Walter Junior

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Walter Junior
Walter Junior (1934).jpg
Výrobce Walter
Roky produkce 1932–1937
Walter Junior (1932) limuzína (tudor)
Walter Junior (1932) kabriolet
Walter Junior (1934) roadster

Walter Junior byl licenční typ osobního automobilu Fiat Balilla 508 (v překladu Malý hrdina), vyráběný od roku 1932 českým výrobcem automobilů Akciová společnost Walter, továrna na automobily a letecké motory Praha – Jinonice. Walter Junior se vyráběl v letech 1932 až 1937. Walter Junior se stal nejprodávanějším modelem jinonické továrny Walter v historii. I dnes - na kterékoliv veteránské akci - je spíše výjimkou, když se tam neobjeví nějaký Walter Junior.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vozy Fiat Balilla se vyráběly po celé Evropě. Mimo Itálie a Československa to bylo např. v Polsku (Centralne Warsztaty Samochodowe), v Německu (NSU-Fiat) a ve Francii ("SAFAF" - od roku 1934 jako "Simca-Fiat"). Díky tomu se i na české Juniory daly snadno sehnat potřebné díly, což kladně přispívalo k prodeji vozidla. Pozoruhodnou novinkou ve výrobní technologii bylo zavedení pásové výroby. Do vínku dostal Junior dvě podstatné výhody oproti konkurentům – cena automobilu a řízení vlevo (připomeňme, že do března 1939 se v Československu jezdilo vlevo a většina automobilů měla pravostranné řízení). Návrh řádu silniční a cestní policie, vypracovaný ministerstvem veřejných prací, že řidiči vozidel všeho druhu atd. jsou povinni používati pravé strany silnice ve směru své jízdy, se již v té době projednával v parlamentu. Že tento zákon "vstoupil" v platnost až v pohnutých, březnových dnech 1939, není vina firmy Walter.

První vozy Walter Junior předvedla továrna pražským novinářům a odborné veřejnosti v 26.září 1932 na silnici u Cukráku směrem na Jíloviště - referoval o tom a fotografii přinesl Č.A.S. List motoristů v čísle 13, vydaném v Praze dne 3.října 1932 a následně v měsíčnících Autoklub a Auto. V letech 1932-3 se totiž nekonal pražský autosalon, oficiálně byl široké veřejnosti představen až na XXIV. autosalonu v roce 1934. Se sloganem Vůz nové generace byl tak v září 1932 představen kompaktní vůz litrové třídy, tuzemské provenience s celokovovou uzavřenou karoserií, s hydraulickými tlumiči a kapalinovými brzdami.[1]

Motor[editovat | editovat zdroj]

Zážehový, kapalinou chlazený řadový čtyřválec (R4) s rozvodem SV, o objemu válců 995 cm3 (vrtání 65, zdvih 75 mm), dosahoval výkonu 24 k/17,6 kW při 3600 ot/min. a kompresním poměru 5,88:1. Bezhlučný spodový motor s klidným chodem, umístěný vpředu, uložený pružně ve 4 silentblocích. Hlava válců je snímatelná. Dynamicky vyvážený klikový hřídel byl uložen ve 3 valivých ložiscích. Vačkový hřídel byl poháněn od poddimenzovaného klikového hřídele článkovým řetězem. Blok motoru byl ze šedé litiny a písty z lehké hliníkové slitiny. Mazání motoru tlakové, oběžné. Zapalování bylo akumulátorové 12V/38 Ah Bosch, s cívkou a rozdělovačem s automatickým řízením předstihu.

Obdobně jako u typu Walter Bijou byl přívod benzínu ke karburátoru Solex 26 UBIP vyřešen samospádem z nádrže umístěné nad motorem, na dělicí stěně motorového prostoru. Do nádržky se vešlo 27 l benzinu (z toho 4 litry rezerva). Pravidelnému chodu motoru přispívaly čistič paliva a vzduchu. Vodní termosifonové chlazení se samočinným oběhem a s větrákem za chladičem.[2] Mechanická třístupňová převodovka (3+Z) se poněkud vzdálenými převody byla oddělena od motoru suchou, jednokotoučovou spojkou. Později se montovala i čtyřstupňová. Řadící páka je umístěna ve středu vozu. Výměna oleje - mimo první doby při zajíždění - se provádí jen po každých 3000 - 4000 km. Spotřeba oleje 0,2 l/100 km, spotřeba benzínu 7,5 - 8 l/100 km. Maximální rychlost 85-90 km/h.[3]

Walter Junior (1934) Rallye Monte Carlo, Jindřich Knapp
Vytrvalostní Walter Junior před budouvou AKRČs. (1934)
Walter Junior 50 000 km (reklama továrny Walter v Národních listech)
Walter Junior (1934) před cestou do Orientu, Národní listy

Podvozek[editovat | editovat zdroj]

Podvozek byl klasické koncepce. Obdélníkový rám byl zpevněn příčkami a křížovou výztuhou X, což rámu dávalo skvělou pevnost a tuhost. Přenos síly na zadní nápravu prostřednictvím spojovacího hřídele se dvěma pružnými Hardy-spojkami. Rozvodovka zadní nápravy byla opatřena diferenciálem s gleasonovým, bezhlučným ozubením[4]. Obě tuhé nápravy byly odpérovány podélnými listovými, půleliptickými péry s kapalinovými, olejovými tlumiči. To bylo předpokladem dokonalého držení na silnici a dobrého a spolehlivého vedení vozu v zatáčkách. Junior měl hydraulické brzdy, což bylo v té době u malých vozů spíše výjimkou. Kapalinové brzdy působily současně na všechna kola, ruční mechanická pouze na zadní. U některých modelů byla brzda převodová, která působila na buben za převodovkou[5]. Disková kola nesla pneumatiky 4,00x17", později 4,50x17". Hmotnost podvozku pouhých 385 kg, tj. se čtyřmi koly a pneumatikami, krytem motoru, baterií, olejem v motoru, převodové skříni a zadní nápravě, bez vody a bez paliva, nářadí, zásobního kola, nárazníků, přístrojů a blatníků. Hmotnost prázdného vozu nepřevyšovala 687 kg, celková měla hodnotu 990-1085 kg dle typu.[6]

Karoserie[editovat | editovat zdroj]

Vůz měl celokovovou karoserii. Tohoto řešení bylo v ČR použito vůbec poprvé, oznamovala továrna Walter, avšak již od roku 1929 byly s celoocelovou karoserií vyráběny malé Aerovky (Aero 500 a následně Aero 662). Výrobce uváděl, že vnitřní rozměry karoserie dovolují přepravu 4 pasažérů. Typů karoserií bylo povícero: standardní byla dvoudvéřová limuzína (tudor), pro sportovně laděnou klientelu byl připraven dvousedadlový roadster nebo kabriolet. Přední okno bylo regulovatelně výklopné. K vybavení vozu patřily v té době často používané „ručkové“ ukazatele směru Bosch-Winker s elektrickým ovládáním. Přední sedadla byla posuvnáu . Nosič zavazadel na zádi vozu byl otočný, což dovolovalo upevnit kufr či vak libovolného rozměru. Stupačky byly potaženy gumovým krytem s chromovanými lištami. Přístrojové vybavení bylo běžné době vzniku: tachometr, hodiny, teploměr a tlakoměr oleje, přepínač světlometů a stropní osvětlení. Rozchod kol 1200 mm, rozvor 2250 mm. V provedení limuzína (tudor) byl Junior dlouhý 3440 mm, široký 1380 mm a vysoký 1530 mm.

Pro sezonu 1934 dostal Junior novou masku, lehce šikmé čelní okno a zaoblenější střechu.

Ceny Juniorů díky hospodářské krizi rok od roku klesaly níž a níž. Nejlevnější roadster s nouzovým dvousedadlem v zádi byl k mání v letech 1932-4 za 26 500 Kč, o rok později za 25 500 Kč. Nejmarkantněji klesala cena u limuzíny z 29 500 Kč (1932-4) na 27 500 Kč (1935). Dodávkový, skříňový Junior se širokými dvířky v zadní stěně a nosnosti 250 kg byl za 26 500 Kč (1935). Luxusní limuzína byla za 32 500 Kč a nejdražší byl dvoudveřový čtyřmístný kabriolet s karoserií Sodomka za 34 500 Kč. Tak jako dřívější jinonické automobily se i Juniory staly předmětem zájmu speciálních karosářských firem, které na zakázku „ušily“ vozu slušivější kabát. K nejčastěji zmiňovaným karosárnám patřily Sodomka z Vysokého Mýta, Petera z Vrchlabí, Uhlík z Prahy či Leitner z Plzně. Jen vysokomýtská karosárna Sodomka postavila na podvozky Junioru během let 1933 až 1935 celkem 79 různých individuálních karoserií.

Je třeba zdůraznit, že Junior obsahoval řadu prvků, které byly spíše obvyklejší u výrazně dražších a luxusnějších automobilů. Do léta 1936 vzniklo přes tisíc automobilů Junior, které v letech 1933 až 1936 tvořily 75 % produkce osobních vozů Walter. V roce 1937 se pouze doprodávaly dříve rozpracované vozy.[7]

Sportovní úspěchy[editovat | editovat zdroj]

Junior se stal v krátké době velmi oblíbeným automobilem a svou dobrou pověst potvrzoval častými úspěchy v různých soutěžích a jízdách.[8]

V květnu 1933 se uskutečnila Velká soutěž spolehlivosti Československem (24.-28. května). Náročná soutěž od délce 2446 km zahajovala v Českých Budějovicích a po 5 dnech končila v Bratislavě. Tříčlenné týmy přihlásily továrny Wikov, Zbrojovka, Aero, Walter a klubové týmy ČAMS a německý autoklub MSAC, mimo to další účastníky představovali jednotlivci. Za klíčovou se ukázala 4. etapa, která vedla ze Zlína do Košic. Slovenské silnice byly úzké, vesměs jen štěrkované, s průjezdy vesnicemi plnými dětí a domácích zvířat, zrádné a téměř neznačené zatáčky, ostrá stoupání a dlouhá serpentinová klesání v horských úsecích. V této etapě došlo k několika nehodám, mj. ing. Václavíková na Junioru, která vyhýbajíc se v zatáčce protijedoucímu povozu převrhla stroj, avšak nezraněna se strojem téměř nepoškozeným dokončila včas etapu. Obtížnou soutěž v cíli 5. etapy zdárně dokončilo jen 20 posádek. Po dojetí do cíle byly vozy podrobeny kondiční a brzdové zkoušce. Následně po propočítání časů ze všech etap a z rychlostní zkoušky na trati závodu do vrchu Ecce Homo (součást 3. etapy) byly vyhlášeny výsledky. Tým Walter na vozech Junior ve složení dr. Vítězslav Kumpera, ing. A. Václavíková-Zichová a Jindřich Knapp získal velký stříbrný pohár a každý z jezdců obdržel i malý stříbrný pohár Ligy čs. motoristů. O celé soutěži podrobně každý den informovaly Lidové noviny a Národní listy vč. očekávaných časů průjezdu jednotlivými městy. Soutěž byla hojně sledována obecenstvem, všude byli středem pozornosti a kupříkladu na Slovensku je vesnické obyvatelstvo vítalo velmi přátelsky a dokonce jim byly házeny květiny.[9]

V červnu 1933 se jeden Walter Junior soukromé posádky Ant. Frick/W. Güttler z Liberce účastnil I. ročníku závodu 1000 mil československých (10.-11. června). Ve výsledkové listině však tato posádka není uvedena. V témže roce startoval i tovární tým Walter na třech Walter Juniorech S, a ti dosáhli výjimečného úspěchu. Koncem června (24.-25. června) se uskutečnily VI. automobilové dny v Luhačovicích. V sobotu 24.6. navečer končila v Luhačovicích hvězdicová jízda, v níž z 54 přihlášených 46 přijelo do cíle bez trestných bodů. V nedělní soutěži Concours d´Elegance obdrželi z rozhodnutí jury I. cenu (modrá vlajka a pozlacená plaketa se zlatou stuhou) mj. dr. Vítězslav Kumpera (Walter Royal) a Jindřich Knapp (Walter Junior). Soutěží elegance v Brně, v Luhačovicích i v Piešťanech se vozy Walter zúčastňovaly i v následujících letech a téměř nikdy neodešly s prázdnou.

Za ryze sportovní úspěch můžeme jmenovat z roku 1934 účast v lednové Rallye Monte Carlo (RMC). Soutěž, pořádaná od roku 1911, tradičně začínala takzvanou hvězdicovou jízdou, kdy posádky startovaly v různých městech Evropy a cestou do Monte Carla projížděly kontrolní body. V Monte Carlu se pak odehrávaly jen jízdy zručnosti a několik rychlostních zkoušek v horách nad městem. Tovární jezdec Jindřich Knapp dojel do cíle na azurovém pobřeží bez trestných bodů, ale protože zvolil kratší trať ze španělské Valencie, získal méně „plusových“ bodů a obsadil 39.místo ve třídě do 1500 cm3 a 85. v absolutním pořadí. Druhý vůz, který řídil Vladimír Formánek, do cíle RMC bohužel nedojel.[10][11]

V roce 1934 při příležitosti konání XXIV. pražského autosalonu vykonal Walter Junior vytrvalostní jízdu Walter Junior 50 000 km na trase Praha - Brno - Bratislava a zpět, na které jezdil po dobu 42 dnů (4. března-15. dubna). V době, která je bohatá na mlhy, deště, sněhy, vichřice, kdy jaro se zimou bouřlivě bojují o vládu, jezdila červená limuzína Walter Junior mezi Prahou a Bratislavou ve dne v noci. Slavnostního zahájení se zúčastnili, jak zástupci pořádajících firem (Walter - prezident Kumpera, Baťa, Shell a Palaba), tak zástupci dozorového AKRČs (sport. komise - Vilém Heinz) a hosté (mj. Eliška Junková). Jízda byla označena za vytrvalostní, ale rovněž jako trénink na 2. ročník 1000 mil Československých, který se jel o 2 měsíce později v červnu 1934. Za volantem se vystřídalo na 20 jezdců (valná většina z těch, kteří později jeli za továrnu 1000 mil s Juniory SS (8 posádek) a jedna posádka se Standardem S), zahajoval Jindřich Knapp a 15. dubna v 11 hodin dopoledne na výstavišti končil Ivan Hodač, který převzal z rukou zástupce AKRČs vavřínový věnec. Vůz se zaplombovaným motorem ujel přes 50 000 km průměrnou rychlostí přes 50 km/h.[12]

Velkého ohlasu získala jízda po Středním východu redaktora Alana Forejta a dr. B. Pospíšila s upraveným roadsterem Walter Junior pro dálkovou jízdu. Snímky a zprávy z jízdy Alana Forejta do tehdejší "Arábie" uveřejňovaly jak domovské Národní listy, tak časopis Motor Revue. Z automobilové pouti za mrtvým městem královny ze Sáby a o dobrodružstvích, která cestu Orientem provázela, pak Forejt napsal zajímavý cestopis Za karavanou mrtvých (1938).[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. TOŠNAR, Libor; SOMMER, Bohumil. Motocykly, tříkolky a automobily 1901-1951. Nový Signál, Motorlet. Roč. 1981-2. 
  2. KUBA, Adolf. Automobil v srdci Evropy. I. vyd. Praha: NADAS, 1986. 312 s. S. 117. 
  3. MACBETH, Graham; JOZÍF, Milan. Velký obrazový atlas automobilů. I. vyd. Praha: ARTIA, 1985. 608 s. S. 161, 579, 581. 
  4. TUČEK, Jan. Auta první republiky 1918-1938. I. vyd. Praha: Grada Publishing a.s., 2017. 356 s. ISBN 978-80-271-0466-6. S. 172-173. 
  5. a b HOŠŤÁLEK, Petr. Walter typ Junior [online]. České Budějovice: Jihočeské motocyklové museum [cit. 2018-05-17]. Dostupné online. 
  6. Walter - Junior. Auto. 1.10.1932, roč. 1932, čís. 10, s. 506-508. 
  7. TUČEK, Jan. Walter lic. Fiat - Italové z Jinonic. Automobil. Roč. 2014, čís. 8, s. 67-69. 
  8. TOŠNAR, Libor. Sportovní a závodní automobily v historii našeho podniku. Nový Signál, Motorlet. Roč. 1980. 
  9. Soutěž spolehlivosti automobilů Československem skončena. Lidové noviny. 29.5.1933, roč. 41, čís. 269, s. 5. Dostupné online. 
  10. WANKA, Tomáš. Rallye Monte Carlo 1934 [online]. ewrc-results.com [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. 
  11. TOŠNAR, Libor. Sportovní a závodní automobily WALTER a AERO MINOR. Motoristická současnost - Za volantem. Roč. 1984, příloha č. 1/84, s. 74-81. 
  12. Junior ukončil rekordní jízdu. Pondělí Národních listů. 16.4.1934, roč. 74, čís. 16, s. 5. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Walter Junior ve Wikimedia Commons