Wikipedie:Článek týdne/2016

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Zde je archiv Článků týdne zveřejněných na Hlavní straně v roce 2016.

Informace o tom, kdy byl článek založen, jak se vyvíjel a kdo jsou jeho hlavní autoři, lze nalézt v Historii daného článku.

52

Firefly (seriál)
Herci ze seriálu Firefly

Firefly je americký space westernový dramatický televizní seriál vytvořený scenáristou a režisérem Jossem Whedonem v produkční společnosti Mutant Enemy. Whedon zároveň u seriálu působil společně s Timem Minearem jako výkonný producent. V roce 2002 bylo odvysíláno 12 dílů, poté však byl seriál televizí Fox zrušen. Zbylé tři natočené epizody se dočkaly premiéry v následujícím roce v zahraničí.

Děj Firefly je umístěn do roku 2517, kdy lidstvo žije v novém hvězdném systému. Seriál sleduje dobrodružství skupiny odpadlíků na Serenity, vesmírné transportní lodi třídy Firefly. Na tomto plavidle žije devět postav v čele s kapitánem Malcolmem Reynoldsem (Nathan Fillion), veteránem z nedávné občanské války, v níž bojoval za poraženou stranu. Ten chce být i nadále nezávislý na centrální vládě, v čemž ho podporuje i jeho posádka, tvořená většinou lidmi žijícími a pohybujícími se na periferii tamní společnosti, mezi pašeráky, zloději a chudými kolonizátory a osadníky na okrajích hvězdného systému. Ústřední federální mocnost zvaná Aliance, jejíž vojska ve válce vyhrála, je mixem dvou odlišných kultur, neboť vznikla spojením dvou pozemských supervelmocí, Spojených států amerických a Číny.

Navzdory svému krátkému životu bývá seriál označován za kultovní; vydobyl si i silnou fanouškovskou základnu, která jej také výrazně podpořila při následném vydání na DVD. Díky tomu se studio Universal Pictures rozhodlo natočit celovečerní film Serenity, který měl premiéru v roce 2005, navazuje na seriál a uzavírá některé jeho dějové linie. Značka Firefly se kromě seriálu a filmu rozšířila i do jiných oblastí, začala vznikat komiksová série Serenity s navazujícími příběhy, jsou vydávány také další publikace a hry.

51

Ježíšek
Vánoční pohlednice s vyobrazením Ježíška (1900)

Ježíšek (německy Christkind – dítě Kristus, v jižním Německu a Rakousku Christkindl – děťátko Kristus) je zdrobnělinou jména Ježíše Krista, jehož narození slaví křesťanéVánocích. Oslava Kristova narození podle Lukášova evangelia ve spojení s Ježíškem je rozšířená nejen v Česku, ale také v Rakousku, Jižním Tyrolsku, Švýcarsku, Maďarsku, na Slovensku, ve Slovinsku, Chorvatsku, na jihu Německa, v severním Porýní a Vestfálsku či v jižní Brazílii.

Oslava Vánoc je historicky spjata s lidovými zvyky, které mají kořeny v pohanských rituálech a oslavách slunovratu, kdy se v den 25. prosince opětovně rodil bůh Slunce. Noc z 24. na 25. prosince (ale i noci následující) tak byla odpradávna považována za „svatou noc“ (už v roce 1170). Oslavu narození Ježíše Krista na 25. prosince začala církev praktikovat přibližně od poloviny 4. století, čímž dostala pohanská posvátná noc křesťanský rozměr. Vánoční obdarovávání prošlo dlouholetým společenským vývojem: od výslužky čeledínů a děveček na konci služebního roku přes dárky sv. Mikuláše (6. prosince) až po protestantské přeložení vánoční nadílky na den narození Ježíše Krista, které znamenalo zrození dárkonoše „Christkinda” (Ježíška). Lutherem zavedené obdarování „svatým Kristem” bylo natolik abstraktní, že se představa později zavedeného Kristova dítěte neubránila zhmotnění, nejčastěji v podobě blonďatého kudrnatého dítěte s andělskými křídly. Vývoj samotné vánoční nadílky je pak úzce spojen s měšťanskou vrstvou, jejíž zásluhou se Štědrý večer stal postupem času rodinnou oslavou a nadílka dětem pod vánočním stromečkem pedagogickým instrumentem.

50

Songs for Drella
„Drella“ – Andy Warhol

Songs for Drella je společné studiové album dvou dřívějších členů americké hudební skupiny The Velvet Underground, kytaristy a zpěváka Lou Reeda a violisty, zpěváka a klávesisty Johna Calea. Jde o konceptuální album pojednávající o americkém výtvarnikovi a režisérovi Andym Warholovi, který byl v šedesátých letech rovněž manažerem skupiny The Velvet Underground. Slovo „Drella“ v názvu byla Warholova přezdívka, vzniklá ze slov „drákula“ (anglicky dracula) a „popelka“ (anglicky cinderella). Oba hudebníci se na albu střídali ve zpěvu, zatímco Reed hrál na kytaru a Cale na klávesové nástroje a violu.

Hudebníci se rozešli po odchodu Johna Calea z kapely v roce 1968, ačkoli spolu příležitostně vystupovali i později. Když Andy Warhol v únoru 1987 zemřel, setkali se na dubnové mši za něj v newyorské katedrále svatého Patrika. Tehdy navrhl výtvarník Julian Schnabel Caleovi, aby složil skladbu jako vzpomínku na Warhola. Cale později rozpracovanou skladbu představil Reedovi a právě tehdy začaly vznikat další písně, na kterých se již podíleli oba. Deska byla nahrána mezi prosincem 1989 a lednem 1990 v newyorském studiu Sigma Sound a vydána dne 11. dubna 1990, tedy více než tři roky po Warholově smrti, společností Sire Records.

49

Nebelung
Nebelung

Nebelung je původem americké plemeno kočky vyšlechtěné z ruské modré kočky. O vyšlechtění plemene se v 80. letech 20. století zasloužila americká chovatelka Cora Cobbová. Jako první nebelung je uváděn kocour Siegfried, jenž se narodil domácí kočce jejího syna a jako jediné kotě z vrhu měl dlouhou srst. Roku 1986 se spářil se svou sestrou z následujícího vrhu, jež dostala jméno Brunhilda, a narodila se jim modrá koťata. Po sepsání plemenného standardu společně s odborníkem z The International Cat Association (TICA) byl nebelung touto organizací uznán jako nové plemeno v roce 1987, další velké organizace jako Fédération Internationale Féline či Cat Fanciers' Association plemeno zatím neuznaly. Název nebelung pochází z němčiny a znamená mlžná bytost.

Nebelung je středně velká kočka vážící průměrně 2,25–5 kg. Tělo je dlouhé a dobře osvalené. Středně dlouhá, jemná a hustá srstpodsadou je jednotně šedá, plemeno díky ní, vyjma stříbřitého tippingu (zbarvení konečků srsti), připomíná ruskou modrou kočku. Plemeno je hravé, ale zdrženlivé; zatímco se svým majitelem může navázat silné pouto, cizích lidí se obvykle bojí. Péče o nebelunga je snadná. Vhodné je pravidelně pročesávat srst alespoň jednou týdně, avšak není to bezpodmínečně nutné. Dlouhodobější vystavování slunečnímu záření způsobuje hnědnutí modré srsti. Mimo to vyžaduje také pravidelné sportovní vyžití. Obecně u nových plemen jejich menší genofond společně s křížením se starším plemenem (v případě nebelunga s ruskou modrou kočkou) může být zdrojem různých dědičných chorob. U nebelungů však nejsou známy žádné pro ně typické zdravotní problémy, v tomto směru je ale zjištěno jen málo informací.

48

Napoleon Bonaparte
P. H. Delaroche: Napoleon Bonaparte

Napoleon I. Bonaparte byl francouzský vojevůdce a státník. Narodil se 15. srpna 1769Ajacciu na Korsice do rodiny příslušníka úřednické šlechty. V devíti letech odcestoval do Francie, kde se vzdělával na vojenských školách. Jako dělostřelecký důstojník se roku 1793 zasloužil o dobytí pevnosti Toulon, za což byl povýšen do hodnosti brigádního generála. V roce 1795 úspěšně potlačil roajalistické povstání v pařížských ulicích. Následujícího roku byl direktoriem pověřen velením armády v italskému tažení proti Rakousku, jež řadou vítězství přinutil požádat o mír. V roce 1799, po návratu z egyptského tažení, se zapojil do politického převratu, který jej vynesl do pozice vůdčího ze tří vládnoucích konzulů. V roce 1804 se nechal zvolit francouzským císařem. Vládu si podržel až do roku 1814, kdy byl po krachu tažení do Ruska vojsky VI. koalice zatlačen až k Paříži a vlastními maršály přinucen abdikovat. Byl poslán do vyhnanství na ostrov Elba, odkud po necelém roce uprchl, vrátil se do Francie a opět obsadil císařský trůn. Obnovené císařství však nepřežilo více než 100 dní a Napoleonova vláda skončila porážkou v bitvě u Waterloo. Po necelých šesti letech ve vyhnanství na ostrově Svatá Helena 5. května 1821 zemřel.

Právě před 211 lety Napoleon zvítězil u Slavkova. Za svůj život svedl okolo 60 bitev, tedy více než Alexandr Makedonský, Hannibal, Caesar a Suvorov dohromady. Po téměř celé další století byla vojenská teorie i praxe posuzována podle jeho pravidel a přizpůsobována jeho pojetí válečnictví. Za jeho éry se Francie změnila ze stavovského feudálního státu v sociálně i občansky nově strukturovanou společnost a určovala politický trend ve značné části Evropy. Mimo jiné uskutečnil i obsáhlou reformu vnitřní správy země a v roce 1804 vydal nový občanský zákoník (Code civil), jenž se stal vzorem pro další evropské země a francouzské právo na něj dodnes navazuje.

47

František Josef I.
František Josef I. na fotografii kolem roku 1905

František Josef I.habsbursko-lotrinského rodu, narozený 18. srpna 1830 na vídeňském zámku Schönbrunn, byl po dobu 68 let císař rakouský, také král český a uherský, král lombardský a benátský, dalmátský, chorvatský, slavonskýmarkrabě moravský. Na trůn nastoupil 2. prosince 1848 v Olomouci a po porážce revoluce vládl zpočátku absolutisticky. Po prohrané válce s Itálií roku 1859 přecházel postupně ke konstituční formě vlády. Neúspěchem skončila roku 1866 i jeho válka s Pruskem, po níž následovalo vyrovnání s Uherskem a další vlna liberalizace. Kabinety, které císař jmenoval v 70. až 90. letech 19. století, prováděly reformy např. školství a volebního zákona a snažily se udržet pod kontrolou národnostní spory v monarchii. S přibývajícími roky se František Josef ve své říši stal všeobecně uctívanou osobností. Ke konci života se pak stal jakousi legendou, která svou prací udržovala mnohonárodnostní říši pohromadě. Rakouská expanze na Balkán ale vyústila roku 1914první světovou válku, jejíhož konce se císař již nedožil. Zemřel právě před 100 lety, 21. listopadu 1916, a Rakousko-Uhersko ho přežilo o pouhé dva roky.

V osobním životě František příliš šťastný nebyl. Roku 1854 se oženil se svou sestřenicí Alžbětou Bavorskou. Časem se však odcizili a ona začala žít mimo Rakousko, jeho jediný syn Rudolf spáchal roku 1889 sebevraždu, bratra Maxmiliána zastřelili republikáni v Mexiku. Pro císařovu povahu byla typická velká píle, s kterou plnil své panovnické povinnosti, a konzervativní smýšlení.

46

Seznam členů posádky Bounty
Replika Bounty z roku 1960

Posádka lodi Bounty se v době vyplutí z Anglie 23. prosince 1787 skládala ze 46 mužů. Velitelem lodi byl poručík William Bligh. Dále na Bounty sloužili čtyři důstojníci, čtyři nižší důstojníci, deset poddůstojníků, čtyři kadeti nalodění jako námořníci I. třídy, dvanáct nižších poddůstojníků a jedenáct námořníků první třídy, tzv. starších námořníků. Samotná loď byla postavena roku 1784 a pokřtěna jako Bethia. O tři roky později ji zakoupilo britské královské námořnictvo pro výpravu, která měla zajistit převoz chlebovníkůpolynéského ostrova Tahiti na Panenské ostrovyZápadní Indii. Byla upravena pro potřeby výpravy a dostala jméno Bounty (Štědrá).

Jeden z námořníků zahynul již cestou na Tahiti, lodní lékař pak přímo na ostrově. Dne 28. dubna 1789 na Bounty propukla vzpoura vedená Fletcherem Christianem; 25 mužů se v tu chvíli přidalo na stranu poručíka Blighe. 19 z nich, včetně velitele, bylo vysazeno v záchranném člunu na moře. 18 vzbouřenců a 4 muži, kteří zůstali na Bounty, přestože se vzpoury neúčastnili, se pokusili usadit na ostrově Tubuai, po bitvě s domorodci se však vrátili na Tahiti. Zde již část vzbouřenců zůstala a s nimi všichni čtyři loajální členové posádky. Později byli zatčeni kapitánem Edwardem Edwardsem, velitelem trestní výpravy na HMS Pandora. Loď však 29. srpna 1789 ztroskotala a čtyři vězni se utopili. V Anglii byli čtyři bývalí členové posádky Bounty zproštěni viny, tři odsouzeni, avšak omilostněni a tři roku 1792 oběšeni. Jiná část 9 vzbouřenců a 19 Tahiťanů odplula s Bounty na Pitcairnův ostrov, kde založili usedlost, kterou se britské trestné výpravě nepodařilo vypátrat. Ostrov s posledním přeživším vzbouřencem a s jejich potomky byl objeven až roku 1808.

45

Prase sundské
Fotografie prasete sundského z roku 1917

Prase sundské, také prase vousaté, kanec bradavičnatý nebo prase sundské bradavičnaté (Sus verrucosus), je druh prasete z čeledi prasatovití (Suidae) a rodu prase (Sus). Druh popsal Friedrich Boie v roce 1832. Byly zjištěny celkem 3 poddruhy. Jedná se o endemita Indonésie, vyskytuje se na ostrovech Jáva a Bawean, vyhynul na Maduře. K životu dává přednost sekundárním lesům, potkat jej lze rovněž v otevřené krajině, případně mořském pobřeží, kde obývá mangrovníkové porosty. Na ostrově Baewan žijí prasata sundská v tekových lesích. Samci prasat sundských mohou dosahovat hmotnosti až 150 kg. Zbarvení kůže může mít odstíny od jemně červené až po černou, na břiše je obvykle bílá, jež silně kontrastuje se zbarvením hřbetu. Tento druh se vzhledem podobá praseti divokému, od kterého je mnohdy obtížné jej odlišit. O jeho chování nebylo zjištěno dostatečné množství informací. Druh je aktivní za soumraku a žije v malých skupinkách. Prase sundské je všežravec, živí se drobnými savci, hmyzem, ořechy, listy či spadlým ovocem, vniká rovněž na zemědělskou půdu, krade zde plodiny a způsobuje tím škody.

Mezinárodní svaz ochrany přírody ho řadí mezi ohrožené druhy. Hrozbou je zmenšující se vhodné životní prostředí následkem rozrůstající se lidské populace a ilegálního kácení tekových lesů. Mezi další hrozby patří také křížení s divokými prasaty, největší nebezpečí však představuje lov. Prasata jsou zabíjena sportovními lovci, ale také zemědělci, kteří je loví kvůli škodám na zemědělských plodinách. Druh se v malých počtech vyskytuje v několika chráněných územích; bylo navrženo (1993) vytvořit další. V roce 2006 byl doporučen chov prasat sundských v zajetí, přičemž úspěšně probíhá.

44

Chung-wu
Chung-wu

Císař Chung-wu (21. října 132824. června 1398), vlastním jménem Ču Jüan-čang, byl zakladatel a první císař čínské dynastie Ming. V polovině 14. století, v Číně ovládané mongolskou dynastií Jüan, ztratil rodiče a jako potulný mnich se živil žebrotou. Roku 1352 se přidal k jednomu z rebelských oddílů povstání rudých turbanů. Záhy mezi nimi vynikl a stanul v čele vlastní armády. Roku 1356 dobyl Nanking, který učinil svým hlavním městem. Poté sestavil vlastní vládu složenou z generálů a konfuciánských vzdělanců odmítajících mongolskou nadvládu. Postupně porazil konkurenční povstalecké vůdce, rozhodujícím mezníkem byla porážka Čchen Jou-liangabitvě na jezeře Pcho-jang roku 1363. Počátkem roku 1364 se prohlásil králem Wu, do roku 1367 však stále uznával svou podřízenost vůdci rudých turbanů Chan Lin-erovi.

Počátkem roku 1368, kdy už dominoval jižní a střední Číně, přejmenoval svůj stát na Ta Ming („Veliká záře“). Za název éry a heslo své vlády určil Chung-wu („Nesmírná bojovnost“). V následující čtyřleté válce vyhnal z Číny mongolské armády věrné dynastii Jüan a sjednotil zemi. Pokus dobýt Mongolsko však skončil neúspěchem. Během následujících třiceti let jeho vlády mingská Čína značně zesílila a zotavila se z dlouhotrvajících válek. Císař měl jasnou představu o uspořádání společnosti a věřil, že má být změněna reformou institucí. Vrchol jeho politického systému sice zkolaboval v občanské válce krátce po jeho smrti, ale další produkty Chung-wuových reforem vydržely. Cenzus, systém registrace půdy a pozemkové daně i vojenský systém wej-suo přežily do konce dynastie. Jeho potomci vládli celé Číně až do roku 1644 a jihu země ještě o sedmnáct let déle.

43

Extra Playful
John Cale při vystoupení v Tchaj-peji (2010)

Extra Playful je v pořadí třetí EP velšského hudebníka a skladatele Johna Calea, vydané v září 2011. Jde o jeho první album složené z nového studiového materiálu od roku 2005, kdy vydal album Black Acetate, a první EP od roku 2003, kdy vyšlo 5 Tracks. S vydáním tohoto EP Cale oznámil, že na následující rok připravuje nové studiové album. Jeho vydání bylo předběžně oznámeno na jaro 2012, později se však přesunulo na říjen, kdy album Shifty Adventures in Nookie Wood nakonec vyšlo. Album Extra Playful vyšlo pod hlavičkou vydavatelství Double Six Records, dceřiné společnosti Domino Records. Jde o Caleovu první desku po podepsání smlouvy s tímto vydavatelstvím.

Album obsahuje pět autorských písní, ve kterých Calea doprovází kytarista Dustin Boyer, bubeník Michael Jerome a baskytarista Erik Sanko doplněni o několik dalších hudebníků, kteří hrají pouze v některých písních. Album produkoval sám Cale. Před jeho vydáním byl představen singl „Whaddya Mean by That?“, k němuž později vznikl i videoklip. Později byl představen videoklip také k písni „Catastrofuk“. Jeho režisérkou byla Caleova dcera Eden. Několik týdnů po vydání základního alba vyšla ještě jeho speciální verze doplněná o dvě další skladby. V dubnu 2012 vyšlo album remixů písní z tohoto alba; mezi jejich autory jsou vedle jiných Maria Minerva a Tim Hecker.

42

Vaňov
Pohled na Vaňov (vpravo) směrem od Ústí nad Labem.

Vaňov je část statutárního a krajského města Ústí nad LabemČeské republice, spadající pod městský obvod Ústí nad Labem-město. Nachází se asi tři kilometry jižně od centra města v Českém středohoří na levém břehu řeky Labe. Jeho katastrální území se rozkládá na 2,53 km2 v nadmořské výšce od 140 do 480 m n. m. K roku 2011 zde žilo 792 obyvatel.

Vznikl jako sídlo typu okrouhlice v 9. až 10. století, avšak první písemná zmínka pochází až z roku 1293. V letech 1350 až 1848 náležel královskému městu Ústí nad Labem. Levý břeh Labe byl na Ústecku historicky průmyslovější; během 19. a 20. století se ve Vaňově nacházela barvírna textilu a závod na výrobu panelů. Součástí Ústí nad Labem se stal opět v roce 1980. Na počátku 21. století jsou zde zastoupeny služby motoristům a průmysl stavebních hmot. Prochází jím dvě celostátně významné dopravní komunikace, silnice I/30, spojující Ústí nad Labem s dálnicí D8, a železniční trať číslo 090/091, která je součástí I. národního tranzitního železničního koridoru. V severní části území se nachází Vaňovský přístav, který se řadí mezi nejvyužívanější přístavy severních Čech.

Celé katastrální území Vaňova náleží do velkoplošného zvláště chráněného CHKO České středohoří a mimo to je jeho součástí evropsky unikátní národní přírodní památka Vrkoč, která je jedinečná specifickou sloupcovou odlučností čediče. V blízkosti Vrkoče se na Podlešínském potoce nachází Vaňovský vodopád, který je s 12 metry největším vodopádem Českého středohoří.

41

Majna Rothschildova
Majna Rothschildova v zoo v americkém Wisconsinu

Majna Rothschildova (Leucopsar rothschildi) je druh pěvcečeledi špačkovití (Sturnidae) a rodu Leucopsar. Popsal jej Erwin Streseman v roce 1912. Vyskytuje se na BaliIndonésii, vysazena byla na ostrově Nusa Penida. Obývá především tropické vlhké opadavé lesy s travnatým porostem, ale i savany porostlé stromy či akáciové lesy nebo mangrovníkové bažiny. Měří do 25 cm, ocas dosahuje délky 7,9–8,8 cm. Hmotnost se odhaduje na 70 až 115 g. Kromě černých konců křídel i ocasu a modrého okruží kolem očí má majna Rothschildova bílé zbarvení. Samci mají na hlavě chocholku z peří, kterou vztyčují v době rozmnožování. Jde o monogamní druh, který si staví hnízdo 4 až 10 m nad zemí. Snáší dvě až tři vejce. Potravu tvoří pestrá škála jídla, od bobulí po hmyz. Majny Rothschildovy se probouzejí krátce po svítání, ráno tráví u břehů vodních toků, poté se přesouvají do korun stromů a do odpoledne zůstávají skryté. Jsou citlivé na déšť: jakmile začne pršet, ukrývají se do lesního podrostu.

Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) je majna Rothschildova kriticky ohrožený druh a patří mezi nejohroženější ptačí druhy světa (co se výskytu v přírodě týče). V roce 2008 žilo na Bali kolem 50 jedinců. Nebezpečí pro ně představuje úbytek přirozeného prostředí a především lov. Přežití druhu jako takového je zajištěno díky velkému počtu jedinců, kteří se snadno rozmnožují v zajetí – dle IUCN zde žije asi 1 000 jedinců. Všichni legálně chovaní jedinci jsou registrovaní a část z nich je vypouštěna do volné přírody.

40

Václav Havel
„Havel navždy“ na Národním muzeu v Praze

Václav Havel byl český dramatik, esejista, kritik komunistického režimu a později politik. Narodil se před 80 lety, 5. října 1936Praze. V 60. letech 20. století působil v Divadle Na zábradlí, kde jej také proslavily hry Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965). V době kolem Pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti. Po násilném potlačení reforem vojenskou invazí dostal zákaz publikovat a stal se jedním z prominentních disidentů. Vystupoval na obranu politických vězňů a spoluzaložil Chartu 77. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi 5 let věznění. V té době napsal kromě dalších divadelních her i vlivné eseje, například Moc bezmocných (1978).

Po vypuknutí sametové revoluce v listopadu 1989 se stal jedním ze spoluzakladatelů Občanského fóra a 29. prosince 1989 byl zvolen devátým a posledním prezidentem Československa. Měl zásadní vliv na směřování země k parlamentní demokracii a zapojení do politických struktur západní civilizace. V roce 1992 se mu však nepodařilo zabránit rozpadu československého státu na dvě samostatné země. V letech 1993–2003 byl po dvě funkční období prvním prezidentem České republiky. Vyvedl Československo z Varšavské smlouvy (1991) a výrazně přispěl ke vstupu České republiky do Severoatlantické aliance (1999). Vydatně prosazoval také vstoupení země do Evropské unie.

Jako literát se světově proslavil svými dramaty v duchu absurdního divadla, v nichž se mimo jiné zabýval tématy moci, byrokracie a jazyka, a také svým esejistickým dílem. V esejích a dopisech z vězení se vedle politických analýz zabýval filozofickými otázkami svobody, moci, morálky či transcendence. Věnoval se také experimentální poezii a jeho básně z 60. let shrnuje sbírka Antikódy.

39

Dějiny koncernu Baťa
Tomáš Baťa (1876–1932)

Dějiny koncernu Baťa se začaly psát 21. září 1894. Z původně ryze obuvnické firmy se postupně rozrůstal o další a další oblasti: strojírenství, lesní a polní hospodářství, železniční, leteckou i nákladní automobilovou a námořní dopravu, stavebnictví, chemickou výrobu i výrobu pneumatik, plynárenství, těžbu nafty a plynu nebo zahradnictví. Zřídil vlastní elektrárnu, tiskárnu a vydavatelství, sportovní klub, filmové ateliéry, budoval bydlení pro zaměstnance, knihovnu, mateřskou školu či nemocnici, pojišťovnu, hotel. V květnu 1931 se z dosavadní veřejné obchodní společnosti stala akciová společnost, jediným akcionářem byl Tomáš Baťa a po jeho tragické smrti v červenci 1932 jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa.

Původní zlínský obuvnický závod – znárodněný v květnu 1945 – dál existuje pod označením Svit, ačkoliv dnes již nevyrábí. Současná firma Baťa, jež působí i v České republice, je pobočkou té části koncernu, která se po druhé světové válce nacházela mimo země socialistické soustavy a vyvíjela se nadále pod vedením rodiny Baťů. Společnost Baťa má dnes čtyři obchodní jednotky: Bata Europe se sídlem ve švýcarském Lausanne, Bata Asia Pacific-Africa se sídlem v Singapuru, Bata Latin America se sídlem v Ciudad de México a Bata North America se sídlem v kanadském Torontu. Pro firmu pracuje necelých padesát tisíc zaměstnanců.

38

Sociální fobie
Ψ je symbolem psychologie

Sociální fobie (též sociální strach, nepřesně sociální úzkost) je druh úzkostné poruchy zařazené do Diagnostického a statistického manuálu mentálních poruch. Lidé trpící sociální fobií mají značnou míru sociální úzkosti, která jim působí tělesné a emocionální problémy, když se dostávají do různých sociálních situací, jako je styk s lidmi, telefonování, jedení či psaní na veřejnosti apod. Lidé se sociální fobií si její iracionalitu uvědomují, avšak výše uvedené problémy a někdy též negativní, sebeznehodnocující myšlenky, které se jim honí hlavou, jim nedovolují do těchto jinak běžných situací vstupovat. To vede postupně k jejich izolaci ve společnosti a k rozvoji doprovodných negativních jevů, jako je nízké sebevědomí či stres.

Literatura uvádí výskyt sociální fobie u 3–13 % populace v rozvinutých zemích. Tito lidé jsou též často považováni za introverty a sociální fobie za nadměrnou úzkost, na kterou neexistuje profundovaný „lék“. Akademická sféra tuto nemoc dlouho opomíjela a její výzkum, včetně zkoumání léčebných technik, se začal rozvíjet až v 80. letech 20. století. Dnes se lehčí sociální fobie léčí psychoterapií, v těžších případech psychofarmaky nebo kombinací obého.

Evoluční příčiny ani důvody vzniku u určitého jedince nejsou přesně známy. Předpokládá se vliv genů, ale i vnějšího okolí. Na morfologické a biochemické úrovni je známo, že nízké sebevědomí, úzce spjaté se sociální fobií, vzniká snížením hladiny serotoninu a dopaminu. Jsou to neurotransmitery, které navozují pocit bezpečí a spokojenosti se sebou samým. Narůstá hladina noradrenalinu, přenašeče poplašných informací. Vyvíjená psychofarmaka se pak snaží tyto neurotransmitery vyvažovat.

37

Souhvězdí Severní koruny
Souhvězdí Severní koruny a Herkula ve hvězdném atlasu Urania Minor (1825)

Severní koruna je malé souhvězdí v severní části hvězdné oblohy. Jméno souhvězdí je inspirované jeho tvarem, nejjasnější hvězdy souhvězdí tvoří nepříliš dokonalý půlkruh. Je severním protějškem Jižní koruny. Je jedním z 48 souhvězdí, které uvádí ve svém díle z 2. století Almagest řecký astronom Ptolemaios a je jedním z 88 moderních souhvězdí. V antické mytologii je Severní koruna čelenkou či královskou korunou Ariadny, dcery řeckého krále Minóa a manželky boha Dionýsa. Po její smrti čelenku Dionýsos vyhodil na hvězdnou oblohu, aby ji již žádná jiná žena nemohla nosit. V jiných kulturách souhvězdí zpodobňuje orlí hnízdo či medvědí doupě.

Nejjasnější hvězdou souhvězdí je Gemma (α CrB) o hvězdné velikosti 2,2m. Žlutá proměnná hvězda R Coronae Borealis je veleobrem 6. hvězdné velikosti, a její jasnost se snižuje v nepravidelných intervalech až na 14. hvězdnou velikost. Hvězda vyvrhuje obrovská mračna plynů bohatá na uhlík, která ji zastiňují a způsobují pokles jasnosti. Je chudá na vodík a probíhá v ní termonukleární fúze z helia na uhlík. T Coronae Borealis patří mezi neobvyklé proměnné hvězdy známé opakujícím se zjasněním. Obvykle má hvězdnou velikost 10m, při svém posledním zjasnění v roce 1946 byla 2. hvězdné velikosti. Jedná se o těsný dvojhvězdný systém skládající se z červeného obra spektrálního typu M3 s hmotností přibližně 0,7 hmoty našeho Slunce a bílého trpaslíka přibližně 1,35násobku sluneční hmotnosti. ADS 9731 a Sigma Coronae Borealis (σ CrB) jsou hvězdné systémy, které se skládají z šesti a pěti složek. Z objektů hlubokého vesmíru je nejvýraznější vysoce koncentrovaná kupa galaxií Abell 2065 ve vzdálenosti jedné miliardy světelných let od Sluneční soustavy. Obsahuje více než 400 členů, a je sama součástí nadkupy galaxií v souhvězdí Severní koruny.

36

Dingo
Dingo chovaný v zoo

Dingo (Canis dingo), také pes dingo, je australská psovitá šelma, dříve často označovaná latinským názvem Canis lupus dingo, tedy jako poddruh vlka obecného. Přestože dingové jsou divoce žijící zvířata, v Austrálii je možné najít i domestikované jedince nebo jejich křížence.

Dingo žije na pouštích, travnatých porostech i okrajích lesů. Běžně obývá také opuštěné králičí nory nebo podobné podzemní prostory v blízkosti zdrojů vody. Je to největší suchozemská šelma v Austrálii a hraje důležitou roli jako vrcholový predátor. Řada australských farmářů v něm ovšem vidí především škůdce, který stojí za útoky na hospodářská zvířata, obzvláště pak na ovce. Dingové však loví hlavně králíky, klokany či krysy – regulace těchto často přemnožených zvířat farmářům naopak může pomoci. Hrají významnou roli v kultuře domorodých Australanů (Austrálců). Vystupují jako aktéři v řadě příběhů a jsou zpodobňováni i při různých obřadech. Jejich vyobrazení najdeme na skalních rytinách i jeskynních malbách. Pravděpodobně stojí za vyhynutím vakovlků tasmánských (Thylacinus cynocephalus) na australské pevnině před 2 000 lety, ačkoli nedávná studie tento názor zpochybňuje.

Dingové mají poměrně širokou hlavu, špičatý a krátký čenich a vztyčené ušní boltce. Barva očí se pohybuje od žluté přes oranžovou až po hnědou. Špičáky jsou dlouhé a ostré. Ocas je dlouhý, hustě osrstěný. Čistokrevní jedinci mají na tlapách a ocase bílé chlupy. Právě ocas při dorozumívání s jinými zvířaty, nejčastěji jinými dingy nebo psy, hraje důležitou roli.

35

Hanspaulka
Hanspaulka – ulice Na Pískách

Hanspaulka je vilová oblast v pražské čtvrti Dejvice. Zaujímá spolu s vilovou oblastí Baba vyvýšené území, které je vymezeno údolím Šáreckého potoka, skalním ostrohem na východní straně Baby, nárazovým břehem meandrů Vltavy, údolím bývalého Dejvického potoka a umělým zářezem v místě Horoměřické ulice.

Toto území bylo historicky souvisle osídleno již od staršího paleolitu. Ve středověku se jednalo o viniční oblast s mnoha vinohrady a několika usedlostmi. Podle největší z nich – usedlosti Hanspaulka dostala oblast své dnešní jméno. Jako obytná čtvrť vznikla ve 20. letech 20. století v rámci rozšiřování hlavního města Prahy, k Velké Praze byla připojena 1. ledna 1922. Do druhé světové války zde bylo vystavěno mnoho architektonicky zajímavých vil a rodinných domů – především se jedná o funkcionalistické stavby, oblast získala vlastní školu a další občanskou vybavenost. V 50. letech 20. století byly některé části zastavěny dvoupatrovými domy ve stylu socialistického realismu. Sporným zásahem byla výstavba hotelu Praha na území bývalé Petschkovy zahrady v letech 1975–1981, v roce 2014 zbořeného.

Na Hanspaulce bydlelo a bydlí mnoho významných osobností, namátkou Lída Baarová či Vlasta Burian. Ze sedmdesátých let 20. století je velmi známé tzv. hanspaulské hudební hnutí, v jehož rámci vzniklo několik význačných hudebních skupin, ve sportu nese jméno Hanspaulky tzv. Hanspaulská liga v malém fotbalu.

34

Ukrajinská opera jako samostatná národní škola opery vznikla v poslední třetině 19. století na základě mezinárodních podnětů i domácí tradice lidového a pololidového hudebního divadla.

Nejstarší živou součástí ukrajinského repertoáru je Záporožec za Dunajem Semena Hulaka-Artemovského z roku 1863, za vlastního zakladatele ukrajinské opery je považován Mykola Lysenko, který jí svými díly (Natalka Poltavka, Taras Bulba) vtiskl folklórní ráz. Větší rozvoj ukrajinské opery mohl začít až po založení prvních profesionálních operních divadel v letech 1925–1926. Nejvýznačnějším dílem 1. poloviny 20. století je Zlatá obruč Boryse Ljatošynského z roku 1929, představující osobitou syntézu lidové hudby a poválečné avantgardy (expresionismu). Od 30. let 20. století však byla povinně prosazována estetika socialistického realismu: relativně nejlepší díla v tomto konzervativním a zploštělém stylu vytvořili Julij Mejtus – jeho Mladá garda platila za vzorové dílo – a Kosťantyn Daňkevyč (s historickou freskou Bohdan Chmelnický). Velký rozmach ukrajinské opery nastal koncem 50. a v 60. letech 20. století. Náměty i stylem pokračoval v duchu předchozí epochy Heorhij Majboroda (Mylana, Jaroslav Moudrý), modernější témata i hudební vyjadřování si osvojili například Vitalij Kyrejko (Lesní píseň) nebo Vitalij Hubarenko (Milostné dopisy). Pozoruhodné dílo vytvořil v 70. letech Jevhen Stankovyč ve folkové opeře Když kvete kapradí. Mezi nečetnými díly poprvé uvedenými ve 21. století se nejvíce prosadil Mojžíš Myroslava Skoryka.

Nejvýznamnějšími operními scénami na Ukrajině jsou Ukrajinská národní opera Tarase ŠevčenkaKyjevě a národní akademická divadla opery a baletu v Charkově, Oděse, Lvově a Doněcku.

33

Kondor krocanovitý
Kondor krocanovitý v San José

Kondor krocanovitý (Cathartes aura), starším názvem též sup krocanovitý, je dravec z čeledi kondorovití (Cathartidae) a rodu kondor (Cathartes). Druh popsal Carl Linné roku 1758 ve svém díle Systema naturae pod jménem Vultur aura. Taxonomické zařazení tohoto a ostatních šesti druhů kondorů je sporné. Tradičně jsou řazeni k dravcům s tím, že jim podobní supi s nimi nejsou příbuzní a vzájemná podobnost je dána konvergentní fylogenezí. Mohli by tvořit sesterskou skupinu všem ostatním dravcům, ať už v rámci řádu dravců, nebo vyčlenění do samostatného řádu kondoři. Také by však mohli být příbuzní čápům.

Obývá rozsáhlý areál téměř celé Ameriky od Ohňové země až po Kanadu (vyjma nejsevernějších oblastí) o celkové rozloze 21,8 mil. km². Populace žijící na severu na podzim táhnou ve velkých hejnech, které v některých oblastech dosahují počtu až 10 000 jedinců, do teplejších míst. Kondor krocanovitý váží 0,85 až 2 kg, délka těla činí 64–81 cm a rozpětí křídel obvykle 170–178 cm, může však dosáhnout i 2 m. Černohnědé peří silně kontrastuje s rudým zabarvením hlavy, jež je holá, aby se peří na ní nepotřísnilo krví konzumovaných mršin, které tvoří hlavní část jídelníčku kondora krocanovitého. Vyhledává je svým dobrým čichem a dovede je odhalit i pod vrstvou vegetace. Rozmnožování nastává jednou ročně a jeho doba závisí na zeměpisné šířce. Druh je monogamní. Samice do jeskyň, opuštěných budov, hustého podrostu, do různých dutin či na zem naklade průměrně 2 vejce, na kterých sedí zhruba 6 týdnů.

Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody je kondor krocanovitý díky početné populaci a rozsáhlému areálu výskytu hodnocen jako málo dotčený druh. Pronásledovali ho však farmáři kvůli mylné představě, že zabíjí dobytek a přenáší na něj choroby. Někteří kondoři se také stávají oběťmi střetů s auty, v neposlední řadě se chytají do železných pastí nastražených na savce.

32

Roger Federer
Federer na vítězném Australian Open 2010

Roger Federer (* 8. srpna 1981 Basilej) je švýcarský profesionální tenista, olympijský vítěz v mužské čtyřhřePekingu 2008 a stříbrný olympijský medailista v mužské dvouhřeLondýnských her 2012. Na okruhu ATP Tour vyhrál 88 turnajů ve dvouhře a ve čtyřhře si připsal osm trofejí. S počtem sedmnácti singlových titulů na Grand Slamu je nejúspěšnějším mužským tenistou vůbec. V otevřené éře spoludrží rekordní počet trofejí na dvou grandslamech – sedmi ve Wimbledonu a pěti na US Open. Pařížským titulem z French Open 2009 zkompletoval jako šestý hráč historie kariérní Grand Slam. Patří mu řada rekordů, včetně 27 finálových účastí z turnajů „velké čtyřky“, kde se jako jediný probojoval nejméně pětkrát do finále každého z nich. Od Wimbledonu 2005 do Australian Open 2010 se objevil v osmnácti z devatenácti finále. Zůstává jediným, jenž si bez přerušení zahrál ve 23 semifinále a 36 čtvrtfinále. Na majorech také docílil nejvyššího počtu výher ze všech tenistů historie, 307 vítězných zápasů. Stal se vůbec prvním švýcarským mužem, který získal trofej v jakékoli grandslamové soutěži.

Na žebříčku ATP byl pro dvouhru nejvýše klasifikován v únoru 2004 na 1. místě a pro čtyřhru pak v červnu 2003 na 24. místě. Na čele singlového žebříčku ATP strávil historicky nejdelší období 302 týdnů, z toho mezi lety 2004–2008 opět rekordních 237 týdnů bez přerušení Jako reprezentant země helvétského kříže dovedl tým k vítězství v Davisově poháru 2014 a spolu s Martinou Hingisovou vyhrál Hopmanův pohár 2001. Během své kariéry obdržel řadu ocenění. Pětkrát se stal mistrem světa ITF ve dvouhře mužůATP Tour jej pětkrát vyhlásila nejlepším tenistou, stejně jako hráčem prvního desetiletí třetího milenia. Pětkrát také převzal cenu pro nejlepšího sportovce Evropy. Jako první vyhrál čtyřikrát sportovní cenu Laureus pro nejlepšího sportovce světa. Kvalitní výkony mu opakovaně zajistily trofej pro nejlepšího švýcarského sportovce a v roce 2003 byl zvolen Švýcarem roku. Jeho manželkou se stala Miroslava Vavrinecová.

31

Joseph Merrick
Joseph Merrick v roce 1889

Joseph Merrick byl Angličan s těžkými tělesnými deformacemi, jenž vystupoval v panoptiku pod jménem Sloní muž. Narodil se v Leicesteru 5. srpna 1862 a abnormální vývoj u něj započal v prvních letech života. Mezi projevy se řadilo zvětšení rtů, jedné paže a obou nohou, ztluštělá kůže a masivní kostní výrůstek na čele. Pád v dětském věku mu přivodil poškození kyčelního kloubu s následkem trvalého zhoršení chůze. V roce 1884 se rozhodl využít svého tělesného postižení k výdělku a začal vystupovat v Leicesteru a oblasti East Midlands. Posléze odjel do Londýna, kde jej v panoptiku v ulici Whitechapel Road naproti Londýnské nemocnici spatřil tamní chirurg Frederick Treves. Domluvil s ním lékařské vyšetření a pořídil několik fotografií. Krátce poté úřady panoptikum uzavřely a Merrick odjel na turné po kontinentální Evropě. V Belgii jej jeho nový manažer okradl o celoživotní úspory a ponechal samotného v Bruselu. Po strastiplné cestě se mu podařilo vrátit do Londýna, kde ho díky policii našel dr. Treves. Ten mu zařídil přijetí v Londýnské nemocnici, která mu poskytla doživotní lůžko. Merrickův případ vzbudil zájem, pozornost a soucit britské vyšší společnosti, včetně královské rodiny.

Zemřel 11. dubna 1890 v 27 letech. Jako oficiální příčina smrti bylo uvedeno udušení, ačkoli podle Trevese, který provedl pitvu, zemřel v důsledku zlomení vazu. Domníval se, že k smrtelnému zranění došlo, když Merrick, který byl kvůli hmotnosti své hlavy nucen spát vsedě, chtěl zkusit spát vleže jako ostatní. Přesná příčina jeho tělesných deformací není známá. Mezi tři hlavní teorie patří neurofibromatóza typu 1, Proteův syndrom nebo kombinace obou chorob. Jeho životní příběh se stal námětem řady knih a dramatických ztvárnění. Řadí se mezi ně například celovečerní film Sloní muž režiséra Davida Lynche z roku 1980.

30

Pontiacovo povstání
Představa Pontiaca z 19. století

Pontiacovo povstání byla válka zahájená v roce 1763 volnou konfederací indiánských kmenů a skupin z oblasti Velkých kanadských jezer, Illinois a Ohia z důvodu jejich nespokojenosti s politikou Velké Británie v tomto regionu po britském vítězství ve francouzské a indiánské válce (17541763). Bojovníci z mnoha různých kmenů se připojili k povstání, aby se pokusili vyhnat britské vojáky a osadníky z území získaných jimi po sedmileté válce. Válka byla pojmenována po ottawském náčelníkovi Pontiacovi, nejvýznamnějším z domorodých vůdců zúčastněných v konfliktu. Válka začala v květnu 1763, kdy domorodí Američané nespokojení s politikou britského generála Jeffreyho Amhersta napadli množství britských pevností a osad. Osm pevností bylo zničeno a stovky vojáků a kolonistů byly zabity nebo zajaty, mnoho dalších bylo donuceno uprchnout. Nepřátelství bylo zastaveno poté, co akce britské armády v roce 1764 vedly k mírovým jednáním během následujících dvou let. Indiáni nebyli schopni Brity vyhnat, zároveň však povstání donutilo britskou vládu změnit politiku, která válku vyprovokovala.

Boje na severoamerické hranici se vyznačovaly brutalitou, zabíjením zajatců, střílením civilistů a dalšími krutostmi. V jednom z nejznámějších incidentů války se britští důstojníci z pevnosti Pitt pokusili infikovat obléhající Indiány neštovicemi pomocí virem zamořených dek. Krutost a proradnost projevená v tomto konfliktu byla obrazem rostoucí rasové bariéry mezi evropskými kolonisty a domorodci. Britská vláda se pokusila zabránit dalšímu rasovému násilí vydáním tzv. Royal Proclamation v říjnu 1763, čímž měla být vytvořena trvalá hranice mezi kolonisty a domorodci. Tato „linie“ se ukázala jako velmi nepopulární mezi osadníky a byla jednou z prvotních příčin vypuknutí americké revoluce.

29

Tygr jávský
Fotografie z roku 1938Ujung Kulon

Tygr jávský, též tygr džunglový javánský, tygr ostrovní nebo tygr sundský (Panthera tigris sondaica) je vyhynulý poddruh tygra (Panthera tigris), který žil pouze na ostrově Jáva. Byl malých rozměrů, měl jemnou, hustou srst s černými pruhy. Samci tygra jávského měřili zhruba 2,5 m, délka samic není známa. Hmotnost se odhadovala od 100 do 141 kg u samců a 75−115 kg u samic. Malá velikost tygra jávského oproti dalším druhům tygrů byla dána takzvaným Bergmannovým pravidlem, tvrdícím, že teplokrevní jedinci žijící v teplých oblastech většinou dosahují menšího vzrůstu než jejich příbuzní z chladnějších regionů. Svou roli zřejmě hrála i velikost kořisti. Na rozdíl od velkých kopytníků kontinentální Asie se na ostrově Jáva nacházejí pouze menší druhy, což možná zapříčinilo i menší velikost tygra. O jeho chování nebylo získáno dostatečné množství informací.

Vyhynutí tygra jávského způsobilo lovení místními lidmi, stejně tak jako mýcení původních lesů kvůli pěstování rýže, kávovníků, kaučuku a tekového dřeva. Také úbytek přirozené kořisti, kterou tvořili sambar ostrovní (Rusa timorensis) a prase divoké (Sus scrofa), snížil stavy těchto šelem. Navíc musel tygr o potravu a prostředí soupeřit s levhartem jávským (Panthera pardus melas). Všechny tyto faktory vedly k zániku poddruhu, poslední věrohodná pozorování se datují do 70. let 20. století.

Na Jávě se tygrovi říká „macan”, což je však zavádějící, neboť „macan” je také běžný výraz pro levharta a všechny kočkovité šelmy obecně. Tygři jsou v javánštině nazýváni třemi lidovými názvy: „macan loreng“, „macan gembong“ a „macan sruni“. V indonéštině se tygr nazývá „harimau”. V kultuře jávských obyvatel je tygr často uctívané zvíře se silnou symbolikou. Bývá obvykle považován za kladnou bytost chránící les a ovládající přírodní síly. Po celé jihovýchodní Asii se traduje, že má tygr lidskou duši, platí to zejména v pověrách o tygrodlacích. S poddruhem je také spojen obětní obřad Rampok macan.

28

Chana Senešová
Chana Senešová v Palestině, rok 1942.

Chana Senešová byla židovská básnířka, sionistka a účastnice protinacistického odboje. Pocházela ze známé maďarské židovské rodiny z Budapešti, kde se narodila 17. července 1921. Pro své sionistické nadšení i kvůli sílícímu antisemitismu odešla v září 1939 ve svých 18 letech do britské mandátní Palestiny. Po studiu v dívčí zemědělské škole v Nahalalu se usadila v kibucu Sdot Jam. Druhá světová válka, zprávy o osudu evropského židovstva, ale hlavně strach o matku, která zůstala v Budapešti, ji přiměly k rozhodnutí vrátit se zpět do Maďarska a pomoci tamním Židům. Vstoupila do jednotek Palmach vojenské organizace Hagana a přihlásila se jako dobrovolnice do tajné výsadkářské mise v Evropě. Podstoupila výcvik vedený britskou armádou a zpravodajskou službou Special Operations Executive a získala hodnost v britském královském letectvu (RAF). Mise, které se zúčastnilo 37 židovských dobrovolníků, měla za cíl jednak pomoci Britům v jejich válečném úsilí, ale rovněž pomoci místnímu židovskému odboji, židovským komunitám a sionistickým hnutím.

V březnu 1944 seskočila nad Jugoslávií a po necelých třech měsících strávených s Titovými komunistickými partyzány tajně 9. června překročila maďarské hranice za doprovodu tří odbojářů. Po několika dnech však byla zatčena, mučena a převezena do věznice v Budapešti. Tam následovalo další kruté mučení, aby prozradila kódy k rádiovému vysílači, ale nepromluvila ani pod hrozbou zabití její matky. V říjnu 1944 stanula před soudem kvůli obvinění z vlastizrady a poté, co odmítla požádat o milost, byla 7. listopadu 1944 bez rozsudku ve věku 23 let popravena zastřelením. V roce 1950 byly její ostatky převezeny do Izraele, kde je s nejvyššími státními poctami pohřbili na národním hřbitově na Herzlově hořeJeruzalémě. V poválečném období vyšly její básně a deník, který si vedla téměř deset let. Dvě z jejích básní se dočkaly i zhudebnění a staly se součástí izraelského národního folklóru. V Izraeli se z Chany Senešové stala národní hrdinka a symbol celé výsadkářské operace.

27

Jan Hus
Jan Hus na hranici (iluminace v Jenském kodexu)

Mistr Jan Hus (kolem roku 1370 Husinec6. července 1415 Kostnice) byl římskokatolický kněz, český středověký náboženský myslitel, vysokoškolský pedagog, reformátor a kazatel. Hus byl, po Johnu Wycliffovi, jehož myšlenkami a argumentací byl inspirován, jedním z prvních reformátorů církve, který téměř o jedno století předběhl své následníky – reformátory Luthera, Kalvína a Zwingliho. Od roku 1398 vyučoval na pražské univerzitě a v letech 1409–1410 byl jejím rektorem. Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek, v němž se ocitla katolická církev.

Katolická církev označila jeho učení za herezi a roku 1411 jej exkomunikovala. Na kostnickém koncilu byl odsouzen jako kacíř, a přestože mu císař Zikmund Lucemburský zaručil bezpečnost, byl vydán světské moci k upálení na hranici, když odmítl odvolat své učení. V roce 1999 prohlásil papež Jan Pavel II., že lituje kruté smrti Jana Husa a uznal ho jako reformátora církve. Některé Husovy názory (například ten, že kněz ve hříchu neplatně udílí svátosti) jsou dodnes katolickou církví vnímány jako teologicky vadné. Datum jeho upálení se stalo českým státním svátkem. K jeho odkazu se hlásili husité a později i další církve a společnosti vzešlé z české i protestantské reformace. Jako svého svatého mučedníka jej (spolu se svatým mučedníkem Jeronýmem Pražským) už uctívá pravoslavná církev (dle vyhlášení metropolity Kryštofa, arcibiskupa pražského).

26

Chile
Topografická mapa Chile

Chile, plným názvem Chilská republika (španělsky República de Chile), je přímořský stát ležící v jihozápadní části Jižní Ameriky při pobřeží Tichého oceánu. Na severu sousedí s Peru a Bolívií, takřka celou svou východní hranici sdílí s Argentinou. Podle odhadů z roku 2011 mělo 17 248 450 obyvatel, z nichž velká část žije především ve střední části země. Hlavním městem je Santiago de Chile a úředním jazykem španělština. Země je unikátní svým geografickým profilem – na šířku měří v průměru jen 144 kilometrů, zatímco od nejsevernějšího po nejjižnější bod dosahuje délky 4 329 kilometrů. Pod správou má i několik ostrovních území v Tichém oceánu, především Velikonoční ostrov.

Před příchodem Evropanů zde žily původní indiánské kmeny, například Mapučové, zvaní též Araukáni. Na severu se prosazovali rovněž Inkové. Od 16. století započala španělská kolonizace, v roce 1818 pak byla vyhlášena nezávislost. V roce 1970 se ujal vlády socialista Salvador Allende, jehož pokusům o znárodnění hospodářství zabránila během puče roku 1973 armáda. Ta nastolila autoritářský režim pod vedením Augusta Pinocheta, který vládl až do roku 1990, kdy bylo obnoveno demokratické zřízení. Dnes je Chile prezidentskou republikou, od března 2014 je prezidentkou Michelle Bacheletová ze středolevicové Koalice stran pro demokracii. Chilská ekonomika se dynamicky rozvíjí a je jednou z nejúspěšnějších v Jižní Americe. Země je prakticky samostatná v zemědělské produkci a zároveň je jedním z největších světových vývozců mědi. Naopak některé suroviny nezbytné pro energetiku i průmysl, zejména ropu a zemní plyn, musí dovážet.

25

Ahmose I.
Fragment sochy Ahmose I. v Metropolitním muzeu uměníNew Yorku

Ahmose I. (též známý jako Amosis I., Amenes či Aahmes) byl staroegyptský faraon a zakladatel 18. dynastie. Pocházel z thébské královské rodiny, neboť jeho otec Sekenenre Tao a bratr Kamose byli posledními vládci 17. dynastie. Za vlády jeho předchůdců povstaly Théby proti Hyksósům, vládcům Dolního Egypta. Když mu bylo sedm let, jeho otec byl během těchto střetů zabit a na trůn nastoupil jeho starší bratr Kamose. Ten zemřel za neznámých okolností, když bylo Ahmosemu deset let. Ahmose, jehož jméno v překladu znamená „Zrozený Jahem“, nastoupil na trůn po smrti svého bratra a za své trůnní jméno přijal jméno Nebpechtire („Pánem síly je Re“).

Během své vlády dobyl sever Egypta a vyhnal Hyksósy z nilské delty, znovu sjednotil celý Egypt, jehož hlavním městem se staly Théby, a upevnil egyptskou moc na jihu v Núbii a na severu v Kanaánu. Později reorganizoval správu země, znovuotevřel lomy, doly a obchodní cesty a začal se věnovat výstavbě rozsáhlých stavebních projektů, které byly první svého druhu od dob Střední říše. Jeho stavební program vyvrcholil stavbou poslední egyptské pyramidy. Vláda Ahmose I. položila základy pro celou Novou říši, během které se Egypt dostal na vrchol své moci. Období jeho vlády se datuje do druhé poloviny 16. století před naším letopočtem.

24

Svařování plamenem
Plamenové svařování automobilové karoserie

Svařování plamenem nebo plamenové svařování, zastarale autogenní svařování, patří mezi tzv. tavné metody svařování. Metoda využívá teplo získávané spalováním směsi hořlavého plynukyslíku nebo vzduchu pro natavení svarových ploch a roztavení přídavného materiálu. Nejvhodnější pro svařování ocelí je kyslíko-acetylenový plamen, jiné směsi hořlavých plynů a kyslíku nebo vzduchu se používají pro kovy s nižší teplotou tavení. S drobnými rozdíly ve vybavení a použití směsi plynů se podobná technika využívá i při plamenovém řezání kovů kyslíkem.

Prvním krokem k plamenovému svařování byl vynález hořáku pro kyslíko-vodíkový plamen americkým chemikem Robertem Harem v roce 1801. Francouzský chemik Marcellin Berthelot pojmenoval už dříve popsaný plyn acetylen a v roce 1860 jej zavedl do technické praxe. V roce 1892 pak Francouz Henri Moissan objevil postupu průmyslové výroby karbidu vápníku, čímž umožnil zkonstruovat první vyvíječe acetylenu pro komerční účely. V následujících letech zkoumal možnosti hoření kyslíko-acetylenové směsi francouzský chemik Henry LeChatelier. Po vynálezu svařovacího hořáku Charlesem Picardsem v roce 1901 bylo kyslíko-acetylenové svařování představeno komerčně. V roce 1913 Percy Avery a Carl Fisher představili první tlakovou láhev pro acetylen.

23

Kostel U Jákobova žebříku
Severní průčelí kostela, otevřeného před 45 lety

Kostel U Jákobova žebříku je sakrální stavba kobyliského sboru Českobratrské církve evangelické postavená v severní části Prahy, v Kobylisích, v ulici U Školské zahrady. Jeho vybudování bylo plánováno v době politického uvolnění na konci šedesátých let 20. století coby náhrada za nevyhovující, do té doby užívanou provizorní modlitebnu. Architektem stavby je Švýcar Ernst Gisel a její slavnostní otevření se uskutečnilo 6. června 1971. Následně v letech 1995 až 2001 proběhla rekonstrukce a přestavba objektu podle návrhů českých architektů Radovana Schauflera a Jakuba Roskovce, během níž byla u kostela vybudována také trojboká zvonice se dvěma zvony od Petra Rudolfa Manouška. Na obou zvonech je svrchu dolů pět nápisů slova „Anděl“, každý v jiném světovém jazyce, a sice v hebrejštině (מלאך‎‎), řečtině (άγγελος), latině (angelus), češtině (posel, tedy slovo „anděl“ v moderní podobě) a korejštině (천사).

V domě se nachází bohoslužebný prostor s kapacitou 150 lidí, v němž jsou od roku 1992 umístěny píšťalové varhany zbudované německou společností Orgelbau Wünning. Na čelní stěně kostela visí oltářní obraz od Miroslava Rady nazvaný Ježíš Kristus včera i dnes tentýž i na věky. V objektu je poskytováno též ubytování církevním návštěvám. Vedle toho se v kostele pořádají i svatby nebo pohřby a s ohledem na akustické parametry prostoru také koncerty či nahrávání kompaktních disků.

22

Dehetník
Přírodní památka Dehetník

Dehetník je přírodní památka ležící 900 metrů severozápadně od obce LíšniceSepekovaokrese Písek. Byla vyhlášena pro ochranu vlhké louky s bohatou květenou převážně ostřicovitého a ostřicovorašeliníkového porostu a tůně sloužící jako refugium obojživelníků. K vyhlášení došlo 4. prosince 1985 s účinností od 1. února 1986, následně bylo 19. července 2011 revidováno a znovu vyhlášeno na menším území. Přírodní památka je 1,07 hektarů velká a kolem ní se nachází ochranné pásmo do vzdálenosti 50 metrů a celkové velikosti 2,65 hektarů. Přibližně 1 ha z celkové rozlohy připadá na trvale zatravněné porosty, cca 0,01 ha na ornou půdu, cca 0,04 ha na vodní toky a přibližně 0,02 ha na ostatní plochy. Povodím spadá Dehetník pod Milevský potok. Klima na lokalitě je mírně vlhké s průměrným úhrnem srážek okolo 600 mm. Průměrná roční teplota se pohybuje okolo 7 °C.

Na území památky se nachází chráněné rostliny jako například vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata), ostřice přioblá (Carex diandra), kozlík dvoudomý (Valeriana dioica) a rozrazil štítkovitý (Veronica scutellata), ze živočichů kuňka ohnivá (Bombina bombina), skokan krátkonohý (Pelophylax lessonae), bramborníček hnědý (Saxicola rubetra), bekasina otavní (Gallinago gallinago), konipas luční (Motacilla flava) a linduška luční (Anthus pratensis). Památka je volně přístupná po naučné stezce Kolem Milevska vedoucí po polní cestě z Milevska směrem na obec Líšnice. Nachází se zde výklenková kaple z roku 1897 zasvěcená Panně Marii Sepekovské.

21

Vřešťan pláštíkový
Vřešťan pláštíkový na stromě

Vřešťan pláštíkový (Alouatta palliata) je primát z čeledi chápanovití (Atelidae) a rodu vřešťan (Alouatta) žijící ve Střední a Jižní Americe. K životu dává přednost nížinným i horským deštným pralesům včetně regenerovaných lesních stanovišť do výšky 2000 m n. m., přičemž preferuje výšky nad 1300 m n. m. Druh popsal John Edward Gray roku 1849. Vřešťani pláštíkoví jsou velké a zavalité opice s hmotností u samců 3,1−7,6 kg a 4,5−4,8 kg u samic. Průměrná hmotnost se může výrazně lišit mezi jedinci z různých oblastí, dosahuje 3−9 kg. Samci na délku měří 47−63 cm, samice o něco méně, 46−60 cm. Ocas je dlouhý, měří u samců 60−70 cm, u samic 55−66 cm. Je na konci olysalý a vřešťani s ním mohou uchopovat předměty. Ve velkém množství se živí listím. Vzhledem k tomu, že jsou listy těžko stravitelné a dodají tělu pouze málo energie, tráví vřešťani většinu dne odpočinkem a spánkem. Teritorium si samci vymezují hlasitým křikem, který dovedou vydávat díky zvětšené jazylce, vynaloží tak málo energie. Tlupa vřešťanů může mít až čtyřicet jedinců, obvykle je však menší. Poměr samic a samců je minimálně 4:1, jakmile klesne pod tuto úroveň, starší samci se mohou začít chovat agresivně k mladším, případně opustí tlupu. Nejvyšší postavení mají samci a mladá zvířata, naopak starší členové tlupy jsou obvykle níže postaveni. Nadřazení jedinci mají přednost v krmení a dostávají právo první se pářit. Většina mladých jedinců (79 % samců a 96 % samic) opustí tlupu ještě před dosažením pohlavní dospělosti.

Přestože se populace vřešťana pláštíkového snižuje kvůli odlesňování, dovede se adaptovat lépe než jiné druhy díky své schopnosti konzumovat většinu druhů listí a žít v omezeném prostoru. Mezinárodní svaz ochrany přírody mu přidělil status málo dotčený.

20

Bitva u Kresčaku
Vyobrazení bitvy z kroniky Jeana Froissarta

Bitva u Kresčaku se odehrála v sobotu 26. srpna 1346 nedaleko města Crécy-en–Ponthieu v severní Francii. Anglická armáda v čele s králem Eduardem III. zde drtivě porazila početně silnější vojsko francouzského krále Filipa VI. a jeho spojenců. Výrazný podíl na vítězství Angličanů si připsala pěchota, zejména pak lučištníci, kteří opakovaně odolali marným útokům neukázněné těžké francouzské jízdy, jejíž příslušníci svého protivníka fatálně podcenili. Na francouzské straně padlo zřejmě okolo 1 200 rytířů a mnoho tisíc (dle některých kronikářů 15 000 až 30 000) dalších ozbrojenců a panošů. Anglické ztráty byly mnohonásobně menší.

Střetnutí předznamenalo postupný úpadek slávy rytířské obrněné jízdy, která přestávala být rozhodující silou pozdně středověkých bojišť a na její místo nastupovala dobře organizovaná pěchota. V dlouhodobém horizontu pro francouzskou monarchii znamenala porážka u Kresčaku takřka národní katastrofu, neboť stála na začátku jejích dalších vojenských neúspěchů a faktorů, které ji přivedly do hluboké krize. V průběhu střetnutí byl mezi stovkami dalších šlechticů na francouzské straně zabit i slepý český král Jan Lucemburský, kterého při tažení doprovázel jeho syn, římskoněmecký král Karel. Ten utrpěl v průběhu bitvy jedno nebo více zranění, která ho však neohrozila na životě.

19

Klíněnka jírovcová
Dospělec klíněnky

Klíněnka jírovcová či klíněnka kaštanová (Cameraria ohridella) je druh malého denního motýlačeledi vzpřímenkovití, který se řadí mezi vážné škůdce poškozující stromy z rodu jírovec. Jelikož se jedná o druh v posledních letech hojně napadající ve městech široce rostoucí jírovec maďal (Aesculus hippocastanum), jde o velice populární druh a známého škůdce. Dospělec dorůstá velikosti okolo 4 milimetrů na délku s rozpětím křídel okolo 7 až 10 milimetrů.

Druh byl objeven v 80. letech 20. století na území Makedonie v důsledku jeho kalamitního přemnožení. Odborně byl popsán až v roce 1986 a od té doby se z Balkánu začal rychle šířit po celé Evropě. V roce 1993 byl poprvé zaznamenán na území České republiky v oblasti jižní Moravy, načež se následně rozšířil po celém území státu. Dříve existovaly spekulace, že se jedná o invazivní druh zavlečený do Evropy ze Severní Ameriky či z východní Číny, ale genetické testy původních populací a nálezy ve starých herbářích odhalily, že se jedná o původní evropský druh. Ten se pravděpodobně původně vyskytoval na přírodních porostech jírovce maďalu v oblasti Balkánu dříve, než se tento strom začal ve velkém uměle vysazovat v  Evropě. Jelikož na území České republiky nemá tento druh motýla přirozené nepřátele a je schopen rozmnožovat se 3krát až 4krát za rok, dochází k jeho kalamitnímu výskytu. To má za následek decimování listů jírovce maďalu, který následkem toho ztrácí listy dříve než na podzim. Napadený strom tak může přijít o 70 až 100 % listí. Na druhou stranu dosud nebylo prokázáno, a není znám ani jediný případ, že by napadení klíněnkou způsobilo přímo úhyn zdravého stromu.

18

Souhvězdí Malého medvěda
Souhvězdí Draka a Malého medvěda ve hvězdném atlase Urania's Mirror (1825)

Malý medvěd je souhvězdí severní oblohy, známější pod názvem „Malý vůz”. Je jedním z 88 moderních souhvězdí a také jedním z 48 souhvězdí uvedených Ptolemaiem. Bylo však známo již starořeckému astronomovi a matematikovi Thaletovi. Sousedí se souhvězdími Draka, Žirafy a Cefea. Jedná se o cirkumpolární souhvězdí, které je v severních zeměpisných šířkách stále nad obzorem. Na počátku 21. století se v Malém medvědovi nachází severní nebeský pól, Polárku od něj dělí pouze 0,7 úhlového stupně. Poloha severního nebeského pólu mezi hvězdami se mění vlivem precesního pohybu zemské osy, nejblíže k pólu bude Polárka okolo roku 2100, ve vzdálenosti 27,5 úhlové minuty, po tomto datu se od něj zase začne pozvolna vzdalovat.

Nejjasnější hvězdou je Polárka (α UMi), která má pro lidstvo velký praktický význam v tom, že identifikuje polohu nebeského severního pólu. Byla tak velmi důležitá pro navigaci, zejména pro námořníky. Polárka je obří žlutobílou proměnnou hvězdou a nejjasnější cefeidou hvězdné oblohy. Kochab (β UMi) je hvězdou, která již opustila hlavní posloupnost. Je oranžovým obrem s hvězdnou velikostí 2,08m a je jen o něco méně jasný než Polárka. Kochab a třetí nejjasnější hvězdu souhvězdí, Pherkad (γ UMi), nazývali starověcí námořníci strážci pólu. Planety byly zjištěny u čtyř hvězd, včetně Kochabu. Souhvězdí také obsahuje izolovanou neutronovou hvězdu Calvera a nejžhavějšího známého bílého trpaslíka H1504+65 s povrchovou teplotou 200 000 K.

V pořadí velikosti patří Malému medvědovi 56. místo z 88 souhvězdí. Ve starověku bylo souhvězdí Malého medvěda považováno za dračí křídlo a tedy za součást souhvězdí Draka. Dračí křídlo je na rozdíl od asterismu zvaného Malý vůz již zapomenuto. Řecký básník Aratos nazýval souhvězdí Κυνόσουρα (Kynosúra), tedy „psí ocas“.

17

Třicetiletá válka (16181648) byl evropský ozbrojený konflikt, známý především jako vyvrcholení sporů mezi římskokatolickou církví a zastánci vyznání, která vznikla po reformaci v 16. století, tedy kalvinismem a luteránstvím. Neméně důležitou příčinou války byl také boj evropských zemí o politickou nadvládu.

Vlastní válku započala revoluce stavů v zemích Koruny české proti panovníkovi. Další mocenský souboj, který již v Evropě probíhal mezi Nizozemskými provinciemi a Španělskem, dnes známý jako nizozemská revoluce, také výrazně ovlivňoval boje v Evropě. A konečně vstup katolické Francie na stranu „protestantů“ z obavy o přílišnou moc Habsburků podtrhl mocenské zájmy na pozadí třicetileté války.

První roky války probíhaly především na území Českého království a Rakouského arcivévodství, vzhledem k tomu, že zde vypukly revoluce proti Habsburkům, nicméně na většinu dalších let války se boje přemístily mimo tato území v důsledku toho, že se katolíkům podařilo velkou část bitev vyhrát a přesunout boje na území Svaté říše římské, které ovládali protestanti.

Vleklá a rozsáhlá válka způsobila obrovský úbytek obyvatelstva na zasažených územích. V průměru poklesl počet obyvatel o třicet procent, u mužů až padesát procent. České země byly po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, ale počet obyvatel i zde poklesl o třetinu. Válka skončila uzavřením vestfálského míru v roce 1648, z míru nejvíce získaly protestantské státy a Francie.

16

Betlém (Kuks)
Hlava poustevníka Juana Garina (1723–26)

Areál Nového lesa u Kuksu (nepřesně, ale rozšířeně též Betlém) je unikátní barokní sochařsko-krajinářská realizace, vytvořená v letech 17181732 za účasti významného barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna a jeho dílny pro hraběte Františka Antonína Šporka jako širší součást rezidenčního a lázeňského komplexu Kuks. Nachází se v Královéhradeckém kraji mezi městy Dvůr Králové nad Labem a Jaroměř, zhruba 2 km severně od Kuksu a zhruba 1 km od Stanovic, na jejichž katastru leží. Část sochařských prací v Novém lese je řazena k nejkvalitnějším dílům českého barokního sochařství. Od roku 2002 je areál chráněn jako národní kulturní památka.

Dne 26. února 1717 koupil hrabě Špork od města Dvůr Králové nad Labem les na severním svahu nedaleko Stanovic a Žirče o rozloze zhruba 70 ha, zvaný od té doby Nový, a připojil jej k panství Choustníkovo Hradiště, k němuž patřil i Kuks a Stanovice. Na území lesa se nalézalo ložisko vysoce kvalitního, pevného pískovce, který v podobě skal a balvanů vystupoval nad povrch, z této lokality velmi pravděpodobně pochází i materiál soch v Kuksu. V letech 1718–1720 zde vznikly dvě poustevny svatého Antonína poustevníka a svatého Pavla poustevníka, okrasná a bylinářská zahrada s fontánami a vodotrysky a další drobnější objekty. Po Šporkově návštěvě Adršpašsko-teplických skal v květnu 1723 patrně začala vznikat Braunova sochařská výzdoba. Prvním provedeným dílem byl zřejmě reliéf Vidění svatého Huberta.

15

Raimond IV. z Toulouse
Merry-Joseph Blondel: Raymond IV., hrabě z Toulouse

Raimond IV. z Toulouse (psán též Raymond nebo Raimund; okcitánsky Raimon de Tolosa, latinsky Raimundus Tolosanus; 1041 nebo 104228. února 1105) či Raimond de Saint-Gilles byl francouzský šlechtic a válečník, jeden z vůdců první křížové výpravy. Přídomek ze Saint-Gilles byl projevem jeho veřejné podpory klášteraSaint-Gilles. Jako hrabě z Toulouse, vévoda z Narbonne a markýz z Provence byl jedním ze tří největších feudálních pánů v jižní Francii. Roku 1088 nastoupil na toulouský trůn po svém bratrovi Vilému IV. Někdy před rokem 1096 se vydal, jako mnozí další jihofrancouzští šlechtici, bojovat po boku španělských rytířů do „svaté války“ proti Maurům na Pyrenejském poloostrově. Roku 1094 se po smrti Viléma Bernarda stal provensálským markýzem.

V letech 1096–1099 se účastnil první křížové výpravy. Před odjezdem rozprodal většinu svého majetku, neboť se ve Svaté zemi hodlal usadit. Účastnil se všech bitev křížové výpravy a často se dostával do sporu s ostatními veliteli. Chtěl se stát vrchním velitelem křižáckých vojsk, přel se o vládu v dobyté Antiochii i o korunu v Jeruzalémě, ale ani jednou nebyl úspěšný. V Palestině se nakonec rozhodl dobýt bohaté přístavní město Tripolis, které zaujímalo strategickou polohu mezi nové zřízeným křižáckým Jeruzalémským královstvím a jeho severními vazaly, a založil tak křižácký stát Hrabství Tripolis. Dobytí svého sídelního města se však už nedožil – zemřel během obléhání Tripolisu roku 1105.

14

Potápka roháč
Potápka roháč

Potápka roháč (Podiceps cristatus) je středně velký vodní ptákřádu potápek a největší zástupce tohoto řádu v Evropě. Rozpětí křídel měří 59–73 cm a dosahuje hmotnosti v rozmezí od 750 do 1200 g, samice jsou přitom o něco menší než samci. Potápka roháč se vyskytuje na všech kontinentech východní polokoule, a je tak jednou z nejrozšířenějších potápek světa. K životu přitom preferuje hlubší vodní plochy bohaté na potravu a porosty rákosin, které jí slouží jako úkryt a místo pro hnízdění. Stavbou těla je potápka roháč skvěle přizpůsobena životu ve vodě. Má relativně dlouhé tělo a krk porostlý měkkým, velmi hustým a vysoce vodotěsným peřím a vysoce pohyblivé klouby na končetinách, na jejichž prstech nemá na rozdíl od většiny jiných vodních ptáků plovací blány, ale kožní laloky. Během období rozmnožování je nápadná svými výraznými tmavými límcovými pery, která jsou nejvýraznější při jejich zásnubních tancích, při nichž se obě pohlaví uklání a představují svému partnerovi kusy vodních rostlin, pro které se potápí pod vodní hladinu a které později slouží jako materiál pro stavbu hnízda. Je monogamní (žije v párech) a živí se zejména menšími rybami, které loví pod vodou.

Potápka roháč se vyskytuje ve 3 poddruzích. První, nejpočetnější, P. c. cristatus, se vyskytuje na území Evropy a Asie, druhý, P. c. infuscatus, v Africe a poslední, P. c. australis, v Austrálii a na Novém Zélandu. V posledních letech byl u její populace v České republice patrný viditelný pokles, načež byla zařazena na seznam zranitelných druhů. I přesto je však českou nejhojnější a nejznámější potápkou. Vyskytuje se prakticky na celém území státu až po nadmořskou výšku 600 m a hnízdí zde v počtu 3500–7000 párů. Ačkoli se v ČR vyskytuje po celý rok, v zimě je zde výrazně vzácnější (přezimuje zde pouze 1–2 tisíce jedinců, ostatní odlétají do zimovišť).

13

Tatínek (film, 2004)
Film pojednává o nyní 80letém Zdeňku Svěrákovi

Tatínek je český celovečerní dokumentární film z roku 2004. Natočili ho podle vlastního scénáře Jan Svěrák a Martin Dostál. Snímek se věnuje životu a dílu Janova otce Zdeňka Svěráka, s nímž tvůrci během více než roku navštěvovali místa, která se vážou k jeho životu, a nechali ho zde vzpomínat a vyprávět o svých zážitcích. Zachycuje tak Svěrákovo dětství či mládí v Praze a Kopidlně, kam musela během druhé světové války jeho rodina z hlavního města odejít, dále se filmaři věnovali začátkům Svěrákova pedagogického působení v Měcholupech a v Žatci, pak odchodu do pražského Československého rozhlasu a též založení Divadla Járy Cimrmana. Film se ale věnuje i okolnostem Svěrákova členství v Komunistické straně Československa nebo uměleckým sporům mezi ním a spolupracovníkem Ladislavem Smoljakem. Závěr dokumentu je věnován sporu mezi Zdeňkem a Janem Svěrákovými o to, zda točit jejich právě připravovaný společný film Vratné lahve, k němuž měl Zdeněk Svěrák napsaný scénář, ale jeho synovi jako režisérovi se kvalita předloženého díla nezamlouvala.

Premiéra dokumentu Tatínek se konala na konci září 2004 ve Slovanském domě v Praze. Od té doby byl několikrát uveden na filmových přehlídkách (Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava, Ekofilm či Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary) a také v televizi.

12

Live to Tell
Madonna při interpretaci písně na Confessions Tour 2006

Live to Tell“ je popová balada americké zpěvačky a skladatelky Madonny. Původně ji zkomponoval Patrick Leonard pro soundtrack k filmu Oheň s ohněm. Píseň představil Madonně, která se ji rozhodla použít pro kriminální drama Na dosah, v němž hlavní postavu ztvárnil její tehdejší manžel Sean Penn. Producenty singlu se stali Leonard s Madonnou, na jejímž třetím studiovém albu True Blue, vydaném v polovině roku 1986, se objevil. V remixové úpravě byl uvolněn nejdříve v roce 1990 na kompilační desce The Immaculate Collection, následně opět v původním znění na kompilaci romantických balad Something to Remember z roku 1990 a konečně také na třetím kompilačním výběru nazvaném Celebration v září 2009.

Na instrumentaci skladby se podílejí kytary, klávesy, bicí nástroje a syntezátor. Text se zabývá tématy klamání, nedůvěry a dětských úskalí. Jeho autorka Madonna v rozhovoru uvedla, že pojednává také o potřebě být silný, když při psaní myslela na svůj vztah k rodičům. Videoklip režírovaný Jamesem Foleym představuje zpěvačku poprvé v nové image – s uhlazenějším vzhledem, vlnitými blond loknami spadajícími na ramena, v konzervativním oděvu a s decentním make-upem. Barevné tónování blond odstínu bylo inspirováno Marilyn Monroe.

Píseň byla vydána ve formě debutového singlu třetího alba v březnu 1986 a zaznamenala komerční úspěch. Stala se třetím Madonniným „číslem jedna“ v hitparádě Billboard Hot 100 a jako první její šlágr také vystoupala na vrchol žebříčku Adult Contemporary. Recenze hudebních kritiků byly všeobecně kladné, když skladbu často charakterizovaly jako nejlepší baladu její kariéry. Kontroverzním se stalo provedení během turné Confessions Tour v roce 2006, při němž Madonna zpívala na velkém stoupajícím skleněném kříži a na hlavě měla trnovou korunu. Duchovní vůdcové vystoupení na římském Olympijském stadionu odsoudili jako akt nepřátelství k římskokatolické církvi.

11

Callisto
Měsíc Callisto

Callisto je měsíc Jupiteru. Náleží k tzv. Galileovským měsícům, neboť jej objevil Galileo Galilei již na počátku 17. století v roce 1610. Callisto je třetím největším měsícem ve Sluneční soustavě a druhým největším z Jupiterových měsíců po Ganymedu. Má průměr 4820 km, takže dosahuje přibližně 99 % velikosti planety Merkur, ale pouze asi třetiny jeho hmotnosti. Obíhá jako čtvrtý nejvzdálenější měsíc z Galileovských měsíců s poloměrem oběhu asi 1 880 000 km. Má s Jupiterem vázanou rotaci, takže neustále směřuje k planetě stejnou stranou.

Těleso je tvořeno horninami a ledem v přibližně stejném poměru. Průměrná hustota měsíce dosahuje 1,83 g/cm3. Spektroskopická měření naznačují, že se na povrchu nachází vodní led, oxid uhličitý, křemičitany a organické látky. Jeho kůra je silná až 150 km, pod ledovou kůrou se nachází v hloubce okolo 100 km zřejmě relativně tenký oceán slané vody a pod ním již jen jádro složené z křemičitanů. Povrch Callisto je silně rozryt impaktními krátery, a je tudíž velice starý. Neukazuje žádné stopy podpovrchových procesů jako je desková tektonika či vulkanismus, a tak se předpokládá, že jeho povrch byl zcela zformován pouze dopady jiných těles. Teplota na povrchu se pohybuje od −130 °C do −190 °C. Kolem Callisto se nachází velice slabá atmosféra tvořená oxidem uhličitým a pravděpodobně také molekulárním kyslíkem a nad ní pak poměrně intenzivní ionosféra.

Měsíc zkoumaly sondy Pioneer 10, Pioneer 11, Galileo a Cassini. Kvůli nízké míře radiace na povrchu měsíce se dlouho uvažovalo o Callisto jako o nejvhodnějším místě pro případnou lidskou základnu k výzkumu Jupiterovy soustavy.

10

Archaeoraptor

Archaeoraptor je rodové jméno, jímž byla roku 1999 v článku publikovaném v časopisu National Geographic neformálně nazvána fosílie nalezená v Číně, která byla označena za chybějící článek mezi teropodními dinosauryptáky. Již před zveřejněním však panovaly pochybnosti o její autenticitě. Záležitost nakonec skončila skandálem, neboť dalším výzkumem se prokázalo, že se jedná o falzifikát. Ve skutečnosti byl nález kombinací několika zkamenělin pocházejících od odlišných druhů. Čínský paleontolog Čou Čung-che s kolegy zjistili, že hlava a vrchní část těla patřily primitivnímu ptáku rodu Yanornis ze spodní křídy. Ocas byl roku 2002 přisouzen malému okřídlenému dromeosauridovi rodu Microraptor, který žil přibližně ve stejném období. Dolní končetiny patřily zatím neznámému živočichovi.

Skandál s tzv. archaeoraptorem poukázal na nezákonný obchod čínských překupníků s fosíliemi a také na potřebu podrobnějšího vědeckého prozkoumání údajných „chybějících článků“, jejichž nálezy byly publikovány v časopisech, které své články nepodrobují odborným recenzím. Kreacionisté využili skandálu se zkamenělinami ke zpochybňování evoluční teorie. Přestože kostra archaeoraptora byla padělkem, existují i jiné, potvrzené nálezy opeřených dinosaurů (např. již zmiňovaný microraptor nebo velociraptor), které poukazují na vývojovou souvislost mezi ptáky a teropodními dinosaury.

09

Bedřich Smetana
Bedřich Smetana

Bedřich Smetana (2. března 1824 Litomyšl12. května 1884 Praha) byl významný český hudební skladatel období romantismu. Pocházel z poměrně zámožné sládkovské rodiny, ale od raného mládí se věnoval hudbě, zejména hře na klavír a kompozici. Od roku 1847 působil v Praze jako koncertní klavírista a hudební pedagog, v letech 1856–61 pak jako dirigent a učitel hudby ve švédském Göteborgu. Po návratu do Prahy se mnohostranně zapojil do českého společenského a kulturního života, a to i jako hudební kritik, jako první kapelník Prozatímního divadla v letech 1866–74 a zejména jako operní skladatel. V padesáti letech zcela ohluchl, ale i po ztrátě sluchu dokázal složit řadu vrcholných děl. Jeho choroba se postupně zhoršovala a přešla v šílenství; zemřel v pražském ústavu pro choromyslné.

V duchu pozdního národního obrození celým svým dílem usiloval o vytvoření svébytného českého hudebního stylu. Hlavním hudebním vzorem mu byl Franz Liszt. Svými osmi dokončenými operami různých žánrů položil základ českého repertoáru. Největší popularity, a to i ve světě, dosáhla komická opera z venkovského prostředí Prodaná nevěsta, která je považována za prototyp české národní opery. Z dalších skladeb jsou nejznámější cyklus symfonických básní Má vlast a smyčcový kvartet č. 1 e moll „Z mého života“, jež jsou zásadními příspěvky k vývoji těchto žánrů. Vedle toho napsal také četné klavírní skladby a sbory. Ačkoli jeho působení i tvorba vyvolávaly bouřlivé polemiky, stal se ještě za svého života předním reprezentantem české hudby a národní kultury vůbec. Jeho dílo i osobnost jsou v českém prostředí předmětem soustavné pozornosti odborníků i interpretů, těší se značné oblibě u posluchačů a pronikly do všeobecného povědomí. Ve světovém měřítku se však zájem o Smetanu nerovná proslulosti Antonína Dvořáka nebo Leoše Janáčka.

08

Brtnice
Pohled ze zámeckých zahrad k náměstí Brtnice

Brtnice (dříve též Trhová Brtnice, německy Pirnitz) je město na východě okresu JihlavaKraji Vysočina. Leží na silnici druhé třídy č. 405 14 km od Jihlavy a 21 km od Třebíče v průměrné výšce 515 m n. m. Je součástí Mikroregionu Černé lesy. Brtnice byla v minulosti městysem a status města získala 27. března 2000. V roce 2012 zde žilo přes 3700 obyvatel. Městem protéká řeka Brtnice, na jejíž březích v místě, kde se údolí v délce přibližně dvou kilometrů rozevírá, leží střed města. Zbytek Brtnice se rozkládá podél cest na přilehlých kopích a návrších Brtnické vrchoviny. Historické jádro je městskou památkovou zónou. Současný znak a prapor města navrhl heraldik Jiří Louda v roce 1977, oficiálního schválení se ovšem dočkal až po projednání místním zastupitelstvem 6. října 1999.

První písemná zmínka sice pochází z roku 1234, ale vesnice byla pravděpodobně založena již ve 12. století. Po několikeré změně majitele se Brtnice na dalších více než 200 let stala majetkem lomnické větve Valdštejnů. Po Bílé hoře získal panství benátský rod Collaltů a držel je až do roku 1947, kdy bylo státem zkonfiskováno. Další etapa výraznějšího rozvoje následovala od roku 1980, kdy se Brtnice stala střediskovou obcí a začala výstavba místní části Nová čtvrť. Naopak v roce 1988 došlo ke zboření synagogy a další zdejší historické památky chátraly. Po roce 1989 byla v obci postavena čistička odpadních vod, rekonstruována kanalizace, dále docházelo k opravám historických památek a městského majetku a také vznikla nová obytná lokalita pojmenovaná Niva.

07

Mir
Pohled na Mir z paluby raketoplánu Discovery při letu STS-91, 1998

Mir (rusky Мир, čili „svět“ nebo „mír“) byla sovětská (později ruská) vesmírná stanice, první dlouhodobě obydlená vědecká stanice ve vesmíru na oběžné dráze kolem Země. Mir byl založen na řadě vesmírných stanic Saljut dříve vypouštěných Sovětským svazem. Byl vybudován propojením modulů Mir, Kvant-1, Kvant-2, Kristall, Spektr, Priroda a Stykového modulu, vypouštěných na oběžnou dráhu postupně v letech 1986–1990 a 1995–1996. Existenci stanice zahájilo vynesení prvního, základního, modulu Miru na oběžnou dráhu nosnou raketou Proton dne 19. února 1986. Stanice zanikla po 15 letech provozu 23. března 2001, když byla záměrně navedena do zemské atmosféry a z větší části v ní shořela. Její zbytky dopadly poblíž Nadi (Fidži) do Tichého oceánu.

Stanici obsluhovaly pilotované lodě Sojuz a nákladní Progressy. V letech 1995–1998 Mir v rámci programu Shuttle-Mir devětkrát navštívili američtí astronauti s raketoplány Space Shuttle. Mir byl se třemi přestávkami obydlen od března 1986 do června 2000. Byl velký asi jako šest autobusů a obsahoval množství vědeckých přístrojů i věci denní potřeby kosmonautů. Běžně v něm žili tři lidé, ale byl schopen pojmout až šest osob. Na palubě Miru se vystřídalo celkem 104 kosmonautů, z toho 42 sovětských a ruských, 44 z USA a 18 z deseti dalších států. Mir ve vesmíru představoval velkou kosmickou laboratoř. Celkový počet experimentů a pozorování vykonaných na jeho palubě dosáhl čísla 31 200, z toho 23 600 kosmonauti provedli v rámci sovětského a ruského federálního kosmického programu a 7 700 na komerčním základě.

06

Sedmiletá válka
Alexandr Kotzebue (1884): Bitva u Kunersdorfu

Sedmiletá válka (17561763) byl rozsáhlý ozbrojený konflikt mezi ústředními evropskými mocnostmi 18. stoletíVelkou Británií, Pruskem a Portugalskem na straně jedné, Francií, Rakouskem, Ruskem, Švédskem, Svatou říší římskou, Saskem a Španělskem na straně druhé. Válce předcházel velký mezinárodně politický přesun, nazývaný zvrat aliancí (renversement des alliances) či diplomatická revoluce, který ukončil 250 let trvající dědičné nepřátelství mezi Francií a Rakouskem, avšak zpřetrhal tradiční vztahy mezi Francií a Pruskem. Samo Prusko naopak nabralo stejný politický kurz s dalším dědičným protivníkem Francie, Velkou Británií. Přesto zůstala země krále Fridricha II. na evropském bojišti ze všech stran obklopena nepřáteli a proti 4,5 milionu Prusů se postavilo okolo 90 milionů obyvatel Rakouska, části říše, Ruska, Francie a Švédska.

Díky sedmileté válce zaujala Velká Británie postavení první průmyslové, obchodní a námořní velmoci, českým zemím však přinesla definitivní ztrátu Kladska a větší části Slezska, o něž Marie Terezie přišla v předchozích slezských válkách. Celé střetnutí se ve své době vedlo na nepředstavitelné ploše, v Evropě, Americe, Asii, Africe i na oceánech, a je tudíž považováno za první celosvětový válečný konflikt. V konečném důsledku však byla oběť více než půl milionu vojáků a 320–570 tisíc civilistů zbytečná, jelikož hranice mocností v Evropě, o něž v počátcích zápolení šlo především, zůstaly v předválečném stavu.

05

Dům sebevraha a Dům matky sebevraha
Nově odhalený pomník Jana Palacha na Alšově nábřeží v Praze.

Dům sebevraha a Dům matky sebevraha (anglicky The House of the Suicide a The House of the Mother of the Suicide) jsou umělecká díla na pomezí plastik a staveb (structures) amerického architekta Johna Hejduka. Jsou věnovaná památce Jana Palacha, který se 16. ledna 1969 upálil v horní části pražského Václavského náměstíPraze. První inspirací byl Cézannův obraz La maison du pendu, Auvers-sur-Oise z roku 1873, na němž trčí nad opuštěným domem k nebi suché větve stromů. Druhou inspirací se pak stala báseň Davida Shapiro s názvem Pohřeb Jana Palacha (The Funeral of Jan Palach) z roku 1969, která dala projektu nový význam.

Poprvé plastiky realizovala v letech 1986–1990 skupina studentů Georgia Institute of TechnologyAtlantě pod vedením Jamese Wiliamsona a umístila je v hale institutu. V září 1991 během své návštěvy v Praze daroval John Hejduk plastiky prezidentu Václavu Havlovi a československému lidu. Jejich dřevěné makety byly při té příležitosti postaveny na Pražském hradě, odkud byly po roce 2000 odstraněny. Od té doby se několikrát uvažovalo o definitivním umístění plastik, například v areálu Českého vysokého učení technického v Praze 6. Definitivně byly provedeny z oceli až v roce 2015 a umístěny na pražském Alšově nábřeží. Hrana čtvercového půdorysu obou staveb má délku 2,7 metru, výška včetně hrotů je 7,3 metru. Slavnostní odhalení proběhlo 16. ledna 2016 za přítomnosti Hejdukovy dcery Renaty.

04

Adenosintrifosfát
3D struktura ATP

Adenosintrifosfát (ATP, zkratka z angl. adenosine triphosphate) je důležitý nukleotid (resp. nukleosidtrifosfát), který se skládá z adenosinu a trojice fosfátů navázané na 5' uhlíku. Je zcela zásadní pro funkci všech známých buněk. Jeho význam spočívá v tom, že při rozkladu ATP na ADP (adenosindifosfát) a Pi dochází k uvolnění značného množství energie. Tato energie se využívá téměř ve všech typech buněčných pochodů, jako je namátkou celá řada biosyntetických drah, vnitrobuněčný transport a membránový transport, výroba proteinů či syntéza ribonukleové kyseliny.

Poprvé byl adenosintrifosfát izolován v roce 1929 Karlem Lohmannem z extraktu svalu. Uměle byl poprvé připraven Alexanderem Toddem v roce 1948. Z chemického hlediska se řadí mezi tzv. 5' ribonukleotidy, které obsahují cukr ribózu a na 5' místě fosfátové skupiny. Existují i další nukleotidy s podobnou stavbou a funkcí, například guanosintrifosfát (GTP) či uridintrifosfát (UTP), žádný však nemá tak všestranné využití jako ATP. Od adenosintrifosfátu je také vhodné odlišovat vzácnější deoxyadenosintrifosfát (dATP), jenž patří mezi deoxyribonukleotidy a představuje v podstatě jeden ze základních stavebních kamenů DNA.

03

Čeng Che
Socha Čeng Chea v MalakceMalajsii

Čeng Che (13711433/1435) byl čínský muslimský cestovatel, admirál a diplomat. Na dvoře Jung-leho, císaře říše Ming, se vypracoval mezi nejpřednější eunuchy. V letech 14051433 vedl z pověření císařů Jung-leho a Süan-teho sedm rozsáhlých diplomaticko-obchodních námořních expedic vypravených ke státům jihovýchodní Asie, Indie, Arabského poloostrova a východní Afriky. Čínské soukromé obchodní lodě se pohybovaly mezi jižní Čínou a jihovýchodní Asií prakticky nepřetržitě od dob dynastie Sung a za mongolské dynastie Jüan probíhaly i vojensko-diplomatické expedice do zemí jihovýchodní Asie a dokonce na Cejlon. Ovšem rozměry Čeng Cheova loďstva i význam přikládaný císařem Jung-lem Čeng Cheovým plavbám byly bezprecedentní. Tyto výpravy, byť formálně a na krátkou dobu několika desetiletí, uvedly mnoho států Malajského poloostrova, Indonésie, Cejlonu a jižní Indie do závislého postavení vůči mingské Číně. Osudy Malajského poloostrova, Sumatry a Jávy ovlivnily výpravy dlouhodobě.

Expedice však byly kritizovány mnohými konfuciánskými vzdělanci a úředníky, považujícími je za nepotřebný a drahý císařský rozmar. Po smrti Čeng Chea a císaře Süan-te (vnuka Jung-leho) tyto izolacionistické názory převládly na všech úrovních vlády a státní námořní výpravy byly přerušeny. Většina informací o loďstvu Čeng Chea a výsledcích plaveb byla zničena nebo ztracena, ale pro mnoho lidí v Číně a zvláště v čínských koloniích v jihovýchodní Asii zůstal admirál-eunuch národním hrdinou. V současné Čínské lidové republice je Čeng Che považován za jednu z vynikajících osobností čínské historie a jeho plavby, obvykle vnímané jako ukázka mírové zahraniční politiky Číny, jsou kladeny do kontrastu k dobyvačným expedicím evropských kolonizátorů 16. až 19. století.

02

Black Country Communion byla americká hardrocková superskupina založená v Los AngelesKalifornii. Založili ji v roce 2009 baskytarista a zpěvák Glenn Hughes spolu s kytaristou a zpěvákem Joe Bonamassa. Na radu producenta skupiny Kevina Shirleyho mezi sebe přibrali ještě bubeníka Jasona Bonhama a klávesistu Dereka Sheriniana. Název Black Country Communion pochází z termínu Black Country, což je část anglického regionu West Midlands, kde Hughes a Bonham vyrůstali.

První studiové album Black Country vyšlo v září 2010. O necelý rok později následovalo album 2, na něž v témže roce navázalo evropské turné. Své třetí a poslední album nazvané Afterglow vydala kapela v říjnu 2012. Zvuk kvarteta připomíná populární klasické rockové skupiny sedmdesátých let, což odráží Hughesovu dřívější kariéru, stejně jako fakt, že Bonhamův otec působil ve skupině Led Zeppelin.

V březnu 2013, po měsících veřejného napětí mezi členy skupiny, Bonamassa oznámil svůj odchod ze skupiny; rovněž řekl, že mu není známo, zda skupina bude pokračovat s jiným kytaristou, nebo se rozpadne. O několik dní později Hughes potvrdil, že skupina ukončila svou činnost, a naznačil, že bude v práci s Bonhamem a Sherinianem pokračovat pod jiným názvem. Sherinian se později stal členem doprovodné skupiny Joea Bonamassy a Hughes s Bonhamem založili novou skupinu nazvanou California Breed, ve které je doplnil kytarista Andrew Watt. Ta se rozpadla po vydání jediného alba a každý člen nadále pracoval na samostatných projektech.

01

Makak jávský
Makak jávský vybírající na pobřeží korýše

Makak jávský (Macaca fascicularis), také makak obecný nebo opice jávská je úzkonosý primát z čeledi kočkodanovití (Cercopithecidae) a rodu makak (Macaca). Druh popsal Thomas Stamford Raffles roku 1821. Synonymum crab-eating macac poukazuje na to, že se tento druh občas přiživí i kraby nebo měkkýši, větší část potravy však tvoří různá semena a jiná rostlinná potrava. Makakové jávští patří mezi 3 nejmenší druhy makaků, v závislosti na poddruhu mohou dosahovat délky až 55 cm bez ocasu. Samci jsou větší než samice, jejich samců se odhaduje na 4,8–7 kg, samice váží 3–4 kg. Srst má po celém těle červenohnědé až šedohnědé zbarvení, na hlavě se táhne až do čela a vytváří typickou chocholku. Na obličeji samcům roste pro ně typický šedobílý knír a oproti samicím mají vyvinutější špičáky. Obě pohlaví se tedy od sebe výrazně odlišují, je zde zřetelný pohlavní dimorfismus. Ve skupině se projevuje matrilineární hierarchie, samci tlupu opouštějí po dosažení puberty.

Na ostrově Bali byl makak jávský uctíván jako božstvo a lidé pro něj stavěli chrámy. Dnes je široce rozšířen v jihovýchodní Asii, kde se rozčlenil do deseti poddruhů. Ve volné přírodě se makak jávský vyskytuje především v pralesích a mangrovech, někdy též na savanách nebo u řek. Nebojí se vody, dovede výtečně plavat a hledá v ní i část své potravy. Je používán jako laboratorní zvíře, na kterém se testují léky proti různým chorobám. Jelikož je citlivý na stres, probíhají i výzkumy vlivu stresu na vznik kardiovaskulárních onemocnění i na reprodukční funkci. Rovněž psychiatři a psychologové využívají makaky jávské na testy jejich chování po požití alkoholu nebo drog, případně na výzkum deprese. Přestože makaků ubývá následkem lovu a mizení přirozeného prostředí, jedná se o málo dotčený druh.