 1232, kdy jako Gerhardův syn svědčil na darovací listině moravského markraběte Přemysla. V roce 1233 se účastnil bojů mezi Václavem I. a babenberskými vojsky a díky prokázané oddanosti králi tehdy začal Bočkův rychlý politický vzestup. Václav I. se mu odvděčil tím, že mu ještě téhož roku udělil titul maršálka. V roce 1238 byl jmenován znojemským purkrabím.

Své postavení Boček zužitkoval při sňatku s Eufémií, dcerou velmože Přibyslava z Křižanova, po němž později zdědil rozsáhlé statky. Eufémie byla zároveň sestrou svaté Zdislavy z Lemberka. Roku 1252 Boček získal titul hraběte z Perneggu. Téhož roku založil cisterciácký klášter ve Žďáru, čímž navázal na celoživotní úsilí svého tchána. V roce 1254 se účastnil křížové výpravy do Pruska. Angažoval se ve vysoké politice a významnou měrou přispěl k proslulosti svého rodu. Ve starší literatuře byl dokonce považován za zakladatele rodu pánů z Kunštátu. Zemřel v prosinci roku 1255 a byl zřejmě pochován ve žďárském klášteře. Zanechal po sobě dceru Anežku a dva syny Gerharda a Smila.

18

Boeing 707 společnosti Sabena

Operace Izotop je krycí název pro akci izraelské elitní armádní jednotky Sajeret Matkal, při níž byli 9. května 1972 na izraelském letišti Lod (dnešní Ben Gurionovo mezinárodní letiště) osvobozeni cestující z uneseného letu belgické společnosti Sabena číslo 571. Ten na pravidelné lince z Bruselu do Tel Avivu, s mezipřistáním ve Vídni, o den dříve unesla čtveřice příslušníků palestinské teroristické skupiny Černé září.

Únosci se po zmocnění letounu na trase mezi Vídní a Izraelem rozhodli pokračovat v původním směru letu a v Tel Avivu požadovali propuštění 315 odsouzených palestinských vězňů, jinak hrozili odpálením výbušnin na palubě letadla. Izraelským vyjednavačům se podařilo mystifikací vzbudit ve čtveřici pocit vítězství, když naoko souhlasili s propuštěním vězňů. Díky tomu únosci souhlasili s opravou uneseného Boeingu 707 izraelskými mechaniky (ve skutečnosti převlečenými členy Sajeret Matkal), kteří předtím letoun úmyslně poškodili. Ti se tak nepozorovaně dostali k letadlu a během následné záchranné operace, která byla svého druhu první na světě, se jim podařilo osvobodit všech 86 cestujících, držených jako rukojmí. Tři z nich byli nešťastnou náhodou zraněni ze strany izraelských jednotek, přičemž jedna cestující později těmto zraněním podlehla.

Palestinské skupiny na fiasko zareagovaly zintenzivněním teroristických útoků namířených proti Izraeli, aby si tak napravily pošramocenou reputaci.

17

Prase visajanské (Sus cebifrons) je menší druh prasete, které se endemitně vyskytuje na Visajských ostrovech (součást Filipín), přičemž pravděpodobně již přežívá pouze v malých roztříštěných areálech ostrovů Negros a Panaj. Historický areál sice zasahoval na šest filipínských ostrovů, nicméně následkem masivního odlesňování a lovu populace dramaticky poklesly, přičemž jeden ze známých poddruhů byl zcela vyhuben. Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí prase visajanské jako kriticky ohrožený druh.

Prase visajanské bylo na samostatný druh povýšeno v průběhu 90. let 20. století, předtím bylo považováno za poddruh prasete celebeského, vousatéhofilipínského. Teprve molekulární analýzy navíc ukázaly, že se prase visajanské od všech těchto druhů zřetelně odlišuje a může představovat nejprimitivnější druh rodu Sus, a tedy i sesterský taxon vůči všem ostatním prasatům z tohoto rodu. Vzhledem k vzácnosti druhu je o chování prasete visajanského známo jenom málo informací, většina pozorování pochází ze zajetí. Na Filipínách prase žije v lesních stanovištích nad 800 m n. m., živí se všežravě, přičemž může představovat klíčového rozptylovače semen některých zdejších dřevin, jako jsou litokarpy a dilenie. Sdružuje se do menších sociálních skupinek od tří do dvanácti zvířat, přičemž selata jsou ve volné přírodě pozorována od ledna do března.

Prase visajanské je první druh prasete, u něhož bylo zaznamenáno možné užívání nástrojů: pozorovaná skupinka z pařížské zoologické zahrady používala kusy dřeva k úpravě hnízd a pro kopání v zemi. Podobné chování se nezdálo být vrozené, ale přeneslo se možná v rámci skupiny pomocí sociálního učení.

16

Rekonstruovaná část Thedosiánských hradeb u Selymbrijské brány

Konstantinopolské hradby jsou řady kamenných opevnění obklopující někdejší hlavní město Východořímské říše Konstantinopol, vybudované římským císařem Konstantinem I. Velikým. Hradbám chránícím Konstantinopol se během historie dostalo množství nejrůznějších úprav a vylepšení. Staly se největším opevněním postaveným ve starověku a jedním z nejkomplexnějších a nejpropracovanějších systémů městského opevnění vůbec.

První hradby postavené císařem Konstantinem kolem nově vybudovaného hlavního města Římské říše obklopovaly celé město, aby jej chránily proti útokům jak ze souše, tak i z moře. Jak se město postupně rozrůstalo, byly v 5. století našeho letopočtu vybudovány hradby nové, jež se později nazývaly Theodosiánské. Ačkoliv ostatní části opevnění nebyly tak dobře vybudovány jako Theodosiánské hradby, byly plně obsazené hradby takřka nedobytné pro většinu obléhacích technik středověku a ochránily Konstantinopol a Byzantskou říši před útokem Avarů, Arabů, Rusů, Bulharů a dalších národů po několik set let. S nástupem střelných zbraní se klasická středověká opevnění stala zastaralá a neúčinná proti dělům, jež byla mnohem účinnější než dřívější obléhací stroje, což nakonec přispělo i ke konečnému pádu Konstantinopole do rukou osmanských Turků 29. května 1453.

Hradby města, jemuž Turci dali jméno Istanbul, byly udržovány i za vlády osmanských sultánů. Teprve v 19. století, když se město začalo rozrůstat i za hranice středověkého osídlení, začaly být některé části hradeb bourány. Navzdory upadající údržbě se mnohé části opevnění zachovaly dodnes. V osmdesátých letech 20. století byl spuštěn rozsáhlý program na záchranu původního městského opevnění, díky kterému dnes mohou být hradby spatřeny ve své původní podobě.

15

Jan Sokol

Jan Sokol (18. dubna 1936 Praha16. února 2021 Praha) byl český filosof, překladatel filosofických textů, vysokoškolský pedagog, publicista a politik. Vyučil se na zlatníka, v roce 1958 v dálkovém studiu odmaturoval, od roku 1963 dálkově studoval matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1964–1990 pracoval jako programátor, později byl vedoucím výzkumným pracovníkem ve Výzkumném ústavu matematických strojů. Od roku 1991 přednášel filosofii, antropologii a religionistiku na Pedagogické a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V únoru 1997 byl jmenován docentem, v roce 2000 profesorem. Byl prvním děkanem Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy (2000–2007).

Byl účastníkem první vlny signatářů Charty 77. Po sametové revoluci byl v letech 1990–1992 poslancem Federálního shromáždění, ministrem školství ve vládě Josefa Tošovského v roce 1998 a posledním protikandidátem Václava Klause ve volbách prezidenta České republiky v únoru 2003. Jan Sokol byl jedním z výrazných českých křesťanských intelektuálů. Zabýval se hlavně filosofickou antropologií, dějinami náboženství a antropologií institucí. Přednášel na četných českých i zahraničních univerzitách, zejména na evropská a filosofická témata. Patřil mezi aktivní přispěvatele Wikipedie, byl také čestným členem spolku Wikimedia Česká republika. Zemřel v polovině února 2021 v nedožitých 85 letech, které by oslavil tuto neděli.

14

Johann Wilhelm Trollmann (přezdívaný Rukeli – v romštině strom; 27. prosince 1907 – 1944) byl německý boxer ve střední váze patřící k romskému etniku Sinti. Díky svým úspěšným zápasům, přitažlivému vzhledu a neobvyklé boxerské technice, kterou předběhl svou dobu (tzv. tanec v ringu), si získal značnou popularitu. V roce 1933 se stal německým boxerským mistrem ve střední váze, titul mu však z rasových důvodů nebyl uznán a v další profesionální boxerské kariéře mu bylo zabráněno. Jako profesionální boxer absolvoval celkem 64 zápasů, z nichž ve 31 případech zvítězil, 19 jich prohrál a 14 zápasů skončilo nerozhodně.

Za druhé světové války v letech 1939–1941 jako voják wehrmachtu bojoval na západnívýchodní frontě, kde byl zraněn. Roku 1942 byl z armády vyloučen kvůli směrnici zakazující službu všech Romů a poté byl deportován do koncentračního tábora Neuengamme, kde byl nucen navzdory své podvýživě a vysílení každý večer podstupovat boxerské souboje s tamními příslušníky SS. Trollmannovi spoluvězni fingovali jeho smrt a zajistili mu přesun do koncentračního tábora Wittenberge, kde však byl opět poznán a roku 1944 ubit dozorcem Emilem Corneliem. Jeho mistrovský titul z roku 1933 byl Německou profesionální boxerskou federací uznán roku 2003.

13

Pištec žlutý ve Fiordlandu

Pištec žlutý (Mohoua ochrocephala, maorsky mōhua) je malý žlutohnědý ptákřádu pěvců, který se endemitně vyskytuje na Jižním ostrově Nového Zélandu. Ještě v době příchodu Evropanů na Nový Zéland koncem 18. století se jednalo o jednoho z nejrozšířenějších tamějších ptáků. Z důvodu odlesňování a hlavně lovu ze strany nově zavlečených savců (zejména hranostajů a krysy obecné) se biotop rozšíření pištce zmenšil až o 90 %. Ministerstvo památkové péče odhaduje celkovou populaci k roku 2020 na 5 000 ptáků.

Pištec žlutý měří 15 cm. Samec váží 30 g, samice 25 g. Peří pištce je na hlavě i břichu kanárkově žluté; záda, křídla a ocas jsou převážně hnědé. Pohlavní dvojtvárnost je nevýrazná a v terénu je samec od samice k nerozeznání. K páření dochází od října do března. Snůška obsahuje 1–5, nejčastěji 3–4 vejce. Živí se převážně bezobratlými živočichy, občas pojídá i ovoce a nektar. Hnízdí vysoko v korunách stromů v dutinách starých pabuků. Očekávaná délka života je 5 let, byl však zaznamenán i 16letý jedinec.

Druh poprvé popsal Johann Friedrich Gmelin v roce 1789. O jeho zařazení se vedla dlouhá vědecká debata. Až analýzy DNA zařadily druh do rodu Mohoua a monotypické čeledi Mohouidae. Od roku 2005 je pištec veden na Červeném seznamu ohrožených druhů jako ohrožený taxon. Maorský kmen Ngāi Tahu považuje pištce žlutého za taonga („posvátný klenot”), ke kterému příslušníci kmene chovají historické, emoční a spirituální pouto. Pištec je vyobrazen na rubové straně novozélandské stodolarové bankovky.

12

Vrba (Salix) je obsáhlý rod dvoudomých opadavých dřevinčeledi vrbovitých. Zahrnuje více než 400 druhů kosmopolitně rozšířených stromů, keřů i drobných keříčků, s převahou v mírných a chladných oblastech severní polokoule. Jejich určení je často obtížné, rod patří mezi tzv. kritické taxony rostlin. Vrby obvykle rostou poblíž vody, v lužních lesích, na vlhkých loukách, v rašeliništích či podél vodních toků, ale též v alpínské vegetaci či v mrazové tundře. Vesměs jsou velmi náročné na světlo. Listy jsou čárkovité, kopinaté či vejčité, květy jsou uspořádány v jehnědách, plody jsou tobolky obsahující velké množství ochmýřených semen, která se šíří větrem. Kvetoucí jehnědy jsou opylovány převážně hmyzem.

Jako zdroj rychle obnovovaného dřeva a proutí jsou vrby odedávna využívány člověkem, vrbová kůra obsahuje léčivé látky. Patří k významným včelařským rostlinám. Využívány jsou v kořenových čističkách odpadních vod, stejně jako v okrasném zahradnictví a moderní architektuře. V kulturní historii bývají chápány jako symbol neplodnosti, cudnosti, truchlení a smrti, vrbové ratolesti ve formě kočiček jsou užívány také při některých předjarních a jarních slavnostech.

V české květeně se vyskytuje 22 původních druhů vrb, z toho jeden vyhynulý, a množství hybridů; dalších několik introdukovaných se pěstuje v kultuře a místy zplaňuje. Pověstná a v hospodářství po staletí využívaná je regenerační schopnost vrbː jsou schopny se obnovovat po opakovaném ořezávání i zakořeňováním opadaných větví. Měkké, pórovité, nepříliš trvanlivé dřevo vrb se užívá k výrobě celulózy, překližek, bedýnek, dříve též kriketových pálek, či jako palivo. Ohebné a různobarevné proutí se odedávna používá v košíkářství k výrobě ošatek, košů i rozličného nábytku.

11

Albazin obléhaný čchingským vojskem

Nikifor Černigovskij byl ruský sibiřský kozák, původem z polsko-litevského státu. V letech 1665–1675 s přestávkami stál v čele samosprávy v Albazinu, centru ruské moci v horním Poamuří.

Ve smolenské válce (1632–1634) bojoval v polsko-litevském vojsku, ale upadl do ruského zajetí. Po válce se odmítl vrátit a vstoupil do ruských služeb. Po roce se pokusil o útěk na Litvu, byl chycen a poslán na Sibiř, kde se z řadového kozáka vypracoval na velitele padesáti mužů. Roku 1665 vedl skupinu nespokojenců, která zabila ilimského vojevodu Lavrentije Obuchova. Rebelové se rozhodli odejít k Amuru, kde postavili pevnost Albazin. Následujícího roku zaseli a sklidili první obilí a od domorodců v okolí vybírali jasak, k nespokojenosti mandžuské říše Čching, činící si nárok na povodí Amuru. Už roku 1666 navázali kontakt s nejbližším představitelem ruského státu – Larionem Tolbuzinem, který z Něrčinsku spravoval Zabajkalsko. Tolbuzin uznal Černigovského za řádného představitele ruské vlády na Amuru. V listopadu 1670 vyšlo najevo, že Černigovskij přemlouval manželku jednoho z Albazinců, aby s ním zběhla do Číny. Albazinci ho zatkli a odvezli do Něrčinska. Po čase byl propuštěn a 1673 opět spravoval Albazin. Příštího roku ho nový něrčinský vojevoda Pavel Šulgin přeložil k sobě. V lednu 1675 Černigovskij opět vykonával úřad albazinského náčelníka. V březnu 1675 byl v Moskvě za účast na vraždě Obuchova odsouzen k smrti, vzápětí omilostněn a přijat do státní služby. Zemřel počátkem léta 1675, ještě předtím, než zpráva doputovala do Albazinu.

Měl tři syny, kteří s ním neodešli do Albazinu, ale z půli útěku se vrátili. Později přesídlili do Idinsku u Irkutsku; zde a v blízkém Svirsku a Čeremchovu žili jejich potomci i na počátku 21. století. Albazin byl v rusko-čchingské válce poničen, roku 1690 Rusy vyklizen a region předán Čchingům.

10

Možná podobizna Hypatie z Alexandrie

Hypatia z Alexandrie (mezi lety 350/370březen 415, příp. 416) byla pohanská novoplatonská filosofka a první historicky známá matematička. Žila v závěru řecko-římské dobyegyptské Alexandrii a je považovaná za jednu z hlavních postav tehdejší pohanské filosofie a víry. Svými současníky byla pokládána za charismatickou učitelku a významnou učenkyni se značným rozsahem odbornosti. Současně požívala ve městě všeobecné obliby a úcty. Její působení bylo dokladem životaschopnosti pozdně antické tradice jako intelektuální a do jisté míry i náboženské alternativy k tehdy už dominujícímu křesťanství. Přestože na rozdíl od jiných novoplatoniků nezaujímala protikřesťanskou pozici a velmi pravděpodobně sama stejně jako její křesťanští žáci zastávala přesvědčení o kompatibilitě své nauky s křesťanstvím, představitelé církve její působení pro křesťanství pokládali za značně nebezpečné.

Byla, podle některých zdrojů přičiněním patriarchy Kyrilla, brutálně zavražděna davem v období vyhrocených náboženských sporů; proto někdy bývá označována jako „pohanská mučednice“ a poslední představitelka helénismu. Pozdější křesťanská tradice dle některých autorů z Hypatie umučené zfanatizovanými křesťany vytvořila legendární postavu svaté mučednice Kateřiny popravené údajně pohanským císařem pro své křesťanské vyznání. Ačkoli se z Hypatiina vědeckého díla nic nezachovalo, v dobových souvislostech vedl její osud ke vzniku až do současnosti tradovaného literárního mýtu. Počínaje 18. stoletím se v tomto smyslu opakovaně objevuje jako předmět interpretací autorů novověké a moderní literatury, kteří si o ní mnohdy vytvářejí svůj vlastní a skutečnosti ne zcela odpovídající obraz. Často je její osud chápán jako argument pro kritiku církve a křesťanství vůbec; bývá v něm spatřován projev jejich údajné nesnášenlivosti a antivědeckého postoje. Ve feministické literatuře je Hypatia uváděna jako příklad emancipace ženství a oběť misogynie svých nepřátel.

09

Lachtan Forsterův na jižním cípu Jižního ostrova Nového Zélandu

Lachtan Forsterův (Arctocephalus forsteri) je mořská šelmačeledi lachtanovitých, jejíž domovinou je Nový Zéland, jižní Austrálie a některé jejich subantarktické ostrovy. Druh je řazen do rodu Arctocephalus, jeho nejbližšími příbuznými jsou lachtan galapážský a lachtan jihoamerický. Lachtan má protáhlé tělo se silnou vrstvou podkožního tuku a huňatou šedohnědě zbarvenou srstí. Disponuje párem předních i zadních ploutví, které z něj činí zdatného plavce. Dokáže se potopit do hloubek přesahujících 300 m. Živí se převážně chobotnicemi, krakaticemi a množstvím různých druhů ryb. Na loveckých výpravách za kořistí dokáže strávit i několik týdnů.

V době páření se lachtani sdružují do kolonií na skalnatých březích oceánu. V září a říjnu do kolonie nejdříve dorazí samci, kteří si začnou vymezovat teritoria. O několik týdnů později dorazí první samice, o které začnou samci bojovat. Řada samců se nakonec nerozmnožuje, protože lachtani praktikují polygynii; jeden samec se typicky páří s 6–8 samicemi a ty si pro sebe vybojují jen ti nejzdatnější jedinci. Samice v létě rodí pouze jedno mládě, které je výsledkem kopulace v předešlém období říje. Již týden po porodu se spáří se svým novým partnerem, probíhá však u ní odložená nidace, kdy sice dochází k oplodnění vajíčka, to se ale neimplantuje do stěny dělohy hned, nýbrž až za cca 3 měsíce.

MaorovéAustrálci lovili lachtany pro maso, případně pro jejich kůži a zuby. Ze zubů Maorové vyráběli rybářské háčky. Evropští kolonizátoři v první polovině 19. století lovili lachtany Forsterovy takřka k vyhynutí. Primárním důvodem byla jejich kůže, po které byla vysoká poptávka ze strany evropského módního průmyslu. Celková populace druhu se k roku 2021 odhaduje na 200 tisíc kusů a vykazuje rostoucí trend.

08

An Lu-šan

Povstání An Lu-šana byla rozsáhlá vzpoura proti čínské říši Tchang v letech 755763, která zasáhla severovýchodní a centrální regiony říše.

V polovině 8. století se tchangská armáda skládala vesměs z žoldnéřů, přičemž většina jízdy, elity armády, sestávala z vojáků nečínského původu. Z generálů byl nejvlivnějším An Lu-šan smíšeného sogdsko-turkického původu, který velel armádám tří regionů na severovýchodě se sídlem u Pekingu. V prosinci 755 se vzbouřil. Bez odporu přitáhl k Žluté řece, rozprášil narychlo sestavenou tchangskou armádu a obsadil vedlejší metropoli říše, Luo-jang, v níž se prohlásil císařem. Na jaře 756 začali rebelové ustupovat. V červenci 756 se vládní ofenziva zhroutila, když An Lu-šan rozdrtil hlavní tchangskou armádu a obsadil hlavní město Čchang-an. Tchangský císař Süan-cung před povstalci prchl do S’-čchuanu, jeho následník Su-cung se prohlásil císařem a převzal vládu. V lednu 757 An Lu-šanův syn An Čching-sü zabil otce a stal se císařem rebelů. Koncem roku 757 Su-cungova armáda s pomocí ujgurské jízdy dobyla obě metropole, načež svůj postup zastavila. Až za rok oblehla An Čching-süa v Siang-čou (na pomezí Che-peje a Che-nanu), ale na jaře 759 ji zahnal povstalecký generál Š’ S’-ming, který zabil An Čching-süa a sám se prohlásil císařem.

Š’ S’-ming na podzim 759 dobyl Luo-jang, k dalšímu postupu však neměl sílu, zatímco tchangskou stranu oslabila řada regionálních vzpour. Na jaře 761 Š’ S’-minga zabil jeho syn Š’ Čchao-i. Na podzim 762 Tchangové opět získali pomoc Ujgurů a porazili Š’ Čchao-iho, který prchl na severovýchodní hranici, kde začátkem roku 763 zahynul. Jeho generálové přešli na tchangskou stranu, přičemž si ponechali svá území a vojska. Z povstání vyšel tchangský stát výrazně změněný. Zhroutil se daňový systém, když sčítání lidu napočetlo pouze 17 milionů osob místo 53 milionů před povstáním. Provincie ovládali vojenští guvernéři ťie-tu-š’, na severovýchodě říše prakticky samostatní; severozápad odpadl úplně.

07

Umberto Eco (5. ledna 1932 Alessandria19. února 2016 Milán) byl italský sémiolog, medievista, estetik, filosof a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů postmoderny 60. let 20. století. Během své akademické kariéry napsal řadu esejů o sémiotice, středověké estetice, lingvistice a filosofii. Roku 1971, kdy se stal profesorem, byl jedním z inspirátorů prvního kurzu nového sémiologického oboru sdružujícího studium umění, hudby a zábavy, který se vyučuje na Boloňské univerzitě. V osmdesátých letech propagoval na téže univerzitě zřízení studijního programu „Komunikační vědy“. V roce 1988 založil Katedru komunikace na Univerzitě v San Marinu a Mezinárodní centrum pro sémiotická a kognitivní studia, od roku 2008 byl emeritním profesorem a prezidentem Scuola Superiore di Studi Umanistici při univerzitě v Boloni. V roce 2010 se stal členem italské akademie věd v oboru etiky, historie a filosofie.

V souvislosti se svou akademickou specializací se Eco zapojil do činnosti volného avantgardního uskupení Gruppo 63 (Skupina 63), jež sdružovalo spisovatele, básníky, kritiky a teoretiky, kteří se chtěli kriticky vyrovnat s italským neorealismem padesátých let. Zapojen do těchto literárních diskusí, v nichž chtěl svou pozici učinit co nejvíce srozumitelnou, začal v šedesátých letech publikovat své prozaické experimenty a parodie. Poté, co ve svém spise Opera aperta (Otevřené dílo) definoval svůj ideál literárního textu přístupného co nejširšímu spektru čtenářů, napsal svůj nejslavnější román Jméno růže. Kniha se stala mezinárodním bestsellerem, byla přeložena do více než 40 jazyků a na celém světě se jí prodalo přes 50 milionů výtisků. Dočkala se také filmové a seriálové adaptace.

06

Jindřich VII. na dobové iluminaci

Jindřich VII. Lucemburský byl lucemburský hrabě, římskoněmecký král a císař Svaté říše římské z dynastie Lucemburků. Narodil se jako nejstarší syn Jindřicha VI. Lucemburského a jeho manželky Beatrix z Avesnes. Když mu roku 1288 v bitvě u Worringen zemřel otec, byl ještě dítě a vládu v Lucembursku za něj proto vykonávala jeho matka Beatrix. Jindřich byl mezitím vychováván na dvoře Filipa IV. Sličného ve Francii. Poté, co se roku 1292 oženil s Markétou Brabantskou, ujal se v Lucembursku samostatné vlády. Jeho panování bylo provázeno územním i hospodářským rozmachem. Po zavraždění římského krále Albrechta I. Habsburského byl Jindřich 27. listopadu 1308 kurfiřty jednomyslně zvolen římskoněmeckým králem. Mezi jeho velké úspěchy patřila stabilizace poměrů v jižní polovině říše, kde získal velkou autoritu. V roce 1310 pro svého syna Jana diplomaticky získal České království, odkud vypudil vévodu Jindřicha Korutanského.

Po domluvě s papežem Klementem V. se Jindřich VII. v říjnu 1310 s vojskem vypravil na italské tažení do Říma, jehož cílem bylo získat císařskou korunu a zmocnit se tak vlády nad říšskou Itálií. I přes slibné začátky celé kampaně a Jindřichovy snahy stabilizovat situaci v severní Itálii, se zde proti němu postavila liga guelfských měst v čele s Florencií a Bolognou. Dne 29. června 1312 byl Jindřich v Lateránské bazilice třemi kardinály korunován na císaře. Novopečený císař se ale dostal do sporu s neapolským králem Robertem z Anjou i papežem Klementem V. Spojil se proto se sicilským králem Fridrichem II., s nímž se chystal napadnout Robertovo Neapolské království. Tento záměr však nestihl uskutečnit, protože 24. srpna 1313 zemřel. Příčinou smrti mohla být malárie.

05

Megadeth na festivalu Sonisphere roku 2010

Megadeth je americká thrashmetalová hudební skupina, kterou roku 1983 založili Dave Mustaine a David Ellefsonkalifornském Los Angeles. Mustaine tak učinil krátce po opuštění skupiny Metallica. Spolu se skupinami Metallica, Slayer a Anthrax jsou Megadeth neoficiálně označováni za tzv. „velkou čtyřku“ amerického thrash metalu – čtyři kapely odpovědné za jeho rozvoj a popularizaci. Pro písně skupiny je typická komplexní struktura a rychlé rytmické sekce; texty většinou pojednávají o politice, válkách, smrti a v neposlední řadě náboženství. Debutové album skupiny s názvem Killing Is My Business… and Business Is Good! vyšlo v roce 1985 a dočkalo se poměrně velkého úspěchu. Druhé album Peace Sells… but Who's Buying? vyšlo v roce 1986 a ovlivnilo zejména undergroundovou metalovou scénu své doby. Užívání drog a osobní spory přinesly Megadeth v tomto období množství negativní publicity.

Poté, co se sestava stabilizovala, vydala skupina několik platinových alb, například Rust in Peace (1990) a Countdown to Extinction (1992). Spolu s několika turné po celém světě jim právě tato alba přinesla slávu a uznání veřejnosti. V letech 2002 až 2004 Megadeth dočasně ukončili činnost kvůli zranění ruky, které utrpěl kytarista a zpěvák Dave Mustaine. Od července 2005 skupina několikrát pořádala vlastní festivalové turné Gigantour. Megadeth za dobu svého působení prodali celosvětově přes 38 milionů nosičů a dvanáctkrát byli nominováni na cenu Grammy, kterou vyhráli roku 2017 s písní „Dystopia“ v kategorii Nejlepší metalový výkon. V průběhu let skupina svou hudbou a texty vyvolala různé kontroverze; musela například zrušit několik plánovaných živých vystoupení a americká televizní stanice MTV odmítla hrát dva videoklipy, které podle ní tolerovaly sebevraždu.

04

Kočkodan zelený (Chlorocebus sabaeus)

Primáti (Primates) představují řád placentálních savců, jenž zahrnuje infrařády lemurů a ksukolů, outloňů a komb, nártounů a opic včetně lidí. Pokud se nepočítá člověk, primáti osídlili všechny kontinenty Starého světa včetně Madagaskaru, dále Střední a Jižní Ameriku. Nejstarší špatně známé rody pravých primátů – Altiatlasius a Altanius – pocházejí ze svrchního paleocénu a spodního eocénu. V raném eocénu se objevily úspěšné primátí skupiny adapoidůomomyoidů, jež se následně široce rozšířily na severní polokouli.

Primáty charakterizuje především zdokonalení zraku včetně prostorového a mnohdy barevného vidění, zhoršení čichu a rozvoj mozku; v poměru k tělesné hmotnosti mají primáti největší mozek mezi suchozemskými savci. Končetiny jsou dobře pohyblivé, je vyvinuta klíční kost. Protistojné palce zajišťují dobrý úchop a na prstech se rozvíjejí ploché nehty spíše než drápy. Rozmnožování primátů je typické nízkým počtem mláďat a dlouhou graviditou a postnatálním vývojem. Primáti vykazují pokročilé kognitivní schopnosti, jsou obdařeni schopností kognitivního mapování, flexibilní pamětí, díky citlivým rukám mohou manipulovat s objekty na úrovni převyšující ostatní živočichy. Pokročilá sociální inteligence umožňuje spolupráci a uzavírání spojenectví mezi jednotlivci, jakož i sociální učení, minimálně u člověka i teorii mysli.

Nehumánní primáti již od starověku vystupují v mnoha náboženstvích či dobových příbězích. Souběžně s tím probíhaly i snahy primáty popsat a roztřídit, nicméně teprve Carl Linné popsal primáty jako samostatný řád. Současná lidská populace má na ostatní druhy primátů negativní vliv a masivní odlesňování spolu s lovem zapříčinilo, že k roku 2017 bylo 60 % druhů primátů ohroženo vyhynutím.

03

Frances Griffithsová, 1920

Víly z Cottingley je pojmenování série pěti fotografií, které pořídily dvě mladé sestřenice Elsie Wrightová a Frances Griffithsová žijící ve městě Cottingley poblíž Bradfordu v Anglii. V roce 1917, kdy pořídily první ze dvou fotografií, bylo Elsie 16 a Frances 10 let. Snímky přilákaly pozornost spisovatele sira Arthura Conana Doyla, který je využil jako ilustraci k článku o vílách pro vánoční vydání časopisu The Strand Magazine v roce 1920. Conan Doyle, jako spiritualista, byl fotografiemi nadšen a interpretoval je jako jasné a viditelné známky duchovních jevů. Veřejné reakce byly smíšené, někteří považovali obrazy za pravé, jiní však byli přesvědčeni, že jsou falešné.

Zájem o víly z Cottingley po roce 1921 postupně klesal. Obě dívky vyrostly, vdaly se a nějakou dobu žily v zahraničí. Fotografie přesto udržovaly představivost veřejnosti. V roce 1966 reportér z novin Daily Express vyhledal Elsie, která se vrátila do Velké Británie. Elsie připustila možnost, že si myslela, že fotografovala své představy, a média se opět začala o příběh zajímat. Na počátku 80. let Elsie s Frances prohlásily, že fotografie byly zfalšované pomocí vystřižené víly zkopírované z populární dětské knížky, ale Frances až do konce svého života tvrdila, že pátá a poslední fotografie je skutečná. Fotografie a dva z použitých fotoaparátů jsou k vidění v Národním muzeu médiíBradfordu.

02

Sir John Frederick William Herschel (7. března 179211. května 1871) byl anglický astronom, matematik, chemik a průkopník fotografování. Narodil se 7. března 1792 ve Slough nedaleko Windsoru jako syn astronoma Williama Herschela a jeho manželky Mary. Po získání základního vzdělání na Dr Gretton's School v Hitchamu začal John v osmi letech navštěvovat Eton College. Zde však byl týrán spolužáky, a proto školu opustil a byl vzděláván doma. V roce 1809 vstoupil na St John's CollegeCambridge. Po ukončení vysokoškolského studia v roce 1813 se stal členem Královské společnosti, kde byl později, v letech 1824–1827, sekretářem. Po studiích měl být právníkem, ale v roce 1816 se pod vlivem svého otce a přítele W. H. Wollastona rozhodl pro vědu.

Dokončil práci svého otce na katalogizaci severní hvězdné oblohy a rozšířil ji o katalog objektů nacházejících se na jižní hvězdné obloze. Objevil 525 mlhovin a hvězdokup a 3300 dvojhvězd. Pojmenoval sedm Saturnových měsíců a čtyři měsíce Uranu. Při svých experimentech s thiosíranem sodným objevil jeho schopnost rozpouštět halogenidy stříbra; tato schopnost byla později využita k ustalování fotografií. Jeho další pokusy vedly k objevu fotografického postupu zvaného kyanotypie. Použil také pravděpodobně jako první názvy „fotografie“, „negativ“ a „pozitiv“. Se svou manželkou Margaret během pobytu v jižní Africe kreslil tamní flóru a jeho 112 ilustrací bylo v roce 1996 vydáno v botanickém díle Flora Herscheliana.

Po smrti měl národní pohřeb a byl pochován ve westminsterském opatství poblíž hrobu Isaaca Newtona. Jeho jméno nese Herschelův ostrov (Arktický oceán, oblast Yukonu), hora Mount Herschel (Antarktida) či kráter John Herschel na Měsíci.

01

Smrt generála Warrena v bitvě u Bunker Hillu (1786)

Bitva u Bunker Hillu (anglicky Battle of Bunker Hill) se odehrála 17. června 1775 a představovala jednu z prvních bitev americké revoluční války. Došlo k ní během obléhání britské koloniální armády umístěné v Bostonu americkou kontinentální armádou. Jméno získala po kopci Bunker Hill v dnešní čtvrti Charlestown, která leží severně od centra města BostonMassachusetts, kde se odehrávala její část. I když vrch byl původním cílem pro britské i americké jednotky, většina střetu proběhla na blízkém kopci zvaném Breed's Hill.

Dne 13. června 1775 se vůdci kontinentálních sil obléhajících Brity okupovaný Boston dozvěděli, že Britové plánují vyslat vojáky, aby obsadili a opevnili kopce nad městem, což by jim umožnilo kontrolovat bostonský přístav. Zabránit tomu mělo 1 200 mužů kontinentální armády pod vedením plukovníka Williama Prescotta, kteří 16. června tajně obsadili kopce Bunker Hill a Breed's Hill. Během noci muži postavili na Breed's Hillu silnou redutu a dále menší opevněné linie napříč Charlestownským poloostrovem. Za svítání 17. června si Britové uvědomili činnost kontinentální armády na poloostrově a zahájili útočné operace. První dva útoky na americké pozice byly odraženy. Při třetím a posledním útoku Britové obsadili redutu, když Američanům došla munice. Ti pak ustoupili a přenechali Britům kontrolu nad poloostrovem.

Střet byl pro Brity taktickým, i když v zásadě Pyrrhovým vítězstvím, protože ztratili mnohem více mužů než Američané, včetně velkého množství důstojníků. Bitva odradila Brity od jakýchkoli dalších frontálních útoků proti dobře chráněným a bráněným nepřátelským liniím. Střet také přiměl Brity k pečlivějšímu plánování a opatrnějšímu manévrování v budoucích střetnutích, což bylo patrné v následných bojích v New Yorku a New Jersey.