Veslařský klub Włocławek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Veslařský klub Włocławek je veslařský sportovní klub založený v roce 1886 ve Włocławku, jeden ze zakladatelů a člen Polského svazu veslařských spolků.[1] V letech 1921–1939 fungoval pod názvem Veslařský spolek ve Wloclawku, a v letech 1945–1949 jako Veslařský spolek.[2][3]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Sdružení vzniklo z iniciativy polské inteligence, hlavně díky úsilí włocławského právníka – Bolesława Domaszewicze – a varšavského lékaře – Henryka Stankiewicze. Kromě propagace fyzické kultury bylo zaměřeno na podporování vlastenectví v okupovaném Polsku. V prostorách Klubu fungovala polská studovna, vystupoval mužský sbor „Echo veslování“,[4] v roce 1903 se konala přednáška Henryka Sienkiewicze, který přijel do Wloclawka jako čestný člen Klubu.[2]

V roce 1887 veslaři zorganizovali první místní regatu na Visle, a 14 let později udělali skvělý výkon – dopluli Vislou proti proudu až do Płocku.[4]

Sídlo klubu se nejdřív nacházelo v Bulvárové ulici. V roce 1894 se přestěhoval na adresu Łęgska 77. Reprezentativní sídlo bylo postaveno až v roce 1928 – v Piwné ulici 3, u ústí Zgłowiączky do Visly.[5]

Během první světové války Veslařský klub Włocławek spoluzakládal místní občanskou stráž a pomohl otevřít základní školu, v této době mnoho veslařů vstoupilo do Polské vojenské organizace.[4]

Barvy vesel

V meziválečném období se klub rozšířil o ženskou sekci, protože se k něj připojil Klub Veslařek založený v roce 1919.[2] Dlouhá leta, už od roku 1921, prezidentem Veslařského Klubu ve Wloclawku byl Jerzy Zygmunt Bojańczyk, člověk, který měl výjimečné zásluhy o město Wloclawek a místní veslování.[5] Financoval výstavbu sídla klubu, a jeho soudní kompetence byly vysoce ceněné, což mu umožnilo mimo jiné předsedat soudním komisím na olympijských hrách v Amsterdamu (v roce 1928) a Berlíně (v roce 1936).[2]

Bývalý přístav (dnes nepoužívaný)

V roce 1929 Wiktor Szelągowski, Henryk Grabowski a Tadeusz Gaworski vyhráli první zlatou medaili klubu na Mistrovství Polska, a ve stejném roce také bronzovou medaili na Mistrovství Evropy. O rok později získali veslaři z Włocławku první místo na mezinárodní regatě v Antverpách. V meziválečném období byl Veslařský klub Włocławek desetkrát jedním z deseti nejlepších polských klubů.[2]

Válka nezničila ducha włocławského veslování, dochovalo se také vybavení a budovy klubu. Hned po válce otevřený Veslařský klub byl opět úspěšný, zařadil se na 4. místo mezi 31 polskými kluby.[3]

V době lidového Polska se komunistická vláda snažila omezit nezávislost instituce, která měla neodpustitelný intelektuální a elitní původ. V roce 1949, dva roky po smrti Bojańczyka, byl klub začleněn do národní sportovní organizace „Zwiazkowiec“. Włocławské veslování po této centralizaci dosáhlo nějakých úspěchů až v 60. letech, a to hlavně díky zapojení trenéra Tadeusze Gawrysiaka. Jeho žáci (včetně Bogdana Piątka, Grzegorze Dudzińského, Krzysztofa Gabryelewicze, Marka Dudzińského, Andrzeje Peszyńského) získali na Mistrovství Polska několik medailí.

Bývala reprezentativní budova (prodána)

V roce 1987 se klub opět osamostatnil – byl reaktivován jako Veslařský Klub Wloclawek.[5]

Spory[editovat | editovat zdroj]

V roce 2003 zažil klub kontroverzní nedorozumění ohledně prodeje významné části nemovitosti v ulici Piwná 3, která byla provedena 5 let dříve. Celá záležitost byla kontrolována okresním státním zastupitelstvím, vrchním státním zastupitelstvím, okresním soudem a případ byl vyšetřován zástupcem generálního prokurátora.[6][7]

Změny finančního systému[editovat | editovat zdroj]

Městský přístav u ústí Zgłowiączky do Visly

V meziválečném období členové podporovali klub svým soukromým majetkem, vystavovali budovy za vlastní peníze, udržovali klub placením vysokých členských poplatků a velkých darů od místních podnikatelů. Na konci 30. let se ke sponzorům připojila továrna kávy Ferdinanda Bohma, a díky spolupráci s touto společností začala v klubu také trénovat dělnická mládež.[2] V současné době financování klubu vypadá úplně jinak. Významná část reprezentativních historických budov byla prodána Kujavské Vysoké Škole,[6][7] členské příspěvky veslařů jsou jenom málou částkou příjmů, a školitelé klubu dostávají za svou práci běžnou odměnu. Klub provozuje rozsáhlé aktivity především díky financování poskytnutým městským úřadem,[8] město se také postaralo o budoucnost klubu – vedle starých budov vybudovalo nový přístav pro wloclawské veslaře.[9][10][11]

Současná situace[editovat | editovat zdroj]

Veslařský klub Włocławek trénuje děti a mládež; členové klubu dosahují sportovních úspěchů v národních i mezinárodních soutěžích. V současné době nejlepším a nejúspěšnějším členem je Fabian Barański. V roce 2019 získal spolu s Mirosławem Ziętarskim titul evropského šampiona ve dvouhrách a titul mistra světa ve dvouhrách (Szymon Pośnik, Dominik Czaja, Wiktor Chabel).

Velké úspěchy mají také: Oliwia Muraska, Magdalena Szprengiel, Piotr Śliwiński, Weronika Klasińska, Wiktoria Klasińska, Julia Gęsicka.

Během oslav 120. výročí (2006) Veslařský klub Włocławek získal Zlatou medaili Polské olympijské komise.[5]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Włocławskie Towarzystwo Wioślarskie na polské Wikipedii.

  1. ↑ KOBENDZA, RYSZARD LUCJAN (1930- ). Zarys 80-letniej działalności Polskiego Związku Towarzystw Wioślarskich. Warszawa: Komisja Historyczna PZTW 302, [18] s. s. Dostupné online. ISBN 83-915043-0-1, ISBN 978-83-915043-0-7. OCLC 749366255 
  2. ↑ a b c d e f Ryszard Jarzembowski: Włocławskie Towarzystwo Wioślarskie, kluby i organizacje sportowe w latach Drugiej Rzeczypospolitej. V:Jacek Staszewski: Włocławek : dzieje miasta. T. 2: Lata 1918–1998. Włocławek: Włocławskie Towarzystwo Naukowe, 2001, s. 353-363.ISBN 83-88115-08-1. (pol.)
  3. ↑ a b Ryszard Jarzembowski: Sport – rozwój organizacyjny i najważniejsze osiągnięcia. V: Jacek Staszewski: Włocławek : dzieje miasta. T. 2: Lata 1918–1998. Włocławek: Włocławskie Towarzystwo Naukowe, 2001, s. 740-756. ISBN 83-88115-08-1. (pol.)
  4. ↑ a b c Ryszard Jarzembowski: Towarzystwa sportowe. V: Jacek Staszewski: Włocławek : dzieje miasta. T. 1: Od początków do 1918 roku. Włocławek: Włocławskie Towarzystwo Naukowe, 1999, s. 619-623. ISBN 83-88115-08-1. (pol.)
  5. ↑ a b c d Agnieszka Góra. 120 lat Włocławskiego Towarzystwa Wioślarskiego. „Przewodnik Katolicki”. Nr 39, 2006 (pol.). 2013-04-24
  6. ↑ a b Andrzej Person: Oświadczenie skierowane do ministra sprawiedliwości, prokuratora generalnego RP Zbigniewa Ćwiąkalskiego (pol.). internetowe archiwum Senatu RP, 2007-12-20.
  7. ↑ a b Marek Staszak: [Odpowiedź zastępcy prokuratora generalnego na oświadczenie senatora Andrzeja Persona, wysłana do wicemarszałek Senatu] (pol.). internetowe archiwum Senatu RP, 2008-01-31.
  8. ↑ Włocławskie Towarzystwo Wioślarskie: Roczne sprawozdanie merytoryczne z działalności organizacji pożytku publicznego za rok 2011[nedostupný zdroj](pol.). W: Baza sprawozdań finansowych i merytorycznych organizacji pożytku publicznego [on-line]. strona Ministerstwa Pracy i Polityki Społecznej, 2012-07-20.
  9. ↑ Urząd Miasta Włocławek: Budowa Przystani Wodnej na rzece Wiśle Archivováno 15. 6. 2020 na Wayback Machine. (pol.). BIP UM Włocławek, 2009-09-11.
  10. ↑ Wojciech Alabrudziński. Stąd będą wypływać po medale. „Gazeta Pomorska”. Nr 265, 2012-11-13
  11. ↑ Anna Pudlińska: Nowa przystań we Włocławku (pol.). strona internetowa Radia PiK, 2014-05-09.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Veslařský_klub_Włocławek&oldid=22936191“