Volební program

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Volební program je soubor slibů politické strany voličům.[1] Lze jej pokládat za návrh smlouvy s voliči,[2] který určuje postoje a cíle, které chce subjekt po volbách uvést do praxe.[3] Strana jej aktivně představuje voličům, do jejichž povědomí se snaží dostat. Program také působí na vnější profilaci strany.[4]

Poměrný volební systém, kdy se obvykle po volbách utvářejí koalice více stran, může omezit vliv volebního programu. Volič pak počítá s tím, že volební program nebude dodržen v plném znění a může jej chápat jako pouhý pomocný indikátor pro posouzení budoucích koaličních vyjednávání.[5]

Typy programů[editovat | editovat zdroj]

Kromě volebních programů existují ještě další typy programů:

  • Základní program – definuje ideologický profil,[2] primární hodnotová východiska a dlouhodobé cíle strany.[6]
  • Sektorový program – popisuje specifické problémy a navrhuje možná řešení.[4]

Funkce[editovat | editovat zdroj]

Volební programy podle Otto Eibla plní řadu funkcí:[7]

  • Propagační – oslovuje voliče a informuje je o prioritách strany a jejich stanoviscích k tématům, které jdou důležitá pro danou stranu nebo část voličů. Pomocí této funkce lze představit i nový politický subjekt.
  • Profilační – strana se vymezuje vůči konkurenčním politickým subjektům.
  • Agitační – strana se jím připravuje na konfrontaci s ostatní stranami na volebním trhu.

Podle Pavla Šaradína lze funkce dělit na:[3]

  • Integrační – volič si na základě volebního programu vybírá stranu, se kterou sdílí stejná stanoviska a názory na určitá témata.
  • Dezintegrační – slouží k odlišení od konkurentů.
  • Ideologická – poskytuje ideologické zázemí pro jednání do budoucnosti.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Keller, Kevin Lane. 2007. Strategické řízení značky. Praha: Grada publishing, 2007.
  2. a b Eibl, Otto. 2010. „Volební programy.“ In: Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Ed. Stanislav, Balík. Brno: CDK, 69–96.
  3. a b Šaradín, Pavel et al. 2002. Volby 2002. Analýza programů a výsledků ve volbách do Poslanecké sněmovny. Olomouc: Periplum, družstvo nakladatelů. S. 7.
  4. a b KABELÁČOVÁ, Petra. Rozpoznání prvků značky a programových východisek českých politických stran. Brno,, 2014 [cit. 2015-11-05]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Otto Eibl. Dostupné online.
  5. Pacas, Jan. 2012. Vnímání českých politických stran v závislosti na jejich značce a programu. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita. S. 13–17.
  6. Mareš, Miroslav. 2006. „Programatika ODS.“ In: Občanská demokratická strana a česká politika. Eds. Stanislav, Balík et al. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 125.
  7. Eibl 2010: 69