Vodní elektrárna Angiquinho
| Vodní elektrárna Angiquinho | |
|---|---|
 Suchý kaňon vodopádů se strojovnou | |
| Poloha | |
| Kontinent | Jižní Amerika |
| Stát | Brazílie |
| Kraj | Bahia |
| Město | Paulo Afonso |
| Souřadnice | 9°23′29″ j. š., 38°11′41″ z. d. |
| Hydrologické údaje | |
| Povodí řeky | São Francisco |
| Roční průtok | 2 800 m³/s |
| Vodní elektrárna | |
| Výkon současný | 1,4 MW |
| Typ turbíny | Francis |
| Ostatní | |
| Stav | vyřazená |
| Začátek výstavby | 1911 |
| Dokončení | 1913 |
Vodní elektrárna Angiquinho (portugalsky Usina Hidrelétrica de Angiquinho) je unikátní vodní dílo na stěně vodopádů Paulo Afonso na řece São Francisco v Brazílii. Je po elektrárně Marmelos druhou nejstarší vodní elektrárnou v Brazílii a nejstarší vodní elektrárnou na severovýchodě země.
Všeobecné informace[editovat | editovat zdroj]
Suchá krajina bez rozvinutého průmyslu v okolí vodopádů Paulo Afonso přilákala na začátku 20. století pozornost plukovníka Delmiro Gouveiy. Delmiro Augusto da Cruz Gouveia byl jedním z hlavních strůjců brazilské industrializace. Po úspěšném otevření prvního obchodního domu v Brazílii v městě Recife získal nejen zasloužený věhlas, ale i potřebné kontakty. Po získání potřebných povolení k nakládání s vodami i příslušných statků vypracoval projekt na stavbu vodní elektrárny, potřebného rozvodného systému i odběratelské základny.
Stavba elektrárny proběhla v letech 1911 až 1913. Elektrická energie byla přenášena do 24 km vzdáleného města Pedro (dnes Delmiro Gouveia ). V tomto sídle pomocí elektrické energie vybudoval největší výrobnu šicích nití v Jižní Americe, která produkovala 200 000 ampulí šicích nití denně, hluboko pod cenami anglických výrobců. Tento úspěch byl později pravděpodobnou příčinou jeho násilné smrti v roce 1917. Vzhledem k exotičnosti objektu je rozšířena nepodložená legenda o úkrytu největšího bandity na severovýchodě Brazílie, známého pod přezdívkou Lampião.
Elektrárna byla postavena na levém břehu vodopádů. Voda byla kamenným korytem přivedena nad útes a odtud vedena potrubím skalní průrvou do strojovny, umístěné 30 m nad dolní hladinou. Jako poradce Gouveia pozval italské a francouzské inženýry. V kraji je rozšířena legenda, podle které se evropští specialisté odvážili do výtahu z provazů pouze pod hrozbou zbraně v rukách Delmira Gouveiy. Později ke strojovně vedlo točité ocelové schodiště podél kolmé stěny, které je součástí díla dodnes.
Ve strojovně jsou instalovány tři turbosoustrojí firmy Brown, Boveri & spol., jejichž generátory poskytovaly 175, 450 a 625 kVA.
Na začátku 21. století se zde za významných investic buduje muzeum vodní energetiky a industrializace Brazílie, poskytující návštěvníkům i pohledy na vodopády.[1] Rostoucí zájem je i nadějným popudem pro jednání o minimálním zaručeném průtoku na vodopádech.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Usina Angiquinho. atendtour-receptivo [online]. [cit. 2019-11-16]. Dostupné online. (portugalsky)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Linsley R.K.: Applied hydrology, 759 str. McGraw-Hill, 1968
- Paul R.Josephson, Industrialized Nature, Island Press Washington, 2002 ISBN 1-55963-777-3
- SANTOS, Adolpho. Delmiro Gouveia. Depoimento para um estudo biográfico. Recife, 1947, 44 stran
Související články[editovat | editovat zdroj]
- Vodopády Paulo Afonso
- Vodní elektrárny Paulo Afonso
- Kaskáda na řece São Francisco
- Vodní elektrárna Marmelos
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Vodní elektrárna Angiquinho na Wikimedia Commons
