Viktor Ponrepo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Viktor Ponrepo
Viktor Ponrepo.jpg
Narození 16. června 1858
Praha
Úmrtí 4. prosince 1926 (ve věku 68 let)
Praha
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Viktor Ponrepo, vlastním jménem Dismas Šlambor (16. června 1858 Praha[1][p 1]4. prosince 1926 Praha) byl český kouzelník a průkopník kinematografie, majitel prvního stálého kina v Praze v domě U Modré štiky v Karlově ulici.

Ponrepo kouzelníkem a eskamotérem[editovat | editovat zdroj]

Narodil se na pražském Starém Městě v Michalské ulici 440/11, v rodině pomocného pozlacovače (Vergoldergehilfe) Jana Dismase Šlambora a jeho manželky Karoliny, rozené Kniemannové.[1] Měl staršího bratra, další tři sourozenci zemřeli předčasně.[2]

Na přání otce se vyučil pozlacovačem, od malička měl nadání učit se kouzelnickým trikům. Místo zlatnictví, které ho nebavilo, se dal na nejistou dráhu kouzelníka a eskamotéra. Roku 1888 se oženil se vdovou Karolínou Kerblovou, rozenou Kolářovou.

Od rakouských úřadů získal povolení k provozování kouzelnického umění a začal se svým představením putovat po českém venkově. Protože cítil, že jeho jméno není pro diváky přitažlivé, rozhodl si je změnit. Pseudonym zvolil podle zámečku Bon Repos u Lysé nad Labem, k tomu si vybral triumfální křestní jméno (Viktor = latinsky vítěz). Originální bylo i jméno Ponrepovy společnosti: Ponrepovo kouzelné divadlo s původními jevy duchů a strašidel. Po představení zůstával se svými diváky a vyprávěl jim o Praze, kterou mnozí dosud nespatřili. Svůj program neustále doplňoval a vylepšoval.

Své umění popsal v knize vydané roku 1903 ve Storchově nakladatelství v Praze pod titulem Moderní salonní kouzelnictví: hojná sbírka uměleckých kousků z oboru salonní eskamotáže, břichomluvectví, čtení myšlenek, různé pokusy z fysiky, mechaniky, arithmetiky a společenské hry pro umělce z povolání i diletanty pro spolkové zábavy, cirkusy apod.[3].

Na Jubilejní výstavě 1891 v Praze nadchly Viktora Ponrepa vystavený Edisonův fonograf a v dřevěné boudě Kříženeckého promítání prvních filmových záběrů. O čtyři roky později se uskutečnilo jeho první představení kinematografu. Když pak začal Jan Kříženecký nejen promítat filmy francouzské, ale sám také filmy točit, Ponrepo se rozhodl tohoto vynálezu také využít. Svá představení oživoval fonografem, později si pořídil i promítací přístroj.

Ponrepo a film[editovat | editovat zdroj]

Viktor Ponrepo (Dismas Šlambor), inzerát 1909

Nakonec místo kouzelnických triků začal provozovat vlastní putovní biograf. Na promítání v Praze neměl licenci, cestoval po celé zemi. Velký úspěch zaznamenal dokument z bojů v búrské válce v jižní Africe, líbily se snímky Příjezd jízdy a Trh v Neapoli. V srpnu 1901 dostal povolení provozovat své kino čtrnáct dní v Pištěkově letním divadle na Královských Vinohradech, roku 1904 hostoval v hostinci „U koruny“ v Holešovicích. Po jeho pražských úspěších mu magistrát konečně povolil založit stálé kino v Karlově ulici. bylo otevřelo 15. září 1907, mělo 56 sedadel a hrálo se denně kromě pátku.

Ponrepo se s každým divákem před promítáním osobně uvítal. Když diváků přibývalo, nechal si natočit úvodní znělku, v níž se divákům ukláněl na plátně. (Tyto úklony později byly používány při promítání filmů z fondů Národního filmového archivu v retrospektivním kině Ponrepo a v televizi, kde se divákům uklání stylizovaná figurka, pan Prokouk, kterého vytvořil režisér Karel Zeman) Při promítání pomáhal Ponrepovi jeho bratr Karel Šlambor, který diváky do představení uváděl, komentoval děj a vytvářel zvukové efekty. Jindy Ponrepo komentoval filmy sám a dělal to znamenitě s vtipem a uměním improvizace. Promítání filmů Ponrepo doplňoval nejprve svým starým fonografem, až po letech angažoval klavíristu a houslistu.

Národní filmový archív archivuje jedinečný krátký film (72 m) nazvaný pracovně Ponrepovo kouzelnictví. Natočil ho režisér a kameraman Antonín Pech pro Ponrepa, který jej používal občas také jako zahajovací číslo svých představení. Ukazuje na něm jedno ze svých kouzelnických čísel.

Po roce 1908 byla naše kinematografie v krizi, proti filmu se ozvali někteří kulturní činitelé a zájem o film opadl. Ponrepo se pokusil zřídit obchod s kinematografickými potřebami a půjčovnu filmů, ale tento pokus neuspěl. Roku 1912 se Viktor Ponrepo stává místopředsedou Spolku českých majitelů kinematografů v království českém se sídlem v Praze, který byl právě založen. Další práci přerušila válka, po ní se však zájem o film vrátil a Ponrepo mohl v práci pokračovat. V polovině 20. let přišla však znovu krize a Ponrepo roku 1924 požádal o obnovení kouzelnické a eskamotérské lincence, neboť zjistil, že ho film neuživí. Nakonec zemřel 4. prosince 1926 na pokraji chudoby. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově.

Kino Ponrepo promítalo i po zakladatelově smrti dalších dvacet let, od třicátých let jako jediné kino v Praze promítající němé filmy.

Jiná verze o prvním stálém kinu[editovat | editovat zdroj]

Všeobecně se traduje, že první stálé pražské kino bylo od roku 1907 v domě U modré štiky. Podle vzpomínek herce Josefa Švába–Malostranského (1860–1932) otevřel Dismas Šlambor první stálé kino již roku 1899 v ulici Ve Smečkách. Měly se promítat velmi krátké filmy bez názvů a Šlambor měl též provozovat kouzelnická představení.[4]

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámký[editovat | editovat zdroj]

  1. Zdroje často uvádějí chybné datum narození 6. června

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Matrika narozených, sv. Jiljí 1855-1859, snímek 163, Záznam o narození a křtu [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2020-02-06]. Dostupné online. 
  2. Policejní ředitelství I, konskripce, karton 599, obraz 553 [online]. Praha: Národní archiv [cit. 2020-02-06]. Dostupné online. 
  3. Kniha v katalogu Národní knihovny ČR
  4. Který byl první stálý biograf v Praze?. Národní listy. 3. 2. 1927, s. 3. Dostupné online. 
  5. Vyhláška č. 159/2008 Sb. o vydání pamětních stříbrných dvousetkorun ke 150. výročí narození Viktora Ponrepa
  6. Detail planetky Ponrepo

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BARTOŠEK, Luboš. Ponrepo. Od kouzelného divadla ke kinu. Praha: Orbis, 1957. 80 s.
  • BARTOŠEK, Luboš. Náš film. Kapitoly z dějin (1896 – 1945). Praha: Mladá fronta, 1985. 424 s.
  • KOLEKTIV AUTORŮ. Český hraný film I. 1898 – 1930. Praha: Národní filmový archiv, 1995. 285 s. ISBN 80-7004-082-3.
  • PONREPO, Viktor. Moderní salonní kouzelnictví . Praha: Rudolf Storch, 1903. 217 s. dostupné online

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]