Vladimir Solovjov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Vladimír Solovjov)
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek je o ruském filosofovi. O kosmonautovi pojednává článek Vladimir Alexejevič Solovjov.
Další významy jsou uvedeny na stránce Solovjov.
Vladimir Solovjov
V.Solovyov.jpg
Narození 28. ledna 1853
Moskva
Úmrtí 13. srpna 1900 (ve věku 47 let)
Uzkoje
Povolání filosof, básník, publicista, vysokoškolský pedagog a literární kritik
Alma mater Lomonosovova univerzita (do 1873)
Příbuzní Vsevolod Solovjov
Michail Solovjov
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vladimir Sergejevič Solovjov (také Solověv nebo Solov'jev, rusky Владимир Сергеевич Соловьёв, 16. lednajul./ 28. ledna 1853greg. Moskva – 31. červencejul./ 13. srpna 1900greg. Uzkoje u Moskvy) byl vlivný ruský filosof, publicista, univerzitní učitel, teolog a mystik, blízký přítel F. M. Dostojevského. Jeho myšlení ovlivnilo mj. československého prezidenta T. G. Masaryka.

Život[editovat | editovat zdroj]

Solovjovův otec byl významný ruský historik Sergej Michajlovič Solovjov (1820–1879), matka pocházela z ukrajinské rodiny a mezi jejími předky byl i básník a teolog Hryhorij Skovoroda. Na střední škole se Solovjov rozešel s pravoslavím, v němž byl vychován, a stal se nihilistou. Od roku 1869 studoval nejprve biologii, přes studium filosofie (zejména Spinoza, Schopenhauer, Schelling) se však ke své víře vrátil. Po studijním pobytu v Londýně (1875) krátce přednášel v Moskvě, roku 1877 se přestěhoval do Petrohradu, kde roku 1880 promoval.

I. Kramskoj: V. Solovjov (1885)

Když roku 1881 veřejně požádal cara, aby amnestoval vrahy jeho otce Alexandra II., musel se s univerzitní kariérou rozloučit a žil jako nezávislý spisovatel. Věnoval se pak více tradičním filosofickým tématům, epistemologii a etice. V posledních letech připravoval se svým mladším bratrem nový překlad Platónových dialogů. Jeho asketický způsob života byl prý vzorem pro postavu Aljoši Karamazova v Dostojevského románu Bratři Karamazovi. Zemřel ve velké chudobě.

Myšlení[editovat | editovat zdroj]

V. Solovjov 1871 (Foto A. Eichenwald)

Solovjov byl hluboce věřící pravoslavný křesťan, zároveň ale viděl slabiny ruské církve, zejména její závislost na carovi a státu, a obdivoval římskokatolickou církev. Jeho hlavním cílem bylo podpořit ekumenické sblížení křesťanských církví, zejména pravoslaví a katolictví. Ve „Třech rozhovorech“ naznačuje utopickou představu sjednocení křesťanů i jejich zápas s Antikristem. Ideál duchovního sjednocení a spojení, které nacházel i v Bibli, chápal jako smysl pravoslavného pojmu sobornosť, což je i ruský překlad pojmu katolicita. Jeho synkretická filosofie vychází z platónismu, z Plótina a gnostiků a z řeckých církevních otců. Symbolická postava Moudrosti (Sofia) byla pro něho i mystickou zkušeností. Ke konci života, nemocen a v bídě, viděl budoucnost světa a lidstva v temnějších, apokalyptických barvách.

Vliv[editovat | editovat zdroj]

Originální Solovjovovo myšlení i literární schopnosti přitahovaly už za jeho života, o blízkém přátelství s Dostojevským byla již řeč. Solovjov však podstatně ovlivnil celou ruskou spirituální renesanci na přelomu 19. a 20. století. Z jeho žáků vynikli Nikolaj Berďajev, Sergej Bulgakov, Nikolaj Losskij, Pavel Florenskij a Semjon Frank. Inspiroval také generaci ruských symbolistů (Andrej Bělyj i Solovjovův synovec Alexandr Alexandrovič Blok), ovlivnil synkretické myšlení R. Steinera a pozdější ekumenické hnutí. Švýcarský teolog Hans Urs von Balthasar mu věnoval rozsáhlou studii a papež Jan Pavel II. ho nazval jedním z velkých průkopníků dialogu.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

I. E. Repin: V. Solovjov (1891)

Jeho díla lze rozčlenit do tři období:

  • teosofické období (1873–1880);
  • teokratické období (1881–1889);
  • období syntéz (1889–1900).

Z díla:

  • Krize západní filozofie: proti positivistům (1874)
  • Rusko a všeobecná církev (Paříž, 1889)
  • Duchovní základy života (1884, 1885, 1897)
  • Ospravedlnění dobra (Moskva, 1896)
  • Tři rozhovory: O válce, pokroku a konci dějin
  • Legenda o Antikristu (1900)
  • O modlitbě: z duchovních základů života (1915). Dostupné online

Podílel se také na tvorbě encyklopedického slovníku Brockhause a Jefrona

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vladimir Solovyov (philosopher) na anglické Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Seznam dělSouborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vladimir Solovjov
  • V. S. Solovjov, Čtení o boholidství. Refugium, Velehrad 2000
  • V. S. Solovjov, Duchovní základy života. Refugium, Velehrad 1996
  • V. S. Solovjov, Filosofické základy komplexního vědění. Refugium, Velehrad 2001
  • V. S. Solovjov, Idea nadčlověka. Olomouc 1997
  • V. S. Solovjov, Kritika abstraktních principů. Refugium, Velehrad 2003
  • V. S. Solovjov, Krize západní filosofie. Refugium, Velehrad 2001
  • V. S. Solovjov, Legenda o Antikristu. Refugium, Velehrad 1996
  • V. S. Solovjov, Ospravedlnění dobra. Refugium, Velehrad 2002
  • V. S. Solovjov, Rusko a univerzálna cirkev. Bratislava 2000
  • V. S. Solovjov, Teoretická filosofie. Refugium, Olomouc 2006
  • V. S. Solovjov, Tři rozhovory: o válce, pokroku a konci dějin; Legenda o Antikristu. Praha 1997, druhé vydání

Červený Kostelec 2011.

  • V. S. Solovjov, Vybrané stati I. Čína a Evropa. Refugium, Olomouc 2006
  • V. S. Solovjov, Vybrané stati II. Mytologický proces. Pohanství. Refugium, Olomouc 2007
  • M. Tenace, Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova. Refugium, Velehrad 2000