Violkovité

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Violkovité

Violka dvoukvětá (Viola biflora)
Violka dvoukvětá (Viola biflora)
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád: malpígiotvaré (Malpighiales)
Čeleď: violkovité (Violaceae)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Rinorea melanodonta
Amphirrhox longifolia
Hybanthus enneaspermus

Violkovité (Violaceae) je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu malpígiotvaré (Malpighiales).

Popis[editovat | editovat zdroj]

Keře, stromy, liány i byliny se střídavými nebo vstřícnými jednoduchými listy s palisty. Často obsahují saponiny nebo alkaloidy. Dřevo je spíše měkké a světlé, kůra je hladká a bez prasklin. Čepel je celistvá nebo výjimečně zpeřeně dělená, celokrajná, pilovitá nebo vroubkovaná, s peřenou žilnatinou. Listy jsou řapíkaté nebo zřídka téměř přisedlé. Květy jsou oboupohlavné, pravidelné až silně souměrné, jednotlivé nebo v úžlabních, vrcholových či kauliflorních (Leonia) květenstvích. Kalich i koruna jsou z 5 lístků. Korunní lístky jsou stejné nebo nestejné, volné nebo na bázi srostlé. Spodní korunní lístek je často zbytnělý, na jedné straně zvětšený nebo s ostruhou. Tyčinek je 5, jsou volné nebo srostlé do trubičky. Semeník je svrchní, srostlý ze 3 (2 až 5) plodolistů, s jedinou komůrkou a jednou čnělkou. V každém plodolistu je jedno nebo několik vajíček. Plodem je tobolka, zřídka bobule.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Čeleď zahrnuje asi 800 druhů ve 23 rodech. Je celosvětově rozšířena. Největším rodem je violka (Viola, přes 400 druhů), Rinorea (160 druhů) a Hybanthus (100 druhů). Jediným pantropickým rodem je Rinorea. V nížinném tropickém deštném lese rostou violkovité spíše jako keře a nižší stromy většinou nedosahující horního stromového patra. Rostou však i v horských a mlžných lesích.

V květeně České republiky je čeleď zastoupena asi 23 druhy rodu violka (Viola). Některé další druhy jsou pěstovány v zahradách a občas zplaňují.

Ekologické interakce[editovat | editovat zdroj]

U mnohých druhů rodu Viola se vyvíjejí mimo normálních květů i tzv. kleistogamické květy, které se plně neotevírají, jsou méně nápadné a dochází v nich k samoopylení.

Některé druhy violek a dalších zástupců čeledi (např. Rinorea) jsou šířeny mravenci, vyhledávajícími semena pro dužnatý výrůstek, nazývaný masíčko neboli karunkula. Semena druhu Paypayrola grandiflora jsou uzavřena v zářivě oranžovém míšku a jsou roznášena ptáky. Semena některých violkovitých jsou šířena také vzduchem a vodou.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

V klasických taxonomických systémech byla čeleď violkovité řazena do řádu violkotvaré (Violales), obsahujícího větší množství čeledí, z nichž některé byly v systému APG spolu s čeledí violkovité přesunuty do obsažného řádu malpighiotvaré (Malpighiales).

Podle kladogramů APG je nejblíže příbuznou skupinou čeleď mučenkovité (Passifloraceae), zahrnující v novém pojetí i čeledi Malesherbiaceae a Turneraceae. Za bazální je považován rod Fusispermum.

V Evropě je čeleď známa především podle rodu violka (Viola), který je ale svým bylinným vzrůstem a morfologií květů v rámci čeledi výjimkou. Pokud evropský botanik stojí u paty kmene např. rodu Leonia, stěží může uvěřit, že tento vysoký strom s drobnými pravidelnými květy má cosi společného s violkami. Přitom se jedná o chakakterističtějšího zástupce této čeledi než je violka.

Zástupci[editovat | editovat zdroj]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Violkovité nemají velký ekonomický význam. Různé druhy a kultivary violek jsou oblíbenými zahradními rostlinami. Plody jihoamerického druhu Leonia glycycarpa jsou jedlé. Oddenky a kořeny Hybanthus ipecacuanha byly využívány jako náhražka hlavěnky dávivé (Psychotria ipecacuanha), používané v minulosti jako emetikum. Dávivý účinek mají i kořeny jiných rodů (Anchietea, Corynostilis).

Seznam rodů[editovat | editovat zdroj]

Acentra, Agatea, Allexis, Amphirrhox, Anchietea, Corynostylis, Decorsella, Fusispermum, Gloeospermum, Hybanthus, Isodendrion, Leonia, Melicytus, Noisettia, Orthion, Paypayrola, Rinorea, Rinoreocarpus, Schweiggeria, Viola

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SKALICKÁ, Anna; VĚTVIČKA, Václav; ZELENÝ, Václav. Botanický slovník rodových jmen cévnatých rostlin. Praha : Aventinum, 2012. ISBN 978-80-7442-031-3. (česky)  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Judd et al. Plant Systematics: A Phylogenetic Approach. 2. ed. Sinauer Associates Inc, 2002. ISBN 978-0-87893-403-4.
  • Smith N. et al. Flowering Plants of the Neotropics. Princeton Univ. Press, 2003. ISBN 0-691-11694-6.
  • Gentry A.H. Wooden Plants of Northwest South America. Chicago: The Univ. of Chicago Press, 1996. ISBN 0-226-28943-5.
  • Berry P.E. et al. Flora of the Venezuelan Guayana (vol. IX). Timber Press, 1995.
  • Valíček P. et al. Užitkové rostliny tropů a subtropů. 2. vyd. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0939-6.
  • Hejný S. et al. Květena České republiky 2. Praha: Academia, 1990. ISBN 80-200-1089-0
  • Mártonfi P. Systematika cievnatých rastlín. Košice: Univ. P. J. Šafárika, 2003. ISBN 80-7097-508-3.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]