Wikipedie:Článek týdne/2013

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Zde je archiv Článků týdne zveřejněných na Hlavní straně v roce 2013.

Informace o tom, kdy byl článek založen, jak se vyvíjel a kdo jsou jeho hlavní autoři, lze nalézt v Historii daného článku.

52[editovat | editovat zdroj]

Josephsonův jev (čti džouzefsnův, /ˈdʒoʊzəfsən, -səf-/) je vznik elektrického proudu mezi dvěma supravodiči oddělenými tenkou vrstvou izolantu. Existenci jevu předpověděl v roce 1962 Brian David Josephson. Jedná se o speciální případ tunelového jevu, kdy částice procházejí zdánlivě neprostupnou bariérou. Zařízení využívající Josephsonův jev může mít formu mikroskopické elektronické součástky a nazývá se Josephsonův přechod (též kontakt či spoj).

Jev má řadu aplikací v metrologii, medicíně, v obvodech pro kvantové počítání, v částicové fyzice i astronomii. Je základem zařízení SQUID, které extrémně přesně měří magnetická pole.

51[editovat | editovat zdroj]

Opat Bernard z Clairvaux vyzývá k zahájení druhé křížové výpravy

Druhá křížová výprava bylo vojenské tažení vyhlášené papežem Evženem III. roku 1146 jako reakce na dobytí Edessy mosulským vládcem Zengím. Edessa byla prvním křižáckým státem založeným v průběhu první křížové výpravy (1095–1099) ve Svaté zemi, a byla i prvním státem, který byl muslimy vyvrácen. Druhá křížová výprava byla první výpravou ve znamení kříže v jejímž čele stanuli evropští králové, německý Konrád III. a francouzský Ludvík VII. Účastnilo se také množství významných evropských feudálů, včetně českého knížete Vladislava II. Armády obou králů pochodovaly odděleně napříč Evropou až do Byzantské říše. Na turecké teritorium jako první vstoupili Němci, ale u Dorylaia byla armáda přepadena a téměř vyhlazena. Poté se zbytky německé armády spojily s Francouzi, se kterými dorazili až do Antiochie a následně do Jeruzaléma. S jeruzalémským dvorem křižáci naplánovali výpravu na Damašek, která však skončila naprostým fiaskem. Pro muslimy to bylo velké vítězství a Zengí se po neúspěšné výpravě zmocnil Damašku, čímž byla muslimská fronta proti křižáckým státům opět o něco jednotnější. Toto sjednocení muslimů na Předním východě bylo dokončeno Saladinem a nakonec symbolizováno dobytím Jeruzaléma roku 1187.

Jediným úspěchem této výpravy bylo dobytí Lisabonu roku 1147, ke kterému přispěl kontingent vlámských, anglických a německých křižáků, který se při cestě ze Severního moře do východního Středomoří na žádost místního biskupa zastavil v Portugalsku. Mezitím němečtí rytíři, kteří odmítli s králem Konrádem táhnout do Svaté země, započali ve východní Evropě první z křížových výprav proti pohanským kmenům v Pobaltí, které se opakovaně staly součástí evropských dějin na celá staletí.

50[editovat | editovat zdroj]

Dospělí jedinci škrkavky psí

Škrkavka psí (Toxocara canis, Werner 1782) je celosvětově rozšířený červ z kmene Nematoda, který parazituje u psů a psovitých masožravců. Dospělí jedinci T. canis jsou odděleného pohlaví, bělavě žluté barvy, měří 9–18 cm a vyskytují se ve střevě definitivního hostitele. Škrkavky způsobují záněty střeva, migrující larvy škrkavek vyvolávají záněty v dalších orgánech. Zatímco u starších psů nevyvolávají většinou žádné klinické příznaky, u štěňat mohou způsobit závažné onemocnění končící úhynem. Jako paratenický hostitel slouží škrkavkám řada obratlovců včetně člověka a někteří bezobratlí. U lidí mohou larvy škrkavek způsobit vážné onemocnění zvané larvální toxokaróza.

Škrkavka psí představuje jednoho z nejběžnějších parazitů psů a vzhledem k možnosti přenosu z feny na štěňata se doporučuje preventivní odčervení feny a novorozených štěňat od 2.–3. týdne po narození. Mezi účinná anthelmintika používaná k léčbě psů patří například preparáty na bázi pyrantelu, fenbendazolu nebo mebendazolu.

49[editovat | editovat zdroj]

Loďstvo Čeng Chea byl svaz snad až 250 lodí sestavený počátkem 15. století v čínské říši Ming. Za vlády císařů Jung-leho a Süan-teho, pod vedením Čeng Chea, uskutečnilo sedm plavebříše Ming (jak se tehdy nazývala Čína) do jihovýchodní Asie, na Cejlon a do jižní Indie. Při některých výpravách doplulo až do HormuzuPersii, samostatné eskadry dorazily do přístavů Arábie a východní Afriky.

Lze-li věřit čínským pramenům 16. a 17. století, největší plavidla loďstva, takzvané „lodě pokladů“, velikostí vysoce převyšovaly dřevěné plachetní lodě postavené v Evropě v době rozkvětu stavby dřevěných plachetnic v 18. a na počátku 19. století, a byla srovnatelná s největšími kdy existujícími plachetními loděmi. Soudobé prameny ani hmotné důkazy však obří velikost nepotvrzují, proto diskuze o velikosti lodí pokladů trvá.

48[editovat | editovat zdroj]

Mapa norských nářečí

Norština (norsk [nɔʂːk]) je severogermánský jazyk, kterým hovoří Norové. Je úředním jazykemNorsku (asi 4,7 mil. obyvatel v roce 2007). Je vzájemně srozumitelná s dánštinoušvédštinou.

Základem pro vznik norštiny byla v 1. tisíciletí stará severština. Během dánské nadvlády, trvající více než 400 let, ovlivňovala dánština především jazyk obyvatelstva měst a vzdělaných vrstev. Venkovské obyvatelstvo však hovořilo nářečími zachovávajícími staronorské prvky. Tento historický vývoj podmínil vznik specifické jazykové situace, kdy vedle sebe existují dvě rovnoprávné spisovné formy norského jazyka – v současnosti nazývané bokmål [ˈbuːkˌmɔːl]nynorsk [ˈnyːˌnɔʂːk].

Pro zápis norštiny se používá latinka doplněná o znaky æ, øå. Mluvnice je oproti původní staré severštině značně zjednodušená, současná norština má redukovanou flexi, což jí dává převažující charakter analytického jazyka. Určitý člen je postpozitivní. Slovosled je pevný, převážně typu SVO. Pro výslovnost je charakteristický melodický přízvuk spojený s dvojí intonací a dlouhé souhlásky (v přízvučných slabikách podle principu komplementarity délky).

47[editovat | editovat zdroj]

Říše krále Burebisty kolem poloviny 1. století př. n. l.

Dácie (latinsky Dacia) bylo ve starověku území obývané kmeny Dáků a Getů, které se nacházelo převážně v dnešním Rumunsku. Jeho jižní okraj určovaly Dunaj a pohoří Balkán, zatímco ze západu a východu ho vymezovaly řeky Tisa a Dněstr. Ze severu ohraničoval Dácii horský masiv Karpat, táhnoucí se do středu této země, již rozděloval na dvě poloviny.

Dákové a Getové hovořili patrně řečí příbuznou jazyku Thráků, sídlících dále na jihu. Intenzivní styky udržovali rovněž se Skythy, Sarmaty, Kelty a Germány, a silný vliv na ně měli i Řekové a Římané. Obyvatelé Dácie se věnovali především zemědělství a těžbě tamějšího nezměrného nerostného bohatství. V jejich náboženských představách náležela stěžejní role víře v boha Zalmoxia, slibujícího jim nesmrtelnost. V 1. století př. n. l. sjednotil Dácii král Burebista, který ji svými výboji výrazně rozšířil a jejím politickým centrem ustavil Sarmizegetusu. Po jeho smrti se království rozpadlo, nicméně koncem 1. století n. l. zažilo opětovný mocenský rozmach za panování Decebala. Ten se opakovaně střetával s Římany, jimž však během dáckých válek roku 106 podlehl.

Jádro někdejšího království, chráněné obloukem Karpat, se za císaře Traiana stalo římskou provincií, jejíž teritorium zhruba odpovídalo nynější Transylvánii, Banátu a Olténii. Římané po vítězství nad Decebalem zničili dácké hlavní město, zotročili nebo pobili mnohé z místních lidí a nahradili je kolonisty z různých částí římské říše, čímž napomohli rychlé romanizaci této oblasti. K upevnění své nadvlády vybudovali města a síť silnic spojujících četné pevnosti. Dácii posléze z vojenských důvodů reorganizovali a rozdělili do tří provincií. Ve druhé polovině 2. století a ve 3. století museli Římané čelit vzrůstajícím útokům okolních kmenů svobodných Dáků: Kostoboků a Karpů, podporovaných Sarmaty a Góty. Stále intenzivnější vpády barbarů rozrušily obranu římské Dácie, až císař Aurelianus někdy kolem roku 271 rozhodl o jejím vyklizení. Část dáko-římské populace byla následně evakuována na levý břeh Dunaje do Horní Moesie.

46[editovat | editovat zdroj]

Pohlednice zachycující přehradu Desná krátce po jejím protržení dne 18. září 1916

Přehrada Desná (známá též pod označením Protržená přehrada) bylo vodní dílo vybudované na Bílé DesnéJizerských horách. Impulzem pro její výstavbu se staly záplavy, které oblast podhůří těchto hor ve druhé polovině 19. století postihovaly. Projekt na výstavbu přehrady zpracoval pražský inženýr Wilhelm Plenkner, jenž navrhl soustavu přehrad na Bílé a Černé Desné, jež by spojovala štola umožňující převedení vody z jedné přehrady do druhé. Obě zmíněné přehrady byly navrženy jako zemní sypané. Jejich výstavba probíhala v letech 1912 až 1915 současně. Během stavby však oblast postihly intenzivní deště, které budované dílo poškodily, a navíc začala první světová válka, jež si vynutila úsporná opatření, která se promítla do kvality stavby.

Přehrada na Bílé Desné včetně spojovací šachty byla dokončena během září 1915 a v listopadu proběhla její kolaudace. Po zhruba deseti měsících poté spatřili dva lesní dělníci odpoledne 18. září 1916 pramínek vytékající z tělesa hráze. O svém nálezu informovali hrázného a ten o situaci zpravil správce stavby, od něhož dostal příkaz k okamžitému otevření uzávěrů v tělese přehrady. Pramen vytékající z hráze ale nabíral na intenzitě a dělníci otevírající uzávěry se báli o své životy. Místo proto raději opustili, kvůli čemuž zůstaly uzávěry otevřeny jen z části. Sedmdesát minut po zpozorování pramínku se celá hráz přehrady protrhla a z přehrady se vyvalila nashromážděná voda. Ta svou intenzitou ničila domy stojící v údolí pod přehradou a vyžádala si i oběti na lidských životech. Navíc valící se vodě pomáhaly jako beranidlo klády, jež původně ležely uskladněné u pily nad Desnou. Katastrofa si vyžádala 62 lidských životů, 33 zničených a 69 poškozených domů; 307 osob zůstalo bez přístřeší.

45[editovat | editovat zdroj]

Animace otáčejícího se prostorového modelu dvoušroubovice B-DNA

Deoxyribonukleová kyselina, běžně označovaná DNA (z anglického deoxyribonucleic acid, česky zřídka i DNK), je nukleová kyselina, nositelka genetické informace všech organismů s výjimkou některých nebuněčných, u nichž hraje tuto úlohu RNA (např. RNA viry). DNA je tedy pro život nezbytnou látkou, která ve své struktuře kóduje a buňkám zadává jejich program a tím předurčuje vývoj a vlastnosti celého organismu. Je hlavní složkou tzv. chromatinu, směsi nukleových kyselin a proteinů. U eukaryotických organizmů (jako např. rostliny a živočichové) je DNA uložena zejména uvnitř buněčného jádra, zatímco u prokaryot (např. bakterie) se DNA nachází volně v cytoplazmě.

DNA je biologická makromolekulapolymer v podobě řetězce nukleotidů. Nukleotidy jsou vždy složeny z cukru deoxyribózy, fosfátové skupiny a jedné ze čtyř nukleových bází. Informační funkci mají právě báze, jimiž může být adenin (A), guanin (G), cytosin (C) nebo thymin (T). První dvě patří mezi puriny, zbylé mezi tzv. pyrimidiny. Dvě vlákna DNA se často spojují a vytvářejí dvoušroubovici, jejíž tvar je tak slavný, že se stal kulturní ikonou moderní doby. Dvoušroubovici DNA tvoří dvě navzájem spletené šroubovice, každá mířící opačným směrem (jsou antiparalelní). Mezi protilehlými bázemi obou vláken se vytvářejí vodíkové můstky, a to mezi guaninem a cytosinem nebo mezi adeninem a thyminem. Existují i jiné způsoby uspořádání řetězců, vymykající se tradiční představě dvoušroubovice.

44[editovat | editovat zdroj]

Auguste Migette: Masakr Židů během Lidové křížové výpravy

Lidová křížová výprava (či také selská křížová výprava) je souhrnné označení pro několik neúspěšných tažení evropské chudiny kolem roku 1096, organizovaných a vedených lidovými kazateli a zchudlými rytíři s cílem dobýt Jeruzalém a osvobodit Boží hrob od muslimů. Když papež Urban II. roku 1095 na clermontském koncilu vyhlásil první křížovou výpravu, okamžitě uposlechly jeho výzvu tisíce prostých lidí. V průběhu roku 1096 vyrazily ze severní Francie, Porýní, Lotrinska i českých zemí na východ špatně organizované houfy, jejichž náboženský zápal byl rozněcován fanatickými kněžími a mnichy. Poutníci neměli pro skutečný boj žádné předpoklady, zato cestou na východ drancovali, ničili a páchali krutosti na obyvatelstvu, mimo jiné rozpoutali první protižidovské pogromy v Evropě.

První na cestu vyrazili francouzští chudí, vedení lidovým kazatelem Petrem Poustevníkem. Prošli německými zeměmi, Uhrami a dostali se nakonec až do Byzantské říše, kde došlo k několika potyčkám mezi poutníky a místními ozbrojenými oddíly. Z Konstantinopole byli křižáci pomocí byzantských lodí přepraveni do Malé Asie, kde pro ně bylo vybudováno opevněné ležení. Poutníci z této základny začali pořádat loupeživé nájezdy na seldžucká území,  proto na ně sultán Kilič Arslan vyslal armádu. Turci během několika odvetných akcí téměř všechny Evropany vyvraždili. Zachránil se jen zlomek, který byl nakonec evakuován do bezpečí Konstantinopole.

43[editovat | editovat zdroj]

Ústava České republiky je základní zákon České republiky. Byl přijat jako ústavní zákon Českou národní radou 16. prosince 1992 a publikován v české Sbírce zákonů pod č. 1/1993 Sb.

Na základě ústavního zákona o československé federaci z roku 1968 nejenže 1. ledna 1969 vznikla Česká socialistická republika, ale bylo také počítáno s přijetím republikových ústav, které však do roku 1989 přijaty nebyly. Po roce 1989 byly zahájeny přípravné práce, avšak nejasnosti kolem budoucnosti federace způsobily, že práce v České republice stagnovaly. Nakonec začala být první česká ústava připravována až v časové tísni, jež souvisela s blížícím se zánikem Československa.

Česká ústava je tvořena preambulí a 8 hlavami, zahrnujícími základní ustanovení, moc zákonodárnou, moc výkonnou, moc soudní, Nejvyšší kontrolní úřad, Českou národní banku, územní samosprávu a přechodná a závěrečná ustanovení. Do června 2013 byla Ústava osmkrát novelizována. 22 článků bylo dotčeno změnami, devět článků bylo doplněno, dva články byly vloženy a jeden článek byl v Ústavě zrušen.

Ústava navazuje na Českou republiku existující v rámci zanikající federace a stanoví přechodná opatření pro působnost ústavních orgánů. Výslovně zrušila Ústavu České a Slovenské Federativní Republiky, ústavní zákon o československé federaci, ústavní zákony, které je měnily a doplňovaly a ústavní zákon České národní rady č. 67/1990 Sb., o státních symbolech České republiky. Naopak vyjmenovává, které dosavadní československé i české ústavní zákony platí v České republice jako ústavní zákony i nadále, ty jsou spolu s Listinou základních práv a svobod součástí tzv. ústavního pořádku. Ostatním ústavním zákonům dosud platným na území České republiky pak přiznala sílu (obyčejného) zákona.

42[editovat | editovat zdroj]

Elektronvolt je energie, kterou získá elektron nebo proton při urychlení napětím jednoho voltu.

Elektronvolt (značka eV) je jednotka práce a energie mimo soustavu SI. Odpovídá kinetické energii, kterou získá elektron urychlený ve vakuu napětím jednoho voltu. Používá se běžně k měření malých množství energie zejména v částicové fyzice, fyzikální chemii apod., protože obvyklá energie jedné částice je v joulech velmi malé číslo. Zároveň je to jednotka technicky výhodná vzhledem k běžným metodám měření energie částic.

Elektronvolt lze převést na odvozenou jednotku energie soustavy SI joule podle vztahu:

Hodnota číselně odpovídá náboji elektronu v coulombech, protože práce vykonaná na náboji elektrickou silou se počítá jako součin náboje (1 e) a napětí (1 V). Stejnou energii získá při pohybu v elektrostatickém poli i jiná částice se stejně velkým nábojem, například proton či mion.

Elektronvolt není mezi standardními jednotkami soustavy SI. Jeho hodnota je určována experimentálně a postupně se upřesňuje. Přesto Mezinárodní výbor pro míry a váhy povoluje elektronvolt k užívání společně s ostatními jednotkami SI, jakož i další dvě experimentálně stanovené jednotky: atomovou hmotnostní konstantu a astronomickou jednotku.

Elektronvolt se běžně využívá pro vyjádření mnoha dalších veličin, například hmotnosti, teploty nebo dokonce času.

41[editovat | editovat zdroj]

Torpédoborec Momitřídy Macu, 4. září 1944

Třída Macu (japonsky: 松型 Macu-gata) sestávala z 18 „torpédoborců první třídy“ japonského císařského námořnictva, postavených v letech 19431945 podle projektu F55 a označovaných v císařském námořnictvu jako torpédoborce typu D. Zjednodušené jednotky stavěné podle projektu F55B se označovaly jako torpédoborce typu modifikované D, nebo též jako třída Tačibana a bylo jich dokončeno celkem 14. Relativně jednoduchá konstrukce typu D a modifikované D oproti předchozím torpédoborcům císařského námořnictva umožňovala stavět tyto jednotky ve velkém množství, čímž se císařské námořnictvo snažilo pokrýt ztráty torpédoborců během bojů v Pacifiku.

Všechny jednotky třídy Macu a i některé třídy Tačibana se aktivně účastnily bojů v Pacifiku. Doprovázely konvoje i těžké jednotky loďstva. Dvanáct z 32 dokončených torpédoborců bylo v roce 1945 přestavěno (nebo přestavováno) na nosiče sebevražedných torpéd Kaiten. Za války bylo ztraceno deset dokončených jednotek (z toho jedna byla sice potopena, ale nebyla císařským námořnictvem počítána jako ztráta a nadále byla uváděna ve stavech): čtyři byly potopeny letadly, tři americkými torpédoborci, dvě najely na minu a jednu potopila americká ponorka. Konce války se dočkalo 22 dokončených jednotek, které si mezi sebe rozdělily vítězné mocnosti, nebo byly potopeny jako vlnolamy, či sešrotovány.

40[editovat | editovat zdroj]

Nico v roce 1985

Nico (rodným jménem Christa Päffgen; 16. října 1938 Kolín nad Rýnem18. července 1988 Ibiza) byla německá hudebnice, zpěvačka, herečka, modelka a hudební skladatelka. Nejprve byla v rodném Německu fotomodelkou a krátce poté se přestěhovala do Francie. Ze všech míst, která během focení navštívila, si Nico nejvíce oblíbila ostrov Ibiza, který často navštěvovala po většinu svého pozdějšího života a kde také zemřela. Na přelomu padesátých a šedesátých let se Nico začala angažovat i ve filmech. První větší rolí pro ni byla role Nico Otzak ve filmu Sladký život italského režiséra Federica Felliniho. Filmu se věnovala až do konce sedmdesátých let, mezitím hrála v šedesátých letech v několika filmech Andyho Warhola a během sedmdesátých pak v různých filmech francouzského režiséra Philippe Garrela.

Ačkoliv Nico již počátkem šedesátých let chodila na hodiny zpěvu, až do roku 1965 se tomu nevěnovala. V roce 1965 natočila v Anglii za pomoci Andrew Loog Oldhama, který byl manažerem skupiny The Rolling Stones, svůj první singl. Později, když se přestěhovala do New Yorku, ji Andy Warhol představil skupině The Velvet Underground, které dělal manažera, a Nico s nimi začala zpívat. Jejich spolupráce vyvrcholila v albu The Velvet Underground & Nico, na kterém Nico zpívá hlavní vokály ve třech z celkových jedenácti písní. Album vyšlo v březnu 1967 a ve stejný rok Nico vydala své první sólové album nazvané Chelsea Girl. V následujících letech vydala pět dalších alb. Na prvních třech z nich a znovu na posledním ji doprovázel bývalý člen The Velvet Underground, multiinstrumentalista John Cale, který tři z nich produkoval a na čtyřech hrál na různé nástroje. Jediným albem, na kterém se Cale nijak nepodílel, bylo Drama of Exile z roku 1981.

Nico zemřela v červenci 1988 na následky zranění při nehodě na kole. Její památku v pozdějších letech uctilo mnoho hudebníků, kteří zahráli na Calem pořádaném festivalu Life Along the Borderline: A Tribute to Nico v letech 2008, 2009, 2010 a 2013. Mezi vystupujícími byli například James Dean Bradfield, Mark Linkous, Kim Gordon, Lisa Gerrardová nebo Peaches. Jako svůj vzor ji označili například Patti Smith, Soap&Skin nebo Siouxsie Sioux.

39[editovat | editovat zdroj]

Neptun vyfotografovaný sondou Voyager 2 v roce 1990

Neptun je osmá a od Slunce nejvzdálenější planeta sluneční soustavy; řadí se mezi plynné obry. S rovníkovým průměrem okolo 50 000 km spadá mezi menší plynné obry sluneční soustavy. Podobně jako u ostatních plynných obrů je možno přímo pozorovat pouze svrchní vrstvy atmosféry, ve kterých je vidět několik velkých temných skvrn, připomínajících skvrny v atmosféře Jupiteru. Neptun má charakteristicky modrou barvu, která je zapříčiněna mj. přítomností většího množství metanu v atmosféře.

Planeta Neptun je značně podobná Uranu, obě planety mají rozdílné složení než další plynní obři sluneční soustavy Jupiter a Saturn. Uran a Neptun jsou proto někdy vyčleňováni do zvláštní kategorie jako tzv. „ledoví obři“. Atmosféra Neptunu je složena převážně z vodíku a hélia s větším podílem vody, čpavku a metanu. Vnitřní stavba planety je spíše kamenitá a navíc obohacená vodním ledem.

Planeta byla objevena v roce 1846 Johannem Gallem a studentem astronomie Louisem d'Arrestem jako vůbec jediná na základě matematických výpočtů gravitačních odchylek okolních těles. Následně planeta dostala své jméno podle římského boha moří Neptuna.

38[editovat | editovat zdroj]

Starověký Egypt byl jednou z významných a také nejstarších starověkých civilizací ve Středomoří a na Předním východě. Soustředila se podél dolního toku řeky Nilu až k prvnímu kataraktu tvořícímu přirozenou jižní hranici. Pravidelné záplavy umožnily vznik vysoce výnosné zemědělské půdy jednoduchými úpravami přirozeného prostředí. To vedlo k soustředění obyvatelstva do údolí a k jeho soběstačnosti, nezávislosti na okolních oblastech a etnocentrismu. V různých obdobích mocenský vliv egyptských panovníků zahrnoval i další oblasti, zejména na jihu území Núbie, na severu Sinajský poloostrov a jižní Levantu, dále pak Západní poušť včetně jejích oáz, Východní poušť a pobřeží Rudého moře. Tato území ale zpravidla nebyla samotnými Egypťany považována za součást vlastního Egypta.

Staroegyptská civilizace trvala a kontinuálně se rozvíjela po dobu více než tří tisíciletí. Vznikla na konci 4. tisíciletí př. n. l.pravěkých a předdynastických kultur, když se kolem roku 3150 př. n. l. ustavila první dynastie a jednotný centralizovaný stát. Svého vrcholného období starověký Egypt dosáhl ve druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l. v době Nové říše, kdy egyptský stát získal imperiální charakter a byl rozhodující mocností v celé širší oblasti východního Středomoří. Thutmose III. ovládl rozsáhlé území od čtvrtého nilského kataraktu na jihu až k hornímu toku Eufratu na severu a jeho třetí nástupce Amenhotep III. říši přivedl k nebývalému hospodářskému a kulturnímu rozkvětu, z nějž těžilo několik následujících generací. Od poloviny 12. století př. n. l. však docházelo k opakujícím se obdobím úpadku centrální moci a konfrontaci s nově vznikajícími starověkými státy, jimž Egypťané z dlouhodobého hlediska nedokázali úspěšně čelit. To vedlo nakonec k opakovanému ovládnutí Egypta cizími vládci – Núbijci, Asyřany, Peršany, řecko-makedonskými Ptolemaiovci a nakonec v roce 30 př. n. l. Římany. Od přelomu 2. a 3. století došlo k úpadku tvůrčí invence a definitivní zánik staroegyptské civilizace nastal s nástupem křesťanství.

Starý Egypt dosáhl významných úspěchů na poli hmotné, znalostní i duchovní kultury, o nichž svědčí např. budování rozsáhlých kamenných monumentů (pyramid a chrámů), památky písemnictví či doklady o administrativní a společenské organizaci.

37[editovat | editovat zdroj]

Dobročkovské hadce jsou přírodní rezervace ev. č. 1573 v okrese Prachatice. Nacházejí se podél Křemžského potoka (nazývaného také jako Dobročkovský potok), poblíž obce Ktiš. Rezervace se skládá ze dvou částí, z nichž severovýchodní leží v CHKO Blanský les a jihozápadní již za hranicí CHKO. Důvodem ochrany jsou svahové louky na hadcovém podkladu s typickou částečně suchomilnou a teplomilnou květenou, která je pravděpodobně dosti podobná té původní − z ohrožených druhů to jsou hořeček mnohotvarý český (Gentianella bohemica), lilie zlatohlávek (Lilium martagon) a vzácná kapradina vratička měsíční (Botrychium lunaria).

Geologický podklad území tvoří převážně biotitický granulit Blanského lesa, případně metamorfované horniny v podobě biotitické ruly a místy i amfibolitu. Na uvedeném podloží se nachází sedimentovaný materiál pleistocénního a holocénního stáří tvořící potoční nivu, tedy hlinité písky, písčité hlíny a na některých místech se nachází soliflukční kamenitohlinité sedimenty.

Přírodní rezervace byla vyhlášena 3. března 1992 vyhláškou Okresního úřadu Prachatice pod číslem jednání 1/92. Na lokalitě bylo během inventarizačního průzkumu z roku 1995 objeveno více jak 300 druhů rostlin. Ze vzácnějších druhů jsou to například z kriticky ohrožených (C1) hvozdík pyšný (Dianthus superbus), který zde byl pozorován v množství 3 rostlin. Z bezobratlých se na lokalitě vyskytuje například perlorodka říční (Margaritifera margaritifera), která obývá Křemžský potok.

36[editovat | editovat zdroj]

Bakterie (Bacteria, dříve též Bacteriophyta či Schizomycetes), nebo také eubakterie (Eubacteria), je doména jednobuněčných prokaryotických organismů. Mívají kokovitý či tyčinkovitý tvar a zpravidla dosahují velikosti v řádu několika mikrometrů. Studiem bakterií se zabývá bakteriologie, významně tuto vědu rozvinuli Robert KochLouis Pasteur.

Typickou součástí bakteriálních buněk je peptidoglykanová buněčná stěna, jaderná oblast (nukleoid), DNA bez intronů, plazmidy a prokaryotický typ ribozomů. U bakterií se nevyskytuje pohlavní rozmnožování, namísto toho se nejčastěji dělí binárně. Bakterie jsou nejrozšířenější skupinou organismů na světě. Dříve se druhy bakterií klasifikovaly podle vnějšího vzhledu, dnes jsou moderní zejména genetické metody. Díky nim se dnes rozlišuje asi 25 základních kmenů bakterií.

Bakterie mají velký význam v planetárním oběhu živin a mnohdy vstupují do oboustranně prospěšných svazků s jinými organismy. Mnohé patří mezi komenzálické druhy, které žijí například v lidské trávicí soustavě. Na druhou stranu je známo i mnoho patogenních bakterií, tedy druhů, které způsobují infekce. I člověk mnohé z bakterií využívá, například v potravinářském a chemickém průmyslu nebo pro výzkum.

35[editovat | editovat zdroj]

Planeta Merkur

Merkur je Slunci nejbližší a současně i nejmenší planetou sluneční soustavy, která dosahuje pouze o 40 % větší velikosti než pozemský Měsíc a je tak menší než Jupiterův měsíc Ganymed a Saturnův Titan. Jeho oběžná dráha je ze všech planet nejblíže ke Slunci a jeden oběh kolem Slunce trvá pouze 87,969 dne. Dráha Merkuru má největší výstřednost dráhy ze všech planet sluneční soustavy a nejmenší sklon rotační osy. Během dvou oběhů kolem Slunce dojde ke třem otočením kolem rotační osy. Perihelium jeho dráhy se stáčí ke Slunci o 43 vteřin za století; fenomén, který ve 20. století vysvětlil Albert Einstein obecnou teorií relativity. Při pohledu ze Země dosahuje Merkur jasnosti mezi -2,0 až 5,5m, takže je viditelný i pouhým okem, ale jelikož se nevzdaluje od Slunce nikdy dále než na 28,3° je velice těžko pozorovatelný. Nejlepší podmínky tak nastávají při soumraku či úsvitu než vyjde Slunce nad horizont.

Pozorování planety pozemskými teleskopy je složité kvůli blízkosti Slunce. Detailnější znalosti přinesla až dvojice sond, která kolem planety prolétla. První sondou u Merkuru byla americká sonda Mariner 10 v 70. letech, která nasnímala přibližně 45 % povrchu. V roce 2008 dorazila k planetě další sonda MESSENGER, která provedla tři průlety kolem Merkuru a v roce 2011 byla definitivně úspěšně navedena na oběžnou dráhu kolem planety. Snímky z těchto dvou sond umožnily prozkoumat povrch planety, který silně připomíná měsíční krajinu plnou impaktních kráterů, nízkých pohoří a lávových planin. Vlivem neustálých dopadů těles všech velikostí na povrch Merkuru je většina povrchu erodována drobnými krátery. Povrch je nejspíše vlivem smršťování planety rozpraskán množstvím útesových zlomů dosahujících výšky několika kilometrů a délky stovek kilometrů. Současně je povrch neustále bombardován fotony i slunečním větrem – proudem nabitých částic směřujících vysokou rychlostí od Slunce. Nepřítomnost atmosféry je příčinou velkých rozdílů teplot mezi osvětlenou a neosvětlenou polokoulí. Rozdíly dosahují hodnot téměř 700 °C. Na polokouli přivrácené ke Slunci může teplota vystoupit na téměř 430 °C. Na polokouli odvrácené panuje mráz až −180 °C.

34[editovat | editovat zdroj]

Sir David Bruce, objevitel původce brucelózy

Brucelóza (nebo také Maltská horečka, Bangova choroba) je celosvětově rozšířené, vysoce nakažlivé bakteriální onemocnění zvířat a člověka. Původcem jsou gramnegativní bakterie rodu Brucella. Název choroby, respektive jejího původce, je odvozen od jména Sira Davida Bruce, jenž v roce 1887 poprvé onemocnění popsal u britských vojáků na Maltě.

Primárně jde o onemocnění přežvýkavců, prasat, psů a dalších zvířat. Člověk se může nakazit od infikovaných zvířat, nemoc se však mezi lidmi nepřenáší. Brucelóza u lidí je nejčastěji způsobena druhem B. melitensis, který je rozšířen v oblasti Středozemního moře, Blízkého a Středního Východu, Střední a Jižní Ameriky. Krom přímého kontaktu s nemocným zvířetem je častým zdrojem infekce pro člověka též tepelně neošetřené mléko a výrobky z něj. U zvířat se nemoc projevuje potraty, záněty pohlavních orgánů a je spojena se ztrátou plodnosti u obou pohlaví. U lidí se jedná o multisystémové onemocnění (postihuje více orgánových soustav) charakterizované horečkou, chronickým průběhem a postižením různých orgánů a může rovněž ohrozit plodnost mužů i žen.

Vzhledem k faktu, že se onemocnění na území ČR nevyskytuje u skotu ani ovcí a koz, ale je hlášeno z některých krajů u volně žijících zajíců, existuje riziko infekce na našem území pouze pro lovce manipulující s ulovenou zaječí zvěřinou. Je však doporučováno nekonzumovat tepelně neošetřené ovčí, kozí a velbloudí mléko a mléčné výrobky v turisticky oblíbených oblastech ve Středomoří. V minulosti patřila brucelóza mezi kandidáty na výrobu biologických zbraní.

33[editovat | editovat zdroj]

Menachem Begin

Menachem Begin (16. srpna 1913, Brest – 9. března 1992, Tel Aviv) byl izraelský politik a zakladatel politických stran a aliancí Cherut, GachalLikud. V letech 19771983 se stal vůbec prvním izraelským premiérem z řad pravice, čímž ukončil téměř třicetiletou hegemonii levicových stran.

Narodil se v carském Rusku, vyrůstal v Polsku a již od mládí byl horlivým sionistou. Během univerzitních studií se stal následovníkem Vladimira Žabotinského a záhy stanul v čele jeho mládežnického hnutí Bejtar. Během druhé světové války byl pro své sionistické aktivity zatčen sovětskou státní bezpečností a poslán na osm let do gulagu. Po předčasném propuštění se dostal do britské mandátní Palestiny, kde se stal velitelem militantní revizionistické skupiny Irgun, která v únoru 1944 vyhlásila vzpouru proti britské mandátní správě.

Po vzniku Izraele byl zvolen poslancem Knesetu a svůj mandát vykonával následujících 35 let. V roce 1977 zvítězil v parlamentních volbách a stal se premiérem. Jeho nejvýznamnějším počinem v této funkci bylo uzavření mírové smlouvy s Egyptem v roce 1979, za což mu byla, společně s egyptským prezidentem Anvarem Sadatem, udělena Nobelova cena za mír. Za Beginovy vlády došlo k vůbec největší výstavbě izraelských osad na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy, sjednocení Jeruzaléma a anexi Golanských výšin. V obavě před iráckým jaderným programem nařídil v roce 1981 vybombardovat irácký jaderný reaktorBagdádu. O rok později jeho vláda schválila vojenskou invazi do Libanonu v reakci na palestinské raketové a teroristické útoky (tzv. libanonskou válku). Ačkoli z krátkodobého hlediska splnila své cíle, z dlouhodobého byla zcela kontraproduktivní. Nesplnila očekávání, která v ní Begin vkládal, a výrazně rozdělila izraelskou společnost. V důsledku svého zdravotního stavu, smrti manželky a neustávajícího tlaku a kritiky veřejnosti kvůli libanonské válce se nakonec v říjnu 1983 rozhodl rezignovat.

32[editovat | editovat zdroj]

Wilhelm Richard Wagner (22. května 1813, Lipsko13. února 1883, Benátky) byl německý hudební skladatel, výrazný představitel hudebního romantismu. Mezi jeho nejznámější díla patří opery Bludný Holanďan, Lohengrin, Tristan a Isolda, Mistři pěvci norimberští, Rienzi, Parsifal a operní tetralogie Prsten Nibelungův.

Mnoho let žil mimo Německo – především v Lotyšsku, Francii, Rakousku a Itálii. Nejdelší období však strávil ve Švýcarsku, kde se usadil poté, když po nezdařené revoluci v roce 1848 musel uprchnout z Německa. Několikrát navštívil i Čechy – především Prahu, kde uvedl některá svá díla. Měsíc strávil i v Teplicích; výlet na hrad Střekov jej inspiroval k napsání opery Tannhäuser. V Bayreuthu nechal pro své opery postavit v roce 1873 divadlo s výbornou akustikou a založil zde tradici Bayreuthských hudebních slavností (Bayreuther Festspiele), které si svoji světovou proslulost udržují dodnes.

Pro své protižidovské názory bylo jeho dílo již za císařství jednostranně posuzováno a zejména v období nacismu přímo zneužito. Wagner bývá (ne zcela logicky) spojován s Adolfem Hitlerem z toho důvodu, že Wagnerova snacha Winifred Marjorie Wagner (rozená Williams) byla dlouholetou Hitlerovou osobní přítelkyní.

31[editovat | editovat zdroj]

Rozkvetlá louka v oblasti přírodní rezervace

Mokřiny u Vomáčků jsou přírodní rezervaceČeskobudějovické pánvi 1 km severozápadně od Zlivi. Rezervace zahrnuje nivu Bezdrevského potoka (Soudného) nad severozápadní částí Zlivského rybníka. Rozkládá se na ploše 61,46 ha. Rezervace byla vyhlášena 30. prosince v roce 1991.

Předmětem ochrany je souvislé území rákosin a přirozených vlhkých luk, které jsou v podstatě posledním zbytkem původní vegetace Zbudovských blat představující historicky rozsáhlé území, s ornitologicky a botanicky cennými loukami a rákosinami. Oblast funguje jako významné refugium tohoto vzácného ekosystému, který je blízký původnímu. Mezi významné druhy rostlin, které se zde vyskytují, patří hrachor bahenní (Lathyrus palustris), violka slatinná (Viola stagnina) či vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata). Rezervace se vyznačuje pestrým druhovým složením vážek (Odonata), v rákosinách žijí vzácné druhy brouků. Lokalita je hnízdištěm četných druhů vodních a mokřadních ptáků.

V těsném sousedství rezervace je základna Katedry ekologie Zemědělské fakulty Jihočeské univerzity využívaná i studenty Přírodovědecké fakulty. Současný dlouhodobý plán péče o lokalitu klade úsilí na zachování či případnou obnovu a zvýšení druhové diverzity v lokalitě.

30[editovat | editovat zdroj]

Saturn I na odpalovací rampě

Saturn I (původní značení Juno V, Super-Jupiter a C-1) byla první raketa řady Saturn a zároveň první americká raketa navržená výhradně pro vynášení nákladů na oběžnou dráhu Země. Vývoj zpočátku probíhal v Army Ballistic Missile Agency (ABMA) v Redstone ArsenalAlabamě pod vedením hlavního konstruktéra Wernhera von Brauna. Na přelomu padesátých a šedesátých let přešla agentura ABMA, von Braunův tým i projekt rakety Saturn pod správu nově vzniklé civilní agentury NASA. První start se konal v říjnu 1961. Raketa sloužila pouze pro potřeby NASA, která ji využívala pro testování kosmické lodi Apollo. Celkem se konalo deset startů, z nichž všechny byly úspěšné. Kromě testování lodi Apollo byly k několika letům přidruženy vědecké experimenty Highwater a Pegasus.

Saturn I byl dvoustupňový a na nízkou oběžnou dráhu dokázal dopravit až 9000 kg nákladu. První stupeň byl poháněn svazkem osmi motorů H-1 na kapalný kyslík a vysoce rafinovaný petrolej typu RP-1. Nádrže byly sestaveny z trupů starších balistických raket Redstone a Jupiter. Druhý stupeň byl poháněn svazkem šesti motorů RL-10 na kapalný kyslík a vodík. Na úspěšnou koncepci Saturnu I navázala v roce 1966 silnější verze Saturn IB a později raketa pro mise na Měsíc Saturn V.

29[editovat | editovat zdroj]

Giuseppe Verdi, přední operní skladatel 19. století

Světový operní repertoár je soubor oper uváděných často na významných operních scénách po celém světě. Liší se tím jak od národních operních repertoárů, tedy oper, které se častěji uvádějí v jedné jazykové oblasti, tak i od operních děl uváděných jen výjimečně nebo vůbec. Standardní operní repertoár není ovšem pevně definován a odborníci se mohou lišit v názorech na to, zda daná opera do něj patří nebo ne. Navíc se operní repertoár vyvíjí tak, jak se objevují nové úspěšné kusy a starší upadají v zapomenutí anebo jsou naopak objevovány a znovu uváděny na scény.

Standardní repertoár pokrývá všechny hlavní žánry opery a historicky sahá od raných oper 17. století psaných Monteverdim, Cavallim a Purcellem až po díla pozdního 20. století, jejichž autory jsou například Messiaen, Berio či Britten.

28[editovat | editovat zdroj]

Heliogravura k ději povídky

Zlatý brouk nebo také Zlatý skarabeus (v anglickém originále The Gold-Bug) je dobrodružná povídka amerického spisovatele a literárního teoretika Edgara Allana Poea, poprvé vydaná roku 1843. Poe napsal povídku během svého pobytu (od listopadu 1827 do prosince 1828) na Sullivanově ostrově, kde vykonával službu v americké armádě.

V „Zlatém broukovi“ dochází k řadě zdánlivě nevysvětlitelných náhod hraničících až s magií, pro které se ovšem najde logické a racionální vysvětlení. Příběh se odehrává na Sullivanově ostrově v Jižní KarolíněUSA. Nalezený záhadný zlatý skarabeus poskytne podnět k pátrání po ukrytém pirátském pokladu, k jeho nalezení je potřeba rozluštit tajnou šifru.

„Zlatý brouk“ ovlivnil skotského spisovatele Roberta Louise Stevensona v jeho románu o hledání pokladu Ostrov pokladů. William Friedman, americký přední kryptolog se začal o svůj obor více zajímat po přečtení povídky „Zlatý brouk“ v dětství. Později se mu podařilo rozluštit japonský kód ‚Purple‘ během druhé světové války.

27[editovat | editovat zdroj]

Nejcennější část Boubínského pralesa

Boubínský prales je národní přírodní rezervace (ev. č. 24) nedaleko Včelné pod Boubínem a Horní Vltaviceokrese Prachatice, která byla vyhlášena již v roce 1858. Jedná se tedy o třetí nejstarší českou přírodní rezervaci, a to o rozloze 666,41 ha. Oblast leží v CHKO Šumava a spravuje ji Správa NP a CHKO Šumava. Důvodem ochrany je bukosmrkový porost s vtroušeným klenem, nacházející se v okolí 1362 metrů vysokého vrchu Boubín a tvořící jednu z nejvýznamnějších lesnických lokalit v Evropě.

Rezervace byla zřízena na popud lesníka Josefa Johna a během let se postupně rozrůstala z 47 ha na současných 685 ha. V průběhu let byla část pralesa poničena povětrnostními vlivy, narůstajícím turismem, kůrovcovou kalamitou i přemnoženou zvěří. Z toho důvodu byla jádrová část pralesa ohraničena plotem, který zamezuje vstupu turistů a zvěře a tím chrání mladou generaci stromků. Na území rezervace se nachází stromy staré 400 až 500 let, mezi nejznámější zástupce patřil Král smrků, jenž byl povalen sněhovou vichřicí v roce 1970. V průběhu času se mění zastoupení výskytu jednotlivých druhů stromu v rezervaci, k roku 2011 je na ústupu četnost smrku. Na území rezervace se v současnosti (k roku 2011) provádí částečná těžba a jen na některých lokalitách panuje bezzásahový režim. Rezervace patří mezi nejvíce navštěvovaná místa Šumavy, vede skrz ni naučná stezka a několik turistických tras směřujících k rozhledně na vrchu Boubín.

26[editovat | editovat zdroj]

Portrét Viktora z Aveyronu, kolem roku 1800

Viktor z Aveyronu (francouzsky Victor de l'Aveyron; známý jako divoký chlapec z Aveyronu, Sauvage de l'Aveyron) byl vlčí chlapec, který část svého dětství prožil v lese. Počátkem roku 1800 byl odchycen v Saint-Sernin-sur-Rancedepartementu Aveyron. V té době mu bylo odhadem 12 let; ani přes snahu úřadů se nepodařilo vypátrat jeho rodinu ani původ. Již od počátku se o jeho případ zajímali vědci, což z divokého chlapce z Aveyronu činí jeden z nejlépe zdokumentovaných případů vlčích dětí; chlapce studovali naturalista Pierre Joseph Bonnaterre či zakladatel moderní psychiatrie Philippe Pinel, ale nejvíce se případem proslavil lékař Jean Marc Gaspard Itard, který se ho v letech 18011806 snažil vzdělávat.

V době svého nalezení chlapec neuměl mluvit a neznal ani základní společenské chování. Itard s chlapcem však dosáhl jen dílčích úspěchů, např. mluvit se Viktor nikdy nenaučil. Od roku 1806, kdy byl Itardův projekt ukončen, žil Viktor i se svou opatrovnicí v Paříži a zemřel roku 1828. Od samého počátku případ provázel i velký zájem veřejnosti. Příběhu se na počátku 19. století dostalo divadelního ztvárnění a byl zpracován dále i v 20.21. století.

25[editovat | editovat zdroj]

Bayreuthské festivalové divadlo

Hudební slavnosti v Bayreuthu nebo též Slavnosti Richarda Wagnera (Bayreuther Festspiele, Richard-Wagner-Festspiele) je letní hudebnídivadelní festival, který se každoročně koná (zpravidla od 25. července do 28. srpna) ve zvláštní budově Festivalového divadla postaveného Richardem WagneremOtto Brückwaldem na tzv. Zeleném vršku (Grüner Hügel) v Bayreuthu. Jeho hlavním  v zásadě jediným programem je představení deseti oper německého skladatele Richarda Wagnera.

Hudební slavnosti v Bayreuthu, které se konají s přestávkami od roku 1876, jsou nejstarším dosud konaným festivalem vážné hudby. Mezi hudebními festivaly je i nejžádanější (ročně přichází přes půl milionu žádostí o vstupenku) a jedním z umělecky nejvýznamnějších a nejrespektovanějších. Příznačná je rovněž oddanost jeho příznivců. Slavnosti založil samotný skladatel jakožto svého druhu jedinečnou událost, kterou vyvrcholily jeho snahy o zásadní reformu operního žánru. Od jeho smrti se vedení festivalu trvale nachází v rukou jeho rodiny, a to nejprve jako soukromý podnik, od roku 1973 pod záštitou nadace s veřejnoprávním zastoupením. Bayreuthské hudební slavnosti mají ale i nadále na evropské kulturní poměry vysoký podíl financování z vlastních zdrojů a soukromých příspěvků.

Na Hudebních slavnostech v Bayreuthu účinkovala za dobu jejich trvání řada významných dirigentů a pěveckých sólistů, tradičně vynikající úroveň mají sbororchestr. V období po II. světové válce je kladen důraz na inovativní operní režii.

Propojení vedoucích osobností bayreuthských slavností s krajně konzervativními, nacionalistickýmiantisemitskými kruhy vyvrcholilo okázalým politickým využitím festivalu ze strany nacistické Třetí říše. Téma vypořádání se s touto minulostí je přítomné – od obnovení slavností roku 1951 až dosud – v samotných inscenacích i ve vnímání veřejnosti.

24[editovat | editovat zdroj]

Joska Skalník

Joska Skalník, vlastním jménem Josef Skalník (* 23. března 1948 v Praze), je český výtvarník a grafik. Vystudoval pražskou Střední uměleckoprůmyslovou školu a nastoupil do Státního divadelního studia, odkud roku 1977 přešel do Činoherního klubu, v němž pořádal i výstavy obrazů a fotografií umělců, kteří neměli přístup do tehdejších oficiálních galerií. V roce 1970 spoluzakládal Jazzovou sekci a působil též v samizdatových periodikách (například Revolver RevueLidových novinách). V Jazzové sekci také uskutečnil svůj projekt Minisalon.

Na sklonku roku 1989 se účastnil zakládající schůze Občanského fóra, o níž měl, podle pozdějších obvinění, informovat Státní bezpečnost. Skalník toto obvinění odmítá. Po Sametové revoluci se stal poradcem prezidenta republiky Václava Havla, a před volbami v roce 1990 jím byl osloven, aby vytvořil nový státní znak. Své působení na Hradě na přelomu let 1990 a 1991 ukončil a od té doby se věnuje malířství a grafice. Od poloviny devadesátých let 20. století jezdí pravidelně čerpat inspiraci a za regenerací na ostrov Bali, kam se dostal díky svým výstavám v Japonskujihovýchodní Asii. Kromě těchto lokalit vystavoval též v Evropě, Africe a v Severní Americe.

V jeho dílech převažuje modrá barva a objevují se v nich ustálené motivy (bílá oblaka či geometrické útvary). Jeho výtvory jsou zastoupeny ve sbírkách galerií v České republice i ve světě.

23[editovat | editovat zdroj]

Steve Harris, Dave Murray, Janick Gers a Adrian Smith.

Iron Maiden je britská heavymetalová skupina založená v roce 1975 baskytaristou Stevem Harrisem. Kapela se stala legendární nejen díky své hudbě, ale také díky svému maskotovi Eddiemu, který se objevuje na obalech všech alb a singlů kapely (kromě prvního singlu „Running Free“). K roku 2010 prodali přes 85 milionů alb a dostali jednu cenu Grammy. Získali mnoho dalších cen, mezi které patří Ivor Novello Awards, Juno Award či Brit Awards.

Do roku 2010 skupina vydala celkem patnáct studiových alb, na kterých v různých obdobích zpívali tři zpěváci − Paul Di'Anno (dvě alba), Bruce Dickinson (jedenáct alb) a Blaze Bayley (dvě alba). Jediným stálým členem skupiny zůstal Harris, na všech albech se však podílel i kytarista Dave Murray. Nejdelší období skupina odehrála se dvěma kytaristy. Od roku 1999, kdy se vrátil Adrian Smith, ve skupině hrají tři − Murray, Smith a Janick Gers, který Smithe v roce 1990 nahradil.

22[editovat | editovat zdroj]

Srovnání Slunce (vlevo) s 61 Cygni A a 61 Cygni B

61 Cygni, známá též jako Besselova hvězda či Letící hvězda, je dvojhvězda v souhvězdí Labutě. Její složky tvoří dvě trpasličí hvězdy spektrální třídy K o jasnosti 5,2 a 6,03 mag. Dvojhvězda je to nenápadná, avšak zviditelnila se tím, že byla první hvězdou, u které se podařilo změřit paralaxu a určit tak její vzdálenost od Slunce.

Friedrich Wilhelm Bessel u ní změřil v roce 1838 paralaxu 0,314″, což odpovídá vzdálenosti od Země 10,4 světelných let. Hodnota byla velmi blízko skutečné vzdálenosti 11,4 světelných let. Hvězda byla Besselem zvolena, protože vykazuje velký vlastní pohyb po obloze, 5,2″ za rok. Z tohoto důvodu se někdy nazývá Letící hvězda. Z rychlosti pohybu správně usuzoval, že se hvězda nachází velmi blízko Země. Vzhledem k Zemi je 15. nejbližší hvězdou (složky vícenásobných hvězd nejsou započítány) a zároveň 7. hvězdou s nejrychlejším pohybem po obloze. V průběhu dvacátého století několikrát astronomové ohlásili objev planet obíhajících jednu ze dvou složek hvězdy, avšak nedávná precizní měření radiálních rychlostí hvězdy ukázala, že všechna předchozí měření byla chybná. K dnešnímu dni tak nebyly u hvězdy potvrzeny žádné planety.

21[editovat | editovat zdroj]

Iguanodon bernissartensis

Iguanodon (z latiny: „leguání zub“, český název je také iguanodon) je rod ornitopodního dinosaura, který se vývojově nacházel někde mezi prvními hbitými dvounohými hypsilofodonty a kachnozobými dinosaury, jimiž věk ornitopodů vrcholil. Paleontologové pojmenovali mnoho druhů iguanodona, pocházejících ze stupňů kimmeridž ve svrchní juřecenoman ve svrchní křídě v Asii, Evropě a Severní Americe, ovšem jen I. bernissartensis, který žil v Evropě mezi stupni barem a apt ve spodní křídě, tj. asi před 130 až 120 milióny let, je dobře podložen bohatými nálezy. Tito velcí silní býložravci bývají řazeni do skupiny Iguanodontia. Taxonomie jejich rodu je však stále předmětem studia a mnohé dávno známé druhy paleontologové připsali jiným rodům.

Prvního iguanodona objevil roku 1822 a popsal o tři roky později anglický lékař a amatérský paleontolog Gideon Mantell. Byl to po rodu Megalosaurus druhý formálně pojmenovaný dinosaurus. Spolu s megalosaurem a hyleosaurem to byl také jeden z rodů, které původně definovaly skupinu Dinosauria. Vědecké poznatky o rodu Iguanodon se průběžně vyvíjely podle toho, jak se objevovaly nové informace plynoucí z nálezů fosilií. Některé z nich, mezi nimi i dvě téměř kompletní kostry, umožnily vědcům vytvořit informované hypotézy týkající se mnoha aspektů života těchto zvířat, včetně stravy, pohybu a sociálního chování.

20[editovat | editovat zdroj]

TBF-1 Avenger shazující torpédo Mark 13, asi 1942

Bliss-Leavitt Mark 13 bylo americké 569mm letecké torpédo používané zejména letectvem amerického námořnictva za druhé světové války. Jako letecké torpédo nahradilo ve třicátých letech 20. století předchozí 450mm torpéda Mark 7 a používalo se až do roku 1950. Od poloviny roku 1943 se začala torpéda Mark 13 používat i na torpédových člunech PT, kde nahradila 533mm torpéda Mark 8.

Původní model torpéda vyžadoval odhoz z výšky 50 stop (15,2 m) při rychlosti letadla 110 uzlů (203,7 km/h). To znamenalo značné ohrožení útočícího letounu protiletadlovou palbou a stíhači nepřítele. Navíc pohonný a řídící systém torpéda byly značně poruchové: ze 105 zkušebních shozů v roce 1943 se zjistilo, že pouze 31 % shozených torpéd pokračovalo k cíli správným kurzem a ve správné hloubce. Pozdější upravený model torpéda, který se dal shazovat z větších výšek a při vyšších rychlostech, vstupoval do vody pod úhlem 26 až 30 °, přičemž se mohl ponořit až do hloubky 150 stop (45,7 m). Po 200 yardech (182,9 m) se torpédo odjistilo a po dalších 100 yardech (91,4) vystoupalo na přednastavenou hloubku. Ta se nastavovala před startem letounu podle charakteru předpokládaného cíle, ale bylo jí možné změnit i za letu podle aktuální situace. Maximální nastavitelná hloubka pro Mark 13 byla 50 stop (15,2 m).

Během druhé světové války bylo s torpédem Mark 13 podniknuto 1287 útoků, dosaženo 514 zásahů a mezi obětmi Mark 13 skončilo i šest letadlových lodí japonského císařského námořnictva a dvě největší bitevní lodě na světě: Jamato a Musaši. Koncem války považovalo US Navy Mark 13 za nejlepší letecké torpédo a ponechalo si ho ve výzbroji až do roku 1950.

19[editovat | editovat zdroj]

Pohled na Velkou mešituKa'bouMekce, nejposvátnějším městě islámu

Saúdská Arábie, oficiálním názvem Saúdskoarabské království, je stát na Blízkém východě v oblasti jihozápadní Asie. Zabírá velkou část Arabského poloostrova a s rozlohou 2 149 690 km² je druhým největším státem arabského světa. Na severu a severovýchodě sousedí s Jordánskem a Irákem, na východě s Kuvajtem, Katarem a Spojenými arabskými emiráty, na jihovýchodě s Ománem a na jihu s Jemenem. Ze západu Saúdskou Arábii ohraničuje Rudé moře a na severovýchodě Perský záliv. Podle odhadů z roku 2011 žije v zemi 26 680 000 obyvatel, z nichž asi 5,5 milionu jsou zahraniční pracovníci. Hustota zalidnění je velmi nízká z důvodu nepříznivého pouštního klimatu na většině území. Zhruba 97 % obyvatel vyznává islám (z asi 90 % sunnitský), který je jediným povoleným náboženstvím. Hlavním městem je Rijád a úředním jazykem arabština.

Saúdská Arábie nebyla nikdy kolonizována Evropou. První pokusy o založení saúdského států proběhly v polovině 18. století. První saúdský stát měl hranice podobné současnému státu, druhý saúdský stát byl mnohem menší. Moderní království založil v roce 1932 Abd al-Azíz ibn Saúd, který zemi považoval za soukromý majetek svého rodu, a Saúdové mu vládnou dodnes. Předtím svou moc Ibn Saúd rozšiřoval a upevňoval prostřednictvím wahhábistického hnutí Ichwán. Stát má největší zásoby ropy na světě a je jejím největším vývozcem, proto tato surovina dominuje celé ekonomice. V 70. letech díky ropnému boomu saúdská vláda ohromně zbohatla a začala přetvářet zaostalou zemi v moderní stát.

Saúdská Arábie je islámská absolutní monarchie, kterou ovládá široká královská rodina. Jedná se o jednu z nejteokratičtějších zemi na Blízkém východě; ústavu představují korán a sunna a zdrojem práva je šaría. V zemi se nacházejí dvě nejsvětější místa islámu, Mekka a Medína. Ekonomicky je království liberální, ale saúdskoarabská společnost je silně konzervativní. Mezi přetrvávající problémy patří porušování lidských práv, diskriminace žen a působení teroristických organizací.

18[editovat | editovat zdroj]

Letecký pohled na rybník Velký Tisý

Velký a Malý Tisý je národní přírodní rezervace ev. č. 498 poblíž města Lomnice nad Lužnicíokrese Jindřichův Hradec ležící na území CHKO Třeboňsko. Řadí se mezi nejvýznamnější rybniční rezervace v Česku a je významná rozsáhlým litorálním porostem na březích rybníků. Oblast spravuje AOPK ČR Správa CHKO Třeboňsko a je evidována i v rámci světové organizace UNESCO jako biosférická rezervace, Natura 2000 a další. Důvodem ochrany je jedna z nejvýznamnějších ornitologických rezervací v Česku. Význam má i z pohledu entomologického.

Součástí rezervace je 11 větších rybníků, mimo jiné i dvojice rybníků Velký a Malý Tisý, které daly lokalitě název. Pro rybníky v rezervaci je charakteristické, že mají velmi členité pobřeží tvořené zarostlými břehy, zátokami, poloostrovy a ostrůvky. Na břehy volně navazují podmáčené louky, lesy, vřesoviště a pole. Vlivem rozmanitosti různých stanovišť se zde nachází bohatá řada druhů z flory i fauny, které zde sídlí. Hlavně ptactvo využívá lokalitu jako důležitou migrační zastávku či shromaždiště před pravidelnými tahy.

I přes to, že je lokalita po desetiletí chráněna, došlo nevhodnými hospodářskými zásahy v podobě nadměrného chovu ryb od 50. let 20. století k postupné degradaci a ústupu litorálních porostů. Od 90. let 20. století se ochranáři snaží snižováním počtu nasazovaných ryb a změnou jejich druhové skladby společně s vodohospodářskými zásahy do výšky vodní hladiny rybníku Velký Tisý podpořit rozvoj rákosových porostů. Výsledky těchto opatření ukázaly, že na obnovu porostů by i za vhodných podmínek byla potřeba doba dosahující až desítek let.

17[editovat | editovat zdroj]

Daeg Faerch, který Michaela ztvárnil v Halloweenu z roku 2007

Michael Myers (celým jménem Michael Audrey Myers, narozen 19. října 1957) je fiktivní filmová antagonistická postava z americké filmové hororové série Halloween. Poprvé se objevil v hororovém filmu Johna Carpentera jménem Halloween z roku 1978 jako chlapec, který zprvu zavraždil svou starší sestru Judith a po 15 letech – již jako dospělý, jenž utekl z psychiatrického ústavu – si přišel zpět do svého rodného města Haddonfield pro svou mladší sestru Laurie Strodeovou, kterou ztvárnila Jamie Lee Curtis.

Do role Michaela Myerse bylo za celou sérii filmů Halloween obsazeno dohromady dvanáct herců, osm dospělých a čtyři dětští herci; z nich pouze dva, George P. Wilbur a Tyler Mane, ztvárnili Michaela Myerse ve více než jednom filmu. Ve snímku Halloween z roku 1978 lze na pár sekund spatřit Michaelovu tvář, kterou mu propůjčil herec Tony Moran.

Za celou filmovou sérii byli do role mladého Michaela Myerse obsazeni celkem čtyři herci. Poprvé byl v roce 1978 do role 6letého chlapce obsazen Will Sandin, který se díky úspěchu filmu zúčastnil několika dokumentů o filmu Halloween. Následně mladého Michaela ztvárnil Adam Gunn ve filmu Halloween 2 z roku 1981. Opětovně se postava dítěte objevila až v remaku z roku 2007, kde ji ztvárnil Daeg Faerch, tentokrát však již v roli 10letého chlapce. Ve filmu Halloween II z roku 2009 došlo k výměně herců. Důvodem bylo, že během dvou uplynulých let Daeg výrazně vyrostl, a tak již nemohl hrát stejně starého chlapce. Herce nahradili Chasem Wrightem Vanekem, který by se měl nadále objevil i v Halloweenu III v roce 2014.

Postava se kromě filmů vyskytuje také v několika komiksech a románech, především v románu Curtise Richardse z roku 1979, který nepojednává o filmu, nýbrž se zabývá postavou Michaela Myerse samotného.

16[editovat | editovat zdroj]

Traviny vymodelované pomocí L-systémů ve 3D

L-systém nebo také Lindenmayerův systém je varianta formální gramatiky, vyvinutá pro modelování růstu rostlin. L-systém popisuje pravidla pro vývoj rostliny, která se opakovaně aplikují na vznikající model. Tato pravidla mohou např. popisovat, za jakých podmínek se stonek rostliny rozdvojí, zda má vzniknout list nebo zda má část rostliny uhynout. Výsledný model se může např. vykreslit jako obrázek nebo se z něj vytvoří počítačový 3D model rostliny. L-systémy se také dají použít pro generování různých křivek, fraktálů nebo pro modelování buněčných organismů. Např. ve filmu Avatar z roku 2009 bylo přes 2000 stromů, rostlinkapradin vymodelováno právě pomocí L-systémů.

L-systémy byly vyvinuty v roce 1968 maďarským biologem Aristidem Lindenmayerem jako matematický formalismus pro popisování růstu řas. Symboly představovaly jednotlivé buňky a přepisovací pravidla L-systému simulovaly jejich dělení. Později polský informatik Przemyslaw Prusinkiewicz interpretoval symboly L-systémů pomocí želví grafiky (tedy symboly představovaly grafické elementy jako např. úsečky). Touto metodou se již dalo modelovat širší spektrum rostlin a různé fraktálové křivky.

Postupem času se L-systémy začaly používat i pro další věci než je modelování rostlin a fraktálů: tok řek ve fraktálových horách, ulice ve virtuálních městech nebo podrozdělování (zjemňování) křivek. Nicméně L-systémy mohou být použity i v jiných oborech než je počítačová grafika, například lze pomocí nich generovat hudbu.

15[editovat | editovat zdroj]

Trosky letounu na místě katastrofy

havárii polského letounu Tu-154M Lux blízko Smolenské letecké základny ve Smolenské oblasti nedaleko Smolenska u vsi Pečersk došlo 10. dubna 2010 v 10:41 moskevského času. Letoun přepravoval vysoké vojenské a politické představitele, kteří letěli z Varšavy do Ruska uctít památku obětí Katyňského masakru při příležitosti jeho 70. výročí. Havárii nikdo z osob na palubě nepřežil, zemřelo 96 osob (89 cestujících a 7 členů posádky), mimo jiné prezident Lech Kaczyński a prakticky celé nejvyšší velení polské armády – náčelník generálního štábu a velitelé pozemních, leteckých, speciálních i námořních sil.

Přesné příčiny nehody se staly předmětem šetření, které vedly ve spolupráci MAK (Mezinárodní letecký výbor) a polské vyšetřovací orgány. Všechny černé skříňky byly nalezeny – hlasový, dva datové i třetí, polský nechráněný zapisovač. Přepis záznamu černé skřínky z pilotní kabiny byl později 1. června polskou vládou zveřejněn na internetu.

V lednu 2011 uzavřel MAK vyšetřování s tím, že vinu za havárii nese posádka letounu, která podle vyšetřovací zprávy nedbala výstrah o špatném počasí a přistávacích podmínkách ve Smolensku, kdy nebyly v mlze vidět pozemní orientační body. Za neštěstí podle zprávy mohla série chyb polských pilotů, kteří vlastně vůbec nedostali povolení k přistání, nereagovali na výzvy operátorů k nepřistávání a ani na výzvy systému včasné výstrahy, že je stroj příliš nízko a klesá příliš rychle.

14[editovat | editovat zdroj]

Věnceslav Černý: rozražení vozové hradby radikálů

Bitva u Lipan se odehrála v neděli 30. května 1434 v lokalitě mezi vsí Hřiby a kótou 367 Lipská hora, stojící přibližně jeden kilometr jižně od středočeské vesnice Lipany. Vojáci zemské hotovosti (skládající se z kališnickýchkatolických oddílů) v čele s Divišem Bořkem z Miletínka, zde drtivě porazili polní vojska sirotčíhotáborského svazu, tvořící páteř vojenských složek radikálního křídla husitského hnutí. Debakl radikálů, v jejichž řadách zahynul i Prokop Holý, nejvlivnější husitský politik, na jehož vůli před rokem 1434 do značné míry závisel osud revolučních Čech, sesadil polní obce z postavení rozhodujícího politického činitele v zemi a umožnil opozici konečnou dohodu s císařem Zikmundem Lucemburským a legáty basilejského koncilu. V dlouhodobém horizontu bitva přinesla ukončení válečného stavu v Zemích Koruny české.

Ačkoli se lze při získávání informací o bitvě u Lipan opřít o poměrně bohatou řadu dobových písemností, je zodpovězení otázky, jakým způsobem probíhala, velmi diskutabilní, neboť jde často o záznamy značně tendenční a jen útržkovitého charakteru. Z tohoto důvodu čeští historici zastávají rozdílné názory jak při odhadu početních stavů zúčastněných armád a líčení jednotlivých taktických manévrů, tak při řazení chronologické posloupnosti průběhu některých bojových epizod. Podobnou nejednotnost historická obec zaujímá též v postoji, jaký význam náleží lipanskému střetnutí v českých dějinách.

13[editovat | editovat zdroj]

Šupinovka kostrbatá (Pholiota squarrosa) rostoucí na lokalitě

Hostivické rybníky jsou přírodní památka nacházející se za západním okrajem Prahy, přibližně 4 km od Zličína, v katastru obce Hostivice, BřveLitovice. Toto maloplošné chráněné území bylo zřízeno 14. října 1996 Okresním úřadem Praha-západ k ochraně přírodních společenstev hostivické rybniční soustavy, která zahrnuje rybníky Břevský, KalýLitovický. Na přiléhající mokřady a lesy jsou vázány vzácné a ohrožené druhy rostlin a živočichů. Za vlády Rudolfa II. sloužila oblast rybníků jako zdroj užitkové vody pro Pražský hrad.

V roce 1972 zde byla objevena kalichovka půvabná (Haasiella venustissima), která tehdy rostla jen na dvou lokalitách v ČSSR. V okolí rákosin dodnes vytrvaly ostřice trsnatá (Carex cespitosa), rdesno hadí kořen (Bistorta maior) a krvavec toten (Sanquisorba officinalis). V minulosti se zde vyskytoval i prstnatec májový nebo topol černý, dnes už je tu ale nenajdeme.

Tato lokalita je díky střídání vodních ploch s lesem a rákosinami velmi atraktivní pro ptactvo. Vyskytuje se zde zhruba 30 zvláště chráněných druhů. Pravidelně zde hnízdí potápka roháč (Podiceps cristatus), potápka černokrká (Podiceps nigricollis) a potápka malá (Podiceps ruficollis), což jsou druhy ohrožené. Zajímavý je výskyt netopýrů – v posledních letech zde bylo prokázáno 10 druhů. Nad Litovickým rybníkem tak loví např. netopýr vodní (Myotis daubentonii) a netopýr ušatý (Plecotus auritus).

12[editovat | editovat zdroj]

Napoleonův příjezd do Berlína roku 1806

Kontinentální blokáda, nazývaná také kontinentální systém, byl protekcionářský hospodářský systém uplatňovaný na počátku 19. století Napoleonovou Francií. Šlo o zákaz obchodovat se zbožím pocházejícím z Anglie nebo jejích kolonií, jehož cílem byl hospodářský kolaps Anglie nebo její oslabení před případným přímým vojenským útokem.

Francouzský císař Napoleon vyhlásil kontinentální blokádu měsíc po obsazení Berlína, tak zvaným Berlínským dekretem ze dne 21. listopadu 1806. Učinil tak po neúspěšném pokusu odříznout Anglii od jejích kolonií tažením do Egypta roku 1798 i po marných přípravách na přímou invazi do Anglie, kterou roku 1805 překazila námořní bitva u Trafalgaru a hrozba postupujících vojsk třetí protifrancouzské koalice.

Zákaz obchodu byl uplatňován jak na vlastním území Francie, tak v průběhu doby i v dalších zemích Evropy, od Španělska po Rusko. Anglie naopak zakazovala dovoz francouzského zboží. Omezený zahraniční obchod s Evropou vynahrazovala obchodováním s africkými, asijskými a středoamerickými oblastmi. Francie si ztrátu zámořských obchodních kontaktů vynahrazovala částečně pozemním obchodem v Evropě a své značné vojenské výdaje živila válečnými odvody z poražených zemí. Období kontinentální blokády na jedné straně stimulovalo průmyslovou revoluci, na straně druhé bujelo pašeráctvíšedá ekonomika. Hospodářské dopady blokády a její neúspěšné vynucování ve vazalských zemích vyústilo v Napoleonovo ruské tažení roku 1812.

11[editovat | editovat zdroj]

Obelisk na Pražském hradě je vysoký štíhlý čtyřboký monolitický komolý jehlan o hmotnosti cca 95,8 tun a výšce 15,42 metrů stojící na třetím hradním nádvoří v blízkosti Starého proboštství, jenž byl odhalen u příležitosti výročí 10 let od vzniku Československa v roce 1928. Postaven byl jako památník padlým během první světové války. Jeho autorem je slovinský architekt Josip Plečnik. Iniciátorem a donátorem stavby byl první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. První monolit vylomený v mrákotínském lomu v roce 1923 spolu s kvádrem pro mísu v Rajské zahradě se však při nehodě na cestě z lomu na nádraží v Telči rozlomil (tažné lano nevydrželo zatížení při stoupání do vrchu, prasklo a podvozek s monolitem sjel do údolí, kde se po nárazu do kvádru pro mísu vzpřímil, překotil a rozlomil). Bylo tudíž nutné vylomit (v tomtéž lomu) monolit druhý. Ten se zdárně povedlo po železnici do Prahy dopravit a po opracování na hradním nádvoří byl začátkem listopadu 1928 vztyčen. S ohledem na unikátnost prací s obeliskem byl o celém procesu jeho vylomení, transportu, opracovávání i odhalení natočen filmový dokument „Jeho Veličenstvo Monolith II.“ a sepsáno několik odborných prácí.

Obelisk však nebyl dokončen celý, neboť chybělo jeho vrchní ukončení. Plečnik sice na vrchol obelisku zvažoval umístit plastiku lva ve skoku, zlacenou špici nebo špičku ze skla zdobenou polodrahokamy, avšak k realizaci nikdy nedošlo, neboť se blížila hospodářská krize. Ukončení obelisku bylo doplněno až v roce 1996 na popud českého prezidenta Václava Havla instalací 2 metry vysoké pyramidypozlacených ocelových profilů.

10[editovat | editovat zdroj]

Lou Reed, jeden ze zakladatelů skupiny

The Velvet Underground byla americká rocková skupina, založená v New Yorku v roce 1965, existovala jen do roku 1973. Původními členy byli Lou Reed (zpěv, kytara, harmonika) a John Cale (klávesy, viola, baskytara, zpěv), Sterling Morrison (kytara, baskytara) a Angus MacLise (bicí). Posledního jmenovaného ještě ve stejný rok vystřídala bubenice Maureen Tuckerová. Přestože skupina neměla prakticky žádný komerční úspěch, je označována jako jedna nejdůležitějších a nejvlivnějších skupin šedesátých let. V počátcích skupiny byl jejich manažerem Andy Warhol a skupina tak často vystupovala v jeho The Factory a jako součást jeho Exploding Plastic Inevitable.

Jejich první album The Velvet Underground & Nico vyšlo počátkem roku 1967 a spolupracovali na něm s německou zpěvačkou, herečkou a modelkou Nico. Skupina v klasické sestavě vydala ještě jedno album, poté byl John Cale vyhozen. Po jeho odchodu skupina přibrala na jeho místo Douga Yule, který se skupinou hrál až do jejího rozpadu v roce 1973. Skupina vydala bez Calea další dvě alba, načež v roce 1970 odešel i Lou Reed. Skupinu nadále vedl Yule, který s ní vydal ještě jedno album, na kterém se však neobjevil žádný z původních členů. V roce 1990 se skupina obnovila v klasické sestavě, bylo to však pouze pro jeden benefiční koncert. V roce 1993 byla skupina obnovena pro evropské turné, při němž se jednou zastavili i v Praze. Plány na americké turné zkrachovaly. V roce 1995 zemřel Sterling Morrison, čímž zanikla šance skupinu obnovit v jejím klasickém složení. V roce 1996 byla skupina uvedena do Rock and Roll Hall of Fame.

V žebříčku sta největších umělců všech dob časopisu Rolling Stone se skupina umístila na 19. místě. V žebříčku pěti set nejlepších alb všech dob se umístila jejich první čtyři alba.

09[editovat | editovat zdroj]

Poslední etiopský panovník Haile Selassie I.

Etiopie (amharsky ኢትዮጵያ, Itjopja) je vnitrozemský stát nacházející se v Africkém rohu ve východní Africe. Sousedí na severu s Eritrejí, na východě s DžibutskemSomálskem, na jihu s Keňou a se SúdánemJižním Súdánem na západě. Podle odhadů z roku 2010 žije v Etiopii asi 82 miliónů lidí. Hlavním městem je Addis Abeba, úředním jazykem federace je amharština.

Historicky stát navazuje na aksúmskou říši, jejíž dynastie Šalomounovců s přestávkami vládla i Etiopii až do roku 1974. Poté byla nahrazena komunistickým režimem pod vedením takzvaného dergu. Roku 1991 vyvrcholily střety mezi povstaleckými skupinami a vládními vojsky ve svhrnutí rudého režimu. Od té doby v zemi vládne více méně autoritářským způsobem Etiopská lidová revoluční demokratická fronta v čele se současným etiopským premiérem Hailemariamem Desalegnem.

Etiopský stát patří mezi nejchudší země světa. Zemědělství je silně závislé na podnebí, průmysl je nevyvinutý a služby nepříliš kvalitní. Dosud špatný stav infrastruktury se díky vládním investicím postupně zlepšuje. Výjimku v jinak špatné etiopské dopravě tvoří Ethiopian Airlines, které se řadí mezi tři nejdůležitější letecké společnosti v Africe. Navzdory značné korupci a nedostatečným službám se ekonomika Etiopie rychle rozvíjí; země je však přesto závislá na zahraniční pomoci. Etiopská armáda představuje jednu z nejsilnějších ozbrojených sil v Africe a úzce vojensky spolupracuje se Spojenými státy. V oblasti zahraničních vztahů udržuje Etiopie dobré vztahy zvláště s okolními státy s výjimkou Eritreje a Somálska. Ve 4. století přijali aksúmští vládci křesťanství, jež se v Etiopii udrželo dodnes. Etiopie má rovněž bohatou kulturu založenou na dlouhé historické tradici i kontaktech s okolním světem a v zemi je množství kulturních i přírodních památek.

08[editovat | editovat zdroj]

Krizový vývoj indexu Dow Jones

Americká krize trhu s hypotékami je označení pro krizi způsobenou rizikovými hypotečními úvěry, která v červenci a srpnu 2007 vyústila ve finanční propad burzovních trhů v USA. Kvůli propojenosti trhů se tato krize rychle přelila do celého světa a nakonec přerostla ve světovou finanční krizi.

Kvůli systému financování hypotečních úvěrů ve Spojených státech vznikla finanční propast, jejímž důsledkem byl kolaps největších amerických obchodníků s hypotékami a půjčkami, jako třeba New Century Financial Corporation. Celá tato situace měla na svědomí historické znehodnocení kurzu amerického dolaru a propad světových burz, což vyhnalo cenu komodit, zejména ropy, prudce vzhůru.

Počátek krize lze vymezit jen na základě poznatků, kdy pronikla na veřejnost. Ani její konec nelze pevně vymezit, protože tato krize se změnila v krizi likvidity. Obecně lze za počátek hypoteční krize považovat 29. červenec 2006, kdy Federální rezervní systém navzdory znepokojivým signálům zvedl základní úrokovou sazbu. Za změnu této krize na krizi likvidity lze považovat 14. srpen. Tehdy došlo k bankovnímu runu na Northern Rock, což byla banka, jejíž problémy neměly souvislost s hypotečními úvěry.

07[editovat | editovat zdroj]

Prasklý puchýř na pysku krávy

Slintavka a kulhavka (SLAK) je akutní vysoce nakažlivé virové onemocnění sudokopytníků charakterizované horečkou, tvorbou typických puchýřůaft na sliznici dutiny ústní, na mulci, nozdráchspárcích. Onemocnění způsobuje virus slintavky a kulhavky, patřící mezi RNA viry z čeledi Picornaviridae. Nejvnímavější k infekci je skot, praseovce. Člověk onemocní velice zřídka. Slintavka a kulhavka je jednou z nejnakažlivějších infekčních chorob na světě. Vylučuje se slinami, močí, trusem, mlékem a přenáší se kontaktem s nemocnými zvířaty, vzduchem (až na vzdálenost 300 km), dále pak mechanicky na povrchu zvířat, člověka, nástrojů či dopravních prostředků. Nemocnost dosahuje 100 %, úmrtnost je u dospělých zvířat nízká (do 5 %).

Hlavním klinickým příznakem jsou puchýře na jazyku, v dutině ústní, na mulci a na končetinách – paznehtech a spárcích. Puchýře během krátké doby nemoci praskají a na jejich místě zůstávají afty, jež mohou být kontaminovány bakteriemi. Pro zvířata jsou tyto léze bolestivé a v důsledku toho dochází k nadměrné tvorbě slin (slinotok), postižená zvířata skřípají zuby, vykazují apatii, nechuť k žrádlu, kulhají a ulehají. Selata, telata, jehňatakůzlata mohou náhle hynout bez příznaků následkem myokarditidy. Terapie se neprovádí a preventivní očkování je zakázáno v celé EU od roku 1992. Onemocnění se vyskytuje endemicky zejména v Asii, Africe a některých zemích Jižní Ameriky. Výskyt nemoci ve vyspělých zemích s vysokou koncentrací hospodářských zvířat může mít velmi dramatický ekonomický i sociální dopad.

06[editovat | editovat zdroj]

Vrtulník Letecké služby Policie ČR

Letecká služba Policie ČR (LS PČR) je útvar Policie České republiky s celostátní působností, který vzniknul v roce 1993. Je přímým pokračovatelem činnosti Letecké služby Federálního policejního sboru, která existovala v letech 19911993. LS PČR vykonává leteckou činnost jak ve prospěch útvarů Policie ČR, tak i ve prospěch složek integrovaného záchranného systému (IZS) podle zákona 239/2000 Sb. o integrovaném záchranném systému. V současné době disponuje Letecká služba Policie ČR hlavní základnou na mezinárodním Letišti Václava Havla Praha (hangár D, Terminál Jih) a základnou na mezinárodním Letišti Brno-Tuřany. Do 31. prosince 2008 měla LS PČR trvalou základnu také v Hradci Králové. Policie ČR má k dispozici celkem 13 vrtulníků, z nichž 7 je lehké váhové kategorie a 6 vrtulníků je střední kategorie. Od roku 2003 nedisponuje vrtulníky těžké kategorie. Největší význam vrtulníků se projevil ve prospěch letecké záchranné služby (LZS) a při záchranných akcích během povodní na Moravě v roce 1997 a při povodních v Čechách v roce 2002.

První doložený let policejního letadla na území českých zemí proběhl v prosinci 1920. Teprve v roce 1935 vznikl první oficiální letecký útvar – četnické letecké hlídky. Její činnost byla ukončena v roce 1939 a po skončení druhé světové války v roce 1945 byla činnost letecké policie obnovena. Během následujících desetiletí se policejní letka mnohokrát transformovala. V roce 1977 se představitelé ministerstva vnitra začali zabývat zavedením letecké záchranné služby na území Československé socialistické republiky. První let s lékařem na palubě proběhl v roce 1984 a 1. dubna 1987 vznikla v ČSSR oficiálně letecká záchranná služba. Po pádu komunistického režimu v Československu vznikl v roce 1990 Úřad Federálního ministerstva vnitra pro leteckou službu. Policejní útvary vzniklé po roce 1990 byly přímými předchůdci dnešní Letecké služby Policie ČR.

05[editovat | editovat zdroj]

Památník A. Comta v Paříži

Dějiny sociologie jako samostatné akademické disciplíny jsou poměrně krátké, jelikož sociologie je jako věda relativně mladá. Předpoklady pro její existenci vznikly za Velké francouzské revoluce z myšlenek osvícenců. Počátky jí samotné pak sahají pouze na počátek 19. století. Jako označení vědecké disciplíny použil slovo sociologie poprvé Auguste Comte roku 1838. V průběhu 19. století se díky prvním významnějším badatelům zrodily jednotlivé sociologické směry a byla započata tvorba sociologického názvosloví a definice předmětů zkoumání. V první polovině 20. století prožila původní francouzská sociologie krizi; rozvíjela se tak především sociologie ve Spojených státech amerických. Od konce druhé světové války se sociologie ve všech původních státech mohutně rozvíjí až do současnosti, zároveň probíhá rozvoj i v ostatních zemích, kde je sociologie mladší.

Akademická sociologie vznikla jako reakce na modernu, kapitalismus, urbanizaci, racionalizaci a sekularizaci a jako postoj ke vzniku moderního národního státu a jeho složek. Sociologie vznikla též jako akademická odpověď na výzvy modernity a proměny společnosti, jako je „zmenšování“ a propojování světa, přechod od tradiční feudální společnosti k moderní kapitalistické a také ztráta vlivu náboženství. V poměrně krátké době se sociologické disciplíny rozrostly a začaly rozcházet, a to jak živě, tak metodologicky. To bylo především důsledkem bezpočtu reakcí na empirismus. Historické debaty se vyznačují teoretickými spory kolem vlivu a důležitosti struktury a činitelů.

04[editovat | editovat zdroj]

Správa Číny v době mingské říše (1368–1644) byla organizována podle vzoru svržené dynastie Jüan. Časem se vládní systém měnil a přizpůsoboval okolnostem. Úřady mingské Číny byly tradičně rozděleny na tři větve – civilní, vojenskou a kontrolní, přičemž samostatné postavení měl císařský palác s jeho eunuchy. Třebaže zpočátku měli eunuchové císařského paláce zakázáno vměšovat se do politiky, od éry Jung-le získali značný vliv. Civilní administrativa byla obsazována konfuciánsky vzdělanými úředníky, jejichž vzdělání bylo ověřováno v několikastupňovém procesu zkoušek. Posty nižších důstojníků byly dědičné, vyšší důstojníci byli z nich vybíráni na základě svých schopností.

Zprvu stál v čele centrálních civilních úřadů Ústřední sekretariát, kterému podléhala šestice ministerstev a další méně významné instituce. Roli vrchního velení armády hrála Hlavní vojenská komise. Nejvyšším kontrolním úřadem byl cenzorát. Říše byla rozdělena na dvě metropolitní oblasti a třináct provincií, které byly spravovány provinčními sekretariáty. Nižšími správními celky byly prefektury, pod nimi kraje. Nejnižší úrovní státní správy byly okresy, kterých eistovalo v mingské Číně téměř 1400. Roku 1376 byly provinční sekretariáty zrušeny a nahrazeny třemi samostatnými úřady – provinčním administrativním úřadem, regionální vojenskou komisí a provinčním kontrolním úřadem. O čtyři roky později proběhla reorganizace i v centru. Do provincií byli nejdříve dočasně, později trvale, vysíláni provinční guvernéři nebo velcí koordinátoři, kterým podléhaly všechny provinční úřady.

03[editovat | editovat zdroj]

Theoren Fleury, jeden z kanadských hráčů

Hokejová rvačka v Piešťanech 1987 je nechvalně proslulá rvačka mezi juniorskými hokejovými týmy KanadySovětského svazu během závěrečného zápasu Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji roku 1987, který se hrál 4. ledna toho roku v Piešťanech. Rvačka vyústila v diskvalifikaci obou týmů, což více poškodilo Kanaďany, kteří ztratili šanci na zisk zlaté medaile, zatímco Sovětský svaz již byl v té době mimo medailové pozice. Rvačku, označovanou za největší v dějinách hokeje, nejvíce proslavilo rozhodnutí vypnout v aréně všechna světla v naději, že šarvátka tak bude ukončena. Hráči sice ještě nějakou chvíli v potyčkách pokračovali i potmě, ale nakonec rvačku po více než 20 minutách od jejího vypuknutí ukončili. Část viny na eskalaci násilí byla připisována i nesprávným rozhodnutím norského rozhodčího Hanse Rønninga, který byl pro zápas vybrán spíše z důvodů předpokládané neutrality než pro své soudcovské zkušenosti.

Krátce po incidentu Mezinárodní hokejová federace (IIHF) suspendovala hráče, kteří se do rvačky zapojili, na 18 měsíců a jejich trenéry na tři roky. Hráčům byl trest později po odvolání změněn na šest měsíců, což umožnilo několika z nich účast na juniorském mistrovství světa v Moskvě následujícího roku, kde Kanada zvítězila a Sovětský svaz obsadil druhé místo.

Tato rvačka v Kanadě velmi znatelně zvýšila popularitu juniorského mistrovství světa. Velkou oblibu si získal také hokejový analytik Don Cherry z vysílací společnosti Canadian Broadcasting Corporation (CBC), který ji kanadským divákům ve svých komentářích prezentoval velmi zapáleným a vlasteneckým způsobem. Většina kanadských a několik sovětských hráčů, včetně Brendana Shanahana, Theorena Fleuryho, Sergeje FjodorovaAlexandra Mogilného, později pokračovalo v kariéře v kanadsko-americké Národní hokejové lize (NHL).

02[editovat | editovat zdroj]

Listina ve Sbírce zákonů

Listina základních práv a svobod je součást ústavního pořádku České republiky. Základní práva a svobody obsažené v Listině v zásadě vyjadřují vztah mezi státemobčanem. Práv a svobod zakotvených v Listině se zpravidla může domáhat každý, jen některá práva a svobody se vážou na státní občanství. Obsah Listiny vychází z principů právního státu – ze svrchovanosti práva a zásady možnosti zásahů státní moci do svobod jednotlivce jen na základě a v mezích zákona. Pro všechna základní práva a svobody platí, že jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná a že jsou pod ochranou soudní moci.

Listina je prvním českým uceleným ústavním dokumentem, který zakotvil tradiční demokratická práva a svobody. Vycházela především z Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948, Evropské konvence o ochraně práv člověka a základních svobodách (1950) a dalších mezinárodních dokumentů, ale také z československé ústavy z roku 1920 a rakouské ústavní úpravy z roku 1867. Byla přijata ještě za dob federálního Československa a původně byla nesena ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., jenž jí zajišťoval nadústavní charakter. Při přechodu z federálního do právního řádu České republiky byla od tohoto ústavního zákona oddělena a nově vyhlášena formou zvláštního usnesení Předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., přičemž takový postup Předsednictva ČNR v následujícím období posloužil ke zpochybnění normativní povahy Listiny jako takové. Je však pramenem ústavního práva a je srovnatelná z hlediska právní sílyústavními zákony, ačkoliv není jako ústavní zákon formálně označena.

01[editovat | editovat zdroj]

Paulinus z Yorku a král Edwin

Paulinus z Yorku (zemřel 10. října 644) byl římský křesťanský misionář a první yorský biskup. Byl členem mise vyslané papežem Řehořem Velikým roku 601, jež měla za cíl obrátit pohanské Anglosasy od jejich náboženství ke křesťanství; Paulinus do Anglie dorazil roku 604 s druhou misionářskou vlnou, o jejíž činnosti během následujících dvou desetiletích se ví jen málo.

Po několika letech strávených v Kentu byl Paulinus vysvěcen na biskupa, pravděpodobně roku 627. Doprovázel Æthelburgu z Kentu, sestru kentského krále Eadbalda, na cestě do Northumbrie, kde měla být provdána za krále Edwina, jehož později Paulinus pokřtil. Paulinus christianizoval mnohé z Edwinových poddaných a vybudoval několik kostelů; jedna z žen, jež byla Paulinem pokřtěna, byla Hilda z Whitby, která byla později svatořečena.

Po Edwinově smrti v bitvě u Hatfield Chase však jeho nástupci začali prosazovat zpět tradiční pohanství a Æthelburg se rozhodla vrátit se do Kentu, kde se Paulinus následně stal rochesterským biskupem. V Northumbrii nechali jen Jakuba Jáhna, člena Paulinova kněžského sboru, aby znovu získal ztracené pozice římské mise. Po své smrti roku 644 byl Paulinus prohlášen za svatého.