Vasil Kobulej

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Vasil Kobulej
Vasil Kobulej
Narození 11. prosinec 1919
Soločín, Podkarpatská Rus, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 14. ledna 1999 (ve věku 79 let)
Vojenská kariéra
Hodnost plukovník

Plk. Vasil Kobulej (11. prosince 1919, Soločín, Podkarpatská Rus14. ledna 1999) byl československý voják, plukovník a jedna z osobností Karpatsko-dukelské operace a Ostravsko-opavské operace.

Za své zásluhy se stal čestným nositelem Řádu Vlastenecké války I. stupně, Československého velitelského řádu Jana Žižky z Trocnova, Řádu rudé hvězdy, čtyřnásobným držitelem Československého válečného kříže z roku 1939 a držitelem řady dalších válečných medailí a vyznamenání.

Před vstupem do Československé jednotky v SSSR[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Soločíně ve Svaljavském okresu na Podkarpatské Rusi v rodině statkáře a zároveň starosty Michala Kobuleje a jeho ženy Julie Kobulejové. Po ukončení školní docházky studoval střední průmyslovou školu ve Vyškově na Moravě. Po rozpadu Československé republiky v březnu 1939 se rozhodl vrátit zpět domů k rodičům a poté odejít do zahraničí bojovat proti nacismu. Kvůli okupaci Moravy německými vojsky a situaci na Slovensku cestoval přes Polsko. Vzhledem k intervenci Rudé armády do východního Polska byl zadržen sovětskou pohraniční hlídkou a následně internován do sběrného tábora. Po krátkém výslechu byl převezen do města Dněpropetrovska do Katerinoslavské věznice. Zde byl nespravedlivě odsouzen na tři roky nucených prací ve věku necelých dvaceti let. Vzhledem k odmítnutí podpisu pod rozsudek mu byl trest okamžitě zvýšen na pět let. Do června 1940 byl ponechán ve vězení, kde uklízel popraviště po katovi. Poté se dočkal spolu s dalšími vězni naložení do vagónů určených pro přepravu dobytka, zcela bez větrání, a byl převezen k řece Pečoře. Letní vedra a nelidské podmínky připravily tisíce vězňů o život již během transportu. Po příjezdu byl vyslán spolu s dalšími zadrženými do gulagu Vorkuta (Воркута́) za polární kruh. Ztráty vězňů čítaly desetitisíce. Nedlouho po příjezdu se dočkal naložení na zaoceánskou loď. V nelidských podmínkách rýžoval zlato, chytal ryby a tahal dřevo ze sibiřských lesů. Zde málem přišel o život po útoku medvěda, který zabil jeho koně. Za to jen zázrakem nebyl popraven po návratu do koncentračního tábora. Jeho uvěznění trvalo až do doby, než byl odeslán na stavbu transsibiřské magistrály.

Válečné období[editovat | editovat zdroj]

Po dohodě Londýnské exilové vlády se SSSR mu byla okamžitě udělena milost, a tím byl propuštěn na svobodu. Dne 18. července 1941 byla oficiálně stvrzena obnova diplomatických vztahů a navázána vzájemná spolupráce proti nacistickému Německu. To umožnilo aktivní mobilizaci československých vojenských sil. V roce 1942 vstoupil do první československé vojenské jednotky na území Sovětského svazu, která vznikala v Buzuluku na úpatí Uralu a vedl ji arm. gen. Ludvík Svoboda. Po odvodu byl zařazen do důstojnické školy a po jejím absolvování do kurzu pro řízení tanku na cvičišti v Tambově ve středním Rusku. Po jeho ukončení odjel s dalšími absolventy do Novochoperska, kde přebral legendární tank Lidice. Jednalo se o tank „Žižka“, T-34, který byl v době svého vzniku bezpochyby nejlepším středním tankem na světě.[1]

Nastoupené prapory

Zúčastnil se nejtěžších bojů o Kyjev, Čerchanov, Fastov, Bílou Cerekev, Žaškov, kde tank zasáhla německá bomba a došlo k zranění jeho posádky. Prokázané hrdinství mu přineslo okamžité povýšení do hodnosti poddůstojníka a ustanovení do funkce technického zástupce velitele roty. Při bojích o Dukelský průsmyk na kótě 534 byl zasažen tank Lidice a on sám, ač v hořící kombinéze nasáklé naftou, zachránil všechny členy své posádky navzdory utrpěným popáleninám. Ostravské operace se zúčastnil již v hodnosti podporučíka. Spojenecké velmoci ustanovily demarkační čáru, která strategicky určila směr. Při bojích o Moravskoostravskou oblast čelili desítkám nepřátelských divizí, včetně tankových a motomechanizovaných jednotek podporovaných letectvem.[2] Po osvobození Ostravy, Opavy a Olomouce byl určen do rychlé armádní skupiny vyslané na pomoc Praze a účastnil se Pražské operace. Osmého května večer, kdy byl oznámen podpis kapitulačního aktu uskutečněný v Remeši, přijeli do městské části Měcholupy. Přesto nacistické jednotky nerespektovaly oficiální stanoviska a v okolí hlavního města se bojovalo až do 11. května. Po osvobození Prahy Rudou armádou došlo ke konci druhé světové války. Z posledních osmi tanků padlo pět při těžkých bojích o Ostravu a do Prahy přijely jen poslední tři. Vasil Kobulej řídil jeden z nich.

Válečné vzpomínky[editovat | editovat zdroj]

Při osvobozování Kyjeva v roce 1943 popisuje Cílek a Richter (2002, s. 271) jeho záchranu civilního obyvatelstva: „Vasil Kobulej náhle zpozoroval pohyb nepřátelských vojáků kolem malého domku. V rádiu slyší, jak velitel dává rozkaz k zahájení palby. Periskopem vidí v okně domku civilisty. Okamžitě sděluje veliteli: „Nestřílet! Jsou tam ženy s dětmi!“ Vyslaný průzkum to potvrdil. V domku bylo skutečně asi čtyřicet žen s dětmi. Rukojmí.“[3]

V bojích za osvobození Ukrajiny se vyznamenal v tomto klíčovém okamžiku: „Mimořádnou odvahu osvědčil řidič tanku Vasil Kobulej, který v nejprudší palbě vylezl z tanku a za pomoci střelce velitelského tanku Stěpana Vajdy uvolňoval strženou trolej, která se namotala na tankový pás a bránila mu v jízdě“ (Richter, 1997, s. 73).

Ve strastiplných zimních bitvách o Bílou Cerkev zachraňoval zraněné spolubojovníky: „Těžce byl raněn statečný tankista Juraj Jovbak, který jen zázrakem přežil zásah do obličeje. Svědkem toho byl neohrožený tankista Vasil Kobulej: „Přes přední příklop proletěl nepřátelský granát dvacetimilimetrové ráže. Utrhl mi šňůru od radiokukly a v blízkosti Jovbakovy hlavy explodoval na motorové přepážce a Jirkův obličej zdemoloval. Nepřátelská střela měla ničivé následky: poškodila olejové i vodní potrubí a tank byl vyřazen z provozu. Nepřítel toho využil a soustředil na nás palbu. Jovbaka jsme z tanku vyprostili. Nařídil jsem jednomu ze samopalníků, aby raněného vzal na záda a rychle dopravil na obvaziště. S ostatními členy osádky jsme si vzali osobní zbraně, ruční granáty, poplácali jsme náš tank, nasedli na jiný a vyrazili k protiútoku…“ (Richter, 1997, s. 76).[4]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Při květnových oslavách v roce 1945 potkal Ruth, maturantku reálného gymnázia. O dva roky později se vzali v kostele v Ostravě-Zábřeh. Narodila se jim dcera Olga a syn Boris, který se po vzoru svého otce vydal na vojenskou kariéru a dosáhl stejné hodnosti.

Řády[editovat | editovat zdroj]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Medaile[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ZALOGA, Steven J. Soviet Tanks and Combat Vehicles of World War Two. Londýn: Arms and Armour Press, 1984. ISBN 0853686068. Kapitola The T-34 Medium Tank, s. 129. (angličtina) 
  2. JIŘÍK, Karel. Osvobození Ostravy: Ve světle vzpomínek a kronik. 1. vyd. Ostrava: Měst. NV, 1965. S. 38. 
  3. CÍLEK, Roman; RICHTER, Karel. Pamětihodné bitvy (střety a boje) našich dějin: rok 1918 až 1945. 1. vyd. Český Těšín: Agave, 2002. S. 271. 
  4. RICHTER, Karel. Podkarpatští Rusíni v boji za svobodu. 1. vyd. Praha: Česká expedice, 1997. S. 73 a 76. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Svoboda, Ludvík. Z Buzuluku do Prahy. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1960. 305, [4] s.
  • Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha: Ministerstvo obrany ČR - AVIS, 2005. 348 s. ISBN 80-7278-233-9.
  • Brož, Miroslav. Hrdinové od Sokolova: 1. čs. samostatný polní prapor. 2., dopl. a rozš. vyd. Praha: Ministerstvo obrany České republiky - Agentura vojenských informací a služeb, 2006. 529 s. ISBN 80-7278-365-3.
  • Kopecký, Milan. 1. československá samostatná tanková brigáda v SSSR: tankisté československé zahraniční armády na Východní frontě 1943-1945. 1. vyd. Praha: Miroslav Bílý - MBI, 2001. 255 s. ISBN 80-86524-00-0.
  • Jovbak, Vasil. Pravda o 1. čs. samostatné tankové brigádě v SSSR. Vyd. 1. Kroměříž: V. Jovbak, 1999. 548 s. ISBN 80-238-5188-8.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]