Vlha pestrá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxVlha pestrá
alternativní popis obrázku chybí
Samice (vpředu) a samec při krmení
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádsrostloprstí (Coraciiformes)
Čeleďvlhovití (Meropidae)
Rodvlha (Merops)
Binomické jméno
Merops apiaster
Linné, 1758
rozšíření vlhy pestré
rozšíření vlhy pestré
rozšíření vlhy pestré
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vlha pestrá (Merops apiaster) je středně velký, pestře zbarvený ptákčeledi vlhovitých.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Patří do čeledi vlhovitých, konkrétně do rodu Merops (vlha), který obsahuje dalších 23 druhů. Vlha pestrá je monotypický druh, nejsou tedy známy další poddruhy.[2]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Dosahuje velikosti kosa černého, s délkou těla 25–29 cm a rozpětím křídel 36–40 cm.[3] Hmotnost se pohybuje mezi 46–60 g.[2] Vlha pestrá je nezaměnitelný štíhlý pták s dlouhým, dolů zahnutým zobákem, dlouhými zašpičatělými křídly a dlouhým ocasem se dvěma prodlouženými středními pery. Zbarvení dospělých ptáků je velmi výrazné: modravá spodina těla, zářivě žluté hrdlo, žlutavě bílé ramenní skvrny a červenohnědé temeno, hřbet a svrchní strana křídla. Obě pohlaví se zbarvením neliší, mladí ptáci jsou shora matnější a zelenavější.[3] Zobák je černý, nohy tmavohnědé.[2]

Hlas[editovat | editovat zdroj]

Často se ozývá výrazným, měkkým „prryt“, při vzrušení u hnízda také krátkým, hvízdavým „vit“.[3]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Hnízdí v severozápadní Africe, jihozápadní Evropě a západní Asii. Izolovaná populace žije také v jižní Africe.[4] Severní hranice areálu kolísá a zvláště za teplých jar se posouvá daleko na sever až po Island, Faerské ostrovy, Norsko nebo Švédsko. Někdy zde vlhy i zahnízdí.[2] Tažný druh; evropští ptáci na zimu migrují do tropické a jižní Afriky, asijští ptáci zimují zčásti také na území Indie. Evropská populace vykazuje po mírném poklesu v 70. až 90. letech 20. století opět stoupající tendenci.[5] a její velikost je odhadována na 480 000–1 000 000 párů.[6]

Výskyt v Česku[editovat | editovat zdroj]

České republice bylo hnízdění poprvé prokázáno v roce 1954 u Lednice na jižní Moravě. Od poloviny 80. let hnízdí na jižní a jihovýchodní Moravě pravidelně, jinde je hnízdění zcela ojedinělé. V posledních letech dochází k výraznému nárůstu počtu hnízdících ptáků; v letech 1985–89 byla celková početnost odhadnuta do 10 párů, v letech 2001–03 na 33–90 párů a v roce 2005 již na 180 párů.[7]

V roce 2021 bylo zaznamenáno hnízdění v březích na po povodních opět neregulovaných úsecích řeky Bečvy.[8]

Přílet na české území probíhá především v druhé polovině května, odlet od konce srpna do poloviny září.[2]

Prostředí[editovat | editovat zdroj]

K hnízdění vyhledává otevřenou členitou krajinu s pastvinami, křovinami, skupinami stromů nebo lesíky, často v blízkosti vody, běžně také v pískovnách.[3]

Ekologie a chování[editovat | editovat zdroj]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Hnízdí většinou v koloniích, čítajících obvykle 10–20 párů, řidčeji i jednotlivě. Páry jsou monogamní a často spolu setrvávají po několik let, značně vysoká je také jejich věrnost k hnízdišti. Hnízdo je na konci nory, kterou sama buduje v písčitých nebo hlinitých stěnách a jejíž délka se pohybuje mezi 98–207 cm. Noru využívá obvykle jen jednou a po jejím opuštění ji mnohdy obsazují jiné druhy ptáků, nejčastěji vrabec polní. Ročně mívá 1 snůšku po 5–7 (4–8) bílých, zřídka jemně žlutavých vejcích o rozměrech 26,5 × 21,5 mm. Na jejich inkubaci, která trvá 20–22 dnů, se podílejí oba rodiče, větší mírou však samice. Mláďata jsou krmena oběma rodiči a hnízdo opouštějí ve věku 20 dnů, dalších asi 12 dnů jsou pak krmena mimo něj (v některých případech též třetím dospělým ptákem, tzv. pomocníkem). Pohlavně dospívají ve 2. kalendářním roce.[2]

Vejce vlhy pestré (Merops apiaster)

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Živí se výhradně hmyzem, který loví za letu, často ve velkých výškách. Stylem letu přitom připomíná jiřičku, s rychlým máváním křídel, klouzáním a rychlými výpady za kořistí.[2][3] V potravě převažují blanokřídlí (včely, vosy, sršně), dvoukřídlí, motýli, rovnokřídlí, vážky a brouci. Kutikuly a nebezpečných žihadel vos, včel a sršní se zbavuje neobvyklým způsobem: hmyzem tak dlouho tluče o nějaký tvrdý předmět, dokud kutikulu nerozbije nebo žihadlo neodstraní.[2] V době krmení mláďat může takovýmto způsobem denně ulovit až 250 hmyzích jedinců.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku European Bee-eater na anglické Wikipedii.

  1. Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. a b c d e f g h HUDEC, Karel, a kol. Fauna ČR. Ptáci 2. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7. 
  3. a b c d e SVENSSON, Lars, a kol. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. 2. vyd. Plzeň: Ševčík, 2012. ISBN 978-80-7291-224-7. 
  4. CEPÁK, J. a kol. Atlas migrace ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Aventinum, 2008. ISBN 978-80-86858-87-6. 
  5. BirdLife International (2004): Merops apiaster Archivováno 12. 8. 2011 na Wayback Machine.. In: Birds in Europe: population estimates, trends and conservation status.
  6. BirdLife International (2012): European Bee-eater Merops apiaster Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine.
  7. ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír; HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001-2003. Praha: Aventinum, 2006. ISBN 80-86858-19-7. 
  8. Do divočiny! - Kde se řeka vyzuřila (S02E04) (2021). [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DUNGEL, Jan Dungel; HUDEC. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001. ISBN 80-200-0927-2. S. 154. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]