Vilém Gabler

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Vilém Gabler
Vilém Gabler (1897)
Vilém Gabler (1897)

Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1876 – 1881

Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1880 – 1885
Stranická příslušnost
Členství Národní strana (staročeská)

Narození 14. března 1821
Stráž pod Ralskem
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 27. února 1897 (ve věku 75 let)
Královské Vinohrady
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Alma mater Karlo-Ferdin. univ.
Vídeňská univerzita
Profese pedagog, spisovatel a novinář
Commons Kategorie Vilém Gabler
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vilém Gabler, též Wilhelm Gabler (14. března 1821 Stráž pod Ralskem[1]27. února 1897 Královské Vinohrady[2]), byl český pedagog, novinář, dramatik a politik staročeské strany, dlouholetý ředitel vyšší dívčí školy v Praze, poslanec Českého zemského sněmu a Říšské rady.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve Vartemberku (dnes Stráž pod Ralskem) v německy mluvící rodině. V letech 1833-1837 vystudoval gymnázium v Mladé Boleslavi, kde se naučil česky. Krátce působil jako vychovatel v rodině knížete Rohana. Od roku 1838 pokračoval studiem na pražské filozofické fakultě.[3] Zde roku 1843 získal titul doktora filozofie.[4] V Praze se spřátelil s Karlem Havlíčkem Borovským. Po dvacet let po získání vysokoškolského titulu působil s přestávkami jako soukromý vychovatel v bohatých rodinách v různých zemích. Roku 1846 podnikl studijní cestu do Francie, aby se seznámil s tamním školstvím a historickými prameny. Po návratu se stal vychovatelem u knížete Jana z Lobkovic. V letech 1846–50 byl redaktorem německého deníku Union.[3][4]

V revolučním roce 1848 sestavil jako jeden ze tří vybraných editorů petici Svatováclavského výboru císaři.[5] Psal také do České včely a do Národních novin, ale spolupráci ukončil v červnu 1849 pro politické neshody s šéfredaktorem Karlem Havlíčkem. Společně s J.Čejkou, K.J.Erbenem a V. B. Nebeským se pod vedením Františka Palackého pokoušeli vydat encyklopedii[6], ale vláda její publikaci nepovolila. V roce 1852 odjel do Srbska, kde byl dva roky v Bělehradě vychovatelem knížete Petra Karađorđeviće, odkud byl za sílícího rakousko-srbského politického napětí roku 1854 propuštěn. Odjel do Vídně, kde studoval na Vídeňské univerzitě. Odtud jako dopisovatel posílal příspěvky do řady českých novin a časopisů – Ost und West, Památky archeologické, Politik, Pokrok, Osvěta nebo Hlas národa.[3]

Roku 1863 mu pražská městská rada nabídla místo prvního ředitele nově zřizované Vyšší dívčí školy v Praze. Nejprve podnikl tříměsíční studijní cestu do Švýcarska a Německa. Po návratu vypracoval organizační statut a 1. října 1863 slavnostně zahajoval výuku.[7][8] Ve funkci zůstal do roku 1896, kdy na vlastní žádost odešel do důchodu.[3] Podle jiného zdroje vedl školu až do roku 1897.[4]

Od roku 1871 byl členem Královské české společnosti nauk.[4]

Byl aktivní i v politice. V roce 1877[7] (podle jiného zdroje roku 1876) nastoupil do Českého zemského sněmu a setrval v něm do roku 1881. Po volbách do Říšské rady roku 1879 získal i mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval kurii venkovských obcí, obvod Chrudim, Nasavrky, Hlinsko, Pardubice atd. Poslanecký slib složil 10. prosince 1880 a v parlamentu setrval do konce funkčního období, tedy do roku 1885.[7][9] Byl přítelem Františka Ladislava Riegra a členem Národní (staročeské) strany.[10]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Oženil se s Annou (*1830), dcerou státního účetního kontrolora Karla Becka z Prahy. Měli jedinou dceru Annu (*1865-1895)[11].

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Gabler během života napsal množství článků do časopisů. Vedle již zmiňovaných to byl od roku 1867 Světozor, kam přispěl například reportáží z cesty do Brixenu k domku Karla Havlíčka[12], cestopisem ze Srbska[13], a životopisem Františka Alexandra Zacha.[3][14] Publikoval také mluvnici francouzštiny a učebnici němčiny pro dívčí školu, kterou vedl.[4] K dalším samostatným pracím patří:

  • Ze života generála Zacha (1892)
  • Svobodní zednáři francouzští a němečtí (1893)
  • Časové úvahy o revoluci francouzské (1894)[7]

Byl rovněž spolupracovníkem Riegrova Slovníku naučného.[7]

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

  • Ve své soukromé knihovně shromáždil několik tisíc knih, které odkázal Museu království českého.[3]
  • Korespondence, rukopisy, tisky a výstřižky jsou uloženy v Gablerově osobním fondu v Památníku národního písmnictví v Praze[15].

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  3. a b c d e f Ph. Dr. Vilém Gabler. Světozor. 3. 1897, roč. 31, čís. 17, s. 202. Dostupné online. 
  4. a b c d e Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 1. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Gabler, Wilhelm (1821-1897), Schriftsteller, s. 388. (německy) 
  5. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 24. (česky) Dále jen: Česká společnost 1848-1918. 
  6. Česká společnost 1848-1918. 125
  7. a b c d e Dr. Vilém Gabler. Zlatá Praha. 3. 1897, roč. 14, čís. 17, s. 203. Dostupné online. 
  8. Více o této škole např.: Městská vyšší dívčí škola v Praze. Světozor. 7. 1867, roč. 1, čís. 2, s. 13–14. Dostupné online. 
  9. Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  10. Lefaivrova nabídka, Panama a volby z r. 1889 [online]. econlib.cz [cit. 2013-04-30]. Dostupné online. (česky) 
  11. Pobytová přihláška v Archivu hl.m.Prahy: [1]
  12. GABLER, Vilém. Do Brixenu. Světozor. 8. 1867, roč. 1, čís. 7, s. 65–66. Dostupné online. 
  13. Vycházel na pokračování počínaje GABLER, Vilém. Cesta po Srbsku. Světozor. 1. 1868, roč. 2, čís. 1, s. 3. Dostupné online. , dále viz obsah
  14. GABLER, Vilém. František Zach. Světozor. 8. 1867, roč. 1, čís. 7, s. 62. Dostupné online. 
  15. viz [2]

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Vladimír Forst a kolektiv: Lexikon české literatury I./1. A-G, Praha: Academia 1985, s.781.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]