Vlasta Prachatická

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vlasta Prachatická

Vlasta Prachatická (2017)
Narození 27. listopadu 1929 (87 let)
Staré Smrkovice
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Vzdělání Akademie výtvarných umění v Praze
Povolání sochařka
Manžel(ka) Stanislav Kolíbal
Děti Markéta Prachatická, Pavel Kolíbal
Ocenění členka britské Society of Portrait Sculptors
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vlasta Prachatická (* 27. listopadu 1929, Staré Smrkovice) je česká portrétní sochařka, čestná členka britské Society of Portrait Sculptors.

Život[editovat | editovat zdroj]

Po válce strávila rok na Vyšší průmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích, kde byl jejím učitelem Myslbekův žák prof. Jaroslav Plichta. Poté studovala v letech 1946–1951 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Otakara Španiela. Její absolventský Portrét maminky, vystavený roku 1951, zakoupila Národní galerie. Roku 1952 získala byt v Praze 7, Nad Královskou oborou 23, který zčásti využila jako ateliér.

Roku 1953 se provdala za sochaře Stanislava Kolíbala. Jejich dcera Markéta Prachatická, nar. 1953, je výtvarnice, syn Pavel Kolíbal, nar. 1956, je architekt.

Roku 1957 se zúčastnila společné výstavy v Alšově síni, kterou připravil historik umění František Matouš. V 60. letech byla členkou skupiny UB 12 a vystavovala na všech společných výstavách až do roku 1965. Členové UB 12 většinou vystudovali na VŠUP, kde panovala svobodnější tvůrčí atmosféra než na Akademii a jejich zájem o moderní umění ovlivnil i Vlastu Prachatickou. Roku 1967 byla přizvána k výstavě pěti sochařů ve Špálově galerii (Pacík, Zoubek, Kmentová, Vinopalová, Prachatická) a zastupovala Československo na sochařském bienále v Middelheimu v Belgii. Zvítězila v soutěži na portrét Jana Masaryka pro vstupní halu Ministerstva zahraničních věcí, ale po srpnové okupaci již k osazení busty nedošlo.

Roku 1968 doprovázela Stanislava Kolíbala na jeho studijním pobytu ve Vence. Díky Kolíbalovu stipendiu Deutscher Akademischer Austauschdienst (DAAD) pobývala v letech 1988-1989 v Berlíně a roku 1992 s podporou Calderovy nadace strávila půl roku ve Francii v Saché. Od roku 2006 je čestnou členkou britské Society of Portrait Sculptors.[1]

Vlasta Prachatická žije a pracuje v Praze.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Vlasta Prachatická, Josef Šíma (1988)
Vlasta Prachatická, Francis Bacon (1985)
Vlasta Prachatická, Bohuslav Martinů (1978)
Vlasta Prachatická, Jan Masaryk (1968)
Vlasta Prachatická, PhDr František Matouš (1955)

Již od dob studií se věnuje sochařskému portrétu. Zprvu portrétovala známé osoby ze svého okolí - matku, otce, své přítelkyně, Daisy Mrázkovou. Vycházela z klasických principů, které se týkají modelace povrchu, jak je formulovali přední sochaři: Despiau - "i ta nejmenší část povrchu sochy musí mít svůj vlastní život", Rodin - "sochař stejně jako stavitel hněte a modeluje světlo a stín" nebo Giacometti - "hlavy jsou hmotou v ustavičném pohybu, proměnlivou formou, nikdy zcela uchopitelnou". Vyhýbala se psychologizování a formální stylizaci portrétů, ale uvědomovala si významný vztah mezi anatomickou stavbou lebky a reliéfním ztvárněním tváře, které je výrazem napětí pokožky a svalů. Podnětným vzorem pro ni byla impresionistická modelace Medarda Rossa i vyváženost prací Charlese Despiau, které zachovávají věrnost předloze aniž by potlačovaly uměleckou obraznost. Z českých sochařů jí byl nejbližší Josef Kaplický, který v portrétu zohlednil dědictví avantgardy zosobněné Otto Gutfreundem. Pro díla z jejího zralého období byla inspirací expresivní modelace Marino Mariniho i abstrahující pojetí portrétu Alberta Giacomettiho, vycházející ze smyslových vjemů a citového rozechvění.[2]

Modelace tváře v hlíně postrádá zejména světelné kvality a ovlivňuje tak podobu portrétovaného, zatímco bronzový odlitek je "příliš definitivní" a zároveň nejmrtvější. Prachatická proto upřednostňuje sádrový odlitek, který je pro ni skutečným a živým originálem. Sádru je navíc možno upravovat nebo dokončit polychromií.[3]

Soustavná práce na portrétech znamenala potřebu proniknout do osobního zázemí a uvažovat o povaze a vlastnostech portrétované osoby. To bylo snazší v případě lidí, se kterými se ona i Stanislav Kolíbal přátelsky stýkali. Do tohoto okruhu patřil historik umění František Matouš, který uváděl výstavu mladých výtvarníků v Alšově síni (1957) a jeho dcera Helena, nebo malíř Václav Bartovský, jeden ze zakladatelů UB 12. Prachatická se vždy živě zajímala o moderní i klasickou vážnou hudbu a mezi její přátele patřili někteří známí hudebníci a skladatelé (Pavel Bořkovec 1984-1970, Karel Balling (1889-1972)). Ve snaze zachytit podobu člověka co nejpravdivěji se k některým portrétům po několika letech vracela.[3] Portrét svého strýce, violoncellisty Karla Pravoslava Sádla, modelovala poprvé roku 1961, ale studii později sama zničila a k definitivnímu portrétu dospěla až roku 1985.

Od přelomu 60. a 70. let, kdy dostala některé veřejné zakázky, bylo nutné modelovat bez přímého styku s portrétovanou osobou, pouze na základě dokumentace. Takovým úkolem byl portrét Ludwiga van Beethovena (zámek Hradec nad Moravicí), Karla Hoffmanna (1872-1923), olomouckého arcibiskupa A. C. Stojana (1851-1923) nebo Jana Masaryka (1886-1948). Také u žijících osob, které portrétovala, jí nakonec přestal vyhovovat strnulý výraz modelu při sezení v ateliéru. Dává přednost tomu, pozorovat lidi v běžném životě a zachytit v paměti prchavé výrazy tváře, které pak dávají portrétu přirozenost. Právě schopnost abstrakce charakteristických rysů tváře je v díle Vlasty Prachatické to, co ho činí jedinečným. Portréty z poslední doby zachycují vesměs osoby, které již nežijí. Pro sochařku to neznamená omezení, ale naopak největší tvůrčí svobodu.

Citát[editovat | editovat zdroj]

" Vždycky mne zajímala jen lidská tvář. Nejde mi však jen o to, abych vyjádřila toho, komu patří. Několik tisíc let vlastně se lidé o ní zajímají a po tu dobu není těch vnějších změn tolik. Typy některých dávných portrétů nacházíme stále kolem sebe. Jde mi však o to, abych všemi výtvarnými prostředky vyjádřila hlavu, patřící naší době."[4]

Realizace[editovat | editovat zdroj]

Zastoupení ve sbírkách[editovat | editovat zdroj]

Samostatné výstavy[editovat | editovat zdroj]

  • 1961 Daisy Mrázková, Vlasta Prachatická: Portréty, Galerie na Karlově náměstí, Praha
  • 1985 Vlasta Prachatická : Portréty, Staroměstská radnice, Galerie hlavního města Prahy
  • 2001 Vlasta Prachatická : Portréty, Veletržní palác, Národní galerie v Praze.
  • 2001 Vlasta Prachatická : Portréty, Zámek Klenová, Galerie Klatovy / Klenová[8]
  • 2003 Vlasta Prachatická, Městské muzeum a galerie, Hořice v Podkrkonoší
  • 2016 Markéta a Vlasta Prachatická: Portréty a kresby, Galerie 1. patro, Praha

Společné výstavy (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • 1952 Ausstellung Die tschechoslowakische Skulptur, Akademie der Künste, Berlín
  • 1957 Výstava pěti výtvarníků (Prachatická, Kolíbal, Šimotová, John, Burant), Alšova síň Umělecké besedy, Praha 1
  • 1967 5 sochařů, Galerie Václava Špály, Praha
  • 1971 Contemporary czechoslovak art, Kuvajt
  • 1987 Český portrét 1877 - 1987, Středočeská galerie, Praha
  • 1994 Ohniska znovuzrození, Městská knihovna, Praha
  • 2015 Sochárky – výber osobností česko-slovenského sochárstva/Women Sculptors: A Selection of Significant Czech and Slovak Sculptors, Slovenská národná galéria, Bratislava

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Society of Portrait Sculptors, Members
  2. Jiří Šetlík, Arbor vitae 2001
  3. a b Stanislav Kolíbal, Arbor vitae 2001
  4. Vlasta Prachatická, UB 12, 1994
  5. PhDr Vincenc Kramář, na průčelí Městské knihovny na Mariánském náměstí, Praha 1
  6. rodný dům J. Hněvkovského, Žebrák
  7. Pražský literární dům: Odhalení pamětní desky a busty R. M. Rilka, 2011
  8. Český rozhlas: Vlasta Prachatická: Portréty

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Daisy Mrázková / Vlasta Prachatická, 1961, Šetlík Jiří, kat. 18 s., Galerie SČSVU na Karlově náměstí, Praha
  • Vlasta Prachatická: Portréty, 1985, kat. 28 s., GHMP? Praha, Staroměstská radnice
  • UB 12 (texty Václav Boštík a kol., ), kat. 41 s., Výtvarný odbor Umělecké besedy, znovuzaložený 1990, Praha 1994
  • ŠETLÍK, Jiří; KOLÍBAL, Stanislav. Vlasta Prachatická - Portréty. Řevnice : Nakladatelství Arbor vitae, 2001. ISBN 80-86300-23-4.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]