Vigoň

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Vigoň je příze ze směsi textilních odpadů s různými druhy vláken. Vyrábí se na způsob spřádání mykané vlny.[1]

Název pochází od vikuně, jihoamerického velblouda, jehož vzácná, velmi drahá srst původně dávala vlákna na výrobu vigoňové příze.[2]

Materiál[editovat | editovat zdroj]

K původním směsím z čistě vikuňových vláken se postupně přidávalo stále více bavlny, ovčí vlny, textilních odpadů a jiných druhů vláken. V 80. letech minulého století se například tvořily nejčastěji směsi v podobném složení:

Druh vlákna Podíl %
Viskózová stříž, 40 mm nebo 60 mm (jako „nosné“ vlákno) 10–30
Méněcenné, krátkovlákenné bavlny 20–40
Trhané a recyklované odpady (bavlněné nebo vlněné) 20–70
(Případně také:) lýková vlákna 20–25

S podobnými směsemi se dá dosáhnout snížení nákladů na surovinu až pod 1/5 ceny ovčí vlny.[3] Od 2. poloviny 19. století se z těchto materiálů označovaných jako "umělá vlna" vyrábělo značné množství přízí.[4]

Příprava odpadů ke spřádání[editovat | editovat zdroj]

Odstřižky z konfekce a hadry z použitých plošných textilií (ze sběru) se rozdělují na tkané a pletené výrobky, zpravidla se musí prát a vlna se karbonizuje kyselinou sírovou. Materiál se pak ručně zbavuje netextilních příměsí (knoflíků, zdrhovadel apod.) a třídí podle druhu materiálu a barvy.[3]

Trhání a sekání[editovat | editovat zdroj]

Schéma trhacího stroje

K rozvolnění plošných textilií se používají trhací stroje. Stroj sestává z 1–5 bubnů opatřených ocelovými kolíky (cca 1–2/cm², délka 4–5 cm). Při pracovní šíři 450 mm může dosáhnout výkonu 180 kg/h. Před trháním se vlákna napouští olejovou emulzí, materiál prochází strojem obvykle 2–3×.

Na nákresu vpravo je znázorněn trhací stroj s podávacími válečky (1), hlavním bubnem s kolíky (2), sítovými bubny (3) a odváděcími válečky (4).

Trhaný materiál a niťový odpad (z textilního zpracování) se pak rozvolňuje až na jednotlivá vlákna na garnetách a druzetách. Tato zařízení pracují na podobném principu jako mykací stroje. Pracovní orgány jsou opatřeny pilkovými nebo drátkovými potahy a stroje s pracovní šířkou do 1500 mm rozvolňují až 300 kg materiálu za hodinu.

Dvojitá garneta z 20. let 20. století

Niťový odpad, obzvlášť odpad z filamentů, se pro některé účely seká na určitou délku na gilotinových nebo kruhových strojích.

Recyklování vlákenných odpadů[editovat | editovat zdroj]

Vlákenné odpady (zpravidla od předpřádacích strojů přádelen) se zbavují netextilních příměsí na klepacích (willow nebo spirálový klepač) a čechracích (např. crighton) strojích. Stroje pracují na principu smýkání materiálu po roštech, kterými propadávají nespřadatelné příměsi, s výkonem 1000–2500 kg/h.

Příprava prvotních surovin[editovat | editovat zdroj]

Lýková vlákna pro vigoňové příze se zpravidla předčišťují na tzv. kotonii (odstranění tvrdých a nadměrně dlouhých vláken). Před zpracováním se musí napouštět olejovou emulzí (2–4 %) a nechávají nejméně 24 hodin odležet.

Bavlna prochází před mísením s ostatními materiály stejnou rozvolňovací a čisticí linkou, jaká se používá při výrobě bavlněných přízí.

Viskózová stříž se dodává lehce slisovaná v balících, které se před mísením musí rozvolnit.

Přádní partie[editovat | editovat zdroj]

[3] Vigoňová příze sestává z vláken s velmi rozdílnými a často se měnícími vlastnostmi. Manipulací tj. sestavením několika komponentů do vlákenné směsi se dosáhne určité jakosti příze (pevnost, stejnoměrnost, barevný odstín atd.). Množství materiálu v jedné směsi je omezeno velikostí mísicího zařízení (řádově zhruba do 150 m³), případně velikostí odběratelovy zakázky. Vlastnosti nového mísení se nedají přesně reprodukovat, jednotlivá mísení se proto zpravidla zpracovávají odděleně – po partiích.

Pro některé účely se vypřádají vigoňky s určitým barevným efektem. Manipulaci směsi k tomu účelu se pak říká melanžování.

Způsob výroby[editovat | editovat zdroj]

[3] Výrobní postup je téměř stejný jako při spřádání mykané vlny. Sestává z mísení, maštění, čechrání, mykání a dopřádání.

Mykací čechradlo z poloviny 20. století

Mísení[editovat | editovat zdroj]

Pro každý komponent požadované směsi je v provozu jedno skříňové čechradlo, které rozvolní předkládaný materiál, odváží naprogramované množství a shazuje vlákenné vločky na společný dopravník. Hrubě promíchaný materiál se případně dodatečně rozvolňuje na mykacím čechradle, postřikuje olejovou aviváží (2–7 %) a odvádí do mísicího stroje (nebo komory). Mísení spočívá zpravidla ve vodorovném pokládání tenké vrstvy a svislém odebírání materiálu.

Čechrání[editovat | editovat zdroj]

Mykací čechradlo pracuje na stejném principu jako mykací stroj na vlnu, pracovní orgány jsou však opatřeny podstatně hrubšími, zaoblenými zoubky. Úkolem stroje je rozvolnit chomáče vláken na drobnější vločky a dále promísit jednotlivé vlákenné komponenty. Zařízení s pracovní šířkou 1400 mm mohou zpracovat až 1,5 tuny materiálu za hodinu, čechrání probíhá obvykle ve dvou pasážích.

V některých výrobních linkách se používají namísto vlnařských strojů stupňová a bubnová čechradla známá z přádelny bavlny.

Mykání[editovat | editovat zdroj]

Vřeteno dopřádacího stroje s korunkou pro bezbalonové předení

Směsi pro vigoňové příze se zpravidla mykají na agregátech se dvěma stroji (hrubé a jemné mykání) za sebou. Pracovní orgány na nových strojích jsou obloženy pilkovými potahy s hustotou cca 100 zoubků na cm². Vlákenná vrstva se po průchodu strojem asi stonásobně zjemní, výsledná pavučinka se dělí na několik desítek proužků zaoblovaných do tvaru přástu na zařízení, kterým je mykací souprava zakončena.

Stroje s pracovní šířkou do 2500 mm mohou dosáhnout výkonu do 100 kg/h.

Dopřádání[editovat | editovat zdroj]

Přást navinutý na válech se předkládá prstencovým dopřádacím strojům. Ty jsou vybaveny průtahovým ústrojím se zkrutnou trubkou (kontrola krátkých vláken). Vřetena jsou obvykle opatřena nástavci (jedna z alternativ je snímku vpravo), pomocí kterých se snižuje napětí příze při navíjení na potáč a tím i množství přetrhů. Stroje se staví s průměrem prstence 56 mm s možnými otáčkami vřeten do 12.000/min.

Asi do 70. let 20. století se k dopřádání vigoně používaly také selfaktory (viz snímek vpravo dole).

Vlastnosti a použití příze[editovat | editovat zdroj]

[3] Většina přízí se vyrábí v rozmezí 100–1000 tex, výjimečně v jemnostech do 40 tex. Charakteristický je měkký omak, matný povrch s našedlým odstínem, velmi nízká pevnost v tahu (asi do 7 cN/tex).V porovnání například s česanými přízemi vykazuje vigoňka značnou nestejnoměrnost.

Dopřádání vigoně na selfaktorech (Anglie v roce 1942)

Použití pro méně náročné výrobky je velmi mnohostranné, příze jsou obzvlášť vhodné pro počesávané, hřejivé tkaniny a pleteniny. K nejpoužívanějším patří:

  • svetry, tepláky, dětské pletené zboží, zimní spodní prádlo
  • pracovní oděvy, podšívky
  • závěsy, přehozy, přikrývky
  • prachovky, hadry na čištění, potahy válců na různých strojích a mnoho jiných

V České republice bylo v roce 1989 z vigoňových přízí vyrobeno 60 milionů metrů tkanin a 40 milionů kusů pleteného zboží (tepláky). [5] V roce 2008 však nebyl v ČR stejně jako v celé EU znám ani jeden výrobce vigoňky. Výroba zde dnes není rentabilní (značný podíl ruční práce) a vigoňka byla v posledních letech u mnohých tkanin a pletenin nahrazena jinými druhy příze, např. přízemi vyrobenými z odpadů mnohem výkonnějším frikčním předením.[6]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Nötzold: Handbuch der Streichgarn- und Vigognespinnerei, Fachbuchverlag Leipzig 1970
  • Pospíšil a kol.:Příručka textilního odborníka (SNTL Praha 1981)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Vigoňová příze [online]. Textilní zkušební ústav, 2006-2008 [cit. 2018-09-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-07-28. 
  2. Vigogne [online]. Academic, 2000-2017 [cit. 2018-09-16]. Dostupné online. (německy) 
  3. a b c d e Nötzold: Handbuch der Streichgarn- und Vigognespinnerei, Fachbuchverlag Leipzig 1970
  4. Kunstwolle [online]. Academic, 2000-2021 [cit. 2021-12-20]. Dostupné online. (německy) 
  5. Statistická ročenka ČSFR 1990, SNTL Praha 1990, ISBN 80-03-00516-7, str. 412–415
  6. Yarn and Fabrics from Textile Wastes [online]. OASTMP, 2016-09-26 [cit. 2018-09-20]. Dostupné online. (anglicky)