Vidění (náboženství)

Vidění, též vize (z latinského visio, „vidění“) je zkušenost, která zahrnuje vidění věcí týkajících se náboženství, které je chápáno jako reálné a vycházející z externího zdroje. Tato zkušenost se může týkat i ostatních smyslů nebo například pouze sluchu („slyšení“). Z hlediska psychologie však bývají tyto zkušenosti chápány jako produkt imaginace nebo poruchy vnímání, v zásadě jako halucinace.[1]
Během vidění jejich příjemci často upadají do stavu zvaného trans či extáze, mezi vnější fyzické znaky můžou patřit rozšířené zorničky, mělké dýchání a ztuhlé svaly, nebo stav připomínající hluboký spánek či bezvědomí. K dosažení stavu přístupného vizím se používají různé techniky, například hraní na buben, půsty a sebeumrtvování, dechová cvičení nebo entheogeny.[1]
Křesťanství
[editovat | editovat zdroj]Téma vidění se objevuje ve středověké křesťanské literatuře a navazuje na víru o proroctvích a zjevení. Za zakladatele tohoto žánru označil historik Jacques Le Goff benediktinského mnicha Bedu Ctihodného (cca 672–735), k dalším významným postavám, které zaznamenaly vidění, patří Řehoř Veliký nebo Řehoř z Tours. Středověká vidění mají didaktický charakter, člověk v nich putuje na onen svět, kde je mu potvrzena správnost křesťanského dogmatu. V raném středověku byla zaznamenávána i svědectví prostých lidí, později mezi vizionáři zjevně převládali mnichové a jeptišky. Vidění zpravidla předcházela vážná choroba a během něho byli jejich příjemci téměř neodlišitelní od mrtvých. Později se ale rozšířil i motiv vidění vyvolaných askezí. Ti, co zaznamenali zkušenosti vizionářů, si nebyli vždy zcela jistí, co z těla vlastně odcházelo, zda duch (spiritus), duše (anima, animus) nebo mysl (mens), někdy se této otázce vyhýbaly, například uvedením jen toho že jedinec byl vytržen (raptus). Dalším tématem, které vyvolávalo rozpaky, byla tělesná zranění, která se často objevovala po návratu z onoho světa. Podle historika Claude Lecouteuxe plynuly tyto nejasnosti z faktu, že podání o vidění navazovala na předkřesťanské představy, například o severském hamru, které nebyly kompatibilní s křesťanským světonázorem.[2]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b GOODMAN, Felicitas D.Felicitas D. Visions. In: JONES, Lindsay. Encyclopedia of Religion. [s.l.]: Macmillan Reference USA, 2004. ISBN 978-0028657332. S. 9611–9616. (anglicky)
- ↑ LECOUTEUX, Claude. Víly, čarodějnice a vlkodlaci ve středověku: Příběh dvojníka. Praha: Volvox Globator, 1998. ISBN 80-7207-155-6. S. 24–37.