Velhartice (hrad)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Hrad Velhartice
Základní informace
Sloh gotický
renesanční
Výstavba 80.–90. léta 13. století
Stavebník páni z Velhartic
Současný majitel český stát
Další majitelé páni z Hradce
páni z Rýzmberka
páni z Rožmitálu
Šternberkové aj.
Poloha
Adresa Velhartice, ČeskoČesko Česko
Nadmořská výška 640 m
Souřadnice
Velhartice
Velhartice
Další informace
Rejstříkové číslo památky 36894/4-3475 (PkMISSezObr)
Web www.hrad-velhartice.cz
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Velhartice jsou hrad ve stejnojmenné obciokrese Klatovy. Stojí na skalnaté ostrožně nad levým břehem řeky Ostružná v nadmořské výšce 640 metrů. Byl založen na konci třináctého století pány z Velhartic. Dominantu hradu tvoří zřícenina paláce zvaného Rajský dům a věž Putna, mezi kterými vede unikátní kamenný most.

Veřejnosti přístupný hrad je ve vlastnictví státu a jeho správu zajišťuje Národní památkový ústav. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka[1] a v roce 2001 byl prohlášen národní kulturní památkou.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Na základě dendrologických údajů se podařilo zjistit, že hrad byl založen na přelomu osmdesátých a devadesátých let třináctého století.[3] První písemná zmínka o něm pochází z roku 1318 a uvádí prvního majitele, kterým byl Bušek z Velhartic. Po něm hrad zdědil stejnojmenný syn Bušek a po jeho smrti okolo roku 1371 se velhartickým pánem stal Buškův syn Jan z Velhartic.[4] Za něj se hradu z neznámého důvodu zmocnil Hertvík z Degenberka. Unesl také Janovu mladší dceru Annu do Bavorska a doufal, že mu za ni Jan z Velhartic přenechá velhartické panství. Na Janovu stranu se postavil Oldřich z Rožmberka a zahájil s Hertvíkem ozbrojený konflikt, který skončil smírem až v roce 1387.[5]

Věž Putna a kamenný most, který ji spojuje s Rajským domem
Nádvorní stěna Rajského domu

Jan z Velhartic zemřel před rokem 1390. Zanechal po sobě dcery Kateřinu a Annu, které se obě provdaly za pány z Hradce a zdědily po polovině hradu. Po smrti prvního manžela, kterým byl Menhart z Hradce († 1391), se Anna provdala za Václava z Vartenberka. Jejich podíl hradu potom roku 1395 koupil Jan starší z Hradce, manžel Anniny sestry Kateřiny. Jeho syn Menhart nechal údajně postavit velkou věž určenou k úschově českých korunovačních klenotů během husitských válek.[4] Věž však vznikla již ve druhé polovině čtrnáctého století[3] a korunovační klenoty byly na hradě uloženy až v době vlády krále Jiřího z Poděbrad.[6]

Za pánů z Hradce hrad spravovali purkrabí z řad nižší šlechty. Byli jimi Čeněk ze Suchdola (1425–1426), Jan starší z Běšin (1427), Petr Štrouch z Chlumku (1430–1433), Jan Starší z Běšin (1435–1444), Olkmar z Neznašova (1445–1452), Oldřich z Košumberka (1453), Petřík z Mlazov (1457) a Vilém z Košumberka (1458).[7]

Roku 1453 zemřel Menhartův syn Oldřich z Hradce. Zanechal po sobě nezletilé děti, jejichž poručníkem se stal Zdeněk ze Šternberka, který velhartické panství prodal Děpoltovi z Rýzmberka.[4] Jeho synové Vilém a Půta je poté drželi až do počátku šestnáctého století.[8] Roku 1506 se jako nový majitel uvádí Zdeněk Lev z Rožmitálu. Svým nákladným způsobem života se velmi zadlužil a dluhy nedokázal splatit ani jeho dědic Adam Lev z Rožmitálu.[4] V roce 1540 nebo 1541 proto Velhartice prodal Adamovi ze Šternberka za 13 500 kop českých grošů.[9] Ani později panství neprosperovalo. Bylo proto roku 1589 rozděleno, a část s hradem připadla Jindřichovi Plánskému ze Žeberka. Jeho vnuk Jan Viktorin ji roku 1597 prodal Volfovi Perglarovi z Perglasu.[4]

Před třicetiletou válkou hrad patřil Volfovu synovi Václavu Otakarovi z Perglasu, který se na straně českých stavů zúčastnil stavovského povstání a po bitvě na Bílé hoře přišel o všechen majetek. Velhartice roku 1622 získal generál Baltasar Marradas a o šest let později je za 55 tisíc rýnských zlatých[10] koupil plukovník Martin de Hoeff-Huerta, který nechal v hradním jádře vybudovat pozdně renesanční palác.[4] Zemřel bez vlastních dětí, ale adoptoval Annu Marii z Voldavy, které odkázal veškerý majetek. Provdala se nejprve za purkrabího z Donína a podruhé za svobodného pána z Farnsbachu. Panství se za ní opět velmi zadlužilo, a rozhodnutím místokomorníka Adama Pecelia z Adlersheimu připadlo roku 1653 malostranskému karmelitánskému klášteru. Od nich ještě téhož roku Velhartice koupila Johanka Františka Račínová z Račína.[10] Poté se majitelé, ke kterým mimo jiné patřili Kolovratové, Bechyňové z Lažan nebo Perglárové z Perglasu, často střídali, a hrad chátral.[11]

V roce 1848 Karel Sturmfelder z Oppenweileru na hradě zahájil opravy v duchu romantismu. Další úpravy Huertova křídla proběhly až okolo roku 1930, kdy hrad vlastnili Hennebeg-Spiegelové.[4]

Stavební podoba[editovat | editovat zdroj]

Dochovaná podoba hradu je trojdílná. Tvoří ho hradní jádro s gotickým Rajským domem a renesančním křídlem Martina de Hoeff-Huerty. Před ním se nachází vstupní předhradí s věží Putnou a na západní straně pod hradním jádrem vzniklo hospodářské předhradí s pivovarem.[6]

Pohled přes most od Putny k Rajskému domu
Mladší brána do hradního jádra
Torzo hospodářské budovy označené Vojtěchem Králem jako vinopalna

První stavební fáze hradu svou podobou typologicky odpovídala hradům s plášťovou zdí. Tvořila ji obvodová hradba zakončená cimbuřím, která se dochovala v obvodových zdech pozdějších budov hradního jádra. Vnitřní zástavba lehčí konstrukce se přikládala k hradbě zejména podél její východní části.[3] Ve východní části hradu stál palác s nepravidelným půdorysem a zakončený okrouhlou věží.[6] Do hradu se vstupovalo v severovýchodním nároží. Je možné, že již tehdy jádro ze tří stran chránila ještě parkánová hradba.[3]

Ve třicátých letech čtrnáctého století byl v místech Rajského domu postaven pilíř s dřevěnou nástavbou. Výraznější přestavby se hrad dočkal po roce 1350. Tehdy byl postaven palác zvaný Rajský dům.[3] Jeho zdivo se přímo napojuje na starší obvodovou hradbu.[12] Hrad tak získal podobu tehdy módní dvoupalácové dispozice.[6] Podle dendrologických dat byla pravděpodobně současně s Rajským domem postavena čtverhranná věž Putna[3] a mezi nimi zděný most se čtyřmi oblouky.[6] Je pravděpodobné, že i takto vzniklé předhradí bylo nějak opevněno. Došlo také k přeložení vstupu do hradního jádra, který byl přemístěn na dochované místo u paty Rajského domu.[3]

V průběhu patnáctého století byl hrad výrazně rozšířen o opevnění, které reagovalo na vývoj palných zbraní během husitských válek. Nové předhradí zpřístupnila čtverhranná branská věž, od které se na obě strany táhne nepravidelně vedená hradba zesílená jednou dvojbokou a dvěma polookrouhlými baštami. Obranu hradby a bašt umožňoval ochoz s krytou střeleckou chodbou. Významnou roli v obraně měla také věž Putna, která je ve směru možného ostřelování natočena zesílenou zdí bez otvorů, a svou hmotou tak chrání ostatní budovy. Spojovací most za ní byl vybaven chodbou přístupnou pomocí padacích můstků. Nové hradby a bašty patří ke starším variantám dělostřeleckých opevnění budovaných v době, kdy pevnostní stavitelé teprve hledali jejich účinnou podobu. Právě malé rozměry velhartických bašt snižují jejich účinnost při případné obraně hradu. Použití spojovacího mostu mezi palácem a věží je unikátní v celoevropském kontextu.[6]

Během pozdně gotických přestaveb byl zvýšen Rajský dům a k úpravám došlo i ve druhém paláci,[3] který byl rozšířen o čtverhrannou stavbu.[12] Ve druhé polovině patnáctého století v jihozápadním nároží vyrostla budova pivovaru,[3] i když podle Karla Třísky byl jeho stavitelem až Martin de Hoeff-Huerta. Za něj obytné možnosti hradu rozšířilo pozdně renesanční jednopatrové křídlo vložené mezi oba starší paláce.[4] Komunikaci mezi jednotlivými místnostmi v něm umožňují arkády. Přízemní arkádová chodba je sklenutá poli křížové klenby. Hospodářské budovy, ke kterým kromě pivovaru patřily sýpka a vinopalna, se dochovaly pouze v podobě základů obvodových zdí.[13] Z provozních zařízení se ve svahu pod pivovarem částečně dochoval vodovod, který umožňoval čerpání vody z říčky Ostružné.[14]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2018-08-07]. Identifikátor záznamu 148783 : Hrad Velhartice. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  2. Zřícenina hradu Velhartice (Velhartice) [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2014-06-10]. Dostupné online. 
  3. a b c d e f g h i DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Dodatky 4. Praha: Libri, 2011. 164 s. ISBN 978-80-7277-489-0. Heslo Velhartice, s. 114–115. 
  4. a b c d e f g h Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Příprava vydání Karel Tříska. Svazek V. Jižní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986. 296 s. Kapitola Velhartice, s. 236. 
  5. SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek XI. Prácheňsko. Praha: František Šimáček, 1897. 326 s. Dostupné online. Kapitola Velhartice – hrad, s. 112. Sedláček 1897. 
  6. a b c d e f DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha: Libri, 2002. 736 s. ISBN 80-7277-003-9. Heslo Velhartice, s. 585–586. 
  7. Sedláček 1897, s. 114
  8. Sedláček 1897, s. 115
  9. Sedláček 1897, s. 116
  10. a b Sedláček 1897, s. 119
  11. Sedláček 1897, s. 120
  12. a b DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Dodatky. Praha: Libri, 2002. 140 s. ISBN 80-7277-114-0. Heslo Velhartice, s. 101. 
  13. Umělecké památky Čech. Příprava vydání Emanuel Poche. Svazek IV. T/Ž. Praha: Academia, 1982. 640 s. Heslo Velhartice, s. 190. 
  14. DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Dodatky 2. Praha: Libri, 2005. 164 s. ISBN 80-7277-262-7. Heslo Velhartice, s. 116. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]