Vladimir Nikolajevič Čelomej
| Vladimir Nikolajevič Čelomej | |
|---|---|
 | |
| Narození | 30. června 1914 Siedlce |
| Úmrtí | 8. prosince 1984 (ve věku 70 let) Moskva |
| Místo pohřbení | Novoděvičí hřbitov |
| Alma mater | Národní letecká univerzita (do 1937) Kyjevská vysoká škola polytechnická |
| Povolání | inženýr, vysokoškolský učitel, letecký inženýr, politik a fyzik |
| Zaměstnavatelé | Baranov Central Institute of Aviation Motor Development (od 1941) NPO Mašinostrojenija (od 1944) OKB-51 (od 1944) Moskevská státní technická univerzita (od 1952) |
| Ocenění | Leninův řád (1945) Leninova cena (1959) medaile Srp a kladivo (1959) Leninův řád (1959) Hrdina socialistické práce (1959) … více na Wikidatech |
| Politická strana | Komunistická strana Sovětského svazu |
| Funkce | poslanec Nejvyššího sovětu SSSR |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Vladimir Nikolajevič Čelomej (rusky Владимир Николаевич Челомей; 30. června 1914, Siedlce, Ruské impérium, dnes Polsko – 8. prosince 1984, poblíž Moskvy) byl sovětský inženýr a konstruktér raket. Vynalezl první řízenou protilodní střelu, první sovětský pulzační motor a byl zodpovědný za sovětský program ICBM Sovětského svazu včetně návrhu raket UR-100, UR-200, UR-500 a UR-700.
Mládí[editovat | editovat zdroj]
Čelomej se narodil v Siedlce, Lublinská gubernie, Ruská říše (nyní Polsko) v rodině učitelů lidové školy. Když mu byly tři měsíce, východní fronta se přiblížila a jeho rodina uprchla do Poltavy na Ukrajině. V Poltavě vyrůstal v prostředí vysoce vzdělané ruské inteligence, sousedé a přátelé rodiny Čelomejů byli Puškinova vnučka Marija Alexandrovna Bykovová (manželka příbuzného Gogola) a její dcera Sofja Nikolajevna Danilevská, k jejichž okruhu přátel patřili i pedagog Makarenko a spisovatel Vladimir Galaktionovič Korolenko. Pod vlivem Danilevských se Vladimir Čelomej naučil hrát na klavír, hra se mu stala celoživotní zálibou.[1] Když mu bylo dvanáct let, rodina se opět přestěhovala do Kyjeva .
V roce 1932 byl Čelomej přijat na Kyjevský polytechnický institut (ze kterého později vzešel Kyjevský letecký institut), kde se projevil jako student s mimořádným talentem. V roce 1936 vyšla jeho první kniha Vektorová analýza . Během studia na institutu také navštěvoval přednášky z matematické analýzy, diferenciálních rovnic, matematické fyziky, teorie pružnosti a mechaniky na Kyjevské univerzitě . Navštěvoval také přednášky Tullio Levi-Civita v Ukrajinské akademii věd SSR . V tomto období se Čelomej začal zajímat o mechaniku a teorii kmitů, což mu vydrželo po celý život. V roce 1937 Čelomej absolvoval institut s vyznamenáním. Poté zde působil jako odborný asistent a získal titul kandidáta věd (v roce 1939).
Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]
Od začátku Velké vlastenecké války v roce 1941 Čelomej pracoval v Baranově ústředním ústavu leteckých motorů v Moskvě, kde v roce 1942 vytvořil první sovětský pulzační motor, nezávisle na vědcích v nacistickém Německu,
V létě 1944 se už vědělo, že nacistické Německo použilo řízené střely V-1 proti jižní Anglii . Dne 9. října 1944, na základě rozhodnutí Státního výboru obrany SSSR a lidového komisaře pro letecký průmysl Alexeje Šachurina, byl Čelomej jmenován ředitelem a hlavním konstruktérem Konstrukční kanceláře číslo 51 v Reutovu u Moskvy (jeho předchozí ředitel Nikolaj Polikarpov krátce předtím zemřel). Čelomej měl co nejrychleji navrhnout, postavit a otestovat první sovětskou řízenou střelu. Již v prosinci 1944 byla raketa s kódovým označením 10Ch testována z letounů Petljakov Pe-8 a Tupolev Tu-2 .
OKB-52 a akademická kariéra[editovat | editovat zdroj]
Po jeho úspěchu s 10Ch bylo pod Čelomejovým vedením založena Speciální konstrukční kancelář pro bezpilotní letadla (OKB-52). Roku 1955 byl jmenován hlavním konstruktérem OKB-52, kde pokračoval v práci na řízených střelách.
Čelomej pokračoval ve vědeckém výzkumu a získal doktorát na Baumanově moskevské vysoké technické škole. V roce 1951 obhájil disertaci a v roce 1952 se stal profesorem na škole.
V roce 1958 předložila OKB-52 návrh na vícestupňovou mezikontinentální balistickou raketu . Ačkoli jejich raketa UR-200 byl zamítnuta ve prospěch R-36 Michaila Yangela (označení NATO SS-9 Scarp), jejich UR-100 byla přijata.
Rakety[editovat | editovat zdroj]
Roku 1959 byl Čelomej jmenován hlavním konstruktérem leteckého vybavení.
OKB-52, krom navrhování ICBM, začala pracovat na kosmických lodích. V roce 1961 začala pracovat na designu pro mnohem výkonnější ICBM, UR-500, ta ovšem byla odmítnuta coby nepraktická.
V roce 1962 se Čelomej stal členem Akademie věd SSSR.
Čelomej se stal konkurentem Sergeje Koroljova v „závodě o Měsíc“. Čelomej navrhl, aby byl výkonný UR-500 použit k vynesení malé dvoumístné lodi na průletu kolem Měsíce, a podařilo se mu získat podporu pro svůj návrh tím, že zaměstnal syna Nikity Chruščova, Sergeje Chruščova. [2] Tvrdil také, že UR-500 by mohl být použit k vynesení vojenské vesmírné stanice. [3]
Hádka mezi Sergejem Koroljovem a konstruktérem raketových motorů Valentinem Gluškem ohledně osobních otázek a toho, zda by N1 měla být poháněna RP-1 / LOX nebo hypergolickou pohonnou hmotou, vedla k tomu, že Gluško a Koroljov odmítli spolupracovat, což způsobilo, že Gluško místo Koroljovi nabídl svůj motor RD- 253 Čelomejovi, který jej použil na své UR-500.[2]
3. srpna 1964 Ústřední výbor Komunistické strany a Rada ministrů SSSR přijaly dekret #655-268 O práci na výzkumu Měsíce a vesmíru, který definoval role Čelomeje a Koroljova ve vesmírném programu: Koroljov byl odpovědný za vývoj rakety N1, která byla vybrána k provedení měsíčního přistání s posádkou, zatímco Čelomejovi byl přidělen vývoj UR-500, který byl vybrán k provedení letu s posádkou kolem Měsíce. Projekty nadále fungovaly odděleně vedle sebe.[4] První start UR-500 (také známá jako Proton) se uskutečnil počátkem roku 1965.[5]
Ačkoli nikdy nebyl použit posílání kosmonautů na Měsíc, jak Čelomej doufal, Proton se stal základní nosnou raketou sovětské/ruské flotily pro těžké náklady a v průběhu let byl využíván pro planetární sondy, vesmírné stanice, geosynchronní satelity a další.[5]
Čelomejova OKB také navrhovala protisatelitní zbraně, jako je Poljot . Na rozdíl od dřívějších satelitů byly Čelomejovy Poljot-1 (1963) a Poljot-2 (1964) vybaveny pohonným systémem, který jim umožňoval měnit jejich oběžné dráhy. [6] Vedl také vývoj družice Proton. V 70. letech 20. století Čelomejova OKB navrhla nerealizovaný raketolán založený na Protonu LKS (Kosmoljot) a pracovalo na vojenských orbitálních stanicích Almaz (z důvodu utajení známé jako Saljut 2, Saljut 3 a Saljut 5), které se také staly základem pro stanice Saljut, Mir a Zvezda. Na podporu svých stanic Almaz Čelomej navrhl kosmickou loď TKS jako velkou alternativu k Sojuzu. TKS nikdy neletěla s posádkou, jak bylo plánováno, ale deriváty létaly jako moduly na Saljut 7 a Mir. V 80. letech 20. století Čelomejova OKB navrhla nerealizovaný 15tunový kosmický letoun Uragan založený na nosné raketě Zenit-2.
Smrt[editovat | editovat zdroj]
Čelomej zemřel v Moskvě dne 12. srpna 1984 ve věku 70 let a byl pohřben na Novoděvičím hřbitově.
Ocenění[editovat | editovat zdroj]
- Dvakrát hrdina socialistické práce (1959, 1963)
- Státní cena SSSR (1967, 1974, 1982)
- Leninova cena (1959)
- Čtyři Leninovy řády
- Řád Říjnové revoluce
Související články[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vladimir Chelomey na anglické Wikipedii.
- ↑ БОДРИХИН, Николай Георгиевич. Челомей. М.: Молодая гвардия, 2014. 490[6] s. (Жизнь замечательных людей). ISBN 978-5-235-03718-2. S. 25–27. (rusky)
- ↑ a b Dostupné online.
- ↑ Dostupné online.
- ↑ Dostupné online.
- ↑ a b Dostupné online.
- ↑ Dostupné online.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Vladimir Nikolajevič Čelomej na Wikimedia Commons - Vladimír Nikolajevič Čelomej
