Vojtěch Čížek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vojtěch Čížek
Jiná jména krycí jméno "Tichý"[1]
Narození 27. srpna 1884[2]
Kolín,
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko[2]
Úmrtí 26. června 1942
Mnichov,
Nacistické NěmeckoNacistické Německo Nacistické Německo
Bydliště Klidná 284/5, Praha 6 – Střešovice[3]
Povolání středoškolský profesor
Znám jako "Petr z Vořechovky"[1]
Titul doktor
Politická strana Sociálně demokratická strana[1]
Manžel(ka) Marie Čížková[3]
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Vojtěch Čížek (27. srpna 1884 v Kolíně - 26. června 1942 v Mnichově) byl pedagogický pracovník. Během druhé světové války se zapojil do protiněmeckého odboje, kde se stal jedním ze zakladatelů ilegální organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval gymnázium v Kolíně. Později studoval na univerzitě francouzštinu a němčinu. Po studiích pracoval jako středoškolský profesor historie nejprve na reálce v Pardubicích, později pak v Praze na Malé Straně[2] (tradiční název školy byl Malostranské gymnasium, dnes Gymnázium Jana Nerudy[4])

Vojtěch Čížek veřejně činný[editovat | editovat zdroj]

Za předmnichovské republiky byl členem národně socialistické strany[1]. Byl čelným funkcionářem "Ústředního spolku československých profesorů"[1] a funkcionářem dalších zájmových organizací českých středoškolských profesorů (byl jejich mluvčím).[2] Organizoval jejich každoroční sjezdy; zpracovával anketu o jejich přípravě a vzdělávání; prosazoval průběžné zvyšování úrovně jejich vzdělání; růst autority povolání středoškolských profesorů v tehdejší společnosti a v obecné rovině zdůrazňoval pedagogické ideály středních škol.[2]

Jeho politické a ideové postoje lze charakterizovat tím, že vycházel z Realistické strany a bezvýhradně se přikláněl k ideálům T. G. Masaryka.[1] Profesor Dr. Vojtěch Čížek udržoval rozsáhlé společenské styky. Jeho vila v Praze na Ořechovce byla společenským salonem. Zde se scházeli představitelé bývalého buržoazního režimu. [1]

Vojtěch Čížek publikoval rovněž množství článků. Udržoval i dlouholeté styky s Francií, kde měl řadu přátel. Byl jednatelem Ústavu skandinávského a nizozemského.[2]

Byl též nositelem válečného kříže.[2] V jeho rozsáhlé pozůstalosti byly např. nalezeny doklady vztahující se k soudnímu sporu, který vedl s akademickým malířem a profesorem kreslení Ludvíkem Vacátkem.[2]

Vojtěch Čížek v odboji[editovat | editovat zdroj]

Začátky podzemního hnutí[editovat | editovat zdroj]

Krátce po 15. březnu 1939 navštívil MUDr. Viktor Kaufmann Dr. Vojtěcha Čížka v jeho domku na Ořechovce, kde tehdy bydlel (Klidná 284/5, Praha 6 – Střešovice). Jejich debata byla popudem k tomu, aby prof. Vojtěch Čížek začal organizovat ilegální zpravodajskou skupinu.[3] Mělo se jednat o podzemní hnutí, "které musí být nekompromisně protiněmecké, musí přispět soustavnou, dobře organisovanou podkopnou a odbojovou prací k tomu, aby byl svržen okupantský režim, obnovena státní samostatnost a vybudována republika skutečně demokratická a socialistická".[3] A tak se MUDr. Viktor Kaufmann krátce po 15. březnu 1939 zapojil do odboje a záhy se stal jednou z vůdčích osobností v ilegální skupině Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ).[5] Do odboje Viktor Kaufmann zapojil záhy i svoji sestru - spisovatelku a překladatelku Hedu Kaufmannovou.

Ilegální hnutí organizované Vojtěchem Čížkem bylo označované později v soudních spisech jako „Cizek und andere“ (v překladu z němčiny "Čížek a ostatní") nebo jej komisaři gestapa rovněž nazývali slovem „odborari“.[3] (ve vzpomínkách Josefa Grni neslo název PRV — Přípravný revoluční výbor). Označení odboráři bylo přiléhavé, protože odráželo záměr jeho zakladatelů, kteří se rozhodli, „že své podzemní hnutí budeme opírati o odborově organisovaně, socialisticky zaměřené dělnictvo a levicově orientovanou inteligenci“.[3] Vytvoření takové odbojové organizace (později označované jako PVVZ (Petiční výbor „Věrni zůstaneme“)) bylo v jistém smyslu (za první republiky) novátorské. Zahrnovalo v sobě spojení dělnictva prostřednictvím odborů s levicově orientovanou inteligencí. A nejen to. Slovy jeho zakladatelů: „Naše hnutí musí pro své účely využít vydatně též církevních kruhů a pracovati úzce s ilegálním hnutím komunistickým. Snaha naší skupiny musí být vytvořit i podzemní hnutí lidové, celostátní, zahrnující i pohraničí a Slovensko...“.[3] (Ideový program tohoto hnutí zněl: „Republiku skutečně demokratickou a socialistickou.“)[3] [p 1].

Zrození odboje[editovat | editovat zdroj]

Čížek již na počátku dubna 1939 nalezl možnosti, jak dopravovat zpravodajské informace za hranice protektorátu do západních zemí. Jako první mu přislíbila vyvážet zprávy manželka konzula v Holandsku - paní Erbanová.[1] O něco později mu zprostředkovala spojení do Bělehradu manželka profesora Bandury, který působil na bělehradské konzervatoři.[1] Tímto spojením získával dopisy a vzkazy od centra PVVZ odbojář Václav Žižka, který se do Bělehradu uchýlil po svém útěku z protektorátu.[1] Čížek měl spojení i s Francií, kam posílal zprávy na adresy různých francouzských pedagogů. S nimi se přátelil ještě v době, kdy jezdil jako delegát na mezinárodní pedagogické konference.[1] [p 2]

Při hledání pomoci a součinnosti pro ilegální aktivity se Čížek nejprve obracel na své známé z řad profesorů. Také do organizační činnosti zapojil aparát stavovské profesorské organizace, kde mu nejvíce pomáhal její pokladník Hörner. "Ústřední spolek československých profesorů" používal místnosti v Praze v Jungmannově ulici. Ty využíval Čížek jako odbojovou organizační centrálu. Ještě na konci března 1939 požádal Čížek o spolupráci spisovatele Karla Josefa Beneše a jeho manželku - houslistku Ervínu Brokešovou.[1] Do Čížkovy vily v Praze na Ořechovce docházeli pravidelně i vojáci: organizačně schopný štábní kapitán Václav Velínský (někdy uváděn jako Václav Velinský) (krycí jméno "Ofner"), který zastával funkci jakéhosi Čížkova pobočníka; kapitán Jan Slavík a plukovník Jan Satorie. Čížek měl kontakty i na mladoboleslavského odbojáře majora Josefa Frymla (s ním přišel do styku prostřednictvím manželů Hanušových).[1] Jistý přelom nastal, když se Čížek setkal s generálem Jaroslavem Čihákem (krycí jméno "Znamenáček") a vyzval jej, aby zorganizoval vojenskou složku budované ilegální organizace. K tomu ovšem nedošlo, neboť generál Jaroslav Čihák údajně "narazil na Obranu národa a loajálně se s ní sloučil".[1]

První garnitura PVVZ[editovat | editovat zdroj]

Krátce po 15. březnu 1939 začal docent Josef Fischer intenzivně spolupracovat s rodinou MUDr. Viktora Kaufmanna a navázal spojení s Annou Pollertovou a okruhem lidí kolem ní. Zároveň navázal spojení s profesorem Dr. Vojtěchem Čížkem, který sám organizoval vlastní zpravodajskou skupinu.[1]

A tak se krátce po 15. březnu 1939 v domě Vojtěcha Čížka (Klidná 284/5, Praha 6 - Střešovice) začali scházet odbojáři, aby navázali spolupráci s Čižkovo ilegální skupinou. Tak zde byly položeny základy první garnitury PVVZ.[6][3] [p 3].

Jednalo se např. o tyto osobnosti[6]:

V poválečných vzpomínkách označili odbojáři Václav Žižka spolu s profesorem Dr. Josefem Grňou (alias "Vlkem") jednoznačně profesora Dr. Vojtěcha Čížka (alias "Tichého") za "hlavu a dynamo" odbojové skupiny PVVZ v první fázi její činnosti.[1] Pramenné materiály nacistického původu označovaly za "centrální" osobnost PVVZ v první fázi buď generála Jaroslava Čiháka nebo profesora Vojtěcha Čížka, případně uváděly, že "organizaci Národní revoluční výbor" založili v létě roku 1939 a vedli společně profesor Vojtěch Čížek a docent Dr. Josef Fišer.[1]

Anna Pollertová[editovat | editovat zdroj]

Důležité místo ve vztazích mezi Vojtěchem Čížkem a výše uvedenými odbojáři zaujímá osobnost Anny Pollertové. Anna Pollertová se díky Dr. Miladě Horákové dostala do kontaktu s odbojovou skupinou RU-DA již v únoru roku 1939.[7] Některých odbojových schůzek skupiny RU-DA se zúčastňoval i Vojtěch Čížek.[7].

Skupina RU-DA (ještě před navázáním spolupráce s Annou Pollertovou) zprostředkovávala odesílání zpráv do zahraničí především přes francouzské vyslanectví, které je posílalo dál, zejména do Francie. Kontakt s francouzskou zaměstnankyní vyslanectví udržovala členka skupiny RU-DA „Božička“ Hovorková. Ta na velvyslanectví předávala zprávy, určené k transportu do zahraničí. Božička odmítla další spolupráci v létě 1939. V této době prof. Čížek následkem duševního přepracování a vyčerpání začal budit známky „ustrašenosti“. Ukončením spolupráce s Božičkou tak skupina prof. Čížka přišla o spojení se zahraničím. Organizace RU-DA byla o přerušení spojení informována. "Nasměrovala" proto prof. Čížka do bytu Anny Pollertové v domnění, že by ho „spolupráce na jiném odbojovém úseku“ mohla dostat „z částečné depresivní krize“.[7]

V bytě Anny Pollertové (Ve Pštrosce 7 - nyní (2016) Anny Letenské 34/7, Praha - Vinohrady) se konaly schůzky představitelů odbojových skupin. V létě 1939 byl do tohoto bytu přiveden prof. Vojtěch Čížek a o několik týdnů později docent dr. Josef Fischer.[7] Tady se prof. Čížek seznámil s manželi Baumovými (RNDr. Jiří Baum a Růžena Baumová) i doc. dr. Josefem Fischerem. Většina schůzek v bytě A. Pollertové měla informativní ráz, protože zvláštní úkoly byly projednávány s jednotlivými účastníky zvlášť (z důvodů konspirace a vyšší bezpečnosti).[7]

Anna Pollertová opatřovala ilegální ubytování pro členy organizace PVVZ. [p 5] Jménem Zdeny Pátkové najímala mnoho bytů v různých částech města, kde pod smyšlenými jmény JUDr. Karel Bondy, prof. dr. Vojtěch Čížek, doc. dr. Josef Fischer, generál Jaroslav Čihák a ostatní trávili příležitostně jednotlivé noci. Další přístřeší používané pro tyto účely příležitostně poskytoval i byt manželů Baumových.[8] Prostřednictvím profesora Dr. Vojtěcha Čížka v domě Anny Pollertové získala mansardový byt i profesorka Jiřina Picková.[6]

Anna Pollertová opatřila také sto tisíc korun, které profesor Dr. Vojtěch Čížek uložil v profesorské záložně. Tyto peníze byly vybírány podle potřeb odboje, podobně jako peníze, které dostal do úschovy JUDr. Vladimír Klouda. Z těchto peněz byly placeny součástky k vysílačkám; z nich žili lidé pracující v ilegalitě; z těchto peněz byly podporovány i rodiny zatčených odbojářů.[3]

Zatčení, věznění, ...[editovat | editovat zdroj]

Poté, co se první garnituře PVVZ na sklonku roku 1939 podařilo vybudovat základy ilegální sítě, vyvstal před ní problém konspirace. Na konci října 1939 a počátkem listopadu 1939 provedlo totiž gestapo průlom do ilegálních sítí organizací nekomunistického buržoazně demokratického odboje. Zákrok byl odstartován proti vydavatelům a distributorům ilegálního časopisu V boj. Na začátku prosince 1939 proniklo gestapo do sítí Obrany národa (ON) a druhá vlna zatýkání v řadách ON přišla v únoru 1940. Zatýkání v sítích ON pokračovalo až do poloviny roku 1940, kdy byla tato garnitura "armády v podzemí" prakticky zlikvidována.[1]

Vedení PVVZ bylo spjato řadou vazeb jak s ilegálním časopisem V boj, tak i s vojáky z řad Obrany národa.[1] PVVZ již během prosince 1939 hledalo možnosti odchodu svých ohrožených exponentů do zahraniční. To se podařilo jen moravskému důvěrníkovi štábnímu kapitánu Václavu Velinskému (krycí jméno "Ofner") a generálu Jaroslavu Čihákovi (krycí jméno "Znamenáček").[1] Generál Jaroslav Čihák se na přelomu let 1939 a 1940 ukrýval v Praze Modřanech u rodiny Fousových a odtud pak odešel do emigrace. A právě v době jeho odchodu byl zatčen (v roce 1940) i profesor dr. Vojtěch Čížek.[1] Byl vězněn v malé pevnosti v Terezíně [p 6] a v Mnichově. Zemřel 26. června roku 1942 ve vězení v Mnichově.

"Ve Pštrosce 7"[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska odbojové
činnosti skupiny PVVZ
GPS: 50°04′38,9″ s. š., 14°26′15,1″ v. d.

Dnes se jméno Vojtěcha Čížka nalézá například na pamětní desce[10] obětem 2. světové války umístěné na domě číslo 34/7 v ulici Anny Letenské na Praze 2, (dříve ulice „Ve Pštrosce“).[6] To bylo jedno z hlavních center, v jehož prostorách se tajně scházeli členové organizace PVVZ. V tomto domě se nacházely jednak byty Anny Pollertové, ale také zde měl ordinaci MUDr. Viktor Kaufmann.[3] V této ordinaci proběhly na začátku okupace schůzky první garnitury vedení odbojové organizace PVVZ.[6] Pamětní deska obsahuje jména těch, kteří se konce války nedočkali.[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. PVVZ nebyla podzemní organizace, která by se podstatnou měrou opírala o dělnictvo. Vedoucí představitelé o to sice usilovali, ale nikdy toho nedosáhli. Ze všech nekomunistických buržoazně demokraticky orientovaných ilegálních organizací měla ale PVVZ k dělnické třídě nejblíže. Dr. Josef Fišer stejně jako Dr. Vojtěch Čížek a další si uvědomovali, že vytvořit silné domácí odbojové hnutí (připravené "na dané znamení revolučně povstat") musí nutně znamenat, že bude organizováno až dolů "k širokým masám dělnickým a zaměstnaneckým".[1]
  2. Politické zpravodajství mělo od počátku budování PVVZ prvořadý význam v odbojové činnosti. Různými kurýrními cestami posílal docent Dr. Josef Fišer svá politická stanoviska a zprávy do exilu prezidentu Edvardu Benešovi. Později se přenosu zpráv do Londýna ujala vojenská skupina a radiotelegrafické depeše šifroval docent Vladimír Krajina. Obsáhlejší zprávy především politického charakteru posílal do zahraničí i Dr. Vojtěch Čížek. Kurýrní zprávy politického charakteru předával do zahraničí také Karel Josef Beneš.[1]
  3. Ilegální organizace PVVZ byla počátkem jara 1940 rozbita ve dvojí vlně zatýkání gestapa.[7] Druhý úder proti PVVZ pak následoval na podzim roku 1941.[3] V roce 1945 bylo toto hnutí zcela odsunuto na vedlejší kolej londýnskou emigrací a jeho zbytky byly definitivně potřeny v padesátých letech dvacátého století.[3]
  4. Lidé se společenským rozhledem jako měl profesor Dr. Vojtěch Čížek věděli, jakou úlohu hráli v předmnichovské republice a v jejím politickém a společenském zákulisí svobodní zednáři. Čížkovo úsilí o rozšíření společenských kontaktů doma i v zahraničí jakož i snaha opatřit větší množství finančních zdrojů pro odboj jej přivedly k významné pražské zednářské lóži "Pravda vítězí". Tady na doporučení Karla Josefa Beneše navázal Čížek úzký kontakt s JUDr. Karlem Bondym. Bondy nebyl spokojen s prací v právnické pracovní skupině Politického ústředí. Když se seznámil s Vojtěchem Čížkem a Josefem Fischerem a jejich názory na politické a programové cíle odboje, zaměřil svoje pracovní úsilí do PVVZ, názorově se orientoval k radikálnější levici a později se stal "generálním tajemníkem" celé organizace.[1]
  5. Za trámem na půdě domu profesora Vojtěcha Čížka (Klidná 284/5, Praha 6 – Střešovice) bylo až do konce války schováno falešné razítko "říšského protektora", které si opatřila a užívala pro odbojovou práci Anna Pollertová.[3]
  6. Po 15. březnu 1939 si nacisté povšimli „výhod“ Malé pevnosti a zřídili zde v červnu 1940 policejní věznici. Z různých služeben gestapa sem byli posíláni čeští a moravští vlastenci, členové mnoha odbojových skupin a organizací.[9] V Malé pevnosti byli vězněni např. představitel odbojové organizace Ústředního vedení odboje domácího docent Vladimír Krajina, vedoucí představitelé Obrany národa generál Hugo Vojta, generál František Kravák, generál Viktor Spěváček, generál František Melichar; deportován sem byl také náčelník československého generálního štábu generál Ludvík Krejčí. Byli zde vězněni i představitelé Petičního výboru „Věrni zůstaneme“ profesor Vojtěch Čížek, spisovatel Karel Josef Beneš, redaktor Otakar Wünsch a JUDr. Milada Horáková.[9] Malá pevnost měla charakter průchozí věznice. Odtud byli vězni posíláni po určité době buď před soud nebo do koncentračních táborů.[9]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x KUKLÍK, Jan. K problematice vzniku národní fronty v domácím odboji: vývoj odbojové organizace PVVZ [Petiční výbor Věrni zůstaneme] na území Čech v letech 1939-1941. 1. vyd. Praha : Univerzita Karlova, 1976. 160 s. záznam v databázi Národní knihovny ČR . S. 40, 42, 43, 45, 46, 47, 51, 52, 65. Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et historica. Monographia; sv. LXVI-1976. 
  2. a b c d e f g h ČÍŽEK Vojtěch [online]. Archiv Národního muzea, [cit. 2016-07-03]. Číslo fondu/sbírky: 133; Název fondu/sbírky: ČÍŽEK Vojtěch; Tématické skupiny: Osobní fondy; Datace: 1848 - 1947. Dostupné online.  
  3. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w KAUFMANNOVÁ, Heda; ŠIMSOVÁ, Milena. Heda Kaufmannová: Traktát pro Jana – Milena Šimsová: Zapomenutý odboj [online]. nakladatelství TRIÁDA, Prosinec 1968, [cit. 2016-07-04]. Dostupné online.  
  4. Data z historie Gymnázia Jana Nerudy (Malostranská reálka J. Nerudy 1938 – 1945) [online]. [cit. 2016-07-03]. Dostupné online.  
  5. ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt : československý odboj a nacistická okupační moc (1939 - 1941) (Rejstřík osob: Viktor Kaufmann). 3., upravené vyd. Praha : Laguna (nakladatelství a vydavatelství), 2008. 253 s. záznam v databázi Národní knihovny ČR . ISBN 978-80-86274-81-2. S. 36, 302. Celá trilogie obsahuje 3 svazky (19391941; 19411943; 19431945) (351 stran; 253 stran; 415 stran); toto je první z nich; (1. vydání: 1997; 2. vydání: 20032008; 3. vydání 2008). Všechna vydání: Laguna, Praha. 
  6. a b c d e PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha : Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1 (Academia), ISBN 978-80-86852-53-9 (Archiv hlavního města Prahy). S. 335, 427, 577.  
  7. a b c d e f g VELKOVÁ, Lucie. Osud rodiny Jiřího Bauma a její odbojová činnost za Protektorátu. Ústí nad Labem : [s.n.], 2013-04-20. 102 s. Diplomová práce (Mgr.) UNIVERZITA JANA EVANGELISTY PURKYNĚ V ÚSTÍ NAD LABEM. Filozofická fakulta. 
  8. ROTHKIRCHEN, Livia. The Jews of Bohemia and Moravia: Facing the Holocaust. 1. vyd. [s.l.] : Lincoln: University of Nebraska Press ; Jerusalem : Yad Vashem, 2006. ISBN 0803205023, ISBN 9780803205024. S. 196, 198, 199, 200, 439. (anglicky)  
  9. a b c Policejní věznice v Malé pevnosti [online]. [cit. 2016-07-04]. Dostupné online.  
  10. ŠTRUPL, Vladimír. Spolek pro vojenská pietní místa, o.s.; (Praha 2) [online]. Praha 2, Anny Letenské 34/7, Vinohrady: 2004-06-24, [cit. 2014-09-16]. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]