Valašská kolonizace
Valašská kolonizace je v literatuře používaný termín, kterým je označováno dosídlování Karpat, tedy Ukrajiny, Slovenska, Polska, Maďarska a severovýchodní Moravy na základě valašského práva ve 14. až 17. století.
Během valašské kolonizace se obyvatelstvo usídlovalo převážně na hřebenech Karpat, kde se živilo pastevectvím. Vznikalo tak osídlení nazývané hole.
Historie[editovat | editovat zdroj]
Od 12. století se valašští pastevci žijící jižně od Dunaje stěhovali na sever a západ. Je pravděpodobné, že tlak turecké okupace Balkánu vedl některé valašské rody k migraci dále na sever a západ a k usazení na území dnešní Ukrajiny, Polska, Maďarska, Slovenska a i České republiky.
Čím dále na západ, tím více slábl valašský živel, zatímco stále větší část populačního substrátu kolonizace tvořili Rusíni a dokonce polští či slovenští pastevci.
Vzhledem k výskytu zeměpisných názvů v polských Karpatech ve 13. století, jejichž etymologie naznačuje valašský původ (např. Magura, Beskydy), se nabízí hypotéza, že již v té době docházelo na polském území k migracím národů valašského původu. Protože valašští pastevci v té době nezakládali osady, nazývá se tato fáze kolonizace "kočovnou fází". Podnebí Západních Karpat se však výrazně lišilo od klimatu Balkánu, a proto museli Valaši opustit svůj základní způsob hospodaření - pastevectví na pastvinách - což vedlo k zakládání stálých osad/vesnic podle valašského práva.
V polovině 14. století zasáhla valašská kolonizace oblast Pogórze Dynowskie[1] (tehdejší polsko-ruské pomezí), v 15. století Tatry a na přelomu 16. a 17. století se zastavila na slovensko-moravském pomezí - na Kysucích a moravském Valašsku. V Polsku se valašská kolonizace týkala například Zawoję, Jeleśnię a Rycerkę.
Valašská kolonizace v Západních Karpatech byla etnicky smíšená - valašsko-rusínská. Jak je vidět, přídavné jméno "valašský" v názvu této migrační vlny nelze chápat doslovně. Je pravda, že Valaši se na této migraci podíleli až do jejího konce, ale o její specifičnosti nerozhodoval etnický faktor. Na rozdíl od typického nížinného zemědělství měla valašská kolonizace především pastevecký charakter a typická zemědělská výroba měla pouze druhotný, doplňkový význam. Pastevci hospodářsky využívali horské a dokonce i vysokohorské oblasti, které dosud nebyly vůbec osídleny nebo byly dokonce opuštěny předchozími osadníky - tam, kde se obvykle zemědělská kolonizace ukázala jako neefektivní. Pásli (přinejmenším zpočátku) svůj "valašský dobytek" (ovce, kozy), a žili především v lesích, které v té době nebyly jinak hospodářsky využívány. Protože jim to přinášelo příjmy, podporovali valašskou kolonizaci uherští a polští králové a místní majitelé půdy. Valašská kolonizace často nespočívala v zakládání osad na tzv. hrubých kořenech, ale v převodu již existujících (hospodářsky upadajících) vesnic pod valašské právo.
Specifické hlavní zaměstnání tohoto obyvatelstva vedlo k odlišné sociální struktuře než v nížinách. To se pak odrazilo ve specifickém právním režimu pasteveckého obyvatelstva - tzv. valašském právu. Na základě tohoto zákona byly zakládány vesnice a dokonce (velmi zřídka) města (např. Ustrzyki Dolne). Zakladatelem vesnice se stal její tzv. kňaz (obdoba šoltyse), zatímco v čele skupiny valašských vesnic nacházejících se v majetku jednoho zemana (tzv. valašská země) stál tzv. krajnik, na západ od Dunajce zvaný vajda nebo valašský vojvoda. Kňaz měl výsadní hospodářské postavení a poměrně širokou pravomoc nad obyvatelstvem své vesnice, např. rozhodoval i o osobě faráře místního kostela. Povinnosti majitelů půdy vůči vrchnosti byly přizpůsobeny specifikům pasteveckého hospodářství - výše poddanství byla omezena a nájemné se platilo v pasteveckých produktech (ovce, kůže, vlna, sýr). Rozdíly oproti vesnicím založeným podle magdeburského práva zmizely na konci středověku. Valašská sídla byla malá, poměrně řídce rozptýlená a téměř výhradně venkovského typu.
Valašská kolonizace po sobě zanechala několik trvalých stop. Především se pod jeho výrazným (ne-li dominantním) vlivem zformovalo goralské etnikum společné pro celé Západní Karpaty. Dalším trvalým důsledkem valašské kolonizace bylo vytvoření rusínského sídelního prostoru v podobě klínu táhnoucího se na západ podél hlavního hřebene Karpat až k Pieninám a Tatrám, který až do 20. století odděloval oblasti osídlené Poláky a Slováky. Valašská kolonizace měla významný vliv na vznik etnické skupiny Lemků. Zanechala také stopy v hospodářských vztazích a sídelní síti Západních Karpat. Přítomnost zeměpisných jmen valašského původu v Karpatech, jako jsou Magura, Kiczora a lemkovská příjmení (např. Dzioban), je dokladem valašské přítomnosti v regionu.
Cesty a sídelní síť Valachů ve Východních Karpatech se minimálně od 15. století překrývají s osídlením karpatských Romů.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kolonizacja wołoska na polské Wikipedii.
- ↑ Jerzy Nalepa, Łemkowie, Wołosi i Biali Chorwaci. Uwagi dotyczące kwestii genezy osadnictwa ruskiego na polskim Podkarpaciu, „Acta Archeologica Carpathica”, s. 136.
