Viktor Dubský z Třebomyslic

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Viktor Dubský z Třebomyslic
Erb rodu

Doživotní člen rakouské Panské sněmovny
Ve funkci:
1903 ? – 1915
Panovník František Josef I.

Rakousko-uherský velvyslanec ve Španělsku
Ve funkci:
1888 – 1903
Panovník František Josef I.

Vyslanec v Osmanské říši (Istanbulu)
Ve funkci:
1878 – 1880
Panovník František Josef I.

Vyslanec v Persii (Teheránu)
Ve funkci:
1872 – 1877
Panovník František Josef I.

C. k. tajný rada
Panovník František Josef I.

C. k. komoří
Panovník František Josef I.

Narození 6. března 1834
Vídeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 16. července 1915 (ve věku 81 let)
Zdislavice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Choť Rosinou z Thun-Hohensteinu
Rodiče František Dubský z Třebomyslic
Evženie z Bartensteinu
Děti Helena, provdaná Thienen-Adlerflychtová
Adolf Osvald Dubský
Zaměstnání diplomat, politik, důstojník
Profese šlechtic
Náboženství římskokatolické
Commons Kategorie Viktor Graf Dubský
KARIÉRA V ARMÁDĚ:
1850 kadet
1883 generálmajor
1888 polní podmaršál
1901 generál jezdectva
1904 penzionován
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Viktor Graf Dubsky 1908 Hofatelier Adèle

Viktor hrabě Dubský z Třebomyslic (Viktor Josef Eugen František hrabě Dubský z Třebomyslic/Viktor Graf Dubsky von Trebomislitz) (6. března 1834, Vídeň16. července 1915, Zdislavice) byl rakousko-uherský diplomat a generál ze starobylého českého šlechtického rodu Dubských.


Původ[editovat | editovat zdroj]

Pocházel ze starobylého českého rodu Dubských usazeného od 16. století na Moravě, jeho otcem byl František Dubský z Třebomyslic (1784–1873), zakladatel tzv. mladší hraběcí větve zdislavické (hraběcí titul od roku 1834). František byl třikrát ženatý a Viktor se narodil z jeho druhého manželství s Eugenií von Bartenstein (1808–1837). Viktorovou nevlastní sestrou byla slavná rakouská spisovatelka Marie Ebner von Eschenbach, rozená Dubská (1830–1916).

Diplomatická a vojenská kariéra[editovat | editovat zdroj]

Původně sloužil v armádě, do níž vstoupil v roce 1850 jako kadet, souběžně od roku 1857 působil ve službách ministerstva zahraničí. V letech 1872–1877 byl vyslancem v Teheránu, poté v letech 1878–1880 v Istanbulu. Souběžně postupoval i ve vojenské hierarchii, byl povýšen postupně na generálmajora (1883), polního podmaršála (1888) a nakonec generála jezdectva (1901). Vrcholem jeho diplomatické kariéry byla funkce rakousko-uherského velvyslance ve Španělsku, kterou zastával v letech 1888–1903. V prosinci 1903 opustil diplomatické služby a k 1. lednu 1904 byl penzionován i v armádě. Mimoto obdržel čestné hodnosti c. k. tajného rady a komořího, dále byl čestným rytířem Maltézského řádu a po odchodu z diplomatických služeb byl jmenován doživotním členem rakouské panské sněmovny.

Rodinné a majetkové poměry[editovat | editovat zdroj]

Viktor Dubský se v roce 1873 oženil s hraběnkou Rosinou von Thun-Hohenstein (1848–1931) z klášterecké větve rodiny Thun-Hohensteinů. Ta po otci zdědila zámek Neuhaus na předměstí Salzburgu, Viktor v roce 1891 koupil velkostatek se zámkem Žádlovice u Mohelnice. Zámek koncem 19. století prošel stavebními úpravami, Viktor Dubský se po odchodu z diplomatických služeb vrátil na Moravu a v Žádlovicích se zapojil do charity a finančně také podpořil veřejně prospěšné projekty.

Z manželství Viktora Dubského a Rosiny Thun-Hohensteinové pocházely dvě děti. Dcera Helena (1874–1956) se provdala za barona Waldemara Thienen-Adlerflycht, dědicem majetku byl syn Adolf Osvald Dubský (1878–1953), který po smrti rodičů prodal zámek Neuhaus, Žádlovice mu byly v roce 1945 zkonfiskovány.

Zemřel 16. července 1915 ve věku 81 let na zámku ve Zdislavicích u Kroměříže, který byl tehdy majetkem jeho synovce Viktora Dubského (1868–1932), jenž taktéž působil v diplomatických službách.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný, díl VIII., 1894 (reprint 1997) ISBN 80-7203-136-8
  • Viktor Dubský z Třebomyslic V: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950 (ÖBL). Band 1, Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, Wien 1957, S. 201.