Viktor Emanuel Savojský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Viktor Emanuel Savojský
kníže neapolský
vévoda savojský (zpochybňováno)
Úplné jménoitalsky: Vittorio Emanuele Alberto Carlo Teodoro Umberto Bonifacio Amedeo Damiano Bernardino Gennaro Maria di Savoia
Narození12. února 1937
Neapol, Italské královstvíItalské království Italské království
Úmrtí3. února 2024 (ve věku 86 let)
Ženeva, ŠvýcarskoŠvýcarsko Švýcarsko
PohřbenBazilika Superga
10. února 2024
Sňatek7. října 1971
ManželkaMarina Doriová
PotomciEmanuel Filibert Savojský
RodSavojští
OtecUmberto II.
MatkaMarie Josefa Belgická
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Princ Viktor Emanuel Savojský, kníže neapolský[1] (Viktor Emanuel Albert Karel Teodor Hubert Bonifác Amadeus Damián Bernardin Gennaro Maria Savojský,[2] 12. února 1937 Neapol3. února 2024 Ženeva), byl jediný syn posledního italského krále Umberta II. a královny Marie Josefy Belgické. Také používal titul savojského vévody a nárokoval si vedení rodu Savojských. Byl ženatý s Marinou Doriovou, se kterou měl syna Emanuela Filiberta. Tyto nároky byly zpochybňovány příznivci jeho bratrance ze třetího kolene, prince Aimone, 6. vévoda z Aosty.

Život[editovat | editovat zdroj]

Italský král Viktor Emanuel III., jeho syn Umberto II. a jeho malý vnuk Viktor Emanuel

Při svém narození v roce 1937 Viktor Emanuel získal od svého děda titul knížete neapolského, jak bylo zvykem v savojské dynastii pro dědičné následníky trůnu a jejich prvorozené syny. Titul kníže neapolský se uděloval střídavě s historickým titulem kníže piemontský, který kdysi dostal jeho otec Umberto, jako tehdejší následník trůnu. Při svém narození byl Viktor Emanuel zároveň provolán říšským knížetem.

Válečná léta[editovat | editovat zdroj]

V roce 1938 se podle britských diplomatických zdrojů (zpráva o tom vyšla najevo až o mnoho let později) měla matka prince Viktora Emanuela, pozdější královna Marie Josefa, dohodnout s Rodolfem Grazianim a šéfem policie Arturem Bocchinim na přípravě státního převratu za pomoci několika ozbrojených jednotek v čele s generálem Pietrem Badogliem. Cílem akce bylo odstavit Benita Mussoliniho od moci, nahradit ho jistým milánským protifašistickým advokátem (zřejmě se jednalo o Carla Aphela[3]) a přinutit krále Viktora Emanuela III. k abdikaci ve prospěch jeho syna Umberta. Ten by poté okamžitě abdikoval ve prospěch dosud nezletilého Viktora Emanuela. Marie Josefa měla být zároveň jmenována regentkou Italského království navzdory existenci tzv. Albertinského statutu (tento statut uznával regentství královny matky pouze v případě absence mužských příbuzných), a to až do dovršení 21 let předpokládaného mladého panovníka. Tento domnělý komplot, s nímž měli souhlasit také Italo Balbo, anglofil Dino Grandi a ambiciozní protiněmecky naladěný zeť duceho Galeazzo Ciano,[4] se ovšem nedostal dále než k předběžnému setkání v Racconigi a k několika schůzkám v Miláně, přičemž Marie Josefa se spiklenci nikdy nehovořila přímo.[5] Spiknutí se účastnil také Edgardo Sogno.[6]

Dne 7. srpna 1943 musely na příkaz krále Viktora Emanuela III. Maria Josefa a její tři dcery opustit Řím. Odjely do Sant'Anny ve ValdieriPiemontu.[7]. Z důvodů bezpečnosti se rodina poté přestěhovala na hrad Sarre a večer 8. září 1943 dostala příkaz k odjezdu do Švýcarska. Po skončení války se Viktor Emanuel a jeho sestry mohli o několik dnů dříve než jejich matka vrátit do Říma.

Konec války[editovat | editovat zdroj]

Po abdikaci Viktora Emanuela III. 9. května 1946 se mladý Viktor Emanuel stal korunním princem. 5. června 1946, krátce po hlasování o ústavním referendu 2. a 3. června 1946, nařídil Umberto II. vzhledem k nevraživosti ministrů a šéfů politických uskupení své manželce, aby s dětmi opustila Itálii a vyčkala výsledků jednání, neboť chtěl zabránit ohrožení jejich životů.

V noci z 12. na 13. června 1946 italská vláda udělila moc provizorní hlavě státu, předsedovi Státní rady, aniž by vyčkala vyhlášení definitivních výsledků ústavního referenda kasačním soudem, které bylo naplánováno na 18. června. Umberto, který situaci vyhodnotil jako projev revoluce,[8] se rozhodl opustit Itálii, aby zabránil krveprolití.[8]

Manželství[editovat | editovat zdroj]

Manželkou Viktora Emanuela Savojského byla Marina Doriová, která se narodila 12. února 1935.[9] Je původem ze Švýcarska, dcera továrníka vyrábějícího sušenky. Před svým sňatkem byla známou sportovkyní, závodila ve vodním lyžování.

Titulatura[editovat | editovat zdroj]

Hlavě savojské dynastie tradičně náleží titul vévody savojského. Tento titul byl však přiznán bratranci Viktora Emanuela, Amadeovi Savojskému z Aosty. S tím byla spojena rozepře mezi oběma bratranci také ohledně teoretického následnictví italského trůnu.

Rodokmen[editovat | editovat zdroj]

 
 
 
 
 
Viktor Emanuel II.
 
 
Umberto I.
 
 
 
 
 
 
Adelheid Rakouská
 
 
Viktor Emanuel III.
 
 
 
 
 
 
Ferdinand Maria Savojsko-Carignanský
 
 
Markéta Savojská
 
 
 
 
 
 
Alžběta Saská
 
 
Umberto II.
 
 
 
 
 
 
Mirko Petrović-Njegoš
 
 
Nikola I. Petrović-Njegoš
 
 
 
 
 
 
Anastasija Martinovich
 
 
Elena Černohorská
 
 
 
 
 
 
Petar Vukotić
 
 
Milena Vukotić
 
 
 
 
 
 
Jelena Vojvodić
 
Viktor Emanuel Savojský
 
 
 
 
 
Leopold I. Belgický
 
 
Filip Belgický
 
 
 
 
 
 
Luisa Orleánská
 
 
Albert I. Belgický
 
 
 
 
 
 
Karel Antonín Hohenzollernsko-Sigmaringenský
 
 
Marie Luisa Hohenzollernská
 
 
 
 
 
 
Josefína Bádenská
 
 
Marie Josefa Belgická
 
 
 
 
 
 
Maxmilián Josef Bavorský
 
 
Karel Teodor Bavorský
 
 
 
 
 
 
Ludovika Bavorská
 
 
Alžběta Gabriela Bavorská
 
 
 
 
 
 
Michal I. Portugalský
 
 
Marie Josefa Portugalská
 
 
 
 
 
 
Adelaida z Löwenstein-Wertheim-Rosenbergu
 

Viktor Emanuel Savojský byl vnukem belgického krále Alberta I., pravnukem černohorského krále Nikoly I. Mezi jeho předky patří také římský císař a český král Leopold II. a portugalský král Jan VI.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vittorio Emanuele di Savoia na italské Wikipedii.

  1. Tituly spojené s bývalou italskou královskou rodinou nebyly italskou vládou právně uznávány od roku 1946.
  2. WILLIS, Daniel A. The Descendants of Louis XIII. [s.l.]: Clearfield Co, 1999. 807 s. ISBN 0-8063-4942-5. S. 673. (anglicky) 
  3. "Fermate Mussolini sull'orlo dell'abisso". Quel tentato golpe per evitare la guerra
  4. I poteri forti contro Mussolini ecco le prove del golpe mancato
  5. Francesco Perfetti, 1938, la congiura di Maria José. www.iltempo.it [online]. [cit. 2014-09-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-07-14. 
  6. Maria José, un pugnale contro il Duce, la Repubblica, 1995
  7. Viktor Emanuel di Savoia, Alessandro Feroldi, Lampi di vita. Rizzoli, 2002, str. 24.
  8. a b Královské prohlášení z 13. června 1946. www.reumberto.it [online]. [cit. 2014-09-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-07-28. 
  9. Former European Monarchs, Claimants, Consorts, and Heirs

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Giunio Bruto Lucio in: Bassezza reale. Biografia di Sua Altezza Vittorio Emanuele di Savoia principe di Napoli, editor: Kaos, Milano 2006, ISBN 88-7953-168-9
  • Vittorio Emanuele di Savoia in: Lampi di vita, editor Rizzoli, Milano 2002, ISBN 88-17-87047-1

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]