Walter Mischel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Walter Mischel
Narození 22. února 1930 (87 let)
Vídeň
Alma mater Ohio State University
Zaměstnavatelé Harvardova univerzita
Kolumbijská univerzita
Ocenění Cena Americké psychologické asociace za význačný vědecký přínos psychologii (1982)
William James Fellow Award (1989)
Grawemeyer Award (2011)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Walter Mischel (* 22. únor 1930, Vídeň) je americký psycholog židovského původu narozený v Rakousku, profesor Kolumbijské univerzity, 25. nejcitovanější psycholog 20. století.[1] Přináleží k sociální psychologii a zaobíral se především teorií osobnosti.

O chování rozhoduje situace[editovat | editovat zdroj]

Za průlomovou je považována jeho práce Personality and Assessment z roku 1968. V ní se přiklonil k názoru, že lidské chování je zdaleka nejvíce určováno situací, a nikoli osobnostní strukturou. "Osobnostní rysy" jedince označil de facto za mýtus.

Cukrovinkový experiment[editovat | editovat zdroj]

V pozdějších letech se věnoval především tématu sebekontroly. V často citovaném cukrovinkovém experimentu (Stanford marshmallow experiment) pracoval Mischel s předškolními dětmi, před které postavil sladkost a nabídl jim dvě možnosti: buď mohou koláček sníst ihned, anebo dostanou dva takové, když počkají, až se on vrátí do laboratoře, načež z laboratorní místnosti odešel na zhruba patnáct minut. Skupinu dětí z tohoto výzkumu pak Mischel dlouhodobě sledoval a jednoznačně prokázal, že děti s větší sebekontrolou, které dokázaly déle čekat na satisfakci, dosahují v životě a při studiu větších úspěchů, zatímco ti, co čekat na satisfakci nedokázaly a snědly sladkost rychle, měly v budoucnu problémy - horší studijní výsledky, ale nezřídka se stávaly i drogově závislí, obézní, měly problémy s porušováním zákona apod.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Haggbloom, S.J.; et al. (2002). "The 100 Most Eminent Psychologists of the 20th Century". Review of General Psychology 6 (2): 139–152
  2. http://www.newyorker.com/reporting/2009/05/18/090518fa_fact_lehrer

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]