Vratislav Brabenec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Vratislav Brabenec
Kadaň, 2008
Základní informace
Narození28. dubna 1943 (78 let)
Protektorát Čechy a Morava Horní Počernice, Protektorát Čechy a Morava
Žánryjazz, underground, rock
Povoláníhudebník, literát
Nástrojealtsaxofon, basklarinet, klarinet, zpěv
Aktivní roky1957-dosud
VydavateléGuerilla Records, Indies Happy Trails
Příbuzná témataThe Plastic People of the Universe
Manžel(ka)Marie Benetková
DětiNikola Brabencová
PříbuzníJaromír E. Brabenec (sourozenec)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vratislav Brabenec (* 28. dubna 1943, Horní Počernice) je český hudebník a literát, znám především z klasické sestavy hudební skupiny The Plastic People of the Universe, jejímž byl a je členem v letech 19721982 a 1997–do současnosti. Rovněž je zásadním autorem mnoha textů skupiny, zejména z alb Co znamená vésti koně a Maska za maskou, úpravy textů ze Starého a Nového zákona pro program Pašijové hry velikonoční a úpravy textů Ladislava Klímy k programu Jak bude po smrti.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studia (1943–1971)[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Horních Počernicích[1] (dnes součást Prahy) v rodině poštovního úředníka. V pěti letech přežil dopravní nehodu, když ho srazilo auto a on ležel několik dní v komatu.[2] Od třinácti let se na lidové škole umění v Mělníku učil hře na klarinet, o rok později přešel na saxofon. Jeho oblíbeným stylem byl jazz.[1] V letech 1957–1961 vystudoval mělnickou Střední zemědělskou technickou školu, obor zahradnictví.[1][2] Při studiu si přivydělával hrou na saxofon ve vinárnách, na plesech a tanečních zábavách.[1] Seznámil se se Svatoplukem Karáskem, se kterým založil kapelu Potkani a v roce 1960 "divadlo malých forem", které nemělo dlouhé trvání.[3][2]

V letech 1961–1964 pracoval jako zahradnický technik a projektant.[3][2] Jelikož se chtěl stát farářem, v letech 19641969 studoval teologii na Komenského evangelické teologické fakultě UK v Praze, ale studium nedokončil, neboť dle svých slov zjistil, že na toto povolání nemá vlohy.[1][4] V letech 1963–1968 hrál v profesionálním swingovém souboru The Cats Jass Band[1] a začal experimentovat s tzv. zvukovou poezií a s lettrismem.[3] První básně zveřejnil v roce 1968 v Kostnických jiskrách.[3] V roce 1969 odjel na půl roku do Velké Británie. Po návratu opět pracoval v zahradnictví, při rekonstrukci parků, například v Bílině nebo Měšicích u Prahy.[3]

Členem PPU (1972–1982)[editovat | editovat zdroj]

V roce 1972 se setkal s manažerem rockové skupiny The Plastic People of the Universe Ivanem Martinem Jirousem. Jirous poté, co slyšel Brabence hrát, mu nabídl místo v kapele.[1] Kapela v té době prakticky nemohla oficiálně vystupovat a pohybovala se v undergroundu. Brabenec Jirousovu nabídku přijal, pod podmínkou, že kapela se místo coververzí písní zahraničních kapel zaměří na vlastní tvorbu v českém jazyce.[1] V Plastic People hraje na altsaxofon, basklarinet, klarinet a zpívá. Vedle baskytaristy Milana Hlavsy se stal výraznou postavou skupiny.[1] Napsal také mnoho písňových textů (například k albu Co znamená vésti koně, úpravy textů ze Starého a Nového zákona pro program Pašijové hry velikonoční, a úpravy textů Ladislava Klímy k programu Jak bude po smrti).

Stal se členem recesistického uměleckého sdružení Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu, z jejíhož středu vzešla undergroundová skupina Sen noci svatojánské band, jejímž členem několik let byl.[2] Nadále se věnoval psaní básní; ty nemohly legálně vycházet a šířeny byly formou samizdatu.[3]

Od roku 1975 byl sledován Státní bezpečností (StB) – nejprve jako prověřována osoba, později jako nepřátelská osoba.[5] Roku 1976 byl spolu s ostatními členy PPU a dalších undergroundových skupin z politických důvodů zatčen a obviněn z údajného výtržnictví. Z devatenácti obviněných hudebníků byli nakonec odsouzeni ti, kteří za sebou měli studium na vysoké škole. Brabenec byl coby nedostudovaný bohoslovec odsouzen k osmi měsícům odnětí svobody.[1] Tento rozsudek byl v roce 2003 zrušen Nejvyšším soudem[6].

Ze setkání lidí, kteří proti tomuto procesu protestovali, vznikla iniciativa Charta 77. Brabenec ihned po svém propuštění podepsal její prohlášení.[1][7]. Nadále působil v PPU, jejichž tvorbu v té době výrazně odklonil od rocku a písňové formě směrem k experimentální hudbě, improvizaci a vytváření rozsáhlejších projektů.[2] Naživo ale od propuštění až do roku 1981 odehráli kvůli zostřenému tlaku režimu pouze tři koncerty. Ve všech případech šlo o zhudebněné Brabencovy texty – Pašijové hry velikonoční (1978), Jak bude po smrti (1979) a Co znamená vésti koně (1981).[1] Napsal velikonoční divadelní hru Svědkové, která byla uvedena v roce 1978 amatérským divadlem v Horních Počernicích. Libreto dalšího projektu na motivy románu Alexandra Solženicyna Souostroví Gulag už nedokončil.[2]

Stále byl komunistickým režimem považován za nebezpečného a Státní bezpečnost si ho vybrala do své Akce Asanace, při které měli být odpůrci režimu donuceni k emigraci. Zprvu vzdoroval, ale poté, co mu StB vyhrožovala únosem dvouleté dcery, tlaku podlehl a roku 1982 s manželkou a dcerou odcestoval do Kanady.[1][4][8]

Život v exilu (1982–1997)[editovat | editovat zdroj]

V Kanadě se živil jako zahradní architekt[3], podílel se na ochraně původních dešťových pralesů a porostů mírného pásma.[4] Od roku 1989 vystupoval v duu s Josefem Karafiátem[1], nahrávky z koncertů byly vydány v roce 2007 pod názvem Kanadské vytí[3]. S nelibostí nesl, že nástupnická kapela Plastic People (kteří se v roce 1986 rozpadli), Půlnoc, koncertuje bez problémů a z komerčních důvodů bývá vydávána za původní "Plastiky".[1]

Také se věnoval literární tvorbě, napsal též divadelní hru Věž (babylónská) (1989).[3] Jeho tvorba vycházela samizdatově i Československu.[2] Po Sametové revoluci žil v letech 1992–1997 střídavě v Kanadě a v Československu (později Česku).[3] V roce 1995 nahrál s Karafiátem, členem PPU Janem Brabcem, Filipem Topolem, Petrou Oplíštilovou a Janem Komárkem CD Konec léta.[2] S většinou spoluhráčů z PPU se ale příliš nestýkal.[2]

Teprve v roce 1997 se zúčastnil reunionu Plastic People ve Španělském sále Pražského hradu u příležitosti 20. výročí vydání prohlášení Charty 77. Koncert byl úspěšný, a kapela se rozhodla obnovit vystupování. Spolu s Brabencem se členem kapely stal také Josef Karafiát, se kterým Brabenec hrál v kanadské emigraci.[3]

Téhož roku se Brabenec natrvalo vrátil z Kanady, už bez manželky a dcery.[2].

Od návratu z emigrace (1997–současnost)[editovat | editovat zdroj]

V roce 2001 zemřel frontman PPU Milan Hlavsa, a Brabenec se postupně stal vůdčí osobností obnovené skupiny.[1] Natočil s ní studiová alba Líně s tebou spím a Maska za maskou, na která přispěl několika texty. Hrál i s freejazovou kapelou Jazz Khonspiracy. Je autorem libreta k opeře Vlaková opera, kterou složil Michal Nejtek, a která měla premiéru v roce 2007.[9] V roce 2010 vyšel knižní rozhovor s Brabencem nazvaný Evangelium podle Brabence, o čtyři roky později se dočkal filmového dokumentárního zpracování.[10]

Vydal také tři sólová alba s Josefem Karafiátem: Začni u stromu (2006), Kanadské vytí (2007, s Janem Komárkem) a Létání je snadné (2013).[2] Hostoval na albu Příběhy podle Brabence' skupiny Burgtheater, která se zabývá zhudebňováním Brabencových textů.[11]

V roce 2015 došlo v The Plastic People of the Universe ke sporům, které vedly z toho, že Brabenec kapelu opustil; spolu s ním se rozhodli odejít i Eva Turnová, Jaroslav Kvasnička a Josef Janíček. Brabenec, Janíček a Kvasnička pak začali vystupovat s novými spoluhráči pod původním názvem. Ve vystupování pod původním názvem pokračovali i zbývající členové původní sestavy Josef Karafiát a Jiří Kabeš, a obě uskupení se přou o to, kdo má právo používat název The Plastic People of the Universe.[12]

Věnuje se také tvorbě pro děti. Roku 2005 pro ně vydal knihu Všude je střed světa[3], a v roce 2016 Pajasan. Dětem předčítal na akci Děti, čtete?.[13]

Filmová kariéra[editovat | editovat zdroj]

Je protagonistou několika dokumentů o The Plastic People of the Universe a undergroundové scéně. V roce 2014 o něm režisér Miroslav Janek natočil dokumentární film Evangelium podle Brabence.[10]

Od roku 2005 též občasně působí jako filmový herec. Ve filmu …a bude hůř ztvárnil válečného veterána. Roku 2013 hrál roli hospodského v pohádkovém filmu Kovář z Podlesí. Rovněž daboval postavu draka.[14] Následujícího roku hrál jednu z hlavních rolí ve snímku Odborný dohled nad východem Slunce, o čtyři roky později si roli zopakoval v pokračování Odborný dohled nad výkladem snu; trilogii by měl uzavřít snímek Odborný dohled nad vlastním pohřbem.[1]

Soukromý život, další aktivity[editovat | editovat zdroj]

V roce 1977 se oženil s básnířkou a výtvarnicí Marií Benetkovou. Spolu mají dceru Nikolu.[4] Později se rozvedli.[15]

V roce 2012 podpořil požadavek na propuštění členek ruské punkové skupiny Pussy Riot.[16] Tři členky skupiny byly za údajné výtržnictví, kterého se měly dopustit hraním písně, odsouzeny k nepodmíněným trestům odnětí svobody – stejně jako Brabenec o 36 let dříve. Podpořil squat Autonomní sociální centrum Klinika.[17]

V roce 2016 založil s ilustrátorem Richardem Pechou nakladatelství Vršovice 2016.[1] Nakladatelství vydává především díla zmíněné dvojice.

Hodnocení tvorby[editovat | editovat zdroj]

Ondřej Bezr z Mladé Fronty DNES popsal Brabence takto: „mimořádně charismatická osobnost, která s patosem starozákonního proroka a zároveň drsností "vykaleného" rockera [...] deklamuje vlastní obvykle biblicky inspirované texty.[18] Vladimír „Lábus“ Drápal charakterizoval Brabencovu poezii a písňové texty jako „... chrlení slov, vizí, příběhů a dlouhých litanií. Brabenec se často Obrací k Bohu, ale v jeho básních lze vysledovat zálibu ve filozofii a otázkách bytí, jedním ze stěžejních bodů jeho poezie je i láska – láska k člověku, láska k přírodě a její fauně a flóře, láska k životu.[1] Slovník české literatury o jeho tvorbě napsal: „Pro Brabencovy básně ve volných verších či básně v próze jsou příznačné četné literární citace, neologismy, ignorováním gramatických i grafických pravidel jazyka a časté užívání nespisovných až slangových výrazů. Pro jeho poetiku je rovněž typická technika prudkého asociativního střídání zdánlivě spolu nesouvisejících obrazů, která však nemá charakter automatických textů surrealistických, ale je podřízena předem stanovenému a většinou ironicky pojatému tématu. Odtud snad i Brabencův sklon k epičnosti, jenž se projevuje ve vytváření rozsáhlejších cyklů.[3]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

Diskografie[editovat | editovat zdroj]

s Plastic People of the Universe[editovat | editovat zdroj]

Naleznete v článku The Plastic People of the Universe

Sólová alba[editovat | editovat zdroj]

  • Vratislav Brabenec, Joe KarafiátZačni u stromu (2006, Guerilla Records)
  • Vratislav Brabenec, Joe Karafiát, Jan Komárek – Kanadské vytí (2007, Guerilla Records)
  • Vratislav Brabenec, Joe Karafiát – Létání je snadné (2013, Guerilla Records)
  • Burgtheater a Vratislav Brabenec – Příběhy podle Brabence (2013, Guerilla Records)

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s DRÁPAL, Vladimír. Kdo je Vráťa Brabenec?. Voknoviny. Březen 2019, s. 3 - 9. 
  2. a b c d e f g h i j k l Vratislav Brabenec [online]. Česká televize, 2012 [cit. 2015-11-12]. Dostupné online. 
  3. a b c d e f g h i j k l m MACHOVEC, Martin. Slovník české literatury - Vratislav BRABENEC [online]. Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., 1995, rev. 2007 [cit. 2020-10-15]. Dostupné online. 
  4. a b c d ZACPAL, Zdeněk. S hudebníkem a textařem Vratislavem Brabencem o husitech, mravencích a slovem i o Plasticích. iDNES [online]. 2001-05-27 [cit. 2020-10-15]. Dostupné online. 
  5. Vyhledávání v archivních pomůckách, Archiv bezpečnostních složek, Protokol registrace svazků agenturního a kontrarozvědného rozpracování
  6. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky 4 Tz 91/2002, dostupné online.
  7. Charta 77 - nascanovaný podpis Vratislava Brabence. libpro.cts.cuni.cz [online]. [cit. 2009-06-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-08-02. 
  8. RIEDEL, Jaroslav. PPU v datech - 1981 - 1985 [online]. [cit. 2010-04-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-06-21. 
  9. DRÁPAL, Vladimír. Vlaková opera - The Plastic People of The Universe a Agon Orchestra [online]. Divadlo.cz, 2007-11-09 [cit. 2015-11-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-01-10. 
  10. a b HADRAVOVÁ, Tereza; IŠTVÁNKOVÁ, Štěpánka. Miroslav Janek: Havrani jsou základ Evangelia podle Brabence [online]. Aktuálně.cz, 2014-10-23 [cit. 2014-11-08]. Dostupné online. 
  11. Burgtheater - Příbehy podle Brabence [online]. Guerilla records [cit. 2020-10-24]. Dostupné online. (česky) 
  12. ČTK; iDNES.cz. Undergroundová legenda Plastic People se rozdělila na dvě části. iDNES.cz [online]. 2016-05-17 [cit. 2018-01-06]. Dostupné online. 
  13. PETRŽELKOVÁ, Hedvika. Markéta Pilátová i Vratislav Brabenec na Kampě budou číst dětem. lidovky.cz [online]. MAFRA, a.s., 2016-05-31 [cit. 2020-10-21]. Dostupné online. ISSN 1213-1385. 
  14. SPÁČILOVÁ, Mirka. Polívka točí pohádkového kováře, Brabenec z Plastiků půjčí hlas drakovi [online]. iDNES.cz, 2012-04-16 [cit. 2015-11-12]. Dostupné online. 
  15. PEŇÁS, Jiří. Já jsem z jinýho světa [online]. Literární.cz, 2014-10-27 [cit. 2018-02-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-02-07. 
  16. BEZR, Ondřej. Trutnov potřetí: Svobodu pro Pussy Riot, vzkazuje John Cale a Eva Pilarová. iDnes [online]. 19. srpna 2012 [cit. 2012-08-24]. Dostupné online. 
  17. KABÁTOVÁ, Šárka. Podpora pro Kliniku. Svůj vzkaz připojil Brabenec, Vladimír 518 i ‚Tonda Blaník‘. lidovky.cz [online]. MAFRA, a.s., 2014-12-13 [cit. 2020-10-23]. Dostupné online. ISSN 1213-1385. 
  18. BEZR, Ondřej. Plastici novým albem překvapují. Hraje jim to a našli nové polohy. iDnes [online]. 27. října 2010 [cit. 2010-04-06]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]