Wikipedie:Článek týdne/2009

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Zde je součást archivu Článků týdne obsahující Články týdne zveřejněné na Hlavní straně v roce 2009.

U každého článku je datum jeho založení, kým byl založen a další hlavní přispěvatelé sestavení na základě historií daných článků. Pokud si myslíte, že byl někdo opomenut nebo naopak uveden neoprávněně, přidejte či uberte patřičné jméno. Domníváte-li se, že někdo měl na článku nadpoloviční, resp. rozhodující podíl, označte ho tučně.

53[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 17. 1. 2007, Pernak
Významní přispěvatelé: Podzemnik


Borobudur je chrámový komplex mahájánového buddhismuindonéském Magelangu na Střední Jávě. Skládá se z šesti čtvercových teras završených třemi kruhovými terasami, celá stavba je poseta 2672 reliéfními panely a 504 sochami Buddhy. Hlavní stúpa, umístěná na vrcholu stavby ve středu nejvýše položené terasy, je obklopena 72 sochami Buddhy sedícími uvnitř menších perforovaných stúp.

Borobudur je zasvěcen především Buddhovi Gautamovi. Jedná se rovněž o buddhistické poutní místopoutníci začínají svůj výstup na Borobudur u základny, odkud započnou v obcházení a zároveň mírném stoupání až k vrcholu. Poutníci cestou k vrcholu symbolicky projdou třemi úrovněmi světa (trilóka) vyplývajícími z buddhistické kosmologie. Cestou na vrchol poutníky provází systém schodišťchodeb s 1460 reliéfními panely umístěných na zdechbalustrádách.

Chrámový komplex pochází patrně z 9. století, pravděpodobně od 14. století byl opuštěn patrně z důvodu úpadku buddhistickýchhinduistických království na Jávě a postupné konverzi Javáncůislámu. Borobudur byl znovu objeven až na počátku 19. století, největší rekonstrukční práce probíhaly mezi lety 19751982 pod patronací indonéské vládyUNESCO. V roce 1991 byla stavba přijata mezi památky světového dědictví UNESCO. Jednou ročně na Borobuduru slaví Indonésané a buddhisté svátek vesak (narození Buddhy). Komplex je nejnavštěvovanější indonéskou turistickou atrakcí.

52[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 18. 12. 2005, Slady
Významní přispěvatelé: 84.42.146.37, 84.42.236.178


Zvyk strojit vánoční stromek se do světa rozšířil z Německa.

Vánoční stromek je jedním ze symbolů Vánoc. Staví a zdobí se na Štědrý den a lidé si pod ním rozdávají vánoční dárky. Tradice zdobení stromku, tak jak ji známe dnes, pochází z německých měst. Jedna z vůbec prvních zpráv o vánočních stromcích pochází z brémské kroniky z roku 1570. Do soukromých prostor však začal pronikat až v polovině 17. století. Během 19. století se vánoční stromek dostal do jiných oblastí světa a nejprve se ujal ve městech, poté na venkově a většinou ho přijímají dříve protestanté než katolíci. Římskokatolická církev považovala zpočátku zdobení stromků za pohanský zvyk. V mnohém měla pravdu: germánské kmeny tak prý kdysi o zimním slunovratu uctívaly boha Wotana. Podobně i Keltové ozdobenými stromky či větvemi uctívali boha Slunce a jeho věčný život. V Česku nemá vánoční stromek dlouhou tradici. Poprvé jej postavil pro své přátele v roce 1812 ředitel pražského Stavovského divadla Jan Karel Liebich na svém Libeňském zámku.

Lidé ve svých domovech používají jako vánoční stromek obvykle borovice, jedle, smrky nebo umělé stromky. Na významných náměstích ve městech a obcích se často umísťují velké vánoční stromy. Jedním z nejslavnějších českých vánočních stromů byl 24 metrů vysoký smrkBeskyd, který ozdobil o Vánocích v roce 1999 vatikánské Svatopetrské náměstí.

51[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 18. 10. 2009, Chmee2
Významní přispěvatelé: —


Pohled do středu praskliny, z níž unikalo magma

Laki je sopka v oblasti jižního Islandu, která dala jméno 25 kilometrů dlouhé řadě sopek Lakagígar a která způsobila jednu z největších sopečných katastrof ve zdokumentované historii lidstva. K ničivé erupci došlo roku 1783, kdy sopka byla aktivní po osm měsíců, během nichž se uvolnilo až 15 km3 lávy a 400–500 milionů tun sopečných plynů. Následně došlo k masivnímu úhynu zvířatzemřela přibližně pětina obyvatel tehdejšího Islandu. Velká část severní polokoule zažila během následujících několika let znatelné ochlazení, což vedlo k neúrodě a propuknutí hladomoru nejen na Islandu, ale také ve velké části Evropy, a dokonce i v Egyptě.

Sopka se tyčí do výšky 828 metrů nad mořem jihozápadním směrem od ledovce Vatnajökull. Laki stojí přibližně uprostřed trhliny, která se táhne od severovýchodu na jihozápad a je rozdělena dvojicí téměř stejně vysokých hor. Během vzniku trhliny nedošlo k výraznějšímu poškození tělesa sopky, menší krátery vznikly na jeho stranách. V současnosti je oblast Lakagígar porostlá silnou vrstvou mechů a spadá do národního parku Skaftafell. Laki je přístupná automobilempohonem všech kol po asfaltované silnicí 206 odbočující z hlavní okružní silnice okolo Islandu poblíž Hunkubakki a následně neudržovanou silnicí 45.

50[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 25. 2. 2008, Podzemnik
Významní přispěvatelé: —


Maurjovská říše v době svého největšího rozmachu za krále Ašóky

Maurjovská říše, někdy též maurijská či maurjská, byla první říšíIndii, které se podařilo sjednotit pod jednotnou vládu takřka celý Indický subkontinent. Existovala zhruba mezi lety 322185 př. n. l. Jejím zakladatelem byl Čandragupta Maurja; v době vlády jeho vnuka, krále Ašóky, dosáhla říše vrcholu. Ašóka vládl takřka celému Indickému subkontinentu, po němž šířil buddhismus pomocí skalních ediktůmisií, jež vysílal i do jiných zemí.

Hlavním městem maurjovské říše byla Patáliputra (dnes Patna), kde sídlil panovník se svým dvorem. Na správu říše dohlížel rozsáhlý úřednický aparát, o řízení státu v době Maurjů vypovídá Arthašástra. Finanční zajištění rozsáhlé byrokracie a armády zajišťovaly zejména daně ze zemědělské činnosti, ale i např. prodej licencí na výrobu alkoholu či příjmy ze státních podniků.

Maurjové disponovali rozsáhlou armádou čítající řádově statisíce mužů a tisíce válečných slonůvozů. V říši byla rozvinutá řemesla, hlavní obživou obyvatel bylo zemědělství. Maurjovská říše měla obchodní styky s okolními zeměmi, například Arábií či Cejlonem. K nejvýznamnějším památkám na dobu Maujrů dnes patří Bódhgaja, Vaišálí, Sárnáth nebo Sáňčí.

49[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 18. 11. 2006, Linn
Významní přispěvatelé: Wikipedista:Faigl.ladislav


Sekvence magnetické rezonance (MRI) mozku v měsíčních intervalech. Světlé skvrny indikují aktivní poškození (léze).

Roztroušená skleróza (zkráceně RS, latinsky sclerosis multiplex) je chronické autoimunitní onemocnění, při němž lidský imunitní systém napadá centrální nervovou soustavu (mozek a míchu), čímž způsobuje demyelinizaci (rozpad myelinových pochev). Nemoc postihuje zejména mladé dospělé (od 20 do 40 let) a její výskyt je častější u žen (přibližně v poměru 2:1). Její prevalence se pohybuje v rozmezí od 2 do 150 pacientů na 100 000 obyvatel. Onemocnění popsal v roce 1868 jako první Jean-Martin Charcot.

RS ovlivňuje schopnost nervových buněk (neuronů) v mozkumíše spolu vzájemně komunikovat. Nervové buňky spolu komunikují prostřednictvím vysílání nervových vzruchů přes dlouhé neuronové výběžky axony (neurity), které jsou obaleny v izolační látce nazývané myelin. Ten je bezpodmínečně nutný ke správnému fungování centrální nervové soustavy. Při RS napadá imunitní systém myelin a ničí jej. To v důsledku znamená, že axony již nadále nejsou schopny účinně přenášet nervové vzruchy. Přestože o procesech, které se podílejí na rozvoji choroby, je známo mnoho, samotná příčina vzniku onemocnění je stále neznámá. Mezi teorie etiopatogeneze patří genetické vlivy či infekce. Během studií došlo i k odhalení různých rizikových faktorů prostředí.

U roztroušené sklerózy se mohou vyskytnout prakticky jakékoliv neurologické symptomy, které často přecházejí ve fyzickou a kognitivní invalidituneuropsychiatrické poruchy. RS se podle průběhu dělí na benigní a maligní a má čtyři základní formy. Pro roztroušenou sklerózu neexistuje žádná známá kauzální léčba. Dostupné léky se zaměřují především na zmírnění obtíží, předcházení nových atak, zpomalení progrese onemocnění a zabránění invalidity (symptomatologická léčba). Střední délka života je u pacientů s RS téměř stejná jako u populace bez RS.

48[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 22. 3. 2006, Franta
Významní přispěvatelé: Podzemnik


Hadždž (arabsky حج‎‎) je arabský výraz pro pouť do Mekky, jedenpěti pilířů islámu. Mekka a tamní svatyně Ka'ba patří k nejposvátnějším islámským místům. Pouť do Mekky, která má svůj původ již v předislámské Arábii, by měl alespoň jednou za život vykonat každý muslim, který je toho fyzicky schopen a má k tomu dostatek finančních prostředků. Muslimovi, který celý rituál pouti absolvuje, náleží čestný titul hádždž.

Hadždž tvoří velké množství rituálních úkonů, mezi hlavní patří menší pouť zvaná umra (skládá se ze sedmerého obcházení Ka'by a pobíhání mezi pahorky SafáMarwá), rituální stání na planině Arafát, kamenování satanaMinásvátek Íd al-adhá, který slaví muslimové po celém světě formou obětování zvířat Alláhovi. Hadždž se koná zhruba sedmým až dvanáctým dnem měsíce dhú'l-hidždža. Vzhledem k tomu, že islámský kalendář je lunární, každoročně připadá doba konání pouti do Mekky na různé dny gregoriánského kalendáře. V roce 2009 to je 24.29. listopadu.

Pouti do Mekky se každoročně účastní okolo dvou milionů muslimů. Takové množství poutníků způsobuje řadu problémů. V minulých letech došlo během poutě k mnoha tragickým událostem. Z bezpečnostního hlediska je nejrizikovější kamenování satana v Miná, které si v roce 2006 vyžádalo přes tři sta ušlapaných a další stovky zraněných poutníků. V důsledku toho přijala vláda Saúdské Arábie řadu bezpečnostních opatření včetně stavebních úprav údolí Miná.

47[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 6. 12. 2008, Podzemnik
Významní přispěvatelé: —


Pozůstatky brněnských hradeb u Husovy ulice (2009)

Brněnské hradby byly systém městského opevnění vybudovaný ve 13. století za účelem ochrany Brna. Uzavíraly relativně nevelký prostor kolem dnešního brněnského centra. Za dobu své existence byly několikrát přestavovány, jejich účinnost doplňovaly věže, bašty, parkánová zeďvodní příkop. Když bylo Brno v roce 1645 obléháno švédskou armádou, pomohlo jej opevnění uchránit. Od 17. století hradby postupně zanikaly a jejich funkci dočasně nahradil pás bastionů, který v průběhu dalších staletí postupně rovněž zanikl.

Městských bran bylo původně pět – Běhounská, Brněnská, Měnínská, Veselá a Židovská. Sloužily jako skladiště zbranístřelného prachu, svého času byly osazeny barbakány. Do dnešních dnů se dochovalo jen několik fragmentů brněnského opevnění, z bran pak pouze brána Měnínská. Jeden z nejzachovalejších úseků hradebního zdiva se nachází v Husově ulici.

46[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 2. 3. 2008, Jan.Kamenicek
Významní přispěvatelé: —


(50000) Quaoar je transneptunické těleso obíhající kolem SlunceKuiperově pásu. Objeveno bylo 4. června 2002 astronomy Chadem TrujillemMichaelem E. Brownem na fotografiích pořízených na observatoři Mount Palomar. Pojmenováno bylo po božstvu spojovaném v mytologii indiánského kmene Tongva se stvořením světa. Těleso je kandidátem na zařazení mezi tzv. trpasličí planety. Podle Trujillova a Brownova měření má průměr 1260 ± 190 km, ovšem novější měření naznačují, že je možná až o 400 km menší. Kolem Slunce obíhá po kruhové, vůči rovině ekliptiky jen mírně nakloněné dráze ve vzdálenosti asi 6 miliard km. Jeho oběžná doba je 287 let. Těleso je tvořeno směsí kamenívodního ledu s malou příměsí methanuethanu. Obíhá kolem něj malý satelit, jehož průměr astronomové odhadují přibližně na 100 km.

45[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 28. 6. 2009, Emír Balduin Hallef Omar Ali al-Adid bin Abú Sharee al-Kerak
Významní přispěvatelé: —


Dějiny Pitcairnových ostrovů sahají až k prvnímu osídlení Polynésany v 11. století, kteří se prokazatelně trvale usadili na ostrovech HendersonPitcairn, kde vybudovali prosperující společnosti. Polynésané se na ostrovech udrželi přibližně čtyři staletí a poté z ne zcela známých příčin ostrovy opustili. Prvním Evropanem, který se vyskytl v oblasti Pitcairnových ostrovů, byl Portugalec ve španělských službách Pedro Fernandes de Queiros, který objevil a pojmenoval dva z ostrovů; není však zcela jisté, které. Během 17.18. století byly postupně objeveny a pojmenovány všechny čtyři ostrovy: Oeno roku 1606 Pedrem Fernandesem de Queiros, Pitcairn v roce 1767 Philipem Carteretem (možná však již Pedrem Fernandesem de Queiros), Ducie roku 1791 Edwardem Edwardsem a Henderson v roce 1819 Jamesem Hendersonem (též však možná již Pedrem Fernandesem de Queiros).

Poté, co Polynésané z Pitcairnových ostrovů zmizeli, zůstaly ostrovy neosídleny, a to až do roku 1790, kdy byl znovuobydlen Pitcairnův ostrov skupinou britských vzbouřencůHMAV BountyTahiťany; ostatní ostrovy zůstaly neobydlené. Britové a jejich potomci na ostrově žili v zapomnění až do roku 1808, kdy ostrov objevili američtí velrybáři a v roce 1814 osadníky objevili také Britové. Pitcairnská kolonie se rozrůstala a kvůli přelidnění se osadníci roku 1831 přestěhovali na Tahiti, odkud se však zakrátko vrátili; v roce 1856 osadníci odešli na ostrov Norfolk, kde však většina již trvale zůstala a na Pitcairn se po několika letech vrátil jen zlomek z nich. Od roku 1838 jsou Pitcairnovy ostrovy oficiálně britským územím s vlastní samosprávou, zastupovaným guvernérem na Novém Zélandu. Od druhé poloviny 20. století z Pitcairnova ostrova odchází stále více obyvatel za pracípopulace tak na ostrově klesá. Počátkem 21. století se začalo vyšetřovat obviněnípohlavního zneužívání nezletilých dívek, kterého se měla na ostrově dopustit část mužů, v roce 2004 jich bylo šest odsouzeno, včetně starosty ostrova Steva Christiana.

44[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 3. 3. 2006, Alva
Významní přispěvatelé: Gothic2


Pohled na hlavní vstup do Angkor Vatu

Angkor Vat (khmersky ប្រាសាទអង្គរវត្ត; v dévanágarí आंग्कोर वाट) je chrámAngkoruKambodži. Byl postaven počátkem 12. století pro krále Súrjavarmana II. jako královský chrám a hlavní město. Angkor Vat je největším a nejlépe zachovalým chrámem celé oblasti a jako jediný zůstal významným náboženským centrem od svého založení – nejprve hinduistickým, poté buddhistickým. Chrám je vrcholným příkladem khmerské architektury, stal se symbolem Kambodže a je zobrazen na státní vlajce.

Angkor Vat spojuje dva základní plány khmerské architektury, chrámový vrch a chrám s galeriemi. Má představovat mytickou horu Méru, což je v hindské mytologii domov bohů. Uvnitř chrámového příkopu a vnější zdi dlouhé 3,6 km jsou tři pravoúhlé galerie, každá vyvýšená nad tou předchozí. Uprostřed chrámu stojí pět věží rozestavených do tvaru pětky na hrací kostce. Na rozdíl od většiny chrámů v Angkoru je Angkor Vat obrácen na západ, přičemž existují různé názory na důvod tohoto směrování. Chrám je obdivován nejen pro svou majestátnost a harmonickou architekturu, ale také pro rozsáhlé basreliéfy a zobrazení dévatů, která zdobí jeho zdi.

Novodobého jména Angkor Vat se užívá od 16. století a lze jej přeložit jako „městský chrám“: Angkor je formou slova nokor, které pochází ze sanskrtského slova nogor (hlavní), slovo vat znamená v khmerském jazyce chrám. V dřívějším období byl Angkor Vat znám jako Preah Pisnulok, což byl posmrtný titul jeho zakladatele, Súrjavarmana II.

43[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 8. 6. 2009, Emír Balduin Hallef Omar Ali al-Adid bin Abú Sharee al-Kerak
Významní přispěvatelé: —


Bitva v zátoce Vigo (španělsky Batalla de Ría de Vigo, anglicky Battle of Vigo Bay, francouzsky Bataille de la Baie de Vigo, nizozemsky Slag bij Vigo Baai) bylo námořní střetnutí mezi spojenými loďstvy Velké BritánieHolandska na jedné straně a Francie se Španělskem na straně druhé, jež se odehrálo 23. října 1702, v úvodních letech války o dědictví španělské. Bitva následovala poté, co se v září spojené anglo-holandské loďstvo pokusilo dobýt španělský přístav Cádiz ve snaze zajistit si námořní základnu na Pyrenejském poloostrově, z níž by pak BritovéHolanďané působili v západním Středomoří, zejména proti francouzské základně v Toulonu. Obojživelný útok na Cádiz však skončil fiaskem. Když admirál George Rooke počátkem října ustupoval zpět do Anglie, donesly se k němu zprávy o španělské Stříbrné flotile s francouzským doprovodem, převážející z Ameriky velké množství stříbra a dalších cenností, která vstoupila do zátoky Vigo ve španělské Galicii. Rooke okamžitě zavelel obrátit a flotilu napadnout.

Bitva skončila obrovským úspěchem Britů a Holanďanů: celé francouzské doprovodné loďstvo admirála Françoise Louise de Rousselet Châteaurenaulta, společně se španělskými galeonami a transportními loděmi admirála Manuela de Velasco, bylo zničeno nebo zajato. Většina pokladů, které Španělé převáželi, byla ještě před konečnou porážkou hozena přes palubu, a Britové se jich tak nezmocnili. Vítězství i přesto značně posílilo morálku vítězů, ale také pomohlo přimět portugalského krále Petra II. zrušit své předchozí smlouvy s Francií a připojit se k Velké alianci.

42[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 11. 6. 2009, Chmee2
Významní přispěvatelé: —


Sopečné plyny jsou jedním z produktů vulkanismu. Tvoří je směsice pro člověka převážně jedovatých horkých plynů, které vznikají uvolňováním z roztaveného magmatu při jeho výstupu k povrchu, či v některých případech i interakcí podzemní vody s magmatem. Pokud se magma dostane na povrch, stává se lávou a sopečné plyny volně přecházejí do atmosféry, kde se stávají významnými skleníkovými plyny.

Sopečné plyny jsou tvořeny převážně vodní párou jakožto základní složkou všech plynů produkovaných vulkanickou aktivitou. Mezi další plyny patři různé oxidy síry (např. oxid siřičitý), fluorovodík, chlorovodík, oxid uhelnatý, metan, tetrafluorosilan, amoniak, oxid uhličitý a mnoho dalších jako např. karbonylsulfid či radon. Většina těchto plynů je pro život nebezpečná a při jejich uvolňování hrozí zasaženému jedinci smrt. Nebezpečí představuje skutečnost, že velké množství sopečných plynů je těžší než vzduch a často se tedy drží v nižších oblastech, kde vyplňují deprese či tečou údolími. Některé z nich, jako například oxid uhličitý, jsou současně i bez zápachubezbarvé, takže nejsou člověkem rozpoznatelné. Občas se stává, že jejich výskyt dosahuje jen určité výšky – jako se stalo např. při erupci sopky Heklaroce 1974, kdy plyny zabíjely zvířata jen do výšky 1 metru nad zemí, člověku tedy nehrozilo nebezpečí.

41[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 13. 2. 2005, Wiki-vr
Významní přispěvatelé: Ioannes Pragensis, Faigl.ladislav


Václav Havel (* 5. října 1936) je český dramatik, esejista, kritik komunistického režimuprezident. V 60. letech 20. století jej proslavily hry Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965). V době kolem Pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti. Po potlačení reforem vojenskou invazí byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z prominentních disidentů. Byl spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charta 77. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V této době vedle dalších divadelních her také napsal vlivné eseje, například Moc bezmocných (1978).

Po vypuknutí Sametové revolucelistopadu 1989 spoluzaložil protikomunistické hnutí Občanské fórum a jako jeho kandidát byl 29. prosince 1989 zvolen československým prezidentem. O tři roky později se mu však nepodařilo zabránit rozpadu státu na Českou republikuSlovensko. Od roku 1993 byl dvě funkční období prezidentem České republiky, kterou dovedl do NATO a na práh přijetí do Evropské unie.

Jako literát se Václav Havel světově proslavil svými dramaty v duchu absurdního divadla, v nichž se mimo jiné zabývá tématy moci, byrokraciejazyka, a také svým esejistickým dílem. V esejích a dopisechvězení se vedle politických analýz věnuje filozofickým otázkám svobody, moci, morálky či transcendence. Za zmínku stojí i Havlova experimentální poezie.

Václav Havel je nositelem státních vyznamenání řady zemí světa, mnoha cen za uměleckou tvorbu i občanské postoje a desítek čestných doktorátů. V roce 2003 byl Havlovi usnesením SenátuPoslanecké sněmovny Parlamentu České republiky propůjčen Řád T. G. MasarykaŘád bílého lva I. třídy; Senát ve svém usnesení také schválil formulaci „Václav Havel zasloužil se o stát“ po vzoru zákona o zásluhách T. G. Masaryka.

40[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 28. 11. 2008, Gampe
Významní přispěvatelé: Svajcr


André Kertész (2. července 1894 Budapešť, Rakousko-Uhersko28. září 1985 New York City, New York, Spojené státy americké) byl významný fotograf maďarského a židovského původu. Přispěl významně jako představitel avantgardy, průkopník fotografické kompozice a svým úsilím při vytváření fotoesejí, živé reportáže, sociálně laděných snímků a jako válečný fotograf. Už na počátku své dlouhé kariéry používal neortodoxní úhly záběru a neuznával kompromisy ve svém osobitém fotografickém stylu, což předcházelo pozdějšímu širšímu uznání. Sám Kertész však ani na sklonku svého života necítil světové uznání, které by si podle sebe zasloužil. Je uznáván jako významná osobnost fotožurnalismufotografie jako celku.

Jeho rodina od něho očekávala, že bude pracovat jako obchodní makléř. Kertész byl fotografický samouk a jeho rané práce byly otiskovány v novináchčasopisech. Publikoval stále během svého života, i když za svou práci přestal brát honorář. Krátce působil v první světové válce a roku 1925 se i proti vůli své rodiny odstěhoval do Paříže. Tam se podílel na umělecké aktivitě přistěhovalců a také hnutí Dada. Dosáhl také úspěchu komerčního a úspěchu u kritiků. Bezprostřední hrozba druhé světové války jej donutila opět emigrovat, tentokrát do Spojených států. V USA byl jeho život ještě těžší a svůj věhlas musel od základů vybudovat znovu. Vedl roztržky s několika redaktory, o nichž si myslel, že nechtějí uznat jeho práci. Ve čtyřicátýchpadesátých letech pro časopisy přestal pracovat a začal získávat větší mezinárodní úspěch.

fotografickou kamerou rád experimentoval, významným prvkem jeho tvorby bylo používání moderních výrazových prostředků jako například nadhled, podhled, natočení kamery nebo detail. Některé soubory vytvářel ve výtvarném pojetí, jiné spojoval s různými poetickými souvislostmi. Přes mnohá mezinárodní ocenění, která získal v průběhu několika let, Kertész stále těžce přijímal nedostatečné docenění společnosti. Jeho životní dráha se dělí obecně podle významnosti jeho práce na čtyři časová období: maďarské, francouzské, americké a na sklonku jeho života období mezinárodní.

39[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 9. 9. 2008, Slfi
Významní přispěvatelé: —


Ford model T (hovorově zvaný také Tin Lizzie, plechová Líza nebo Flivver, Kraksna) byl automobil navržený C. H. Willsem a dvěma maďarskými imigranty Josephem A. Galambem a Eugenem Farkasem, který vyráběla společnost Ford Motor Company Henryho Forda od roku 1908 do roku 1927. Rok 1908 se díky němu stal historickým milníkem, počátkem široké popularity automobilu v USA, první masově motorizované zemi světa. Model T je všeobecně pokládán za první cenově dostupný vůz, který „postavil Ameriku na kola,“ a to díky Fordovým inovacím, jako byla výroba na montážní lince namísto individuální ruční výroby nebo myšlenka platit zaměstnancům mzdu úměrnou ceně vozu. První sériový vůz modelu T byl postaven 27. září 1908 v továrně Piquette PlantDetroitu.

Od založení automobilky v roce 1903 do příchodu modelu T Ford vyráběl nebo navrhl několik modelů automobilů. Řada začala modelem A, nebylo zde však 19 vyráběných modelů (od A do T), některé totiž zůstaly jen prototypem. Bezprostředně před modelem T se vyráběl model S, vylepšená verze do té doby nejúspěšnějšího Fordu – modelu N.

Oproti očekávání nenásledoval po Fordu T model U, ale Ford model A. Společnost veřejně prohlásila, že nové auto je o tolik lepší než staré, že Henry Ford chtěl začít znovu od písmene A. Poté, co k tomu došlo, byl první automobil značky Plymouth postavený konkurenčním Chryslerem přezdíván „Model U“.

V roce 1999 byl Ford model T vyhlášen Automobilem století. O rok později byl motor Fordu model T zařazen mezi 10 nejlepších motorů století.

38[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 3. 7. 2006, JAn Dudík
Významní přispěvatelé: Pernak


Palackého náměstí v Ivanovicích s farním kostelem svatého Ondřeje

Ivanovice na Hané jsou město v Jihomoravském krajiokrese Vyškov s necelými třemi tisíci obyvateli. Nachází se 8 km severovýchodně od města Vyškov na říčce Hané při dálnici D1železniční trati z Brna do Přerova.

Ivanovice na Hané jsou městem s bohatou historií. Spadaly pod velké množství majitelů od rytířského řádu sv. Jana Jeruzalémského až po císařskou rodinu Habsburků. Je zde barokizovaný kostel svatého Ondřeje, zámek postavený na začátku 17. století a další historické památky.

Dnešní město je sídlem správy mikroregionu Ivanovická brána s rozrůstající se silničnídopravní infrastrukturou. Stojí tu dvě základní školy, z čehož je jedna umělecká se zaměřením na hudbu. Město je též rodištěm varhanního virtuosehudebního skladatele profesora Bedřicha Antonína Wiedermanna.

37[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 27. 1. 2006, Chmee2
Významní přispěvatelé: —


Io je jedním z měsíců planety Jupiter, nejvnitřnější ze skupiny Galileových měsíců. S průměrem 3642,6 km se jedná o čtvrtý největší měsíc ve sluneční soustavě. Pojmenování vychází z řecké mytologieÍó byla Héřina kněžka, jež se stala Diovou milenkou. Na povrchu měsíce se nachází více než 400 aktivních sopek a Io je tak geologicky nejaktivnějším tělesem ve sluneční soustavě. Tato extrémní vulkanická aktivita je výsledkem silných slapových jevů způsobených vlivem Jupitera, EuropyGanymedu. Erupce na povrchu vytvářejí oblaka síryoxidu siřičitého, které dosahují výšky až 500 km.

Povrchový vulkanismus na Io je odpovědný za veliké množství unikátních útvarů. Sopečná mračna a lávové proudy neustále přetvářejí povrch měsíce a jeho zbarvení způsobované většinou sloučeninami síry – vyskytují se různé odstíny červené, žluté, bílé, černézelené.

Měsíc Io byl objeven již v roce 1610 Galileem Galileim; jako jedno z prvních nebeských těles objevených dalekohledem. Spolu s ostatními Galileovými měsíci sehrál významnou roli v rozvoji astronomie17. a 18. století, neboť jejich objev podpořil obecné přijetí Koperníkova heliocentrického modelu sluneční soustavy, vývoj Keplerových pohybových zákonů a první měření rychlosti světla.

36[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 30. 6. 2005, Cinik
Významní přispěvatelé: Dr. Králík


Dobová mapka plebiscitního území s vyznačením nejdůležitějších demarkačních linií na Těšínsku před jeho rozdělením

Československo-polský spor o Těšínsko byl jeden z československo-polských pohraničních sporů a vedl se mezi těmito státy od roku 1918 do roku 1958. Gradoval v letech 1918 až 1920 a v roce 1938. S konečnou platností byl ukončen až československo-polskou smlouvou z roku 1958.

Po zániku Rakouska-Uherska vznikl mezi nově vzniklým ČeskoslovenskemPolskem spor o území Těšínska. Po krátkém vojenském střetnutí rozhodla 28. července 1920 konference velvyslanců ve Spa o rozdělení sporného území mezi oba státy. V roce 1938 Polsko východní část české části Těšínska vojensky obsadilo a anektovalo. Po druhé světové válce se hranice vrátily do stavu před polským obsazením. Spor byl ukončen uzavřením smlouvy o vzájemných hranicích v roce 1958.

35[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 23. 10. 2008, Traján
Významní přispěvatelé: —


Starověké římské vojsko se skládalo z pěchoty, kavalerie, obléhacích technikválečného námořnictva. Římské vojenství se vyvíjelo po více než tisíc let a za tu dobu se mnohokrát změnilo.

Nejdůležitější částí římské armády byla pěchota. Zpočátku byla římská pěchota ovlivněna keltskou kulturou a římští pěšáci napodobovali keltské zbraně i válečné způsoby. Během etruské vlády byla zavedena falanga, která se používala až do 4. století př. n. l. Poté Římané zavedli manipulylegie, které pomohly Římanům k vojenských úspěchům. Za Gaia Maria se římská pěchota stala více profesionální a již za Augusta byla složena z profesionálů. Za raného císařství neměla římská pěchota soupeře, co se týče disciplíny, vyzbrojenívycvičení těchto pěšáků. V pozdním císařství se římská pěchota stávala méně účinnou, a to hlavně kvůli tzv. barbarizaci (příjímání barbarů do římského vojska a zavádění jejich vybavení).

Římská kavalerie byla v počátcích republiky málo početná a sloužili v ní nevalní jezdci a během druhé punské války se projevily její fatální nedostatky. Od konce této války se římská kavalerie skládala skoro výhradně ze žoldákůprovincií či spřátelených zemí. Galové, Iberové, Germáni, Řekové, Peršané (Parthové), ti všichni sloužili v římské kavalerii. V pozdním císařství se kavalerie těšila stále větší úctě.

Až do 3. století př. n. l. Římané nevlastnili žádné účinné obléhací zbraně, a to hlavně z důvodu slabě opevněných měst ve střední a severní Itálii. Po kontaktu ze silně opevněnými řeckými městy Řím přijal řecké obléhací techniky a velmi je zdokonalil. Římané se stali velkými obléhateli starověku a i zručnými staviteli pevností.

Válečné námořnictvo Řím nevyužíval až do první punské války. I když Římané byli co se týče námořních bojů nezkušení, nakonec se jim podařilo ovládnout západní Středozemí a nakonec celé Středozemní moře. Po válkách se Seleukovci nechal Řím své námořnictvo rozpustit. Hned poté se celé Středozemní moře začalo hemžit piráty. Ti byli nakonec poraženi Gaiem Pompeiem. Po bitvě u Aktia již nebyly námořní bitvy příliš časté a hlavní úlohou námořnictva té doby byla přeprava obilí.

34[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 16. 10. 2008, Chmee2
Významní přispěvatelé: —


Sinuous rilles (z latinského sinuous – „něco klikatého“ a německého Rille – „útvar vzniklý prouděním tekoucí kapaliny“) je zvláštní druh lávového koryta na povrchu některých terestrických těles, které zdánlivě připomíná říční koryto, ale vyskytuje se v oblastech, kde nebyl výskyt kapalné vody možný či pravděpodobný. Koryto tak bylo nejspíše vyhloubeno tekoucí lávou či magmatem pronikajícím blízko povrchu. Začíná často v oblasti impaktního kráteru, zpravidla je dlouhéstovky kilometrů se zákruty a poměrně strmými svahy dosahujícími sklonu až okolo 17°. Šířka koryta dosahuje 12 km a hloubka okolo desítek až prvních stovek metrů.

Vyskytují se dvě hlavní skupiny rilles: rovné rillessinuous rilles. Předpokládá se, že tyto dvě skupiny mají rozdílný původ vzniku. První doklad existence rilles pochází od německého astronoma Johanna Schröteraroku 1787. Od té doby vzniklo několik teorií vysvětlujících vznik koryt. První předpokládaly, že se jedná o poruchy v planetární kůře, další spojovaly existenci s prouděním kapalné vody. V současnosti je obecně přijímána teorie, že se jedná o pozůstatek lávových tunelů v nichž proudila láva.

Sinuous rilles jsou známy z Měsíce, Venuše anebo Marsu.

33[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 8. 1. 2006, EnJoey
Významní přispěvatelé: Power


Náměstí Svobody s Mariánským morovým sloupem

Mohelnice je městoOlomouckém kraji s téměř 10 000 obyvateli. Nachází se v úrodné kotlině obklopené ze tří světových stran horami (Hrubý Jeseník, Zábřežská vrchovina), kterou protéká řeka Morava.

Díky těmto příznivým podmínkám zde existovalo osídlení již od pravěku a Mohelnice byla i postupem doby důležitým městem v rámci regionu. Ve středověku město patřilo k centrům obchoduvzdělání na severní Moravě, nevyhnulo se však decimujícím katastrofám jako byl mor, povodněpožáry. Kromě toho bylo několikrát vydrancováno nepřátelskými vojsky, naposledy v 18. století během válek o rakouské dědictví. Další důležitou změnou v historii města bylo vysídlení většinové německé populace po konci druhé světové války a příchod českých obyvatel na jejich místo.

Dnes je město významné kromě svého průmyslu (Hella Autotechnik, Siemens) především jako důležitý dopravní uzel, kde se napojuje silniční trasa z Hradce Králové na již zprovozněný úsek rychlostní silnice R35 směrem na Olomouc a na silnici I/44 směrem na Jeseník a dále do Polska. Koná se zde každoročně také řada kulturních, společenskýchsportovních akcí, které příznivě podporují také turistický ruch. Součástí obce je sedm místních částí a Mohelnice je také centrem Svazku obcí mikroregionu Mohelnicka.

32[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 20. 7. 2005, 193.165.147.172
Významní přispěvatelé: Hobr


Sir Arthur Conan Doyle (22. května 1859, Edinburgh, Skotsko, Velká Británie7. července 1930, Crowborough, Sussex, Velká Británie) byl britský spisovatel, proslulý především příběhy o Sherlocku Holmesovi, jež zásadně ovlivnily podobu detektivního žánru. Původním povoláním byl lékař. Jako autor byl velmi plodný – jeho tvorba zahrnuje kromě detektivek také historickéfantastické povídkyromány, dramata, poeziiliteraturu faktu.

Působil rovněž jako válečný zpravodaj. Byl aktivní v politice – kandidoval do parlamentu Spojeného království, zasazoval se o dodržování práva v případech protiprávně odsouzených, vystoupil proti nelidským podmínkám v Belgickém Kongu a organizoval mezinárodní podporu jejich zlepšení, veřejně hájil zájmy Velké Británie ve válečných konfliktech, prosazoval projekt vybudování tunelu pod Lamanšským průlivem. Věnoval se také sportu, byl jedním z prvních automobilistů ve Velké Británii, propagoval začínající lyžování. V závěru života se zaměřil na šíření spiritismu.

31[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 11. 12. 2005, -xfi-
Významní přispěvatelé: Mirek256


Norské moře (norsky Norskehavet) je okrajové moře Atlantského oceánu, někdy též řazené k Severnímu ledovému oceánu. Mezi těmito oceány tvoří důležité spojení. Moře leží mezi Norskem, Islandem, Špicberkyostrovem Jan Mayen a má rozlohu 1,383 milionu km2. Na rozdíl od Severního moře navazujícího na jihuBarentsova moře na severovýchodě není šelfovým mořem, ale dosahuje hloubky až 4000 metrů. Jeho dno je velice členité a bohaté na ložiska ropyzemního plynu, pobřežní vody slouží mnoha druhům ryb jako trdliště.

Severoatlantský proud je příčinou vyrovnaných teplot vody po celý rok, které jsou zhruba o deset stupňů Celsia vyšší než odpovídá stupni zeměpisné šířky. Spolu se sousedním Grónským mořem je Norské moře místem vzniku severoatlantského hlubinného proudu (anglicky North Atlantic Deep Water); teplá voda Severoatlantského proudu s vysokou salinitou se zde ochlazuje a klesá do hlubin oceánu. Je rozhodujícím místem pro vznik a udržení termohalinního výměníku světového oceánu.

Reliéf dna moře je tvořen dvěma výraznými podmořskými pánvemiNorskou pánvíLofotskou pánví. Od Grónského moře je na dně odděleno Mohnovým hřbetem. Před zhruba 8 tisíci lety došlo v Norském moři k obrovskému podmořskému sesuvu Storrega, který měl za následek vlnu tsunami na pobřeží Norského a Severního moře.

30[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 15. 3. 2009, Emír Balduin Hallef Omar Ali al-Adid bin Abú Sharee al-Kerak
Významní přispěvatelé: —


Makúrie (arabsky مقرة‎‎, al-Mukurra) bylo středověké království nacházející se na území dnešního severního Súdánujižního Egypta. Makúrie byla jedním z několika núbijských států vzniklých na pozadí úpadku Aksumského království, které v oblasti Núbie dominovalo v letech 50950 našeho letopočtu. Makúrie původně ovládala oblast kolem Nilu, od třetího do pátého nilského kataraktu s přilehlými obchodními trasami, oázamidoly ležícími východnězápadně od Nilu. Hlavním městem státu byla Dongolakrálovství je tak někdy známo podle svého hlavního města jako Dongolské království.

6. století byla Makúrie christianizována, avšak již v první polovině 7. století dobyla muslimská vojska Arabů byzantský Egypt a Núbie tak ztratila kontakt se zbytkem křesťanského světa. Roku 651 do Núbie vpadla arabská vojska, ale Makúrijcům se Araby podařilo odrazit a posléze uzavřená dohoda – známá jako bakt – znamenala relativní mír na obou stranách trvající až do 13. století. Makúrie dále rozšiřovala svůj vliv a v době arabské invaze, či za vlády krále Merkuria, připojila ke svému území Nobatijské království, ležící severně od Makúrie. V letech 7501150 království zažívalo období prosperity, které je nazýváno jako „zlatý věk“. Avšak intenzivní vpády z mamlúckého Egypta a vnitřní sváry vedly ve 14. století ke konečnému pádu Makúrijského království do muslimských rukou.

29[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 30. 6. 2007, Hobr
Významní přispěvatelé: —


Alfred Stieglitz (1. ledna 1864, Hoboken, New Jersey, Spojené státy americké13. července 1946, New York, stát New York) byl americký fotograf, publicistagalerista, který prosazoval fotografii jako svébytné umění. Patřil k průkopníkům secesního piktorialismupřímé fotografie. Častým námětem jeho fotografií bylo město New York – byl jedním z prvních fotografů, kteří se věnovali uměleckému ztvárnění velkoměsta. Fotografoval také portrétyabstraktní cykly mraků. Mnohaletá série portrétů, aktůdetailů těla jeho manželky Georgie O'Keeffeové zachycuje proces stárnutí a proměnu osobnosti. Jeho dílo, které se nachází ve sbírkách amerických muzeí a bylo oceňováno už za jeho života, ovlivnilo vývoj fotografie.

Stieglitz publikoval fotografie a články ve fotografických časopisech, byl redaktorem časopisů American Amateur PhotographerCamera Notes, podílel se na založení spolku Fotosecese, vydával fotografický časopis Camera Work, podporoval začínající americké umělce, pořádal výstavy avantgardních uměleckých děl a zasloužil se nejen o propagaci fotografie, ale také moderního evropskéhoamerického umění – malířstvísochařství – ve Spojených státech. Ve svých newyorských galeriích Little Galleries of the Photo-Secession, 291, The Intimate GalleryAn American Place vystavoval během čtyřiceti let fotografie uznávaných i začínajích evropských a amerických fotografů a výtvarná díla impresionistů, postimpresionistů, kubistů, futuristů a představitelů dalších nových uměleckých směrů.

28[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 19. 9. 2008, Power
Významní přispěvatelé: Jan.Kamenicek


Haumea (oficiální označení (136108) Haumea) je plutoidKuiperově pásu, který dosahuje asi jedné třetiny hmotnosti Pluta a 0,07 % hmotnosti Země. Objeven byl roku 2004 týmem vedeným Michaelem BrownemKalifornského technologického institutu na fotografiích pořízených na observatoři Palomar ve Spojených státech amerických a roku 2005 týmem vedeným José Ortizem na Observatoři Sierra Nevada ve Španělsku. Objev provázely spory o prvenství mezi oběma týmy. Roku 2008 Mezinárodní astronomická unie (IAU) tělesu přiznala status trpasličí planety a pojmenovala ho po havajské bohyni zrození Haumea.

Extrémně protáhlý tvar této trpasličí planety je mezi transneptunickými tělesy (TNO) jedinečný. Ačkoliv nebyl pozorován přímo, výpočty ze světelné křivky Haumey naznačují, že se jedná o elipsoid, jehož delší osa je oproti kratší dvojnásobná. Astronomové se přesto domnívají, že gravitace tělesa je dostatečná na to, aby spočinulo v hydrostatické rovnováze, takže splňuje podmínky definice trpasličí planety. Prodloužený tvar, vysoká rychlost rotace, vysoká hustota i velké albedo (způsobené přítomností krystalického vodního ledu na povrchu) jsou zřejmě výsledkem mohutné kolize, po níž navíc vznikla celá skupina příbuzných těles, zahrnující také dva známé měsíce Haumey a několik dalších TNO.

27[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 20. 3. 2009, Chmee2
Významní přispěvatelé: —


Sépie vějířovitá je schopna důmyslné kamufláže

Sépie vějířovitá (Sepia apama; druh objevil a popsal John Edward Gray roku 1849) je hlavonožecčeledi sépiovitých. Představuje největšího zástupce z přibližně 100 známých druhů sépií. V dospělosti dorůstá délkychapadly až 1,5 m (samotná délka pláště je 520 mm) a hmotnosti až 10,5 kg (některé zdroje uvádějí jen 5–6,5 kg). Vyskytuje se pouze v příbřežních vodách Austrálie, kde obývá veškeré oblasti až do hloubky 100 metrů.

V období rozmnožování vytváří sépie vějířovitá společenství o několika tisících jedincích na jihu Austrálie, kde jsou často hlavním předmětem zájmu potápěčůvědců zkoumajících jejich chování. Její kůže má schopnost měnit zbarvení v závislosti na svém okolí, což jí dává schopnost vytvářet dokonalou kamufláž před případnými predátory. V nouzi je schopna vypustit do vody velké množství tmavého barviva, které znesnadní její zaměření, zmate útočníka a umožní únik do bezpečí.

Jedná se o velice inteligentního dravce, který požírá menší ryby, kraby či jiné korýše, které chytne dvojicí delších chapadel. Zvláštností je, že sépie vějířovitá má tři srdcemodrou krev obsahující hemocyanin.

26[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 11. 11. 2007, Chmee2
Významní přispěvatelé: —



Igráček (jméno pochází od názvu firmy IGRA, která jej od roku 1977 vyrábí dodnes) je plastová hračka ve formě malé – cca 8 cm vysoké – figurky stylizované lidské postavy v jednoduchém, funkcionalistickém designu. Jednotlivé figurky jsou sestaveny ze stejných dílů a mění se pouze jejich barevnost a vnější výbava. Mají částečně pohyblivé rucenohy, hlavu je možné otáčet o 360°.

Igráček byl vyráběn v různorodých variacích, a to buď jako samostatná postava vykonávající nějakou činnost, resp. povolání, nebo s doprovodnými figurkami zvířat či se složitějšími nástroji, někdy i s dopravními prostředky. Prvním vyrobeným igráčkem byl zedník. Po spuštění výroby, která byla soustředěna do závodu v MnichovicíchPrahy, byly každý rok uvedeny na trh přibližně čtyři nové modely igráčka a současná rodina má přibližně padesát různých figurek, např. kuchař, kominík, námořník, cestář, policista, hasič, doktor, zdravotní sestra, hudebník, kosmonaut, opravář atd.

Hračka byla velmi oblíbená v někdejším socialistickém Československu a v zemích východního bloku, kde nebyly k dostání originální postavičky Playmobil.

25[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 1. 2. 2007, Vojmil
Významní přispěvatelé: Podzemnik


Harappská kultura (též kultura poříčí Indu či protoindická kultura apod.) byla starověká kultura nacházející se v povodí řeky Indus, první známá městská kultura na Indickém subkontinentu. Zabírala velkou část dnešního Pákistánu a severozápadní Indie. Počátky harappské kultury sahají do 2. poloviny 4. tisíciletí př. n. l. Jednotlivé periodizace kultury poříčí Indu se liší, Jonathan M. Kenoyer klade její vrcholné období do rozmezí let 2600–1900 př. n. l. Poté začala harappská civilizace upadat, nejspíš v důsledku klimatických změn, které měly přímý vliv na zemědělstvíhospodářství. V polovině 2. tisíciletí př. n. l. zanikla; je možné, že na jejím konci měl podíl i příchod indoevropských kmenů.

Hlavními centry protoindické kultury byly zejména Mohendžodaro, které je dnes součástí kulturních památek světového dědictví, a Harappa. Dalšími důležitými centry byly např. Lóthal, Amrí, Kót DídžíNaušahro. Harappané byli znalí lití bronzumědi, živili se převážně zemědělstvím. Není jasné, ke které jazykové rodině patřili, teorie většinou hovoří o drávidském či indoevropském jazyku. Do dnešní doby se mimo pozůstatků městských staveb dochovalo množství menších uměleckých i užitkových předmětů, častými nálezy jsou malá pečetítka se znaky připomínajícími písmo. Toto písmo či symbolický systém je známo jako harappské písmo a dosud nebylo rozluštěno. Harappané měli obchodní styky s Mezopotámií, podle nálezu přístavních doků v Lóthalu se předpokládá, že obchod probíhal i námořní cestou.

24[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 1. 5. 2009, Mirek256
Významní přispěvatelé: —


Tau Ceti ([taʊ ˈʦeːti] IPA (τ Ceti, zkráceně τ Cet) je 11,9 světelných let vzdálená žlutá hvězda hlavní posloupnostisouhvězdí Velryby. Z pohledu ze Země je po alfě Centauri A druhá nejbližší hvězda podobná Slunci (anglicky solar analog) spektrální třídy G8V.

Hvězda nemá žádné tradiční jméno. Název Tau Ceti je pojmenování podle Bayerova označení hvězd. Tau (τ) je písmeno řecké abecedy, Ceti znamená příslušnost k souhvězdí Velryby (latinsky Cetus).

Tau Ceti je ze Země vidět pouhým okem jako slabá hvězda třetí magnitudy. Při pohledu od Tau Ceti směrem k Zemi by bylo pouhým okem vidět Slunce jako jasnější hvězda v souhvězdí Pastýře. Podobně jako u Slunce je většina nejbližších hvězd pouhým okem neviditelnými červenými trpaslíky spektrální třídy M. Nejbližší hvězda od Tau Ceti je 1,6 světelného roku vzdálená YZ Ceti. Druhá nejbližší hvězda Luyten 726-8 je od Tau Ceti vzdálená 3,19 světelných let.

Hvězda Tau Ceti byla cílem hledání mimozemské inteligence v rámci programu SETI. Dodnes však nebyl pomocí astrometrických metod a změn radiální rychlosti hvězdy nalezen žádný průvodce hvězdy. Dnešními metodami ale lze vyloučit přítomnost hnědého trpaslíka. Hvězda má menší metalicitu než Slunce, a proto je malá pravděpodobnost nalezení kamenné planety zemského typu v její blízkosti. Má ve svém okolí 12krát více materiálu než Slunce, tudíž je ho dostatek pro tvorbu planet. Prachový prstenec kolem Tau Ceti musí obsahovat mimo jiné asteroidykomety. Z toho důvodu by hypotetická planeta měla být vystavena jejich zásahům více než Země. Přítomnost velkého množství asteroidů nemá na případný život u Tau Ceti příznivý vliv, ale podobnost se Sluncem vzbudila celosvětový zájem o tuto hvězdu.

23[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 30. 11. 2008, Gothic2
Významní přispěvatelé: —


Atentát na Roberta Francise Kennedyho, senátora Spojených států amerických, byl spáchán 5. června 1968kalifornském Los Angeles. Robert Kennedy byl zastřelen třemi ranami z revolveru během oslav své úspěšné kampaně pro kalifornské primárkyhotelu Ambassador. Zraněno bylo dalších pět členů z Demokratické strany a také reportér ABC News. Útočníkem byl čtyřiadvacetiletý palestinský imigrant Sirhan Sirhan, který si za tento čin stále odpykává trest odnětí svobody. Jelikož se v době atentátu na místě nacházelo mnoho reportérů, byl tento čin zachycen na magnetofonový pásek a dění poté i na film.

Kennedyho tělo bylo na dva dny uloženo do katedrály svatého PatrikaNew Yorku, pohřeb se konal 8. června. Ostatky byly pochovány nedaleko hrobu jeho bratra Johna na Arlingtonském národním hřbitově. Smrt Roberta Kennedyho zapříčinila, že od této chvíle byla ochrana všech prezidentských kandidátů zajišťována tajnou službou Spojených států. Po smrti Roberta Kennedyho byl za Demokratickou stranu nominován Hubert Humphrey, který však v prezidentských volbách prohrál s Richardem Nixonem.

Stejně jako tomu bylo u atentátu na Robertova bratra Johna F. Kennedyho, byla i Robertova smrt okamžitě opředena různými konspiračními teoriemi, především domněnkou, že se na scéně nacházel další skrytý střelec.

22[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 23. 7. 2005, Mirek256
Významní přispěvatelé: —


Jiřetín pod Jedlovou (původní a německý název Sankt Georgenthal) je obec (dřívější město) na severní straně Lužických hor, v okrese DěčínÚsteckém kraji. Obec tvoří kromě městečka ještě osady Lesné, RozhledJedlová. PSČ obce je 407 56 vyjma části Jedlová, která má PSČ 408 01. V roce 1587 byla Jiřetínu udělena císařem Rudolfem II. plná městská práva. V roce 1998 získala obec titul Vesnice roku.

Jiřetín leží v nadmořské výšce 458 m n. m. pod Křížovou horou (563 m n. m.), na níž byla v roce 1764 zřízena křížová cesta a v roce 1796 kaple. V obci je od roku 1874 ženský klášter Kongregace dcer Božské lásky.

Na většinu území obce zasahuje chráněná krajinná oblast Lužické hory. Jiřetín pod Jedlovou má statut městské památkové zóny od roku 1992. Poblíž obce se nachází zřícenina hradu Tolštejn a třetí nejvyšší vrchol Lužických hor Jedlová. Na západním okraji obce, u silnice směrem na Děčín, se nachází štola Jan Evangelista. Obec je významným střediskem zimních sportů.

21[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 29. 10. 2008, Ondřej Strnad
Významní přispěvatelé: Jan.Kamenicek


Homo floresiensis (česky též člověk floreský, neformálně přezdívaný hobit) je podle některých teorií samostatným druhem rodu Homo, odlišujícím se zejména svou malou postavou a mozkem. Tento druh přežíval do relativně nedávné doby. Pojmenován byl po indonéském ostrově Flores, na němž byly nalezeny jeho pozůstatky. Roku 2003 byla na ostrověusazeninách jeskyně Liang Bua nalezena jedna téměř kompletní částečně fosilizovaná kostra a jedna kompletní čelist, pocházející z doby před 18 000 lety. Tyto nálezy byly poprvé publikovány v říjnu 2004. V dalších letech vykopávky v jeskyni pokračovaly a do konce roku 2008 archeologové odkryli části koster celkem 14 jedinců a také malé nástroje, vše pocházející z období před 94 000 až 13 000 lety.

Objevitelé, antropologové Peter BrownMichael J. Morwood s kolegy, vyjádřili názor, že řada znaků kostry LB1 svědčí o tom, že se jedná o nový druh hominida, jehož přímým předchůdcem byl snad Homo erectus, a nazvali ho Homo floresiensis. S ohledem na dobu, z níž nálezy pocházejí, by H. floresiensis byl současníkem Homo sapiens. Brzy po zveřejnění objevu přišel indonéský antropolog Teuku Jacob s prvními pochybnostmi. Podle něj patřila nalezená lebka modernímu člověku trpícímu mikrocefalií. Vzápětí se rozhořel spor, který vedl k publikaci velkého počtu studií podporujících či odmítajících argumenty ve prospěch statutu nového lidského druhu, a tento spor dosud není jednoznačně vyřešen.

20[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 12. 2. 2005, Dodo
Významní přispěvatelé: Faigl.ladislav


Izrael (hebrejsky ישראל‎‎ Jisra'el; arabsky إسرائيل‎‎‎, Isrā'īl), oficiálně Stát Izrael (hebrejsky zvuk מדינת ישראל‎‎ Medinat Jisra'el; arabsky دولة ,إسرائيل‎‎ Dawlat 'Isrā'īl),‎ je stát na Blízkém východě v oblasti jihozápadní Asie, kde leží při východním pobřeží Středozemního moře. Na severu sousedí s Libanonem, na severovýchodě se Sýrií, na východěJordánskem a na jihozápadě s Egyptem. K Izraeli přiléhá i Západní břeh JordánuPásmo Gazy, tj. území částečně spravovaná Palestinskou autonomií – Západní břeh Jordánu je Izraelem okupován od Šestidenní válkyroce 1967. Izrael je se svou populací 7 390 600 obyvatel, z níž většinu (76 %) tvoří Židé, jediným židovským státem na světě. Je rovněž domovem izraelských Arabů, křesťanů, DrúzůSamaritánů, stejně jako jiných náboženskýchetnických menšin.

Moderní stát Izrael, o jehož vznik usilovalo sionistické hnutí již od konce 19. století, se odvolává na biblickou myšlenku země izraelské, jejíž zaslíbení tvoří jeden z ústředních motivů judaismu po více než tři tisíce let. V roce 1947 Organizace spojených národů schválila rozdělení Mandátu Palestina na dva státy – židovský a arabský. Izrael na jeho základě vyhlásil 14. května 1948 nezávislost a v následující vítězné válce za nezávislost rozšířil své hranice nad rámec plánu OSN na rozdělení Palestiny. Od té doby trvá mezi Izraelem a sousedícími arabskými zeměmi konflikt, který vyústil v několik válek a desetiletí násilí, trvající dodnes. Se dvěma sousedícími zeměmi (Egypt a Jordánsko) však Izrael už mírové smlouvy podepsal a nyní usiluje o dosažení dohod s Palestinci. Zatímco Izrael samotný považuje za své hlavní město Jeruzalém, většina států uznává jako hlavní město Tel Aviv-Jaffa.

19[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 16. 4. 2008, Chmee2
Významní přispěvatelé: —


Zralá jahoda

Jahoda je souplodí nažek na šťavnatém zdužnatělém květním lůžku, rostoucí na jahodníku (Fragaria). Toto souplodí nažek vytváří nepravý plod. Jahoda patří mezi drobné ovoce.

Jahody jsou bohatým zdrojem vitamínu C. Jeho obsah je srovnatelný s citrusovými plody. V závislosti na odrůdě může dosahovat od 40 do 90 mg/100 g plodu. Vyjma vysokého podílu vitamínu C jsou také bohatým zdrojem vitamínu A, B, Eorganických kyselin jako například kyseliny jablečné, citronové, chinové, šťavelové, salicylové či kyseliny ellagové, která působí v prevenci nádorových chorob. Organické kyseliny jsou důležitým faktorem udávajícím typickou a charakteristickou vůnichuť, ale současně jsou i příčinou mnoha alergických reakcí na tento plod, které se mohou projevovat například kopřivkou. Jejich konzumace se nedoporučuje ani lidem trpícím alergií na acylpyrin.

Jahoda obsahuje také lehce stravitelnou vlákninu, což umožňuje snadné další tepelné úpravy a výrobu marmelád či džemů. Z minerálních látek je v jahodě zastoupen převážně draslík, zinek, hořčík, síra, vápník a potom některé netypické prvky, jako je bor, fluor, kobalt, či molybden. Je také výrazným zdrojem tekutin, jelikož plody jsou tvořeny z 87 %vody.

18[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 18. 7. 2007, Matejicek
Významní přispěvatelé: Emír Balduin Hallef Omar Ali al-Adid bin Abú Sharee al-Kerak


Bitva u Badru (arabsky غزوة بدر‎‎) se odehrála 17. března 624 (17. ramadánu roku 2 islámského kalendáře) v oblasti Hidžáz, na západě dnešní Saúdské Arábie a představuje zlomový obrat ve válce mezi ranou muslimskou obcí vedenou prorokem Mohamedem a jeho protivníky, pohanskými Kurajšovci, kteří ovládali Mekku. V islámské tradici byla bitva vykládána jako drtivé vítězství, za něž muslimové vděčí Alláhově prozřetelnosti, sekulární prameny pak vítězství připisují Mohamedovu vojevůdcovskému umění. Ačkoliv je bitva u Badru jednou z několika bitev zmíněných v posvátné knize islámukoránu – prakticky všechny současné znalosti o této bitvě pochází z tradičních islámských pramenů: obou hadísů a jiných Mohamedových životopisů, napsaných desítky let po jeho smrti.

Bitvě u Badru předcházelo na přelomu let 623624 několik menších šarvátek mezi medínskými muslimy a Kurajšovci z Mekky, vyvolaných stupňujícími se nájezdy proti mekkánským karavanám. Bitva u Badru však představovala první velké regulérní střetnutí mezi oběma silami. Postupujíce proti silné obranné pozici, dokázali Mohamedovi disciplinovaní bojovníci rozbít kurajšovské linie a zabít několik významných kurajšovských vůdců, včetně Mohamedova úhlavního nepřítele Abú Džahla, a mnoho dalších zajmout, např. Mohamedova strýce al-Abbáse. Pro muslimy mělo toto vítězství obrovský význam, neboť znamenalo, že Mekka, jež byla jedním z nejbohatšíchnejmocnějších pohanských městArábii, může být poražena. Muslimské vítězství také značně posílilo Mohamedovu pozici jak vůči vnitřní opozici, tak i navenek vůči ostatním arabským kmenům, jimž bitva u Badru signalizovala vzestup nové arabské moci; kočovné kmeny začaly uzavírat s Medínou spojenectví a některé i přijímat islám. Bitvou u Badru byl zahájen mohutný muslimský postup, známý souhrnně jako islámská expanze.

17[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 18. 2. 2009, Jan.Kamenicek
Významní přispěvatelé: —


Přechod Venuše (též tranzit Venuše) přes sluneční disk je astronomická událost, během níž planeta Venuše projde přímo mezi SluncemZemí a zakryje tak malou část slunečního kotouče. Venuše může být během přechodu pozorována ze Země jako malý černý disk pohybující se napříč slunečním kotoučem. Přechody Venuše obvykle trvají několik hodin (poslední z nich, pozorovaný roku 2004, trval 6 hodin). Přechod je podobný zatmění Slunce Měsícem, ovšem Venuše se vzhledem ke své vzdálenosti od Země jeví mnohem menší, ačkoliv ve skutečnosti je její průměr téměř čtyřikrát větší než průměr Měsíce. V počátcích astronomie se přechod Venuše využíval k měření sluneční paralaxy a následnému výpočtu vzdálenosti Země od Slunce.

Přechody Venuše patří mezi nejvzácnější předpověditelné astronomické úkazy. V současné době lze každých 243 let pozorovat dvě dvojice přechodů, které od sebe dělí 8 let, po nichž následují dlouhé pauzy se střídavou délkou 121,5 a 105,5 roku. Poslední dvojice přechodů byla pozorována v prosinci 1874 a prosinci 1882. Zatím poslední přechod Venuše se odehrál 8. června 2004 a další ho bude následovat 6. června 2012. Nejbližší další dvojice přechodů se odehraje v prosinci 2117 a prosinci 2125.

16[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 19. 10. 2007, Ozzy
Významní přispěvatelé: —


SMS Panther byl pátou jednotkou ze série šesti dělových člunů třídy Iltis německého císařského námořnictva. Tyto lodě byly určeny pro službu v německých zámořských koloniích a k prosazování zájmů Německa v rámci tzv. politiky dělových člunů. Panther byl spuštěn na vodu 1. dubna 1901 a operoval zejména v latinskoamerickýchafrických vodách. Jako jediný ze své třídy přečkal I. světovou válku. Sešrotován byl roku 1931.

Panther byl mimo jiné hlavním aktérem mezinárodního incidentu, známého jako „skok Panthera do Agadiru“ během druhé marocké krizelétě 1911. 1. července tohoto roku zakotvil v marockém přístavu Agadir. Příjezd německého dělového člunu vyvolal rozruch a jméno Panther zaplnilo titulní stránky světového tisku. Francie podporovaná Velkou Británií spatřovala v přítomnosti německých válečných lodí u marockého pobřeží ohrožení svých zájmů a němečtí diplomaté využili situace k nátlaku na prosazení zájmů Německa. 20. července dělový člun Agadir opustil, diplomatická jednání však pokračovala. Německo uznalo francouzský nárok na Maroko výměnou za část Francouzského Konga. Celá krize přispěla k eskalaci mezinárodního napětí, které nakonec vedlo k vypuknutí I. světové války.

15[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 13. 8. 2008, Emír Balduin Hallef Omar Ali al-Adid bin Abú Sharee al-Kerak
Významní přispěvatelé: —


Královna Semiramis obklopená svým služebnictvem – středověká tapiserie z konce 15. století

Semiramis (syrsky „holubice“; též psána jako Semiramida, Šammuramat, či aramejsky Šamiram) byla legendární asyrská královna. Semiramis byla historickou osobou, manželkou krále Šamši-Adada V., který vládl v letech 811–808 př. n. l. Po smrti Šamši-Adada vládla jako regentka za jejich nezletilého syna Adadnirária III. a později i jako jeho spoluvládkyně. Podle legendy nechala zbudovat slavné visuté zahrady v Babylóně, jiná verze hovoří o tom, že je dal zbudovat její manžel, aby se jí tolik nestýskalo po jejím rodném horském prostředí. Zahrady jsou však pravděpodobně z mnohem pozdější doby. Jako Semiramis bývají někdy označovány i další asyrské či babylonské královny, například manželka krále Nabukadnezara II. Nitókris.

Legendy o Semiramidě byly zpracovány například Diodórem Sicilským, Junianem Justinem a mnohými dalšími starověkými historiky, kteří ve svých pracích utvářeli Semiramidin obraz a její vztah s králem Ninem, legendárním zakladatelem města Ninive. Semiramidino jméno se užívalo pro rozličné monumenty budované v západní Asii; původ této tradice byl však zapomenut nebo byl zcela neznámý. Nakonec každé veliké antické dílo na Eufratu jí bylo připisováno Behistunským nápisem, který nechal roku 521 př. n. l. vybudovat perský velkokrál Dareios I.

14[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 26. 12. 2008, Juan de Vojníkov
Významní přispěvatelé: Packa


Mezinárodní rok astronomie je světová událost roku 2009 pořádaná Mezinárodní astronomickou unií ve spolupráci s UNESCO. Cílem této akce je přiblížit v roce, kdy uplyne 400 let od prvního použití dalekohledu Galileem Galileim, význam a objevy astronomie nejširším vrstvám obyvatelstva. Slavnostní zahájení Mezinárodního roku astronomie v Evropské unii proběhlo 7. lednaPraze na Staroměstském náměstí.

Akce se účastní celkem 136 zemí, které budou kromě mezinárodních projektů připravovat i své vlastní: v České republice to bude např. literární soutěž Vesmír mého mládí nebo fotografická soutěž k problematice světelného znečištění nazvaná Sviťme si na cestu… ne na hvězdy. Jedním z vrcholů české účasti bude otevření Keplerova muzea v Praze.

Česká republika si v rámci Mezinárodního roku astronomie připomíná 400 let od vydání knihy Astronomia nova, v níž Johannes Kepler, dvorní astronom Rudolfa II., publikoval své první dva zákony nebeské mechaniky. Současně uplyne 50 let od pádu tzv. příbramského meteoritu – prvního meteoritu na světě, který byl nalezen na základě fotografických snímků své dráhyatmosféře. K oběma příležitostem se připravují mezinárodní vědecké konference.

13[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 21. 8. 2005, Mirek256
Významní přispěvatelé: —


Varnsdorf (německy Warnsdorf, hornolužickosrbsky Warnoćicy) je městonejsevernější části České republiky, ve východní části Ústeckého kraje, v okrese Děčín, na jihovýchodě Šluknovského výběžku. Protéká jím říčka Mandava a je ze tří stran obklopen územím Německa. Leží 32 km východně od Děčína a 34 km severozápadně od Liberce.

Obec s rozšířenou působností Varnsdorf je počtem obyvatel druhým největším městem okresu Děčín a měla k 25. červenci 2008 16 098 obyvatel. Výměra katastru města je 26,21 km2. Obec se skládá z místních částí Varnsdorf, StudánkaSvětliny 1.díl. Ve Varnsdorfu jsou hraniční přechody do Německa: silniční Varnsdorf-Seifhennersdorf a Varnsdorf-Großschönau, dále přes město vede peážní železnice z Žitavy do Eibau.

Dějiny města začínají ve 2. polovině 14. století založením zemědělských dvorů. V roce 1830 se zde konalo první úplné liturgické provedení Beethovenovy slavnostní mše Missa Solemnis. Varnsdorf byl povýšen na město v roce 1868, do té doby byl největší vesnicí Rakouska-Uherska. V tomtéž roce přijel do Varnsdorfu první vlak z Děčína a díky železnici nastal rozvoj průmyslu, především strojírenství a výroby textilu. Ve druhé polovině 19. století měl Varnsdorf přezdívku „malý Manchester českého Nizozemí“. V roce 1870 byla ve městě založena místní starokatolická církev. V roce 1947 zde proběhla stávka, která měla podstatný vliv na události roku 1948. Po druhé světové válce se Varnsdorfu říkalo „město mládí, zahradkomínů (továren)“.

12[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 11. 1. 2005, Macronyx
Významní přispěvatelé: Lsla, 84.42.146.37, Emír Balduin Hallef Omar Ali al-Adid bin Abú Sharee al-Kerak


Modlící se křižácký rytíř na dobové miniatuře

Křížové výpravy (též křižácké výpravy, starším výrazem kruciáty) byly vojenské výpravy z dob středověku, které vyhlašoval papež proti muslimům, pohanůmkacířům. Účastníci před zahájením výpravy skládali slib a byli označeni znamením kříže, které si našívali na šaty, odtud název křižáci (latinsky crucesignati). Byli dobrovolníky, měli za účast na výpravě přislíbeno odpuštění hříchů a požívali ochrany církve.

První křížovou výpravu vyhlásil papež Urban II. roku 1095. Jejím cílem bylo dobýt Svatou zemi a osvobodit místa posvátná pro křesťany z rukou muslimů. To se výpravě, složené především z francouzskýchnormanských rytířů, nakonec podařilo a ve Svaté zemi tak Evropané založili křižácké státy, které se zde udržely téměř 200 let. Původním cílem výprav proti muslimům bylo osvobození Božího hrobuJeruzalémě, pozdější tažení však mířila i jinam. Šlo především o EgyptŘecko, kde účastníci čtvrté křížové výpravy dobyli značnou část Byzantské říše a založili další křižácké státy. Další křížová tažení mířila do PobaltíSkandinávie, kde zvláště němečtíšvédští křižáci bojovali proti pohanským Prusům, SlovanůmFinům. Řád německých rytířů na břehu Baltského moře založil svůj řádový stát Prusy.

Po pádu posledního křižáckého města v Palestině již žádný papež vojenskou akci k osvobození Jeruzaléma nevyhlásil. Křížové výpravy na evropském kontinentu však pokračovaly. Kromě tažení proti pohanům to byly války proti křesťanským kacířům, z nichž největší byly výpravy proti jihofrancouzským katarům a proti českým kališníkům. Poslední kruciátu se bezúspěšně snažil zorganizovat počátkem 16. století Lev X. proti osmanským Turkům.

11[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 23. 2. 2008, Doublesix12
Významní přispěvatelé: Martin Happy Zub


Volkswagen Golf druhé generace

Volkswagen Golf (ve Spojených státech byla první a pátá řada prodávaná pod názvem Rabbit, v Mexiku byla první řada prodávaná pod názvem Caribe, v Kanadě a v Jihoafrické republice pod názvem City Golf; pod tímto názvem se prodává čtvrtá generace v Kanadě, BrazíliiArgentině) je nejdůležitějším modelem německé automobilky Volkswagen a patří k celosvětově nejprodávanějším automobilům vůbec. V současné době se vyrábí jeho šestá generace. Značný komerční úspěch vynesl Golfu ve své kategorii označení Golf klasse. V roce 2007 překročil počet vyrobených Golfů hranici 25 milionů. Jméno Golf je odvozeno z německého označení pro Golfský proudGolf-Strom.

Golf se vždy vyráběl jako tří- nebo pětidveřový hatchback. V třídvéřovém provedení původně vznikala většina vozů. První, třetí a čtvrtá generace byly vyráběny i jako kabriolet, ale i druhá generace mohla být individuálně získána v této karosářské variantě, kde produkci zajišťovaly malosériově tuningové firmy. Od třetí generace je součástí nabídky karoserie kombi s obchodním označením Variant. K modelu Golf tradičně patří i sportovní verze GT a GTI s benzínovým motorem a GTD s dieselovým motorem, časem se objevily i další sportovněji laděné modely jako VR6 nebo R32 s pohonem všech kol. Od roku 1972 byly tyto vozy montovány taktéž v dnešní Bosně a Hercegovině. Model páté generace s karosérií kabriolet se prodává pod názvem Eos, na rozdíl od dřívějších kabrioletů má místo plátěné pevnou skládací střechu. Od páté generace je odvozené i MPV Golf Plus a SUV Volkswagen Cross Golf. Od šesté generace je opět odvozen kabriolet s plátěnou střechou.

10[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 30. 1. 2008, Kixx
Významní přispěvatelé: Faigl.ladislav


Benjamin Netanjahu, známý pod přezdívkou Bibi (hebrejsky zvuk בִּנְיָמִין "ביבי" נְתַנְיָהוּ,‎‎ * 21. října 1949, Tel Aviv, Izrael), je designovaným izraelským premiérem a předsedou strany Likud. Jako vůdce této konzervativní strany již byl premiérem od června 1996 do července 1999. Dodnes je jediným izraelským ministerským předsedou, který se narodil po založení státu. Celkem třikrát zastával post ministra financí a poslední funkční období v tomto úřadu ukončil rezignací na protest proti jednostrannému stažení z Gazy, které obhajoval tehdejší premiér Ariel Šaron. Kromě financí zastával Netanjahu v minulosti i jiné ministerské posty. Po odchodu Šarona převzal 20. prosince 2005 vedení strany. V prosinci 2006 se stal oficiálním vůdcem opoziceKnesetu a předsedou Likudu. V srpnu 2007 zvítězil v jeho primárních volbách, když porazil Mošeho Feiglina.

Ve volbách do Knesetu v únoru 2009 se jím vedená strana Likud umístila na druhém místě s 27 mandáty. Na rozdíl od předsedkyně vítězné strany Kadima, Cipi Livni, však Netanjahu disponoval podporou většiny stran ve 120členném Knesetu, a tak byl nakonec prezidentem Šimonem Peresem 20. února 2009 pověřen sestavit izraelskou vládu.

09[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 9. 11. 2008, Daniel Baránek
Významní přispěvatelé: —


Administrativní členění Druhé polské republiky

Druhá Polská republika (polsky II. Rzeczpospolita Polska) byl státní útvar, který existoval v letech 19181939. Polská republika vznikla 123 let po zániku svrchovaného polského státu. V prvních letech své existence se druhá republika snažila prosadit své územní nároky a stanovit své hranice, což vedlo k napětí se všemi okolními státy s výjimkou Rumunska a k několika válkám (zejména k rusko-polské válce).

Druhá republika byla ustavena jako parlamentní demokracie, avšak kvůli neochotě polských politických stran se dohodnout, nacionálnímu napětí a hospodářským potížím byly polské vlády velmi nestabilní, takže se ozývalo volání po vládě pevné ruky, které roku 1926 vyslyšel maršál Józef Piłsudski, který provedl puč a zavedl vojenskou diktaturu, která vedla k politickénárodnostní perzekuci a potlačování demokratických principůpráv. Meziválečné Polsko nakonec zaniklo po německésovětské invazi do Polskazáří 1939.

08[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 1. 2. 2008, Chalupa
Významní přispěvatelé: —


Slovo o pluku Igorově (rusky Слово о полку Игореве) je podle obecně přijímaného výkladu staroruský hrdinský epos napsaný neznámým autorem koncem 12. století, jehož námětem je neúspěšná výprava novgorodsko-severského knížete Igora Svjatoslaviče (11501202) proti kočovným Polovcům (Kumánům) roku 1185.

Epos doprovází stejně jako české Rukopisy spor o jeho pravost. Podle literárních historiků (zejména ruských), kteří jej považují za autentickou středověkou literární památku, byl epos složen někdy koncem 12. století neznámým černihivským autorem (někteří považují za autora samotného knížete Igora a jiní dokonce velkoknížete kyjevského). V průběhu času byl text eposu komolen nedbalými písaři, čímž se vysvětluje celá řada nejasných míst, které odpůrci pravosti eposu považují za bohemismy či učené hebraismy. Epos se dochoval pouze v jediném rukopise ze 16. století, původně vevázaném k chronografu uchovávanému v klášteře Krista Spasitele v Jaroslavli. Rukopis roku 1795 ukradl běloruský mnich Iol Bykovskij a prodal jej dvořanu carevny Kateřiny II. hraběti Alexeji Ivanoviči Musinu-Puškinovi (17441817), který také financoval jeho první vydání roku 1800. Než však mohl být rukopis vědecky prozkoumán, shořel při požáru Moskvy roku 1812, takže se Slovo dochovalo pouze v opise pořízeném pro Kateřinu II.

Podle odpůrců pravosti eposu neexistují žádné písemné doklady o tom, že by skutečně kdy existoval domnělý originální rukopis. Epos kromě toho vykazuje celou řadu preromantických znaků (dynamika přírodních popisů, tolerovaná úloha pohanských božstev, folklórní ladění textu), které jej umožňují zařadit mezi takové literární mystifikace, jako jsou Macphersonovy Ossianovy zpěvy nebo Rukopis královédvorskýzelenohorský.

07[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 20. 3. 2006, Franta
Významní přispěvatelé: Faigl.ladislav


Pohled na Haifu

Haifa (hebrejsky: חֵיפָה‎‎ zvuk [Chejfa], arabsky: حيفا‎‎ zvuk [Chajfa]) je největší severoizraelské město, hlavní město Haifského distriktu a třetí největší městoIzraeli s celkovou populací 264 900 obyvatel. Město leží na izraelské pobřežní planině, při Haifském zálivu na celkové ploše 63,7 km2. Nachází se 90 kilometrů severně od Tel Avivu a je hlavním regionálním centrem severního Izraele. Má smíšenou židovskouarabskou populaci. Je domovem Světového centra Bahá'í, které je zapsáno na seznamu Světového dědictví UNESCO.

Haifa je hlavním a největším izraelským přístavem a centrem izraelského průmyslutechnologií. Nachází se zde množství hi-tech parků, mezi nimiž je i největší a nejstarší park v zemi. Dále je zde průmyslový přístav a ropná rafinerie. Dříve bylo město koncovou stanicí ropovoduIráku. V Haifě se rovněž nachází dvě uznávané akademické instituce: Haifská univerzitaTechnion.

Vznik Haify, která byla vystavěna při úpatí hory Karmel, se datuje do biblických dob. Nejstarší známé osídlení v sousedství bylo malé přístavní město Tel Abu Hawam založené v pozdní době bronzové (14. století př. n. l.). Ve 3. století byla Haifa známá jako centrum výroby textilních barviv. Po následující století bylo město pod nadvládou Byzantinců, Arabů, křižáků, Osmanů, EgypťanůBritů. Od založení Státu Izraelroce 1948 je město spravováno haifským magistrátem.

06[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 3. 8. 2006, Jirka82
Významní přispěvatelé: Podzemnik


Ašóka (ze sanskrtu, v dévanágarí अशोक; okolo 304232 př. n. l.) byl třetí král Maurjovské říše a jeden z nejvýznamnějších panovníkůdějinách Indie. Je jedním z nejznámějších buddhistických vládců a zasloužil se o rozšíření buddhismu napříč Indickým subkontinentem i mimo něj. O šíření buddhismu se snažil zejména pomocí vysílání buddhistických misiískalních nápisů.

Ašóka byl vnukem zakladatele dynastie Maurjů Čandragupty Maurjisynem Bindusáry. Po nástupu na trůn dále rozšiřoval a upevňoval postavení Maurjovské říše. Po dobytí Kalingy kolem roku 260 př. n. l., kdy zemřely statisíce lidí, se stal buddhistou.

Kamenný Ašókův sloupSárnáthu završovala hlavice se čtyřmi lvy stojícími na podstavci s reliéfní výzdobou. V současnosti jsou tito lvi zobrazeni na státním znaku Indie a jeden z reliéfních motivů na podstavci zvaný ašókačakra (druh dharmačakry) tvoří součást indické vlajky.

05[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 5. 7. 2008, Gothic2
Významní přispěvatelé: —



Spitzerův vesmírný dalekohled (anglicky Space Infrared Telescope Facility, zkráceně SIRTF nebo i „Spitzer“) je vesmírný dalekohled určený k pozorování objektů v infračerveném oboru světla. Jedná se o největší infračervený teleskop, který byl kdy vypuštěn do vesmíru, a představuje poslední článek projektu Velkých observatoří spadajícího pod americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku.

Dalekohled učinil celou řadu objevů, mezi něž patří např. přímé zachycení světla exoplanet HD 209458 bTrES-1, potvrzení teorie, že galaxie Mléčná dráha je ve skutečnosti spirální galaxií s příčkou, nebo zmapování atmosféry exoplanety HD 189733 b.

Dalekohled byl pojmenován dle Lymana Spitzera, amerického teoretického fyzika, který jako první prosazoval myšlenku umisťovat dalekohledy do vesmíru. Stavba Spitzerova vesmírného dalekohledu stála celkem 670 milionů amerických dolarů.

Celou misi společně řídí Jet Propulsion LaboratorySpitzer Science Center (Pasadena, Kalifornie, USA). Původně se délka mise odhadovala na dva a půl roku s předpokladem, že by mohla být životnost dalekohledu prodloužena i na pět či více let, do té doby, než by se úplně vyčerpala zásoba chladicího helia. Na konci roku 2007 se předpokládalo, že by k tomu mělo dojít v dubnu 2009.

04[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 8. 8. 2008, Vedros88
Významní přispěvatelé: —


Aztécká říše v době svého největšího rozsahu

Dobývání Aztécké říše bylo významné středoamerické tažení španělského vojska, podporovaného některými indiánskými kmeny, proti říši Aztéků, jedné z nejvýznamnějších civilizacípředkolumbovské Americe. Vrchním velitelem španělských vojsk byl Hernán Cortés. Dobývání započalo v únoru roku 1519 a skončilo 13. srpna 1521 dobytím hlavního města Aztéků Tenochtitlánu.

Když se Cortés vylodil na americké půdě, ihned si získával spojence (mezi nimi Tlaxcalany, kteří mu pak při dobývání aztécké říše pomohli nejvíce) a připravoval se na výpravu do hlavního města Aztéků. Zde se setkal s Montezumou II., králem aztécké říše. Cortés unesl Montezumu do jednoho z paláců a udělal z něho loutkového vládce. Aztékové se však španělské krutovládě vzepřeli a zvolili si králem Montezumova bratra Cuitláhuaca. V nastalých bojích byl Montezuma zabit, Cortés z Tenochtitlánu uprchl a Španělé utrpěli těžké ztráty.

Jakmile se Cortés dostal z Tenochtitlánu, začal shromažďovat indiánské spojence a podařilo se mu naverbovat i další Španěly. Když měl Cortés dostatek sil, vydal se dobýt Tenochtitlán. Útok započal 10. května 1519 a skončil 13. srpna. Aztékové bojovali statečně, avšak proti španělským dělůmarkebuzám se nedokázali účinně bránit. Aztécká říše se tak stala součástí španělského impéria a začalo se jí říkat Nové Španělsko.

03[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 13. 6. 2008, Chmee2
Významní přispěvatelé: Reaperman


Ulovený mořský ďas

Ďas mořský (Lophius piscatorius, Linnaeus, 1758) je druh hlubinné rybyčeledi ďasovitých, který se vyskytuje téměř ve všech moříchoceánech tropickéhomírného podnebného pásma. Žije přisedlým životem u mořského dna, k němuž je dobře přizpůsoben tvarem svého těla a maskováním. Jeho povrch je pokryt různobarevnými skvrnami a kožovitými výčnělky, díky nimž s mořským dnem splývá. Svou kořist láká světélkujícím výstupkem na hlavě přímo před svá ústa, která jsou vybavena sadou zahnutých a ostrých zubů.

Jeho tělo je zploštělé; hlava z něj zabírá až jednu třetinu velikosti a připadají na ni až dvě třetiny celkové hmotnosti ryby. Během rozmnožování sestupuje ryba do hloubky 180–900 metrů, kde klade dlouhé pásy jiker. Po vylíhnutí rybky postupně dorůstají do velikosti okolo 20–100 centimetrů, ale v některých případech mohou dosahovat až dvou metrů. Ďas je podobně jako většina ryb průmyslově loven pro potravu.

02[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 24. 4. 2005, 213.102.36.71
Významní přispěvatelé: Novis-M, Sveter


Letecký pohled na New York

New York (oficiálně The City of New York, též New York City či NYC) je nejlidnatější město Spojených států a jeho metropolitní oblast patří mezi nejlidnatější na světě. Město bylo založeno Nizozemciroce 1625 a od roku 1790 je největším městem Spojených států. New York byl také prvním hlavním městem Spojených států po přijetí Ústavy. V současnosti je jedním ze světových center obchodufinančnictví. Město má také celosvětový vliv v oblasti médií, politiky, vzdělání, zábavy, umění, módyreklamy. Je i ohniskem mezinárodních vztahůdiplomacie, neboť se zde nachází sídlo Organizace spojených národů.

New York tvoří pět čtvrtí: Bronx, Brooklyn, Manhattan, QueensStaten Island. S více než 8,2 miliony obyvateli žijícími na ploše 789 km2 je New York zároveň nejhustěji zalidněným městem Spojených států. Mnoho místních památek je známo po celém světě. Socha Svobody zdravila miliony imigrantů, kteří připlouvali do Spojených států na přelomu 19.20. století. Wall Street, sídlo burzy na dolním Manhattanu, je od druhé světové války nejvýznamnějším světovým finančním centrem. Pro město jsou charakteristické mrakodrapy patřící mezi nejvyšší v zemi, například Empire State Building, Chrysler Building a dříve World Trade Center.

01[editovat | editovat zdroj]

Založení článku: 10. 9. 2005, Cinik
Významní přispěvatelé: Faigl.ladislav, Mircea


Jordán (hebrejsky נהר הירדן‎‎ – Nahar ha-Jarden, arabsky نهر أردن‎‎ – Nahr al-Urdun) je řekajihozápadní Asii, která se vlévá do Mrtvého moře. Historickynábožensky je považována za jednu z nejposvátnějších řek světa. Je dlouhá 251 km a její povodí zaujímá 18 300 km2. Pramennou oblastí Jordánu jsou jihozápadní svahy hory Hermon na pomezí Libanonu, IzraeleSýrie. Vlastní řeka vzniká soutokem tří zdrojnic, říček Dan, HasbaniBanias, v bažinaté oblasti Chulského údolí, které je pozůstatkem někdejšího velkého jezera.

Od tohoto údolí míří řeka po celý zbytek svého toku přímo na jih sledujíc přitom Velkou příkopovou propadlinu. Kromě průtoku Chulským údolím má Jordán na svém horním toku poměrně prudký spád s četnými peřejemi, a to až po rozlehlé Galilejské jezero, které leží 210 m pod úrovní světového oceánu. Po opuštění Galilejského jezera se do Jordánu vlévá zleva řeka Jarmuk, která odděluje Golanské výšiny od Jordánska. V následující části toku přibývají meandry a dále na jih tvoří hranici mezi Izraelem a Jordánskem a následně mezi Palestinskou autonomií (Západním břehem Jordánu) a Jordánskem. Tok řeky končí u bezodtokého Mrtvého moře, které je 417 m pod úrovní světového oceánu.