Wikipedie:Článek týdne/2020

Zde je archiv Článků týdne zveřejněných na Hlavní straně v roce 2020. Informace o tom, kdy byl článek založen, jak se vyvíjel a kdo jsou jeho hlavní autoři, lze nalézt v Historii daného článku.

53

Medvěd lední či polární je velký druh medvěda typický pro severní polární oblast. Oproti ostatním medvědům využívá užší ekologickou niku, na niž se výborně adaptoval tělesnými vlastnostmi uzpůsobenými na nízké teploty, na pohyb na sněhu, po ledu a v neposlední řadě na plavání v chladné vodě. Živí se zejména lovem, přičemž jeho hlavní kořistí jsou tuleni zdržující se při okrajích mořského ledu. Není-li potravy dostatek, žije ze své tukové rezervy a je schopný hladovět po dobu několika měsíců. V současné době je považován za nejtěžší dravé zvíře žijící na souši. V kohoutku může měřit až 1,6 metru, délka těla činí přibližně 2,5 metru, a stojí-li na zadních nohou, dosahuje výšky okolo 2,4–3,3 metru. Samec může vážit 300–800 kg a největší hmotnosti dosahuje obvykle před začátkem období zimního klidu, tedy zcela vykrmený. Samice je výrazně menší a váží okolo 150–300 kg, v březosti až 500 kg.

Období páření probíhá od konce března do začátku června. Samice je gravidní 6,5–9 měsíců, ale prodělává takzvanou utajenou březost, kdy se nejprve pozastaví vývoj oplozeného vajíčka a posléze znovu obnoví v příhodnou dobu, zpravidla v srpnu nebo září. Medvíďata se rodí slepá a hluchá, o hmotnosti 450 až 900 gramů. Ve věku 4–5 měsíců jsou již schopna pozřít tuhou stravu a až do stáří 2–3 let sbírají zkušenosti od své matky. Do pohlavní zralosti se dostanou při dovršení čtvrtého až šestého roku života. Lední medvěd se ve volné přírodě jen zřídka dožije více než 25 let, přesto bylo u jednoho nalezeného mrtvého jedince odhadnuto stáří okolo 32 let a v zajetí se jedna samice dožila 43 let a 10 měsíců. Na základě nekompletních studií odborníci usuzují, že v přírodě žije okolo 22–31 tisíc jedinců. Mezinárodní svaz ochrany přírody druh vede jako zranitelný.

52

Inaugurační diplomy byly soubor privilegií a závazků, které Jan Lucemburský potvrdil české šlechtě brzy poté, co v roce 1310 nastoupil na český trůn. Nejprve koncem prosince 1310 pro Čechy a o půl roku později, 18. června 1311, pro Moravu. Zatímco velké privilegium pro Čechy se nedochovalo, obsahově identické velké privilegium pro Moravu je uloženo v Moravském zemském archivu v Brně. Zachoval se rovněž nadsazený návrh inauguračních diplomů sepsaný českou šlechtou v čele s pražským biskupem Janem IV. z Dražic. Požadavky, které na něm šlechta formulovala, však byly naprosto přemrštěné. Jan Lucemburský se svými rádci, mezi nimiž vynikal mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu, proto konečné znění diplomu později ještě zásadně pozměnil.

Jan Lucemburský se v inauguračním diplomu zavázal, že nebude domácí úřady, z jejichž držby by vyplývaly důchody nebo statky, obsazovat cizinci a nebude žádat zemskou hotovost pro tažení v zahraničí. Tu mohl využít jen při obraně Českého království. Dále upravil berní povinnosti šlechty a významně rozšířil její dědické právo. V inauguračních diplomech byly poprvé písemně formulovány i oficiálně uznány požadavky českých pánů. Ty zřetelně omezovaly centrální královskou moc a byly momentálním potvrzením síly šlechty i ztělesním mocenského dualismu (moc panovníka a moc šlechty). Vydání diplomů značně oddálilo proměnu české monarchie ve stavovskou společnost a odstartovalo období dalších devíti let bojů o jejich naplnění.

51

Kivi Owenův (Apteryx owenii) je nelétavý noční pták z rodu kiviů, který se endemitně vyskytuje pouze na Novém Zélandu. Před lidským osídlením byl hojně rozšířen po Jižním i Severním ostrově, avšak po příchodu Polynésanů (později známi jako Maorové) a následně Evropanů se jejich počty začaly rapidně snižovat. Hlavní příčinou rychlého úbytku populace bylo zavlečení predátorů (zejména hranostajů) a úbytek původních pralesů. Populace kiviů Owenových se k roku 2020 odhaduje na 1 900 jedinců.

Kivi Owenův vestoje měří pouze kolem 25 cm, což z něj dělá nejmenší druh svého rodu. Jeho peří je velmi jemné a spíše připomíná srst. Většina těla je šedá s bílými skvrnami, které tvoří nepravidelné pruhování. Má poměrně dlouhý tenký zobák, na jehož konci se nachází nosní dírky. Je to silně teritoriální pták a v případě ohrožení dokáže své území agresivně bránit pomocí silných nohou a ostrých drápů. Je poměrně těžké ho spatřit a je častěji slyšen než viděn. Svým výrazným křikem, který je nejčastější první dvě hodiny po setmění, si vymezuje teritorium, používá ho však i ke komunikaci se svým partnerem.

Žije v norách. Živí se hlavně bezobratlými živočichy a ovocem. K páření dochází brzy z jara, samice klade většinou jen jedno velké vejce, které představuje kolem 15 % její váhy. Inkubační doba trvá okolo 70 dní a na vejcích sedí pouze samec. Kivi se může dožít i více než 80 let. Populace kiviů Owenových je ohrožena zejména introdukovanými savci (vedle hranostajů to jsou také psi, fretky, kočky), chřástaly weka a inbreedingem – příbuzenským pářením.

50

Varšavské pokleknutí byl symbolický akt německého kancléře Willyho Brandta, který před půl stoletím, při návštěvě Varšavy 7. prosince 1970, padl na kolena před pomníkem hrdinů tamního ghetta, jež bylo zřízeno během druhé světové války. Tímto gestem kancléř a také někdejší západoberlínský starosta či spolkový ministr zahraničí požádal o odpuštění za válečná utrpení, která jeho národ způsobil polským Židům.

Varšavské ghetto bylo zřízeno v roce 1940 německými okupanty, kteří v něm shromažďovali místní židovské obyvatelstvo. Od roku 1942 byli Židé odváženi vlaky do vyhlazovacích táborů. Obyvatelé ghetta proti systematickému vyvražďování zahájili ozbrojený odpor, nacisté jej však krvavě potlačili. V místech, kde probíhaly nejtvrdší boje, byl po válce zbudován pomník upomínající na odbojáře. Když před ním kancléř Brandt v roce 1970 při státní návštěvě Varšavy poklekl, vzbudilo to velký mezinárodní ohlas. Někteří jeho čin obdivovali, jiní mu vytýkali přehnanost či servilnost vůči východnímu bloku. Dle názoru některých kritiků bylo navíc gesto předem naplánované, byť Brandt tato tvrzení opakovaně vyvracel.

V místech, kde státník v roce 1970 poklekl, stojí od roku 2000 pomník s nízkým reliéfem muže klečícího před věncem se stuhami. Brandtův čin inspiroval hudebního skladatele Gerharda Rosenfelda k napsání opery Kniefall in Warschau, jejímž ústředním motivem pokleknutí je. Dále v letech 2012 a 2013 byla ve Varšavě instalována plastika Lui italského umělce Maurizio Cattelana zpodobňující klečícího Adolfa Hitlera, v níž někteří odborníci spatřují odkaz na Brandtův čin. U příležitosti padesátého výročí kancléřova pokleknutí (2020) vydalo Německo pamětní dvoueurovou minci s motivem klečícího státníka.

49

C. S. Leigh, známý také jako Kristian či Christian Leigh, (1964^? – 2016^?) byl britsko-americký kurátor výstav umění, filmový režisér a módní návrhář. Kariéru zahájil v první polovině osmdesátých let jako módní návrhář, jeho šaty nosilo několik známých hereček. Vzhledem k finančním problémům se návrhářství vzdal a na čas ustoupil do pozadí. V roce 1987 znovu vstoupil do veřejného života, tentokrát coby kurátor uměleckých výstav. Po několika menších expozicích zorganizoval v roce 1989 v Salcburku nákladnou přehlídku The Silent Baroque („Tiché baroko“). Následovaly další výstavy, které často bývaly inspirovány filmem. Čtyři z nich dokonce dostaly své názvy podle snímků Alfreda Hitchcocka (Spellbound, Rope, Vertigo a Psycho). Kurátorské činnosti se Leigh přestal věnovat po výstavě v Benátkách roku 1993, která za sebou zanechala značné dluhy.

Od druhé poloviny devadesátých let se Leigh zaměřoval na filmovou režii, přičemž většina jeho tvorby nebyla nikdy dostupná širší veřejnosti, a to navzdory tomu, že v nich vystupovali známí herci, jako například Béatrice Dalle, Lars Eidinger a Marianne Faithfullová. Nejdostupnějším z nich je film Process (2004), který byl uveden i na několika velkých filmových festivalech. Mezi jeho další snímky patří See You at Regis Debray (2005). Z jeho dílny pochází také dokumentární film A Quiet American: Ralph Rucci & Paris (2012) pojednávající o módním návrháři Ralphu Ruccim. Hudbu k různým jeho filmům složili John Cale, Rjódži Ikeda a Thurston Moore. Častým spolupracovníkem byl řecký kameraman Giorgos Arvanitis. V letech 2009 a 2010 Leigh vydal dvě čísla vlastního magazínu Syntax. Ke konci života pracoval na několika dalších filmech a rovněž bylo uspořádáno několik výstav zaměřených na jeho kariéru.

48

Šalvěj (Salvia) je rod aromatických vytrvalých či jednoletých bylin, polokeřů či keřů z čeledi hluchavkovitých. Se zhruba 1 000 druhy je nejpočetnějším rodem čeledi. Fylogenetické studie první a druhé dekády 21. století ukázaly, že v tradičním pojetí rod není monofyletický a je třeba do něho zařadit i několik dalších menších rodů, mimo jiné rozmarýn nebo perovskie. Šalvěje formují typické velké dvoupyskaté květy, u velké části druhů je vyvinut pákový mechanismus tyčinek sloužící k poprášení opylovače pylem. Opylování se děje pomocí hmyzu či ptactva, v tropech a subtropech Ameriky například kolibříků.

Šalvěje se vyvinuly v první polovině třetihor, jejich vývojovým centrem je pravděpodobně oblast Středomoří a jihozápadní až Střední Asie. V současné době jsou kosmopolitně rozšířeny, nejvíce druhů roste v Mexiku, ve Střední a Jižní Americe, ve Středomoří a ve východní Asii. Většinou vyžadují teplá a slunečná otevřená stanoviště s dobře propustnými, spíše vysychavými a na živiny chudšími bazickými půdami, jen málo druhů roste v lesním stínu či vlhku. V české květeně se vyskytuje šest původních druhů a jeden spontánní kříženec, některé pěstované druhy zde příležitostně zplaňují.

Pro vysoký obsah účinných látek, především aromatických éterických olejů, je řada druhů po staletí využívána různými kulturami v léčitelství, kosmetice a gastronomii. Celosvětově jsou oblíbené jako okrasné rostliny, atraktivní především vzhledem barevných květů či listů a širokou škálou zahradnického využití. Patří též k medonosným rostlinám, které lákají množství opylovačů. Výživná semena šalvěje hispánské jsou známa jako chia, šalvěj divotvorná je známou psychoaktivní rostlinou. Řada druhů byla využívána v domorodých kulturách ke spirituálním účelům jako vykuřovadla a podobně.

47

Hunej byl poslední egyptský faraon 3. dynastie. Zřejmě vládl mezi lety 2690 a 2670 př. n. l. V Turínském královském papyru je mu připsána vláda dlouhá 24 let. O Hunejovi existuje jen velmi málo dobových zmínek, informace o něm pocházejí především z pramenů z pozdějších období a často si vzájemně odporují. Jeho vláda je bezpečně datována do třetí dynastie, jeho přesná chronologická pozice v dynastii je však stále sporná. Dále je jisté, že po jeho panování následovala vláda faraona Snofrua. Není známo, pod jakým jménem Huneje ve svém seznamu králů zmínil egyptský historik Manehto. Možná se jedná o jméno Achés, které Manehto připsal sedmému panovníkovi 3. dynastie.

Je možné, že jeho manželkou byla královna Džefatnebti, zmíněná v nápisech na kamenných mísách z Abúsíru. Hunej byl snad otcem královny Hetepheres I., jež se stala manželkou následujícího faraona Snofrua, a také prince Nefermaata pohřbeného v mastabě M16. Je pravděpodobné, že právě za Hunejovy vlády byly vybudovány malé stupňovité pyramidy po celém Egyptě, jako například pyramida na Elefantině. Místo, kde byl Hunej pohřben, však není známé, hypotézy mluví o Vrstvené pyramidě, mastabě AS 54, mastabě M17 či o pyramidě Lepsius č. I. Po Hunejově smrti vznikl jeho posmrtný kult.

46

Kuna skalní (Martes foina), v minulosti někdy nazývaná též kuna domácí, je šelma z čeledi lasicovití. Vyskytuje se ve větší části Evropy a v Asii, zavlečena byla do USA. Řadí se mezi nejběžnější evropské šelmy, často žije i v těsné blízkosti lidí. Má štíhlé tělo, obvykle 70 až 80 cm, výjimečně až okolo 90 cm dlouhé (včetně ocasu). Hmotnost se většinou pohybuje mezi 1 až 2 kg, někdy i více. Samci bývají větší než samice. Barva srsti je hnědá či šedohnědá, náprsenka je obvykle bílá a poměrně velká. Podobá se sice na první pohled kuně lesní, ale jde o dva jasně oddělené druhy se spoustou odlišností.

Jako biotop preferuje otevřené listnaté vzrostlé lesy, křovinatou, kamenitou a skalnatou krajinu. Využívá i lidmi přetvořená stanoviště (lomy, lesní holiny, opuštěné budovy). Je to většinou samotářský (kromě samic s mláďaty) a teritoriální tvor. Řadí se mezi potravní oportunisty. Živí se rozličnými menšími živočichy (hlodavci, ptáky, hmyzem, plazy aj.) a jídelníček si ve velké míře doplňuje rostlinnou stravou. K páření dochází nejčastěji v létě, nicméně samice vrhá mláďata až následující jaro, neboť během březosti prochází obdobím odložené nidace. Někdy je lidmi považována za škůdce, neboť může zabíjet menší domácí zvířata, poškozovat automobily a znečišťovat lidské stavby. Globálně jí nehrozí žádné zásadní nebezpečí, a proto ji Mezinárodní svaz ochrany přírody považuje za druh málo dotčený.

45

Chelsea Girl je první sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v říjnu 1967 vydavatelstvím Verve Records. Jeho producentem byl Tom Wilson a o zvuk se staral Gerry Kellgren. Pojmenování pochází z názvu experimentálního undergroundového filmu Chelsea Girls režiséra Andyho Warhola, který se o rok dříve natáčel v newyorském hotelu Chelsea a v němž Nico rovněž účinkovala.

Zpěvačka před a během nahrávání spolupracovala se skupinou The Velvet Underground, a tak se někteří členové kapely podíleli také na této desce. Na rozdíl od jejích pozdějších alb Nico není samostatnou autorkou žádné z deseti písní Chelsea Girl. Některé pro ni napsali členové The Velvet Underground, jiné různí folkoví písničkáři, jako například Jackson Browne či Tim Hardin. Zpěvaččiným pozdějším albům se debut nepodobá ani stylově, neboť obsahuje folkové písně, zatímco další desky jsou mnohem experimentálnější. Sama Nico později toto album označovala za své vůbec nejhorší a dávala to za vinu angažování fléten. Podle údajů společnosti MGM Records se od vydání LP desky do února 1969 prodalo pouze necelých 500 kusů. V roce 1988 vyšla v reedici na CD.

44

Sršeň mandarínská (Vespa mandarinia) je druh jedovatého sociálního blanokřídlého hmyzu z čeledi sršňovitých a rodu Vespa (sršeň). Žije v jižní, jihovýchodní a hlavně ve východní Asii, jako invazní druh se roku 2019 objevil i v Kanadě a v USA. Pro svůj biotop preferuje lesy ve středních nadmořských výškách. Jedná se o největší známý druh sršně; dělnice dosahují délky minimálně 3 cm a královny mohou měřit až okolo 5,5 cm a mít rozpětí křídel i více než 7,6 cm. Hlava je relativně masivní a celá tmavě žlutá až oranžová (kromě očí). Žihadlo měří 6 mm a disponuje velkým množstvím poměrně silného jedu (ale slabšího, než má včela).

Sršeň mandarínská žije v organizovaných společenstvech, která zakládá a vede královna. Hnízda si staví nejčastěji pod zemí v kořenovém systému stromů. Dospělý jedinec se živí mízou, nektarem a jinými sladkými šťávami, pro své larvy pak loví různé bezobratlé. Sršně často napadají kolonie jiného sociálního hmyzu, například včel, vos nebo jiných sršní včetně svého vlastního druhu. V místech svého výskytu jsou považovány za škůdce, protože jsou během krátké doby schopny vyplenit včelí úl a kompletně vybít jeho osazenstvo. Mohou být nebezpečné i člověku, každoročně zemře v Japonsku a v Číně několik desítek lidí po útoku těchto sršní.

43

Spartakovo povstání bylo největší povstání otroků ve starověku, které ohrozilo samu existenci mocné Římské říše. Rebelie začala roku 73 př. n. l., když gladiátor Spartakus, původem z Thrákie, zorganizoval v gladiátorské škole v Capui vzpouru, která sice byla prozrazena, ale skupině asi 70 gladiátorů se podařilo uniknout. Skryli se na hoře Vesuvu, několikrát porazili římské oddíly a získali jejich zbraně. Postupně se k nim přidávali další otroci, pastevci i svobodní rolníci, až jich bylo přes 120 000. Se Spartakovým cílem odvést otroky z Itálie severní cestou část z nich nesouhlasila a pod vedením Gala Crixa se roku 72 př. n. l. oddělila. Krátce nato však byla tato část poražena při hoře Gargano v Apulii. Spartakovo vojsko, proti němuž se následně římská armáda obrátila, ale zvítězilo v několika bitvách v severní Itálii. Přestože nyní měli otroci cestu přes Alpy volnou, pustili se na jih a obsadili město Thúrii, které učinili svou základnou, nicméně se jim nepodařilo přeplavit na Sicílii.

Mezitím se římským velitelem stal Marcus Licinius Crassus, který zavedl disciplínu, postavil nové legie a Spartakovy přívržence uzavřel na Bruttijském poloostrově na jihu Itálie. Jim se sice podařilo z obklíčení dostat (71 př. n. l.), ale od Spartaka se odštěpily oddíly pod vedením Gannika a Casta, které poté Římané porazili. Samotné Spartakovo vojsko bylo nakonec poraženo v Apulii na řece Silarus, kde zemřelo asi 40 až 60 tisíc vzbouřenců i sám Spartakus. Poslední povstaleckou skupinu v severní Itálii zničil Pompeius, jenž se právě vracel z Hispánie. Šest tisíc poražených otroků dal Crassus ukřižovat podél cesty Via Appia. Spartakovo povstání bylo v průběhu dějin vnímáno jako symbol boje proti otroctví a nespravedlnosti. Stalo se námětem mnoha kulturních děl, od obrazů a soch přes knihy, divadelní hry a balet až po filmy a seriály.

42

Fryderyk Franciszek Chopin (22. února nebo 1. března 1810 – 17. října 1849) byl polský skladatel vážné hudby a klavírní virtuos období romantismu, který proslul jako „básník klavíru“. Prožil dětství ve Varšavě, kde se v roce 1816 začal učit hru na klavír u Čecha Vojtěcha Živného a již v sedmi letech se pokoušel o své první skladby. Od roku 1822 byl žákem varšavského lycea a mezi léty 1826–1829 se učil na konzervatoři u Józefa Elsnera hudební teorii. Po škole koncertoval ve Vídni, Drážďanech i v Teplicích. V roce 1830 opustil Polsko, vydal se do Vídně a poté přesídlil do Paříže, kde působil i jako učitel hudby. Zde navázal vztah se spisovatelkou George Sandovou, s níž se ovšem nikdy neoženil, a po rozchodu s ní již nenavázal další vztah. V letech 1838–1839 pobýval na Mallorce, kde těžce onemocněl tuberkulózou. Často se pak léčil v lázních po celé Evropě. Své nemoci podlehl 17. října 1849 v Paříži, kde je též pohřben, jeho srdce ve stříbrné schránce je však uloženo ve Varšavě. Na jeho počest se ve Varšavě konají mezinárodní soutěže mladých klavíristů.

Svá díla psal především pro sólový klavír a všechny jeho ostatní kompozice obsahují klavírní part. Mezi jeho nejvýznamnější skladby patří především díla malého rozsahu, nokturna, valčíky nebo cyklus preludií. Komponoval také taneční skladby, přičemž polský národní prvek vyniká nejvíce v 60 mazurkách a ve slavnostních polonézách. Nejvýznamnějšími skladbami rozsáhlejšího charakteru jsou jeho klavírní sonáty a dva klavírní koncerty. Chopin velmi radikálně změnil vnímání některých hudebních forem v raném romantismu. Některé rozvedl a krystalizoval jejich podobu (nokturno), u některých změnil jejich význam (polonéza, preludium) a některé nově vytvořil (balada). Ve svých pozdních opusech, jako v klavírních sonátách nebo violoncellové sonátě, se však často vracel ke klasickým formálním řešením. V českých zemích měl Chopin vliv na Smetanu, který ho velmi obdivoval.

41

Mateřídouška (Thymus) je rod aromatických rostlin z čeledi hluchavkovitých. Jsou to stálezelené keře, polokeře nebo na bázi dřevnatějící byliny s drobnými tuhými listy a žlázkami produkujícími vonné silice. Květy jsou uspořádány ve složených lichopřeslenech, mohou být oboupohlavné nebo pouze samičí. Opylovány jsou hmyzem, plody jsou tvrdky. Mateřídoušky jsou rozšířeny ve většině Evropy a velké části Asie, v severní Africe, v Etiopské vysočině, na ostrovech Makaronésie a na jižním pobřeží Grónska. Nejvíce druhů pochází ze západního Středomoří, kde je též vývojové centrum rodu. Vyrůstají obvykle na plném slunci v nízkých suchých trávnících, na mezích a skalnatých stráních, v lesních lemech a světlých, hlavně borových lesích, ve středomořských nízkých křovinách zvaných garrigue, někdy i na vysokohorských holích nad horní hranicí lesa. Taxonomicky patří k velmi obtížným rodům se složitými genetickými poměry, velkou morfologickou proměnlivostí a častou hybridizací. V české květeně se vyskytují zástupci 7 původních druhů a řada přirozených kříženců. Nejčastějším druhem je zde mateřídouška vejčitá (Thymus pulegioides).

Mateřídouška patří ke starým a velmi oblíbeným léčivým bylinám. Má silné antiseptické, antibakteriální, fungicidní, spazmolytické a uklidňující účinky, navozuje příjemný spánek, pomáhá proti stresu a nervovému vypětí a podporuje imunitní systém organismu. Používá se ve formě sirupů, čajů a tinktur proti kašli, zahlenění, zažívacím a žaludečním potížím, k ošetření nehojících se ran, k bylinným koupelím nebo k výplachům dutin. Představuje důležitou surovinu v aromaterapii a kosmetice. Jako koření je vhodná např. k masitým, zeleninovým i sladkým pokrmům či jako bouquet garni. Patří k významným medonosným rostlinám s dobrou produkcí nektaru, známy jsou druhové medy zejména ze Středomoří. Často se pěstují i různé okrasné kultivary. V tradiční české literatuře bývá spojována se vzpomínkami na mateřskou lásku.

40

Volarský dům alpského typu (německy Wallerer Haus) je na území České republiky ojedinělý typ venkovského dřevěného domu, jenž se vyskytuje v šumavském městě Volary, které proto někdy bylo nazýváno „alpským městečkem na Šumavě“. Mimo Volary se vyskytuje ještě v sousední obci Dobrá a jeden dům se nachází i v Železné Rudě. Další, do současnosti nedochované domy, stály v Českých Žlebech, Lenoře, Hůrce a Vimperku. V širším okolí Šumavy (Chodsko, Klatovsko, Plánicko) se vyskytují domy volarským stylem více nebo méně ovlivněné. Tento typ horského domu je koncipován tak, aby umožňoval provoz hospodářství i v zimních měsících. Vše se tedy nachází pod jednou střechou. Dům je patrový, přízemí je zděné nebo dřevěné, horní patro pak dřevěné. Dům je krytý sedlovou střechou s malým sklonem, původně šindelovou nebo prkennou, zatíženou kameny.

Tento druh staveb přinesli na Šumavu kolonisté z Tyrolska nebo Štýrska v 16. století. Stavby byly dobře přizpůsobeny podmínkám šumavských zim. Po roce 1945, kdy došlo k odsunu německého obyvatelstva, se ve Volarech nacházelo 85 roubených domů. Jednalo se tehdy o nejrozsáhlejší dochovanou část města sestávající z roubených budov v Evropě. Nově příchozí čeští obyvatelé z různých konců Československa a Slováci z Rumunska, kteří sem byli přesídleni, nenašli vztah k této architektuře a dávali přednost bydlení ve zděných domech. Domy tak chátraly, v padesátých letech 20. století byly některé dokonce prodány zájemcům jako palivové dříví. V roce 2017 bylo uváděno již jen 14 domů.

39

Světla velkoměsta (anglicky City Lights) je americký němý film studia United Artists z roku 1931. Snímek režíroval Charlie Chaplin a sám si i zahrál hlavní roli. Film sleduje životní peripetie typické Chaplinovy postavy Tuláka, který se zamiluje do slepé dívky a získá poněkud vrtkavé přátelství alkoholického milionáře. Chaplin trval na konceptu němého filmu, přestože byl v období příprav film zvukový již na svém vzestupu. Natáčení začalo v prosinci 1928 a trvalo až do září 1930. Za pouhých šest týdnů k filmu vznikla doprovodná hudba, kterou poprvé napsal sám režisér, a to ve spolupráci se skladatelem Arthurem Johnstonem.

Dva týdny před premiérou se Chaplin rozhodl uspořádat předpremiéru v Tower Theatre v Los Angeles bez výraznějšího obeznámení veřejnosti. Proto ani účast diváků nebyla příliš hojná a reakce byly spíše vlažné. Tvůrce se zpočátku poněkud obával, jak budou Světla velkoměsta přijata publikem, protože němý film se v té době zdál již překonaný. Ovšem slavnostní premiéra, pořádaná 30. ledna 1931 v Los Angeles Theatre, dosáhla mnohem pozitivnějšího výsledku. Jako čestní hosté navštívili představení Albert Einstein s chotí a na závěr se filmu dostalo bouřlivého potlesku vestoje. Ohlasy mezi filmovými kritiky byly mimořádně příznivé a jako velmi úspěšný bylo možno hodnotit i výsledek finanční, celkové tržby dosáhly výše 5 milionů dolarů. Sám Chaplin považoval Světla velkoměsta za svůj nejlepší film, snímku se ovšem dostalo uznání i od mnoha světoznámých režisérů; např. Orson Welles jej označil za svůj oblíbený film, Stanley Kubrick či Andrej Tarkovskij ho zařadili mezi svých „top ten“. Rovněž Federico Fellini snímek hodnotil pozitivně a ve svém díle Cabiriiny noci na něj odkazuje. Woody Allen prohlásil, že jde o nejlepší Chaplinovo dílo, a jeho závěrečnou scénou se nechal inspirovat pro konec vlastního filmu Manhattan.

38

Rajmund z Lichtenburka byl český a moravský šlechtic z rodu Lichtenburků a zakladatel rodové větve Bítovských z Lichtenburka. Narodil se kolem roku 1265 jako syn Smila z Lichtenburka a Alžběty z Křižanova. V pramenech se poprvé objevil roku 1278. Do roku 1296 žil s ostatními Lichtenburky v majetkovém nedílu a ve vyšší politice se příliš neangažoval. Když v roce 1296 zemřel Jindřich z Lichtenburka, hlava rodu a Rajmundův starší bratr, Lichtenburkové si rozdělili své panství. Rajmundovi připadlo město Brod (dnešní Havlíčkův Brod) s jeho doly. Od té doby se začal objevovat na dvoře Václava II., který si ho značně oblíbil. Roku 1298 Václav II. Rajmunda jmenoval moravským zemským hejtmanem a do zástavy mu udělil hrad Bítov, jenž v Rajmundových rukou už zůstal. Král Václav III., ale možná až jeho nástupce, Rajmunda také jmenoval královským podkomořím.

Po zavraždění Václava III. roku 1306 se Rajmund stal nejmocnějším mužem v království. Podílel se pak na dosazení Rudolfa Habsburského na český trůn. V roce 1307 vystavěl hrad Lipnici. Téhož roku zemřel Rudolf Habsburský a Rajmund se zasloužil o to, aby se českým králem stal Jindřich Korutanský. V roce 1308 se Rajmund ovšem značně zadlužil, a musel se proto ve prospěch svého příbuzného Jindřicha z Lipé vzdát funkce podkomořího. I nadále se však angažoval ve vysoké politice a byl jedním z představitelů vládnoucí oligarchické kliky. V roce 1309 se stáhl do ústraní. O šest let později se po zatčení Jindřicha z Lipé nakrátko postavil do čela odboje Ronovců proti králi Janu Lucemburskému a zasadil se o propuštění pána z Lipé. V roce 1319 odešel na jižní Moravu na svůj hrad Bítov, kde strávil zbytek života. Zemřel po roce 1329.

37

Kachna měkkozobá (Hymenolaimus malacorhynchos, maorsky whio) je ohrožený druh kachny, který se vyskytuje pouze na Novém Zélandu. Obývá rychle tekoucí řeky v hornatých oblastech Severního i Jižního ostrova. Jedná se o jednu z nejvzácnějších a nejohroženějších kachen na novozélandské pevnině. Před lidským osídlením souostroví byla relativně hojně rozšířena, ale k roku 2020 se její populace odhaduje pouze na 2000–3000 jedinců.

Specifickým znakem kachny měkkozubé je silný narůžovělý zobák, který je uzpůsoben hledání potravy mezi kameny. Živí se takřka výhradně vodními bezobratlými živočichy, občas pojídá i vodní řasy, rostliny a bobule. Je ohrožena introdukovanými savci, zejména hranostaji. Její ochrana spočívá zejména v kontrole predátorů pomocí pastí a pesticidu 1080. Domorodí Maorové považují kachnu za taonga („posvátný klenot“). Je vyobrazena na reversní straně novozélandské desetidolarové bankovky.

Pták měří kolem 53 cm. Má břidlicově modré peří s kropenatě kaštanovou hrudí. Oči jsou žluté, silné nohy s velkými plovacími blánami jsou dobře uzpůsobeny pohybu po prudkých říčních proudech. Pohlavní dimorfismus je nevýrazný, samec bývá o něco větší než samice. Snůška čítá 3–9 vajec, mláďata se líhnou za 35 dní. Jde o monogamního ptáka, většinu života stráví se stejným partnerem na tomtéž teritoriu, které pokrývá typicky kolem 1–1,5 km délky vodního toku. Své území agresivně brání. Samec vydává vysoce položený zvuk připomínající píšťalku, hlas samice je naopak nízko položený a spíše připomíná vrčení. Kachny měkkozobé jsou aktivní hlavně za úsvitu a při západu slunce.

36

Červená pyramida, nebo také Severní pyramida či Netopýří pyramida, (arabsky هرم الوطواط‎, Haram al-vatvat) je pyramida, která se nachází v nekropoli Dáhšúr v Egyptě. Jejím stavebníkem byl faraon Snofru (vládl přibližně mezi lety 2670 a 2620 př. n. l.), který nechal vystavět i Lomenou pyramidu a pyramidu v Médúmu. Na přesnou dataci výstavby nemají badatelé jednotný názor. Červená pyramida má nejpozvolnější stoupání stěn ze všech egyptských pyramid (43°), což zřejmě svědčí o snaze stavitelů o co nejlepší statické zabezpečení stavby. Je vysoká 99,4 metru a jednotlivé strany jsou dlouhé 213 metrů. Po svém dokončení se stala nejvyšší egyptskou pyramidou; nyní je celkově třetí nejvyšší po Chufuově a Rachefově pyramidě. Její název pochází od načervenalého kamene, z něhož je zhotovena. Původně měla obložení z bílého vápence z Tury. Červená pyramida je první egyptskou pyramidou, která byla od počátku plánovaná jako pravá (nestupňovitá). Jako jediná egyptská pyramida nemá žádné podzemní chodby a místnosti. Její nadzemní komorový systém se skládá ze sestupné chodby, dvou předsíní a pohřební komory, kterou poškodili vykradači hrobů. Přestože zde egyptologové nenalezli královský sarkofág, je možné, že Snofru byl pohřben právě zde.

Červenou pyramidu navštěvovali evropští cestovatelé už od středověku. V roce 1750 proběhl první průzkum pyramidy. Její nejvýznamnější průzkum prováděla roku 1982 expedice německých egyptologů pod vedením Rainera Stadelmanna. Jinde obvyklá kultovní pyramida u Červené pyramidy zřejmě nebyla vystavěna, stejně jako vzestupná cesta. U stavby badatelé objevili zbytky ohradní zdi a zádušního chrámu. Údolní chrám se podle Rainera Stadelmanna, nacházel jihovýchodně od pyramidy u vesnice Dáhšúr, kde archeologové nalezli pozůstatky budovy o rozměrech 100 metrů na 65 metrů. Samotná pyramida byla dostavěna za Snofruova života, což však neplatí o jejím pyramidovém komplexu, v jehož stavbě se pokračovalo i po faraonově smrti.

35

Přemysl Otakar II. byl pátý český král, moravský markrabě, rakouský, štýrský a korutanský vévoda a kraňský markrabě z rodu Přemyslovců. Narodil se jako syn českého krále Václava I. a jeho manželky Kunhuty Štaufské kolem roku 1233. Původně byl zřejmě připravován na církevní dráhu, po smrti staršího bratra Vladislava však od otce v roce 1247 získal Moravské markrabství. Téhož roku se stal vůdčí osobností revolty proti svému otci a předáky zemského panstva byl zvolen za mladšího českého krále. Roku 1249 Václav I. vzbouřence porazil a synovi ponechal jen titul moravského markraběte. V roce 1251 Přemysl ovládl Rakouské vévodství a pozici si zde upevnil sňatkem s Markétou Babenberskou. Roku 1253 zemřel Václav I. a Přemysl nastoupil na český trůn. V letech 1254 a 1255 se zúčastnil křížové výpravy do Pruska. Po drtivé porážce krále Bély Uherského v bitvě u Kresenbrunnu roku 1260 získal i Štýrské vévodství. Často válčil rovněž s bavorskými vévody.

V roce 1261 se rozvedl a oženil se s vnučkou Bély IV. Kunhutou Uherskou, která mu porodila syna Václava II. V roce 1269 zdědil Korutanské vévodství a Kraňské markrabství. Roku 1273 byl však římskoněmeckým králem zvolen Rudolf I. Habsburský a Přemyslovi upřel právo na Rakousy, Štýrsko, Chebsko, Kraňsko, Korutany i Furlánsko, aby se jich mohl sám zmocnit. V roce 1276 zaútočila Rudolfova vojska na Přemyslovy alpské země. Od českého krále se v těchto zemích vzápětí odvrátila většina panstva, a Přemysl se jich tak musel vzdát. I v Čechách pak čelil odboji některých předních pánů. Po zdolání revolty v roce 1278 zahájil tažení proti Rudolfovi se záměrem znovu ovládnout alpské země. Dne 26. srpna 1278 však byl poražen a sám také padl v bitvě na Moravském poli. Pohřbený je v katedrále svatého Víta na Pražském hradě. Přemysl Otakar II. je považován za jednoho z největších českých králů. Za jeho vlády vyvrcholilo zakládání královských měst a hradů.

34

Zmije obecná (Vipera berus) je had z čeledi zmijovitých. Je to nejrozšířenější suchozemský had světa, žije na většině území Evropy a ve velké části Asie. Zároveň je nejseverněji žijícím hadem vyznačujícím se extrémní odolností vůči chladnému počasí. Je jediným jedovatým hadem České republiky (pokud se nepočítá mírně jedovatá užovka podplamatá) a řady dalších států v severní části severní polokoule. Její jed je vysoce účinný na malé savce, ovšem má ho relativně málo, takže za normálních okolností její uštknutí život člověka neohrozí – riziko představuje pouze pro alergické jedince, malé děti či staré a nemocné lidi. Smrtelná dávka jedu je asi 15 až 20 miligramů, avšak zmije obecná ho má v průměru okolo 10 miligramů a při jednom uštknutí uvolňuje jen část jedu. Nebezpečnější je poddruh zmije obecná bosenská, který žije na Balkáně a má atypické složení jedu.

Zástupci druhu, který se dle různých pojetí člení na 3 poddruhy, mohou nabývat celé řady barevných forem, z nichž některé (např. černá) mohou dokonce postrádat jinak charakteristickou klikatou tmavou čáru na hřbetě, která inspirovala řadu národních pojmenování zmije obecné (např. ve slovenštině je to vretenica obyčajná a polsky żmija zygzakowata). Celkově jde spíše o menšího hada, na délku měří nejčastěji 50 až 80 cm, výjimečně může dorůst až k 1 metru. Hmotnost se pohybuje od 50 do 300 gramů.

33

Godži (goji) jsou plody dvou druhů kustovnice: kustovnice cizí (Lycium barbarum) a blízce příbuzné kustovnice čínské (L. chinense). Jedná se o vejcovité až podlouhlé bobule žlutooranžové až červené barvy. Kustovnice jsou opadavé keře s jednoduchými střídavými listy a pravidelnými purpurovými květy, řazené do čeledi lilkovité a pocházející z Asie. Pěstují se zejména ve střední a severní Číně; plody a mladé listy jsou v asijských zemích součástí jídelníčku a plody a kůra kořenů jsou využívány v místní medicíně. Pražená semena z plodů slouží jako náhražka kávy, z listů se připravuje bylinný čaj.

Godži je v asijské medicíně využíváno již tisíce let. První písemná zmínka je v nejstarší dochované čínské knize o léčivých rostlinách, v díle Šen-nung pen-cchao-ťing (神农本草经) z druhého století před naším letopočtem. Na přelomu tisíciletí se godži objevilo i na trhu v Evropě a Severní Americe.

32

Gejza byl od začátku 70. let 10. století až do své smrti v roce 997 uherský velkokníže z rodu Arpádovců. Narodil se jako syn uherského velkoknížete Takšoně a jeho chazarské, pečeněžské, nebo volžskobulharské manželky. Oženil se se Sarolt z Transylvanie, dcerou transylvánského vládce Gyuly II. Po nástupu na trůn uzavřel mír s císařem Svaté říše římské Otou I. Velikým. Stal se prvním křesťanským uherským panovníkem a podporoval zájmy křesťanských misionářů ze západu. Ve styku byl i s pražským biskupem svatým Vojtěchem, který mu pomohl při založení benediktinského kláštera v Pannonhalmě. I přesto, že se Gejza nechal pokřtít a při křtu přijal jméno Štěpán, pokračoval v pohanských rituálech. Smrt císaře Oty I. Velikého v roce 973 na čas přerušila další christianizaci jeho země. Mnoho Maďarů se proto postupně znovu začalo vracet k pohanství.

Za Gejzovy vlády v Uhersku došlo k politické konsolidaci, jež podle zdrojů z 10. století probíhala velice krutě a nemilosrdně. Gejza možná nechal vyvraždit většinu svých příbuzných. S výjimkou konfliktu s Bavorskem v 80. a 90. letech 10. století nepodnikl žádné válečné tažení proti jiným panovníkům. Obezřetně zachovával mír a uzavíral spojenectví s ostatními knížaty. Na uherském velkoknížecím stolci ho následoval syn Štěpán I. Svatý, který se v roce 1000 stal prvním uherským králem.

31

Symphony of Destruction je píseň americké thrashmetalové kapely Megadeth, která vyšla roku 1992 jako první singl z jejich alba Countdown to Extinction. Autorem hudby i textu je frontman skupiny, Dave Mustaine. Původně byla píseň delší, ale v předprodukci alba ji Megadeth upravili a o více než čtvrtinu zkrátili. Text popisuje hypotetickou situaci, ve které se průměrný občan ocitá v pozici vůdce země ovládané loutkovou vládou.

Píseň byla často hrána v rádiích a umístila se na poměrně vysokých příčkách mnoha hudebních žebříčků, díky čemuž se stala jednou z nejznámějších písní skupiny. Videoklip ke skladbě hojně vysílala americká televizní stanice MTV, ale postupně vyvolal jistou kontroverzi (scéna s atentátem se MTV zdála „příliš drsná“). Video začíná záběrem na hořící americkou vlajku, na níž stojí nápis „For the People“. Poté zobrazuje jednotlivé hrající členy kapely a jejich záběry jsou prokládány převážně černobílými scénami protestujících davů, smějících se politiků i atentátu na prezidenta a následného chaosu. Od různých skupin existuje mnoho coververzí této písně.

30

Kaple Nejsvětější Trojice (německy Dreifaltigkeitskapelle nebo Fünf-Linden-Kapelle) je barokní sakrální stavba stojící v horních Mikulášovicích. Původní kaple Nejsvětější Trojice byla postavena na konci 17. nebo na počátku 18. století na místě zvaném U pěti lip (původně beyn fünf Linden) na horním okraji katastrálního území Mikulášovic. Rok výstavby a podoba původní stavby nejsou známé, byla však patrně dřevěná a krytá šindelovou střechou. Prvně ji zachycuje Müllerova mapa Čech z roku 1723. Stavbu nové zděné kaple si objednal lipovský starohrabě Leopold Antonín Salm-Reifferscheidt (1699–1769). Sám navrhl podobu budoucí stavby a 4. září 1736 uzavřel smlouvu se svým dvorním stavitelem Zachariasem Hoffmannem (1678–1754). Stavba zděné barokní kaple, odlišné od původního plánu z roku 1736, byla dokončena až v roce 1742, protože starohrabě byl mezitím zaměstnán vojenskými povinnostmi a stavitel výstavbou nového zámku v Lipové.

Kaple byla udržovaná až do roku 1967, kdy byla vykradena a následně opakovaně poškozena. Vlastní ji město Mikulášovice a od roku 1966 je zapsaná jako nemovitá kulturní památka. Poutní mše svatá se koná zpravidla jednou v roce na svátek Nejsvětější Trojice. Kaple stojí na trojúhelníkovém půdorysu s konkávně vykrojenými rohy, zvonovitou střechu zakončenou lucernou pokrývá břidlice. V poničeném interiéru bývaly umístěné tři oltáře s obrazy Nejsvětější Trojice, Navštívení Panny Marie a dřevěný krucifix.

29

Mysterium Cosmographicum (do češtiny volně přeloženo Posvátné tajemství kosmu nebo doslovněji jako Kosmografické mystérium) je první teologicko-astronomický spis německého astronoma a teologa Johanna Keplera. Poprvé byl vydán roku 1596 v latinském jazyce v Tübingenu.

Kepler chtěl ve spise odkrýt boží principy vesmíru. Domníval se, že je odhalil, protože se mu podařilo sestavit takzvaný mnohostěnný archetypus sluneční soustavy, jakkoli se později ukázalo, že je chybný. Tento model byl založen na umístění pěti platónských těles mezi sféry šesti tehdy známých planet a zároveň heliocentrické nauce Mikuláše Koperníka. Dílo se podrobně zabývá rovněž pohyby planet a jejich vzdáleností od Slunce. Ve vydání Mysteria pomáhal Keplerovi zejména jeho učitel a přítel Michael Mästlin. De facto se jedná o teologické dílo. Kepler považoval vesmír složený z archetypů za jednotný a geometricky dokonalý obraz Boha. Zatímco Bůh Otec podle něj alegoricky představoval Slunce, duchovní i fyzikální centrum vesmíru, Bůh Syn představoval sféru stálic (nebeská klenba s hvězdami) a Duch svatý byl výrazem meziplanetárního prostoru přenášející sílu Slunce na planety, které se díky tomu pohybují. V Keplerově myšlení je patrný vliv Platóna i Mikuláše Kusánského. Mysterium Cosmographicum je pro astronomii velmi významné. Stalo se základem celého Keplerova díla a prvním významným krokem k modernizaci koperníkovské teorie. Johannes Kepler se jejím zveřejněním proslavil ve vzdělaneckých kruzích.

28

Hynek Krušina I. z Lichtenburka (asi 1260 – okolo 1315) byl český šlechtic z rodu Lichtenburků a zakladatel jedné z jeho větví – Krušinů. Pocházel z manželství Jindřicha z Lichtenburka a Domaslavy ze Strakonic. Mezi lety 1284 a 1286 se oženil s neznámou dcerou Záviše z Falkenštejna, který v té době fakticky vládl v Čechách místo nezletilého dědice trůnu Václava II. a jehož Lichtenburkové aktivně podporovali. Hynek byl tehdy zároveň jmenován do funkce purkrabího na hradě Tetíně. Na jaře 1287 napadal a raboval statky pražského biskupa Tobiáše z Bechyně. Téhož roku se se svým otcem přidal do skupiny Závišových odpůrců. O dva roky později Závišova vláda v Čechách padla. V roce 1294 Hynek v pramenech vystupoval jako purkrabí na hradě Lokti. Když roku 1296 zemřel Jindřich z Lichtenburka, Krušina si lichtenburské panství se svými příbuznými rozdělil. Až do té doby byl totiž s ostatními Lichtenburky v majetkovém nedílu. Z rozsáhlých lichtenburských statků v dolním Poohří, ale především na Čáslavsku a Havlíčkobrodsku s centrem v Brodě (dnešní Havlíčkův Brod), kde se těžilo stříbro, Hynek získal polovinu Brodu s jeho doly.

Koncem 13. století se Hynek zcela vytratil z pramenů a znovu se v nich objevil až v roce 1305, kdy se neúspěšně pokusil získat sepekovské panství. V roce 1307 se po vymření Přemyslovců smrtí krále Václava III. spolu se svým strýcem a přítelem Oldřichem z Lichtenburka stal horlivým přívržencem kandidatury Jindřicha Korutanského na český trůn. V červenci 1307 se s Oldřichem podílel na vraždě Dobeše z Bechyně. Jindřicha Korutanského podporoval až do roku 1310, kdy participoval na jeho pádu a nástupu Jana Lucemburského na český trůn. Po roce 1312 se opět vytratil z pramenů a kolem roku 1315 pravděpodobně zemřel. Hynek Krušina byl zřejmě velmi impulsivní, drsný a chtivý velmož, jemuž však chyběla inteligence a schopnost v oblasti hospodářského podnikání.

27

Pokřovník alpínský (Xenicus gilviventris, maorsky pīwauwau, mātuitui či tuke) je malý pták z rodu Xenicus žijící pouze v horských lokalitách Jižního ostrova Nového Zélandu. Po celou dobu života zůstává ve vysokých nadmořských výškách, což z něj dělá jediného výlučně alpinského novozélandského ptáka (dalším alpinským ptákem je nestor kea, avšak ten slétává i do nížinatých oblastí). Spolu s pokřovníkem zeleným představují jediné žijící zástupce čeledi pokřovníkovitých. Pokřovník alpínský nebyl hojně studován; extrémní podmínky novozélandských hor ztěžují práci badatelů druh podrobně zkoumat. Department of Conservation uvádí jeho populaci jako neznámou, Mezinárodní svaz ochrany přírody ji odhaduje na 5 000. Druh je zapsán na Červeném seznamu ohrožených druhů jako ohrožený taxon, protože mu hrozí vyhynutí způsobené introdukovanými predátory, zejména hranostaji.

Pokřovník je vysoký kolem 10 cm. Samec váží kolem 16 g, samice 20 g. Samcovo peří je olivově zelené až hnědé, místy žluté a na hrudi světle šedé. Samice má podobné, avšak méně výrazné zbarvení. Pokřovník tráví většinu času sháněním potravy. Není příliš dobrý letec − krátké lety střídá s rychlým pohopsáváním. Živí se převážně bezobratlými živočichy. Hnízdo si staví hlavně z trávy, mechu a poměrně velkého množství peří, které pomáhá pokřovníkovo hnízdo izolovat v zimních měsících.

26

Toki pona je umělý jazyk vytvořený kanadskou lingvistkou a překladatelkou Sonjou Lang jako filozofický jazyk, který má zjednodušit myšlení a komunikaci. V roce 2001 byl poprvé prezentován na internetu a v roce 2014 byl publikován v knize Toki Pona: The Language of Good (tj. „Toki pona: Jazyk dobra“). Základním rysem toki pona je minimalismus. Podobně jako pidžin se soustředí na jednoduché koncepty a prvky, které jsou společné všem kulturám. Má 120–125 slov a 14 hlásek, které jdou jednoduše vyslovit napříč různými jazyky. Jejich malý počet umožňuje poměrně velkou variabilitu ve výslovnosti. Název jazyka se tak může vyslovit jako [toki pona] i jako [dogi bona].

Pro zapisování se nejčastěji používá latinka. Kromě cizích slov se všechna slova toki pona píší malým písmenem, a to i na začátku věty. Lexikální slova nespadají do jasně vymezených slovních druhů, ale obvykle mohou být ve stejném tvaru použita jako podstatná jména, přídavná jména, slovesa i citoslovce. Každé slovo je polysémní a může být chápáno jako skupina příbuzných konceptů. Slovo suli tedy může podle kontextu znamenat „velký“ nebo „dlouhý“, ale také „důležitý“. Pro vyjádření složitějších pojmů se vzhledem k malému slovníku mohou slova kombinovat. Typickým příkladem je kombinace slov jan (člověk) a utala (bojovat), z čehož vznikne jan utala (voják, bojovník). Sloveso „učit“ může být vyjádřeno pomocí spojení slov pana e sona, doslovně „dávat vědění“. Slova toki pona pocházejí z mnoha různých jazyků. Mezi slova vypůjčená z chorvatšiny, která se zároveň podobají slovům českým, patří např. luka (ruka), noka (noha), oko (oko), ona (on, ona, ono, oni) nebo uta (ústa).

25

Růže (Rosa) je rod keřovitých rostlin z čeledi růžovitých s více než 100 druhy, které se v přírodě vyskytují na severní polokouli, nejvíce v oblasti mírného pásu Eurasie, méně též v Severní Americe. Jsou to většinou světlomilné opadavé keře obloukovitého, prutnatého nebo plazivého habitu, některé rostou i jako opíravé liány. V přírodě obvykle rostou na světlých sušších místech v křovinách, okrajích lesů, na mezích a ladech, menší množství jich vyhledává vlhko. Krom jediného druhu mají lichozpeřené listy s převážně vytrvalými palisty, které vyrůstají na ostnitých větvích. Květy jsou oboupohlavné, zpravidla pětičetné, u původních botanických druhů vonné, v barevné škále od bílé a světle růžové po purpurovou, jen málo druhů je žlutých. Plodem je souplodí nažek uzavřené v šípku. Nejstarší fosilní doklady o existenci růží jsou z období raných třetihor. Podle odlišného přístupu jednotlivých botaniků je popsáno 100 až 300 samostatných druhů, v české flóře se uvádí 14 původních druhů.

Růže se velmi často pěstují jako okrasné rostliny v nesčetných kultivarech, které lze rozdělit na dvě základní skupiny: tzv. historické růže, vzniklé převážně křížením růže keltské a pěstované už od středověku, a moderní hybridní růže. Hojné využití mají růže jako řezané květiny. Pěstují se ale též jako léčivé rostliny a jako surovina pro výrobu růžového oleje, čajů, sirupů, marmelád a léčiv. Studiem a pěstováním růží se zabývá odborná disciplína zvaná rhodologie. Jako velmi stará kulturní rostlina, která doprovází člověka již od starověku, je hluboce zakořeněná v jeho kulturní historii, literatuře, mytologii a symbolice. V křesťanství je jedním ze symbolů Panny Marie a atributem mnohých světic, v květomluvě symbolem lásky. Často se vyskytuje také v heraldice.

24

Moby (2009)

„Porcelain“ je píseň amerického hudebníka Mobyho, autora elektronické hudby. Samostatně byla vydána 12. června 2000 jako šestý singl z jeho páté desky Play, která vyšla již 17. května předchozího roku. Melancholický text písně, jehož autorem i zpěvákem je sám Moby, popisuje rozpad milostného vztahu a vznikl na základě Mobyho dřívějších osobních zkušeností. Skladba obsahuje vedle elektronických prostředků také reverzně nasamplované smyčce a klavírní rytmy. Moby původně nad písní a její produkcí vyjádřil opovržení, nakonec však byl přemluven k jejímu vydání na albu Play.

Písni se dostalo dobrého přijetí od kritiků, kteří chválili její aranžmá a v rámci alba Play ji označili za vyčnívající. Později vydaný singl se stal jedním z nejúspěšnějších z celé desky, v Britské singlové hitparádě se dostal na pátou příčku a umístil se také v hitparádách dalších zemí. Moby později povolil použití písně „Porcelain“, stejně jako zbytku alba Play, v různých formách médií (filmy, reklamy). Režisér Danny Boyle ji tak použil ve svém filmu Pláž (2000). K písni byly natočeny dva oficiální videoklipy, jeden režíroval Jonas Åkerlund, zatímco druhý Nick Brandt. Rovněž vzniklo několik oficiálních remixů písně, například od Roba Dougana či Torstena Stenzela.

23

Rudolf Habsburský byl rakouský a štýrský vévoda, moravský markrabě, devátý český král a titulární polský král z rodu Habsburků. Narodil se jako syn rakouského a štýrského vévody Albrechta I. Habsburského a Alžběty Goricko-Tyrolské. Poté, co se jeho otec stal v roce 1298 římskoněmeckým králem, přenechal Rudolfovi vládu v Rakousích a Štýrsku. V roce 1300 se Rudolf oženil s Blankou, sestrou francouzského krále Filipa IV. Sličného. Nejprve aktivně podporoval vévodu Jindřicha Korutanského v jeho konfliktech s korutanskou šlechtou. Rakousko-korutanské vztahy se však výrazně zhoršily poté, co Jindřich v roce 1304 odmítl účast na habsburském tažení do Čech proti Václavovi II. Rudolf byl jedním z předních vůdců tohoto tažení, které však skončilo neslavně.

V roce 1306 byl zavražděn český král Václav III. a dynastie Přemyslovců již neměla žádného mužského příslušníka. Novým českým králem byl sice zvolen Jindřich Korutanský, římský král Albrecht Habsburský však České království prohlásil za odumřelé léno spadlé na říši a spolu se svým synem Rudolfem vpadl do Čech. Po uplácení českých pánů Rudolf s Albrechtem Jindřicha z Čech vypudili. Rudolf byl následně zvolen za českého krále a oženil se s Eliškou Rejčkou, vdovou po Václavovi II. Rudolf si během své krátké vlády v Čechách kvůli své údajné šetřivosti vysloužil přízvisko „král Kaše“. Šetřivost však byla v jeho situaci zřejmě zcela na místě, protože královská pokladnice byla značně zadlužená. Na jihozápadě Čech se proti Rudolfovi brzy zvedla vlna šlechtického odporu vedená Bavorem III. ze Strakonic a Vilémem Zajícem z Valdeka. Rudolf proti odbojným pánům v červnu 1307 zahájil tažení, které dosáhlo značných úspěchů. Bavor ze Strakonic byl nakonec obležen v Horažďovicích, kde 3. července 1307 kapituloval. Ještě téhož dne však Rudolf před Horažďovicemi podlehl úplavici a byl pohřben v bazilice svatého Víta na Pražském hradě. Na českém trůně ho opět nahradil Jindřich Korutanský.

22

Varan komodský (Varanus komodoensis), známý také jako komodský drak, je velký ještěr obývající indonéské ostrovy Komodo, Rinca, Flores, Gili Dasami a Gili Motang. Je to největší (co se hmotnosti a celkové mohutnosti týče) zástupce čeledi varanovitých (Varanidae) a nejmohutnější žijící ještěr vůbec. Největší zaznamenaný exemplář měřil 3,13 m a vážil 166 kg (včetně nestrávené potravy).

Vzhledem ke své velikosti je varan komodský dominantním druhem ekosystému, který obývá. Jeho kořist tvoří bezobratlí, ptáci, plazi i savci. Živí se jak zdechlinami, tak živou kořistí, přičemž strava dospělého jedince je tvořena především jeleny, divokými prasaty a buvoly. Dokáže najednou zkonzumovat potravu o ekvivalentu 80 % své váhy, ovšem díky pomalému metabolismu následně vydrží nejíst i několik týdnů. Varanovi komodskému je přičítán jedovatý skus. Původní domněnky hovořící o toxických bakteriích ve slinách byly zřejmě mylné, magnetická rezonance však prokázala přítomnost jedových žláz v dolní čelisti. Tyto žlázy produkují jedovaté bílkoviny, působící mimo jiné jako antikoagulanty. K páření dochází mezi květnem a srpnem, vejce samice klade v srpnu či září do hnízd tabonů nebo do předem vyhrabané jámy. Mladí varani se klubou v dubnu, na konci období dešťů. První měsíce a léta života jsou velmi zranitelní, tráví proto většinu času na stromech. Varani komodští dospívají v 8 až 9 letech života, dožít se mohou až 30 let.

Západní svět se o existenci varanů komodských dozvěděl teprve roku 1912, kdy byla publikována zpráva nizozemského přírodovědce Petera Ouwense. Ten druh popsal na základě fotografií a kůže získaných expedicí, kterou vyslala nizozemská koloniální správa na ostrov Komodo v roce 1910 za účelem prověření zpráv o tamních „dracích“. Velikost a hrozivá reputace činí z varanů komodských populární exempláře zoologických zahrad. V přírodě se jejich areál výskytu kvůli lidským aktivitám zmenšuje, IUCN druh vede jako zranitelný.

21

Music for a New Society je osmé sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Vydalo jej v roce 1982 hudební vydavatelství ZE Records (de facto jde o nástupnickou společnost Caleova vydavatelství SPY Records). Jeho producentem byl John Cale. Ten byl rovněž autorem většiny písní, na některých se podílel také dramatik Sam Shepard. Na albu se nachází celkem deset písní, přičemž na reedici vydané roku 1993 přibyla jedna další. V různých písních jsou použity citace skladeb různých klasických hudebních skladatelů, jako byli například Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov, Ludwig van Beethoven a Claude Debussy. Nahrávání probíhalo ve studiu Skyline Studios v New Yorku. Autorkou fotografie na obalu je Caleova bývalá manželka Betsey Johnsonová. Na album svým zpěvem přispěla i jeho tehdejší manželka Risé. Na desce se dále podíleli například kytaristé Chris Spedding a Allen Lanier. Jde o Caleovo nejosobnější album, které vzniklo v době, kdy byl ve velmi špatném psychickém stavu a zoufalý ze ztráty přátel a štěstí. Prodejnost alba byla velmi nízká, přestože bylo kritiky přijato dobře. V roce 2010 jej časopis Uncut zařadil na desátou pozici v žebříčku nejlepších ztracených alb. Cale v roce 2016 vydal nové verze většiny písní z alba na desce M:FANS.

20

Dub (Quercus) je rod dřevin z čeledi bukovité. Jsou to stálezelené nebo opadavé, jednodomé, často dlouhověké stromy či keře se střídavými jednoduchými listy a nenápadnými květy v jehnědách, které jsou opylovány větrem. Plody jsou žaludy dozrávající v prvním nebo až ve druhém roce. Duby jsou rozšířeny především v mírných a subtropických oblastech severní polokoule, v Americe a Asii však zasahují i do tropů. Celý rod zahrnuje asi 450 druhů a je to druhově nejbohatší rod stromů severní polokoule; největší počet druhů se vyskytuje v Severní Americe a ve východní Asii. V Česku je původních 7–8 druhů dubů, nejběžnější jsou dub letní a dub zimní. Další, cizokrajné druhy dubů se pěstují jako okrasné dřeviny, severoamerický dub červený se vysazuje i do lesních porostů. Nejstarší makrofosilie (otisky listů a žaludů) byly nalezeny v Grónsku, Kanadě a Japonsku a jsou datovány do středního eocénu, mikrofosilie (pylová zrna) jsou ještě starší, z pozdního paleocénu. Určování dubů v terénu je často obtížné, neboť jsou jednak morfologicky dosti proměnlivé, jednak se mezi sebou běžně kříží, včetně vytváření plodných zpětných kříženců a přechodných forem.

Duby patří mezi nejdůležitější hospodářské dřeviny severní polokoule. Dubové dřevo je tvrdé, velmi trvanlivé a používalo se po staletí k výrobě trámů, podlah, nábytku i sudů. Z borky dubu korkového je získáván korek. Žaludy jsou v mnohých oblastech důležitou složkou potravy zvířat a případně i lidí. V bylinném léčení se využívá mladá kůra dubu letního, obsahující množství tříslovin. Mohutné staré duby jsou ozdobou a chloubou mnoha parků a zámeckých zahrad, mnoho jich je také chráněno jako památné stromy. Velký význam má dub též v pohanském náboženství a heraldice. U Indoevropanů byl strom tradičně zasvěcený bohům hromovládcům, jako byli slovanský Perun, severský Thór, keltský Taranis nebo řecký Zeus. Ve velké úctě jej měli staří Slované, Germáni, Keltové, ale též některé národy Kavkazu.

19

Jindřich z Lichtenburka byl přední český šlechtic z rodu Lichtenburků. Narodil se jako nejstarší syn Smila z Lichtenburka a jeho první neznámé manželky kolem roku 1235. Na dvůr českého krále Přemysla Otakara II. přivedl Jindřicha jeho otec. Mezi lety 1263 až 1267 zde Jindřich působil jako nejvyšší maršálek. Poté, co jeho otec v roce 1269 zemřel, se Jindřich stal hlavou celého rodu. Jakkoli byl s ostatními bratry v majetkovém nedílu, staral se o správu rodových statků. Ačkoli po smrti Jindřichova otce vztahy mezi Přemyslem Otakarem II. a Lichtenburky značně ochladly, Jindřich po boku svého krále válčil proti Štěpánovi V. Uherskému a římskoněmeckému králi Rudolfovi Habsburskému. V roce 1278 Otakara patrně doprovázel i do bitvy na Moravském poli, v níž český král padl. V následné anarchii se Jindřich nejprve přidržoval Oty V. Braniborského, poručníka nezletilého dědice trůnu Václava II. V roce 1283 však pomohl zmocnit se vlády nad Čechami Závišovi z Falkenštejna. Záviše podporoval až do roku 1286. Svého syna Hynka Krušinu I. z Lichtenburka dokonce oženil se Závišovou dcerou. V roce 1287 se ale přidal do skupiny Závišových odpůrců a podílel se na jeho pádu. Zemřel roku 1296.

Z prvního manželství s dcerou Bavora I. ze Strakonic Domaslavou ze Strakonic po sobě zanechal zmíněného syna Hynka Krušinu I. a z druhého manželství s jistou Matyldou syny Václava, Smila III. a Čeňka. Držel rozsáhlé majetky v dolním Poohří, ale především na Čáslavsku a Havlíčkobrodsku, kde vlastnil město Brod (dnešní Havlíčkův Brod). Tato oblast byla velmi výnosná, protože se zde těžilo stříbro. Jindřich měl také několik hradů − Klapý (dnešní Hazmburk), Ronovec, Lichnici (Lichtenburk), na které sídlil nejčastěji, a Žleby.

18

Levhart Diardův (Neofelis diardi), také pardál Diardův či pardál ostrovní, je kočkovitá šelma z podčeledi Pantherinae (velké kočky) a rodu Neofelis. Byl popsán francouzským přírodovědcem Georgesem Cuvierem v roce 1823. Dříve byl řazen do stejného taxonu s levhartem obláčkovým (jako jeho poddruh), ale na základě genetických testů byl v roce 2006 klasifikován jako samostatný druh. Žije na Borneu, Sumatře a možná i na malých ostrovech Batu. Dělí se na dva poddruhy: Neofelis diardi borneensis a Neofelis diardi diardi, které se liší především stavbou lebky.

Jde o podsaditou, ale přitom hbitou šelmu s charakteristickou „obláčkovitou“ kresbou. Typické jsou pro něj prodloužené špičáky, relativně nejdelší ze všech kočkovitých šelem. Nohy má spíše kratší. Ocas je mohutný a dosahuje téměř takové délky jako tělo. Hmotnost dospělých jedinců se nejčastěji pohybuje mezi 11 až 25 kg; velmi výrazný je přitom pohlavní dimorfismus – samci dorůstají podstatně větších rozměrů než samice. Jeho habitat tvoří tropické lesy různých typů. Jde nejspíše o samotářské zvíře s převážně noční a soumračnou aktivitou. Živí se malými až středně velkými savci, jako jsou muntžaci, kančilové, sambaři, prasata vousatá, opice a dikobrazi, jídelníček si doplňuje ptáky a rybami. Výjimečně napadá i domácí zvířata. Rozmnožuje se obvykle jedenkrát za rok, dožívá se v průměru 11 let. Počet volně žijících dospělých jedinců se odhaduje na 4 500 kusů a druh je podle norem IUCN veden jako zranitelný. Hlavní hrozbou pro něj je ztráta biotopu především v důsledku odlesňování, následovaná pytláctvím spojeným s nelegálním obchodem s částmi těl mrtvých zvířat.

17

Veles či Volos je slovanský bůh s širokým okruhem působnosti. Jeho funkce boha skotu souvisí s bohatstvím, ale především s pozicí vládce podsvětí, které bylo představované jako louka, kde se pasou duše lidí. Zároveň byl božstvem magie, vědění, věštění a básnictví. A jako strážce předělu mezi světem živých a mrtvých byl také bohem divočiny, lovu, zvířat a přeměňování se v ně. Byl i ručitelem smluv, trestajícím jejich nedodržení.

Vedle Peruna patřil pravděpodobně mezi nejvýznamnější slovanská božstva. Ačkoli dobové písemné prameny o něm pocházejí pouze z východoslovanského prostředí, na základě jiných zdrojů, například lidové kultury a toponymie, lze předpokládat, že byl bohem všeslovanským. Jeho nejbližší analogií je baltský bůh podsvětí Velnias, vzdálenější pak védský Varuna, severský Ódin, galský Esus a řecký Hermés. Během christianizace zaujali jeho místo především světci jako Blažej, Mikuláš, Jiří a Sáva, jindy byl ztotožněn s čertem či přímo Ďáblem.

Veles zaujímá místo i v současném slovanském novopohanství – rodnověří. Jakožto bůh spojovaný s věděním je preferován především intelektuálně a badatelsky zaměřenými rodnověrci, na rozdíl od Peruna oblíbeného milovníky vojenské historie a bojového umění. Jeden ze stylů v Rusku populárního bojového umění „slovansko-gorického zápasení“ se nazývá „Velesův zápas“ a odpovídá řecko-římskému zápasu.

16

Slivoň (Prunus) je rozsáhlý rod stromů a keřů z čeledi růžovitých se značným hospodářským a kulturním významem. Zahrnuje velké množství oblíbených ovocných dřevin, jako jsou švestka, meruňka, višeň, třešeň, mandloň a broskvoň, stejně jako druhy planě rostoucí, jako jsou střemcha, trnka či mahalebka. Slivoně se vyznačují jednoduchými, střídavými listy a oboupohlavními, zpravidla vonnými květy. Obsahují množství různých chemických látek, např. toxického amygdalinu. Plodem je peckovice.

V minulosti byl dnešní široce pojatý rod rozdělován do několika rodů. Počet taxonů zahrnovaných dnes do rodu Prunus se blíží číslu 500 včetně kříženců a různých poddruhů; druhů je udáváno kolem 200. Rod je rozšířen kosmopolitně, nejvíce v mírných šířkách severní polokoule. Mnohé zástupce lidé pěstují již po tisíce let a byla vyšlechtěna celá řada hybridů a kultivarů. Na českém území je původních šest druhů, další jsou zdomácnělými archeofyty a nebo místy zplaňují z kultury.

Plody slivoní mají široké spektrum využitíː od přímé konzumace v čerstvém stavu po výrobu kompotů, rozvářek, sirupů, džemů a povidel, lze je též sušit, mrazit nebo kandovat. Využívány jsou i při pečení jako náplň meruňkových či švestkových knedlíků i do koláčů a dezertů. Vyrábí se z nich mnoho různých alkoholických nápojů, ať už jde o destiláty (slivovice, meruňkovice), ovocné likéry (griotka, Amaretto), ovocná vína nebo piva. Mandle mají všestranné užití v cukrářství nebo jako pochutina. Z plodů japonské meruňky ume se vyrábí přísady jako umeocet, nakládané jsou známé jako umeboši. Mnohé druhy se užívají i jako okrasné rostliny, např. sakura, která je významným symbolem Japonska.

15

Mesiáš (HWV 56, anglicky Messiah) je oratorium, které v roce 1741 složil Georg Friedrich Händel na anglické libreto Charlese Jennense vytvořené na základě biblických textů. Jennens využil Bibli krále Jakuba a překlad žalmů z Knihy společných modliteb. Oratorium bylo poprvé provedeno v irském Dublinu 13. dubna 1742; londýnská premiéra se uskutečnila o necelý rok později. V českých zemích byl Mesiáš poprvé proveden v Mozartově úpravě v Praze roku 1804. Po počátečním vlažném přijetí si veřejnost oratorium oblíbila, takže se nakonec přiřadilo k nejznámějším a nejčastěji prováděným chorálním dílům klasické hudby.

Händelova pověst v Anglii, kde žil od roku 1712, se zakládala na věhlasu jeho italských oper. Ve třicátých letech 18. století Händel odpověděl na změnu hudební módy tvorbou oratorií komponovaných na anglické texty; Mesiáš je jeho šestým dílem tohoto žánru. Ačkoli strukturou připomíná operu, nemá dramatickou operní formu a neobsahuje žádné postavy ani přímou řeč. Jennensův text je spíše dlouhou meditací o Ježíšovi jako Mesiáši zvaném Kristus. Text začíná v první části proroctvími Izajáše a dalších starozákonních postav a směřuje ke zvěstování pastýřům, jediné „scéně“ převzaté z evangelia. V části druhé se Händel soustředil na Ježíšovo utrpení a ukončil ji sborem Hallelujah (Aleluja). Námětem třetí části je Ježíšovo vzkříšení z mrtvých a Kristovo oslavení v nebi.

Händel napsal Mesiáše pro nevelký sbor a orchestr s volitelným nástrojovým obsazením řady jednotlivých čísel. Dílo bylo po jeho smrti postupně upraveno pro provádění v mnohem větším měřítku, pro obrovské orchestry a sbory. Při dalších snahách o aktualizaci oratoria byla jeho orchestrace revidována a posílena, mimo jiné Wolfgangem Amadeem Mozartem. Na konci 20. a na počátku 21. století je trendem návrat k provedení věrnějšímu původním Händelovým záměrům, ačkoli se nadále uvádí i „velký Mesiáš“. Již v roce 1928 vyšla nahrávka téměř úplné verze na gramofonové desce; od té doby bylo dílo nahráno mnohokrát.

14

Nestor úzkozobý, známý také jako nestor norfolkský (Nestor productus), je vyhynulý druh papouška, který náleží do čeledi kakapovití (Strigopidae) a rodu nestor (Nestor). Jeho nejbližší příbuzný je nestor kaka (Nestor meridionalis) z Nového Zélandu. Nestor úzkozobý byl statný papoušek, asi 38 cm velký, jemuž vynesl jméno dlouhý, dolů zahnutý zobák. Nestor úzkozobý se vyskytoval na ostrově Norfolk a také na dvou malých blízkých ostrovech Phillip Island a Nepean Island. Biologie tohoto druhu zůstala neprobádána a je v mnoha ohledech hádankou. Podobně jako nestor kaka mohl nestor úzkozobý obývat lesní oblasti a žít buď solitérně, nebo v menších skupinkách. Jednalo se o špatného letce, který často pobýval na zemi. Druh nebyl plachý a v zajetí se dal snadno ochočit. Hnízdil pravděpodobně ve stromových dutinách a snůška činila asi 4 vejce, avšak i tyto údaje jsou sporné.

Druh poprvé popsal britský ornitolog John Gould roku 1836 pod původním vědeckým jménem Plyctolophus productus. Již tehdy byl pták na pokraji vyhynutí. Ostrov Norfolk byl objeven roku 1774 během druhé plavby Jamese Cooka a od roku 1788 sloužil jako trestanecká kolonie. To s sebou přineslo jak ničení lesních porostů, tak lov papoušků pro maso a introdukci nových predátorů. Již na konci 30. let 19. století nebyl nestor úzkozobý na Norfolku nalezen. Menší populace pravděpodobně přežívaly na ostrově Phillip, kde však byly vystaveny vlivu vysazených prasat, koz a králíků, kteří měli negativní vliv na tamní vegetaci. Poslední známý jedinec nestora úzkozobého uhynul v zajetí v Londýně někdy po roce 1851. Některé exempláře a fosilní pozůstatky schraňují muzea po celém světě, jeden exemplář náleží i Národnímu muzeu v Praze.

13

Titan je největší z objevených měsíců planety Saturn. Je o 50 % větší a 80 % hmotnější než zemský Měsíc, po Ganymedu druhý největší měsíc v celé planetární soustavě. Titan objevil nizozemský fyzik a astronom Christiaan Huygens v roce 1655. Byl to první objevený měsíc Saturnu a šestá objevená oběžnice planety vůbec, hned po Měsíci a čtyřech Galileových měsících. Je jediným měsícem sluneční soustavy, u něhož byla objevena silná atmosféra, a kromě Země je jediným objektem ve vesmíru, u něhož byla s jistotou ověřena přítomnost stálých kapalných struktur na jeho povrchu.

Titan je v pořadí od Saturnu šestý nejbližší měsíc. Planetu obíhá ve vzdálenosti 20 poloměrů Saturnu (cca 1 200 000 km). Titan se převážně skládá z kamenného materiálu a vodního ledu. V oblasti Titanových pólů se nacházejí jezera kapalných uhlovodíků. Povrch měsíce je geologicky mladý a hladký, nalezeno bylo jen několik impaktních kráterů, pohoří a kryovulkánů. Hlavní složkou atmosféry Titanu je dusík, minoritními složkami jsou methan a ethan, které v atmosféře vytváří oblačnost, a další organické sloučeniny, z nichž se v atmosféře vytváří dusíkem obohacený organický smog. Methan se na Titanu nachází pod povrchem i na povrchu v kapalné fázi, odtud se vypařuje do dusíkové atmosféry a opět ve formě srážek dopadá na povrch – tento methanový cyklus se velmi podobá koloběhu vody na Zemi, probíhá však za výrazně nižších teplot okolo 94 K (−179,2 °C).

Vzhledem k existenci atmosféry a přítomnosti organického materiálu existují různé teorie zabývající se možností existence života na Titanu, i když přesvědčivé důkazy o (ne)existenci života zatím chybí. Podmínky na povrchu jsou obdobné těm, jaké panovaly na Zemi při vzniku života. Existují zde však značné překážky. Na povrch dopadá jen velmi málo slunečního světla, panují zde trvale teploty hluboko pod bodem mrazu. Voda se na povrchu vyskytuje jen v pevném skupenství – organismy na Titanu by však mohly využívat místo vody kapalné uhlovodíky.

12

Jean-Baptiste Lully (28. listopadu 1632 Florencie − 22. března 1687 Paříž) byl francouzský hudební skladatel italského původu, který od roku 1662 zcela ovládal francouzskou hudební scénu. Patří k nejvýznamnějším francouzským skladatelům barokního období a je faktickým tvůrcem francouzské národní opery (v roce 1673 složil první francouzskou operu Cadmus et Hermione) a francouzského typu operní ouvertury. Patřil mezi několik málo důvěrných přátel krále Ludvíka XIV. I díky tomu se stal nejvlivnějším a nejúspěšnějším skladatelem v období jeho vlády ve Francii a ve francouzských dějinách vůbec.

Téměř tři staletí byl však Lully znám spíše kvůli neobvyklým okolnostem své smrti. Při dirigování jedné ze zkoušek v roce 1687 se prudce udeřil bodcem těžké barokní taktovky do palce pravé nohy, který se v důsledku nedostatečné hygieny zanítil. Protože skladatel odmítal včasnou amputaci, která by byla nutná pro zastavení gangrény, zánět se rozšířil. Pozdní amputace nohy již nepomohla a Lully o dva měsíce později zemřel.

Teprve nový zájem o barokní hudbu v posledních desetiletích 20. století vedl k hlubšímu poznání Lullyho děl. Mezi jeho nejdůležitější díla patří ve spolupráci s Molièrem Měšťák šlechticem a Psyché, ve spolupráci s Quinaultem pak královská opera Atys, opera muzikantů Isis a mistrovské dílo Armida. Jeho kompoziční styl napodobovali soudobí hudební skladatelé po celé Evropě. Díky svému rozsáhlému dílu a hudebním invencím ovlivnil Lully i řadu pozdějších hudebních skladatelů (například G. F. Händela, J. S. Bacha, J.-P. Rameaua a další).

11

Vlk africký (dlouhou dobu Canis aureus, následně Canis lupus lupaster, poté Canis anthus, nyní Canis lupaster) je druh psovité šelmy, která se vyskytuje v severní a severovýchodní Africe. Jedná se o nově klasifikovaný druh, dříve řazený do komplexu poddruhů šakala obecného, jehož přesné zařazení je stále předmětem bádání. Má v sobě mix genetického materiálu vlka obecného a vlčka etiopského. Jedná se o středně velkou psovitou šelmu s krémovo-pískovo-rezavo-hnědo-šedo-černým zbarvením srsti. Čumák má relativně úzký, uši naopak velké. Stavba těla je, podobně jako u ostatních vlků žijících v teplém prostředí, spíše subtilní. Dospělý jedinec váží 6 až 16 kg. Ač jde geneticky o odlišné druhy, vzájemná podobnost se šakalem obecným je zjevná a je daná konvergenční evolucí.

Jako biotop preferuje vlk africký polopouště a savany s nízkou trávou. Žije i v horských oblastech, přímořských krajinách, lidmi pozměněných stanovištích i pouštích, s výjimkou jejich extrémně suchých částí. Je to všežravá šelma s preferencí masité stravy. Živí se především bezobratlými a malými a středně velkými obratlovci. Požírá i mršiny, ovoce a lidmi produkované odpadky. Je to monogamní a teritoriální zvíře. Žije většinou v párech nebo v malých skupinách tvořených rodičovským párem a několika jejich potomky.

10

Realismus je možné v literatuře vztáhnout na umělecký směr, epochu, literární program nebo také na šíře chápaný styl. V umělecké a literární kritice se termín systematicky objevuje od poloviny 19. století, kdy jej jako označení svého jednoduše formulovaného a protiromanticky zaměřeného programu začali používat malíř Gustave Courbet a spisovatel a kritik Champfleury. Z Francie pojem rychle pronikl do dalších zemí, zejména do Německa a Anglie. V nejužším chápání ovšem může být jako realistická vnímána také pouze jediná generace evropských spisovatelů, vymezená léty 1848–1871 a následně vystřídaná naturalismem. V realismu jsou romantické ideály krásy a lásky nahrazovány hodnotou životní pravdy. Umělci se nezaměřují primárně na výjimečnost, zvláštnosti či bizarnost, jak tomu bylo v romantismu, všímají si na prvním místě typičnosti – tomu, co má řada jevů společné. Realismus byl nicméně často chápán negativně, ať už pro údajnou obscénnost, z níž byl obviněn Gustave Flaubert po vydání Paní Bovaryové, nebo později, zejména v modernismu, když byl odsuzován jako styl „simplicistní, měšťácký a konvenční“. Výrazné podněty do zkoumání realismu vnesl francouzský strukturalista Roland Barthes, když upozornil na „pravděpodobno“ – textovými strategiemi vyvolaný dojem, že text je pravdivý.

V české literatuře byly rozšíření a teoretické reflexe realismu spojeny s rozvojem románu. O první zastřešující zhodnocení realismu se pokusil estetik Otakar Hostinský v eseji „O realismu uměleckém“ (1890). Dalšími vlivnými teoretiky realismu zde byli sémiotik Roman Jakobson a literární historik Zdeněk Nejedlý. Právě vinou Nejedlého ideologizujících textů se pro další generace stal realismus „vyprázdněným pojmem“. Také zahraniční badatelé se však někdy domnívají, že realismus je jako pojem užíván tak široce, že ztratil význam, s výjimkou případů, kdy je využit jako protiklad k jinému směru, například expresionismu, surrealismu nebo naturalismu.

09

Radioteleskopy ALMA v kompaktním uspořádání

Atakamská velká milimetrová anténní soustava (ALMA, anglicky Atacama Large Millimeter Array, někdy také přesněji Atacama Large Millimeter/sub-millimeter Array) je soustava 66 radioteleskopů vystavěných na plošině Chajnantor v severním Chile ve výšce 5 040 m n. m. Je určena k výzkumu jak nejvzdálenějšího vesmíru, tak i našeho Slunce.

Je největším astronomickým přístrojem začátku 21. století, který vznikl partnerstvím Evropy (Evropská jižní observatoř – ESO), Severní Ameriky (National Radio Astronomy Observatory – NRAO) a východní Asie (především Japonsko: National Astronomical Observatory of Japan – NAOJ) ve spolupráci s Chile. V principu je to interferometr sestávající ze 66 radioteleskopů o průměru 12 a 7 metrů schopných pozorovat vesmír na milimetrových a submilimetrových vlnových délkách. S rozpočtem 1,5 miliardy amerických dolarů je nejambicióznějším pozemským astronomickým přístrojem druhé dekády 21. století. ALMA začala provádět vědecká pozorování v druhé polovině roku 2011 a slavnostně byla spuštěna 13. března 2013. Je hlavní součástí Observatoře Chajnantor. Dalšími jsou APEX (Atacama Pathfinder Experiment), samostatně pracující radioteleskop o stejném průměru, a Atacama Cosmology Telescope (ACT) k sledování reliktního záření.

Na projektu je zastoupena i Česká republika prostřednictvím regionálního střediska, které vzniklo v Astronomickém ústavu AV ČR v Ondřejově. Na jeho fungování se podílí také Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, Univerzita Karlova a brněnská Masarykova univerzita. České středisko se v rámci specializace úkolů zaměřuje především na sluneční fyziku.

08

Thutmose I. (řecky Téthmósis) byl třetím staroegyptským faraonem 18. dynastie, který vládl přibližně v letech 1504–1492 př. n. l. Na trůn usedl po smrti svého předchůdce Amenhotepa I. Jeho původ je nejasný, s největší pravděpodobností však nebyl synem Amenhotepa I. Jeho matkou byla Senseneb, která neměla královský původ a nejspíše byla nižší manželkou či konkubínou. Svůj nástup na trůn legitimizoval sňatkem s Ahmose, jež byla pravděpodobně dcerou Ahmose I. a sestrou Amenhotepa I.

Během své vlády podnikl několik válečných tažení do Núbie a Levanty, díky čemuž rozšířil hranice Egyptské říše jako nikdo před ním. Stejně jako jeho předchůdci se Thutmose I. zabýval stavěním chrámů a monumentů. Nejvíce se však věnoval výstavbě v Amonově chrámu v Karnaku, kde na jeho stavby dohlížel architekt Ineni. Byl pravděpodobně prvním králem, který si postavil hrobku v Údolí králů, avšak tento primát může patřit i jeho předchůdci Amenhotepovi I. Byl pohřben v hrobce KV20 a později přesunut do hrobky KV38. Po vyloupení hrobky byly jeho ostatky za vlády 21. dynastie přemístěny do skrýše v Dér el-Bahrí. Nástupcem Thutmose I. se stal jeho syn Thutmose II., kterého po smrti na trůně vystřídala královna Hatšepsut, dcera Thutmose I.

07

Laločník ostrozobý (Heteralocha acutirostris), maorsky nazývaný huia, je vyhynulý druh laločníkovitého ptáka, který se endemitně vyskytoval na Severním ostrově Nového Zélandu. Měl černě zbarvené peří se zelenavě kovovým nádechem a zářivě oranžové kulaté lícní laloky. Samci měřili asi 45 cm, samice kolem 48 cm. Unikátní byl pohlavní dimorfismus, který se týkal tvaru a délky zobáku, což zřejmě snižovalo potravní konkurenci mezi pohlavími. Zobák samce byl krátký a robustní a výborně se hodil pro sekání a trhání vnějších vrstev rozpadajícího se dřeva, odkud pták získával larvy hmyzu. Samice naopak měla zobák dlouhý, úzký a zahnutý, podobně jako dnešní kolibříkovití, díky čemuž mohla pronikat do chodbiček hmyzu v živých stromech, kam se samec nedostal. Tato zvláštnost zmátla i tehdejší vědce a John Gould, který druh poprvé popsal, samce a samici hodnotil jako dva odlišné druhy.

Laločník ostrozobý se před lidskou kolonizací vyskytoval po celém Severním ostrově, s příchodem Maorů během 14. století vymizel ze severu a západu ostrova. Maorové si velmi cenili peří těchto ptáků, které jako okrasu nosili vysoce postavení členové kmenů. Mezi jednotlivými kmeny představovala pera výměnný artikl za jiné cenné zboží, případně mohla posloužit i jako dar k utužování vzájemného přátelství a respektu. Maorové podle svých tradic peří ptáků získávali během května až července, zatímco po zbytek roku vyhlašovali takzvaný rāhui – zákaz lovu, lov tedy probíhal omezeně. Teprve po evropském osídlení ve 40. letech 19. století začala populace laločníků klesat rychleji následkem masivního odlesňování starobylých ekologicky složitých pralesů a nadměrného lovu pro okrasné peří a muzejní sbírky, došlo také k introdukci nových predátorů. Poslední potvrzené pozorování laločníka ostrozobého se v literatuře nejčastěji uvádí k roku 1907 z pohoří Tararua Range, nicméně neověřené záznamy o jeho existenci pocházejí ještě ze začátku 60. let 20. století.

06

Babička s podtitulem Obrazy venkovského života je nejznámější dílo české spisovatelky Boženy Němcové, která se narodila před 200 lety, 4. února 1820. Babičku napsala po smrti syna Hynka, kdy se musela potýkat s nemocemi, chudobou a policejním sledováním. Začala ji psát během pobytu v pražské Ječné ulici v domě č. p. 516 koncem roku 1853 a dokončila v létě 1854 ve Vyšehradské ulici č. p. 1378. Text vyšel v létě 1855 ve čtyřech sešitech. Postupem času se Babička stala jednou z nejúspěšnějších českých knih, dosáhla více než tři stovky českých vydání a byla přeložena do více než dvaceti cizích jazyků.

Babička se vymyká jednoduchým žánrovým, směrovým a tematickým interpretacím. Žánrově bývá označována za idylu, novelu, povídkový obraz, soubor črt nebo za román. Někteří literární historikové ji přiřazují k romantismu, jiní k biedermeieru nebo realismu. Při psaní Babičky Němcovou nejsilněji ovlivnila Erbenova sbírka Kytice (1837–1853). Inspiračním zdrojem se pro ni stalo také dílo olomouckého univerzitního profesora a lékaře Františka Jana Mošnera Pěstounka (1851) a uvažuje se též o vlivu Adalberta Stiftera. Sama Němcová viděla hlavní zdroj ve vzpomínkách na mládí v Ratibořicích. Využila ovšem také svých pozdějších bohatých etnografických zkušeností a do Babičky umístila popisy zvyků z různých míst včetně Slovenska. Kniha má podobu idealizovaného vzpomínání na dětství v Ratibořickém údolí; popisuje lidové zvyky, vesnický způsob života a obyčejné i výjimečné události, přičemž jednotlivé epizody spojuje postava babičky, laskavé, moudré a zbožné ženy, které si váží všichni v okolí. V textu se nachází velké množství nářečních výrazů, úsloví a zastaralých slov, zároveň však obsahuje mnoho rysů mluveného jazyka, což ho oživuje a přibližuje i modernímu čtenáři.

05

Hluchavkovité (Lamiaceae) jsou čeleď dvouděložných rostlin z řádu hluchavkotvaré (Lamiales). Zahrnuje asi 7 200 druhů v 236 rodech, což z ní činí šestou největší čeleď krytosemenných rostlin. V dnešním pojetí zahrnuje byliny i dřeviny. Vyznačují se obvykle vstřícnými, křižmostojnými listy, čtyřhrannými stonky a dvoustranně souměrnými, pyskatými květy ve stažených vrcholičnatých květenstvích nazývaných lichopřesleny. Mnohé z rostlin jsou výrazně aromatické a ve svých květech produkují nektar. Plodem jsou tvrdky, peckovice, vzácně i tobolky. Patří mezi kosmopolitně rozšířené čeledi, vyskytují se na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Hojně jsou zastoupeny i v květeně České republiky. Mezi běžné a známé zástupce náleží např. hluchavka, mateřídouška, máta, dobromysl, bazalka, levandule nebo šalvěj, která je s více než 900 druhy také největším rodem čeledi.

Hluchavkovité jsou ekonomicky významnou čeledí rostlin. Vzhledem k obsahu aromatických silic a dalších látek jsou mnohé druhy využívány jako koření a jako zdroj éterických olejů, hodně jich patří mezi staré a oblíbené léčivé rostliny. Tropické dřeviny jako teka obrovská nebo Gmelina arborea jsou těženy pro kvalitní dřevo, semena šalvěje hispánské jsou známa jako chia. Celosvětově jsou pěstovány také jako okrasné rostliny. Název čeledi je odvozen od typového rodu hluchavka (Lamium); její latinský název pochází z řeckého slova laimos nebo lámos, tj. jícen, podle stavby květu připomínající rozšklebený jícen. Jejich největší rozvoj proběhl v období starších třetihor, nejstarší identifikované fosilie pochází z doby před 28 miliony let, tedy z období oligocénu.

04

Lavina je rychlý a náhlý sesuv většího množství sněhu po svahu, který by již mohl zasypat, zranit nebo zabít člověka. Slovo lavina se někdy přeneseně používá i pro různé jiné sesuvy, například kamení, půdy, bahna atd. Ovšem i sněhová lavina s sebou často bere kamení, stromy a další materiál. Z fyzikálního hlediska budoucí lavina představuje značné množství potenciální energie na strmém svahu. Na místě se drží díky vlastní pevnosti, třecím silám s podkladem a případnou podporou objektů na svahu (např. stromy). Lavina vzniká, když je tato rovnováha dostatečně porušena – například vzroste zatížení spodních vrstev sněhu nově napadlým nebo navátým sněhem, pádem převěje nebo zatížením lidmi. Lavina také může vzniknout kvůli snížení tření s podkladem či pevnosti sněhových vrstev, kupříkladu při rychlém oteplení nebo penetraci sněhových vrstev deštěm.

Laviny představují vážné nebezpečí především v horských oblastech, kde je jak dostatek strmých svahů, tak dostatečná mohutnost sněhové pokrývky. Laviny jsou hrozbou jak pro lidský život či zdraví, tak pro lidmi vytvořenou infrastrukturu. Ročně zahynou v zemích s aktivní lavinovou službou řádově první stovky osob. Největší podíl z nich, zpravidla přes 80 %, představují osoby pohybující se ve volném terénu, jako jsou lyžaři, skialpinisté a horolezci. Pro potřeby ochrany obyvatelstva před lavinami bývá lavinové nebezpečí předpovídáno. Zároveň jsou před lavinami zabezpečovány trvale obydlená sídla a infrastrukturní stavby. Jakožto přirozený přírodní proces mají laviny nezastupitelný význam ve vývoji přírodních ekosystémů.

03

Rusko-čchingská válka v letech 1652–1689 byly boje mezi kozáky, kolonisty a vojáky ruského carství a vojsky říše Čching o kontrolu nad územím na levém (severním) břehu řeky Amur. Počátkem 40. let 17. století Rusové při průzkumu a zabírání Sibiře a Dálného východu kolonizovali povodí Amuru. Mandžuové z říše Čching, kteří toto území počítali do své sféry vlivu, se je rozhodli vyhnat a roku 1652 zahájili válku. Do roku 1658 vysídlili většinu domorodců z horního a středního toku Amuru na jih k řekám Non a Sungari a rozbili ruské vojsko na Amuru. Po několika letech se však Rusové vrátili a roku 1665 na horním toku řeky vystavěli městečko Albazin. Současně ruská vláda vyslala do Pekingu několik diplomatických misí, otázka hranic však zůstala nevyřešená.

Po porážce povstání v Číně roku 1681 si Mandžuové uvolnili síly pro další boj s Ruskem. Roku 1683 vybudovali základnu na středním toku Amuru, Ajgun, a zničili blízké ruské pevnůstky na Zeje. Roku 1685 čchingská armáda vytáhla na Albazin a během několika dní ho dobyla a zničila, načež se vrátila na jih. Rusové vzápětí Albazin obnovili a čchingský císař Kchang-si nařídil nový útok. V květnu 1686 jeho armáda začala Albazin obléhat, v polovině roku 1687 však Kchang-si nechal obléhání ukončit a dal přednost diplomatickému jednání. Současně – pod čchingským tlakem – v letech 1685–1688 na ruské osady a pevnosti v Zabajkalsku útočili Mongolové, než byli roku 1688 poraženi Rusy u Seleginského ostrohu. Ruská vláda roku 1686 vyslala Fjodora Golovina k jednání o míru, se zástupci říše Čching se setkal v Něrčinsku v srpnu 1689. Čchingští vyslanci donutili ruské vyjednavače přijmout většinu svých požadavků. Něrčinská smlouva, podle které sporné území přešlo k říši Čching, válku definitivně ukončila.

02

Josef Dobrovský (1753–1829) byl český kněz, filolog, historik a zakladatel vědecké bohemistiky a slavistiky. Svým mnohostranným dílem předznamenal i podnítil české národní obrození, třebaže sám k romantickým obrozencům nejen chronologicky, ale ani svým založením nepatřil. Byl nejvýznamnějším představitelem racionalistického osvícenství v českých zemích a k jeho největším zásluhám patří zavedení a soustavné uplatňování kritické metody ve vědeckém bádání. Byl jedním ze zakládajících členů Královské české společnosti nauk a společně s hrabětem Kašparem Šternberkem rovněž spoluzaložil Vlastenecké (dnes Národní) muzeum. Kromě klasických jazyků ovládal i hebrejštinu a některé další orientální jazyky, později postupně ovládl i všechny tehdy známé jazyky slovanské. Po Husovi a Komenském je pokládán za třetího Čecha světového významu.

Dobrovského latinsky a německy psané dílo zahrnuje 363 již za jeho života publikovaných studií, monografií a kratších statí nebo recenzí a dalších 37 publikací, na kterých se podílel jako redaktor či editor. Jeho rozsáhlou vědeckou činnost lze rozdělit do několika základních oblastí, jimiž jsou historie, historiografie, biblistika, paleoslavistika, slovanská filologie a bohemistika. V českém kontextu jsou nejzásadnější Dějiny českého jazyka a literatury a česká gramatika Zevrubná mluvnice jazyka českého. Dobrovský se ve své době pokusil rekonstruovat tzv. bratrský pravopis čili podobu češtiny v období jejího největšího rozkvětu v 16. a 17. století. Jazyk, jejž popsal ve své gramatice, je dodnes základem spisovné češtiny. Spisy, kterými vytvořil systematické základy slavistiky či slovanských studií, měly zvláště v 19. století značný vliv ve všech slovanských zemích. Jeho nejvýznamnějším dílem v tomto kontextu je gramatický spis o staroslověnštině Základy jazyka staroslověnského.

01

Tanečnice je hřbet o nadmořské výšce 597,3 m zasahující na území severočeského města Mikulášovice a částečně saského města Sebnitz. Náleží ke Šluknovské pahorkatině, kde je druhým nejvyšším vrcholem. Vrcholová část je zaoblená až plochá a povětšinou příkré svahy jsou pokryté četnými kamennými moři a dalšími tvary zvětrávání. Geologické podloží tvoří jemně až středně zrnitý lužický granodiorit s žílami doleritu. Převládajícím půdním typem je kambizem. Na Tanečnici pramenící vodní toky náleží k povodí Labe a úmoří Severního moře. Většinu povrchu pokrývají nepůvodní smrkové monokultury. Ostrůvkovitě se dochovaly původní acidofilní bučiny a podél vodních toků také údolní jasanovo-olšové luhy. Faunu představují typické druhy krajiny opadavých listnatých lesů, z chráněných živočichů se vyskytuje především několik druhů netopýrů. Česká část Tanečnice náleží k Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce, na německé straně se nacházejí přírodní rezervace Heilige Hallen a Gimpelfang.

Název kopce Tanzplan (Taneční pláň či mýtina) vznikl zkomolením pojmenování Tannenplan (Jedlová planina), český název Tanečnice se začal používat po druhé světové válce. Naproti tomu pověst vypráví, že název je odvozen od lesních víl, které na vrchu tančily a sváděly myslivce. Od středověku vedla po severním úpatí vrchu stezka z Mikulášovic do Sebnitz a přes jižní úpatí stezka z Mikulášovic do Hertigswalde a dále až k Labi v Bad Schandau. První dřevěná rozhledna z roku 1886 na vrcholu podlehla v roce 1903 vichřici. Nová osmiboká zděná rozhledna vysoká 26 m, zvaná Bismarckova věž, byla předána do užívání 28. května 1905 a od té doby je nejsevernější rozhlednou Čech. Východní úpatí protíná železniční trať Rumburk – Panský – Mikulášovice. Přes Tanečnici vede řada turistických stezek. Na vrchol směřuje žlutá trasa ze Sebnitz a také modrá trasa od horních Mikulášovic a železniční stanice Mikulášovice dolní nádraží.